O štěňatech

Obsah

Výchova
Abychom si rozumněli
Od všeho něco
Co bychom měli vědět
Jak na loužičky
Než si pořídíme psa
Podrobný život štěněte
Socializace

Výchova štěněte

Základy pro výchovu psa pokládá už chovatel, u kterého se štěně narodilo.

Vtiskávání
Prostředí, ve kterém štěně žilo prvních sedm týdnů svého života společně s ostatními aspekty určilo, zda bude pes agresivní nebo bázlivý. Pokud tuto dobu strávilo bez kontaktů s lidmi, nebude socializováno a nedospěje v přizpůsobivého a společensky akceptovatelného psa. Psi, kteří jsou od počátku zvyklí na lidskou přítomnost, dotyky, pachy a zvuky, se později nebudou bát a snadno se přizpůsobí i všem dalším podnětům, které je v životě s lidmi čekají.

Výchova
Výchovou se rozumí vytvoření a upevnění pravidelných návyků, nezbytných pro život v civilizované společnosti. Vychovaný pes by měl znát své jméno a přijít na jeho zavolání, měl by správně reagovat na základní povely (sedni, lehni, ke mně, k noze a zůstaň) a v neposlední řadě by neměl mít odmala problémy s nošením obojku a s chůzí na vodítku. Nezbytnou součástí výchovy je čistotnost, ke které musíme štěně vést od prvního vkročení do nového domova. Štěňata vychováváme hrou, odměňujeme pochvalou a pamlskem. Při výchově jsme důslední a trpěliví. Jako tresty bychom používat pokárání, případně mírnou formu tělesného potrestání, tedy zatřepání za kůži na krku. S postupujícím věkem štěněte postupně nároky na poslušnost zvyšujeme. Výchovou psa rozumíme také to, že psa průběžně seznamujeme s různými typy prostředí včetně pouliční dopravy, s dostupnými dopravními prostředky, s jinými psy a zvířaty vůbec, a také s co největším počtem lidí. Samozřejmostí by měla být stoprocentní důvěra štěněte k pánovi a celé rodině. Nemělo by se bát, protože bychom z něj velmi těžko vychovali sebevědomého jedince. Většina agresivních psů jsou vlastně nevyrovnaní jedinci, kteří útočí právě ze strachu.

Výcvik
Jak vlastně definovat výcvik? Je to v zásadě soubor cílevědomých opatření, která psa připraví na chování v určitém prostředí a na pracovní nebo sportovní výkon. Na rozdíl od výchovy může být výcvik úzce specializován, např. pro služební, lovecké nebo speciální sociálně zdravotní účely. Pokud se nezkušený majitel štěněte obrátí o pomoc na odborníky, měl by se výcviku psa také zúčastňovat. Měl by trávit se svým psem co nejvíce času, měl by se od odborníků poučit a pes by si měl spojit výcvik s jeho osobou, nikoliv jen s cizím člověkem.
Kdy začít s výcvikem je potřeba konzultovat, protože pro různá plemena i pro různé typy výcviku jsou doporučeny odlišné věkové hranice. Také je nutné přihlédnout k individualitě daného psa. Všeobecně se uvádí rozpětí od devíti měsíců do tří let. Od jednoduchých cviků postupně náročnost zvyšujeme.

Zkazit se dá obojí
Obecně řečeno, kdo nezvládne výchovu svého psa, nezvládne ani výcvik. Nevychovaní psi pak například proštěkají celé dny, nereagují na základní povely, na vodítku táhnou, žebrají u stolu... a mají mnoho dalších zlozvyků, které se s přibývajícím věkem špatně odstraňují a napravují.
Základní výchova psa by měla být samozřejmostí pro každého majitele. Výcvik psa je pak většinou veden podle záměrů a potřeb chovatele nebo majitele. Povinnost výcviku je určená jen pro některá plemena se zvláštním určením. Mnozí velcí, silní a dominantní psi však výcvik také potřebují, což by mělo být podchyceno včas, než zvířata uplatní svou převahu nad nezkušeným majitelem.
Speciální výcviky probíhají podle dlouho zkoušených a ověřovaných postupů. Uplatňování vlastní cesty většinou nezaručuje požadované výsledky a nesplní představy majitele, natož úspěšné složení předepsaných zkoušek. "Zpackaný" výcvik se pak jen velmi těžko napravuje.

Trpělivost – základ výchovy
Protože většina z nás chce mít ze svého štěněte příjemného domácího společníka, který bude pro nás přínosem a pro okolí "hodným psem", je dobré se ještě před pořízením štěněte poradit s nějakým zkušeným kynologem nebo pořídit literaturu pojednávající o výchově psů. Dokonce i pokud máme zkušenosti s výchovou psů, není na škodu přečíst si něco o zvláštnostech, které nás čekají s příchodem jiného plemene. I když nebudeme požadovat od svého pejska nijak extrémní poslušnost, přesto bychom neměli zanedbat nic podstatného.

A ještě o výchově ...

V internetovém časopisu na www.casopis.planetazvirat.cz (který mimochodem již neexistuje) jsem pro vás našla zajímavý článek. Sice jsem se touto tématikou zabývala už v mnoha článcích a povídám o výchově na každém nedělní kurzu pro štěňátka, ale opakování je prý matka moudrosti, řekl kdysi někdo chytrý, a tak rozhodně nebude vadit, když si znovu tyto informace přečtete.

Výchova štěněte

Přivolání a chůze na vodítku – základ výcviku
Procházka bude příjemná pro pána i pro štěně jen tehdy, když pes nebude bázlivý ani agresivní a bude umět poslouchat. Základem psí poslušnosti na procházce jsou dva požadavky: aby na vodítku netáhl a aby na zavolání přiběhl. Zvládnutí dalších povelů, jako Sedni a Zůstaň, není na nácvik tak obtížné jako chůze na vodítku. Aby pes pochopil, co se po něm žádá, musí být pozorný. Ovšem i pozornost je nutné cvičit.

Jak cvičit pozornost
Neúspěšné přivolávání psa, který si dál jde po svém, je častým obrázkem mezi venčícím lidem. Jeho příčinou je fakt, že psa jeho pán momentálně příliš nezajímá, a navíc je mu jasné, že je mimo dosah trestající ruky. Pes musí mít před pánem respekt, aby sám sledoval jeho pohyb a plnil všechna přání. Paradoxně se taková žádoucí pozornost vyvolá lehkým přehlížením ze strany pána. Předci psů byli odpradávna zvyklí následovat vůdce smečky, což byl jedinec, který měl logicky u ostatních největší autoritu. Jestliže se pán dobrovolně vzdá této autority tím, že začne honit svého psa, v psích očích je to projev pánovy podřízenosti, která mu velí následovat svého vůdce. Aby přežila štěňata ve smečce, musela vždy následovat svou matku, upínat na ni svou pozornost a zdržovat se v její nejtěsnější blízkosti. S přibývajícími týdny se tato schopnost vytrácí. Pokud ale nový živitel – pán – včas podchytí toto instinktivní jednání a dál ho rozvíjí při cvičeních pozornosti, získá daleko cennější devizu než pouhé naučení štěněte povelu Sednout.

Jak na to
Prvním krokem při cvičení pozornosti je naučit psa chodit pěkně na vodítku. Začátky s obojkem a krátkým vodítkem jsou pro štěně těžké, proto každý krok, který třebas omylem povede k pánovi, je třeba chválit a odměňovat. Znovu odchází směrem od štěněte a pokud ho následuje, opět chválí. Cvičení se provádí tak dlouho, dokud pes pána sám nenásleduje. Díky odměnám brzy zapomene na vodítko i na obojek, ale odměňovat se má jen tehdy, když je na pána upřena jeho pozornost. V této fázi je ještě jedno, zda jde vpravo nebo vlevo od nohy.
Cvičení pozornosti se pak může ještě ztížit. Pes je stále v dosahu krátkého vodítka, ale jakmile ochabne jeho pozornost vůči pánovi, ten změní směr. Vodítko drží sice pevně, ale netahá za ně. Už jen napnutí přiměje psa, aby pána následoval. Jakmile je vedle něho, následuje odměna. Hra bude štěně bavit a bude očekávat změnu směru a následující pamlsek.
Dalším krokem je stejné cvičení na delším vodítku. Pes už pána nebude následovat bezprostředně, možná si i sedne. Přesto se od štěněte vzdaluje. Jakmile pes zbystří pozornost a vydá se za ním, je opět pochválený. Cvičení se dá ztížit, když se bude provádět v místech, kde se vyskytují i jiní psi. Vždy po pěti akcích se nechá pes odpočinout.
Když má pes tento nácvik zvládnutý, stupňuje se dál míra jeho rozptýlení. Jakmile člověka pes pustí z očí, pán vyrazí opačným směrem. Pětimetrové vodítko nechá povolené. Cílem je, aby se štěně vydalo hned za ním. Pokud potřebuje celou délku vodítka, než vyrazí, výcvik ještě není optimální, pokud je šňůra kratší, může se začít s nácvikem chůze u nohy.

Chůze u nohy
Při chůzi u nohy má pes přesně určené místo vedle pána, u psích sportů vždy z levé strany, v ostatních případech se zvolí pro výcvik ta strana, která vyhovuje. Oproti chůzi na vodítku jde pes těsně vedle pána, u předem dané nohy. Pes je odměněn jedině v případě, že půjde vedle určené nohy. Když pes pochopí, za co je odměňován, přidá se k nácviku ještě povel K noze. Pokud už štěně dokáže jít vedle nohy půl minuty a déle, opět se mu mu úkol znesnadní množstvím rozptylujících lákadel. Nikdy se nesmí škubat a tahat za vodítko. Štěně ještě nechápe, co to znamená, a nadarmo je to znervózní. Když už se stane, že pes má tendenci někam vyrazit, vodítko lze jen zlehka přitáhnout a ihned se vydat opačným směrem, s prověšeným vodítkem. Pes tak dostane novou příležitost, jak pána následovat, a když ji využije, je pochválen. Kdy zvolit chůzi na vodítku a kdy chůzi u nohy, záleží na okolnostech. Na procházce po louce bude zbytečné, aby šel pes u nohy, ale na přeplněném městském chodníku to bude žádoucí.

Chyby
Pes nesmí určovat, kdy smí chůzi u nohy přerušit. Pán nesmí dovolit, aby se pes zastavil u každého stromu. Pes na vodítku si nesmí hrát s jiným psem. Povel K noze není vhodný tehdy, když je pes z nějakého důvodu příliš rozptýlený na to, aby pánovi věnoval svou pozornost.

A na závěr jeden tip:
Profesionální cvičitelé psů často drží při výcviku pamlsek mezi svými rty, takže snadno docílí toho, aby je pes ustavičně sledoval. Pozornost posilovaná tímto způsobem se vyplácí při závodech v poslušnosti. Ovšem ne všechna plemena se budou dívat vzhůru ke svému pánovi. Menší psi se řídí pohybem pánových bot nebo kolen a ani lovečtí psi to nemají (na rozdíl třeba od pasteveckých) ve zvyku.

Od všeho něco

Tak trochu od všeho něco, základy etologie

(Moje hodně staré poznámky v diáři - A.V.)

Poznámka: o hodně podobných věcech, kterých se tento článek týká, bylo již několikrát napsáno v jiných článcích. Přesto si myslím, že těchto informací není nikdy dost, a tak jsem opět nahlédla do svého starého diáře, kam jsem si psala poznámky, když jsem začínala s mým dnes již devítiletým psem Barym. Máte-li pocit, že jsou poznámky zbytečné - nečtěte je!

Odměňování a pochvala psa
Psa odměňujeme v případě správného chování, správně provedeného cviku.

Chování štěněte
Skákání a doteky na obličeji člověka – vzor chování vtištěný v raném věku štěněte. Znamená to, že původně štěňata strkáním čenichu do koutků tlamy feny i psa dávala najevo žádost o potravu, dospělí štěňatům pak vyvrhovali natrávenou potravu. Později se z tohoto chování stává pozdravný rituál – srdečný pozdrav od psa. A protože jsme velcí, tak na nás musejí skákat, aby na nás dosáhli. Uvedené chování se na štěňata stále přenáší, i když již neplní původní účel vyžadování potravy.

Podřízená poloha psa
To je poloha, kdy je štěně převrácené na záda. Funguje jako sociální zábrana, která u normálního psa spolehlivě potlačuje agresivitu – je to znamení podřízenosti.

Období vtištění
4. – 7. týden
U štěňat rozeznáváme již celou řadu prvků sociálního chování:
- Vrtění ocasem jako výraz přátelského vzrušení a náklonnosti
- Stažení ocasu jako výraz ustrašené pokory
- Šťouchání nosem do ústních koutků – výraz přátelské oddanosti a příchylnosti
- Ježení srsti
- Sklápění uší
- Vrčení
- Odhalování zubů

To, co se štěně v tomto období naučí, zůstane mu po celý život.
To, co se štěně v tomto období nenaučí, nemůže už v životě nikdy dohnat.

Pokud se v tomto období často dotýkáme štěňat, nebudou mít v dospělém věku problémy s kontaktem s lidmi. Pokud to štěňata neznají, mohou z nich vyrůst ustrašení plaší psi. To, co je štěněti v tomto období vtištěno, ovlivní jeho pozdější vztah k člověku. Při nešikovném zacházení se štěňaty se může stát, že ze štěněte vyroste pes, který bude ze strachu kousat.
Štěňata by měla mít kontakt s více lidmi, aby nebyla později plachá a nedůvěřivá. Každý majitel by měl při kontaktu štěněte s novými lidmi dovolit štěněti, aby si ho nejdříve očichalo. Přítomnost dospělého psa „ve smečce“ má na vývoj štěňat velký vliv.
Chování psa je odrazem jeho osobních zážitků.
Vlivy prvního roku života se psovi pevně vtisknou a mohou být silnější než jeho vrozené vlastnosti.

8. – 12. týden
Cílem celého vývoje psa v mládí je dosáhnout co nejlepšího sociálního partnerství s příslušníky svého druhu. Sociální svazek představuje vyšší evoluční stupeň než samotářství.

Bojové hry štěňat přinášejí štěňatům:
Procvičování různých forem taktických pohybů. Střídání rolí vítězů a poražených - uzrávají na základě zkušeností sociální blokády agresivního chování. Učení odhadování svých sil a podrobování jich kontrole. V bojových hrách se tím vším pozvolna vyvíjejí reakce, které brání vážnému poškození příslušníka druhu, a tím zeslabení sociálního svazku – smečky. Hry na smečku – probíhají pod vedením psa. Tyto hry jsou předběžným cvičením souhry při lovu kořisti. Kořist v tomto případě představuje otec – pes. Pes postupně zvyšuje obtížnost. Pozvolna prosazuje přísnější disciplínu. Zkoušky tvrdosti a odvahy dostávají spořádaný charakter. Pes určuje vždy začátek a konec hry se štěňaty a prosazuje přitom svou vůli velmi energicky. Pes zavádí „tabu“ a stará se velmi důsledně o jejich dodržování. V případě neuposlechnutí jsou štěňata potrestána. Pes štěně popadne za kůži na krku nebo na hřbetě a pořádně ho vytřepe. Postižený by se měl po puštění podřídit – lehnout si na záda. Výprask se někdy opakuje – štěně zkouší důslednost vychovatele. Způsobu potrestání rozumí štěně přesně. Štěně odpovídá přesvědčováním o náklonnosti – šťouchá přátelsky nosem do psa, olizuje mu tlamu, podává pac. Bezmezné uznání rodičovské autority je základem pro přežití druhu. Tak se ze štěněčích her vyvíjejí sociální prvky chování, zvláště partnerství s rodiči. To má samozřejmě velký význam pro vybudování socializace psa s člověkem. Pokud to zanedbáme, bude sociální vazba k příslušníkům druhu silnější než k člověku. Štěně proto musí poznat společné hry s člověkem jako radostné.

Člověk by měl štěně

chválit, hladit za chování podle jeho přání za správné chování
trestat za špatné - nežádoucí chování

Tresty by měly být ukázňující – přiměřené. Postup u trestu je stejný jako u psa – například uchopení za kůži a vytřepání, zatřesení při porušení tabu.

Důležitá je důslednost

trest by měl přijít ve vhodnou dobu – hned po prohřešku
trest by měl být přiměřený k provinění a k povaze psa

Máme několik možností trestu :

hlasový projev nelibosti
vytřepání štěněte
lehké plácnutí

Se štěňaty pracujeme ve hře, pochvala by měla přijít při jakémkoli náznaku správného chování. Pes bude v budoucnu rád pracovat, když budeme mít z jeho práce radost a dáme mu ji najevo. Tím splníme roli vychovatele – vedoucího sociálního partnera. Vytvoříme tím dobře fungující smečku člověka a psa.

Postavení psa ve smečce
Pes je hodnostně výše než fena. Fena by v přírodě předala výchovu štěňat psovi – otci – ve třech měsících, kdy končí její úloha matky.

Potvrzení postavení vůdce smečky

privilegium návštěvy „doupěte“ vůdce smečky - psa bereme občas domů – do našeho „doupěte“
vždycky vcházíme první – kdybychom psa pouštěli jako prvního, potvrzovali bychom jeho vyšší postavení nad námi (dominanci)
při vcházení do domu nenecháme jít psa někdy hned za námi, zkusíme přivřít psovi dveře „před nosem“, potom necháme dveře pootevřené. Psa zkusíme za chvilku zavolat dovnitř. Za chvilku určitě překoná strach z „přiražených“ dveří a přijde za námi dovnitř

Socializace, výchova
Pomalu se snažíme se štěnětem vyhledávat stresové, problémové situace. Nenásilně necháváme na štěněti, aby je samo řešilo. Štěně bychom neměli nepřiměřeně ochraňovat před většími psy, rozhodně nedoporučujeme zvedat ho do náruče. Nechtěně bychom tím mohli způsobit, že štěně zdvihnutím do naší náruče získá na chvíli dominantnější postavení a mohlo by to vyprovokovat konflikt, respektive napadení ze strany dospělého psa. Často právě malá plemena bývají z těchto důvodů přičinou konfliktů, neboť při setkání s větším psem reagují hystericky. Správně socializovaný velký pes by však neměl mít potřebu předvádět svoji sílu malému psovi, avšak hysterické chování malého psa by mohlo konflikt vyvolat a velkého psa znervóznět.

Kontakt se psem
Seznamování (kontakt) je dobré naplánovat s majiteli vyrovnaných psů, aby naše štěně nezažilo na počátku socializace nepříjemný zážitek, který by do budoucna ovlivnil negativně jeho chování.

V zásadě by se štěně mělo seznamovat s co nejvíce psy na volno, pokud to situace umožní, aby bylo nucené řešit vzniklou situaci samo, aniž by cítilo naši podporu, kterou by rozhodně mělo, kdyby zůstalo upoutané na vodítku. Štěně však musí mít zároveň možnost vyřešit situaci únikem a možností najití jistoty u nás. Pokud bychom štěně nestihli v dané situaci odepnout z vodítka, je lepší raději vodítko pustit, než abychom ovlivnili negativně jeho chování (mohli bychom ho strhávat).

Vyrovnaný dospělý pes by neměl mít důvod štěně napadnout. My bychom se měli chovat sebejistě, abychom dávali štěněti pocit, že je situace naprosto normální, že se nic neděje, že je vše v naprostém pořádku. Pokud bychom v nastalé situaci měli tendence štěně konejšit, mohlo by si naše chování vysvětlit jako pochvalu svého chování. Pokud se v této situaci štěně bojí, mohla by tedy vzniknout nežádoucí spojitost pochvaly za bázlivost štěněte. Štěně by si tak mohlo vyvodit, že bát se v takovéto situaci je vlastně správné.
Je víc než jisté, že se štěně po chvíli stresu z nové situace samo osmělí, se situací se vyrovná a půjde se s novým podnětem (psem či nějakou novou věcí) seznamovat. Únik štěněte nesmíme brát jako jeho zbabělost, nesmíme štěně násilím cpát do nových situací, mělo by postupně nabýt sebevědomí, bez nervozity a lekavosti.

Co bychom měli vědět

Co bychom možná měli vědět

Téměř každou neděli si povídáme při kurzech základního výcviku a socializace pejsků s majiteli štěňátek a snažíme se podělit se s nimi o svoje zkušenosti. Obrovské množství informací, které se snažíme předat, někdy nestačí jak se říká ani „rozum najednou pobrat“. A tak se stále zabývám myšlenkou dát některé informace do písemné podoby, aby tak každý, kdo bude mít zájem, si je mohl přečíst.

Nemáme samozřejmě patent na rozum. To, co víme, nemusí platit jako recept pro každého psa a každého majitele. Všechno, co se snažíme na lekcích pro psí miminka povídat, bylo již mnohokrát napsáno. V dnešní době je k dispozici mnoho literatury, avšak ne všechno, co je v knihách, musí být pro vás a vašeho psa dobré. Snažila jsem se tedy z mnoha informací vybrat a sepsat alespoň něco z toho, co se v podstatě snažíme při nedělních kurzech předávat všem, kteří ve většině případů lačně naše slova poslouchají. Snažíme se laicky vysvětlit, jak nejlépe porozumět svému psovi, jak s ním pracovat, jak s ním zacházet a jak se k němu chovat. Není vždy jednoduché přesvědčit majitele, kteří bezmezně svoje pejsky milují, aby projevili vůči nim svoji autoritu a aby tak jejich smíšená lidsko-psí smečka správně fungovala.

A tak, máte-li zájem, čtěte dále, co jsem pro vás vybrala a sestavila z různých článků a povídání, které je možné najít buď v knihách, odborných časopisech anebo v dnešní době také na internetu. Ani si nepamatuji, z čeho všeho jsem čerpala, takže nemohu jmenovat případné autory článků. Vybrala jsem hlavně to, co je podle mě nejpodstatnější. Věřte tomu, že pokud dokážete některé rady, které nejsou jen z mojí hlavy, realizovat, velmi brzy zjistíte, že to u vašeho psa funguje. Je potřeba ale začít včas, dokud je pes malý a taky bychom měli vědět, co chceme.

Smečka

Pes patří mezi zvířata, která žila ve smečkách. I když je pes už mnoho a mnoho let domestikovaný, žije společně s člověkem, pořád v něm přetrvává potřeba žít ve smečce. To znamená, že nyní žije ve smíšené smečce, tedy smečce, která se skládá ze něj a z člověčích členů rodiny. Ve smečce fungují zákony hierarchie. To znamená, že musí být někdo na prvním místě, podle odborné literatury tzv. alfa jedinec, který smečce velí. A tady možná bývá někdy prvopočátek některých problémů. Ne každý majitel si uvědomuje, že musí velet vždy člověk, nikdy nesmí velet pes. Možná se teď divíte, co tady píšu za hlouposti. Jak může velet pes? To je přece nesmysl!

Ba ne, není. My si to možná neuvědomujeme, ale někdy se svému psu natolik přizpůsobujeme, že z jeho hlediska ho vlastně posloucháme, tudíž je na vyšším postavení v hierarchii naší smečky než my, a tak z jeho pohledu to vypadá, že nám velí. A problém může být hotový.

Je moc důležité, kdo koho vlastně poslouchá, kdo komu velí. Toho „nejvyššího“, tedy vůdce smečky, musí poslouchat všichni a on je na oplátku musí vždy ochránit a postarat se o ně. Další člen v pomyslném žebříčku poslušnosti v rámci smečky poslouchá toho nejvyššího, ale on sám může velet těm ostatním, zbývajícím. A tak bychom mohli pokračovat ve vyjmenovávání dalších členů rodiny a přiřazovat jim místo v hierarchii ve smíšené lidsko – psí smečce.

Další věcí, kterou je nutné si uvědomit je to, že postavení jednotlivých členů smečky nebývá náhodné. Řídí se většinou tím, jak se ten který člen smečky prosazuje, jaké postavení si vybojuje, ale někdy také jen tím, jaké postavení mu vlastně všichni ostatní členové dovolí bez problémů zaujmout. Tato pravidla platí v každé smečce, bez ohledu na počet členů smečky. Pokud chceme žít v bezproblémové „smečce“, je potřeba zařadit psa vždy na poslední místo v hierarchickém žebříčku.

Toto pravidlo platí mnohonásobně víckrát, pokud máme ve „smečce“ malé děti a máme velkého psa. Natož pokud si pořídíme plemeno, jehož jedinci mají sklony k dominantnímu chování. Přestože psa zařadíme na poslední místo ve smečce, nemůžeme vždycky počítat s tím, že se se svým posledním místem v hierarchii dobrovolně smíří, a že se bude podřizovat třeba malému dítěti.

A proto první důležitá rada: nenechávejme nikdy bez dozoru psa s malým dítětem.

Kromě toho, že vychováváme psa ke správnému chování, vychováváme také dítě, aby psovi bezdůvodně neubližovalo a neobtěžovalo ho zbytečnými příkazy, protože někdy se pes takovémuto chování brání a právě proto může dojít ke kolizi mezi ním a dítětem. Možná je to někdy právě naší vinou, protože si to neuvědomíme, že dítě kopíruje naše chování, opičí se po nás, když se psem cvičíme. Jenomže naše děti nemusí být pro našeho psa takovou autoritou jako jsme my a problém je hotový.

Další zásadním pravidlem v naší smíšené smečce by mělo být to, že nikdy nesmíme psovi dovolit, aby převzal vedení. A že se o to dominantní psi občas pokoušejí, tomu tedy věřte.

V praxi by to mělo znamenat, že pes poslouchá všechny své lidi ve smečce, ale zároveň také to, že všichni lidé z jeho smečky o něj pečují a chrání jej. Takhle vypadá ideální představa harmonické smečky, bohužel praxe je většinou úplně jiná. Dost často své psy nekriticky milujeme, staráme se o ně, někdy je přehnaně chráníme před lidmi a ostatními psy, ale podřízenost psa přitom chybí. Naopak majitelé se podřizují náladě psa, místo aby se pes přizpůsobil majiteli. A věřte, že ve většině případů pokud je pes správně vychovaný, přizpůsobí se velmi rád. Bohužel někteří majitelé nedokáží svému psovi dát jasně najevo, kdo je doma pánem, kdo doma velí, a tak někdy vznikají pozvolna, aniž si to uvědomujeme, zásadní problémy. Pokud si problémy uvědomíme až tehdy, kdy už se pes projeví vzdorem proti našim příkazům, zavrčí na nás nebo nás dokonce napadne, je už většinou dost pozdě a náprava se zjednává hůře, než když psa vedeme od začátku správně a nepolidšťujeme ho. Zkrátka je potřeba problémům předejít a zjednat pořádek zavčasu.

Výběr pejska

Dobré by bylo zamyslet se, ještě než si štěně pořídíme a zauvažovat nad výběrem plemene pro nás. Měli bychom vědět, k jakému účelu bylo plemeno, které se nám líbí třeba vzhledem, vyšlechtěno. Nevybíráme však jen podle současné módy. Pes je sice bohužel podle zákona stále považován za věc, ale rozhodně to není věc, kterou bychom mohli kdykoliv odložit, když nás omrzí. Bohužel se to stává, a to dost často. Pes má také jako my svoje potřeby. Měli bychom tedy k pořízení psa přistupovat zodpovědně a pořídit si ho pouze tehdy, pokud jsme si jisti že jsme schopni mu zajistit to, co bude potřebovat, aby nestrádal. S tím totiž souvisí mnoho věcí, a proto je nutné vybrat správné plemeno, které by se přiblížilo co nejvíce našim představám. Vybírat je rozhodně z čeho. Měli bychom vědět, že psa určitě zvládneme fyzicky, až vyroste ze štěněte.

Měli bychom být připraveni na to, že se mu budeme muset obzvláště v prvním roce jeho života věnovat co nejvíce, abychom ho správně vychovali a naučili ho slušnému chování, aby soužití naší smíšené smečky bylo snesitelné pro všechny. Nebývá to vždycky jednoduché.

Měli bychom počítat například s tím, že pes potřebuje dostatek pohybu – hodně procházek, ale také psychickou zátěž, práci a výcvik. Také bychom předem měli rozvážit, kde bude pejsek bydlet, jestli venku nebo s námi v bytě, čím budeme psa krmit a spoustu dalších věcí. Abychom psa správně vychovali, eventuelně vycvičili, potřebujeme nejen čas, ale spoustu trpělivosti a také důslednosti a vytrvalosti.

Při výběru štěněte není důležitý jenom výběr správného plemene, ale také výběr samotného štěněte – podle povahy, temperamentu, který by nám vyhovoval. Před samotnou koupí je dobré vidět celý vrh a pokud to jde, také rodiče našeho budoucího pejska. Na návštěvu za štěnětem sebou můžeme vzít někoho, kdo má nějaké zkušenosti a kdo by nám pomohl a poradil s výběrem. Je hodně těžké nenechat se uchvátit hned první chlupatou koulí, jen proto, že „ono si nás přece vybralo“. Někdy potom nastává zklamání, někdy i rozčarování, když vybereme nezávislé flegmatické štěně, které nás pak ke svému životu snad ani nepotřebuje.

Ale co dál. Štěně už máme vybrané, ve správnou chvíli si ho přivezeme celí šťastní domů (nejlépe nejdříve v osmi týdnech jeho věku). Co teď? Kdy začít štěně vychovávat? Začít včas – tedy raději hned. A tady nastává většinou první problém. Štěňátko na nás kulí očka a všichni se blahem rozsypávají. Pozor! Už takhle malé štěňátko si rychle uvědomí svoji šanci

a může se začít prosazovat. Občas zavrčí, když se mu například nelíbí, že mu někdo leze do misky, dělá, že neslyší, když ho páneček volá, chňapá po nás, když ho češeme, atd. …. Příkladů by se našlo hodně. Ale my si říkáme, je ještě malý, však až vyroste, bude to lepší, výchovu dohoníme. Omyl! Pes si nás omotá okolo prstu a brzy by mohly nastat problémy, až budeme potřebovat, aby pes poslechl. Je samozřejmé, že necháme pejskovi nějaký čas na to, aby se aklimatizoval v naší rodině, jeho nynější smečce. Ale s výchovou neotálíme a důsledně pejskovi vysvětlujeme, kde je jeho místo. Vychováváme ho k čistotnosti, přiměřeně ho zaměstnáváme a učíme hrou.

Hodně důležitým obdobím v životě štěněte je zhruba od jeho 5-6 týdnů věku do 3 měsíců. Mluví se o období ranné socializace. Právě v této době si pes uvědomuje, že existuje hierarchie smečky a učí se komunikovat. Období ranné socializace je nesmírně důležité z hlediska budoucího života psa a jeho soužití s lidmi. Postavení ve smečce pes vnímá už v době, kdy žije se sourozenci a matkou. Uvědomit si ho ale musí i po přechodu k novému majiteli. Štěně, kterému jeho majitel v období ranné socializace umožní získání co největšího množství informací a kontaktů, bude s největší pravděpodobností jednou chytrým a vyrovnaným psem.

Začátky výchovy

Měli bychom si uvědomit, že se musíme naučit psovi rozumět. Jak já s oblibou říkám, měli bychom se s ním domlouvat po psovsku, tedy řečí, které rozumí. V odborných knihách píší, že pes není schopen vnímat význam našich slov. Vnímá pouze zvuky, tedy povely, které jsou přiřazovány k určitým činnostem. Proto hned na začátku výchovy bychom si měli rozmyslet používání jednotných povelů, pokud chceme, aby pes na ně reagoval. Tady občas rozdělujeme majitele pejsků na ty, kteří budou chtít se svými psy dále cvičit a třeba i sportovat a na ty, kteří chtějí mít jen dobře vychovaného psího kamaráda a společníka. Povely tedy používáme podle toho, na co jsme si psa pořídili. Kámošovi můžeme říkat klidně Pojď sem!, pro sportovní výcvik se používá povel Ke mně! A tak bychom mohla pokračovat zákazovými povely, běžnými povely, jako Sedni, Lehni, Zůstaň, Čekej…Fuj, Nesmíš...

I jméno pro psa je důležité. Mělo by být krátké, zvučné a pokud možno ho neskloňujeme nebo nezdrobňujeme. Různě používané jméno psa jsou další povely navíc, které mu zbytečně zatěžují paměť na úkor jiných důležitějších povelů, které budeme v budoucnu potřebovat.

Před vydáním povelu psovi je vždy nutné nejprve upoutat jeho pozornost, třeba zavoláním jeho jména nebo nějakým zvukem, například zatleskáním. Jinak se může stát, že povel musíme několikrát opakovat, než pejsek zareaguje, a to není dobré. Zvykne si na to, že jsou mu povely opakovány a považuje to za správné, že reaguje opožděně. Pokud se pak zlobíme, nechápe proč.

Povely říkáme psovi zvučně, ale nemusíme křičet. Pes slyší lépe než my, i když někdy dělá, že je hluchý. Když budeme křičet hned, jak pak přidáme na hlase, když nás pes ignoruje? Nebo se může stát, že psa „okřičíme“, to znamená, že jak jsme neustále

hlasití, pes přestává na povely reagovat. Je to srovnatelné s dětmi, na které neustále křičíme a oni stejně neposlouchají. Na místě je však důslednost v provedení cviku, i když to není hned, musíme vždy dotáhnout cvik do konce. Tady je na místě také naše chytrost, to znamená přemýšlet, kdy vlastně psovi povel dávat, abychom nepřicházeli o autoritu. Nemá cenu dávat povely, když si pes například hraje s ostatními psy a je předpoklad, že nás stejně asi neposlechne. Naopak, využijeme chvilku, kdy nás pejsek zaregistruje a vnímá nás, a pak teprve vydáváme povel. Velmi důležitá je intonace hlasu při vydávání povelu. Pes se řídí naší intonací a pozná tak, kdy se zlobíme, kdy ho chválíme, kdy ho upozorňujeme, aby dával pozor, atd.

Při výcviku a výchově je strašně moc důležité sebeovládání. Pes někdy nesplní naše požadavky hned, protože nám třeba nerozumí. Nerozuměl nám možná proto, že jsme mu povel buď nedostatečně nebo chybně vysvětlili. Neměli bychom se tedy na psa hned zlobit a říkat, že je hloupý. Většinou je chyba v nás. Někdy stačí, když jsme v nějaké situaci nervózní a aniž si to uvědomíme, zní najednou náš hlas úplně jinak. Jak nám má pes pak rozumět, když vydáváme úplně jiné zvuky, než jindy? Snaží se nám vyhovět a ejhle, je to špatně. A my se zlobíme, opakujeme povely stále rozčileněji a myslíme si, že si z nás ten pes asi dělá blázny. Ještě včera to na zahradě dělal tyhle povely, uměl to, a najednou mi nerozumí. V čem je asi chyba? Pravděpodobně v nás. Buď mluvíme jinak než včera, protože jsme mezi mnoha lidmi a stydíme se, nebo má pes strach z prostředí, kde je najednou víc lidí a psů než bylo včera u nás doma na zahradě. Rozhodně bychom se měli nejdříve zamyslet, než svého psa potrestáme, abychom nedocílili jen toho, že bude náš pes z nás mít strach. A to my přece nechceme. Chceme respekt a poslušnost, to ano, ale bázlivost, strach? Nepospíchejme na štěňátko, vysvětlujme trpělivě, ale důsledně a pokud se pejsek zachová správně – nešetřeme pochvalou a odměnou. Pejsek je většinou velmi chytrý, a pokud se mu to za pamlsky a pochvalu vyplatí, tak proč by neudělal pánečkovi radost a nesedl si. Vždyť dostane ty dobrůtky, co nosí pán v té dobré kapse u bundy. A taky tam má páneček ten úžasný balónek, co mi vždycky hází a já mu ho strašně rád nosím…..nebo tu pískací hračku, tu já mám rád…

Jak na loužičky

Různé metody – stejný základ

Každý chovatel preferuje své osvědčené metody výchovy psa. Všechny by měly být založeny na základním principu, kterým je předcházení jakéhokoli nežádoucího chování – a především předcházení nežádoucího vyprazdňování.

Čistotnost především

Čistotnost je zčásti přirozené chování psů, kteří nakonec dříve nebo později sami přestanou znečisťovat svůj pelech a jeho nejbližší okolí, zčásti naučené chování. štěňat je schopnost zadržovat svou potřebu závislá na stupni jejich fyzického i mentálního vývoje a trestat štěně za loužičky v domě proto nemá z hlediska nácviku čistotnosti žádný smysl. Spíše bychom se měli zamyslet, co jsme jako chovatelé zanedbali. Štěňata se totiž zpravidla vyprazdňují po jídle, po probuzení a po hře a dovádění. Právě toho, že lze dobu vyprazdňování u štěněte dobře odhadnout, můžeme úspěšně využít pro nácvik čistotnosti.

Poprvé doma

Chvíli, kdy se štěně poprvé ocitne ve svém novém domově, zpravidla využije k "pokřtění" podlahy. Proto je dobré, když první seznámení proběhne na zahradě, kde se napáchaná škoda snadno ztratí. Máme po ruce připravenou odměnu a jakmile štěně venku vykoná potřebu, ihned chválíme a odměňujeme. Další příležitost k venčení dáváme štěněti zhruba každou hodinu. Nemáme-li zahradu, vyhradíme v bytě jedno konkrétní místo, kam psík může chodit a včas ho sem přemísťujeme. Můžeme si také poznamenat časové intervaly, po jakých se štěně vyprazdňuje, a přizpůsobit se jim. Kromě toho necháváme psa venčit ve zmíněných předvídatelných chvílích (po jídle, po probuzení a po skončení hry).

Místo k venčení

Protože mají psi tendenci vykonávat svou potřebu na stálém místě, využijeme této vlastnosti k urychlení požadovaného návyku. Když už dojde k vyprázdnění v bytě, měli bychom (nejen kvůli sobě) potřísněné místo důkladně vyčistit. Jak známo, disponují psi výborným čichem a nechají se rádi inspirovat, pokud zaznamenají místečko, "kam se chodí". Po očkování můžeme začít chodit se psem na procházky ven, tedy i mimo zahradu.

Starší štěňata-psi začnou mít brzy potřebu značkovat svůj revír a po čase se začnou pokoušet o zvedání nožičky hned u domovních dveří. Je na nás, abychom psa naučili neničit tímto způsobem fasádu nebo dveřní rámy. Rychlým krokem proto směřujeme k nejbližšímu parku, kde škody napáchané močí odstraní čas a kde exkrementy svého psa vlastnoručně odstraníme do nádob k tomu určených. Některé osvícené obce pořizují na veřejných prostranstvích psí záchodky. Pokud mají podobu ohrádky naplněné bůhvíkdy vyměňovaným pískem, jsou pro štěňata přinejmenším zdrojem možných nákaz.

Vyprazdňování na povel

Štěňata bývají na procházkách často zaujata tolika novými, neprozkoumanými věcmi, že chvíli k vyprázdnění oddalují – většinou právě tehdy, když nejvíce pospícháme. Ideální je, když psa naučíme vyprazdňování na povel. Nácvik je snadný. Když pes močí ve správnou chvíli a na správném místě, opakujeme slovo, které už budeme propříště používat jen v této souvislosti. Bezprostředně po úspěchu psa odměníme. Stejně postupujeme s pokynem pro velkou potřebu, jen pokyn bude samozřejmě jiný. Jde o to, aby si štěně co nejdříve spojilo náš konkrétní povel s příslušnou činností ze své strany a následující odměnou.

Noční venčení

Ve dne je předcházení loužičkám celkem snadné. Na noc vyvenčíme štěně těsně předtím, než sami jdeme spát a pak je necháme vyvenčit ještě později v noci. Tento interval postupně prodlužujeme, až dosáhneme ideálního stavu, tedy venčení pozdě večer a brzy ráno. To se dá očekávat zhruba od dvanácti týdnů, i když hodně záleží na plemenu, na schopnostech každého jedince, na stravě, kterou dostává, ale i na naší důslednosti.

Není-li možné chodit v noci se štěnětem ven, zpočátku mu umožníme noční vyprázdnění na určeném místě vystlaném novinami a po 12. týdnu budeme štěně na noc zavírat do pokojového kotce. Pejsek se bude sám snažit, aby si pelech neznečistil. Pokud se mu to přihodí, netrestáme ho, protože bude samo dost nešťastné. Vrátíme se k rozloženým novinám a po týdnu zkusíme celonoční pobyt v kotci znovu.

Loužička – projev podřízenosti

Někteří psi zanechávají loužičky ne z nutnosti vyprázdnit se, ale jakoby z radosti, většinou při vítání pána po jeho návratu domů. Ve skutečnosti jde o projev podřízenosti, proto psa nikdy netrestáme. Můžeme-li si vítání se štěnětem odbýt venku, uděláme to. Pokud máme psa v bytě, první chvíle po příchodu si ho nevšímáme. Odsunuté vítání pak probíhá méně bouřlivě a bez patrných následků na koberci. U naprosté většiny štěňat časem tento nepříjemný průvodní jev ustoupí.

Netrestat!

Malá štěňátka nemají ještě sílu zadržovat svou potřebu a v případě nutkání nechávají věcem volný průchod. Až od věku šesti měsíců a výše se dá předpokládat, že by měla být schopna vydržet bez venčení několik hodin.

(Článek převzat z www.planetazvirat.cz)

Než si pořídíme psa

Coje třeba vědět

Pokud jste se rozhodli rozšířit řady majitelů a chovatelů psů, bylo by dobré se nejprve dozvědět něco o vhodnosti různých plemen k tomu, aby splnila Vaše požadavky.

Rozhodování první:

Pořídíme si psa s průkazem původu, nebo bez?

Důvody proč si pořídit psa bez PP:

psa potřebuji z čistě praktických důvodů - např. ke střežení zahrady, nebo jako společníka a nemíním se kynologií zabývat jako koníčkem
nemohu nebo nechci absolvovat se svým psem žádné chovatelské akce, jako např. svody, výstavy, bonitace apod. Pokud si koupím psa s PP a vyroste z něho kvalitní jedinec, je vhodné jej na těchto akcích předvést, popř. použít v dalším chovu. Pro chovatele (zejména málopočetných plemen) je pohromou, pokud jeho nejlepší odchovanec nedostane šanci své dobré vlastnosti předat na další potomky.
Moje finanční situace mi nedovoluje pořídit si psa s PP - tento argument je založen na mylné představě, že pořízení psa bez PP vyjde výrazně laciněji. Pokud si uvědomíme, že štěňata některých plemen s PP lze pořídit za 4.000,- až 8. 000,- Kč, je to zhruba polovina částky, na kterou nás přijde štěně v prvním roce života - pokud nehodláme šetřit na krmivu a veterinární péči. Na štěněti bez PP ovšem mohu také velmi prodělat, jestliže jeho chovatel nedodrží zásady odchovu, což se později odrazí na náchylnosti k různým onemocněním. Také zdravotní stav obou rodičů a sklony k dědičným vadám není v takovém případě možno odhalit.

Důvody proč si pořídit psa s PP:

Mám zájem o kynologii a hodlám se svým psem absolvovat zkoušky, soutěže apod. Psi bez PP jsou ve většině případů omezováni - některých zkoušek a soutěží se nemohou účastnit
Hodlám se stát chovatelem ve smyslu odchovu štěňat zvoleného plemene. Chov psů s PP ice není vysloveně lukrativní, ale většinou zajišťuje chovateli návratnost vložených prostředků a umožňuje mu hlavně sledovat potomstvo svých psů a jejich případné úspěchy na soutěžích a výstavách, což dává chovu psů s PP další smysl, kromě radosti ze samotného oužití se psy
Mám přesnou představu o vzhledu psa a jeho exteriérových kvalitách a proto chci mít jistotu, e z koupeného štěněte takový jedinec vyroste. Za tímto účelem od chovatele získám dobré nformace o vzhledu a povaze obou rodičů.

Rozhodování druhé:

Pořídíme si psa, nebo fenu?

Pokud se rozhodnu pro psa:

V době puberty a dospívání (6.- 12. měsíc věku psa) dokážu usměrnit trpělivou, ale ůslednou výchovou a výcvikem snahu psa o získání dominantního postavení v rodině. V této obě mohu očekávat náhlé změny v chování psa - např. jeho způsob hry, která může přerůstat až v agresivní chování. To nemusí být ve většině případů nijak nebezpečné pro dospělého majitele, který již tou dobou ví jak psa usměrnit (pokud jej má od 3 měsíců), ale je třeba ohlídat kontakt psa s dětmi, protože ty jsou v očích psa v rodině (ve "smečce") ostaveny nejníže, tudíž jsou většinou první na koho se pes začne "vytahovat". Navíc děti v takové situaci reagují stejně nevyzpytatelně jako pes a mohou samy nevědomky zavdat příčinu konfliktu.
Pokud pes v době dospívání zjistí, že jeho zvládání je nad fyzické schopnosti majitele, nastanou problémy. Potom to, jestli pes uteče za kočkou, bude provokovat psy ke rvačce, popř. nevhodně obtěžovat ostatní lidi bude záležet pouze na psu samotném, nikoli na přání majitele.
V době své nepřítomnosti musím psa zajistit tak, aby nedošlo k jeho volnému pobíhání mimo zajištěný prostor. Důvodem k různým rafinovaným útěkům psa z kotce nebo zahrady může být např. háravá fena, ale i snaha psa následovat svého pána.
Pokud zvládnu výchovu psa - zejm. problematické období 6 - 14 měsíců, budu mít psa, který mne bude respektovat bez zbytečné podřízenosti a tudíž bude velmi spolehlivý a jeho chování budu moci z velké části předvídat.

Pokud se rozhodnu pro fenu

Očekávám, že její snaha o dominanci v rodině nebude zdaleka tak silná, jako u psa. Není možné říci, že je to tak vždy, existují také feny s tendencí k dominanci, ale v daleko menší míře. Pro tento případ - tedy pokud je fena také dominantní - může být výhodou její menší vzrůst oproti psu a dále větší vnímavost k případnému trestu.
V době hárání si uvědomuji riziko návštěvy nechtěného nápadníka, ale také mám ohledy k chovatelům psů v okolí a proto zamezím kontaktu s ostatními psy také při venčení. Hárání má velký vliv na psychiku jednak feny samotné, ale také psů a fen, kteří s ní přicházejí do kontaktu. Chování háravé feny může nést známky apatie až melancholie, stresu, nebo nervozity - to vědí majitelé fen, kteří se účastní např. různých soutěží, kteří se často nestačí divit, jaký vliv na výkon jejich feny hárání má. Způsoby jakými ovlivňuje pach hárající feny chování psa jsou různé. Od nechutenství, přes neobvyklou hyperaktivitu až po zvýšenou agresivitu – zejména k ostatním psům. Vzájemný vztah dvou fen může být háráním také ovlivněn, feny mohou projevovat nezvyklou agresivitu, žárlivost, nebo se vzájemně vyhýbat
Feny jsou zpravidla vhodnější do rodin s dětmi a pokud nepřipustím, aby děti zavdaly příčinu konfliktu, bude fena v dospělosti k dětem tolerantní.

Rozhodování třetí:

Pořídím si štěně, nebo dospělého psa?

Pokud si pořídím štěně:

Budu ovlivňovat od počátku jeho výchovu a vývoj , což se mi později vrátí a to jak v dobrém, tak i v tom špatném, to znamená, že zvážím své časové možnosti a svou fyzickou i psychickou schopnost psa zdárně vychovat (trpělivost, důslednost).
Jeho dědičné vlohy pro utváření exteriéru mohu odvodit od vzhledu jeho rodičů, což platí částečně i o povahových vlastnostech. Tyto vlastnosti byly však také ovlivněny výchovou a výcvikem, je tedy velkou výhodou, znám-li rodiče (nebo alespoň matku) štěněte delší dobu a vím jakým způsobem výcvik a výchova probíhala.

Pokud si pořídím dospělého psa:

Mám možnost posoudit zdravotní stav takového psa, zejm. dědičné a vývojové vady lépe než u štěněte
Mám možnost posoudit exteriér jedince, jeho výšku, váhu a fyzickou sílu
Mohu posoudit vhodnost psa z hlediska povahy (má-li rád děti, je-li bázlivý, agresivní a pod.)
Na další utváření povahy psa už nebudu mít zdaleka tak velký vliv, jako u štěněte. Pokud je pes nějakým způsobem vycvičen , už ho tak snadno nezkazím. Naopak je-li pes tvrdohlavý, neovladatelný, bude velmi těžké jej usměrnit.

Rozhodování čtvrté:

Jak velikého psa si pořídím?

Při tomto rozhodování hrají roli individuální možnosti každého chovatele. Rozdíl mezi velkým a malým plemenem rozhodně poznáme na spotřebě krmiva, která je ale závislá také na temperamentu psa. Někteří velcí psi s pohodlnou povahou nevydávají tolik energie, a proto se spotřebou krmiva vyrovnají mnohem menším plemenům. Např. novofundlandský pes je v teplejším období méně pohyblivý a spotřebuje méně krmiva, než např. někteří lovečtí psi,kteří pro svou hyperaktivní povahu potřebují mnoho energie.
Mnoho majitelů se rozhodne pro menšího psa, protože bydlí v bytě. Nemusí vždy platit, že menší pes bude v panelákovém bytě méně nápadný, než velký. Tady opět více záleží na povaze a temperamentu psa. Malý temperamentní pes dokáže v krátké době zdemolovat zařízení bytu a ustavičným štěkotem pobuřovat sousedy, zatímco klidný velký pes potřebuje pro svůj pelíšek více místa, ale na vybití energie mu stačí procházky s majitelem.

Z tohoto hlediska je více než velikost psa rozhodující hlavně to, k jakým účelům a do jakých klimatických podmínek byl vyšlechtěn.

Majitelé, kteří si pořizují psa s tím, že mu dopřejí volný pohyb po velké zahradě by si měli uvědomit, že toto není zárukou dostatku zdravého pohybu ani spokojenosti psa. Dokladem toho je mnoho přetloustlých psů ve špatné kondici, kteří sice mají obrovskou zahradu, ale většinu času proleží u branky a trpí nedostatkem kontaktu s majitelem.
Uvedené informace jsou spíše všeobecné, stejně jako většina dostupné literatury o výcviku a výchově psů. Nemohou proto obsáhnout řešení všech problémů spojených s výchovou a výcvikem psů. Daleko lépe je se o konkrétních problémech přijít poradit osobně se zkušenými instruktory.

Podrobný život štěněte

Název i obsah tohoto článku a povídání je z velké části převzatý z www.casopis.planetazvirat.cz. V některých částech jsem si dovolila vložit do textu svoje poznámky a zkušenosti.

Ještě k obsahu článku. Pokud byste pozorně četli všechny články, které jsou uvedené na našem webu, určitě byste si všimli, že se některé věci v nich probírají z různých úhlů pohledu a některé poznatky jsou tak trochu stále opakovány. Přesto si myslím, že to není na škodu, když některé informace uvedeme znovu, ale trochu v jiném kontextu.
Ti z vás, kteří mají již s pejsky a jejich výchovou nějaké zkušenosti, budou nacházet v článku informace, které jsou jim známy. Pro ostatní, začátečníky či majitele prvního pejska, to však budou cenné informace, které jim pomohou otevřít oči k poznání a porozumění psa a jeho chování.

Máte-li tedy chuť se začíst do povídání, čtěte.

Ve čtvrtém týdnu života mají štěňata plně vyvinuté smyslové schopnosti a mohou začít prozkoumávat svět. Prostřednictvím nosu, uší a očí přesně určí místo, odkud přichází nějaký podnět. Okolní dění je sledováno s napjatým postojem celého těla. Posilují se i motorické schopnosti, které se zlepšují díky hrám se sourozenci. Patrné jsou rozdíly v obratnosti, jistotě a rychlosti pohybů u malých a velkých psích plemen - na konci sedmého týdne života působí velká plemena mnohem neobratněji než jejich stejně staří menší příbuzní.

Potrava

Rychle se vyvíjející chrup umožňuje štěňatům zajímat se o žrádlo svých rodičů. Dokonce i pes dovolí štěněti, aby mu vytáhlo sousto z tlamy. Maso štěňata zpočátku jen žvýkají, později se učí utrhávat sousta a polykat malé kousky. Pokud pozřou příliš velký kus, stáhnou se do ústraní, kde jej bez problémů vyvrhnou a začnou ho znovu žrát. romě těchto pokusů s pevnou stravou stále sají od matky, obvykle do konce sedmého týdne života. Fena zpočátku krmila vleže v pelechu, ale s tím, jak jsou štěňata mobilnější, je stále častěji krmí vstoje a mimo pelech, i venku. Když fena stojí, štěněcí tlapky nemohou na jejím struku provádět tzv. mléčný krok – tedy stimulaci tvorby mléka. Protože se štěně jednou tlapkou musí opírat o podložku, provádí mléčný krok jen tou druhou; tímto způsobem vzniká u psovitých šelem dávání pac jako usmiřovací gesto. stré zoubky štěňat způsobují feně stále větší bolest, takže začíná s odstavováním, snaží se před štěňaty schovat, a obzvlášť dotěrná štěňata odhání vrčením.

Vývoj sociálního chování

U štěňat v této vývojové etapě je běžné vrtění ocasem jako výraz přátelství a náklonnosti, stažení ocasu znamená ustrašenou pokoru a šťouchání nosem do koutků jako projev oddanosti. Kromě toho se štěňata opravdu vážně perou o potravu, přičemž ježí srst, sklápějí uši, stahují koutky tlamy a s vrčením odhalují zuby. každým dnem se štěňata odvažují dál od pelechu, pokud jsou rodiče na dohled. Pokud se však fena vzdálí více než padesát metrů, chvíli nerozhodně postávají a pak se raději vracejí do pelechu. ozvíjí se dál zvědavost a pud k učení. Štěňata zkoušejí, co je k jídlu, stejně jako malé děti, které kdeco strkají do pusy.
Štěně by mělo mít v tomto období možnost očichávat lidskou ruku a zvykat si na její dotyky. Čím častější je kontakt a čím více lidí, tím více socializovaný pes ze štěněte vyroste. Už od osmnáctého dne života je vše, co se kolem pelechu dělo a děje, štěňaty pokládáno za běžnou součást života, je to období vtištění. Člověk se stejně jako rodiče a sourozenci stává z pohledu štěněte součástí smečky.
Co se štěňata v tomto věku nenaučí, to už nikdy nedohoní. Pokud chyběl nějaký předmět či podnět vtištění, naruší to v dospělosti nejen jeho vztah k lidem, ale i schopnost učení nebo dokonce povede k poruchám chování.
Zpočátku tolerantní rodiče začínají na konci sedmého týdne vést štěňata k disciplíně. Štěňata, která svým chováním vybočují ze schématu smečky, jsou varována a nakonec i potrestána. Respekt je pak základem hierarchického uspořádání ve smečce.

V osmém týdnu života jsou štěňata stále vázána na pelech (tzv. domov prvního řádu), ale zvykla si už i na jeho okolí – na domov druhého řádu. Díky narůstající obratnosti a zvědavosti štěňat se tento okruh stále rozšiřuje, ale v případě jakéhokoliv nebezpečí jsou připravena vrátit se rychle do pelechu, pod ochranu feny.

U divoce žijících zvířat přinášejí v tomto období rodiče svým potomkům jako potravu i živé úlovky, takže se štěňata cvičí v lovu a v zabíjení. V této etapě stále ještě smějí štěňata k potravě jako první, rodiče se nasytí později. rávě v osmém týdnu už štěňata bojují mezi sebou o nejlepší sousta, což je způsob ochranného chování u žrádla. První známky ochranného chování byly patrné už v předchozím vtišťovacím období, teď je spojeno s důrazným vrčením, ježením srsti a chňapáním.
Chyby se dopouští chovatel, který do těchto potyček vstupuje nebo rozděluje žrádlo tak, aby žádné štěně nepřišlo zkrátka. Narušuje tím významný sociální proces, při kterém se pes musí naučit uhájit si své právo; navíc si tak odreaguje část agrese a koneckonců, štěně, které už má dost, se stáhne do ústraní a tak se dostane i na ostatní. Při bojích o žrádlo stejně nevznikne žádnému ze štěňat jakákoliv újma a všichni se nakonec svorně postaví k misce bok po boku.
Spoluprací při lovu a rozdělení kořisti vzniká sociální partnerství, které je možné jen na vyšším vývojovém stupni. Podle některých autorů probíhá v mládí zkrácený evoluční vývoj celého druhu, takže i počáteční boje štěňat o potravu jsou projevem už dávno zaniklého stupně, kdy žili předchůdci psů jako lovci-samotáři. Nenaruší-li chovatel tyto potyčky, stanou se postupem času ze psů sociální partneři, kteří se sice mohou pokoušet u žrádla přelstít jeden druhého, ale nikoliv se vzájemně pozabíjet; a dokonce budou dbát i na to, aby jako první dostaly žrádlo kojící feny či odrostlejší štěňata. Štěně, které se nenaučilo žrát ve společnosti, bude po celý život u krmení nesnášenlivé a později bez skrupulí sežere krmení i vlastním potomkům.

Bojové hry

Při hrách na boj a zápolení si štěňata procvičují obratnost, různé druhy taktických manévrů i výrazové prostředky důležité pro další život psa. Při hrách se střídají vítězové i poražení, takže si každý vyzkouší různé role. Instinktivně i na základě takto získaných zkušeností uzrávají sociální blokády agresivního chování: pokud stiskne některé štěně svého sourozence silněji, obranná reakce postiženého a jeho hlasové projevy jsou pro útočníka poučením, že zašel příliš daleko. Tak se každý učí odhadovat své síly a mít je pod kontrolou.
Pokud "bojuje" se štěňaty chovatel, i on je musí poučit, jaké skousnutí je ještě ochoten tolerovat a jaké už ne. Posilují a cvičí se tím sociální zábrany, které zabraňují poranění příslušníka vlastního druhu.

V životě volně žijící smečky končí štěňatům období relativní volnosti. Otec určuje začátky a konce her se štěňaty, např. hry na smečku: štěňata mají pronásledovat otce, který postupně zvyšuje obtížnost tras. Otec také začíná důsledně prosazovat disciplínu. Tresty za nevhodné chování uplatňuje energicky, ihned a důsledně, což sice vyvolá projevy pokory a vzápětí i žadonění o náklonnost – ale vzápětí štěně znovu vyzkouší stejnou zakázanou věc. tejnou důslednost jako pes ve smečce musí při výchově štěněte dodržovat i člověk.

Partnerství s člověkem

Stejně jako se štěně muselo naučit partnerství se sourozenci, matkou a případně i s otcem, musí chovatel rozvíjet i jeho schopnost partnerství s člověkem. Pokud k tomu nedojde, budou po celý život psa silnější jeho sociální vazby na příslušníky svého druhu než na lidi.
Při hrách s člověkem se štěně učí reakcím člověka na jeho chování. Pochvala nebo pohlazení za splnění požadovaného se štěněti vtisknou stejně jako ukázňující trest, kterým je zatřepání za kůži na krku – stejně, jako to dělají psi ve smečce svým neukázněným potomkům. Toto "umravňování" se zpravidla musí několikrát opakovat; i jediné tolerování tabu vnese do partnerství nesoulad.
Ukázňování musí být ovšem přiměřené, protože štěněti nesmí narušit pocit jeho jistoty a důvěry v člověka. Následovat musí vždy bezprostředně po překročení už vysloveného zákazu, což znamená, že chovatel musí mít štěně stále na očích. Pokud to nemůže dodržet, pak je vhodnější psa dočasně přemístit do prostředí, kde žádný zákaz porušit nemůže. Tato doba musí být jen nezbytně dlouhá, resp. krátká.

Výchova a výcvik štěněte nejsou možné pomocí trestů, ale jen a pouze formou hry. Hra je pro každé štěně radostná chvíle, natož hra s pánem. Pozor na ukončení hry, aby nebylo chápáno jako trest, někdy je vhodnější počkat si na správnou příležitost k ukončení hry.
Jen když je splnění zvláštních přání člověka spojeno s potěšujícím zážitkem, bude se pes rád učit i v dospělosti. A jen tehdy, když se člověk ujme vůdcovské role, může vybudovat fungující společnou smečku. Nejistoty, které štěně získá při nevhodném chování člověka (nebo dokonce při špatném zacházení), vedou k pozdějším poruchám chování u psů.

První štěněcí stádium trvá zhruba od třetího měsíce stáří do konce čtvrtého a odpovídá přibližně věku předškolního dítěte – u větších plemen nastává později. Ve hrách štěňat se nápadně často objevují hry, ve kterých se znovu a znovu přezkušuje platnost jejich hodnostního zařazení. Proto se také toto období nazývá hodnostní fáze.

Vzájemné hry štěňat tohoto věku se mohou provozovat u divoce žijících zvířat, protože většina štěňat odchovaných lidmi už touto dobou není se svými sourozenci, ale u nového majitele – a partnerem pro hodnostní hry musí být chovatel nebo psovod.

Léta školní a učednická ve smečce

Štěně v přirozené psí rodině bylo do dvanáctého týdne věku vychováváno v malém společenství, ale teď nastává období výchovy v platného člena smečky. Ve výchově pokračují oba rodiče, ale přednostní postavení v rodině měl vždy pes – s výjimkou březosti feny a v období prvního měsíce po porodu, kdy měla určitá privilegia v přidělování potravy – a situace se vrací do normálu. V tomto období je fena dostatečně zotavená, aby se sama podílela na získání kořisti, a štěňata natolik stará, aby převzal patronát nad výchovou pes-samec. Štěňata sice ještě dostávají podíl na kořisti, ale starší psi je už poněkud umravňují, pokud jim štěňata berou potravu drze přímo pod nosem. azba štěňat na pelech už není tak těsná jako dosud. Společně a bez rodičů podnikají výpravy mimo něj, ale zase se vracejí "domů". Na těchto výpravách se leckdy stane neštěstí, když štěně podcení nějaké nebezpečí. Otec řídí "školu hrou": zasvěcuje štěňata nejen do tajů lovu, ale i do bojů s jinými psy na obranu revíru nebo při sebeobraně.

Štěně v lidské smečce: Neotálet!

Štěňata odchovávaná lidmi bývají v tomto období už u svých nových majitelů. si, kteří jsou do budoucna určení jako užitkoví, podstupují první testy, které potvrdí, zda budou vhodní pro svou budoucí práci. Pak odcházejí ke svým "pěstounům" a pracuje se s nimi např. ve výcviku pro vodicí psy nevidomých apod. Pes je sice velmi učenlivý tvor, ale je také velmi silně vázán na vývojová období, v nichž se musí naučit určité věci: dohnat to, co jednou zameškal, už není možné. Z toho pak dál vyplývá, že selhání některých psů nemají na svědomí dědičné vlohy, ale nesprávné využití jejich mládí. I pes s nejlepším původem a nejlepšími předpoklady se může dostat k člověku, který začne s výcvikem až v osmém nebo devátém měsíci a způsobí tak na psovi nevratné škody.

Také výchova štěňat zaměřená na služební výcvik musí začít v tomto období – formou hry. Probíhá seznamování s nejrůznějším prostředím, podporují se správné reakce a potlačují nežádoucí – např. první pokusy o pronásledování zvěře. Je to období ideální k přivykání na zvuky – pokud se teď podaří štěňata přivyknout na střelbu či řehtačky, nebudou mít v budoucnu problém s žádnými rušivými zvukovými efekty.

Pes jako společník

Pes, který má v rodině plnit "pouze" funkci společníka, se rovněž od tohoto věku musí učit ve formě hry základům pravidel chování v lidské smečce. amozřejmostí by mělo být pro každého chovatele přivykání štěněte na různá prostředí, po kompletním očkování mu umožnit na procházkách kontakt s jinými psy i lidmi, přivykat ho na obojek a vodítko, učit čistotnosti v bytě, postupně zvykat na samotu, na jízdu autem nebo hromadnými prostředky, na jiná zvířata.

Štěně musí mít dostatek zábavy. Ke hrám solitérním by mělo mít k dispozici hračku, ke hrám sociálním potřebuje partnera buď z vlastní smečky nebo cizího psa v parku. Sociální hry (nebo hierarchické) slouží štěněti k ujasňování si vlastního postavení ve skupině.

Roztěkanost

Štěně v tomto věku se snadno rozptyluje a jeho pozornost je nestálá. Proto chovatel vhodně střídá výcvikové hry se zábavnými, přičemž výcvikovou hru je nutné přerušit vždy, když pozornost štěněte ochabuje. Provede-li štěně nějaký cvik dobře, je pochváleno, ale cvik už psovod neopakuje. Se štěnětem tohoto stáří nelze cvičit dlouho a výcvik nesmí být jednotvárný.

Autorita

Štěně v prvním štěněcím stádiu potřebuje autoritu. Jak bylo zmíněno výše, ve smečce je otec, kdo štěňata usměrňuje, v lidské společnosti to musí být chovatel.

Člověk musí dodržovat několik pravidel:

Zákazy a tresty užívat s mírou, bezprostředně po nežádoucím chování
Netrestat psa rukou – fyzický trest pomocí novin nemá psa bolet, ale nepříjemně překvapit. Trestem je i nespokojená intonace pánova hlasu
Odměna má větší a okamžitý účinek – na rozdíl od trestu

Druhé štěněcí stádium

je pro chovatele příjemným obdobím: štěně už je natolik vyspělé, že s ním lze absolvovat předvýcvik. Je úzce vázáno na psovoda, s radostí poslouchá a ochotně spolupracuje, a přitom je v této životní etapě ještě velmi povolné a snadno chápe. Mechanismus příčin, proč pes dosud upnutý na celou rodinu začíná vzhlížet k jednomu konkrétnímu člověku, bude popsán dále; je ale pochopitelné, že půjde o osobu, která se mu nejvíce věnovala a se kterou zažilo nejvíce radostí. Není to však pravidlem – některá štěňata se upnou k tomu členu rodiny, který má sice nejméně času, ale přesto představuje pro psa vrchol autority.

Potřeba podřízenosti

Divocí psi žijící ve smečce se začínají účastnit lovu a brzy zjistí, že jen spolupráce pod vedením zkušeného vůdce přináší lovecký úspěch. Taková zkušenost je pro psa vysloveně pozitivní a proto ji od nynějška bude vyžadovat. ohoto období, kdy štěně instinktivně vyhledává autoritu, je třeba využít i v lidské smečce. Je-li pomyslné vůdcovské místo prázdné, už za pár týdnů, nejpozději měsíců, obsadí pes tuto pozici sám a z dosud roztomilého a hravého pejska se stane tyran celé rodiny i okolí.

Sklony k toulání

Přes poslušnost, která je typická pouze pro období druhého štěněcího stádia, se objevují sklony k toulání. Štěně jeví snahu bez jistoty a zázemí psovoda poznávat širší okolí, a když k tomu dostane příležitost, zažije spoustu příjemných prožitků, ochutná zakázané potraviny – což sklon k toulání dále upevní. Navíc se pes může ztratit; proto se psovi nesmí dát k toulání příležitost. Pokud má chovatel více psů tohoto věku, pravděpodobně se dočká toho, že tendence k toulání se projeví hromadně; a dokonce, pokud společně s nimi žije starší pes, který byl doposavad nejspokojenější doma, že celou skupinu povede. Slony k toulání a probouzející se instinkty lovce jsou individuální u plemen i u jednotlivců, takže se mohu vracet i mimo toto předpubertální období. Chovatel si musí uvědomit, že umožňuje-li psům toulání, přichází o valnou část své autority a přestává být i kamarádem pro hry.

Ještě jednou autorita

Pes v předpubertální fázi potřebuje vůdce smečky jako představitele autority. Tu si člověk neupevní násilím, ale sebejistotou. Pes se už brzy začne pokoušet o vylepšení svého vlastního postavení v rámci lidské smečky, zejména, když jeho vzor selže. Začíná to "přeslechnutím" již zvládnutého povelu; ale pokud začne chovatel uplatňovat fyzickou přesilu, situace se ještě zhorší.

Psí učení

Věk pěti až sedmi měsíců u psa odpovídá zhruba sedmi letům člověka. Školáčci obojího druhu jsou připraveni na systematickou výuku, samozřejmě ve formě úměrné věku. Štěňata v tomto stáří přivykáme chůzi s obojkem a na vodítku a začínáme s učením čistotnosti v bytě. Neuposlechnutí se v psí škole neřeší poznámkami, ale neposkytnutím odměny. Odměna je zpočátku výrazná – v podobě pamlsku, provázená pochvalou. Později štěně udělá za pochvalu od pána i nemožné. Tresty chovatel uděluje pouze v případě, že pes udělá již jednou zakázanou věc a jen bezprostředně po překročení zákazu. Mezi stokrát opakovaná pravidla patří to, že trest má psa překvapit, nikoliv bolet, a že netrestá ruka, která má poskytovat krmení a pohlazení. Ruka může ve výjimečných případech uchopit psa za volnou kůži za krkem a štěnětem zatřepat, což mu připomene způsob, kterým jej trestala fena. Tresty doprovází výhružná intonace hlasu (ne křik!), takže příště postačí jen slovní pokárání.

Obojek a vodítko

Základem pro připnutí na vodítko je obojek. Obojek musí být přiměřeně volný, ale ne tolik, aby se z něho štěně vyvléklo. Obojek psa omezuje, a proto se bude možná bránit jeho nasazení. Z nasazování by ale nemělo mít trauma, a proto jej štěněti nasazujeme ve vhodné chvíli, kdy je jeho pozornost odvedena příjemnějším směrem (například před jídlem) nebo při hře. Při zapínání obojku musí být pes chválen a vzápětí má být jeho pozornost odvedena jinam. Účelem je docílit u štěněte spojení obojek = příjemná záležitost. Stejným způsobem přivykáme psa na vodítko. Když pes vydrží s obojkem a vodítkem delší dobu doma, je čas vyrazit v "plné zbroji" i na procházku. Kdykoliv pak chovatel uchopí vodítko, začne se pes těšit na venčení a sám se dožadovat připnutí.

Čistota v bytě

S učením štěněte čistotnosti se musí začít hned v první den, kdy se štěně ocitne v novém domově. Dosud bylo udržováno v čistotě fenou, a tak je zvyklé vykonávat svou potřebu kdykoliv a kdekoliv – a především často. Štěně musí mít chovatel stále na očích a po každém probuzení, napití a žrádle je odnést na místo vyhrazené jen pro tyto úkony. Vždy, když štěně vykoná potřebu na správném místě, je třeba je pochválit a odměnit. Pokud chovatel správnou chvíli promešká, nesmí na psa křičet a strkat mu čumák do loužičky. Štěně si situaci vysvětlí tak, že potřebu konat vůbec nesmí a má pak problémy s vyprazdňováním i venku. Káravá intonace nebo radostná pochvala jsou účinnější. A loužičky a hromádky způsobené v noci je lépe vůbec "nevidět" – intervaly mezi jednotlivým vyprazdňováním se s věkem psa postupně prodlužují a vyvenčí-li majitel štěně co nejpozději večer a co nejdříve ráno, má reálnou šanci na to, že se podobné nehody přestanou brzy stávat. Psi mají mít přednostní právo na vyvenčení. Pes, který musí čekat, až se pán nasnídá, je chudák, který může mít ze zadržování moči i zdravotní problémy.

Puberta

V dosud zde popisovaných prvních fázích života štěněte šlo o celkem zanedbatelné rozdíly mezi vývojem jednotlivých plemen. Po ukončeném šestém až sedmém měsíci života jsou patrné odchylky mezi jednotlivými plemeny, resp. mezi těmi malými a mezi obřími. Velcí psi dospívají všeobecně později, a tak je jejich období puberty o mnoho delší než u psů malých. Proto se mnoho autorů brání bližšímu časovému vymezení období adolescence a zpravidla se zmiňují o době "od šestého až sedmého měsíce věku po dosažení pohlavní zralosti". Ovšem rozmnožovací schopnost některých plemen začíná právě kolem sedmého měsíce, a tak je leckdy období puberty značně zkrácené; a naopak těžká plemena jí dosáhnou až po dvanáctém měsíci, přičemž až od dvou let plně dospívají.

Jak poznat pubertu

Fyziologickým základem puberty je dozrávání pohlavních žláz. U fen je zřetelným pubertálním příznakem první hárání, u psa je to pravděpodobně období, kdy začne močit se zvednutou zadní nohou a značkovat jako dospělý pes. Během puberty se nejspíš mění tělesný pach štěňat, protože je ostatní psi přestávají tolerovat jako mláďata a spíše je považují za konkurenty. Rovněž v tomto období probíhá výměna zubů.

Mladí psi po pubertě se vyznačují neusměrněnou sexualitou, naskakují na jiné psy a vyhledávají náhradní sexuální objekty. Frikční pohyby většinou probíhají naprázdno, ale někdy může vytrysknout i první frakce ejakulátu; přestává jít o sexuální hry, jako tomu bylo například ve věku tří měsíců, a je tu už zřejmá skutečná motivace.

Po psychické stránce jsou u psů v pubertě rovněž patrné změny; dosud poslušní psi jsou najednou náladoví a nevyzpytatelní, bojují s pánem o dominantní postavení a zdánlivě zapomínají na dosud dobré vychování. Chovateli nezbývá než doufat, že se psychika psa po šesti až osmi týdnech dostane do normálních kolejí; zpravidla pes nezapomene mnoho ze cviků naučených do puberty. Ani během tohoto tak obtížného období nelze na další výcvik rezignovat, ba naopak. Správně vedený mladý pes dosáhl po ukončení puberty a pohlavním dozrání skutečné sebejistoty

Rozdíly mezi dozráváním pohlaví

Puberta trvá u psů déle než u fen. U fen můžeme potvrdit dospělost tehdy, když odchová svůj první vrh. Pes dozrává postupně a obecně lze říci, bez ohledu na plemeno a jeho velikost, že dospívá na konci druhého roku života. Na konci tohoto období se stává usedlejším a vážnějším, než byl dosud. U vlčích předků psů to byl i čas, kdy vlk sám začal ochraňovat mláďata a dorůstal v pravého vůdce smečky.

Zdroj www.casopis.planetazvirat.cz

Socializace

Socializace (latinsky socialis = společný)

je sociologický pojem, který označuje proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti. Probíhá-li socializace úspěšně, individuum má v sobě zakotveny sociální normy, hodnoty, vystupování, ale také i sociální role svého společenského okolí.

Proces socializace u štěněte je vývojem komunikačních schopností v rámci svého druhu a mimo něj a jeho schopnost vyrovnávat se s nejrůznějšími situacemi v nejrůznějších prostředích.

Osobnost a chování dospělého psa bude silně záviset na tom, jak štěně komunikovalo se sourozenci, s matkou, s lidmi a jak se vyrovnávalo s vnějšími vlivy v prvních 12 týdnech života. Značnou část odpovědnosti za socializaci štěněte nese chovatel.
Již ve věku 4 – 7 týdnů štěněte začne svojí péčí ovlivňovat jeho chování, které je částečně výsledkem genetické výbavy, ale částečně také obrazem právě toho, jak se o něj v tomto věku staral, v jakém prostředí vyrůstalo a jak bylo aktivní. Díky pravidelné péči chovatele a hrám s lidmi během prvních sedmi týdnů života, se štěně učí důvěřovat lidem a komunikovat s nimi. Bez těchto zkušeností mají psi v dospělosti problémy v soužití s lidmi. Psi, kteří byli od lidí izolováni, se pak stávají psi jednoho pána. Většinou se nehodí do rodin s dětmi nebo do domácností s více členy. Tento handicap je možné občas překonat, ale téměř vždy je to velmi složité. Ve většině případů poskytují chovatelé štěňatům vše, co potřebují. Štěňata posílají do nových domovů minimálně v sedmi týdnech.
Matka je po celou dobu v kontaktu se štěňaty, ve čtvrtém nebo pátém týdnu může trávit čas odděleně, ale vždy bude štěňata několikrát denně navštěvovat. Dobří chovatelé jsou rádi, když přijdou děti, aby si s rostoucími štěňaty hrály. Je dobré seznamovat štěňata s novými situacemi a novými místy. Není správné nechat je v porodním boxu, dokud si pro ně někdo nepřijede. Je potřeba, aby se naučila reagovat v různých situacích a získala tak sebevědomí. Je potřeba podporovat jejich zvídavost.

Vztah k matce
Pro život štěněte je důležitá je psychika matky i potomků v prenatálním období. V této době se utvářejí hlavní rysy typu osobnosti, zapisují se první vjemy a tělesně předávané podněty. Životní podmínky v době březosti a odchovu štěňat mají velmi výrazný vliv na vlastnosti jedince v dospělosti. S tímto vědomím by měl chovatel k odchovu vrhů přistupovat.
Od matky štěně dostává první stimuly dýchat, sát a vyměšovat. Matka překusuje pupeční šňůru, štěně několikrát denně čistí, zahřívá jej a zajišťuje mu bezpečí a pohodlí. Matka mu také vštěpuje disciplínu hned, jakmile jeho chování překročí hranice, které zná jen ona. Poskytuje mu vše, co potřebuje.

Vztah k sourozencům

Ve vztahu k sourozencům se štěně učí komunikovat s ostatními členy svého druhu. Ve svých hrách se štěňata učí dominanci a submisivitě, poznávají první základy párového soužití, stimulují si smysly a fyzickou zdatnost. Psi, kteří nemají sourozence nebo byli od nich příliš brzy odděleni, mají zpravidla problémy se soužitím s jinými psy v dospělosti. Pokud neví, jak se mají chovat v přítomnosti jiného psa, stávají se buď přehnaně plašší nebo agresivní. Velmi často pak strádají, pokud se dostanou do domácností s více psy.

Vztah k vám a ostatním lidem

Chovatel by se měl postarat, aby štěně připravil na samostatný život mezi lidmi a ostatními zvířaty. Tomuto procesu se říká socializace. Jakmile se štěně dostane do svého nového domova, měl by tento proces pokračovat, protože jeho chování se stále vyvíjí. První týdny v novém domově jsou v socializačním procesu nejdůležitější. Několik dnů by se měl nový majitel štěněti plně věnovat, aby nepocítilo ztrátu matky a sourozenců. Mezi sedmým a desátým týdnem mohou přijít další problémy. V tomto období ztrácejí některá štěňata své sebevědomí. Je pro ně těžší vybudovat si důvěru a běžné věci je dokáží vystrašit. V situacích, kterým dříve čelili sebevědomě, se nyní chovají velmi plaše. Takovými podněty může být hluk, noví lidé, trochu drsnější hra, návštěva nového místa atd.

Podle odborníků na psí chování tato změna nemusí mít nic společného se změnou prostředí nebo se oddělením od sourozenců a matky, protože se toto chování může objevit i u štěňat, která zůstanou ve vrhu pohromadě. Není třeba se nijak znepokojovat, štěně z tohoto období vyroste. Noví majitelé štěněte by neměli pejska přehnaně ochraňovat a izolovat ho od okolního světa. Je ale lepší dva až tří týdny štěně seznamovat s novými věcmi a místy pomaleji. Přibližně ve dvanácti týdnech toto období přejde a ve většině případů štěně znovu získá své sebevědomí a bude se ochotně seznamovat s novými lidmi, zvířaty a místy.

Socializace v průběhu prvního roku života

V prvním roce života je pro štěně velmi důležité, aby se seznámilo s co nejvíce situacemi, potkalo co nejvíce lidí a přátelských psů, navštívilo co nejvíce různých míst a poznalo co nejvíce věcí, abychom z něj vychovali vyrovnaného sebevědomého psa. Psi, kteří jsou během prvního roku života izolovaní, mohou mít v dospělosti množství problémů. Někteří se mohou stát agresivními nebo mohou být naopak přehnaně plašší a bojácní. Nebudou mít dostatek sebevědomí při setkání s novými lidmi, budou k neznámým lidem a situacím nedůvěřiví. Na vodítku budou vrčet a štěkat, budou utíkat před ostatními psy a před dětmi. Když se dostanou na neznámé místo, budou se schovávat za pána a budou se třást strachy, mohou se ze strachu i pomočovat. V nejhorších případech by se mohlo stát, že budou ze strachu napadat. Toto chování pramení právě z nevyrovanosti a strachu, pes neumí nové situace správně vyhodnotit, neví jak správně reagovat, a proto může být agresivní. Aby takovýto mladý pes získal znovu sebedůvěru je potřeba hodně trpělivosti, času, někdy i rady odborníků, a přesto se nemusí vždy chování psa zlepšit. Některá promeškaná období v životě štěněte se vlastně již nedají nikdy nahradit a dohnat. Zanedbání socializační fáze je prakticky nenapravitelné, a proto je nutné, aby štěně poznalo již od malička co nejvíce situací, lidí a psích kamarádů, aby z něj vyrostl dobře socializovaný a vychovaný pes.

(Pro tento článek byly použity podklady z různých webových stránek)