Navigace

Obsah

Na webové stránce www.octaviusmalidaj.cz pana Ladislava Macha a jeho psa Oskara, belgického ovčáka malinois, jsou v sekci "články" uveřejněny velmi zajímavé články o výcviku, které byly zároveň postupně uveřejněny v časopisu Pes, přítel člověka.

Dovolili jsme si pro vás tyto články převzít a prezentovat je i na naší stránce. Pro psovody, kteří mají ambice cvičit se svými psy sportovní kynologii je obsah uvedených článků podle našeho mínění velmi důležitý.

A.V.

O výcviku

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 1. díl

V předchozích článcích, uveřejněných na stránkách tohoto časopisu (Pes přítel člověka, pozn. AV), jsme se zabývali specifickými otázkami výcviku jako je např. chůze u nohy, zákus nebo vyhledání figuranta. Články vznikly jako reakce na zkreslené představy a tvrzení o výcviku dle mezinárodního zkušebního řádu IPO, se kterými jsme se pravidelně setkávali také na stránkách tohoto časopisu. Články v sobě zahrnovaly především rozbor požadavků na provádění a hodnocení některých cviků. Takováto pojednání částečně ukazovala jen na filozofii provádění a hodnocení některých cviků dle řádu IPO. Byl to však jen jakýsi náznak míry odlišností od provádění výcviku dle jiných řádů. Zkušenější psovodi v nich mohli nalézt také odpověď na některé problémy související s vrcholovým výcvikem psů, a to především dle řádu IPO či dle řádu SchH/VPG (oba řády jsou v dnešní době téměř totožné). Články neměly vzájemnou návaznost a tudíž neřešily to nejdůležitější – jak začít a následně jak postupovat k onomu vysněnému cíli, tedy perfektně vycvičenému psu, schopnému obstát i v konkurenci těch nejlepších. Abychom cvičení dle řádu IPO přiblížili širší kynologické veřejnosti, pokusím se vám v několika článcích sdělit svůj názor na výcvik psa dle zkušebního řádu IPO. Tady bych chtěl vysloveně zdůraznit ona dvě slůvka „svůj názor“. Je možné, že někteří výcvikáři mohou mít na věc odlišný názor a myslím si, že by dokonce bylo i prospěšné, kdyby nás s tím odlišným názorem seznámili.
Tak na úvod by to mohlo stačit a pojďme k věci. Problematika výcviku psů a věcí s tím souvisejících je tak široká, že není možné pojednávat o všem, protože články by vycházely mnoho let, a to by samozřejmě ztrácelo jakýkoli smysl. Pokusím se některé věci a problémy jen lehce naťuknout a jiným, těm nejpodstatnějším se budeme věnovat trochu více. Záleží pak na každém z vás jestli sami pocítíte nutkání se o dané problematice dovědět víc a jestli sáhnete po odborné literatuře.
Před několika lety se nám otevřely hranice mezi sousedními státy. To mělo za následek nejenom volnost cestování, ale dochází také i k šíření informací o výcviku. Jsme lační se dovědět co nejvíce.Vrháme se na informace ze „Západu“, a to především z Německa, Belgie a Holandska. Zajímá nás, a možná nebudu daleko od pravdy, když použiji slůvko „jenom“, technická část výcviku. Pídíme se po tom, kdy máme zmáčknout tlačítko na vysílači el. obojku, kdy psa seknout teleskopickým prutem, řešíme zda je lepší dělat vysílačku na kopací míč nebo na balónek zavěšený na drátěné „šibenici“ apod. Chápu to, ale mám za to, že na výcvik jdeme tak nějak od zadu. Vlastní technické finesy by měly být až vyvrcholením našeho snažení naučit psa určitému cviku. Teď si někteří z vás říkají, o čem to tady píši, že takhle se běžně cvičí pes. Možná máte pravdu, ale jsem přesvědčen, že správný výcvik probíhá zcela jinak. Nejdříve musíme pochopit spoustu věcí o samotném výcviku, o procesu učení, měli bychom co nejvíce poznat etologii (nauka o chování) psů a pak se teprve můžeme zajímat o různé finesy, které mohou napomoci psa dovést k dokonalému provedení cviku. Tady znovu musím zdůraznit slůvko „mohou“, protože jak se říká: Když dva dělají totéž, není to nikdy totéž. No nic, znovu pojďme na ten slibovaný začátek.
Je řada předpokladů, které musí nastat, abychom mohli vycvičit psa. Základním předpokladem je mít vhodného psa. Pes nakonec vlastně ani nemusí být náš, může být půjčovaný, ale přece jenom je nejlepší mít psa vlastního. Nechtěl bych tady zabřednout do konstatování, které plemeno je vhodné více či méně pro cvičení IPO. Koho to bude více zajímat, tak se např. podívá jednak kolem sebe na blízké cvičáky, případně na seznam účastníků na našich vrcholových soutěžích či na mistrovství světa FCI. V každém případě je pro IPO nejvhodnější pes vyrovnané živé povahy, tzv. sangvinik. Rozdělení povah psů podle jednotlivých typů se však nyní věnovat nebudeme, ale budeme se jimi zabývat později. Hned na úvod musím zdůraznit, že úspěšně vycvičeným se pes nestane při občasné sobotní návštěvě cvičáku. Tady je zapotřebí si uvědomit, že návštěva organizovaného cvičení na cvičáku slouží pouze ke kontrole našeho snažení psa vycvičit, případně načerpat nové poznatky o metodice a další směry a posloupnosti výcviku. Neznám nikoho, komu by se povedlo vycvičit psa pouze v organizované době na cvičišti. Z toho vyplývá, že kromě vhodného psa potřebujeme mít také dostatek času na výcvik. Zkoušky IPO 1 až 3 jsou zkoušky všestranné, kde máme kromě poslušnosti, také stopu a obranu. Z toho logicky vyplývá, že budeme potřebovat také schopné, odborně zdatné pomocníky – šlapače a figuranta či figuranty. Nejlepší je samozřejmě stav, kdy se s vámi dá dohromady malá skupinka lidí, ve které je kromě vhodného figuranta také několik dalších kamarádů, které spojuje společný zájem, a to cvičení psů. Nemusí nutně všichni cvičit IPO, ale vhodné je, když na tento druh výcviku nejsme úplně sami. Logicky by v této skupince měl být aspoň jeden zkušený výcvikář, který by měl mít tak trochu i pedagogické schopnosti. Otráveni mnohdy budeme jen z toho, že se nám nemusí ve výcviku vždy všechno podařit hned na první pokus, natož když s námi někdo jedná necitlivě a vytýká nám chyby při výcviku nevhodným způsobem. A to nejdůležitější jsem si nechal na konec. A cože to je? Nejdůležitější jsme samozřejmě my, naše vlastnosti a náš přístup k výcviku. Možná se to někomu bude zdát jako fráze, ale fráze to v žádném případě není. Stačí jen poslouchat ostatní psovody při výcviku nebo soutěžích. Stačí vyslechnout důvody, proč pes neprovedl určitý cvik nebo ho neprovedl tak, jak si psovod představoval. Jestli mě paměť neselhává, tak jsem ještě nezažil, aby psovod sebekriticky řekl, že psa špatně připravil, že to je jeho chyba. Každý psovod hledá důvody, proč jeho pes nepředvedl výkon takový, jaký si představoval. Hledá důvody, ale všude jinde, než kde by měl, tedy u sebe. Jednou za to může špatný rozhodčí, pak zase neschopný figurant a neposlední řadě je to vlastní pes, který nechce pracovat a který se pro výcvik nehodí atd. Nechci tvrdit, že takové situace nemohou někdy nastat, ale tvrdím, že z 99,5 % si za špatný výkon psa můžeme sami. Prostě jsme psa špatně připravili. Mnozí jste se určitě setkali s tvrzením kolegy: „Při tréninku mi to dělal perfektně a jak je na závodech, tak to pozná a dělá si co chce“. Ano, tomu lze určitě stoprocentně věřit. Jenomže co to značí?? Opět to, o čem jsem před chvílí psal, tedy že náš výcvik neprobíhal dobře. Dám příklad. Podívejte se jak trénují vaši kolegové na cvičáku. Tedy dopředu upozorňuji, že to neříkám proto, abyste se někomu posmívali. To v žádném případě. Sledujte pozorně především práci psovoda při tréninku. Podívejte se, jak si u každého cviku psovod pomáhá různými pohyby rukou, úkroky, jinými pohyby těla, hlavou a navíc jak se ledabyle plouží po cvičáku, jak se u „odkládaček“ za pohybu připozastavuje atd. atd. Pak dotyčný psovod přijde na zkoušku nebo soutěž, kde si na poslední chvíli uvědomí, že se vyžaduje pouze zvukový povel a také, že se požaduje pořadové vystupování. V ten moment se začne chovat úplně jinak než při tréninku a najednou je po perfektním výkonu. Pes tuto změnu v chování psovodova logicky není schopen správně pochopit a proto cvičí úplně jinak než v tréninku. Někdy dokonce cvik neprovede vůbec. Míra „necvičení“ nebo špatného cvičení je také závislá podle metody, jakou jsme psa připravovali. Čím jsme více používali nepříjemné podněty ve výcviku, tím dříve pes pochopí ten rozdíl, kdy psovod na psa tzv. může – tj. při tréninku a kdy na psa nemůže – tj. na zkouškách či soutěžích. Pokud pes rozeznává tyto situace a negativně na ně reaguje, pak se těžko takový stav napravuje. S podobnými situacemi se lze setkat i na mistrovských závodech, i když samozřejmě v daleko menším měřítku než na nižších výkonnostních stupních. Takže jací bychom tedy měli být? K tomu se postupně dostaneme.
Pojďme si nejprve říci, co to je výcvik psa. Pod pojmem výcvik psa rozumíme metodicky správnou, systematickou a pravidelnou výcvikovou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým i složitým cvikům, prováděných za normálních i za ztížených podmínek. Pokud nebudeme splňovat byť jen jednu z uvedených podmínek, nemůžeme očekávat požadovaný výsledek – dobře vycvičeného psa. Metodicky správnou činností rozumíme správné používání metodiky i techniky nácviku. Jak již bylo uvedeno výše, nás v současnosti zajímá především jen ta vlastní technická část výcviku, bohužel. Znalosti teoretické části výcviku by měla logicky předcházet volbě technické části výcviku, tedy vlastnímu působení na psa. Bohužel tomu tak ve většině případů není. Učení a pochopení metodiky výcviku se v podstatě vyhýbáme, protože to klade větší nároky na nás a na naše intelektuální schopnosti. Řekněme si to otevřeně, učit se, to se nám moc nechce. Mezery v teorii výcviku mnohdy nahrazujeme větším tlakem na psa, a to ať už psychickým, tak především fyzickým. Pokud neporozumíme metodice výcviku a nácviku jednotlivých cviků, můžeme sice psa nějak vycvičit, ale nikdy nemůže dosáhnout na vyšší mety. Pojem metodika výcviku v sobě skrývá mnoho učení a logického přemýšlení o způsobu výcviku, a to se nám už z principu příčí. Pokud jste četli mé předchozí články, tak jste tam několikrát narazili na termín „teorie vyšší nervové činnosti“. Bojím se odhadnout, kolik čtenářů to vzalo u srdce a vrhli se na samostudium a doplnili si případné mezery ve svém kynologickém vzdělání. Nechci být skeptik, ale moc vás nebude. Je to ale škoda. Určitě vás hned napadne, zda ten „chytrák, co to tady píše“ si také na začátku výcviku nastudoval teorii výcviku. Musím přiznat, že také ne. Nikdo mě bohužel nevedl, takže jsem se učil sám, a to systémem pokus – omyl. Mezníkem pro mě byl nácvik aportu u prvního psa. Aport mě pes nosil a rád. Byla to paráda (aspoň jsem to tak v té době vnímal). A protože jsem od samého začátku hodně používal pamlsky, začal jsem psovi po přinesení aportu dávat pamlsek jako odměnu. A velmi brzy mi pes po předsednutí začal samostatně, bez povelu pouštět aport a až nakonec mi ho doslova vyplivoval už 2 metry přede mnou. Pořád jsem nemohl pochopit, proč to dělá, když ho odměňuji za to, že mi to přinesl a on zatím….. Nemohl jsem na ten můj problém najít žádnou racionální odpověď. Když mi neporadili ani na cvičáku, tak jsem skoupil všechny knížky, které se v té době daly sehnat, prolistoval jsem časopisy a začal číst a číst. Říkal jsem si, že na to musím přijít. Přiznám se, bylo to pro mě zpočátku dost nezáživné až protivné. Očekával jsem jednoduchou odpověď na můj problém a spíše v oblasti techniky cvičení. Očekával jsem, že se dočtu co mám se psem udělat, aby… a nikoli nějakou nezáživnou teorii, kterou jsem zpočátku ani dost dobře nechápal. V brzku jsem ale pochopil, že jedinou cestou je zapřít se a studovat a studovat. Až když jsem začal chápat a od sebe rozlišovat pojmy jako podmíněný a nepodmíněný reflex, podmíněný a nepodmíněný podnět, co je to dynamický stereotyp, útlum a další, našel v té teorii dokonce jisté zalíbení. Najednou jsem začínal nacházet důvody, proč pes reaguje tak jak reaguje. Najednou jsem také začal nacházet i úspěšná řešení vzniklých situací a vypracoval si řadu nových postupů při výcviku. Bez poznání, proč je to tak, proč se dělá zrovna tohle a ne něco jiného a u každého psa ještě k tomu jinak, tak na skutečně dobře vycvičeného psa zapomeňte. Tady bych ještě připomněl jednu zajímavou věc. Když chceme řídit auto, musíme se naučit spoustu teorie a nakonec udělat zkoušku, jejímž cílem je získání řidičského průkazu. Když však chceme cvičit psa, tak si ho jednoduše pořídíme a začínáme cvičit podle ostatních, a to bez jakékoli předchozí teoretické přípravy. Vesměs jen okukujeme jak to dělají ostatní a napodobujeme je. Naneštěstí si téměř vždy vezmeme za vzor psovoda, který na cvičení psa „jde silou“, protože si logicky myslíme, že to je ten správný výcvik psa. Pokud máme to štěstí, že máme možnost pozorovat špičkového výcvikáře, který cvičit skutečně umí a je ochoten nám poradit, pak je to samozřejmě velká výhoda, ale …. Většinou se to ale odvíjí jinak. Buď nemáme štěstí na špičkového výcvikáře nebo s námi nechce ztrácet čas, případně se s námi nechce podělit o své těžce nabyté zkušenosti. Ať je to tak či onak, stejně je zapotřebí trocha té teorie znát, protože jen tak se můžeme vyvarovat takových chyb ve výcviku, které budeme jen těžko napravovat.Dokonce se může stát, že se dostaneme do situace, že budeme muset zapomenout na naše vysněné výcvikářské cíle. A protože to nechceme a nechceme se neustále spoléhat na jiné, pojďme se opět vrátit zpět k tématu – k teorii.
Budeme tedy pokračovat v hlavních zásadách výcviku. Mezi hlavní zásady výcviku patří, kromě již výše zmíněné správnosti uplatňování metodiky a techniky výcviku, též
- systematičnost,
- pravidelnost,
- důslednost,
- náročnost,
- sebeovládání,
- houževnatost,
- pozitivní vztah ke psu.
Náš výcvik musí probíhat systematicky. To znamená, že začínáme cvičit mimo jiné od jednoduššího ke složitějšímu. Vím, že je to pro vás možná jasné, ale přece jenom ukažme si to na příkladech. Pokud chceme nacvičit cvik aport skokem, logicky musíme nejprve psa naučit cvik aport volný a také skákat psa přes překážku. Teprve po zvládnutí obojího můžeme postoupit ve výcviku dál a začít cvičit aport přes překážku. Podobné je to u jednoho ze základních cviků IPO, kterým je odložení vsedě za pochodu. Pokud si pes neumí sednout na povel, když se psovod nepohybuje a je v základním postoji, těžko můžeme očekávat, že se nám podaří cvik odložení vsedě za pochodu úspěšně nacvičit. Jen tak mimochodem, cvik odložení vsedě za pochodu, řadím mezi velmi obtížné cviky.
Pravidelnost ve výcviku je také důležitá. Tím nemám namysli cvičení např. každou sobotu od 9 do 12 hodin, ale stav, kdy cvičíme několikrát v týdnu. Pokud necvičíme pravidelně a necháváme výcvik na období těsně před zkouškami či soutěžemi, pak pes nemá cvičení dostatečně zažité a snadno se stane, že nám nepodá ten správný výkon. Navíc s blížícím se termínem zkoušky či soutěže roste naše nervozita, necvičíme systematicky a na psa vyvyjíme daleko větší tlak, přetěžujeme ho a většinou si kazíme i dobrý kontakt se psem. To všechno má za následek, že si nevytvoříme dostatečně solidní základy, na kterých můžeme v budoucnu s úspěchem stavět.
Dalším velmi důležitým předpokladem úspěšnosti ve výcviku je naše důslednost. Bohužel, ne vždy jsme dostatečně důslední. Pod pojmem důslednost rozumíme nejen důslednost ke psovi, ale také a možná především k sobě. Ta potřeba důslednosti se nám objevuje ve výcviku v různých formách. Např. před začátkem výcviku bychom si měli promyslet a stanovit metodiku nácviku jednotlivých cviků a tuto metodiku důsledně dodržovat. To znamená, že nebudeme přeskakovat jednotlivé fáze, pokud pes jednotlivé posloupné fáze dostatečně nezvládá. Dále je zapotřebí trvat na bezpodmínečném splnění našeho povelu psem. Pokud jsme povel již vydali, pes musí na tento povel správně zareagovat. A pokud okamžitě a správně nezareaguje, musíme si splnění našeho povelu „vynutit“. Ale pozor, píši „vynutit“, ale v žádném případě nemám na mysli tvrdé násilí !! To v žádném případě. Jako klasický a jednoduchý příklad uveďme situaci, kdy psovi, který stojí u naší nohy zavelíme „sedni“ a pes si nesedne. Správné je, když se okamžitě sehneme a psa do požadované polohy upravíme, a to bez jakýchkoli dalších povelů. Pochvalou a dalšími důležitými situacemi se v této části nebudeme zabývat – přijdeme k tomuto tématu později. Taktéž pokud si pes nepředsedl rovně, psa upravíme do požadované polohy. Důležité je také si uvědomit zásadu jednoho povelu, tzn. že na jeden povel musí být proveden jeden cvik. Často se lze setkat s psovody, kteří vydají několik povelů než pes cvik splní nebo než ho např. do požadované polohy upraví. To je samozřejmě špatně. Psi jsou na podobné situace velmi vnímaví a brzo pochopí, že není nutné hned na první povel splnit úkol. Na zkoušce nebo soutěží pak očekáváme, že pes zacvičí na jeden jediný povel a ono nic. Teprve na opakovaný povel pes zareaguje, pokud vůbec zareaguje. Zbytečně se potom rozčilujeme. Tady je na vině jednoznačně zase psovod. V nácviku také nesmíme přehlížet nepřesnosti psa. Často se stává, že psovi při nesplnění cviku dáváme další povely, a to i různé či s ním popocházíme apod. Uveďme si to na příkladu nácviku odložení vleže za pochodu. Pes zaujme místo polohy vleže polohu vsedě. Psovod obvykle přijde k psovi, dá mu povel k noze a opakuje chůzi s následným odkládáním. To není správný postup. Psovod by se měl rychle vrátit ke psovi a s povelem „lehni“ psa odložit, a to i případně za použití vodítka. Ačkoli jsem řekl, že pochvalou se budeme zabývat později, tak tady musím zdůraznit, že psa musíme pochválit, a to i v případě, že jsme psovi pomohli zaujmout požadovanou polohu. Ještě je důležité připomenout si další zásadní věc, kterou si ne všichni uvědomují. Na psa působíme i v době, kdy nejsme na cvičáku. Pes nerozlišuje, teď nejsem na cvičáku, tak nemusím poslouchat a teď jsem na cvičáku, tak zase musím poslouchat. I na procházce musíme být stejně důslední. Psa si hodně kazíme právě v době mimo cvičák. Jdeme např. se psem do města. Pes si chce počuchat, my se koukáme do výloh nebo se bavíme s kamarádem a psovi neustále říkáme k noze. Důvodem může být i to, že chceme okolí ukázat, že máme psa cvičného. Logicky v takových situacích netrváme na přesné chůzi u nohy a také ani nejsme schopni psa neustále kontrolovat a opravovat. Pes si zvykne neplnit naše povely přesně a bezpodmínečně. A i kdybychom za podobné situace si dokázali „vynutit“ přesnou chůzi u nohy, pak určitě ztratíme u psa radost a ochotu. A tu potom těžko budeme opět získávat. Jaké je tedy řešení? V podobných situacích bych klidně doporučil nechat se vláčet na napnutém vodítku. Ať si pes počuchá a ať vás klidně tahá. Ale když se zavelí k noze, pak vás musí pes přesně, radostně a ochotně následovat. To je mimo jiné ta důslednost.
Další podmínkou pro dosažení úspěchů ve výcviku je také naše náročnost. Pojem náročnost lze ještě rozdělit do několika podskupin. Nároční musíme být ale zase především k sobě, pak ke psovi a následně můžeme být trošku nároční k pomocníkovi – figurantovi, šlapači a dalším, kteří nám pomáhají ve výcviku. U prosazování naší náročnosti k lidem, kteří nám pomáhají ve výcviku, bych však nabádal k velké opatrnosti. Pokud začnete být nároční k pomocníkům a k dalším osobám, kteří vám pomáhají s výcvikem, tak se snadno může stát, že nakonec zůstanete na výcvik úplně sami. Ne všichni jsou schopni „zkousnout“ kritiku své práce a je nevýznamné zda oprávněnou či neoprávněnou. Proto se v těchto případech musí jednat velmi opatrně, obezřetně a s velkou dávkou diplomacie. Myslím si, že je mimo jiné nejprve zapotřebí své okolí přesvědčit svým zodpovědným přístupem k tréninku, náročností k sobě a v neposlední řadě i vaší upřímnou snahou pomoci ostatním. Teprve pak můžete doufat, že si ostatní uvědomí a pochopí, že si takový mimořádný přístup k provádění výcviku zasloužíte a můžete si to dovolit. V první řadě musíme být přísní na sebe. Když chceme psa pořádně vycvičit či dokonce vyhrávat na soutěžích, tak musíme na sobě velmi intenzivně a dlouhodobě pracovat. Chtěl bych znovu zdůraznit, že nejdřív na sobě!
Než začneme vůbec cvičit, musíme se jednak dokonale seznámit s metodikou výcviku a jednak musíme vědět, jak takový cvik, který chceme psa naučit, skutečně vypadá v tom ideálním provedení. Musím říci, že jen málokdo si přizná, že neví jak takový cvik má vypadat. A to se týká např. i toho nejzákladnějšího cviku poslušnosti, kterým je „ovladatelnost bez vodítka“, kterému se zjednodušeně říká chůze u nohy. Je to základní cvik, který potřebujeme nejen při předvádění vlastního cviku, ale i při přechodech mezi jednotlivými cviky. Dokonce by rozhodčí měli tuto chůzi u nohy hodnotit po celou dobu provádění poslušnosti. Ve zkušebním řádu se doslova píše „Ovladatelnost psa bez vodítka musí být prokázána i při přechodech k jiným cvikům.“. Ale i tak všichni naprosto přesně víme jak má tento cvik vypadat, resp. si to myslíme. Skutečnost je však bohužel jiná. Podívejme se na hodnocení tohoto cviku např. na výběrovém závodě v Krchlebech 2006 (na jiných závodech nebylo bodové hodnocení jednotlivých cviků zveřejněno). Pouze dva psovodi obdrželi známku výborně!! To přece o něčem svědčí. Takže ještě jednou; než začneme cvičit, musíme si zjistit jak takový cvik má v ideálním případě vypadat a tohoto stavu bychom se měli chtít dopracovat. A teď záleží na nás, do jaké míry jsme nároční, zda vydržíme cvičit až do stavu dokonalosti a nebo jestli se spokojíme s tím, že pes nám to nějak udělá a na zapsání zkoušky to je a nám to stačí. Pokud chceme udělat jenom zkoušku, tak nic proti takovému přístupu k věci. Pokud však chceme jezdit na soutěže a ještě k tomu mít šanci vyhrávat, tak je zapotřebí změnit naše myšlení a přístup k výcviku. Vaší snahou by nemělo být splnění cviku na sto procent, ale na stotřicet procent!! Jednak vám pes může udělat drobnou nepřesnost, která se v rámci hodnocení celkového dojmu z předvedeného cviku může pro posuzujícího rozhodčího jevit jako nevýznamná a jednak se může snadno stát, že další rok se bude vyžadovat přesnější provedení než jsme dosud nacvičili. Dám zase příklad. Zůstanu stále u základního cviku, kterým je ovladatelnost bez vodítka. Při provádění tohoto cviku se také provádějí obraty. Ve zkušebním řádu se jednoznačně píše o obratech, ale valná většina rozhodčích, a to i na MS to zatím nevyžadovala a strpěla místo obratů menší či větší obloučky bez jakékoli penalizace. Mám za to, že se může snadno stát, že najednou narazíte na rozhodčího, který bude vyžadovat skutečně obraty a ne obloučky a pak už to nemusí být za výborně. Tak to je ta náročnost k sobě. No a s náročností ke psovi je to myslím jasné. Trvat na dokonalém provedení cviku. Tady bohužel máme také ještě velké rezervy. Pes nám např. nedotočí obrat a my ho pochválíme, aniž bychom ho předtím opravili a docílili zaujetí správné polohy. A někteří psovodi to dělají v okamžicích, kdy se na ně někdo dívá. Zřejmě považují opravovat psa při výcviku za potupu. Tím jen prohlubují svoje výcvikové problémy.
Při výcviku je také zapotřebí velké sebeovládání. Výcvik psa je obtížná a náročná činnost, která klade na psovoda nejen fyzické nároky, ale především nároky psychické. Ne vždy pes reaguje tak, jak si představujeme a výcvik obvykle také nejde tak rychle dopředu, jak bychom potřebovali. A to nás může logicky přivádět do duševní nepohody či dokonce až stresu. Je jasné, že každé takové rozrušení pes vnímá a je na to velmi citlivý. Nervozita či dokonce stres z nás doslova vyzařuje všemi možnými způsoby. Pes na nás tento stav spolehlivě pozná, a to ať už podle jiných pohybů těla, jiné intonace hlasu a také podle jiného pachu, který kolem sebe šíříme. Až potud by to ještě nic negativního pro výcvik psa nemuselo znamenalo, jenomže … Aby to naše špatné duševní rozpoložení nepůsobilo při výcviku negativně, musíme se naučit hodně a hodně ovládat. Pokud však v podobném rozpoložení v „nás chytnou saze“ a jsme na psa hrubí, pes si podobné situace velmi brzo zafixuje a později na ně reaguje už předem. Většinou je to tak, že psovod, pod vlivem momentálního neúspěchu při výcviku, znervózní a snaží se násilím a hrubostí donutit psa k požadovanému výkonu. Reakce psů jsou v těchto situacích různé a sahají od bázlivosti až po projev agresivity vůči psovodovi. Setkal jsem se také s jedním psovodem, který měl největší chuť cvičit svého dobrmana tehdy, když si dal několik piv. A protože mu v podobných situacích chybělo ono sebeovládání, tak to nakonec dopadlo tak, jak to logicky dopadnout muselo. Jakmile si psovod dal pivo, nesměl k psovi do kotce. Jednou toto nepsané pravidlo porušil a šel ke psovi. Pes ho okamžitě napadl a vykousnul mu kus tváře. Proto doporučuji každému, pokud se někdy necítíte úplně v pohodě a cítíte, že byste výcvik resp. sebe neměli zcela pod kontrolou, jděte se psem raději jen na procházku a na výcvik toho dne zapomeňte. Pokud však chcete dosahovat kvalitních výsledků a umíte se ovládat, tak je nutné také cvičit i v situacích, kdy jsme rozrušení či nervózní. Nikdy se však přitom nesmí stát, že nám ujedou nervy a my na psa začneme „tlačit“ a používat při cvičení hrubší metody. Pokud i v takovém to rozpoložení mysli se dokážeme dokonale ovládat a na psa nepůsobit tlakem více než kdy jindy - křikem a hlavně mechanicky (silnějším trhnutím vodítkem; na hrubší zacházení nechci ani pomyslet), pes si na to naše rozrušení zvykne a nebude na ně negativně reagovat. A to proto, že při tom našem rozrušení nedochází k intenzivnímu tlaku na psa nebo dokonce k jeho nespravedlivému trestání (pro úplnost uvedu, že každé trestání psa je dle mého názoru nespravedlivé – ale k tomu se dostaneme později), pes to bere jako normální jev a běžně ho bez problému snáší a cvičí prakticky jako normálně. Pokud však v rozrušení mysli na psa působíme větším psychickým nebo fyzickým tlakem, pes tyto situace velmi brzy začne vnímat a pak samozřejmě dochází k tomu, že na zkouškách či soutěžích pes nepředvádí výkony, které běžně v tréninku podává. Vysvětlení je logické. Navíc, kdo z nás není rozrušený, když nastupuje na zkoušku nebo na soutěž ? Obávám se, že nikdo. Jsou dokonce tací, co se před nástupem na „plac“ dokonce více či méně nervově hroutí apod.. Proto znovu zdůrazním, že je nezbytnou nutností umět se dokonale ovládat.
Velmi důležitou vlastností psovoda je také jeho houževnatost. Jak již bylo uvedeno výše, výcvik psa je obtížná, náročná a nikdy nekončící práce. Při výcviku psa i ti nejzkušenější se dostávají do situací, kdy nácvik určitého cviku trvá velmi dlouho a výcvik provázejí těžkosti. Postupné zlepšování je pomalé a jen houževnatostí psovoda se může podařit tuto situaci zvládnout. Bohužel ne všichni jsme tak houževnatí a při větších či menších potížích propadneme pocitu bezradnosti a kapitulujeme. Pak tvrdíme, že pes nechce cvičit, že se pro výcvik nehodí apod. Tady bych chtěl připomenout to, co už jsem napsal hned v úvodu, tedy že je potřeba hledat chyby především u sebe!! Pokud výcvik psa nepostupuje tak, jak si představujeme, měli bychom nejprve zkoumat, proč tomu tak je a hledat případně jiný způsob nácviku, jinou metodu. Znovu připomenu, že pokud chcete být ve výcviku úspěšní, nevzdávejte se hned při prvních potížích, ale zakousněte se do problému a hledejte nejprve odpověď na otázku, proč to nejde a teprve následně změňte nebo upravte výcvik tak, aby následně postupoval podle vašich představ. A věřte mi, že vím o čem píši. Čím dokonalejší budete chtít provedení jednotlivých cviků, tím houževnatější musíte být. Jako příklad uvedu už klasickou ovladatelnost bez vodítka. Psa chodit u nohy naučíte poměrně brzo, ale pokud chcete, aby ta chůze byla za plný počet bodů, pak pozornost psa, která je v současnosti prezentována mimo jiné trvalým očním kontaktem mezi psovodem a psem (pes má zdviženou hlavu a jeho pohled je soustředěn do vašich očí) budete učit hodně dlouho. Přitom není zaručeno, že se to podaří všem, kteří o to usilují. Třeba u tohoto cviku je zapotřebí nejenom zvolit správnou metodu, ale také mít prakticky všechny již dříve jmenované vlastnosti, jako je systematičnost, houževnatost, důslednost, náročnost, sebeovládání a zároveň mít také poslední vlastnost, kterou jsme se zatím nezaobírali, a tou je pozitivní vztah ke psu.
Říkáme poslední vlastnost, ale ona není tou poslední co do důležitosti. To nám jen jaksi vyšlo, že je napsaná poslední. Ona však je možná u cvičení dle IPO jednou z těch nejdůležitějších. Proč? No protože pes musí při dokonalém provádění jednotlivých cviků ještě projevovat radost. Jak již bylo uvedeno výše, pro cvičení dle řádu IPO (ale i SchH/VPG a vlastně i dle NZŘ), kdy pes musí cvičit ochotně, rychle, pozorně a ještě k tomu radostně, pak nezbytnou podmínkou pro takový výcvik je pozitivní vztah ke psu. Vztah ke psu je tedy velmi důležitým faktorem, který ovlivňuje výcvik, a to jak v tom pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Za tím pojmem pozitivní vztah ke psu se skrývá samozřejmě i volba takových metod, které nebudou mít za následek zhoršení našeho vzájemného vztahu se psem. Za negativum našeho pozitivního vztahu ke psovi snad lze označit jen to, že výcvik může trvat o poznání déle. Mnozí z vás si asi řeknou, že pozitivní vztah ke psu je dnes samozřejmostí. Pokud by to bylo skutečně samozřejmostí, tak bych se o tom nezmiňoval. I na vrcholových soutěžích necvičí všichni psi ochotně a radostně, u některých se dokonce projevuje náznak bázlivosti. A to je občas vidět nejen na soutěžích dospělých, ale i u mládežníků. Pokud si pořídíte štěně, které je od chovatele správně socializované, pak to štěně není zatíženo žádnými negativnímu zkušenostmi s lidmi a zaleží tedy na vás, jaký vzájemný vztah si vytvoříte. Nebudu na tomto místě popisovat, jakým způsobem budovat a posilovat pozitivní vztah se štěnětem. Jenom bych chtěl připomenout, že volba správné výcvikové metody a způsob její aplikace v praxi výrazným způsobem formuje vzájemný vztah mezi psovodem a jeho psem. Pokud budete používat převážně mechanickou metodu a budete na psa hrubí a nespravedliví, tak logicky nemůžete očekávat vzájemný pozitivní vztah a ani to, že vám pes bude cvičit radostně a s chutí. Ani používání tzv. kontrastní metody (k vysvětlení jednotlivých metod výcviku se dostaneme také později) nemusí vést ke kýženému radostnému cvičení. Pozitivní vztah se psem je potřeba neustále prohlubovat a upevňovat. Jen tak lze očekávat a doufat, že nám pes může cvičit ochotně, rychle a s radostí. Jestli to tak skutečně bude, záleží jen a jen na vás.

Ladislav Mach

Začínáme cvičit( nejen ) IPO – 2. díl


Psovod, který chce úspěšně vycvičit psa, musí mít alespoň základní znalosti teorie výcviku. A co je nejdůležitější? Této teorii nejenom dobře rozumět, ale umět ji aplikovat v praxi. Porozumět teorii a umět ji aplikovat v praxi je nezbytným předpokladem správného a úspěšného výcviku. Tady nám nepomůže žádné našprtání pouček. Každý pes je individualitou, a proto je zapotřebí k výcviku každého psa přistupovat individuelně. Toto je také velmi důležité konstatování. Nelze všechny psy cvičit naprosto stejným způsobem. Možná se vám to bude jevit jako jasná a samozřejmá věc, ale ono tomu tak bohužel většinou není. Psovod by měl jednoznačně přizpůsobit způsob výcviku individualitě svého psa. Místo toho někteří psovodi cvičí pořád stejným stylem všechny své psy; stylem, který se kdysi naučili. A ještě ke všemu se většinou jedná o psovody, kteří cvičí psy dost hrubým způsobem. Nový pes je schopen takový způsob výcviku buď snášet anebo, a to se stává nezřídka, toho schopen není. Pokud následně nový pes uvedený způsob výcviku nevydrží nebo nepodává požadované výkony, psovod obvykle prohlásí, že dotyčný pes není dostatečně odolný a že se k výcviku nehodí. Takového psa pak prodají a pořídí si psa nového. Takto se to opakuje do doby než budou mít štěstí na psa, který je schopen uvedený způsob výcviku snášet. Mnohdy však štěstí nemají a na tak odolného psa však již nenarazí. Proto by se každý psovod měl naučit a dobře chápat proces učení a jeho podstatu.
V posledních letech se přestalo hovořit a hlavně psát o teorii výcviku. Pozornost je věnována jen jakýmsi „kuchařkám“, ve kterých nám vysvětlují, kdy máme psa pochválit, kdy pokárat, kdy trhnout vodítkem apod. Zásadně nám však nevysvětlují podstatu výcviku psa. Je pravdou, že tyto knihy jsou psány spíš jen pro majitele psích mazlíčků, ale ne pro psovody, kteří chtějí použít psy ke sportovnímu výcviku. Mám za to, že v současnosti není na trhu žádná kniha, která by nás zasvětila i do teoretických základů výcviku.
Teorie výcviku psa je v současnosti mnohem širší a propracovanější než byla dříve. Ještě nedávno se myslelo, že pes cvičí pouze na základě reflexů. Tato klasická metoda je v současnosti také někdy nazývaná metodou klasického podmiňování nebo metodou prvního typu. Postupně se přišlo na to, že pes je schopen učit se i jiným způsobem - vyšší formou učení, tzv. operantním (někdy se také používá výraz „operačním“) podmiňováním. Protože mám za to, že základ sportovního výcviku se provádí především klasickou metodou učení, soustředím se zpočátku na základní teorii, tedy teorii o klasickém podmiňování, které se dříve říkalo „teorie o vyšší nervové činnosti“. Teorii o operantním (operačním) podmiňování si probereme až následně, protože svým způsobem tvoří nadstavbu teorie klasické.
Teorie klasického podmiňování, založená na podmíněných a nepodmíněných reflexech je stará již více než 100 let. Představitelem této teorie je ruský vědec akademik I. P. Pavlov. V posledních letech se objevují i další teorie výcviku. Největší publicitu na „Západě“ zatím má německý aktivní výcvikář Dr. Helmut Raiser. Dr. Raiser používá ve své teorii termíny „funkční oblast, aktivační nátlak, technický pasivní nátlak, nátlakový pressing, konflikt“ a další. Protože u nás nebyla dosud vydána žádná jeho kniha, seznámil jsem se s jeho teorii jen částečně. Nemohu tedy srovnávat jeho teorii s teorií klasickou, nicméně ta klasická teorie I.P.Pavlova se mi jeví stále jednodušší a logičtější. Samozřejmě, že je potřeba na tuto základní teorii nahlížet v trochu modernějším pojetí.
Protože jsem již dříve psal, že teoretická část výcviku není až tak záživná, pokusím se v následujících řádcích a navazujících článcích, pokud možno co nejjednodušší formou, vysvětlit ty nezbytné teoretické základy. Pro lepší pochopení budu zároveň uvádět řadu praktických příkladů.

Nervová soustava
Každý živý organismus reaguje na různé vnitřní i vnější podněty. Vnitřními podněty může být např. přeplněný močový měchyř, bolesti v žaludku, bolesti zubů, hlad, žízeň apod. Vnějšími podněty je např.: trhnutí vodítkem, pach stopy, zvukový povel, pohyb prchající zvěře, el. impuls nebo chuť pamlsku apod. V dalším textu se soustředíme dále jen na podněty vnější, protože ty jsou pro nás při výcviku nejdůležitější. Vnější podněty pes vnímá pomocí svých smyslů. Věřím, že dokážete všechny smysly rychle vyjmenovat, ale pro osvěžení uvedu, že pes má tyto smysly: zrak, čich, sluch, hmat a chuť. Jak vidíte, pes má úplně stejné smysly jako člověk. Čili smysly psa registrují podněty z vnějšku, které předávají pomocí periferní (obvodové) nervové soustavy do centrální nervové soustavy ( mozek a mícha) a odtud po jejich vyhodnocení do výkonných orgánů (žlázy, svaly). Uveďme si příklady. Zavoláme na vycvičeného psa. Pes registruje naše zavolání sluchem; centrální nervová soustava vyhodnotí toto zavolání a dá impuls určeným svalům k tomu, aby k nám pes rychle přiběhl. Jiným příkladem může být podání kosti. Pes registruje podanou kost jak čichem tak i chuťovými receptory (čidly - buňkami) a centrální nervová soustava dá impuls žvýkacím svalům a zároveň slinným žlázám k produkci dostatečného množství slin. Z toho vidíme, že nervová soustava je hlavním činitelem, který umožňuje, aby nám pes na daný povel mohl vykonat požadovaný úkon nebo cvik. Takže pokusme se uvedené shrnout.
Periferní ( obvodová ) nervová soustava je tvořena nervovou tkání a vede z centrální nervové soustavy ( mozku a míchy ) do celého organismu psa. Hlavním úkolem této periferní nervové soustavy je přivést podráždění ( podněty od jednotlivých smyslů ) do mozku a míchy a odtud, po jeho vyhodnocení, vést zpětně pokyny pohybovému aparátu ( svalům ) nebo žlázám.

Reflexy
Působí-li na organizmus nějaký podnět odpovídající síly, hovoříme o podráždění organizmu. Podráždění organizmu vyvolá vždy určitou reakci tohoto organizmu na uvedený podnět. Reakci organizmu na podráždění nazýváme reflexem. Uvedl jsem „podnět odpovídající síly“. Je logické, že pokud na organizmus psa bude působit podnět malé či nepatrné síly, odpověď organizmu nemusí být žádná. Vezmeme si např. začátek nácviku „sedni“. Psovi dáme povel sedni, ale protože jsme psovi dosud nikdy nezatlačili na záď, tak samotný slovní povel nevyvolá žádné podráždění organizmu a tedy nemůžeme očekávat požadovanou odpověď organizmu. Pes si v tomto případě prostě nesedne. Jiná situace je u již vycvičeného psa. Ten samý povel sedni vyvolá potřebné podráždění organizmu s následnou požadovanou reakcí, tedy pes si sedne. Podobně lze takto postupovat a vysvětlit důvody, proč se např. u mladých psů na stopě používají pamlsky. Pamlsky pokládané na stopě zajistí, aby byly „podnětem dostatečné síly“, na které organizmus psa pak může správně reagovat – pes začne se zájmem hledat pamlsky. A to je vlastně začátek stopování.
Reflex je tedy odpovědí organizmu na vnější nebo vnitřní podráždění (podněty). Všechny reflexy dělíme na dvě skupiny :
- reflexy nepodmíněné
- reflexy podmíněné.
Nepodmíněné reflexy jsou reflexy, které jsou psovi vrozeny, a které jsou předávány dědičností. Nepodmíněné reflexy ještě dělíme na jednoduché a složité. Složité nepodmíněné reflexy označujeme jako instinkty anebo také pudy. Některé nepodmíněné reflexy se projevují hned po narození (kálení, močení, sání a další), zatímco jiné se objevují postupně s přibývajícím věkem psa (orientační reflex, rozmnožovací pud, obranný pud, kořistnický pud a další). Těmito nepodmíněnými reflexy je zajištěn vývin narozeného jedince. Nepodmíněné reflexy provázejí psa po celou dobu jeho života a zajišťují jeho existenci. Nepodmíněné reflexy mají pro výcvik nesmírný význam. Jejich význam spočívá zejména v tom, že na základě těchto nepodmíněných reflexů se budují reflexy podmíněné. Reflexy podmíněné tvoří základ výcviku psa. Příkladem jednoduchého nepodmíněného reflexu je trhnutí nohou, mrknutí víčka, dýchání, tlukot srdce a další. Příkladem složitého nepodmíněného reflexu je např. činnost feny při porodu, zahrabávání potravy. Dělení nepodmíněných reflexů na jednoduché a složité nemá pro výcvik podstatný význam a dále se tomuto členění nebudeme věnovat .
Do nepodmíněných reflexů patří také velmi důležitý orientační reflex, který je někdy nazýván také jako reflex „co je to“. Orientační reflex je reakcí nervové soustavy na novost prostředí, předmětů, jevů a událostí. Projevuje se ve zvýšené míře u mladých psů. Tento reflex je pro výcvik psa natolik důležitý, že se k němu ještě v dalším textu vrátíme. Dalšími významnými nepodmíněnými reflexy, který budeme využívat při výcviku jsou kořistnický, obranný, ale také hravost ( hravý pud ). Posledně jmenovaný bude pro nás důležitý především pro výchovu štěněte a nácvik poslušnosti.
Podmíněné reflexy jsou reflexy, které nejsou psovi vrozeny, ale jsou získávány na základě působení vnějšího prostředí. Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření podmíněných reflexů. Pod pojmem podmíněný reflex rozumíme dočasné nervové spojení, které vzniká v mozkové kůře psa na základě nepodmíněných reflexů. Jde o nové nervové spojení (není vrozené), které je dočasné. Pokusím se vysvětlit to, co jsme si dosud řekli. Učíme-li psa cviku sedni, vydáme zvukový povel a trhnutím vodítkem vzhůru a současným tlakem na záď přinutíme psa k zaujetí požadované polohy. Po zaujetí správné polohy psa odměníme např. pamlskem. Pokud se bude tento postup několikrát opakovat, pak se vytvoří podmíněný reflex, kdy pes po našem vydání zvukového povelu „sedni“, zaujme polohu vsedě. Jak vidíme, tak aby nám pes cvičil, musíme budovat podmíněné reflexy. Protože však podmíněné reflexy nejsou trvalé, bez průběžného opakování – tréninku podmíněné reflexy časem tzv. vyhasnou a pes přestává adekvátně reagovat na naše povely. Proto je tak důležitý pravidelný trénink – to je proto, aby ona potřebná nervová spojení, která jsou dočasná, se neustále obnovovala a posilovala.

Podněty
Již výše jsme několikrát použili termín „podnět“. Podnět je všechno, co působí na organizmus psa. Podněty dělíme do dvou skupin, a to na podněty nepodmíněné a podněty podmíněné.
Podnětem podmíněným je např. zvukový povel, posunek, pach apod.
Podnětem nepodmíněným je především mechanické působení (tlak rukou, trhnutí vodítkem, úder rukou, el. impuls, působení obojku apod.). Mezi nepodmíněné podněty však také patří chuťové působení (pamlsky). Pokusme se vysvětlit nějakým jednoduchým způsobem tyto dva pojmy, protože tyto pojmy jsou pro nás jako psovody životně důležité. Na nepodmíněný podnět, pokud je dostatečné síly, musí pes vždy reagovat. Např. při nácviku polohy „sedni“ pes na tlak ruky na záď se současným trhnutí vodítkem vždy reaguje. Pokud postupujeme metodicky dobře, pes zaujme na náš povel (podmíněný podnět) polohu vsedě. Pokud nepostupujeme metodicky správně, pes se tlaku ruky brání a do polohy vsedě ho buď neupravíme nebo s určitými obtížemi. Takže jednoduchá pomůcka na rozlišení podnětů. Představte si např., že nepodmíněný podnět je trhnutí vodítkem (na trhnutí vodítkem pes vždy reaguje) a podmíněný podnět je zvukový nebo posunkový povel (na tento povel může a nemusí reagovat – reaguje podmínečně). Aby došlo ke vzniku podmíněného reflexu, musí být splněno pět základních podmínek:
1. Podmíněný a nepodmíněný podnět musí působit společně, ale podmíněný podnět (např. zvukový povel) musí o 1 až 2 vteřiny předcházet podnět nepodmíněný (např. trhnutí vodítkem).
2. Nepodmíněný podnět musí být silnější než podmíněný podnět.
3. Nepodmíněný reflex, na jehož základě vypracováváme podmíněný reflex, musí být v dostatečném stavu dráždivosti.
4. Pozornost psa nesmí být odváděna vedlejšími silnějšími podněty.
5. Působení podmíněných a nepodmíněných podnětů musí být opakované.

Pokusme se vysvětlit uvedené podmínky na praktickém příkladě, např. na cviku sedni.
1. podmínka – Nejprve vydáme zvukový povel „sedni“ a za 1 až 2 vteřiny zatlačíme psovi na záď a trhneme vodítkem směrem vzhůru. Bohužel nezřídka jsme na cvičácích svědky, že podmíněný a nepodmíněný podnět (už určitě víte o čem mluvím) přicházejí současně či dokonce nejdříve je nepodmíněný podnět a až následně povel. Uvedený nesprávný postup se nejčastěji objevuje u nácviku chůze u nohy, kdy psovod nejprve trhne vodítkem a následně, byť i s malou časovou prodlevou, vydá povel „k noze“.
2. podmínka – Tlak ruky na záď psa a trhnutí vodítkem musí být dostatečně silné. V opačném případě se pes tlaku bude bránit, nesedne si a podmíněný reflex na povel nebude vznikat. Podobně neúspěšní budeme u nácviku stopování na žrádlo, pokud je pes tzv. nežravý.
3. podmínka – Pes nesmí být unavený nebo ospalý. Nejnázornější je nesplnění této podmínky u provádění stopování, kdy pes uváděný na stopu je nasycený. Nesplnění této podmínky nastává i v případě, když se pes dostává do ochranného útlumu (vysvětlíme si později) např. z přemíry souvislého cvičení nebo z velkého psychického tlaku na psa.
4. podmínka – Při začínajícím nácviku nového cviku nesmí být v blízkosti např. jiný pes, háravá fena nebo někdo blízký z rodiny, pokud máme psa „závisláka“, silný dopravní ruch apod.
5. podmínka – Nelze očekávat vybudování reflexu např. na povel „sedni“, když nácvik tohoto cviku nebudeme několikrát za sebou opakovat.

Ladislav Mach

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 3. díl

V předchozím díle jsme si probrali nepodmíněné a podmíněné podněty a nepodmíněné a podmíněné reflexy. Ani pochopení těchto důležitých pojmů nám nestačí k úplnému pochopení základů výcviku. V tomto článku (dílu) uvedeme a zároveň si vysvětlíme další velmi důležité pojmy, kterými jsou vzruchy (podráždění) a útlumy. Zatím jsme tyto pojmy v předchozích dílech nepoužili. Takže co to vlastně je a k čemu je to dobré znát? Uveďme si to nejlépe na příkladu. Učíme psa cvik „sedni“. Po vyslovení zvukového povelu „sedni“ (podmíněný podnět) a následným trhnutím vodítkem a tlakem ruky (nepodmíněný podnět) vyvoláme v organismu psa proces podráždění – vzruch v pohybovém centru mozku. Mozek „vydá pokyn“ příslušnému pohybovému aparátu, aby se snažil uhnout před uvedenými nepříjemnými mechanickými podněty. Tímto postupem donutíme psa, třeba i proti jeho vůli, zaujmout polohu vsedě. Pes zaujme polohu vsedě, aniž by to tedy bylo jakkoli závislé na dalších okolnostech či podmínkách. Po zaujetí polohy vsedě přestane na psa působit nepodmíněný podnět (trhnutí vodítkem a tlak ruky na záď). To znamená, že přestal na psa působit podnět vyvolávající podráždění – vzruch v centrální nervové soustavě. Vzruch v centrální nervové soustavě postupně přestává působit - uhasíná. Proces uhasínání nazýváme útlumem.
Procesy vzruchu a útlumu by měly být v ideálním případě v rovnováze. To znamená, že stejně silnému procesu podráždění – vzruchu by měl odpovídat stejně silný proces útlumu. Samozřejmě, že ideální případy se vyskytují velmi zřídka a tak existuje celá řada odchylek od tohoto ideálního, tzv. rovnovážného stavu. Akademik I.P.Pavlov se podrobně zabýval vzájemnými vztahy podráždění - vzruchu a útlumu v centrální nervové soustavě, které se projevují různým chováním organismu. A právě vztahy mezi vzruchem a útlumem a reakce organizmu na ně nazval teorií vyšší nervové činnosti. Takže teď konečně už víme, co to ve skutečnosti je ta „teorie vyšší nervové činnosti“. Dříve používaným pojmem „teorie vyšší nervové činnosti“ se z hlediska dnešní terminologie rozumí klasické podmiňování, čili učení prvního typu. Praktický význam vzájemné vazby procesu vzruchu a útlumu je velký, což si postupně ukážeme v následujícím textu.
Podle třech základních kritérií reakcí nervové soustavy na vzruchy a útlumy dělíme psy (a také lidi) do čtyř základních typů. Těmito kritérii jsou:
a) síla procesů podráždění – vzruchu a útlumu,
b) vyrovnanost těchto procesů,
c) pohyblivost těchto procesů.
Pojďme si opět vysvětlit jednotlivé body – kritéria. Síla procesů podráždění – vzruchu a útlumu je nejdůležitějším hlediskem pro určování typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Na síle podráždění – vzruchu a útlumu závisí pracovní schopnost centrální nervové soustavy psa a její odolnost. To je velmi důležité pro stanovení míry zatížitelnosti a odolnosti organismu konkrétního psa. Pokud bychom měli k dispozici několik psů a pokud bychom je vystavili působení stejně silných podnětů, např. trhnutí vodítkem, el. impulsů nebo silnému hluku (např. chůze kolem pracujícího kompresoru) zjistíme, že každý pes na uvedené podněty stejné síly reaguje rozdílně. Některý pes na tyto podněty reaguje normálně a my si ani nevšimneme ničeho neobvyklého. Jiný pes na stejné podněty reaguje velmi intenzivně např. tím, že kolem pracujícího kompresoru nepůjde a v extrémním případě ho tam ani násilím nedonutíme projít. Pes může také na silné podněty reagovat aktivní či pasivní obrannou reakcí či jiným mezním projevem, jako je např. ochranný útlum nebo přeskokové jednání. U některých psů se i při použití poměrně silných podnětů podaří vybudovat podmíněný reflex. Při použití stejně silných podnětů se ale zase u jiných psů tento podmíněný reflex však nejenom nepodaří vypracovat, ale může dojít k dočasnému či dokonce trvalému poškození nervové soustavy. U těchto citlivějších psů se velmi často objeví i tzv. ochranný útlum (nadhraniční útlum), který může vyústit, jak již bylo uvedeno až v tzv. přeskokové jednání.
Vyrovnanost procesu podráždění a útlumu je důležitá nejen při výcviku, ale i při vlastní soutěži. Běžně se např. stává, že nastupujeme na soutěži na provádění poslušnosti v okamžiku, kdy pes soutěžící před námi ještě dokončuje obranu. Pokud budeme mít psa, u kterého procesy vzruchu jsou rychlé a silné, zatímco procesy útlumu nastávají pomalu a jsou slabší, pak můžeme mít v dané situaci dost velké potíže. V podobné situaci nebudeme schopni psa uklidnit a plně jej koncentrovat na následující cviky poslušnosti. To ale neznamená, že takový pes není vhodný pro výcvik, to určitě ne. Jenom to znamená to, že si musíme být vědomi těchto skutečností, počítat s nimi a vhodně přizpůsobit výcvik takového psa. V tréninku budeme vyhledávat plánovitě podobné situace, zatímco při vlastní soutěži bychom se měli chovat zcela opačně. Tam bychom již neměli psa zbytečně vystavovat podobným mezním situacím. V našem případě je např. potřeba připravovat se na nástup k provádění poslušnosti až skutečně na poslední chvíli, kdy se již neprovádí u předchozího psa žádné kousání, ale pouze hodnocení předvedeného výkonu. Jinou možností je snažit se odvádět pozornost psa od ještě probíhající obrany oblíbenou hračkou, pamlskem či jiným vhodným způsobem. S uvedeným psem budeme mít zcela určitě potíže s koncentrací při oficielním tréninku, který se koná před každou významnou soutěží. Nejednou se stává, že i když pořadatel stanoví rozpis tréninku samostatně pro poslušnost a samostatně pro obranu (např. při výběrové soutěži v Krchlebech), tak se vždy najdou někteří bezohlední kolegové, kteří si i v době provádění tréninku poslušnosti klidně nacvičují vyštěkání apod. Většinou ale ani není oddělený trénink poslušnosti od obrany. V těchto případech je prakticky beznadějné chtít si např. zkusit „vysílačku“. Bez vzájemného respektování jeden druhého si s takovým psem prostě nezatrénujeme.
Opačným případem je pes, u kterého útlumy jsou silnější než vzruchy. Takového psa podobná situace absolutně nevyvede z míry. S uvedeným psem ale budeme mít zase jisté potíže tam, kde potřebujeme rychlé vzruchy. Příkladem podobné situace je cvik „pokus o útěk figuranta“. Pes musí zadržet utíkajícího figuranta rychle a bez povelu, aby tento figurant nedoběhl do mezní vzdálenosti 20-ti kroků, znamenající nesplnění cviku a tím i ukončení obrany. I když však figurant nepřekoná tuto hranici, tak to ještě neznamená, že automaticky dostaneme známku výborně. Jedním z požadavků na hodnocení tohoto cviku je „rychlá a energická reakce na prchajícího figuranta“ a to u psů, kde útlumy významně převyšují vzruchy těžko docílíme.
Třetím neméně důležitým kritériem je míra pohyblivosti procesů vzruchu a útlumu. Na nervovou soustavu psa neustále působí změny z prostředí, které ho obklopuje. Tyto změny jsou mnohdy rychlé, a to jak při probíhajícím výcviku, tak i na soutěžích. Stačí se podívat např. na obranu, na cviky „pokus o útěk figuranta“ a navazující „obranu psa při hlídání“. Pes nejprve hlídá figuranta (převažuje útlum), následně se figurant pokusí o útěk (musí nastat rychlý vzruch), po relativně dlouhém boji figurant zůstane stát, pes musí samostatně nebo na povel pustit (nastává útlum), následuje přepad psa (musí nastat rychlý vzruch) a opět následuje pouštění (nastává útlum) atd. Z uvedeného je také patrné, že i kritérium pohyblivosti vzruchů a útlumů je pro nás velmi důležité. Pokud by pes neměl dostatečnou pohyblivost vzruchů a útlumů, pak by nebyl vhodný pro cvičeni IPO v té vrcholné podobě. Tady vás trochu musí uklidnit, protože pohyblivost těchto procesů - vzruchu a útlumu lze do značné míry ovlivnit správně prováděným výcvikem. Je však nutné o této problematice vědět a podle toho volit způsob výcviku. Jako příklad uvedu psa, se kterým psovod dlouho nemohl v tréninku provádět přepady při doprovodu. Procesy útlumu byly u tohoto psa oproti vzruchům tak slabé a nepohyblivé, že pes nebyl schopen jít u nohy ani za použití velmi silných nepodmíněných podnětů (všichni si určitě již pamatujeme co je nepodmíněný podnět). Až postupem času a intenzivním promyšleným tréninkem se tuto situaci podařilo zvládnout natolik, že uvedený pes je již schopen tento cvik trénovat.
Ještě na chvíli se vraťme k útlumům. V textu se nám objevil termín „ochranný útlum“. Není to jediný útlum, o kterém potřebujeme vědět více. Aniž bychom si to třeba uvědomovali, s různými druhy útlumu se setkáváme u psa od samého počátku jeho života. Takže pojďme rychle do teorie, ať už ji máme za sebou.
To co nás ve výcviku také zajímá, resp. co by nás mělo zajímat, jsou nepodmíněné a podmíněné útlumy. Nepodmíněné útlumy (tak jako nepodmíněné reflexy) jsou dány psovi geneticky – dědičnosti (pes se s nimi narodí), zatímco podmíněné útlumy (tak jako podmíněné reflexy) pes postupně získává a jsou upevňovány během jeho života působením vnějšího prostředí.
Nepodmíněné útlumy dělíme na:
1) vnější,
2) ochranný (někdy se používá termín nadhraniční),
3) spánkový.
Pojďme si tyto útlumy trochu vysvětlit. Vnější útlum vzniká např. tehdy, když při výcviku působí na organizmus psa jiný silný vnější podnět, který vyvolá v centrální nervové soustavě další ohnisko vzruchu. Pokud se nad touto větou trochu zamyslíme, tak zjistíme, že na psa působí prakticky neustále řada vnějších podnětů, tedy vznikají neustále nová a nová ohniska vzruchu, ale různé síly. Pokud v organizmu psa vznikají pouze slabá ohniska vzruchu, náš výcvik psa to v podstatě nepoznamená. Z předchozích vět logicky plyne, že vnější útlum se u psa objevuje často. Patří to k normálnímu životu a bez vnějších útlumů by jinak ani nebyl schopen normálně žít. A právě o tomto, pro nás velmi důležitém útlumu potřebujeme vědět více a naučit se s ním pracovat. Protože je to možná málo srozumitelné, tak funkci vnějšího útlumu si ukažme na praktickém příkladu. Klasickým a nejnázornějším příkladem je práce psa na stopě. Psa jsme uvedli na stopu v prostředí které zná, kde pravidelně stopujeme. Stopu vypracovává přesně tak, jak si představujeme. Najednou však před ním vyběhne zajíc. V tomto okamžiku začne působit na nervovou soustavu psa silný vnější podnět. Co se dál stane dál?
V podstatě lze reakci psa a jeho následující chování rozdělit na tři typické situace:
a) Pes na povel psovoda „hledej – stopa“ nereaguje a nemá nejmenší snahu pokračovat ve sledování stopy. Naopak se snaží za zajícem vyběhnout. Zajíc je pro psa silnějším vnějším podnětem než vytvořený podmíněný reflex na sledování stopy a náš povel. Psovod se sice může pokusit psa uklidnit, ale většinou podobná situace má za následek ukončení práce psa na stopě. Ani silnější nepodmíněné podněty (trhání šňůrou, fyzický nátlak apod.) nebudou mít žádný pozitivní výsledek. Naopak, budeme si kazit to, co jsme psa při stopování již naučili. Vnější útlum vyvolaný vyběhnuvším zajícem byl příliš silný.
b) Pes po povelu psovoda „hledej – stopa“ dá hlavu dolů a pokračuje ve stejném způsobu vypracovávání stopy. To znamená, že podmíněný reflex na sledování stopy a náš povel byly pro psa silnějšími podněty než vyběhnuvší zajíc. U výborně vycvičeného psa lze pokračovat ve stopování i bez povelu psovoda. Vnější útlum vyvolaný vyběhnuvším zajícem byl pouze slabý.
c) Pes na povel psovoda „hledej – stopa“ sice částečně reaguje a projeví určitou snahu sledovat stopu, ale není dostatečně koncentrovaný. Vzápětí po povelu však zvedne hlavu a sleduje odbíhajícího zajíce, ale bez tendence za ním vyběhnout. Povel psovoda poněkud oslabil působení vnějšího podnětu – zajíce, ale ne dostatečně. Pokud se psovod bude dále snažit psa uklidnit a zajíc zmizí z dohledu, lze nakonec pokračovat ve vypracovávání stopy. Sice stopa po nechtěném přerušení nebude přesně vypracovaná, ale pes se postupně může dostat do normálního stavu. V tomto případě je podmínkou potlačení nežádoucího vnějšího útlumu, odstranění rušivého vnějšího podnětu – zajíce.
Z příkladu je patrné, že při výcviku je potřeba o těchto záležitostech mít dostatečné znalosti a tyto a další podobné situace trénovat. Ale jak jsme si uvedli již dříve – výcvik musíme provádět systematicky; od jednoduššího ke složitějšímu. V našem případě záměrně chodíme se psem do prostoru, kde se vyskytuje zvěř. Zprvu ale samozřejmě nestopujeme, ale jdeme třeba jen na procházku. Pokud si nejsme stoprocentně jisti, že nám pes neuteče za zvěří, tak máme psa pro jistotu na vodítku nebo na šňůře. Postupně si se psem v tomto prostoru hrajeme. V další fázi v tomto prostoru cvičíme poslušnost, ale raději na vodítku, abychom zabránili psovi v případném následování zvěře a zároveň abychom byli schopni použitím nepodmíněného podnětu (např. trhnutí vodítkem) budovat podmíněný reflex i za ztížených podmínek.
Jak již bylo uvedeno, vnější útlum může u psa způsobit jakýkoli vnější podnět; kromě již zmíněné zvěře např. přítomnost jiného psa, háravé feny, někoho z rodiny, cizí člověk, silná střelba, atd atd. Vnější útlum může dokonce u psa vyvolat i přítomnost psovoda, pokud se psem nezachází dobře a používá při výcviku silné podněty. Z uvedeného vyplývá, že o existenci a funkci vnějších útlumů bychom měli vědět a při výcviku na ně umět správně reagovat. Je logické, že správným výcvikem lze tyto nežádoucí vnější útlumy do značné míry potlačit.
Dalším důležitým nepodmíněným útlumem je tzv. ochranný útlum nebo také se mu mnohdy říká nadhraniční útlum. Tento útlum je vyvolán velmi silnými podněty nebo také silnými podněty, které však trvají delší dobu. Centrální nervová soustava je přetížena těmito podněty a pes přestává nejen na tyto podněty, ale ani na podněty jiné, reagovat. Přirovnal bych to k přetíženému počítači. Tak jako přestává správně pracovat přetížený počítač, přestává správně pracovat i přetížený organizmus psa.. Je to obranný mechanismus centrální nervové soustavy před jejím dočasným nebo v extrémním případě nevratným poškozením.
K tomuto ochrannému útlumu se např. nechtíc dopracujeme i tehdy, když se psem provádíme delší dobu stále stejný cvik nebo skupinu cviků. Tato chyba se objevuje často u začínajících psovodů nebo v situacích, kdy nám „prasknou nervy“ a použijeme silných podnětů. A to ať už podmíněných (např. křičíme na psa) nebo nepodmíněných (hrubost, silné el. impulsy apod.). Ochranný (nadhraniční) útlum se vyskytuje za stejných podmínek i stejně silných podnětech mnohem častěji u psů s tzv. slabší povahou (k vysvětlení se dostaneme později). Vyvoláním každého ochranného útlumu poškozujeme, a to ať už dočasně nebo v extrémním případě i trvale, nervovou soustavu psa a tím bráníme budování příslušných podmíněných reflexů. Klasickým nejnázornějším příkladem ochranného útlumu může být vypracování dlouhé, časově a technicky náročné stopy bez dostatečné průpravy psa. Dalším příkladem může být také např. dlouhá chůze se psem na vodítku s neustálým silným cukáním vodítkem apod. V obraně se tento útlum může objevit při dlouhém dráždění, pokud pes nemá možnost ono vzrušení vybít (uvolnit) provedením zákusu a pod. Myslím si, že každý z vás najde další a další příklady z vašeho okolí či praxe. A co dělat, když se ochranný útlum objeví? V každém případě musíme okamžitě ukončit výcvik, nechat psa dostatečně odpočinout od výcviku a hlavně nesmí být vystaven dalšímu působení podnětu, který ochranný útlum způsobil. Délka odpočinku samozřejmě závisí jednak na povaze psa a jednak na síle podnětů, které vyvolaly ochranný útlum. V každém případě bychom se nad nastalou situací měli vážně zamyslet a výcvik nadále provádět tak, aby k podobné situaci již nikdy nedošlo. Nemám však na mysli jen výše zmíněnou konkrétní situaci, ale to, že výcvik je zapotřebí nadále provádět tak, aby se pes již nikdy do ochranného útlumu nedostával! Např. při obraně musíme psy pozvolna zvykat na delší a intenzivnější dráždění atd.. Pokud se pes dostává do útlumu při nácviku obrany, mezi kynology se říká, že je pes "přetočený". Teď tedy víme, že se nejedná vlastně o žádné „přetočení“, ale o ochranný (nadhraniční) útlum.
Posledním nepodmíněným útlumem je spánkový útlum. Tento útlum vzniká tehdy, když centrální nervová soustava je v relativním klidu, a to třeba i po velké námaze. Mnohdy spánkový útlum také navazuje na ochranný útlum. Při normálním výcviku bychom se s tímto útlumem neměli setkávat, takže se tímto útlumem již dále nebudeme zabývat.
Podmíněné útlumy se vytvářejí a upevňují během života psa, působením vnějšího prostředí. Pokud chceme mít dobře vycvičeného psa, tak se bez cílevědomého rozvíjení a procvičování těchto podmíněných útlumů neobejdeme.
Podmíněné útlumy dělíme na:
1) vyhasínající,
2) zpožďovací
3) diferenciační.
Vyhasínající útlum začíná u psa působit samovolně, když budovaný nebo již vybudovaný podmíněný reflex přestaneme upevňovat pravidelným tréninkem. Projevuje se nám tak, že pes postupně přestává správně reagovat na naše povely nebo na naučené situace. Pokud včas nezpozorujeme působení vyhasínajícího útlumu a nezačneme podmíněný reflex znovu upevňovat, pak nám příslušný podmíněný reflex postupně úplně vyhasne a pes na naše povely již nebude reagovat vůbec. Nelze zevšeobecnit, po jaké době se na psovi plně projeví vyhasínající útlum. Tato věc je zcela individuelní, a to nejen mezi různými psy, ale i mezi jednotlivými cviky. Každý cvik byl vybudován za rozdílných podmínek, s jinou silou podnětů atd. Abychom působení vyhasínajícího útlumu spolehlivě předešli, pravidelně procvičujeme naučené cviky.
Dalším neméně důležitým útlumem je zpožďovací útlum. To je útlum, který má již dříve vybudovaný podmíněný reflex poněkud pozdržet. Nejlépe bude, když si opět tento termín ukážeme na praktickém příkladu. Nejlepším a nejnázornějším příkladem může být cvik aportování. Psa již od štěněte učíme, aby nám co možná nejrychleji běžel pro odhozený předmět - aport. Postupně však požadujeme, aby pro odhozený aport pes běžel až na náš povel. A tady právě potřebujeme vybudovat onen zpožďovací útlum. Bez něho nám pes vždy vyběhne pro odhozený aport okamžitě, pokud samozřejmě není upoután na vodítku. Tento zpožďovací útlum potřebujeme ve výcviku velmi často, a to jak na stopě, tak při poslušnosti a samozřejmě i v obraně. Na stopě např. po označení nalezeného předmětu může pes pokračovat ve sledování stopy až na pokyn psovoda. V poslušnosti požaduje zkušební řád „zřetelné přestávky (cca 3 vteřiny)“ mezi jednotlivými fázemi složených cviků – např. mezi přesednutí a přisednutím k noze. V obraně zpožďovací útlum potřebujeme vybudovat prakticky u každého cviku. Např. u pokusu o útěk figuranta musí pes ležet do doby, než se figurant pokusí o útěk. Po zaujetí klidové polohy musí pes pustit a hlídat, a to až do doby, než figurant provede přepad psa atd atd.
Posledním, ale opět neméně důležitým útlumem je útlum diferenciační. Vybudování a upevňování tohoto útlumu má pro výcvik psa také obrovský význam. Tento útlum rozvíjíme již u malého štěněte. Všichni si pamatujeme situace, kdy naše štěně reagovalo na povely a signály od jiných psovodů; běhalo za každým, kdo na něho zavolal a pod. To bylo období, kdy ještě nebyl vybudován již zmíněný diferenciační útlum. Teprve systematickou výcvikovou činností psa začne pes rozlišovat povely od vlastního psovoda a psovodů či osob jiných. Diferenciační útlum se neuplatňuje jenom při nácviku poslušnosti. Diferenciační útlum potřebujeme i při práci psa na stopě. Psa potřebujeme naučit rozlišovat pach na který je uveden, od pachů jiných, se kterými se v průběhu práce na stopě setká, a to ať už se jedná o pach zvěře nebo jiného člověka než je kladeč, který nám položil stopu. A teď si položme kontrolní otázku; potřebujeme diferenciační útlum i v obraně? Samozřejmě, že potřebujeme. Psa musíme naučit rozlišovat, kdy např.figurant provádí útok na psa a kdy si jen upravuje svůj postoj. Zkušební řád totiž připouští, že si figurant může po ukončení cviku pomalými netrhavými pohyby upravit postoj. A podobných situací v obraně je celá řada – pes musí např. poznat, že se figurant pohnul proto, aby byl zahájen zadní doprovod a nikoli proto, aby psa napadl atd atd.
Z výše uvedeného vidíme, že problematika vzruchů a útlumů je pro správný výcvik psa natolik důležitá, že bychom ji měli věnovat zvýšenou pozornost.

Ladislav Mach

Začínáme cvičit( nejen ) IPO – 4. díl

V textu předchozího dílu jsem se zmínil o tzv. přeskokovém jednání. Určitě jste tento termín všichni už někdy zaslechli. Co to tedy vlastně je to přeskokové jednání? Přeskokové jednání je náhradní činnost psa, kterou se snaží uvolnit vnitřní napětí, které má přímou souvislost s přetížením nervové soustavy psa. Pokud psa vystavíme (např. při výcviku) působení velmi silného podnětu a zvláště pokud tento podnět trvá relativně dlouho (záleží také na typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti), hrozí přetížení centrální nervové soustavy a tím i její dočasné nebo i trvalé poškození. Aby se nervová soustava psa nepoškodila, začne pes provádět jinou (náhradní) činnost než činnost psovodem požadovanou. Touto jinou (náhradní) činností se organizmus psa odpoutává od působení onoho velmi silného a nepříjemného podnětu. Cílem přeskokového jednání je tedy uvolnění vnitřního napětí v centrální nervové soustavě a tím odvrácení nebezpečí trvalého poškození nervové soustavy. Trochu zjednodušeně lze tuto situaci přirovnat k přetopenému parnímu kotli. Aby se přetopený kotel neroztrhl, musí se včas odpustit pára. Při přeskokovém jednání pes začne provádět „náhradní činnost“, která je odlišná od požadované činnosti a která nemusí mít pro nás na první pohled žádnou logiku. Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Klasickým příkladem, kde se lze nejčastěji setkat s přeskokovým jednáním, může být práce na stopě. Stopování je duševní činnost a je pro psa hodně zatěžující a vyčerpávající. Nezřídka se stává, že v případě, kdy pes ztratí stopu, mnohý psovod začne psa intenzivně nutit ke sledování stopy. Pokud se to ke vší smůle stane tehdy, kdy pes stopu už nemůže sledovat (např. pes je již unavený, jedná se o těžkou stopu, kterou pes nezvládá vypracovat nebo dokonce nutíme psa pokračovat ve stopování tam, kde stopa ve skutečnosti ani nevede) a my na psa intenzivně „tlačíme“ (a nemusí to být jen fyzické násilí, protože u některých citlivějších psů stačí už jen zvýšit hlas), může se stát, že pes je natolik „vynervován“, že začne vykonávat jinou činnost, než je námi požadované sledování stopy. Pes začne např. předstírat, že se potřebuje vyprázdnit (někdy se skutečně i vyprázdní), začne žrát trávu, „vymyslí“ si lom v místech, kde stoprocentně žádný lom není apod. V této situaci hovoříme o tom, že se u psa objevilo přeskokové jednání. Někdy se také používá termín přeskokové chování. Naším intenzivním tlakem jsme vystavili psa velmi silnému nepříjemnému podnětu. Pes si tuto, pro něho velmi nepříjemnou situaci, silně vryje do paměti a většinou se bude chovat podobně i při každém dalším uvedení na stopu; tzn., že se u něj opět objeví přeskokové jednání - začne vykonávat stejnou „náhradní činnost“ jako při prvním vzniku přeskokového jednání. Jak již bylo uvedeno, místo skutečného sledování stopy začne pes předstírat, že se potřebuje vyprázdnit, začne žrát trávu, „nafilmuje“ lom apod. Přeskokové jednání se může samozřejmě objevovat i při provádění jakéhokoliv cviku poslušnosti nebo obrany. Přeskokové jednání se může v extrémním případě objevit u psa už i v okamžiku, kdy nás uvidí. Vše závisí na tom, jak zacházíme se psem, jak silným a dlouhým podnětům organizmus psa vystavíme a samozřejmě na typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Při správně vedeném výcviku bychom se s přeskokovým jednáním měli setkat pouze v odborných knihách nebo z doslechu. Odstranit přeskokové jednání je nejen časově náročné, ale klade nároky i na nás, a to nejen na ovládání se při výcviku, ale i na naše teoretické znalosti. Nejprve však musíme vůbec poznat a pochopit, že se jedná o přeskokové jednání. Následně je zapotřebí analyzovat situaci, při které došlo k prvnímu přeskokovému jednání. Teprve po provedení správné analýzy vzniklé situace budeme moci začít napravovat tento nežádoucí stav. Hned na začátku musíme logicky zásadně změnit naše chování, jednání a způsob výcviku obecně nebo aspoň u konkrétního cviku. Již nikdy nesmíme psa vystavit podobné situaci, která vyvolala ono přeskokové jednání, protože hrozí recidiva. Recidiva hrozí v podobných situacích již i při menším tlaku na psa, než v počátcích. Mnohdy i stačí, aby pes v podobné situaci vycítil naši nervozitu, která je obvykle předzvěstí necitlivého přístupu ke psovi a přeskokové jednání se opět objeví. Proto by náš výcvik měl vždy probíhat tak, abychom spolehlivě předcházeli případnému přeskokovému jednání a následně nemuseli pracně odstraňovat problémy, které nám tímto při výcviku vznikly. Pokud přeskokové jednání je zaviněno našim intenzivním „tlačením“ na psa, tak i poté, co se nám podaří přeskokové jednání odstranit, tak o nějaké radosti psa z výcviku se nám opravdu už může jenom zdát!! Protože níže si vysvětlíme přeskokové jednání, která má zcela jiný charakter a důsledky pro náš výcvik nejsou zdaleka tak dramatické, nazvěme si shora uvedené přeskokové jednání přeskokovým jednáním prvního typu.
Pro úplnost si uveďme, že přeskokové jednání může vzniknout i v případě střetu dvou stejně silných, ale protichůdných motivací – pohnutek. Někdy se střetu dvou motivací - pohnutek říká také konfliktní situace. Při vzniku těchto konfliktních situací zdaleka nehrozí nebezpečí poškození nervové soustavy, protože tlak na nervovou soustavu není tak silný jako v případě přeskokového jednání prvního typu. Ale obdobně jako při působení velmi silného podnětu (viz úvodní odstavec), si pes také uvolňuje vnitřní nervové napětí přeskokovým jednáním, které má však poněkud odlišný charakter a také průběh. Abychom toto přeskokové jednání odlišili od přeskokového jednání, které vzniká přetížením nervové soustavy, nazvěme ho přeskokovým jednáním druhého typu. Myslím si, že valná většina z nás se s ním při výcviku několikrát setkala a setkává, aniž možná tuší jeho podstatu. Pro lepší pochopení přeskokového jednání druhého typu si nyní uveďme aspoň dva typické příklady – jeden z poslušnosti a druhý z obrany.
Při nácviku poslušnosti je typickým příkladem přeskokového jednání druhého typu chování psa při provádění aportu. Nácvik aportu se provádí na základě kořistnického pudu (nebudu se zmiňovat o jedincích, kteří nacvičují aport parforsní metodou). Pes běží pro aport s cílem „ulovit kořist“. Jenomže mi po psovi chceme, aby nám tu svoji „ulovenou kořist“ nejenom přinesl ukázat, ale také odevzdal. A tady logicky dochází k již zmíněnému střetu dvou motivací – pohnutek. Na jedné straně má pes svoji kořist, kterou si „ulovil“ a kterou si chce ponechat a na straně druhé má nám zase tuto „ulovenou kořist“ odevzdat. Pokud tento cvik necvičíme správně, pak zcela jistě dojde k onomu přeskokovému jednání druhého typu, které se projevuje překusováním aportu. A zvláště, pokud dodržujeme přestávku mezi přinesením a odebráním aportu, tak jak požaduje zkušební řád, pak ono překusování je intenzivnější a na první pohled zřejmé.
Při nácviku obrany je typickým příkladem přeskokového jednání druhého typu chování při provádění kousání do rukávu a následnému pouštění. Nácvik kousání do rukávu je prováděno na základě loveckého pudu, kdy pes provádí tzv. lov kořisti. Jenomže my chceme, aby pes po „ulovení figuranta s rukávem“ tento rukáv, tedy svoji kořist na povel pustil. A tady opět dochází ke střetu dvou motivací – pohnutek. Pes na jedné straně drží kořist, se kterou bojuje a kterou si chce „utrhnout“ a odnést a na druhé straně vyžadujeme, aby pes rukáv na povel pustil. Pokud necvičíme metodicky správně, pak v okamžiku kdy figurant zaujme klidovou polohu, dochází k překusování. A pokud cvičíme úplně neodborně, pak se překusy a „ježdění“ po rukávu se objeví i v situacích, kdy ještě figurant ani nezaujal klidovou polohu a je v pohybu. Situace bude ještě horší v případě, že vyžadujeme samostatné pouštění, tedy pouštění rukávu bez povelu.
Možná, že si někteří z vás po přečtení výše uvedených řádků začnou myslet, že z těchto situací není východisko, protože pes aport musí odevzdat a rukáv musí také pouštět. Východisko samozřejmě existuje, ale… Zkusme se nejdříve znovu podívat na obecnou formulaci přeskokového jednání druhého typu. Tam je uvedeno, že toto přeskokové jednání vzniká v případě střetu dvou stejně silných, ale protichůdných motivací – pohnutek. A právě z této formulace bychom měli při výcviku vycházet. To znamená, že od samého začátku výcviku nebo výchovy štěněte bychom neměli dopustit při těchto (aport, kousání a pouštění) a podobných cvicích, aby byl pes vystaven oněm dvěma stejně silným, ale protichůdným motivacím - pohnutkám. Zřejmě bude lepší, abych nastínil správný postup u obou dvou výše uvedených příkladů. Takže, při nácviku aportování z počátku psovi neodebíráme aport a nebo hračku či jiný předmět, který psovi házíme a nebo se kterým si se psem hrajeme. S oním předmětem se se psem potaháme a opět mu jej pouštíme. A tak několikrát dokola. A když po několikerém potahání chceme psovi aportek či hračku odebrat, tak mu nabídneme buď jiný aportek, hadr nebo třeba pamlsek. Zkrátka na psa zapůsobíme jinou motivací, která má větší sílu než je původní motivace – pohnutka držet ukořistěný aportek či hračku. Docílení perfektního aportování bez překusů je však „nikdy nekončící běh na dlouhou trať“. Proč? To si podrobně vysvětlíme při vysvětlování postupu nácviku aportování, kterým se budeme zabývat v některém samostatném článku – dílu.
Obdobná je situace u nácviku kousání do hadru, peška nebo rukávu. Při nácviku zásadně psa necháváme vyhrávat; to znamená, že psovi pouštíme ve vhodný okamžik hadr nebo rukáv. Samozřejmě, že psovi musíme jednou rukáv odebrat, ale z počátku výcviku určitě ne neustálým prováděním „pouštěček“ a odvoláváním od figuranta. Tak jako v případě aportu, je provádění perfektního pevného zákusu až do okamžiku pouštění bez jakýchkoli překusů také „běh na dlouhou trať“. Popisu zákusů jsme se již věnovali v samostatném článku a možná se k němu ještě vrátíme později.
Ladislav Mach

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 5. díl


V předchozích článcích - dílech jste si mohli přečíst mimo jiné o procesech vzruchu a útlumu a dalších okolnostech, které mají vliv na tyto procesy. A právě podle základních vlastností těchto procesů, tedy:
- síle vzruchu a útlumu,
- vyrovnanosti vzruchu a útlumu,
- pohyblivosti vzruchu a útlumu,
určujeme typy psů (mimochodem obdobně určujeme i typy lidí). Čili určujeme typy psů podle vyšší nervové činnosti. I.P.Pavlov provedl základní dělení psů, a to na typ slabý a typ silný. Typ silný dále dělí na psy nevyrovnané – choleriky a na psy vyrovnané – sangviniky a flegmatiky. Lepší představu o zatřídění do jednotlivých kategorií – typů získáme z přiloženého nákresu.

Článek pana Ladislava Macha

Slabý typ – nazývaný melancholik je představitelem psů, kde oba nervové procesy – vzruch i útlum jsou slabé, nevýrazné. U výcviku těchto psů musíme vyloučit silnější podněty, protože centrální nervová soustava na uvedené podněty často reaguje ochranným (nadhraničním) útlumem. U psů tohoto typu se těžko vytvářejí podmíněné reflexy, zvláště v rušivých podmínkách. Psi tohoto typu silně reagují na jakékoli vnější podněty. V cizím prostředí jsou neklidní, chvějí se, ocas mají neustále stažený. Silně projevují bázlivost už při sebemenším fyzickém nebo psychickém tlaku. Pro náš výcvik jsou nevhodní.
Silný typ dělíme dále na nevyrovnaný a vyrovnaný. Silný nevyrovnaný typ je typ psa, u kterého procesy vzruchu převažují nad procesy útlumu (proto spadá do kategorie „typ nevyrovnaný“). Tyto psy nazýváme choleriky. U těchto psů se proto logicky hůře budují podmíněné útlumy, a to především diferenciační a zpožďovací. Cholerici rychle a silně reagují na podněty, ale jak již bylo uvedeno výše, hůře se uklidňují. Jsou také značně fyzicky pohybliví. Pro výcvik jsou vhodní, ale musí se věnovat velká pozornost právě cvikům, u kterých jsou klidové fáze a výdrže (odkládání psa, dohlídání apod.). Největší pozornost ve výcviku tedy musíme věnovat cvikům, u kterých se střídají akce s klidovými fázemi (především obrana).
Silný vyrovnaný typ dělíme dále na typ živý a typ klidný. Klidný typ psa nazýváme flegmatikem. U tohoto typu psa je síla procesů vzruchu a útlumu dobrá a vyrovnaná (proto spadá do kategorie „typ vyrovnaný“), ale pohyblivost těchto procesů je menší než u typu živého – sangvinika. U flegmatika se podmíněné reflexy budují pomaleji než u sangvinika. Také reakce na podněty je u flegmatika pomalejší než u sangvinika. Jak sangvinik tak i flegmatik jsou vhodní pro výcvik, i když … Zkušební řád IPO požaduje v poslušnosti okamžité reakce na povel, rychlý pohyb vpřed (aport, vysílání vpřed apod.). V obraně klade IPO důraz na rychlé a okamžité reakce psa. Závěr si z toho logicky dovodíte sami.
Rozdělení psů z hlediska vyšší nervové činnosti do čtyřech základních typů je poněkud zjednodušené a čistě teoretické. V praxi se vyskytuje spousta mezitypů, protože málokterého psa můžeme zařadit do některého takto vyhraněného výše uvedeného základního typu. Přitom nesmíme zapomenout na jednu hodně důležitou věc. Obraz chování psa je podmíněn nejen vrozenými vlastnostmi nervové soustavy, ale také vnějšími vlivy, které působí na psa po celý jeho život, tedy i na výchově a výcviku. Ještě bych připomněl jeden experiment, který provedl I.P.Pavlov se svým týmem. Jeden vrh štěňat rozdělili na dvě poloviny. Jednu polovinu štěňat drželi izolovaně v kleci, zatímco druhou polovina štěňat ponechali volně. Ukázalo se, že všechna zvířata první skupiny byla neobyčejně bojácná, i nejmenší změny prostředí vyvolávaly u nich útlum, kdežto u druhých zvířat tomu tak nebylo. Bylo zřejmé, že štěňata, která se poprvé objevila ve vnějším prostředí byla obdařena specielním reflexem, který se někdy nazývá reflexem panickým. I když se jedná o podmíněný reflex, tak byl natolik silný, že zastíral skutečnou sílu a stav nervové soustavy. Z toho vyplývá, že nesmíme u štěňat podcenit ani otázku socializace a vtiskávání. Ale to je zase jiné téma.
Pokud tedy máme ambice a chceme mít šanci dosáhnout vrcholných výkonů ve výcviku dle IPO, měli bychom výběru psa z hlediska typu vyšší nervové činnosti věnovat také patřičnou pozornost. Důležité je také přizpůsobit způsob výcviku typu psa, se kterým cvičíme.
Když jsme ještě v té klasické teorii, tak bychom se ještě měli zmínit ještě o dvou pojmech, a to je dynamický stereotyp a nežádoucí spojitost. Existuje samozřejmě ještě řada dalších pojmů, jako např. kladná a záporná indukce, iradiace a koncentrace a další. Řekli jsme si ale, že si vysvětlíme jen to nezbytné, takže nechme také prostor případnému samostudiu.
Vlastností centrální nervové soustavy je spojovat několik opakujících se jednoduchých úkonů v jeden souhrnný úkon. Pokud je naším cílem při výcviku, aby pes na jeden povel (podmíněný podnět) prováděl tento souhrnný úkon, pak hovoříme o tzv. kladném dynamické stereotypu. V opačném případě hovoříme o záporném dynamickém stereotypu. Uveďme si příklad kladného dynamického stereotypu, se kterým se každý z nás při výcviku setkává. Klasickým příkladem je např. aport skokem. Zkusme tento cvik rozebrat po jednotlivých fázích. Aport skokem začíná, ostatně tak jako všechny cviky poslušnosti, v základním postoji. To znamená, že pes sedí u nohy. Na pokyn rozhodčího odhodíme činku přes překážku a pes čeká na náš povel. Na náš povel pes okamžitě vyběhne, skokem překoná překážku, uchopí aport, se kterým se rychle vrací zpět. Při zpáteční cestě opět přeskočí překážku, předsedne před nás a drží činku do doby, než mu ji spolu s dalším povelem odebereme. Po krátké přestávce, opět na další povel, se pes přiřazuje k noze. Fáze od vyběhnutí pro aport až po předsednutí činí pes na jediný povel (povel „vpřed“ a „aport“ beru jako jeden povel).
O záporný dynamický stereotyp půjde tam, kdy pes provádí na jeden povel další úkony či fáze cviku, při kterých je ale ona samostatnost v provádění (automatické provádění) nežádoucí. Ukažme si onen záporný dynamický stereotyp opět na typickém příkladu. Nemusíme poukazovat další cvik, klidně můžeme zůstat u aportu. Mnohdy se stává, že po odebrání aportu pes již nečeká na další povel psovoda a přiřazuje se automaticky k noze. V tomto případě je přímo nežádoucí, aby si pes s odebráním aportu spojil okamžité přiřazení k noze, tedy přiřazení k noze bez povelu. Shodou okolností uvedený příklad nežádoucího dynamického stereotypu je k vidění poměrně často, a to nejen při nižších stupních vycvičenosti. Již z názvu na první pohled vidíme, že podstata dynamického stereotypu, a to ať už kladného nebo záporného, tkví v jednotvárném, pravidelně se opakujícím cvičení. Pokud požadujeme kladný dynamický stereotyp, pak je uvedený postup při výcviku žádoucí. Abychom se však vyhnuli zápornému dynamickému stereotypu, pak musíme o výcviku více přemýšlet a neustále měnit jednotlivé fáze tak, aby pes byl „nucen“ opravdu čekat na náš další povel. Ukažme si jeden z mnoha jednoduchý postupů při nácviku již zmíněného aportu. Většinou postačí, když budeme neustále měnit dobu mezi odebráním aportu a přiřazením k noze. Zkušební řád požaduje, že mezi odebráním aportu a přiřazením k noze „musí být zachovány zřetelné přestávky (cca 3 vteřiny)“. To znamená, že při výcviku neustále měníme délku přestávky mezi odebráním aportu a přiřazením k noze, a to od 3 do cca 10 vteřin.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že v určitých momentech je stereotyp při výcviku dokonce žádoucí, ale v jiných fázích je nám případný náš výcvikový stereotyp jenom na závadu. Proto je potřebné dobře znát teoretické základy; v našem případě podstatu dynamického stereotypu a jeho vytváření, protože jen tak se můžeme také vyvarovat řady zbytečných chyb ve výcviku. Pro úplnost ještě dodejme, že dynamickému výcviku se v posledních letech také říká „řetězení“.
Vysvětlení pojmu nežádoucí spojitost si raději ponechme na pozdější pokračování našeho seriálu, ve kterém budeme probírat vlastní výcvik.
Ladislav Mach 

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 6. díl


Na začátek tohoto dílu si pro úplnost zopakujme co to je výcvik psa. Pod pojmem výcvik psa rozumíme metodicky správnou, systematickou a pravidelnou výcvikovou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým i složitým cvikům, prováděných za normálních i za ztížených podmínek. Uvedená formulace není úplně vyčerpávající, protože bychom do pojmu výcvik měli zařadit např. i učení přizpůsobení psa vnějším podmínkám, tedy přivykání na různé prostředí atd. Nebojte, nebudeme se znovu vracet do teorie, kterou jsme si již probrali. Věřím, že pro ty z vás, které předchozí články opravdu zaujaly, není nutné probranou teorii již znovu opakovat, protože ji dobře znáte a orientujete se v ní. Věřím, že pro ty z vás, které předchozí články opravdu zaujaly, není nutné probranou teorii již znovu opakovat, protože ji dobře znáte a orientujete se v ní. Formulace pojmu „výcvik psa“ je ale důležitá pro navození dnešního tématu, kterým budou způsoby nebo také formy učení, a na to navazující metody výcviku.
Učení psa lze v podstatě rozdělit do šesti způsobů - forem. V druhém dílu tohoto článku jsme si uvedli dva základní způsoby učení, kterými je:
a) klasické podmiňování neboli také metoda prvního typu (podmíněné reflexy dle I.P.Pavlova).
Zároveň jsme se jen okrajově zmínili a dalším způsobu učení, kterým je:
b) operantní (operační) podmiňování neboli také metoda druhého typu.
Tyto uvedené způsoby učení jsou pro nás určitě nejdůležitější, avšak nejsou jediné. Měli bychom si uvést i některé další, které mohou být pro nás také důležité, i když se s nimi v naši výcvikářské praxi budeme setkávat méně často. Dalšími způsoby učení jsou:
c) vtiskávání,
d) habituace (česky znamená přivykání),
e) vyhasínání,
f) latentní (skryté) učení.

Způsob učení klasickým podmiňováním (jinak také učení prvního typu – podmíněné reflexy) jsme si již teoreticky probrali, a to docela vyčerpávajícím způsobem (doufám však, že tento článek vás příliš nevyčerpal) v druhém dílu tohoto článku. Pojďme se nyní podívat na výcvikové metody, které vycházejí z tohoto způsobu učení.
Z teorie o klasickém podmiňování (reflexy) jsou odvozeny čtyři klasické metody výcviku, tak jak je známe ze starších knih a z období Svazarmu.
Základní výcvikové metody jsou:
• chuťově dráždivá,
• mechanická,
• napodobovací,
• kontrastní.
Metoda chuťově dráždivá je metoda, při které působíme na psa povelem (podmíněným podnětem) a jako nepodmíněný podnět využíváme pamlsek. Nejčastěji se této metody využívá při nácviku stopování, kdy psovi klademe na stopu pamlsky. Výhodou této metody je aktivita a zájem psa. Používáním této metody se pes rychle učí. Zároveň prohlubujeme pozitivní vztah se psem. Nevýhodou této metody je nepevnost vybudovaných návyků, zvláště v rušivých podmínkách a také v závislost na sytosti a chuti psa.
Metoda mechanická je metoda, při které působíme na psa povelem (podmíněným podnětem) a jako nepodmíněného podnětu používáme mechanického působení na psa (nepodmíněné podněty), kterým fyzicky donutíme psa ke splnění požadovaného úkonu nebo cviku. Pes cvičí jenom proto, aby se vyhnul našim velmi nepříjemným mechanickým podnětům. Při této metodě se sice rychle vybudují příslušné návyky, ale jinak má tato metoda samá negativa. Metodu nelze použít u mladých psů, silně se narušuje kontakt mezi psem a psovodem, snadno dochází k ochranným útlumům atd. Touto metodou se cvičívalo kdysi dávno. Pro výcvik dle ZŘ IPO absolutně nepřipadá v úvahu. Zmiňuji ji jen proto, abychom věděli, že existuje.
Metoda napodobovací je metoda, při které používáme s mladým psem zároveň již vycvičeného psa, se kterým náš mladý pes provádí požadované cviky – mladý pes napodobuje již vycvičeného psa. Použití této metody se dříve silně přeceňovalo a musím říci, že i dnes někteří psovodi této metodě věří. Dle mého názoru její uplatnění lze opodstatnit pouze tam, kde jde o přenos tzv. emočního ladění, o strhnutí psa k nějaké činnosti, která je podpořena příslušným instinktem. Přeloženo do řeči srozumitelné; např. při nácviku obrany v tzv. kruhovce. Ještě bych si ji dokázal představit spolu s metodou pozitivního posilování, ale k tomu se ještě dostaneme. Důvodem mého tvrzení je skutečnost, že učení napodobováním patří do nejvyššího typu učení a vyžaduje vysoce vyvinutou inteligenci, což u psa samozřejmě není. Jinak se s učením psa napodobováním setkáváme nechtěně tehdy, když např. chodíme s několika psy najednou na procházku. Pokud jeden ze psů vyběhne za zvěří, ostatní jej zcela jistě a spolehlivě začnou napodobovat – samozřejmě k naší velké nelibosti.
Metoda kontrastní je metoda, při které psovod po vydaném povelu (podmíněného podnětu) psa donutí nepodmíněným podnětem (fyzickým působením) k požadovanému výkonu, aby ho vzápětí, po splnění cviku, pochválil. Kontrastní metoda byla donedávna, a mnohde ještě je, tou nejpoužívanější výcvikovou metodou. Kladem této metody je rychlé budování požadovaných návyků – podmíněných reflexů. Takto vybudované podmíněné reflexy jsou poměrně trvalé a pevné. Oproti mechanické metodě nedochází k tak dramatickému narušování kontaktu mezi psovodem a psem. Mezi hlavní nevýhody patří zejména skutečnost, že její správná aplikace klade velké nároky na odbornost a cit psovoda. Jak jsme již dříve poznali, tak při budování podmíněného reflexu (naučení cviku) je jednou z podmínek použití podnětů odpovídající síly. Tím je sice řečeno vše, ale každý si určitě pod touto formulací představujeme něco zcela jiného. Používáme-li u této metody silnější nepodmíněné podněty, než by odpovídalo typu psa (mám na mysli typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti), pak se nám začnou objevovat všechna negativa metody mechanické.
Navíc Zkušební řád IPO požaduje mimo jiné, aby pes cvičil nejen přesně, a rychle, ale také ochotně a radostně. Při používání silnějších nepodmíněných podnětů než by optimálně mělo být, posledně jmenované požadavky náš pes zřejmě nebude splňovat. Použijeme-li však slabé nepodmíněné podněty (mechanické působení), podmíněné reflexy se budou budovat dlouho a obtížně. Pes se mimo jiné začne bránit tomuto slabému mechanickému působení. Klasickým příkladem může být učení cviku sedni u nohy. Pokud tlak naší levé ruky na záď psa bude menší než je zapotřebí, pes se tlaku naší ruky bude bránit a začne se vzpírat …
Z výše uvedeného můžete mít dojem, že ani jedna z uvedených klasických metod není univerzální a vhodná pro celý rozsah požadovaných cviků IPO. Svým způsobem máte pravdu, i když pro nácvik stopování se metoda chuťově dráždivá nanejvýš vhodná. Jisté však je, že např. kontrastní metodu bychom neměli již dopředu úplně zatracovat, protože ji s úspěchem můžeme také používat, i když v omezeném rozsahu. Příklad použití kontrastní metody můžeme najít při nácviku obrany, a to konkrétně např. tam, kde potřebujeme usměrňovat činnost chtivého psa. Nejnázornějším a nejjednodušším příkladem použití kontrastní metody může být doprovod figuranta. Pes chce kousat na figuranta a tak je mnohdy větší či menší problém udržet psa u nohy psovoda. A právě v těchto a dalších podobných situacích nebudeme schopni jinými výcvikovými metodami přimět psa, aby šel správně u nohy a nepředbíhal.
Takže nyní jsme již zvládli (aspoň doufám) tu nejdůležitější základní teoretickou část spojenou s teorií vyšší nervové činnosti. Mnozí z vás určitě řeknou „no konečně“, ale … My jsme si probrali klasický proces učení, kterému se nově říká klasické podmiňování. V psychologii se tomu říká učení prvního řádu (nebo také prvního typu). Kromě klasického podmiňování existuje také tzv. operantní (někdy nazývané také operační) podmiňování, tedy učení druhého řádu (nebo také druhého typu).

b) Operantní podmiňování
Již v druhém díle tohoto článku jsem se jen tak lehce zmínil o druhém způsobu - formě učení, kterým je operantní podmiňování (někdy také nazývané jako operační podmiňování) nebo také metoda druhého typu. Operantní podmiňování je proces učení, kdy se pes učí spojovat svoje chování s následky tohoto chování. Metodu poprvé popsal americký vědec B. F . Skinner a běžně se užívá i v klasické humánní psychologii.
Určitě se někteří z vás okamžitě zeptají, jaký je rozdíl mezi klasickým podmiňováním (podmíněné reflexy – podle I.P.Pavlova) a operantním podmiňováním, protože na první pohled to nemusí být úplně zřejmé. Základním rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním je ten, že zatímco u klasického podmiňování je zpevňujícím prvkem nepodmíněný podnět (většinou se jedná o mechanické působení), u operantního podmiňování je zpevňujícím prvkem následek chování (většinou odměna nebo negativní působení na psa - trest). Pro lepší pochopení se pokusím rozdíl, mezi oběma způsoby - formami učení formulovat také jinak. Takže základní rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním spočívá v aktivitě organismu. Při klasickém podmiňování je organismus psa zpočátku pasivní a nervová soustava je vystavena jen působení vnějších podmíněných a nepodmíněných podnětů. Při operantním podmiňování je organizmus psa již od počátku aktivní. Operantní podmiňování je definováno jako chování, které je posilováno svými důsledky. Klasické i operantní podmiňování mají však i mnoho společného – obě vykazují vyhasínání, vnější útlum a řadu jiných podobných jevů a reakcí centrální nervové soustavy, tak jak jsme si je již popsali v předchozích dílech. Pro lepší pochopení operantního podmiňování a rozdílu mezi nimi se podívejme na přiložený obrázek.

Článek pana Ladislava Macha


Záměrně uvádím pojem „požadované chování“, protože mnohdy má činnost nebo chování psa ke cviku jako takovému ještě dost daleko. Podle důsledků chování psa rozlišujeme hned dvě základní výcvikové metody.

Pozitivní posilování
Jedná se o metodu učení, kdy odměna následuje jako přímý důsledek požadovaného chování. Požadovaného chování je tedy zpevňováno bezprostředně následující odměnou (pamlskem, hrou s oblíbeným předmětem, pochvalou apod.). Odměna, která následuje po požadovaném chování, je tedy hlavní a jedinou motivací pro provádění požadovaného chování našeho psa. Když píšeme, že odměna musí následovat bezprostředně po provedení žádoucího chování, pak je tím míněna doba maximálně do 3 sekund. Čím dříve však následuje odměna, tím dříve nám tato metoda přinese požadované výsledky.
Výhodou této metody je rychlost, s jakou se pes učí, velká aktivita psa, jeho ochota, pozornost a koncentrace na psovoda a v neposlední řadě, radost z provádění cvičení. Silně se upevňuje a prohlubuje pozitivní vztah k psovodovi, pes se stává hravým a také se zvyšuje intelekt psa. Aby použití této metody však bylo účinné, musí si psovod také dobře osvojit praktické používání, z čehož nejdůležitější je správné načasování odměny. Je prokázáno, že při správně prováděném odměňování požadovaného chování, se toto žádoucí chování objevuje častěji a častěji. Podstatné je, že nežádoucí chování se neodměňuje. Pokud se začíná požadované chování objevovat často, „přidáme“ v těchto okamžicích povel a v zápětí odměníme. Při správném používání této metody postupně vytvoříme podmíněný reflex, a to i bez nepodmíněných podnětů (mechanického působení).
Pojďme si vysvětlit požití této metody na nějakém praktickém příkladu. Použil bych opět klasický příklad, ovladatelnost bez vodítka (zjednodušeně: chůze u nohy). Jak již víme, u tohoto cviku potřebujeme mimo jiné u psa docílit tzv. oční kontakt. Nebudu zde popisovat všechny možné způsoby nácviku tohoto očního kontaktu, k tomu se dostaneme v některém z dalších dílů, ale soustřeďme se na princip učení metodou pozitivního posilování.
Psa (a může to být pochopitelně i malinké štěně) se snažíme upoutat tak, aby se nám podíval do očí. Např. na něj vlídně promluvíme nebo upoutáme nějakým zvukem, ukázáním pamlsku apod. Jakmile se pes podívá do našich očí, okamžitě následuje velká pochvala spolu s odměnou (pamlsek, balónek apod.). Po dostatečné odměně se snažíme znovu navodit podobnou situaci, aby se nám pes opět podíval do očí, a opět okamžitě musí následovat odměna atd. Nejdůležitější však je, aby ta odměna byla pro psa nejen lákavá, ale hlavně aby tato odměna byla použita v době, kdy pes ještě provádí již zmíněné žádoucí chování. Pokud psa odměníte až v okamžiku, kdy již neprovádí ono žádoucí chování, pak tato metoda nemůže fungovat. Naopak si postupně kazíte to, čeho jste dosud dosáhli. V našem případě nesmíte psa odměnit až v okamžiku, kdy pes již neprovádí pohled do vašich očí, čili až poleví v koncentraci, ale naopak ho musíte odměnit v době, kdy vám pes provádí žádoucí činnost, tzn., kdy vás pozorně sleduje a hledí vám do očí. Metodu pozitivního posilování mnozí z vás zřejmě nevědomky uplatňují, ale možná bez dostatečných znalosti její podstaty. To je zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč se při jejím používání objevuje řada metodických chyb, které vám zabrání dosáhnout kýžených výsledků. Podrobný praktický popis a užití této metody a analýzy chyb si probereme později (v některém z dalších dílů seriálu), při popisu nácviku jednotlivých cviků.
Poslední dobou se o metodě pozitivního posilování začíná poměrně dost hovořit, ale v našem sportovním výcviku je vědomé a cílené používání této metody zatím v „plenkách“. Tato metoda je dle mého názoru vhodná zejména pro cviky, kde se vyžaduje především velká pohybová aktivita psa a nikoli cvičení převážně statické (odkládání psa za pohybu apod.). Při nácviku obrany je její použití jen omezené; lze ji však s úspěchem uplatnit např. při nácviku „revíru“ čili cviku „vyhledání figuranta“.

Negativní posilování
Metoda negativního posilování, je opakem metody pozitivního posilování. Princip je ten, že jestliže na psa působí negativní (nepříjemný) podnět jako okamžitý a přímý důsledek nežádoucího chování, bude se takové nežádoucí chování objevovat méně často. Záměrně se vyhýbám slovu „trest“, protože trest ve smyslu lidského chápání bychom nikdy neměli u psa používat.
Ještě se ale vraťme k době, kdy lze negativní podnět uplatnit. U pozitivního posilování jsme připustili časovou prodlevu až do třech vteřin. U metody negativního posilování bychom neměli použít negativní podnět déle než po jedné až dvou vteřinách od začátku nežádoucího chování. Tuto hranici bych považoval za mezní. Čím dříve negativní podnět uplatníme, tím dříve u psa vybudujeme vzájemnou souvislost mezi jeho chováním a negativním podnětem. Tím také hrozí menší riziko negativních reakcí psa na použití této metody. Čím delší bude časová prodleva mezi nežádoucím chováním psa a naším negativním podnětem (trestem), tím větší je riziko, že se nejenom nepodaří u psa utvrdit žádoucí chování, ale že se u psa objeví nejistota, která může přerůst v bázlivost či dokonce v agresivitu vůči psovodovi a pod.
Abychom si lépe představili praktickou možnost použití této metody, ukažme si situaci např. při cvičení aportu u psů, kteří se na aportování velmi těší. Odhodíme aport a pes se při jeho odhazování přizvedává. Co teď máme dělat, jak máme reagovat? Žádná zde dosud uvedená metoda nejde dost dobře použít. V okamžiku přizvednutí či bezprostředně po něm trhneme vodítkem či šňůrkou šikmo dolů a směrem dozadu. Pro úplnost uvedu, že u této metody se nepoužívá povel jako podmíněný podnět, takže na psa nekřičíme „sedni“, ale bezprostředně po přizvednutí pouze trhneme vodítkem či šňůrkou. Když se na vzniklou situaci podíváme z té teoretické stránky, pak jsme právě použili metodu negativního posilování. Pokud budeme opravdu důslední a metodu budeme používat správně, výsledek se jistě dostaví. Pes brzy pochopí, že po každém přizvednutí následuje nepříjemný pocit a přestane se přizvedávat.
Ještě se zmíním o dalším příkladu, kde někteří psovodi tuto metodu nevědomky uplatňují, aniž by zřejmě znali její podstatu. Příklad je to typický. Při vyštěkání pes napadne figuranta, který většinou okamžitě buď psa sekne leaderem, praští pěstí, sekne bičem nebo jiným negativním podnětem působí na psa a tímto se jej snaží odradit od napadání figuranta (to samozřejmě za předpokladu, že je metoda aplikovaná správně, což bohužel nebývá vždy pravidlem – k tomu se ale dostaneme později). Při používání této metody musíme, podobně jako u metody kontrastní, pečlivě zvažovat sílu nepříjemných podnětů, kterým psa vystavujeme. Pokud bychom používali příliš silné podněty, bude použití metody negativního posilování kontraproduktivní, protože u psa potlačíme aktivitu, chuť do práce, radost a ochotu atd. Pes se může stát pasivním až bázlivým, protože bude mít strach z následků svého chování a to tím dříve, čím neodborněji budeme tuto metodu používat.
Jak při metodě pozitivního posilování, tak také při používání metody negativního posilování ovlivňujeme pouze poslední chování (v literatuře se používá termín „operant“ – proto se způsob učení jmenuje „operantní“) a žádné jiné. Možná si říkáte: No dobře a proč se o tom autor vůbec zmiňuje? Zmiňuji to proto, protože toto konstatování je také velmi důležité a je zapotřebí si tuto skutečnost silně zafixovat do paměti. V této souvislosti si ukažme nesprávné používání metody negativního posilování na praktickém příkladu ze života. Odložíme psa. Najednou před ním vyběhne zajíc. Co se stane dál, je většinou celkem jasné. Pes opustí určené místo a rozeběhne se za zajícem. My voláme a ono nic; pes okamžitě nepřestane honit zajíce a nevrátí se k nám. Až pes zjistí, že zajíce nedohoní a dostatečně se proběhne, vrátí se k nám. A co uděláme my?? Většina z nás psa fyzicky potrestá, tedy na psa zapůsobíme silným negativním podnětem (trestem). Takže právě jsme použili metodu negativního posilování. Jenomže … Pojďme si rozebrat to, co se vlastně stalo:
- pes svévolně opustil přikázané místo pro odložení,
- štval zajíce,
- nereagoval na přivolání,
- vrátil se k nám.
V našem příkladu máme čtyři činnosti (odborně tedy operanty), z nichž první tři jsou zcela určitě nežádoucí a zasluhovaly by použití metody negativního posilování. To znamená, že v okamžiku zahájení nežádoucího chování bychom měli našeho psa okamžitě vystavit působení negativního podnětu, tedy měli bychom našeho psa okamžitě „potrestat“. Čtvrtá činnost, tedy návrat k nám, však patří mezi žádoucí chování. Jestliže my „potrestáme“ psa až po návratu k nám, pes bude vnímat pouze návrat k nám jako nežádoucí chování!! Není schopen totiž „pochopit“, že ho trestáme za první tři činnosti a nikoli za návrat k nám!! Násilí, kterého se dopustíme na psovi po jeho návratu k nám, nejenže neodstraní předcházející tři nežádoucí činnosti (opuštění místa odložení, štvaní zajíce, nereagování na přivolání), ale zcela jistě bude mít za následek to, že se pes, po případném dalším útěku za zvěří, bude pouze obávat návratu k nám. Stejným způsobem postupuje bohužel hodně psovodů, a to jak při útěku psa za zvěří, tak i v případě, kdy pes nereaguje na přivolání. Po příchodu se na psovi dopustí fyzického násilí v domnění, že pes pochopí, že má na povel rychle přiběhnout k pánovi. Pokud se to stane poprvé, tak se může lehce stát, že reakce psa může v nás vzbudit i zdání, že to pes „pochopil“ a že jeho potrestání dobře zabralo. Opakuje-li se stejná situace v krátké době podruhé, budeme mít daleko větší problémy s přivoláním než předtím. Zamyslíme-li se nad principem metody negativního posilování, pak reakce psa na náš nesprávný postup – trestání psa po příchodu k nám – je zcela logická a zákonitá!!
Nesprávným používáním této metody může u psa snadno vyvolat nedůvěru k psovodovi nebo figurantovi, potlačuje jeho aktivitu a ochotu ke cvičení a dokonce může vést k projevu bázlivosti nebo naopak k agresivitě vůči nám apod.
Vyspělí psovodi mohou využívat také spojení obou uvedených metod v jednu výcvikovou metodu, tedy spojení pozitivního i negativního posilování i při nácviku jednoho jediného cviku. Spojení obou metod v jednu bych viděl vhodné i při nácviku již mnohokrát zde uváděného cviku „chůze u nohy“. Protože bychom však měli používat u psa jako motivaci zejména odměnu, nazval bych uvedenou metodu jako metodu pozitivního posilování s korekcí.
Metoda cvičení pomocí klikru.
V souvislosti s používáním metody pozitivního posilování k nám „přišla“ zhruba před 5 roky metoda cvičení pomocí klikru. Pro úplnost si ještě vysvětleme, co to je ten klikr. Klikr je takové malé cvakátko, kterému se dříve říkalo „žabka“. Podstatou je plíšek, jenž přecvaknutím do opačné polohy vydá jasný zvuk - cvaknutí. Autorství metody se přiznává cvičitelce delfínů Karen Pryor. Při této metodě používá psovod tzv. klikr, kterým psovi signalizuje nejen splnění požadovaného chování, ale hlavně je ono cvaknutí pro psa signálem, že okamžitě po tomto kliknutí následuje odměna ve formě pamlsku, oblíbené hračky apod. Zároveň cvaknutí klikrem je pro psa signálem potvrzujícím požadované chování.
V počátcích nácviku musí kliknutí přijít ještě v okamžiku plnění požadovaného chování a nikoli až následně, kdy již pes neprovádí námi požadované chování. Výhoda klikru spočívá především v tom, že můžeme lépe načasovat označení požadovaného chování. Nevýhodu klikru spatřuji mimo jiné i v tom, že držení klikru nám mnohdy bude vadit při provádění nácviků jednotlivých cviků. Ty z vás, kteří jste pozorně četli předchozí články, určitě napadne otázka: Proč nepoužívat místo klikru slovní pochvalu - „hodný“, „výborně“, „šikovný“ a pod? Mám za to, že důvodem je jasný, stále stejný zvuk klikru, zatímco slovní pochvalu nepronášíme pokaždé stejnou intonací a vyslovení pochvaly trvá déle než kliknutí klikrem. Myslím si, že metodu pomocí klikru jen stěží můžeme považovat za základní výcvikovou metodu, ale pouze za jakousi modifikaci metody pozitivního posilování. Metoda se u nás využívá především v jiných kynologických sportech než je naše sportovní kynologie.

Parforsní metoda
Při výcviku poslušnosti někteří psovodi používají také tzv. parforsní metodu. Tuto metodu však častěji používají myslivečtí kynologové než kynologové zabývající se sportovní kynologií. Již jenom z názvu je zřejmé, o jakou metodu se jedná. Název je odvozen od francouzského výrazu „par force“, který znamená sílu nebo násilí. Kdysi byla považována tato metoda za nezbytnou, zvláště pro nácvik aportování. I v současnosti se najde ještě několik psovodů, především ti dříve narození, kteří si nedovedou představit jinou metodu pro nácvik aportování. Princip metody spočívá v tom, že např. u aportu vydáme povel „aport“ a psovi okamžitě působíme bolest, abychom v zápětí psovi vložíme do tlamy aport. Po uchopení aportu psem bolest ustává…. Používání této metody hraničí s týráním psa, nehledě k tomu, že akutně hrozí nebezpečí rychlého a někdy i nevratného zkažení psa. Při používání této metody nemůžeme také očekávat radostný projev psa a jeho ochotu k práci, takže ani není vhodná pro výcvik dle řádu IPO!
V západní Evropě se někteří psovodi pokoušejí cvičit metodou, připomínající svoji podstatou metodu parforsní. Používá se u ní většinou el. obojek, který působí psovi nepříjemný pocit nebo slabou bolest, a to až do doby, než bude správně reagovat a začne provádět požadované chování. To znamená, že psa vystavíme nepříjemnému až bolestivému působení el. obojku po delší dobu a tyto nepříjemné až bolestivé pocity má pes tedy až do doby, než správně zareaguje. Touto metodou se někteří psovodi pokoušejí také zlepšit práci na stopě. Nepříjemný pocit nebo bolest pes nepociťuje pouze tehdy, pokud nevybočí mimo stopu. Říkají tomu, že pouze na stopě je tzv. „bezpečná zóna“. Tuto metodu rozhodně nedoporučuji, protože bychom si měli uvědomit, že pes je především náš kamarád a nikoli prostředek k ukájení našich ambicí za každou cenu, nehledě k tomu, že při nesprávné aplikaci této metody může být pes pro další výcvik již nepoužitelný.

c) Vtiskávání
Vtiskávání je specifický proces učení, který se objevuje u štěňat v období od třetího (některé prameny uvádějí od čtvrtého) týdne a končí sedmým týdnem věku štěněte. V uvedeném období probíhá intenzivní učení, kterému se říká vtiskávání, a to proto, že v tomto období se veškeré vjemy a zkušenosti, se kterými se štěně setká, silně vtisknou (vryjí) do paměti tak, že důsledky těchto zkušeností se projevují i v chování dospělého psa. V tomto období vtiskávání je nezbytné, aby štěně mělo intenzivní kontakt nejen s ostatními štěňaty, ale také s lidmi. Nestačí však, aby štěně vidělo člověka při přinášení krmení, ale aby mělo s ním i dostatek fyzických kontaktů. Pokud v tomto období štěně nebude ve fyzickém kontaktu s lidmi, nevtiskne si člověka jako příslušníka svého druhu, své smečky a pod.. Z toho pramení závažné problémy v chování k lidem. Takový pes se chová k lidem nejistě a není schopen navázat ty správné sociální kontakty. V tomto období je také zapotřebí mimo jiné rozvíjet zájem o kousání do hadru a o aportování, a to vše pochopitelně hrou.
Již z uvedeného období od třetího do sedmého týdne je každému jasné, že velkou úlohu na formování povahy psů mají chovatelé. My výcvikáři dostaneme štěně již po ukončeném období vtiskávání, takže nám nezbývá nic jiného, než spoléhat na to, že štěně je správně připravené pro další život. Chovatelé by si měli být této důležité skutečnosti vědomi a měli by přistupovat k předvýchově štěněte zodpovědněji, protože ne všichni chovatelé se štěňatům správně a dostatečně věnují!! Ideálním případem by bylo spojení chovatele a výcvikáře v jedné osobě, ale ve skutečnosti tato situace nastává ojediněle.

d) Habituace (přivykání)
Již z českého názvu (používá se ale především latinský výraz habituace) je patrné, o jaký způsob učení se bude jednat. Podstatou této formy učení je vymizení nebo potlačení reakce psa na podněty z vnějšího okolí, které nemají přímý dopad na psa. Protože uvedená formulace není příliš srozumitelná, uveďme si příklady. Typickým příkladem habituace (přivykání) je vymizení, resp. potlačení reakce psa např. na silný dopravní ruch. Pokud není pes od malička zvyklý na dopravní ruch, bude zpočátku na silný dopravní ruch reagovat. Reakce našeho psa mohou být v širokém rozsahu, a to od nejistoty až po bázlivost. Dalším příkladem, se kterým se setkáme při výcviku jechování psa při střelbě. V obou těchto příkladech je nutné postupně přivyknout našeho psa těmto silným zvukům. Prvotní reakce našeho psa na podobné podněty a doba přivykání (habituace) je závislá kromě síly podnětu také na typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Je pochopitelné, že u slabého psa bude prvotní reakce v uvedených příkladech silná a doba přivykání delší než u psa typově silného. U slabého psa může dojít i k tomu, že jeho organizmus nebude schopen zcela přivyknout silným nárazovým zvukům ani za dlouhou dobu. Z toho vyplývá, že u opravdu silných psů stačí několikrát vystřelit z pistole a dále již toto není nutné trénovat, zatímco u slabších jedinců se musí přivykání na střelbu a nárazové zvuky přivykat často a poměrně pravidelně. I když je to určitě pro všechny jasné, jenom pro úplnost připomenu, že např. na zvuk střelby navykáme psa postupně. V počátcích jsme společně se psem dále od střelce a postupně, jak této střelbě pes přivyká, se přibližujeme blíže ke střelci. Také bychom neměli zapomínat, že naším cílem je přivyknout psa na střelbu i v situaci, kdy je pes nejenom v naší přítomnosti, ale i např. odložený a my jsme schovaní za maketou.
Uvedu ještě jeden odlišný příklad habituace (přivykání), ale pro náš výcvik důležitý a který může negativně ovlivnit naše výsledky na zkouškách nebo soutěžích. Pokud se psem provádíme např. stopování stále ve stejné době odpoledne (po příchodu z práce), pes si přivykne vypracovat stopu v uvedenou dobu. Pokud na zkoušce nebo soutěži máme vypracovat stopu ale brzy ráno, pes sice stopu může vypracovat, ale zcela jistě ji nevypracuje takovým způsobem jako v čase, ve kterém stopy dosud prováděl. Proto je zcela nezbytné provádět výcvik, a to tedy nejen stopování, v různou dobu, aby si pes přivykl pracovat nezávisle na denní době. Víme, že v dnešní době není mnohdy jednoduché cvičit v různou denní dobu, ale pokud chcete dosahovat kvalitních výkonů, tak není jiné řešení.

e) Vyhasínání
Vyhasínání je forma učení, kterou uplatňujeme vědomě a záměrně prakticky jen při přecvičování psa, tj. při odstraňování negativních následků našeho výcviků, tedy při odstraňování nebo potlačování nežádoucích podmíněných reflexů. Pro lepší názornost a pochopení si uvedeme několik příkladů. Štěně si zvyklo, že po našem příchodu z práce na nás skáče. Když bylo štěňátko malé a bylo sucho, tak nám to možná ani nevadilo; ba naopak nás jeho náklonnost těšila. S přibývajícím věkem štěněte a zhoršujícím se počasím nám však toto skákání začne vadit. Co teď? U štěněte je vytvořen podmíněný reflex, že na náš příchod reaguje vyskakováním na nás. Potřebujeme, aby pes toto nedělal, čili potřebujeme, aby tento podmíněný reflex vyhasl. Jednou z možností je trestat psa, čili použít metodu negativního posilování. Nevýhodou je, že postupně k nám štěně nebude chodit radostně a třeba se nás dokonce bude bát (záleží na síle nepodmíněných podnětů – mechanického působení, které použijeme). Lepším řešením je zajistit zamezení skákání – zajistit vyhasínání tohoto reflexu jiným nepodmíněným podnětem, kterým může být např. pamlsek. Po přiběhnutí nabízíme štěněti pamlsek a tímto pamlskem zajišťujeme nenásilnou formou vyhasínání původního podmíněného reflexu, který se projevoval nežádoucím skákáním na nás. Navíc ještě upevňujeme pozitivní vztah štěněte k nám.
Jako další názorný příklad uveďme situaci přímo z výcviku. Uveďme si např. častou chybu , které se dopouštíme při cviku „pokus o útěk figuranta“. Po vystoupení figuranta z makety odejde psovod se psem na určené místo. Po zastavení psovoda pes má automaticky zaujmout základní polohu – posadit se k noze psovoda. Teprve na následný povel psovoda pes zaujme polohu vleže. Při stereotypním provádění výcviku psi automaticky (bez povelu psovoda) při zastavení zaujmou polohu vleže. Protože toto je nežádoucí reakce psa (nesprávným výcvikem je ale již vypracován podmíněný reflex), musíme zajistit vyhasnutí tohoto reflexu. Vyhasnutí tohoto reflexu provedeme tak, že okamžitě po zastavení a snaze psa zaujmout polohu vleže dáme povel „sedni“ a v zápětí trhneme vodítkem směrem vzhůru. Logicky nesmíme zapomenout pochválit a případně odměnit psa v okamžiku, kdy zůstane sedět. Při správném provádění si pes přestane sám lehat.
Pro úplnost si ale zopakujme, že jsme si už dříve uvedli, že nežádoucí reakce psa – nežádoucí podmíněné reflexy, mohou vyhasnout i samovolně (tzv. vyhasínajícím útlumem), pokud uvedený nežádoucí reflex přestaneme upevňovat tréninkem nebo opakováním nežádoucího chování psa. Pokud se však jedná o přecvičování určitého cviku nebo chování psa (změnu podmíněného reflexu), pak samovolné vyhasínání prakticky nepřipadá v úvahu, protože to je proces dlouhodobý.

f) Latentní (skryté) učení
Již z názvu způsobu učení je zřejmé, že se jedná o skryté učení. Pes se učí jaksi samovolně, nezávisle na naši vůli. Až si uvedeme aspoň nějaký příklad, tak bude hned jasno, o jakou formu učení se jedná. Klasickým příkladem je situace, kdy jdeme se psem nakoupit a u krámu psa uvážeme. Druhý den půjdeme okolo tohoto krámu a pes nás již vede k místu, kde byl uvázán. Určitě si řeknete, proč tu uvádím tuto formu učení, když pro výcvik nemá žádný zřejmý význam. Jaký to může mít význam, si ukážeme na dalším praktickém příkladu, který se opravdu stal. Psovod si v tréninku před soutěží proběhl se psem všechny makety, a protože neměl figuranta do poslední makety, nechal si v zápětí psa vydráždit kamarádem v davu lidí, kteří stáli na konci cvičebního prostoru. Odpoledne nastupoval obranu. Pes oběhl pět maket a místo k poslední šesté maketě zamířil do davu a hledal kamaráda v místech, kde byl ráno vydrážděn. Následovalo pochopitelně ukončení a anulování obrany. Z uvedených příkladů vidíme, že latentního učení nepoužíváme cíleně, ale naopak bychom měli dávat pozor, aby naším nedomyšleným výcvikem nebo chováním nedošlo k vybudování špatných návyků – reflexů.

Metoda motivační
Zdálo by se, že výčet metod výcviku je vyčerpán. Jsem toho názoru, že nikoli. Dnes se při výcviku běžně používá balónek jako odměny za splnění cviku nebo požadovaného chování. Všichni jsme se s tímto způsobem cvičení již setkali. Dokážeme však toto naše cvičení s použitím balónku zařadit do některé výše uvedené metody? Myslím si, že nikoli. Při nácviku některého cviku se zdá, že jde o metodu pozitivního posilování (třeba nácvik ovladatelnosti bez vodítka) a jindy zase o kontrastní metodu (nácvik sednutí, při kterém také používáme nepodmíněné podněty – trhnutí vodítkem a tlaku ruky na záď). Jakmile však používáme místo pochvaly a pamlsku k motivaci chování psa balónek apod., tak už to, dle mého názoru, není typická kontrastní metoda. Jak již bylo uvedeno výše, v posledních letech nejsou na našem trhu knihy o výcviku, které by rozebíraly výcvik po té teoretické stránce (nebo aspoň o nich nevím). Takže ani nevíme, jak podobnou metodu nazvat. Ale protože se občas na ni budu v dalším pokračování článku odvolávat, je zapotřebí ji nějak výstižně nazvat. Vzhledem k tomu, že při ní klademe důraz na motivaci, dovolím si ji nazývat metodou motivační. Pro lepší pochopení se pokusme postup podle této metody vyjádřit graficky

podmíněný podnět (povel)

nepodmíněný podnět (převážně mechanické působení)

požadované chování (provedení cviku)

pochvala

motivační odměna (balónek apod.)

Při této motivační metodě se spojují výhody klasické kontrastní metody s výhodami metody pozitivního posilování. Pro úplnost je potřeba se podívat na zde uvedené metody z hlediska síly podnětů a vlivu na psa. Při cvičení klasickou kontrastní metodou používáme silné nepodmíněné podněty a po provedení cviku pochvalu. Občas někdo použil i pamlsek. V tom nejlepším případě byla síla nepodmíněných podnětů (většinou mechanického působení) v rovnováze s pochvalou a pamlskem, pokud ho psovod používal (za dob Svazarmu pamlsky používalo jen velmi málo psovodů a ještě k tomu nepravidelně). Při používání této klasické kontrastní metody psi ochotou příliš neoplývají a o radosti lze jen těžko hovořit. Pokud jde o sílu podnětů a působení na psa u metody pozitivního posilování, tak tam je situace rozdílná. Na psa působíme odměnou, která musí psa dostatečně motivovat k provádění požadovaného chování. Při použití metody pozitivního posilování psi sice cvičí s velkou ochotou, radostí, ale okruh cviků, kde tuto metodu lze s úspěchem použít je poměrně velmi úzký. O tom jsem se zmínil v předchozím textu. A u metody motivační jsme na tom podstatně lépe; můžeme ji použít nejenom při nácviku velkého množství cviků, ale při správném používání docílíme u ní všechny výhody metody kontrastní i metody pozitivního posilování. Ale aby nám tato metoda přinesla požadovaný výsledek, je nutné si důkladně osvojit její principy a správný způsob jejího provádění. Pokud jde o sílu podnětů a působení na psa, tak nepodmíněný podnět musí být vždy výrazně slabší než motivační odměna. Zároveň je zapotřebí velmi pečlivě vybírat motivační odměnu. Samo o sobě používání balónku nemusí být pro psa dostatečnou motivační odměnou.

Ladislav Mach

 

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 7. díl

 
Při popisování motivační metody jsme v předchozím dílu narazili na slovo „motivace“. Do této doby jsme se tomuto pojmu snažili vyhnout, protože podrobným vysvětlováním bychom ztráceli “nit”. V následujících řádcích však uvidíme, že motivací bychom se měli velmi vážně a intenzivně zabývat, a to už před zahájením nácviku každého cviku či činnosti. Protože teorie výcviku není až tak jednoduchá, dostáváme se k vysvětlení pojmu “motivace” až nyní. Nejprve jsme si museli probrat ty jednodušší principy a zákonitosti, nehledě k tomu, že bez předchozí teoretické průpravy bychom nemohli probrat následující text ve všech souvislostech. Takže až nyní se dostáváme k dalšímu, ale pro náš výcvik velmi důležitému faktoru, jakým motivace bezesporu je. Ještě než se budeme věnovat motivaci a motivům, bylo by dobré připomenout pojem, kterým je “podnět”. To proto, abychom lépe porozuměli následujícím termínům a uvědomili si rozdíly mezi těmito pojmy. V předchozích dílech jsme termín “podnět” hodně používali. Podnětem jsme vesměs rozuměli vnější působení na psa, na jeho nervovou soustavu. U motivace je to však jiné. Ale vezměme vše popořádku. Nejprve se trochu pusťme do té, pro mnohé z nás, nezáživné teorie. Řekněme si, k čemu motivaci ve výcviku vlastně potřebujeme, resp. co to je ta “motivace”? Motivace usměrňuje chování a jednání psa pro dosažení určitého cíle a k uspokojení určité potřeby. Aniž bychom si to třeba uvědomovali, náš pes je ve své jakékoli činnosti, tedy i při výcviku, vždy nějak motivován!! Žádnou činnost tedy náš pes neprovádí bez motivace!! Je to prakticky stejné jako u člověka, kdy motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle, který jsme si vytkli, nebo ke kterému jsme okolnostmi nuceni. Samozřejmě, že u psa převažují jiné motivace než u lidí, ale princip je stejný. Správná motivace nejen zrychluje a zpevňuje učební proces, ale utužuje i sociální kontakty s psovodem a pod. Motivace aktivuje organizmus psa. V psychologii se říká, že motivace energizuje organizmus; motivace je hnacím motorem pro jakoukoli činnost. Protože motivace je ve výcviku velmi důležitá a nadále budeme termíny “motiv” a “motivace” často používat, pokusme se tyto pojmydefinovat. Nyní už víme, k čemu motivaci potřebujeme, a tak se znovu vraťme k požadavku na definování pojmu “motivace”. Pro účely výcviku psa: motivací je souhrn jakýchkoliv motivů - pohnutek, které u psa probudí zájem o aktivní „spolupráci“ při cvičení. Když mluvíme o “souhrnu motivů”, tak z toho je zřejmé, že na psa může působit nejenom jeden motiv, ale může jich být najednou i několik, nezřídka protichůdných. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Motivy jsou vnitřní pohnutky, příčiny reakcí, činností a jednání psa, zaměřené na uspokojování jeho specifických (charakteristických, osobitých) potřeb. Určitě všichni víme co to je ta “potřeba”, ale když už jsme v těch definicích, tak si pro jistotu vysvětleme i tento další důležitý pojem.
Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co vede psa k činnostem, jimiž tuto svoji potřebu uspokojuje. Motivy psa z hlediska výcviku dělíme na dvě základní skupiny:
a) biologické (primární, vrozené) – uspokojování pudových potřeb, jako např. hladu, žízně, kálení, močení, sexuální chování a pod. Z hlediska výcviku je také lovecké chování, obrana před napadením apod. Do této skupiny patří i chování psa k dosahování příjemného a také k vyhýbání se nepříjemnému atd.
b) sociální (získané) - snaha zavděčit se „vůdci smečky“, radost, touha po pohlazení, hraní apod.
Samozřejmě, že motivů může být celá řada. Jak jsme si již řekli, na psa může působit najednou i několik motivů – pohnutek, a to jak biologických, tak zároveň i sociálních. V dalším textu již ale nebudeme používat rozdělování na motivy biologické nebo sociální, protože pro vlastní výcvik to nemá podstaný význam.
Pokusme se vysvětlit nejpoužívanější motivy při provádění výchovy nebo výcviku. Určitě jste si všimli, že jsem se najednou zmínil i o výchově. Nechci tady zase odbíhat k dalšímu velmi důležitému tématu, jako je dělení na výchovu a výcvik, protože bychom se opět mohli “někde” ztratit a utéci od dnešního tématu. K rozdílům mezi výchovou a výcvikem se vrátíme v některém z dalších pokračování našeho seriál o výcviku.
Než se však vratíme k “našim” motivům, ještě si řekněme jednu podstatnou věc; ani v odborné literatuře se většinou nečiní rozdíl mezi pojmem motiv a motivace. Proto i my v dalším textu budeme z důvodu snažšího pochopení a lepší orientace, v článku používat pouze pojem “motivace”. Jen tam, kde to bude vysloveně nezbytné pro pochopení tématu, použiji termíny oba.
V minulých dílech jsme si také podrobně probrali řadu výcvikových metod. Mezi nimi byla např. i metoda kontrastní. Věřím, že většina z vás tuto metodu dokonale zná a není potřeba ji připomínat, ale aby se v následujících řádcích “neztratili” ani ti, kterým kontrastní metoda zatím mnoho neříká, zopakujme si hlavní princip.
Metoda kontrastní je metoda, při které psovod po vydaném povelu (podmíněného podnětu) psa donutí nepodmíněným podnětem (fyzickým působením) k požadovanému výkonu, aby ho vzápětí, po splnění cviku, pochválil.
Při její popisování jsme se otázkou: ”Proč vlastně náš pes cvičí?” prakticky nezabývali. Krátce jste se o tom mohli dočíst ve 2. dílu tohoto seriálu o výcviku; při popisování podmíněných reflexů. Když jsme si v úvodu tohoto článku napsali, že “žádnou činnost pes neprovádí bez motivace” a tak si nyní napišme jakou má pes, při cvičení metodou kontrastní, motivaci. Podívejte se ještě jednou výše na specifikaci motivů biologických. Tam je uvedeno: “…chování psa k dosahování příjemného a také k vyhýbání se nepříjemnému.” Na vysvětlení si vezměme opět náš klasický příklad – nácvik cviku “sedni”. Při nácviku kontrastní metodou působí na našeho psa dva motivy. Prvním motivem je snaha po vyhnutí se nepříjemnému tlaku naší levé ruky na záď a trhnutí obojkem vzhůru pravou rukou. Druhým motivem je snaha po dosažení příjemného pocitu, který by mu měla navozovat naše pochvala, případně pohlazení. V předchozích článcích jste si několikrát mohli přečíst o “síle podnětů” a pod. A teď jsme zase u té motivace. Čím silnější bude naše mechanické působení, tím silnější bude snaha našeho psa se vyhnout oněm nepříjemným pocitům. Jak jsem již psal, na psa působí zároveň i další motiv – snaha po příjemném pocitu, který představuje naše spokojenost, vyjádřená pochvalou, pohlazením, případně pamlskem. U tohoto cviku je jasně vidět, že na psa působí motivace, která je složena minimálně z těchto dvou motivů. A nyní jde o to, který motiv bude pro psa silnější, resp. vzájemná rovnováha či nerovnováha mezi těmito motivy. Pokud snaha vyhnout se nepříjemnému bude u psa výrazně silnějším motivem než jeho snaha po dosažení příjemného, pak pes bude cvičit tzv. pod tlakem. Takovéto cvičení “pod tlakem” má za následek nejen absenci nebo ztrátu ochoty reagovat na naše povely, ale především u psa budeme postrádat radost ze cvičení, která je u cvičení IPO, a dnes už nejen u IPO, rozhodčími nekompromisně požadována. Pokud bude pro psa snaha o dosažení příjemného slabým motivem – pohnutkou, ale motiv - pohnutka vyhnout se nepříjemnému, bude přecházet ve strach, pak ani nelze hovořit o metodě kontrastní, ale o metodě mechanické. A pokud ještě nebudeme postupovat podle jasných pravidel při vytváření podmíněných reflexů, pak nemůžeme hovořit o žádné metodě, ale můžeme jen konstatovat, že se dopouštíme týraní psa!! Na tomto příkladu jsme si názorně vysvětlili, jak je pro nás “životně” důležité motivací našeho psa se vážně zabývat. Samozřejmě by to chtělo správně stanovit a používat tu nejlepší motivaci již před započetím výcviku, ale… Jak jsme konstatovali v minulém dílu: “K výcviku každého psa musíme přistupovat individuelně”. A to platí samozřejmě i při volbě motivace. To, co může znamenat pro jednoho psa úžasnou motivaci, pro níž je schopen “se přetrhnout”, tak u jiného psa stejná motivace nemusí být dostatečným “hnacím motorem” pro ochotné a radostné cvičení. Uveďme si opět názorný příklad. Pro “aportéra” může být používání balónku obrovskou motivací, zatímco u jiného psa s balónkem moc štěstí neuděláme. Podobné to může být u pamlsků a řadě dalších možných motivací.
Zatím jsme si ukázali motivaci složenou ze dvou motivů (snaha po vyhnutí se nepříjemnému a snaha po dosažení příjemného), z nichž oba svým způsobem působí integrovaně (celkově) ke splnění určitého cviku. Pokud při výcviku použijeme zároveň několik motivací (správně motivů) pro dosažení cíle, můžeme, samozřejmě při správné aplikaci (použití), dosáhnout významných úspěchů při výcviku. Jenomže na psa obvykle působí několi motivací, z nichž některé nám “kazí” určitý cvik. Vzpomeňte si například, jak jsem popisoval přeskokové jednání druhého typu u aportu. Pro úplnost raději připomenu to podstatné. Pes běží pro aport s cílem „ulovit kořist“. Jenomže my po psovi chceme, aby nám tuto svoji „ulovenou kořist“ nejenom přinesl ukázat, ale také odevzdal. A tady logicky dochází k již zmíněnému střetu dvou motivů – pohnutek. Na jedné straně na něj působí motiv – kořistnický pud a zároveň motiv, tuto kořist – aport odevzdat “vůdci smečky”. Při působení dvou a více protichůdných motivací záleží především na tom, která motivace je pro psa silnější. Pokud jsou stejné síly, pak dochází k přeskokovému jednání druhého typu. A pokud je námi zvolená a použitá motivace slabší než jiná motivace, která působí současně, ale protichůdně na psa, aniž bychom chtěli, pak logicky dojde k tomu, že nám pes necvičí. Důvodem je skutečnost, že ona jiná motivace uspokujuje u našeho psa jinou potřebu nebo aktivuje jiný, silnější pud či instinkt, než jsme zvolili a chtěli použít my! Pro lepší pochopení si uveďme příklad. Cviku “sedni” už bylo v tomto seriál příliš, tak si uveďme cvik jiný. Psa učíme pro změnu cvik “lehni”. Aby by byl příklad co nejlepší, tak si řekněme, že jde o mladého psa, u kterého cvik ještě nemáme dostatečně upevněn. Všude napadl sníh, je mráz a my chcem cvičit jako normálně. Poprvé nám pes zaujal polohu vleže. Protože ho při setrvání v této poloze hodně studilo břicho, tak při opakovaném povelu si již pes nechce do sněhu lehnout, a to ani za použití nepodmíněných podnětů (trhnutí vodítkem a tlak ruky na záď). U našeho psa byl silnější motiv “snaha po vyhnutí se nepříjemnému mrznutí břicha” před použitím nepodmíněných podnětů. Zkušený a racionálně (rozumně) uvažující psovod u mladého a nedostatečně vycvičeného psa nebude tento cvik vůbec provádět. Vždy je lepší předcházet problémům dřív než nastanou, než následně řešit vzniklé problémy. V našem případě, kdy jsme psovi dali povel k lehnutí a pes si nelehl, tak to skutečně problém je. Při opakování si pes zvykne, že naše povely se nemusí bezpodmíněčně plnit. Možná někdo z vás namítne, že psa silou donutí zalehnout i do toho sněhu. Ano, věřím tomu, že tohoto psa lze násilím donutit k ulehnutí, jenomže… A už jsme zase u té motivace. Pokud motivací k zalehnutí je snaha po vyhnutí se našemu hrubému násilí, pak zase ztrácíme ochotu psa reagovat na náš povel a taktéž radost ze cvičení se více či méně ztrácí. A to nemluvím ani o tom, že pokud nepostupujeme správně podle teoretických, časem prověřených, pouček a postupů, pak ztrácíme důvěru našeho psa a pes se nás začne bát. V tom lepším případě se nás bude bát jen u tohoto jednoho konkrétního cviku. Bude se snažit jen vyhnout situaci, kdy by mohl zaznít povel “lehni”. A věřte, že náš pes je v podobných situacích velmi vnímavý a aniž bychom si to uvědomovali, tak náš pes bude dopředu vědět, kdy může očekávat onen, pro něj tak nešťastný povel “lehni” (ale o tom si povíme v některém z dalších dílů). V tom horším případě se nás začne bát i při jiných cvicích, bude v neustálem napětí a začne trpět úzkostmi. Možná se vám to bude zdát přehnané, ale to je skutečná a tvrdá realita. Mnohokrát jsem se s tím setkal a bohužel stále i setkávám. Samozřejmě v nepoměrně menší míře, ale…
Dalším klasickým příkladem střetu motivací může být přítomnost háravé feny na cvičišti. Pokud nemáme psa opravdu perfektně vycvičeného, pak přítomnost háravé feny bude u dospělých psů, zvláště pokud již aspoň jednou kryli, při tréninku neřešitelným problémem. Proto háravé feny mají na soutěžích vstup do prostoru stadionu zakázan a cvičí až na samý závěr soutěže. V otázce přítomnosti háravých fen na cvičištích není jednotný názor. V této věci jsou dva základní názory. Jeden říká, že háravé feny na cvičiště nesmí, zatímco druhý říká, že právě naopak háravé feny mají na cvičiště chodit, aby si psi na podobné situace zvykli. Nechci být soudcem, ale myslím si, že oba tábory mají svůj díl pravdy. Pro mladého psa se začínajícím psovodem bude přítomnost háravé feny znamenat konec výcviku, zatímco zkušený psovod přítomnost háravé feny uvítá. Ne všichni účastníci soutěží se chovají mravně a ohleduplně. Někteří soutěžící se s háravou fenou záměrně producírují na společných místech (byť je to před stadionem), aby ostatním ztížili možnost předvedení perfektního výkonu. Pokud si pes zvykne na přítomnost háravé feny na cvičáku, na soutěži pak nemá v podobných situacích žádný problém.
Ale vraťme se opět k tématu. Vždy bychom dopředu měli vědět, jaká motivace (jaké motivy a také jak silné) bude na psa působit a podle toho volit postup při výcviku. Když např. víme, že máme psa “lechtivého” na střelbu, tak když vidíme, že se jiný psovod chystá ke střelbě, pak poodejdeme opodál a psovi např. dáváme pamlsky, hladíme ho po těle a ještě ho chlácholíme hlasem. Nepříjemný pocit až strach zároveň regulujeme - snižujeme také dostatečnou vzdáleností od onoho střelce. Pamlsky a dalšími motivy, kterými se snažíme u psa vyvolat příjemné pocity, musí být silnější než nepříjemný pocit až strach ze silného, a pro našeho psa velmi nepříjemného nárazového zvuku – střelby. Ti, kteří pozorně sledují články o výcviku již vědí, že teď jsme vlastně opět narazili na metodu učení habituací (přivykáním), kterou jsme si popsali v předchozím dílu.
Jako další typický příklad střetu motivací si uveďme např. cvik přivolání. Pes na povel k nám spolehhlivě běží, protože čeká např. pamlsek. Jeho motivací k tomu, aby k nám přiběhl je především uspokojování hladu. Samozřejmě, že další, současně působící motivací, může být hra s balónkem, kousání do peška či něco jiného. Za normálních okolností pes příjde na naše zavolání vždy, jenomže … Jenomže najednou před našim psem vyběhne např. kočka. Na psa začala působit další motivace, která ale působí proti výše uvedeným motivacím. Pes se snaží uspokojit potřebu lovit, uspokojit svůj lovecký instinkt. Tato nová motivace je však pro našeho psa příliš silná a zcela potlačí jeho snahu k uspokojení své potřeby na pamlsek, hru s balónkem či kousání do peška. V takovéto situaci pes vyrazí za kočkou a na naše volání nereaguje. Mnohé z vás nyní napadne otázka: No dobře, ale jak máme v podobných situacích postupovat?
Musím říci, že v podobných situacích se již nedá nic dělat; jen trpně čekat, až to honění našeho psa přestane bavit a milostivě se k nám vrátí. Pokud jste pozorně sledovali předchozí články, tak již víte, že jakékoli násilí (nemusí být fyzické, ale u některých citlivých psů stačí verbální) na vrátivšímse psovi je kontraproduktivní. Nejenom, že toto násilí nezabrání našemu psovi v dalším útěku za kočkou či jiným zvířetem, ale pes si spojí nepříjemný pocit s příchodem k nám a máme do budoucna daleko větší problém než to, že nám utekl. Už jsme několikrát narazili na termín “síla motivace” nebo “síla podnětu”. A právě silou těchto motivací se musíme zabývat a zvolit ty správné. Ukažme si správný postup u psovoda z předchozího příkladu. Přivolání má u psa nacvičené dobře, ale jen v běžných podmínkách; tedy bez přítomnosti zvěře či jiného psa. Psovod vede psa na dostatečně pevné šňůře do prostoru výskytu kočky či jiného zvířete. Vodítko či šňůra musí být zásadně prověšená a její volná délka musí taková, abychom v okamžiku trhnutím byli schopni způsobit psovi nepříjemný pocit. Psovod je připraven, aby v okamžiku, kdy pes vyrazí za zvířetem, vydal povel a hned vzápětí velmi silně trhnul touto šňůrou. Logicky je potřeba psa následně výrazně pochválit a nabízet mu nějakou lákavou odměnu. Podmínkou úspěšnosti “akce” je, že jednak pes nesmí být na natažené šňůře, ve správný okamžik musíme vydat povel a ještě ve správnější okamžik musíme trhnou onou šňůrou. Trhnutí šňůrou musí být opravdu silné. Pes si musí zapamatovat tento velmi nepříjemný pocit a zároveň si ho spojit s vyražením za kočkou či jinou zvěří. Situaci opakujeme, ale s tím rozdílem, že navodíme situaci, kdy sice vyplašíme nějaké zvíře, ale ve větší vzdálenosti od nás. Tím nebude motivace k uspokojení loveckého pudu našeho psa tak silná a jeho další, současně působící motivace budou převládat. Jaké to jsou motivace? Tak především snaha vyhnout se nepříjemnému pocitu (silnému trhnutí šňůrou), touha po pamlsku, balónku a pod. Pokud jsme postupovali správně, pak náš pes již za zvěří nevyrazí. Naopak po vydání povelu “ke mně” pes přiběhne k nám. Nepříjemný pocit si totiž spojí s vyražením za zvěří nebo s povelem “ke mně”. Logicky musíme psa také okamžitě pochválit, odměnit pamlsky (raději několika), pohrát si s ním a pod. Může se však stát, že někteří z vás z přehnané “pseudolásky” ke psovi netrhnete šňůrou dostatečně silně a psa si jen přitáhnete k sobě a tím mu zabráníte v následování zvěře. V tomto případě začínáte mít problém. Pokud “procedůru” na šňůře s nedostatečně silným trhnutím budete několikrát opakovat, pes rychle pozná, kdy je na šňůře a kdy nikoli. Pokud bude na šňůře, tak se možná ani nebude příliš snažit utéci za zvěří. Běda však, až jednou nebude na šnůře; okamžitě utěče atd. Psi totiž velmi rychle poznají, kdy jsou připnuti na vodítku či šňůře a kdy nikoli. Poznají, že bez šňůry mohou utéci. V tomto případě jsme se nenavratně zbavili možnosti snadno a rychle “vysvětlit” psovi, že za zvěří se neutíká a že přivolání je přivolání a nikoli povel k pronásledování zvěře. Na adresu těch útlocitných, kteří nechtějí svému psovi způsobit nepříjemný pocit, bych chtěl říci, že by pro nás mělo být přijatelnější jednou pořádně trhnout šňůrou, než neustále trnout hrůzou, kdy našeho neovladatelného psa přejede auto či nám ho zastřelí myslivec.
Mezi motivy biologické řadíme také i strach. Protože se však zabýváme sportovním výcvikem, kde by mělo být cílem nejenom přesné provádění jednotlivých cviků, ale současně i radost našeho psa ze cvičení, zúžím další motivace jen na ty, které psa pozitivně motivují a posilují jeho radost z výcviku. Pro zdánlivou jednoduchost a běžnou praxi se dále budeme tedy zabývat motivací balónkem a motivací pamlskem.
V dnešní době je balónek běžně používanou motivací . Nemusí to však být jenom balónek, jak se stále tvrdí a prosazuje, ale může to být klidně jiná hračka nebo jiný předmět. Pro snažší pochopení a jednodušší vyjadřování budu v dalším textu pracovat pouze s “balónky”. Prakticky se používá jen balónek, který je přivázán na různě dlouhé šňůrce. Balónek nejčastěji používáme jen k uchopení, krátkému potahání a rychlému odebrání. A nyní si položme otázku: Je to správně, respektive je to ten jediný a nejlepší způsob motivace psa balónkem? Možná hned namítnete, že takto s balónkem pracují všichni psovodi, takže v tom nevidíte nic nenormálního. Určitě nic nenormálního v tom není, ale myslím si, že pro řadu psů takovéto používání balónku nemusí být tou nejlepší motivací. Myslím si, že každý psovod, který chce dobře vycvičit svého psa a ještě k tomu dosahovat výborné výsledky na soutěžích, by měl vždy vědět proč cvičit svého psa zrovna tak a proč ne jinak. V tomto ohledu máme ještě jisté rezervy. Nezřídka kopírujeme ostatní psovody a nechápeme, že náš pes je jiný a my bychom ho měli jinak motivovat, protože jeho prioritní potřeby jsou jiné než u jiných psů. Abychom mohli vysvětlit rozdíly a tak přijít celé věci “na kloub”, měli bychom se tak trochu vrátit na začátek článku. Podívejme se znovu na definici pojmu “motiv” a “potřeba”. Nyní se zamysleme nad tím, jak používáme balónek a přiřaďme k tomu tu správnou “potřebu”, která psa motivuje. Pro mnohé z vás to bude snadná odpověď. Bez dlouhého přemýšlení řeknete lovecký pud. Dovolil bych si s vámi však o tom polemizovat, protože jsem toho názoru, že tomu tak není. Potřebou psa není uspokojení loveckého pudu, ale pudu kořistnického. Vím, že mezi těmito pudy se ani v literaturách nečiní rozdíl, ale dle mého názoru se jedná o dva rozdílné pudy. Tyto pudy bývají různě vyvinuté; u některého je silnější kořistnický pud, zatímco lovecký pud není příliš silně vyvinut a obráceně. Samozřejmě, že jsou psi, kteří mají oba pudy velmi silně vyvinuté, ale to už jsme zase v individuelních rozdílech jednotlivých psů. Nyní si tedy řekněme, jaký je rozdíl mezi pudem loveckým a pudem kořistnickým. Tak zase trochu té nezbytné teorie.
Zdálo by se, že lovecký pud svoji podstatou patří do tzv. funkční oblasti přijímání potravy neboli, že lovecký pud slouží k uspokojování potřeby k opatření si potravy. Již před více než čtyřiceti lety bylo prokázáno, že požírání ulovené kořisti musí být naučeno, protože vzájemná vazba mezi ulovením kořisti a jejím požíráním není součástí instinktů, se kterými se pes narodí. Možná jste si i všimli, že normální domestikovaný pes, kterému se poprvé v životě podaří ulovit nějakou zvěř, tuto zvěř nepožírá. Lovecký pud ve psovi tedy vybudí naléhavou potřebu ulovit (dostihnout a zabít) pohybující se kořist. Tady bych chtěl upozornit na ono nenápadné slůvko “pohybující se”. Toto je velmi důležité. Na dokreslení si vezměme situaci, kterou možná znáte z vlastní zkušenosti. Pes najednou opodál spatří např. srnu, která stojí a pozoruje ho. Co udělá normální pes (nemám na myslí typické psy pytláky a pod.)? Zastaví se a srnu bude pozorovat. Pokud se srna nepohne, pes na ni nezaútočí. Pokud se však pohne, ve psu se okamžitě probudí jeho lovecký instinkt a okamžitě vyrazí za srnou s cílem ji ulovit. Ulovením, resp. zabitím srny se jeho lovecký instinkt utlumí. Pes již nemá žádný motiv setrvávat u ulovené zvěře. Pokud by se kořist v průběhu útěku zastavila a stala se nehybnou, pes na zvěř nezaútočí, protože pro uspokojení jeho potřeby ulovit je nezbytnou podmínkou pohyb zvěře. Určitě všichni znáte podobnou situaci u “vesnických” volně pobíhajích psů; pokud před nimi budete utíkat, tak vás určitě kousnou. Pokud se však zastavíte, tak ke kousnutí nedojde.
Kořistnický pud u psa bych charakterizoval jako silnou potřebu mít kořist jen pro sebe, “vlastnit” ji. Kořist si může buď “ulovit” a nebo, tak jak bylo v popsaném případě práce s míčkem, mu je prostě daná psovodem. Sílu kořistnického pudu můžete pozorovat už u malých štěňat. Třeba v situaci, kdy se snažíte štěněti odebrat misku se žrádlem, kost a nebo jeho oblíbenou hračku. Samozřejmě, že lze vhodnou výchovou i u psa, silného “kořistníka”, docilit toho, aby si od nás nechal svou kořist odebrat. Psa se silným kořistnickým pudem také poznáte podle toho, že máte problém s odebráním míčku nebo dokonce i při pouštění aportovací činky.
Vraťme se zpátky k motivaci balónkem. Kromě již zmíněného “uchopení, krátkého potahání a rychlého, odebrání” , kdy vybuzujeme u psa kořistnický pud, můžeme psa motivovat házením míčku. Tím, že hodíme míček směrem od psa, vybudíme u psa nikoli kořistnický, ale lovecký pud. Dle mých zkušeností je u služebních plemen psů (správně bychom ale měli psát “pracovních plemen psů”, protože v rozdělení plemen do jednotlivých skupin pojem “služební plemeno” není) lovecký pud obvykle silnější než pud kořistnický. Z toho logicky vyplývá, že motivace “uchopením, krátkým potahání a rychlým odebráním” bude slabší než hození balónku směrem od psa. Motivace odhozením balónku má samozřejmě svoje úskalí; takto nelze dost dobře motivovat psa, u kterého nemáme vybudováno přinášení předmětů – aportování. Pokud by náš pes dobře a spolehlivě neaportoval, pak bychom odhozením balónku sice dosáhli dobré motivace, ale bohužel vždy jen jednou. Pak bychom zřejmě museli výcvik předčasně ukončit, protože bychom již psa k sobě nepřivolali.
Další dobrou motivací pro našeho psa může být hra s oblíbeným předmětem, a to ať již zmíněným balónkem či jinou hračkou. Hra může navazovat také na již probrané praktiky s balónkem a může ještě umocnit celkovou motivaci našeho psa. V tomto případě vybuzujeme také pud hravosti. Chuť hrát si mají především štěňata a mladí psi. Hravost s přibývajícím stářím psa ustupuje do pozadí. Když však tuto hravost u psa upevňujeme od útlého mládí častými hrami, potom hravost psi prakticky neztrácejí ani v pokročilejším věku. Jak vidíme, tak hra může být dostatečnou motivací i pro psy starší.
Kromě balónku je vhodnou motivací pro psa také podání pamlsku. Už ze samotného názvu musí být každému jasné, že za pamlsek lze těžko považovat např. granuli, kterou používáme k normálnímu krmení. Pokud nemáme vysloveného žrouta, tak pro normální granuli se nám pes při výcviku “nepřetrhne”. Volba vhodného pamlsku je základním předpokladem pro správnou motivaci. Nelze říci, že pro všechny psy je nejvhodnější určitý druh pochutiny. Vhodným pamlskem může být pro jednoho psa piškot, zatímco jiný pes má rád salám, sýr či třeba špek a pod. Chce to samozřejmě vyzkoušet, aby pamlskem bylo něco, pro co je náš pes ochoten pracovat s elánem a radostí. Používání pamlsků je vhodné především u psů tzv. žravých; u psů, které musíme k žrádlu pomalu nutit, tato motivace nebude příliš vhodná. Vlastní používání pamlsku je podobné jako u balónku, i když rozdíly tu samozřejmě jsou. Správné požívání balónku vyžaduje určitou rutinu a grif, zatímco podávat psovi pamlsek se učit nemusíme; to zvládnou i začátečníci. U psů kořistníků bývá mnohdy problém s odebíráním balónku. Při používání balónku cvičení hodně “rozkouskujeme”. Při používání pamlsků žádný takový problém řešit nebudeme. Pamlsky máme obvykle ukryté v pravé kapse. Protože jsme většinou praváci, tak nám toto sice vyhovuje, ale tahle skutečnost může mít za následek chyby ve výcviku. Při chůzi u nohy se nám pes může vytáčet – nejde úplně rovnoběžně, při předsednutí (např. při přivolání “ke mně”) se pes již může natáčet k naší pravé straně apod. Někteří psovodi používají tzv. pamlskovnici. To je taková kapsa – ledvinka, kterou má psovod buď vpředu u pasu nebo na boku. Při umístění vpředu není problem s vytáčením psa při přivolání “ke mně”, ale… Při častém používání se u psa může objevit nežádoucí spojitost; psovod má pamlskovnici = bude odměna, proto bude cvičit, nemá pamlskovnici = nebude odměna, nebude cvičit. Trochu jsem tento příměr zjednodušil, ale většinou to takhle bývá. Nikoli na samém počátku používání, ale postupem doby. Výhodnější je varianta, kdy pro pamlsky používáme kapsy vlevo i vpravo, vpředu i vzadu, aby nás pes zkrátka tzv. neprokoukl; aby nevěděl, jestli máme či nemáme pamlsky a kde.
Další možností, jak motivovat psa, jsou hry se zákusy do peška či hadru. Vedlejší výhodou této motivace je možnost učit psa plnosti zákusů, pouštění na povel. A opět je to stejné jako jsme si již uvedli výše; můžeme tuto motivaci používat společně s předchozími praktikami, resp. může plynule navazovat na uvedené způsoby. Jen pro úplnost uvedu příklad správného nácviku pouštění. Po dostatečně dlouhé hře s balónkem, hadrem či jiným předmětem dáme povel “pusť” a psovi ihned podáváme pamlsek. Touto praktikou psa okamžitě převedeme na jinou motivaci - chuť na pamlsek. Nejenže docílíme rychlé a ochotné puštění onoho motivačního předmětu, ale psa zároveň snadno naučíme pouštění, na které navážeme při provádění obrany. Pouštění tak můžeme procvičovat už i u malého štěněte či mladého psa. Časem poznáte, jak jste byli prozíravý, když jste svého psa již v mládí učili pouštění na povel.
Je logické, že bychom měli neustále hledat co možná největší a nejlepší - nejúčinnější motivaci pro našeho psa. Čím větší motivaci budeme používat při výcviku, tím náš pes bude cvičit ochotněji, s větší radostí a zároveň se bude rychleji učit a naučené cviky bude provádět spolehlivěji. A když to trochu zjednoduším, tak o tom je vlastně celé IPO! Poslušnost u IPO je především o rychlosti provádění jednotlivých cviků, ochotě reagovat na náš povel, radosti psa ze cvičení, ale to vše samozřejmě při maximálně možné přesnosti provádění jednotlivých cviků nebo jeho jednotlivých fází. Zároveň docílíme i větší koncentrace (soustředění) na svého psovoda.
Ale tak jako u všeho, tak i u motivace je zapotřebí také správné aplikace (používání). Možná si řeknete, že na tom nic není, že balónek umí používat každý. Nemyslím si, že tomu tak je. Spíš si myslím, že opak je pravdou. Často vidíme, že psovod sice má balónek u sebe, ale se psem cvičí dlouho, než psa balónkem odmění. A nebo ho odmění v nevhodný okamžik. Když pes cvičí dlouho bez motivačního podnětu – bez utvrzení motivace, pak jeho pozornost a ochota cvičit polevuje, až úplně poleví a pes cvičí zcela bez zájmu. Nezřídka bývá apatický a dostává se až do fáze útlumu. Takže jak používat motivaci? V první řadě je třeba zvolit správnou motivaci pro našeho psa. Řekli jsme si, že každý pes má rozdílnou povahu, tak musíme i konstatovat, že ne každého psa lze dostatečně motivovat stejným - jednotným způsobem. Motivaci bychom měli také operativně měnit i podle toho, jaký cvik či část cviku chceme naučit. Ne vždy však vystačíme jen s motivací balónkem či pamlskem. Uveďme si názorný příklad. Psa, který rád a náruživě kouše do rukávu, těžko budeme učit cvik “zadní doprovod” s použitím pamlsku či balónku. V tomto případě zcela určitě bude snaha “ulovit figuranta” daleko silnější, než než naše virtuózní zacházení s míčkem či nabízení největší laskominy. Jediným řešením je motivace “vyhnutí se nepříjemnému pocitu”, který představuje korekce polohy psa u nohy vodítkem. Čím náruživějšího máme “kousáče”, tím silnější korekce vodítkem (nepodmíněným podnětem, ale to už všichni určítě víte) musí být. V opačném případě psa neudržíme u nohy a v extrémním případě nám a v extrémním případě nám uteče za figurantem. I když by ho nenapadl, což je nepravděpodobné, tak nám rozhodčí  poděkuje a zcela určitě ukončí naši obranu diskvalifikací. S tou motivací je to stejné jako s výcvikovými metodami. Nelze v žádném případě říci, že vystačíme s jednou motivací nebo s jednou výcvikovou metodou!! A pokud vám to někdo bude tvrdit, tak neví o čem mluví.

Ještě se vraťme zpátky k používání balónku či jiného motivačního předmětu. V počátcích našeho výcvikářského snažení si se psem s tímto předmětem nejprve jen tak hrajeme, abychom se jednak přesvědčili, že to je ten správný motivační prvek a jednak, abychom našli ten správný způsob používání, který bude vyhovovat nejen psovi, ale také i nám. Používání motivačního předmětu (pro jednoduchost budu v dalším textu většinou psát „balónek“, ale bude tím myšlen jakýkoli motivační předmět) musíme mít natolik zažité, abychom při jeho používání u vlastního výcviku s ním neměli technické potíže. V používání balónku bychom tedy měli mít takovou rutinu, abychom při vlastní práci se psem ještě nemuseli věnovat zvýšenou pozornost správnému používání tohoto balónku. Proto je vhodné si techniku používání balónku nacvičit tzv. na sucho, bez psa. Až zvládneme tuto fázi, přistoupíme k  používání balónku při vlastní výchově nebo výcviku našeho psa. Zpočátku volíme cviky jednodušší, kde není žádné donucení a nebo míra donucení psa je zcela nepatrná a následná hra s balónkem bude pro psa znamenat výrazně silnější motivaci, než třeba tlak naší ruky. Pokud balónek začneme používat třeba při nácviku ovladatelnosti bez vodítka (chůze u nohy), pak je třeba odměňovat psa balónkem zpočátku již po pár krocích a také při každém zastavení. Interval používání odměny pochopitelně musíme měnit, aby se nám neobjevila nežádoucí spojitost. Proto odměníme psa například nejprve po 3 krocích, následně po 5, pak zase po 3, poté po 4 a následně zase např. po 6 krocích atd. V počátcích výcviku je zapotřebí balónek používat velmi často a hlavně systematicky. U psa musíme vybudovat jistotu, že balónek máme u sebe vždycky a že odměna bude každým okamžikem následovat. Kromě chuti “pracovat” naučíme zároveň psa maximální koncentraci na nás, na psovoda. Abychom postupovali ve výcviku správně, tak je zcela samozřejmé, že balónek máme u sebe schovaný tak, aby ho pes neviděl. Při špatně používaném balónku u psa nechtíc a velmi brzo vybudujeme nežádoucí spojitost; pes vidí balónek – bude odměna, nevidí balónek – nebude odměna. To je vcelku logické a přirozené. A pokud přece jenom bude cvičit, pak zcela jistě s menším zájmem a méně ochotně. V tomto případě nebude motivací odměna balónkem, ale snaha po vyhnutí se nepříjemnému pocitu.  Těžko lze také očekávat radost psa z provádění jednotlivých cviků. Nesystematické a jen občasné používání balónku nemůže splnit náš očekávaný výsledek, protože ke zpevňování požadovaného chování motivačním předmětem prakticky nedochází. Při začátku používání balónku tento používáme k odměně ještě v okamžiku, kdy pes plní požadované chování (např. při chůzi u nohy nás následuje přesně a pozorně). U cviků, kde je požadované chování splněno jednorázově, např. zaujetím požadované polohy, pak samozřejmě odměna balónkem bude následovat až po splnění cviku. Jinak to ani nejde. Odměna však musí přijít těsně po splnění cviku. Když uvádím „těsně po splnění cviku“, tak to musí být skutečně ihned po splnění cviku, jinak tato motivace ztrácí svůj efekt jako zpevňující prvek. Pokud to mám vyjádřit časově, tak v žádném případě interval mezi splněním cviku a použitím balónku nesmí být větší než 3 vteřiny. Tato hranice je však mezní a i na tuto třívteřinovou prodlevu musí být pes postupně tréninkem naučený. Logické je, že čím je kratší prodleva mezi splněním požadovaného chování, tedy např. zaujetím požadované polohy a odměnou balónkem, tím je efekt docílený používáním motivační odměny mnohem větší než při delší prodlevě. Při používání metody kontrastní, metody pozitivního posilování a dalších metod bychom však neměli zapomínat také na slovní pochvalu. Můžeme samozřejmě psa i pohladit, ale pro náš výcvik má největší význam především spojení slovní pochvala → balónek nebo pamlsek. Pokud budeme správně používat slovní pochvalu a balónek či pamlsek, vytvoříme u psa podmíněný reflex daleko rychleji. Naše pochvala bude signálem pro následující odměnu. Při správném postupu dosáhneme toho, že po vyslovení pochvaly bude mít náš pes stejné pocity, jako bychom použili k motivační odměně balónek nebo pamlsek. Z toho vidíme, že i když možná někteří čtenáři ohrnují nos nad teorií o reflexech, tak klasická teorie (nazývaná „teorie o vyšší nervové činnosti“ nebo nově také „klasické podmiňování“) nás provází i při používání nejmodernějších výcvikových metod. Ještě se však vraťme k používání pochvaly a balónku. Již z podstaty je logické, že mezi pochvalou a balónkem je vzájemná vazba. Platí, že než psa odměníme balónkem, tak předtím vždy psa nejprve pochválíme, nikoli obráceně! Tato vzájemná souvislost ale neplatí však zcela automaticky při opačné situaci;  když psa pochválíme, že ho vždycky odměníme. Sice z předchozího textu by se mohlo někomu zdát, že psa odměňujeme balónkem pořád, ale není tomu tak. Ve výcviku neexisuje jen tzv. černá nebo bílá; tzn. že neplatí „pes buď splnil nebo nesplnil naše požadavky“. Často nastanou situace, kdy pes sice splnil požadovaný cvik, ale třeba jen průměrně. Nesedl si například dostatečně rychle a pod. Na opravení polohy to není, ale na motivační odměnu také ne. V tomto případě psa buď psa nepochválíme vůbec a nebo jej pochválíme jen také jakoby „průměrně“. U pochvaly je vždy velmi důležité, aby byla přiměřená předvedenému výkonu. Z toho logicky vyplývá, že bychom se měli naučit psa také správně chválit. Způsob provedení naší pochvaly by měl jasně odrážet míru naši spokojenosti s provedeným požadovaným chováním nebo cvikem. Pokud by nás pozorovali ostatní psovodi, tak jenom z našeho hlasového projevu musí být hned každému jasné, jak nám pes cvičí a jaké předvádí výkony. V případě provedení perfektního výkonu se nebojte citově projevit a psa od srdce pochválit. Nebojte se projevit, i když si ostatní psovodi možná poťukají na čelo. Naše pochvala by v případě provedení špičkového výkonu měla být plná pozitivních emocí. U nás tomu říkáme „udělat psovi divadlo“. Dávejte psovi při výcviku najevo různé stupně vaší spokojenosti. Pes se je naučí brzy rozeznávat a bude je dobře vnímat a reagovat na ně. I pes je schopen vnímat naši spokojenost, naše duševní rozpoložení (o tom jsem se již zmiňoval dříve) lépe, než si možná myslíme a reagovat na ně.

Ale vraťme se k vlastnímu výcviku. Pokud nám pes neprovede cvik takovým způsobem, jakým si představujeme, provedeme samozřejmě opravu. U některého cviku psa bez povelu opravíme např. uvedením do správné polohy (pes si křivě přisedl k noze apod.). U cviků, kde to není možné (např. pes si sedl sice přesně, ale pomalu) provedeme okamžitě cvik znovu. Při novém provádění cviku však nesmí nastat situace, kdy pes opět udělá stejnou chybu a stejný neúspěch se bude znovu opakovat. To bychom pouze u psa utvrzovali špatné provedení cviku. My naopak potřebujeme bezprostředně navodit takovou situaci, aby pes požadovaný výkon splnil dokonale a tím abychom za to mohli psa comožná nejlépe pochválit a odměnit balónkem a pod. Aby se neúspěch nemohl opakovat, vracíme se při provádění nácviku metodicky minimálně o jeden krok zpět. To znamená, že se vrátíme ke způsobu provedení cviku, který pes zná z dřívějška, a o kterém jsme přesvědčeni, že jej pes zacvičí k naší plné spokojenosti. Jako příklad si vezměme např. u cvik „sedni“, u kterého použijeme stejný způsob nácviku jako dříve, to znamená s použitím mechanických podnětů (trhnutí vodítkem za současného zatlačení na záď) apod.
Na začátku jsem se zmínil o motivech jednak biologických a jednak sociálních. Přece jenom bych se o motivech sociálních trochu zmínil. Mezi psovody se občas hovoří “cvičí pro radost svého pána”. Ono “cvičí pro radost svého pána” to je vlastně ta sociální motivace. Jenomže… Ne každý pes je ochoten “cvičit pro radost svého pána”, tedy ne pro každého psa je tato sociální motivace dostatečně silná. Jen pro radost svého pána mohou cvičit jen psi, kteří jsou v submisivním postavení vůči svému psovodovi - “vůdci smečky.” Pokud máme doma psa dominantního, sebevědomého, pak tuto sociální motivaci můžeme jen těžko očekávat jako dostatečně silnou, abychom s ní při výcviku vystačili. Dokonce musím konstatovat, že takoví psi se vůbec hodně obtížně motivují, a to především při cvičení poslušnosti. Ne že by to nešlo, ale… Znamená to hodně moc přemýšlení a vymýšlení způsobů, jak motivovat tohoto sebevědomého a dominantního psa, aby plnil naše příkazy a požadavky. Zvláště, pokud chceme, aby nám cvičil podle našich představ, tedy rychle, přesně, ochotně, s plným nasazením a ještě k tomu radostně.  Řekl bych, že je to nadlický úkol. Pokud se vám však přece jenom podaří takového psa správně vycvičit, o to větší bude vaše radost a také si zasloužíte obdiv svého okolí. 
                                                                                                                           Ladislav Mach
 

Text i fotografie jsou převzaty z webové stránky pana Ladislava Macha

http://www.octaviusmalidaj.cz/

Cvičíme (nejen) IPO – zákus

Nejdůležitějšíčástí obrany ve sportovní kynologii je zákus do rukávu. Zkušební řád IPO (a také SchH/VPG) klade jasné požadavky na provedení a kvalitu zákusu. U jednotlivých částí obrany, a to ať už se jedná o pokus o útěk, obranu při hlídání, přepad při doprovodu či o útok na psa z pohybu je zkušebním řádem v části b) Provedení požadován "energický a silný zákus". V části c) Hodnocení uvedených částí obrany je dále uveden požadavek na "plný a klidný zákus až do pouštění".
Myslím si, že zákusům do ochranného rukávu není věnovaná dostatečná pozornost, a to nejen při vlastním výcviku. Standardně se sleduje plnost zákusu a je opomíjeno, že zkušební řád, jak již bylo uvedeno výše, požaduje také aby zákus byl silný a klidný. Je až s podivem, že hodnocení síly a klidu zákusu byla věnovaná malá pozornost na takových akcích, jakou bylo MS FCI IPO 2006 ve Slovinsku a taktéž na WUSV 2006 v Dánsku. Hodnocení na těchto akcích nechme stranou a pojďme se dále věnovat požadavkům zkušebního řádu IPO (SchH/VPG).
Zkušební řád uvádí, že zákus se provádí do ochranného rukávu, který musí být opatřen ochrannou vrstvou, na které je našita juta přírodní barvy. Ačkoli nikde není uveden popis tvaru a konstrukce rukávu, je již řadu let zvyklostí, že se používají rukávy typu "Frabo" – rukávy s klínem. Některým méně znalým se může jevit zákus do rukávu s klínem jako snadná záležitost. Obávám se, že tomu tak není, ba právě naopak. Rukáv s klínem sice umožňuje, na rozdíl od dříve používaných "siloňáků", splnit požadavek zkušebního řádu na plný zákus, ale… Tady jsem záměrně použil slůvko "umožňuje", protože … Těch důvodů, proč pes neprovede zcela plný zákus je celá řada.
Ty nejdůležitější důvody lze v podstatě rozdělit do dvou základních skupin, a to:
a) práce figuranta,
b) práce psovoda.

Práce figuranta může výrazným způsobem ovlivnit kvalitu zákusu, tedy i plnost zákusu. Práce figuranta je ve zkušebním řádu popsána takto: "Proto také musí pes, u něhož má být hodnocena kvalita zákusu, dostat možnost se dobře zakousnout." Základním předpokladem toho, aby se pes mohl "dobře zakousnout" je správná poloha rukávu a jeho klínu. Poloha rukávu je jiná u "pokusu o útěk figuranta" a jiná u ostatních zákroků psa, kdy figurant je otočen čelně ke psu. Aby pes měl možnost provést plný zákus, musí být osa klínu téměř shodná s osou otevřené mordy psa. Pokud tomu tak není, pes nemá možnost se dobře zakousnout. V předchozí větě jsem uvedl, že obě osy musí být téměř shodné. To slůvko "téměř" jsem použil záměrně proto, že v případě měkčího klínu a dostatečné síly zákusu může dojít k situaci, kdy si pes "vytvoří klín poněkud jinde". Nikde není uvedeno, a ani není ustálené pravidlo, o poloze klínu, v jakém má být úhlu vůči madlu, za které se rukáv drží. Každý výrobce rukávů má svoji představu o správnosti polohy klínu a tak se někdy psi dostanou do situací, kdy plného zákusu ani nemohou dosáhnout. Poloha klínu – jeho sklon hraje velkou roli zejména u pokusu o útěk figuranta. Důležitost polohy klínu je ještě umocněna případným "zavřením" rukávu a také tvarem, velikostí a polohou výseče pro odložení psa. U ostatních zákroků, kdy je figurant otočen čelně ke psu je situace zase jiná. Tady samozřejmě také záleží na poloze klínu, ale objevuje se nám další důležitý faktor, kterým je podélná osa rukávu. Správná poloha rukávu je taková, aby rukáv byl v okamžiku zákusu držen kolmo k zakusujícímu se psovi. Možná se to mnohým jeví jako samozřejmost, ale ono to tak samozřejmé a jednoduché není. Markantní je to u přepadu psa při doprovodu a zejména u útoku na psa z pohybu, a to zvláště u rychlých a razantních psů. Figurant ve snaze nesrazit se s pohybujícím se psem a ve snaze o tzv. prohození psa se může vědomě či nevědomě s rukávem předčasně natáčet. A pokud k tomu ještě provádí úkrok do strany, pak není v silách žádného psa provést plný zákus. V takové to situaci pes může provést pouze jednostranný zákus – na jedné straně má plný zákus, zatímco na druhé straně nikoli. Nejlépe jsou podobné situace zřejmé ze zpomaleného videozáznamu.
Ale vraťme se ještě na okamžik k poloze klínu. Každý pes provádí zákus jiným způsobem; někteří přiběhnou až pod rukáv, jiní do zákusu skáčou z úctyhodné vzdálenosti. Z uvedeného je zcela logické, že osa mordy psa, který provádí zákus z pod rukávu je jiná než u psa, který do zákusu skáče ze vzdálenosti. A hned se nám naskýtá otázka: Jak má v těchto případech vypadat práce figuranta; má polohu klínu korigovat natočením rukávu, aby byl splněn požadavek zkušebního řádu na práci figuranta, když požaduje, že "pes musí dostat možnost se dobře zakousnout"?? Na tuto otázku zatím není jednoznačná odpověď. Logické by to ale bylo.
Práce psovoda hraje samozřejmě také velmi důležitou roli, a to především v nácviku těchto zákusů. Práci figurantů, tak jak bylo uvedeno výše, nejsme v podstatě schopni ovlivnit, zvláště ne na zkouškách či závodech. Nezbývá tedy nic jiného než začít u sebe a podívat se na to, zda provádíme nácvik zákusu správně. Jak již bylo uvedeno v úvodu, vlastním zákusům se totiž věnuje malá pozornost i v nácviku. Někteří psovodi i figuranti vycházejí z teorie, že pes buď kouše nebo nekouše a nácvikem to v podstatě lze jen těžko ovlivnit. Názor je to samozřejmě zcestný. Každého psa je potřeba trpělivě a systematicky učit kvalitnímu zákusu. A myslím si, že právě u psů, kteří mají velkou chuť kousat (lovecký či obranný pud je silně vyvinut), je zapotřebí kvalitě zákusu věnovat zvýšenou pozornost. Psy, které musíme do kousání skoro nutit se obvykle po provedení zákusu pověsí na rukáv jako pytel, zatímco pes "kousáč" začne bojovat a na to navazují problémy s případným sjížděním na poloviční zákus, neklidem na rukávu – pumpováním v zákusu a v neposlední řadě s překusy – ježdění po rukávu. Správné provádění zákusů musíme nacvičovat už od samého počátku nácviku obrany. Nejlépe ještě v útlém mládí při nevinných, ale cílených hrách, kdy podporujeme kořistnický (lovecký) pud, dáváme štěněti možnost zákusu do měkkého hadru. Pro tento účel nejlépe vyhovuje malý ručník. Vždy dbáme na to, aby štěně mělo hadr v plné mordě. Za hadr moc netaháme, protože štěně ještě nemá žádné stoličky a hadr drží vzadu vlastně jenom dásněmi. Po kompletní výměně chrupu můžeme začít cvičit další kvalitativní stupeň obrany, a tím je kousání do hadru nebo do měkké kůže - jelenice, kterou drží pomocník – figurant. Doporučuji raději jelenici, kterou prodávají výrobci kynologických pomůcek, než hadr. Od počátku důsledně dbáme na to, aby pes měl tuto jelenici až vzadu na stoličkách. Pokud se to psovi nepodaří, necháme psa tzv. dobrat. Po zvládnutí této fáze provedeme přechod z jelenice na klín. Někde se ještě provádí nácvik zákusů do peška, ale v tomto případě má pes jen omezenou možnost plných zákusů. Pokud se psovi nepodaří plný zákus, necháme psa opět tzv. dobrat. Za samozřejmost považuji, že vždy po dobrání, resp. po provedení plného zákusu, psa neopomeneme co možná nejlépe pochválit. U vyjímečně nadprůměrných kousáčů je možný přechod z jelenice přímo na rukáv. Po dostatečné průpravě na klínech, kdy pes provádí kvalitní zákusy, začneme s nácvikem kousání na vhodný rukáv. Záměrně jsem použil slůvko vhodný, protože nezřídka se setkáváme při nácviku s rukávy přímo nevhodnými – rukáv je příliš tvrdý, návlek je na rukávu volný, rozkousaný atd. Pro začátek volíme měkký štěněčí rukáv, kde klín je jen lehce naznačen. Po přechodu na rukáv už žádné dobírání nedoporučuji. U dřívějších nácviků zákusů jsme psovi již dostatečně "vysvětlili" co po něm požadujeme. Pokud po přechodu na rukáv pes plné zákusy nezvládá, vracíme se zpátky k zákusům do klínu. Případným umožněním dobírání rukávu psa naučíme, že v případě, že se mu nepovede perfektní plný zákus, bude se neustále snažit zákus si opravit – dobrat. Přičteme-li k tomu pohyb figuranta se psem v zákusu, pak pes bude rukáv nejenom dobírat, ale časem se naučí i překusovat - jezdit po rukávu. Tím zároveň dochází k nesplnění požadavku zkušebního řádu na klidný zákus. Opravou neúplného zákusu si bodové hodnocení u rozhodčího určitě nevylepšíme (spíš naopak), nehledě k tomu, že pes bude mít neustále snahu si všechny zákusy opravovat – dotahovat, dokud nebude mít rukáv tzv. až na mandlích. Na podporu mých tvrzení doporučuji navštívit zkoušky či závody a podívat se na práci psů po prvotním provedení zákusu.
Psovi, kterému se nepovedl plný zákus již nedáváme rukáv dobrat, spíš právě naopak. Práce figuranta musí být taková, aby pes neměl šanci zákus si opravit a rukáv si dobrat. Občas se setkáváme s různými nácviky plnosti zákusu. Např. v případě neúplného zákusu je pes doslova serván z rukávu nebo je tzv. vyvěšen. Mám za to, že uvedené postupy nejsou správné a nemají žádnou oporu v teorii o výcviku. Psovi tímto postupem navíc způsobujeme určitou míru bolesti, a to tím větší, čím pevnější má pes zákus. Pes si velmi brzy spojí bolest s provedením vlastního zákusu. Navíc jeho soustředění na figuranta, resp. na jeho rukáv vezme za své, protože místo figuranta bude sledovat, jestli mu vlastní páneček už zase neběží způsobit bolest. Takže tímto postupem ztrácíme najednou nejen sílu zákusu, ale i hlídání figuranta, které má být dle zkušebního řádu pozorné. Pro upevňování kořistnického pudu a také pevného držení rukávu je důležité nechávat zpočátku vždy psa vyhrávat, tzn. že figurant psovi pouští rukáv. Pes si rukáv odnáší jako kořist. Rukáv psovi samozřejmě musíme také odebrat, ale to provádíme až si pes "ukořistěného rukávu trochu užije" – až se psem provedeme např. jedno či dvě tzv. kolečka. Dalším velkým "kamenem úrazu" pro kvalitu zákusu velmi často představuje nácvik pouštění.
Zkušební řád uvádí: "Na pokyn rozhodčího zůstane pak figurant klidně stát, pes jej musí ihned pustit. Pro pouštění může dát psovod v příslušném časovém odstupu samostatně jeden zvukový povel." Tolik citace. Nacvičit okamžité pouštění, aniž bychom si pokazili kvalitu zákusu, to je velmi těžké. Tady se pozná opravdová odbornost psovoda a především figuranta!! Pouštění učíme psa, a to ať vědomě či nevědomě, již od útlého mládí. Vždy nastávají situace, kdy potřebujeme, aby pes nějaký předmět pustil nebo mu něco odebíráme (např. balónky, hračky, hadr a další). Štěně musí na jeden povel předmět okamžitě pustit. Pouštění nacvičujeme takovým způsobem, aniž by z toho štěně bylo ve stresu a přitom jsme dosáhli požadovaného pouštění. Stejným způsobem postupujeme v pozdějším věku, tedy při odebírání aportu, při kousání na jelenici, klín či rukáv. Logicky nastanou situace, kdy pes na náš povel nereaguje vůbec či nereaguje dostatečně rychle a přesvědčivě. Na takovéto okamžiky musíme být vždy předem připraveni. Tady se znovu lehce otřu o teorii vyšší nervové činnosti. Povel je pouze podmíněný podnět a my musíme být připraveni použít nepodmíněný podnět, správně volený a odpovídající síly. Věřím, že pro ty čtenáře, kteří nevědí o čem píši, budou předchozí věty signálem k tomu, začít se zabývat teoretickými základy výcviku. Obávám se, že bez pochopení teorie vyšší nervové a její aplikace v praxi se stejně rozumně nehneme z místa. Můžeme sice okoukat od zkušenějších kynologů různé techniky tréninku jednotlivých cviků nebo jejich částí, ale bez pochopení podstaty se zcela jistě dopustíme řady možná i hrubých chyb, které budeme následně jen těžko napravovat. Tady bych se chtěl znovu vrátit výše a zdůraznit důležitost uvedeného slůvka "odpovídající síly". Pokud použijeme nepodmíněný podnět (aby i začátečníci pochopili aspoň nástin toho o čem je tady nyní řeč, pak jako nepodmíněný podnět si představme např. jako trhnutí vodítkem a nebo impuls z el. obojku apod.) malé síly, pak pouštění buď není žádné nebo je váhavé a neochotné. Lze očekávat i dobírání rukávu – dotahování zákusu a další, výše uvedené nectnosti. Při použití příliš silného nepodmíněného podnětu (např. silné trhnutí vodítkem či příliš velký el. impuls apod.) pes sice okamžitě pouští, ale v vzápětí lze očekávat nechuť k novým kvalitním zákusům. Zákusy pak nebudou silné a "klidné až do pouštění". Pes nebude na figuranta plně koncentrován a bude většinou pouštět sám, a to i v okamžiku, kdy figurant dosud nezaujal jasnou klidovou polohu. Možná slovo pouštět není v tomto případě úplně na místě, protože většinou pes rukáv ani pořádně nedrží. Někteří rozhodčí (většinou zahraniční) se
přesvědčují o síle zákusu pokynem figurantovi, aby v závěru boje prudce trhnul rukávem, "hodil si psa pod sebe" a následně provedl tzv. pevný klid. Je až s podivem kolik psů při tomto stylu figurování se z rukávu doslova utrhne nebo aspoň "sjede na předek". Možná, že teď máte dojem, že ať to děláte jak to děláte, tak kvalita zákusu utrpí. Máte trochu pravdu, ale ne tak úplně. Je pravdou, že i při správně cvičeném pouštění dojde zcela jistě ke snížení kvality zákusu, ale pouze přechodnému. Tady hraje velkou roli již zmíněná odbornost psovoda i figuranta, a to jak při volbě metody nácviku vlastního pouštění, tak i použité síly podnětů a v neposlední řadě vzájemnému skloubení kousání a popuštění. Je logické, že pro psa musí kousání i pouštění v rovnováze. Pokud je rovnováha porušena, pak buď pes kouše a špatně pouští (a nebo nepouští vůbec) a nebo dobře pouští, ale kousání není dobré, zvláště v závěru, před pouštěním. Při nácviku pouštění je nutné především psa uklidňovat a dodávat mu jistotu. Dodávat psovi jistotu při kousání a následném pouštění považuji za nesmírně důležité!! Jak ji pes získá? Jistotu pes získá mimo jiné především důsledným a odborným přístupem k nácviku obrany (a nejen obrany), správnou pochvalou ve vhodný okamžik atd. Psovi musíme "vysvětlit", kdy se kouše a kdy se pouští. Pro psa musí být naprosto jasné a srozumitelné, za jakých okolností se kouše a za jakých se pouští. Tyto okolnosti a postupy musíme bezpodmínečně dodržovat. Jakákoli nepředvídaná změna může mít za následek nejistotu psa se všemi výše uvedenými negativy. A pokud zjistíme, že pes nemá při kousání a pouštění úplnou jistotu, nebo pouštění není v rovnováze s kousáním - snaha pouštět je silnější než chuť kousat, vracíme se okamžitě zpátky jenom ke kousání. Teprve po opětovném získání kvalitního zákusu a jistoty v kousání se můžeme opět pokusit o nácvik pouštění. Přitom se ale logicky musíme poučit z chyb, kterých jsme se v nácviku dopustili.
Podívejme se nyní na pouštění ještě z jiného pohledu. Zkušební řád uvádí, že "pro puštění může dát samostatně psovod, v příslušném časovém odstupu, jeden zvukový povel". Mohlo by se tedy zdát, že samostatné pouštění je preferováno. Není tomu ale tak. Obě varianty pouštění jsou rovnocenné. Zásadně však doporučuji provádět pouštění vždy až na povel. Pokud provádíme samostatné pouštění - bez povelu, pak nelze mj. zaručit u některých figurantů zřetelné rozlišení mezi bojem a klidem a tím vyslání jasného signálu pro psa, kdy má pustit a kdy naopak držet. V těchto situacích pes neví zda má kousat či pouštět. Najednou je náš pes vystaven situaci, kterou neumí (a ani umět nemůže) vyřešit. Zákonitě pak dochází ke snížení kvality zákusu. Nejčastěji pes předčasně uvolňuje zákus, sjíždí z rukávu a překusuje. Pokud správně provádíme nácvik kousání a pouštění, pak jasným signálem pro pouštění musí být jen a pouze povel psovoda, nic jiného. To znamená, že správně připravený pes je v kvalitním zákusu (a samozřejmě při tom provádí boj) i v případě, že figurant je už v klidu. Nácvik kousání a pouštění doporučuji provádět na jednoho figuranta, a to na toho nejzkušenějšího, kterého máme k dispozici. Je to mimo jiné i proto, že figurant by měl znát našeho psa a také jeho reakce na různé podněty a situace a měl by je také umět předvídat. Mezi figurantem a psovodem musí být jasná dohoda také o způsobu provádění nácviku jednotlivých fází obrany. A ještě jednu vlastnost kromě odbornosti by měl figurant mít, a tou je to, že se "nesmí vytahovat na psa". Bohužel ne vždy tomu tak je. Skutečný figurant se pozná ne podle počtu vyhnaných psů, ale podle počtu psů, které pomohl vycvičit!! K selhání psa v nácviku nebo tréninku obrany nesmí v žádném případě nikdy dojít. A pokud k tomu dojde, pak je zcela jasné, že výcvik byl prováděn špatně a neodborně. Proto je tady neustále kladen důraz na teoretické základy výcviku. Jen tak můžeme chovaní psů při výcviku porozumět a dopředu odhadnou jejich reakci na nově nastalé situace. Vyhneme se tím i případnému zklamání.
Pokud jsme již našeho psa naučili správnému kousání i pouštění na jednoho figuranta, pak můžeme postupně provést přechod na figuranta jiného. Tento druhý figurant by však měl, aspoň z počátku, respektovat způsob nácviku kousání i pouštění, který jsme dosud používali. Určitě většina z vás namítne, že figurantů je žalostně málo atd. Bohužel vám musím dát za pravdu. To je prostě věc, kterou si ale musíte vyřešit ve své ZKO a nebo sami, individuelně. Zkusme se ještě vrátit k vlastnímu nácviku zákusu. Pokud máme již zvládnuté opravdu kvalitní zákusy na místě (pouštění není podmínku) a pes je chtivý do kousání, můžeme pomalu přistoupit k provádění kousání na dálku. Slovo "dálka" není úplně správné, protože mnohdy přeceníme schopnosti psa a opravdu hned začneme pouštět psa na zadržení na velkou vzdálenost. Pokud pes neoplývá přílišnou chutí ke kousání, pak za figurantem doslova "dohopsá" a možná že provede i docela přijatelný zákus. U psa s chutí do kousání může být při rychlém přechodu ke kousání na velkou vzdálenost potíž. Pes sice běží velmi rychle, ale vzhledem k rychlosti a zároveň své nezkušenosti se neudrží v zákusu a z rukávu se doslova utrhne. Většinou nedojde k ulomení zubu, ale dojde k nepříjemnému pocitu - bolesti. O jakou bolest se jedná si můžeme sami vyzkoušet na sobě. Zakousněme se do hrubé juty a následně proveďme její vytržení. Zkouška na sobě je vždy tou nejnázornější a nejlepší pro pochopení situace a toho co pes zažívá. Ale vraťme se k tématu. Pokud se z tohoto utržení psa z rukávu nepoučíme a nevrátíme se rychle zpátky na kousání na místě či malou vzdálenost, vypěstujeme u psa obavu z bolesti a pes se bude bát provádět silné zákusy. Důvod je jasný. Poznal, že při silnějším zákusu ho to víc bolí. Logicky se pes bude permanentně z rukávu trhat a možná ani nebude napoprvé zakusovat. Náprava tohoto stavu bude náročná, pokud bude vůbec úspěšná. V tomto článku jsem se již několikrát zmiňoval o síle zákusu. Jak již bylo výše uvedeno, jedná se o důležitý parametr kvality zákusu. Síle zákusu bychom také měli věnovat patřičnou pozornost, a to už v mládí. V současnosti, kdy krmíme vesměs granulemi, pes nemá prakticky možnost používat zuby ke kousání a tím pádem nemá ani dostatečně vyvinuté žvýkací svaly a odolné dásně. Proto je vhodné občas psovi dávat kousat syrové kosti, a to buď telecí (v mládí) a nebo hovězí klouby, případně kosti umělé. Na nich si pes postupně vytrénuje sílu v čelistech, aby vůbec byl schopen provést silný zákus - aby mohl dobře kousat. Pokud provádíme pravidelné kousání aspoň dvakrát v týdnu, pak již není nezbytně nutné tyto kosti používat k utužení síly v čelistech.
Problematika zákusu, pouštění a následného střežení je natolik obsažná, že ji není možné v jednom článku obsáhnout v celé šíři ani v míře, kterou by si zasluhovala. Pokud vás tento článek přiměl k zamyšlení, pak splnil svůj účel.

Ladislav Mach

Cvičíme (nejen) IPO – vyhledání figuranta


Cvikem vyhledání figuranta, jinak také nazývaným průzkumem terénu či revírem, začíná oddíl "C" – obrana. Na první pohled jednoduchý cvik. Na ploše je rozmístěno 6 maket, a Článek pana Ladislava Machakdyž je pes oběhne, dostane plný počet, tedy 10 bodů. Tak tento cvik vidí řada účastníků zkoušek, soutěží a možná i někteří rozhodčí. Skutečnost, ale má být jiná. Jaká? Podívejme se nejprve na to, jaké požadavky na tento cvik klade zkušební řád IPO. Nebudu tu citovat celou pasáž, ale zaměřím se jen na to podstatné. V řádu IPO je napsáno: "Na krátký zvukový povel revír a pokynový povel napřažením pravé nebo levé paže, který může být opakován, musí pes vyběhnout od psovoda rychle a cílevědomě k prvnímu úkrytu a tento oběhnout. Jakmile pes úkryt oběhne, zavolá si jej psovod zvukovým povelem ke mně (tento může být spojen se jménem psa) k sobě, a za pohybu jej vysílá novým zvukovým povelem revír k dalšímu úkrytu. Psovod po dobu vyhledávání se pohybuje normálním krokem po pomyslné středové ose prohledávaného prostoru, kterou nesmí opustit. Pes musí být vždy před psovodem". U tohoto cviku se také vyžaduje rychlost, aktivita psa, prověřování jednotlivých úkrytů a těsné obíhání.
Ve zkušebním řádu je v příloze nakresleno rozmístění jednotlivých úkrytů (maket) a dráha pohybu psa. Tento nákres vidíte na obrázku č. 1. Plnou čarou je znázorněn pohyb psa. Pozorně se podívejte na uvedený nákres a porovnejte jej se skutečným prováděním průzkumu, tak jak jej vidíme na zkouškách a soutěžích. Pohyb psů je ve skutečnosti jiný než je na tomto obrázku nakreslené. Psi obíhají všechny makety buď zleva nebo zprava a nikoli střídavě, jak je nakresleno na uvedeném obrázku č. 1. Psi se pohybují ve skutečnosti způsobem, který je nakreslen na obrázku č. 2. Zkušební řád u každého cviku popisuje způsob jeho provedení. U cviku vyhledání figuranta však není uveden jiný možný způsob obíhání úkrytů, než je uveden v příloze ZŘ. Z toho by se dalo logicky dovodit, že pohyb psa při vyhledání figuranta přesně dle přílohy ZŘ by měl být aspoň na vrcholových soutěžích upřednostňován a bodově zvýhodňován. Ale jak již bylo uvedeno, není tomu tak. Pohyb psa při vyhledání figuranta přesně dle přílohy ZŘ zatím není vyžadován ani na mistrovství světa FCI. Zdůrazňuji, že zatím není vyžadován. Logicky je potřeba si položit otázku, proč je to tedy takto v příloze ZŘ nakresleno, když to není vyžadováno?? Na tuto otázku bohužel neznám žádnou odpověď. Uvědomíme-li si však, že u provádění cviku dle ZŘ IPO se hodnotí zejména podle celkového dojmu, pak si myslím, že jiný způsob obíhání maket než jak je uvedeno v příloze ZŘ, nemůže vyvolat stejný celkový dojem jako u pravidelného obíhání, tak jak je nakresleno v příloze ZŘ.
Článek pana Ladislava MachaNěkteří výcvikáři (i velmi zkušení a erudovaní) tvrdí, že každý pes je buď "levotočivý" nebo "pravotočivý", a to podle toho, jestli makety obíhá zleva nebo zprava. Dle mého názoru takovéto třídění psů nemá žádný racionální základ, ale k tomu se dostaneme později. Tím, že psi obíhají všechny makety zleva nebo zase zprava ztěžují splnění požadavků zkušebního řádu. ZŘ požaduje, aby se psovod pohyboval po pomyslné středové ose normálním krokem a pes byl vždy před psovodem. Tím, že pes obíhá úkryty ( makety) buď všechny zprava nebo zleva vzrůstá pravděpodobnost, že se pes dostává na jedné straně až za psovoda. To nebezpečí, že se pes dostane až za psovoda je o to větší, čím rychlejší je pohyb psa a čím je obíhání úkrytů (maket) méně těsné. Navíc se těžko naplňuje požadavek ZŘ na pohyb psovoda normálním krokem. Psovod se totiž ani nemůže pohybovat normálním krokem, protože pes je na jedné straně buď za psovodem nebo je zase příliš vpředu a hrozí nebezpečí vytlačení psa příliš dopředu a tím vynechání některé z maket. Vynechání jen jediné makety by mělo znamenat známku až uspokojivě, tedy ztrátu až 3 bodů.
I z toho je patrné, že ti psovodi, kteří chtějí dělat kynologii na vrcholové úrovni, by měli zvážit, zda by se neměli pokusit nacvičit cvik vyhledání figuranta přesně tak, jak je nakreslen v příloze ZŘ IPO. Možná někteří z vás namítnou, že se o to už pokoušeli, ale že to nejde. Jsem přesvědčen, že to jde nacvičit, ale že problém je v nás, ve způsobu nácviku. Nácvik tohoto cviku se začíná obvykle úplně od konce, a to od vyštěkání figuranta v poslední maketě. To je dle mého názoru zásadní chybou. Nácviku revíru není na počátku výcviku věnovaná dostatečná pozornost. Záměrně jsem nyní použil termín "revír", protože v první fázi by se nemělo jednat o vyhledání figuranta, ale pouze o vlastní revír, čili obíhání maket. To, že pes obíhá všechny makety buď zleva nebo zprava, je důsledkem toho, zda při zahájení nácviku vyštěkání posíláme psa do makety na levé nebo pravé straně. Pes si tím rychle osvojí směr (způsob) náběhu do makety. A tímto směrem (způsobem) nabíhá nejenom do první makety, ale následně i do maket ostatních. To právě vede některé kynology k nepodložené teorii o psech tzv. pravotočivých či levotočivých.
Obíhání maket není nic jiného, než cvik poslušnosti jako každý jiný. Při nácviku revíru je také třeba vzít na zřetel požadavek ZŘ, že obíhání maket má být rychlé a těsné. A to ještě nemluvíme o novém požadavku na provádění, kdy pes má navíc provádět prověřování jednotlivých maket. Má-li pes skutečně splnit všechny požadavky na něj ZŘ kladené, pak se jedná o cvik poměrně náročný. Pokud je pes aktivní a rychlý, pak má problémy s těsností obíhání maket a obráceně; pokud pes těsně obíhá není zase obvykle dostatečně aktivní a rychlý. Obojí je chybou a znamená známku velmi dobře až dobře, a to podle skutečného dojmu z provedení. Takže jak z toho ven? Jak jsem již uvedl výše, je potřeba se zamyslet nad způsobem nácviku. Mám za to, že nejsprávnější je provádět nácvik revírování již v mládí psa, a to hrou. Pokud má pes prohledávat makety střídavě, tzn. dle přílohy ZŘ, pak je nezbytné začít ne u jedné makety, jak je běžné, ale vždy a zásadně u maket dvou. Takže už od začátku psa učíme nabíhat do maket střídavě – do makety po levé ruce ve směru hodinových ručiček a do makety po pravé ruce proti směru hodinových ručiček. Z počátku jsou makety od sebe vzdáleny pouhých 5m a začínáme pochopitelně se psem na vodítku. Přitom logicky nesmíme zapomínat psa hodně chválit a odměňovat při správném a aktivním provádění cviku. Postupně, podle rutiny, s jakou je pes obíhá, vzájemnou vzdálenost maket prodlužujeme a zároveň měníme rozmístění maket. Jednou bude první maketa vlevo, podruhé vpravo atd. A tady záleží na důslednosti psovoda, aby trval na správném oběhnutí maket. Samozřejmě, že psovod musí být také dostatečně šikovný. Každý pes, a to i v pozdějším průběhu nácviku, se určitě několikrát pokusí oběhnou maketu jinak než požadujeme. V těchto okamžicích se ukáže, jací jsme psovodi; zda a jak tuto situaci dokážeme vyřešit bez narušení kontaktu se psem a pod. Teprve mnohým opakováním vypracujeme u psa tzv. dynamický stereotyp ( ach zase ta teorie ), aby nám ani v době, kdy už spojíme obíhání maket ( revír ) s vyštěkáním tzv. nezdrhnul okamžitě až k figurantovi. Důležitou výhodou nácviku revírování jako cviku poslušnosti spatřuji mimo jiné i v tom, že nácvik lze provádět bez pomocníků – figurantů.
Nácvik revíru, tak jak se běžně provádí, tzn. na jednoho či více figurantů nepovažuji za metodicky správný. Je sice pravdou, že při nácviku na dva figuranty, kteří se posouvají do dalších maket, pes rychle pochopí, že musí běžet za maketu s figurantem.Těžko však chápe, když po něm chceme, aby obíhal prázdné makety, když pes "dobře ví", že figurant je v maketě poslední. V tomto případě nastává od psovoda obvyklé tvrdé potrestání psa. Pes však ani nechápe za co byl potrestán, když my jsme mu to žádoucí chování žádnou jasnou a srozumitelnou formou "nesdělili". Psi, kteří prováděli nácvik vyhledání figuranta na posunující se figuranty také těžko zvládnou situaci, kdy u řadové makety (ne tedy u poslední makety) stojí nebo se pohybuje někdo jiný než figurant. Ty případy se na vrcholových akcích běžně stávají. Jedná se např. o fotografy či kameramany. Loni na MS FCI si rozhodčí záměrně stoupl ke čtvrté maketě a teprve když pes oběhl tuto maketu, rozhodčí se volným krokem přesunul k maketě vyštěkávací. Řada psů má s těmito situacemi docela problémy.
Z toho všeho vyplývá, že v počátku nácviku je zapotřebí cvik vyhledání figuranta i cvik vystavení a vyštěkání, který na něj navazuje, nacvičovat zcela odděleně – samostatně.
Navíc je zapotřebí trénovat i výše uvedené situace; tzn., že při nácviku provádění revíru se lidé pohybují za maketami a pes jim nesmí věnovat žádnou pozornost. Pro psa musí být silnějším podnětem provádění revírování než postávající či pohybující se lidé.
A nyní k novému požadavku na práci psa při vyhledání figuranta, a tím je prověření jednotlivých úkrytů. Jedná se o požadavek, jehož nesplnění se zatím prakticky ani nevyžaduje a tím ani nepenalizuje. Důvodem je zřejmě skutečnost, že u nás téměř žádný pes prověřování úkrytů ve skutečnosti neprovádí. Na jednu stranu je to pochopitelné, ale na druhou stranu si myslím, že to není správné. Pokud je dán požadavek na určitý způsob provádění cviku, pak je zapotřebí na něm trvat a jeho nesplnění promítnout i do hodnocení cviku. Důvodem proč psi neprovádí prověřování úkrytů ( maket ) je jednak zřejmě v tom, že psovody nic nenutí toto psa učit, když nesplnění požadavku na prověřování úkrytů není penalizováno a jednak to bude zřejmě i nejasností a obtížnosti způsobu nácviku. O tom, že splnit souhrn všech požadavků, kladených na vyhledání figuranta není jednoduché a snadné, svědčí i bodové hodnocení na vrcholových závodech, a to jak u nás tak především na vrcholných akcích v zahraničí. Jen málokterý pes na těchto soutěžích obdrží známku výborně.

Ladislav Mach
Pozn.: Článek byl zaslán do redakce časopisu Pes přítel člověka k uveřejnění.

Elektrický obojek

(Článek byl uveřejněný v časopisu Pes přítel člověka č. 1/2007 pod jiným názvem)
Již za tuhého socialismu se při výcviku používala "elektrika". Nebyl to samozřejmě žádný el. obojek, protože v naší republice byla elektronika teprve v plenkách. Jako zdroj el. proudu sloužil induktor z vojenských polních telefonů. Elektrika se používala především k napravení psů napadajících na revíru, a to ať už v lesním terénu, tak u maket (pro zajímavost uvedu, že makety se používaly i při mistrovských závodech – "pětistovákách" již začátkem 80. let a bylo jich na "place" zpočátku dokonce 10 kusů). Nepovažuji za účelné popisovat, jak se to dělalo, i když musím říci, že k občasnému použití docházelo i po roce 2000. Induktor měl řadu nevýhod, a to zejména – intenzitu el. proudu (z fyzikálního hlediska se jednalo samozřejmě o napětí, ale říkalo se proud) byla závislá na intenzitě točení kličkou a také to, že muselo dojít k propojení induktoru a místem použití dráty atd. Po pádu socialismu si někteří kynologové sami dovezli nebo si zajistili dovoz el. obojků ze zahraničí, a to především z Německa a USA. El. obojky – to bylo pro některé kynology něco převratného, něco co museli mít. Většinou brzy zjistili, že onen el. obojek není samospásný a navíc, chyběly zkušenosti s jeho používáním. Většinou brzy tento el. obojek odložili. Tyto první el. obojky měly malou možnost regulace a co hlavní – byly na stejné frekvenci, takže když se sešli v blízkosti dva psovodi a jejich psi měli aktivované el. obojky, občas docházelo k situacím, kdy el. impuls dostal druhý pes a samozřejmě v tu nejnevhodnější dobu. A opravdu k těmto situacím docházelo.
V posledních letech se k nám začaly oficielně dovážet el. obojky od různých výrobců, a to především z Francie, USA a Německa. I u nás se našli nadšenci, kteří se pokoušeli a možná ještě pokoušejí vyrábět el. obojky. Jenomže… Před nákupem nového el. obojku za cenu pár tisícovek bych doporučoval velkou obezřetnost. Podle zákona musí být všechny el. obojky na stejné, tzv. radiové frekvenci jako jsou např. dálkově ovládané modely. A pokud koupíte el. obojek u něhož není provedeno kódování signálu, snadno dojde k tomu, že nebudete schopni zaručit správnou a naprostou spolehlivou funkčnost el. obojku. U takového laciného el. obojku toto kódování dle mého názoru být nemůže, nehledě k tomu, že u nás se el. obojky, které nesplňují požadavky Mezinárodní asociace výrobců el. obojků (ECMA), nebo jsou dokonce vyrobeny svépomocně, nesmějí používat. Teď zřejmě někteří čtenáři mírně znejistí, protože až dosud měli za to, že el. obojky jsou u nás zakázány. Tak jen pro úplnost a stručně. Používání jakýchkoli el. obojků (oficielně je tomu říkáno "obojek s elektrickým výbojem") bylo v květnu 2005 Ústřední komisí na ochranu zvířat zakázáno. Po mnoha intervencích ÚKOZ dne 23.2.2006 svoje stanovisko aktualizovala a používání el. obojků povolila, ale pouze pro samotný výcvik psů. V rámci svodů a veřejných vystoupení (platí tedy i pro zkoušky a jakékoli soutěže) Ústřední komise pro ochranu zvířat (ÚKOZ) nadále trvá na zákazu používání elektronických obojků na těchto akcích.
El. obojek může být dobrou výcvikovou pomůckou, jenomže… Bohužel stává se velmi často, že el. obojek si lidé pořizují s představou, že el. obojek jim pomůže vyřešit všechny možné problémy a chyby ve výcviku. Velmi brzy však zjistí, že to byl velký omyl. Následky mohou být různé, ale většinou se problémy naopak znásobí a nezřídka se pes stane již nepoužitelným pro další výcvik! Někteří kynologové začnou používat tento obojek bez jakýchkoli znalostí vyšší nervové činnosti psa. Nic jim neříkají např. slova podmíněné a nepodmíněné reflexy, dynamický stereotyp, přeskokové jednaní či nežádoucí spojitost atd. Používají el. obojek i v případech, kdy je to absolutně nevhodné či přímo likvidační. Jak jinak nazvat používání el. obojku při aportu, kdy pes dostává el. impulsy proto, aby rychle uchopil aport, rychle běžel k psovodovi, aby se rychle přiřadil k noze apod. Tady to v žádném případě nemůže dopadnout dobře a také to dobře nedopadlo. Pes to pochopitelně nervově nevydržel, objevilo se přeskokové jednání a pes byl z toho všeho "úplně na šrot". Nechci moralizovat, ale nenaplňuje snad takovéto cvičení znaky týrání psa? Dle mého názoru ano! Někteří se i pokusili pomocí el. obojku zlepšit pozornost psa u cviku ovladatelnosti bez vodítka (dosažení tzv. očního kontaktu), ale dle mého názoru je použití el. obojku u podobných cviků, kde není na první pohled zřejmé splnění požadovaného chování psem, velmi obtížné až prakticky nemožné.
Nechci tady rozebírat do podrobností kde všude – při kterých cvicích je používání el. obojku vhodné či nevhodné. Tady spíš vidím potřebu ujasnit si k čemu vlastně má el. obojek sloužit. Zjednodušeně řečeno: el. obojek má být pouze naše prodloužená ruka. El. obojek nemá v žádném případě sloužit k trestání psa, ale má nám pomoci v situacích, kdy je pes od nás vzdálen a "naše ruka na psa nedosáhne". No jo, ale jak el. obojek používat?! Nevím, jestli by vůbec bylo vhodné na stránkách tohoto časopisu detailně popisovat "co máte zmáčknout, když…" Spíš bychom se měli podívat na případné používání el. obojku z jiného pohledu. Před používáním el. obojku je, dle mého názoru, nutno mít velmi dobré teoretické základy o výcviku psa. Doporučil bych i relativně zkušeným kynologům vrátit se k tématu o vyšší nervové činnosti psa. Bez důkladného pochopení tohoto tématu a následně její aplikace v praxi bych pořízení el. obojku vůbec nedoporučoval! Následně je potřeba znovu připomenout, že el. obojek je pouze jakási naše prodloužená ruka, že el. obojkem vlastně nenaučíme psa žádnému novému cviku!! El. obojkem můžeme buď přerušit nežádoucí činnost – el. impuls slouží jako nepodmíněný podnět (a už jsme se dotkli termínu, který se používá v teorii o vyšší nervové činnosti) po vyslovení slova "fuj" (pro úplnost uvedu, že zde se jedná o podmíněný podnět) nebo pouze korigovat chování psa. Vždy však jen u cviků nebo činností, které pes již zná - které jsme ho naučili už dříve, jiným způsobem!! Toto považuji za velmi důležité a podstatné. Pokud budete el. impulsy "bušit do psa" s tím, že ho naučíte např. cvik lehni, když jste ho to nenaučili již dříve, např. klasickou kontrastní metodou, se zlou se potážete.
Přestanu vás na chvilku strašit a vrátím se na chvíli k vlastnímu el. obojku. El. obojek se skládá ze dvou částí, tedy z vysílače a přijímače – specielního obojku. Na vysílači máme možnost jednak regulovat intenzitu el. impulsu a jednak zde máme volbu, zda impuls bude krátký (zlomek sekundy) nebo trvalý (doba je omezena obvykle 8 sekundami). Regulaci intenzity impulsu lze provádět v mnoha stupních – 15 a více. Než začnete používat el. obojek doporučil bych každému, aby si sám na sobě vyzkoušel "co el. obojek umí". Aktivovaný obojek si zapněte kolem krku, postupně zvyšujte intenzitu el. impulsu od stupně 1 do maxima a zmáčkněte tlačítko pro krátký impuls a následně pro trvalý impuls. Přitom nezapomeňte ještě na jednu důležitou skutečnost - pes je na "elektriku" mnohonásobně citlivější než vy! A od teďka pečlivě zvažujte "co a kolik toho do psa pustíte". Je pravdou, že někteří psi můžou reagovat na různé impulsy různě, ale doporučil bych každému, aby aspoň z počátku předpokládal, že má toho nejcitlivějšího psa na světě.
Ještě bych se vrátil k již zmíněné nežádoucí spojitosti. Často se stává, že psovod nasadí el. obojek až v okamžiku, kdy mu například neprovede v obraně korektní pouštění. Při dalším tréninku pes tento obojek na krku ale zase nemá. Při opětovném nepouštění psovod zvýší intenzitu impulsu a příště zase obojek nemá. A tak pořád dokola. Pes velmi rychle zjistí, že když má ten zvláštní obojek na krku, tak pouštět musí a když ho nemá, tak v podstatě nemusí. A to je ta výše zmíněná nežádoucí spojitost. Nežádoucí spojitost se objeví tím dříve, čím častější, větší a nepříjemnější jsou tyto el. impulsy pro psa. Pes velmi brzy pozná, že to nepříjemno je z toho zvláštního obojku na krku, co mu páneček občas nasazuje. Pokud to pes opravdu pozná, je to samozřejmě špatně. K takové situaci nesmí nikdy dojít. Pes by měl dostávat el. obojek často, a to i v době, kdy nebudeme provádět vlastní výcvik a toho nepříjemna z obojku by také mělo být co možná nejméně. Potom psovi nebude el. obojek vadit a nebude si s ním spojovat žádné nepříjemné pocity. Pokud používáme el. obojek správně, pes by se měl na jeho nasazení dokonce těšit! Možná mě považujete za šprýmaře, ale je to skutečně tak; pes by se měl na nasazování el. obojku těšit.
Možná jste někteří tímto článkem zklamaní, ale účelem tohoto článku nebyl návod jak el. obojek používat, ale hlavně jak ho nepoužívat! Sice ÚKOZ ve zdůvodnění změny stanoviska píše, že "dnešní moderní výrobky od renomovaných výrobců, sdružených v ECMA, plně respektují šetrné zacházení se zvířaty, a jejich použití v mnoha případech napomáhá nahradit některé tradiční metody výcviku psů, které mohou být ke zvířatům mnohem méně ohleduplné", ale ... Závěrem mi dovolte, abych parafrázovat úsloví o ohni: "Elektrický obojek je dobrý sluha, ale zlý pán."

Ladislav Mach

Cvičíme podle TARTu, NZŘ a IPO

(Článek uveřejněn v časopisu Pes, přítel člověka č. 1/2007 pdo jiným názvem)
Po přečtení článku Honzy Dubového s názvem Rozdíly mezi TARTem a IPO jsem dospěl k závěru, že by bylo dobré podívat se na výcvik dle těchto zkušebních řádů trochu z jiného pohledu.
Velmi často se provádí srovnávání jednotlivých zkušebních řádů podle náročnosti na psa a mnohdy jsou podobné diskuse zúženy na hodnocení, který z těchto řádů je vlastně lepší. Taková to srovnávání považuji za zavádějící a scestná. Připadá mi to jako když srovnáváme hrušky s jablky. Proč? V první řadě musíme vycházet ze samotného účelu a poslání jednotlivých zkušebních řádů. Ve zkušebním řádu TART je ve Všeobecné části uvedeno:"Posláním zkušebního řádu je přezkušování psů služebních a pracovních plemen v přirozených podmínkách, zaměřených na ostrahu majetku a ochranu osob, a podporuje i sportovní vyžití psovodů."
V národním zkušebním řádu (dále jen NZŘ) není sice nikde uveden účel a poslání tohoto řádu, ale nám pamětníkům je jasné, že NZŘ vychází z tradic dřívějších zkušebních řádů, i když v novějším pojetí.V mezinárodním zkušebním řádu (dále jen IPO) je uvedeno ve Všeobecných zásadách: "Zkouškové akce a soutěže mají sloužit dvěma cílům. Na jedné straně složením zkoušky prokazují jednotliví psi způsobilost pro současný účel svého použití, na druhé straně pak v řízení chovu mají zkoušky přispívat k zachování, případně ke zvyšování zdraví a výkonnosti psů, ve smyslu pracovní schopnosti od jedné ke druhé generaci. Složení zkoušky platí také jako důkaz chovné způsobilosti psa." Uvedená formulace nemusí být možná pro všechny srozumitelná. Nebudeme však daleko od pravdy, když řekneme, že řád IPO u nás slouží především ke sportovnímu vyžití psovodů a jejich psů. Toto základní rozdělení podle účelu a poslání již hodně napovídá o tom, na co by měl být při provádění jednotlivých disciplín a cviků dle zkušebních řádů TART a IPO kladen důraz. Zatím poněkud nejasná situace je u NZŘ, protože jak již bylo uvedeno výše, tento řád neobsahuje účel ani poslání tohoto řádu. Zajímavý je také způsob, jakým se provádí hodnocení jednotlivých cviků prováděných dle jednotlivých zkušebních řádů. V řádu TART je v části Základní kritéria posuzování uvedeno: "Bodové hodnocení výkonů je stanovené výcvikovou komisí a schválené Výkonným výborem SKS TART." A dále řád uvádí: "Ke ztrátě celé určené bodové hodnoty dochází buď okamžitě (cviky jednoduché) nebo souhrnem drobných či hrubých chyb (cviky složité), kdy dílčí bodové ztráty dovršily nebo překročily určený bodový rozsah cviku."
U řádu IPO je v části Hodnocení uvedeno: "Hodnocení předváděných výkonů se provádí známkami a body. Známka a k ní náležející body musí odpovídat předvedeným cvikům."
Z uvedených citací nemusí být na první pohled zřejmé, kde je v hodnocení jednotlivých cviků rozdíl mezi řádem TART a IPO. Rozdíl je však zcela zásadní. U TARTu se hodnotí cvik tak, že od maximálně možných bodů pro konkrétní cvik se odečítají drobné nebo případně hrubé chyby.
U IPO se každý cvik nejprve ohodnotí známkou (výborně, velmi dobře, dobře, uspokojivě nebo nedostatečně) a k této známce se následně přiřadí příslušné odpovídající bodové hodnocení. To tedy znamená, že u IPO body jsou stanoveny až po zadání známky a nikoli tedy obráceně, jak si dosud řada lidí myslí. A podle čeho se zadává známka? Postup při zadávání známky bych přirovnal k posuzování psů na výstavách, kdy rozhodčí pro exteriér posuzuje psa podle toho, do jaké míry se blíží ideálnímu standardu plemene atd. U IPO je to podobné. Rozhodčí taktéž posuzuje předvedený výkon ve vztahu k možnému ideálnímu provedení konkrétního cviku. Nepoužívají se tedy tzv. drobné nebo hrubé chyby, ale cvik se hodnotí jako celek na základě celkového dojmu z provedení. Řád IPO sice přímo neuvádí definici tohoto pojmu, ale s tímto termínem se setkáme níže.
V samotném NZŘ nejsou specifikovány bližší požadavky na způsob provádění a hodnocení jednotlivých cviků. V čl. 18 Povinnosti rozhodčího je v bodě 2 uvedeno: "Dodržovat ustanovení zkušebního řádu a metodiku posuzování práce psovodů a činnosti psů." Tady je odkaz na jakousi blíže nespecifikovanou metodiku posuzování. Před řadou let kdosi vydal útlou brožurku s názvem "Metodika posuzování zkoušek a soutěží podle národního zkušebního řádu ČKS a MSKS" (dále jen Metodika posuzování). Z vlastní brožurky není zřejmé kdo ani kdy ji vydal. I když tato Metodika posuzování není uvedena v seznamu řádů, pokynů a směrnic ČKS, údajně je stále platná.
Ve zmíněné Metodice posuzování je mimo jiné uvedeno: "Rozhodčí si při posuzování jednotlivých cviků a částí všímá a hodnotí: přesnost s jakou provádí jednotlivé cviky, s jakou chutí, ochotou, případně razancí pracuje. Dále si všímá a hodnotí, jakých chyb a nedostatků se pes nebo psovod dopouští. V neposlední řadě posuzuje ochotu a spolupráci psovoda se psem, spontánnost projevu psa, jeho radost z práce a reagování na povel psovoda. Z výše uvedených pohledů rozhodčí posuzuje každý cvik, za který stanoví známku, podle které zadá za cvik body." Dále se doporučuje: "Cvik hodnotit jako celek na základě celkového dojmu z provedení." A už jsme u toho termínu "celkový dojem". Možná, že uvedená citace bude pro řadu psovodů a možná i rozhodčích překvapením, ale je to tam napsáno.
Z výše uvedeného některé čtenáře zřejmě napadne, že cviky dle IPO nebo NZŘ se tedy vlastně posuzují stejně. Na první pohled by se tak mohlo opravdu zdát, ale není tomu tak docela, ale k tomu později. Při provádění cviků dle obou řádů by se tedy mělo hodnotit podle celkového dojmu. Záměrně jsem použil slovesný tvar "by se mělo", protože si nemyslím, že všichni rozhodčí posuzující zkoušky a soutěže takto postupují. Mám za to, že jsme stále v zajetí toho co bylo dříve, tedy hodnocení drobná nebo hrubá chyba, a to nejen u posuzování dle NZŘ!!
Nyní bych se měl ještě vrátit k vysvětlení proč se neposuzuje dle IPO a NZŘ stejně, když u obou řádů se hodnotí podle celkového dojmu z provedeného cviku. Nejlépe si to ukážeme na základním, relativně jednoduchém cviku, který uvádějí oba
zkušební řády a to je ovladatelnost psa bez vodítka (IPO sice používá název cviku ovladatelnost bez vodítka, tedy v názvu chybí slůvko "psa", ale to je pro nás naprosto bezvýznamné). U obou zkušebních řádů jsou sice stejné požadavky na práci – požaduje se přesné, ochotné a pozorné sledování psovoda, ale liší se především výkladem pojmu "pozorné sledování". U IPO se nároky na způsob provádění neustále zvyšují a v současnosti je "pozorné sledování" naplněno pouze v případě, že pes udržuje s psovodem oční kontakt. U NZŘ je výklad pojmu "pozorné sledování" daleko volnější a takovéto provedení se nevyžaduje. I na stránkách tohoto časopisu jsme se setkali s názorem, že takovéto pozorné sledování (myšleno dle IPO) by mělo být u nás penalizováno ztrátovými body. Tento názor považuji za zcela zcestný a bez racionální podstaty. Uvědomme si, že pokud chceme znovu po mnoha letech dostat naši kynologii na výsluní a umísťovat se na předních místech na světových mistrovstvích, nezbude nám nic jiného než přizpůsobit se novým trendům a požadavkům na provádění a v neposlední řadě i v práci figurantů. Bylo by bláhové se domnívat, že to budeme zrovna my, kteří budou ovlivňovat vývoj kynologie a kynologického sportu ve světě.
Ale vraťme se k již zmíněné ovladatelnosti bez vodítka. Naše pojetí a provádění se zatím dost výrazně liší od již zmiňovaných požadavků na pozorné sledování. O tom svědčí i ohodnocení našich reprezentantů na mezinárodních soutěžích. Např. na MS FCI 2005 v Bredě nikdo z našich reprezentantů neobdržel lepší známku než dobře a na MS FCI 2006 byla situace již přece jenom lepší – bylo zadáno 1 x výborně, 1 x velmi dobře a 3 x dobře.
Ale vraťme se k našemu NZŘ. Na stránkách tohoto časopisu se neustále ozývá volání po větší preferenci NZŘ a obnovení pořádání mistrovství podle tohoto řádu. Nechci říkat, že by tomu tak být nemělo, ale myslím si, že by se mělo jednak vyjasnit k jakému účelu má NZŘ sloužit a jednak zda uvedená Metodika pro posuzování platí a v jakém rozsahu. Samozřejmě je také možné se vrátit k posuzování zkoušek a soutěží podle jiných kritérií, např. podle novelizovaných Kritérií pro hodnocení práce psovodů a činnosti psů při zkouškách a soutěžích, vydaných v roce 1987! Tyto otázky považuji za velmi důležité pro další rozvoj naší kynologie. Pokud bude učiněn závěr, že Metodika pro posuzování platí, pak považuji za nezbytné seznámit širokou kynologickou veřejnost s touto Metodikou (mezi širokou kynologickou veřejnost se nikdy nedostala) a v neposlední řadě vyžadovat od všech rozhodčích její bezpodmínečné dodržování. Mám za to, že dodržováním požadavků na hodnocení psů podle této Metodiky musí zákonitě dojít i ke změnám v nácviku jednotlivých cviků v naších ZKO. Obávám se, že cvičení v řadě a se "svazarmovským" přístupem k výcviku již nebude možné vyhovět požadavkům kladeným na provádění jednotlivých cviků.
Občas se na stránkách tohoto časopisu setkáváme i s názory, kdy je poukazováno na větší obtížnost řádu TART či NZŘ než je požadováno u IPO. Musím říci, že tento názor nesdílím a myslím si, že každý z těchto řádů vznikl v jiné době a jak již bylo uvedeno v úvodu s jiným zaměřením na práci psovodů a psů. Náročnost je dána především náročností na jejich provedení a na kritéria, která si pro hodnocení vytvoříme a která pak vyžadujeme. Nemůžeme přeci srovnávat např. čtyřhodinovou stopu dle TARTu s hodinovou stopou dle IPO. U stopy dle TARTU, jak píše Honza Dubový v již zmiňovaném článku, se nestrhávají body za rychlý postup po stopě, toleruje se mírné vybočení z trasy, ověřování psa na lomech pokud pes intenzivně hledá, není požadováno zalehnutí předmětu ve směru stopy, je možné i při označování vleže uchopit nalezený předmět do mordy, dále že je možné v komplikované situaci psa slovně povzbudit atd. U stopy dle IPO je toto vše nežádoucí a takový to postup na stopě znamená výrazné bodové ztráty a při případném ovlivňování psa na stopě je dokonce rozhodčím práce na stopě ukončena. U stop dle obou řádů jsou zcela odlišné požadavky na provádění a tedy zase se dostáváme k onomu "srovnávání hrušek s jablky". Pokud někdo z TARTu chce opravdu provést takováto srovnání, tak nechť se se psem "tarťákem" přihlásí na závod dle IPO 3 a zkusí obstát v konkurenci specialistů "ipařů". Jedině pak bude možné srovnávat práci psů.
Zkouška IPO 3 se může na první pohled jevit jako lehká zkouška, ale opravdu jen na první pohled. Máme-li ale splnit všechny požadavky kladené na provádění jednotlivých cviků, jedná se o zkoušku obtížnou a výcvik klade velké nároky na povahu psa a především na odbornost a vyspělost psovoda. Nechtěl bych se rozepisovat o všech cvicích, protože to přesahuje rámec tohoto článku, ale rád bych se zmínil o dvou výkonech, o kterých se hodně diskutuje, a to o průzkumu terénu a útoku na psa z pohybu – kontroláku. Průzkum terénu na makety je některými kynology vnímán jako cvik jednoduchý a podřadný, kde vlastně o nic nejde. Ale není tomu tak. U průzkumu terénu se požaduje rychlost, aktivita psa, prověřování jednotlivých úkrytů a těsné obíhání. Kdo to nezkusil, tak těžko může tento cvik hodnotit. Určitě někteří se zeptají proč? Když je pes příliš aktivní tak hrozí, že neoběhne všechny makety a skončí až u figuranta. Když je zase rychlý, dělá velké oblouky. A teď ještě ke všemu chceme po psech, aby k tomu všemu prověřovali úkryty- makety. O tom, jak obtížný je to cvik svědčí i hodnocení na MS FCI, kde jen málo který pes obdrží známku výborně.
A teď se dostaneme ke zlatému hřebu obrany, a to k tzv. kontroláku. Dříve u tzv. pětistováku byl kontrolní výkon hodnocen maximálně 100 body, z nichž 90 bodů bylo za vlastní zákrok a 10 bodů za ovladatelnost – pouštění. Pokud pes provedl velmi dobrý zákrok (což dříve znamenalo nejlepší možný způsob provedení) a nepouštěl, tak v podstatě o nic moc nešlo. Byli preferováni tzv. kousáči s dobrou odolností. S ovladatelností a dalšími požadavky na provedení si nikdo moc starosti nedělal. U IPO jsou požadavky na provedení tzv. kontroláku (správně – útoku na psa z pohybu) odlišné. Požaduje přesvědčivé zadržení (zjednodušeně řečeno razance), plný a klidný zákus až do pouštění, pozorné hlídání těsně u figuranta až do příchodu psovoda … Z toho vyplývá, že předpokladem pro splnění všech požadavků potřebujeme nejen tzv. kousáče. Pokud je pes tzv. kousáč, tak zase nechce pouštět a když už ho učíme pouštět, tak zase máme problémy s plností zákusu a hlavně s klidem na rukávu. A to ještě nemluvíme o tzv. dohlídání, kdy pojem dohlídání není splněno jenom koukáním na figuranta. Dohlídání by mělo být provedeno tak, aby při pohledu na psa muselo být každému jasné, že pes je připraven k aktivnímu provedení dalšího zákroku. Pro nácvik obrany dle IPO potřebujeme tedy nejen psa vyrovnaného s dobře vyvinutým loveckým a obranným pudem a s dostatečnou psychickou a fyzickou odolností, ale i psovoda odborně vyspělého a v neposlední řadě i šikovné a fundované pomocníky – figuranty. Pokud opět někdo pochybuje o mých slovech o náročnosti obrany dle řádu IPO, nechť obranu dle IPO3 nacvičí a poměří své síly se specialisty "ipáky".
Je hezké, že každý má možnost rozhodnout se svobodně, zda bude dělat výcvik dle TARTu, NZŘ, IPO, agility nebo třeba zda bude dělat tanec se psy apod.. Nelíbí se mi však, že někteří kynologové neustále brojí proti ostatním, kteří dělají výcvik dle jiného řádu než oni a poukazují neustále na svoji vyjímečnost... Zanechme "slovní pyrotechniky" a nehledejme pořád něco co nás rozděluje, ale hledejme to co nás spojuje, a to např. vztah k našim čtyřnohým kamarádům. Ukažme, že my kynologové se k sobě umíme chovat slušně a s respektem jeden k druhému. Nekažme si svůj koníček neustálým pomlouváním a popichováním.

Ladislav Mach