Plemena psů

AKITA INU 

Basenži

Britové a jejich Kennel Club zařazují toto primitivní (prvotní) plemeno mezi teriéry. Mezinárodní kynologická federace FCI je včlenila mezi špice. Jisté je, že vlastně nepatří do žádné z těchto skupin. Teriéři jsou norníci, a norování je činnost, pro kterou se basenži se svou výškou minimálně 43 centimetrů rozhodně nehodí, mezi špice zase nepasují anatomicky, původem, příbuzenstvím ani povahou. Pro podobné typy psů byl vytvořen pojem pes šensi (E. Weth: Die Primitiven Hunde..., 1949), který měl zahrnovat primitivní domestikované psy tropického kopaničářského pásma, kteří sice žijí v lidských osadách, ale v podstatě přežívají bez péče člověka. I když se navzájem tito psi, vyskytující se po celém světě, nápadně podobají, za plemeno je považovat nelze. Jediným psem typu šensi, který byl vyšlechtěn v plemeno, je právě basenži.

Země původu: Kongo?

Historie basenžiho, jakožto tichého nadháněče zvěře pro své pány, patří v psím světě k těm nejstarším. Na základě vyobrazení zvířat podobných psům se špičatýma ušima a zatočeným ocasem v staroegyptských hrobkách se někteří autoři domnívají, že už před 5 000 lety dostávali faraóni psy nápadně podobné dnešním basenži darem pro jejich vysoce ceněné lovecké schopnosti, a to právě ze střední Afriky, tedy z oblasti pozdějšího Konga. Sem se však psi typu basenži dostali nejspíše s některou vlnou při stěhování národů z Asie a spolu s lidmi postupovali podél Nilu dál do vnitrozemí – tedy přesně opačným směrem.

Z Konga a Súdánu pocházeli všichni psi, kteří prokazatelně poskytli své geny pro základy evropského a amerického chovu basenži. Někteří byli zakoupeni od konžských Pygmejů, a tak se po nějakou dobu soudilo, že basenži je konžský či pygmejský pralesní pes. Dnes však víme, že psi typu basenži se vyskytují po celé rovníkové Africe.

Jejich popis pocházející od různých autorů zhruba z konce 19. století se shoduje v tom, že "častěji vyje, než štěká", je "malý, se zatočeným ocasem a stojícími slechy" a "obvykle je napůl mrtvý hlady" – podle M. Sibera ze série článků z r. 1892. Co do zbarvení se v centrální Africe popisovali psi žlutí, žlutohnědí až žlutočerní, v západní části Afriky pískoví až červení, a psi z oblasti Toga červenavě žlutí, často s bílými skvrnami, občas i černí a modří.

Kvůli nevýraznému štěkání při lovu a také proto, aby lovci poznali každý svého psa, nosili basenži na krku jakési zvonky nebo klepadla ze dřeva, podle jejichž zvuku byli jednotliví psi svými pány zdaleka rozeznáváni.

Původ názvu plemene má pravděpodobně počátky v jazyku Kafrů a Pygmejů. V překladu z pygmejštiny znamená basenži "malou věc do buše", v řeči kmene Niam-Niam "malý křováček" a v jiných jazycích cosi jako "hopsálek" kvůli jejich neúnavné snaze vidět přes vysokou trávu. Je to jediné uznané plemeno ze psů šensi, kteří jsou v raném stadiu domestikace a teprve se z nich vyvinou domácí psi. Ve starém přehledu kdysi známých psích plemen (von Bylandt: Hunderrasen, 1894) a v prvních pokusech o standardy však ještě byla řeč o "konžském teriérovi".

Pygmejové i příslušníci dalších středoafrických kmenů si sice cenili dobrých lovců v řadách svých psů, ale nijak se o ně nestarali. Přežívali tedy ti nejodolnější z odolných, psi, kteří se dokázali uživit ze zbytků a odpadků, byli maximálně obratní při lovu drobných hlodavců pro vlastní spotřebu a ti, kteří netrpěli přecitlivělostí na žádné choroby. Kromě přirozeného výběru bylo praktikováno další pravidlo – i zdravý pes, pokud nebyl přínosem při lovu, byl svými pány sněden.

Historie plemene

První zmínka o tom, že basenži byli dovezeni do Evropy, resp. do Anglie, pochází z r. 1895. Byli zde předváděni jako "afričtí bušoví psi" či jako "Kongo-teriéři", ale brzy pošli na psinku. Jiní dva psi byli prokazatelně ve stejné době v Paříži, ale nic bližšího o jejich osudu není známo.

V roce 1908 měl být v berlínské zoo odchován vrh "konžských psů", a podle popisu je zřejmé, že šlo o typické basenži.

Další zmínka je až z roku 1923, kdy si jistá lady Nuttingová zakoupila v Súdánu šest psů. Po návratu do Anglie byli psi v karanténě očkováni proti psince – a na následky očkování zemřeli.

Další dámou, která našla v Africe zalíbení v úhledných, inteligentních, čistotných a nepáchnoucích psech domorodců, byla paní Burnová v roce 1929. Ještě v karanténní stanici byli po dobrozdání Kennel Clubu zaneseni jako basenži do registru, přeočkováni proti psince, psinkou onemocněli... a přežila jediná fena.

Až v roce 1933 byl dovezen další pes, "Kilubu". Úspěšně prošel karanténou a nakryl fenku paní Burnové, jenže fena po třech týdnech uhynula na septikemii. Chovatelka se ovšem nevzdávala. Při další cestě do Konga se vrátila se psem a dvěma fenkami basenži, z nichž jedna vrhla štěňata ještě v karanténě. Tito psi pak vzbudili senzaci na Cruft’s Dog Show pro svůj zevnějšek i vlastnosti, zejména "neštěkání".

Další ženou významnou pro chov basenži byla slečna Tudor-Williamsová, ale i ji pronásledovala smůla. V roce 1938 importovala černobílou súdánskou fenku, která už byla nakažena vzteklinou. V následujícím roce dovezla tříbarevného - black-and-tan s bílými znaky – psa a červenobílou fenku a založila chovatelskou stanici "Of tho Congo". Ani jeden z těchto psů nepředstavoval typické basenži, proto bylo s chovem vyčkáno až do roku 1941 s fenkou "Amatangazi" původem ze Súdánu. Ta měla všechny typické znaky plemene a ve velké míře ovlivnila chov basenži v Anglii. Zajímavostí z této chovatelské stanice je, že si zde (zprostředkovaně) vybral chovný pár egyptský král Farúk – a tak se dva zástupci basenži oklikou vrátili do Egypta.

Basenži byli importováni také do Ameriky, odkud byl r. 1952 do Irska dovezen potomek dvou psů z Belgického Konga "Hall’s Kingoto", aby vlil do anglického chovu novou krev. Dalším významným příspěvkem byl import fenky "Fatty" z jižního Súdánu.

Poprvé se stal basenži v Anglii šampiónem roku v roce 1957.

Chov ve světě i u nás

Ve Státech se první basenži objevili až v roce 1937, ale brzy získali velkou popularitu; klub tam byl založen v r. 1942. Na evropském kontinentu se chovatelkou basenži stala paní Steward-Rundle z Francie v 70. letech minulého století; v Německu existuje Basenji-Klub, ale popularitu si tam plemeno získává až v posledních letech; a ve Švýcarsku jde stále ještě o ojedinělé chovy, protože ty vlastnosti basenži, které si v Anglii pochvalují, jsou pro švýcarské chovatele těžko snesitelné: zejména obrovský lovecký pud a samostatnost v rozhodování.

V České republice je basenži chován především červenobílých a trikolorních. Jen v loňském roce se narodilo 55 štěňat. Po uznání žíhané (brindle) variety je několik těchto psů k vidění i u nás.

Exteriér

Podle dochovaného prvního návrhu (r. 1894) na definování standardu je popis basenžiho až příliš podobný dnešnímu: hlava dlouhá s plochou lebkou, kůže na čele a spáncích tvoří vrásky, oči jsou malé a tmavé, zuby silné a vyvinuté, s malým předkusem; trup lehký, nohy rovné, tlapky malé a kulaté, ocas zatočený na hřbetě. Srst krátká, poněkud delší na hřbetě a na spodní straně ocasu. Barva - vybledlá červeň nebo myší šeď s bílými místy. Výška v kohoutku je velmi různá, od třiceti do šedesáti centimetrů.

Sto patnáct let starý popis basenžiho má stále hodně podobného s dnešními psy, snad až na uvedenou výšku. A po prvním pokusu o formulaci standardu uplynulo ještě dalších čtyřicet let, než bylo plemeno oficiálně uznáno.

Malý hladkosrstý pes má jako typičtí špicové špičaté uši a zatočený ocas, ale navíc má výrazné vrásky na čele, které, když je pes ve střehu, způsobují jeho charakteristický hloubavý výraz. Uznávané barvy jsou červenobílá, trikolorní, černá či žíhaná, vždy s bílými místy. Bílé musejí být vždy tlapy, hruď a špička ocasu. U nás převažují hnědobílí, případně trikolorní psi, na západ od nás i černobílí jedinci. Žíhanou varietu (brindle) připustil standard FCI teprve nedávno.

Mýty o "neštěkání" a "nehárání"

Opakovaná ujišťování starších autorů o tom, že původní afričtí předchůdci basenži neuměli štěkat, je nutno brát s rezervou. Nejspíše měli na mysli skutečnost, že jejich štěkot nebyl až tak melodický jako štěkání jiných psů. Basenži rozhodně nebyli a nejsou němí (a zejména feny): vyrážejí zvláštní škálu jódlování, kokrhání, kňučení, záštěků, ňafání, vrčení a vytí, které je naopak leckterému lidskému uchu mnohem nepříjemnější než štěkot. Na druhou stranu musíme přiznat, že se hlasově projevují méně často než většina jiných plemen a v tomto smyslu že jsou tedy skutečně méně hluční. Za "neštěkání" nebo spíše za tento typ štěkání může menší hrtanový prostor basenži a tedy omezený pohyb hlasivek; a možná to podporuje teorie o tom, že se psi naučili štěkání až v procesu domestikace – jako prostředku dorozumívání s lidmi.

Doloženým faktem je to, že feny basenži zpravidla hárají jen jednou ročně, což je v souladu s tím, že tak dlouhou periodu mívají všechny divoké psovité šelmy. Ovšem i v tomto bodě existují výjimky.

Povaha

Basenži není psem pro chovatele-začátečníka. Dokonce i ten zájemce o basenži, který už dříve choval jiná plemena, by si měl nejprve podrobně nastudovat, co všechno lze čekat od soužití s tímto psem. Basenži jako původní plemeno mívají různé zvyky (a z lidského pohledu zlozvyky), které jsou jim pevně dány a které lze jen těžko změnit. Nový majitel nesmí čekat nemožné – a jen poučený člověk může k výchově a výcviku přistoupit jako k výzvě a s trpělivostí a humorem vychovat psíka ve společenského partnera.
Basenži je bdělý, energický a pohotový, ale také nezávislý až tvrdohlavý. Nerad se podřizuje příkazům. Má vlastní hlavu, samostatně přemýšlí a jedná. Není agresivní.

Přestože miluje aktivní pohyb, stejně rád odpočívá. Tím, že vyhledává nejteplejší místa v domě, že dovede prosedět hodiny u okna a pozorovat dění venku, že nemá rád zimu, vlhko a déšť, i tím, že se myje vlastními silami, připomíná kočky. Tlapkami si myje obličej a podle některých chovatelů si po každém jídle utře tlamu (do nejlepšího křesla v domě).

I když dovede být nezávislý, na "svých" lidech lpí a miluje jejich přítomnost. Z toho důvodu ho nelze chovat v kotci. Pro jeho socializaci je bezpodmínečně nutné, aby byl odmala vychováván v blízkosti člověka a včas si vštípil, že lidé jsou součástí jeho smečky. Zatímco tedy vlastní miluje, k cizím lidem je nedůvěřivý a nevyhledává žádné důvěrnosti.

S dětmi vychází basenži dobře, pokud jej respektují. Ke společným hrám se ale příliš nehodí.

Tvrdí se, že basenži jsou nesnášenliví k ostatním zvířatům. Odmalička by si měli přivykat na kočky, slepice a ostatní domácí zvířata, protože lovecký pud je těžko překonatelný – a navíc, cokoli basenži uloví, to hned pozře.

Vůči ostatním psům je basenži zdrženlivý, a pokud ostatní psy napadá, není na vině pes, ale jeho majitel. Dva samci se mohou přátelit, problém může nastat, potkají-li se dva dominantní psi – což ovšem není výsadou jen basenži. A vícečetnou smečku basenži se všemi jejími pravidly a problémy by si měl pořídit jen člověk, který už s tímto plemenem má velké zkušenosti.

Výchova a výcvik

Rozhodně neplatí, že basenži jsou nevycvičitelní. Naopak, výcvik je pro ně ideální zábavou, a pouze ti psi, jejichž majitelé předčasně rezignovali na jejich výchovu, se stávají hlavními postavami zábavných nebo naopak kormutlivých historek ze života nevycválaných basenži. Chovatel musí být připraven, že výchova a výcvik stojí hodně času a práce, že jeho úsilí nemá zdánlivě nikdy konec… ale že výsledek bude stát za to.

Je důležité začít s výcvikem brzy a trénovat po celý dlouhý život basenžiho. Pokud chovatel vysloví zákaz, nesmí z něj nikdy slevit – a dokonce se ani zasmát, když je zákaz – třebas sebekomičtějším způsobem – překročen. Basenži pozná legraci a příkaz chovatele nebude brát vážně.
Disciplína musí být dodržována stále a navždy držena pevnou rukou.

Basenži se nesmí nudit. Nudící se pes je schopen zničit cokoliv ve svém dosahu – a ten může být značný nejen plošným rozsahem, protože basenži dokonce umějí i šplhat na stromy. Od nudy pomáhá nejen přítomnost pána a společné aktivity, ale i zabavení se třebas morkovými kostmi, pochoutkami z buvolí kůže, různými hadrovými uzly a jinými hračkami – a nakonec i spánkem.

Pokud už nastala škoda a chovatel se bezprostředně po jejím vzniku musí uchýlit k potrestání psa, je vhodné si položit i pár otázek. Myšlení basenžiho bývá velmi logické a vcítěním se do mysli psa je možné přijít na důvod jeho chování a tím i k zamezení stejného prohřešku pro příště.

Pokud majitel psa (či psů) netrvá na disciplíně, čeká ho mnoho problémů, a navíc necvičený a nevychovaný pes nedělá dvakrát dobré jméno ani plemeni, ani majiteli; a mnohdy pak majitel rezignuje a hledá pro nezvládnutého psa nový domov.

Proti všem pesimistům, kteří tvrdí, že basenžiho nelze vycvičit, stojí řada chovatelů a šťastných majitelů plemene, kteří bez problémů zvládli i základní zkoušky poslušnosti.

Cvičit se má vždy s vyběhaným psem, což je pravidlo, které má platit u všech plemen. Problém může nastat jen tehdy, když basenži nemá ještě zvládnutý povel přivolání. Únava musí být přiměřená, aby měl pes ještě chuť spolupracovat.
Také výcvik s plným žaludkem není vhodný – kromě hrozící torze žaludku si cvičitel odbourá jednu z hlavních hnacích sil výcviku, totiž motivaci laskominou. Ovšem ne vždy je odměnou piškot. Někteří basenži se cítí víc motivováni pochvalou.

Cvičení je vhodné začínat už dříve zvládnutými povely a zakončit je v momentě, kdy se psovi nějaký cvik obzvláště podařil. Celý výcvik by měl trvat patnáct až třicet minut.

Basenži by se neměl nikdy trestat fyzicky. Pes odmítne další poslušnost a bude trvat dlouho, než si chovatel získá znovu jeho důvěru. Každý by si měl uvědomit, že z basenžiho nebude nikdy pes, který slepě vykonává povely. Uposlechne teprve tehdy, bude-li sám cítit motivaci, což ani u zvládnutých povelů nebude každý den. Je to jedna ze základních vlastností basenžiho, kterou nelze změnit. Přitom chovatel musí povel vyslovit jen jednou, a pokud basenži neposlechne, nepomůže žádné další opakování nebo zvedání hlasu. Opakování tu je matka nikoliv moudrosti, ale chovatelovy nedůležitosti v očích psa. Pokud tedy pes například na povel "sedni" nesedne, zkušený chovatel basenžiho to psovi slovy vytkne a jemně mu rukou do sedu pomůže. Mezi povelem a pomocí rukou musí být dvouvteřinová prodleva, protože všechna primitivní a přírodní plemena mají reflexní oblouk chápání v této délce.

Že platí u všech psů zásada pochvaly, to platí u basenžiho dvojnásob. To, že je chovatel s jednáním psa velmi, velmi spokojen, musí poznat basenži z intonace hlasu.

Pro silný lovecký pud používá většina majitelů neustále vodítko. Kromě loveckého pudu má basenži i vysoce vyvinutý pud sebezáchovy. V praxi to znamená, že bude prosazovat svůj názor na věc, a to přímočaře i rafinovaně.

Využití

Původně byl využíván ve všech fázích lovu – ve vyhledávání, honitbě i přinášení. U nás k lovu využíván není. Dokonce většina basenži nerada aportuje.

Basenži si dodnes rádi uloví hlodavce, a to i větší a těžší druh; ovšem vzápětí ho také ihned sežerou. Pokud basenži na procházce zachytí stopu a vydá se po ní, má majitel mizivou šanci, že by pes zachytil jeho povel. Na stopě je bez ohledu na výcvik ke všemu dalšímu slepý a hluchý, protože jeho vrozené instinkty mu velí dohonit a zabít.

Má vynikající čich a zrak, při práci na pachové stopě údajně dokáže zachytit stopu na vzdálenost až 75 metrů.

Pro psí sporty se ovšem hodí jen obzvláště vycvičení a méně nezávislí jedinci, zvláště pokud bezpečně zvládli povel Ke mně. Pak se uplatní hlavně při psích dostizích, coursingu, agility, při jízdě podél kola.

Dnes se u nás chová basenži jako společník, tedy společník pro lidi, kteří si přejí chytrého, aktivního, veselého psa – a kterým nevadí, že každé soužití má své stinné stránky, natož s basenžim.

Zdraví

Je zřejmé, že jako správný lovecký pes potřebuje basenži maximum pohybu. Pes se správnou pohybovou aktivitou se běžně dožívá patnácti let.
O tom, jak byli předchůdci evropských basenži živeni u Pygmejů, jsme se už zmínili. Nijak výjimečné nároky na stravu tedy ani u nás nemají, jen je třeba nedopustit, aby ve snaze likvidovat zbytky a odpadky (z talířů, odpadkových košů i kontejnerů!) neztloustli, obzvlášť pokud pes nemá dostatek pohybu.

Vzhledem k tomu, že jako každé přírodní plemeno není nijak přešlechtěný, je také odolný a zdravý. Mezi nemocemi, kterými trpívá toto plemeno, může být jen kýla a onemocnění ledvin.

Pozor na pořízení křížence basenži: pes bez rodokmenu nezaručuje typické vlastnosti plemene, může štěkat jako každý jiný pes, zapáchat a feny mohou hárat několikrát za rok jako běžná šlechtěná plemena.

Péče

Basenji má velmi hebkou krátkou srst, která není cítit dokonce ani za mokra. Když se pes sám vyhodnotí jako špinavý nebo mokrý, pomocí tlapek a jazyka se sám očistí; a stejně se postará i o ostatní členy své smečky včetně dětí i dospělých. Pes, který je čistý a nepáchne, se nemusí koupat.

Péče o srst, která připadne na člověka, spočívá v období línání v občasném vyčesání malého množství vypadaných chlupů měkkým gumovým kartáčem a vyleštění srsti satinovací rukavicí. Občas se může srst vykartáčovat měkkým kartáčem z pravých chlupů.

Drápy se musejí pravidelně stříhat, hlavně psům, kteří nechodí po asfaltu a betonu.

Nároky na stravu nejsou nijak přehnané; zajímavostí je jen obzvláštní záliba basenžiho v zelenině.

Podle tvaru těla je zřejmé, že jde o plemeno, které potřebuje dostatek pohybu.

Zimní období snášejí dobře, i když je samozřejmě nemilují.

Závislost na pánovi, záliba v teple a koneckonců i většinou tiché chování dělá z basenžiho psa maximálně uzpůsobeného životu v bytě. Basenži nepatří do kotce ani do boudy.

Pro koho se hodí

Ve své původní vlasti sloužili k lovu. Jejich nepostradatelnost dokazuje i to, že kromě oštěpů, šípů či jehlic do vlasů býval také basenži součástí ceny za nevěstu.

Dnes jsou chováni jako společníci sportovněji založených a trpělivých lidí s určitou dávkou velkorysosti v povaze. Basenžiho v bytě ocení každá hospodyňka, protože nelínají, nepáchnou a jsou čistotní. Je třeba velké dávky tolerantnosti k jejich zvláštní povaze.

Tito psi nejsou naopak vhodní pro lidi, kteří vyžadují 100% kázeň a výcvik a výchovu praktikují drilem.

Basenžiho bude milovat každý, kdo je schopen ocenit jejich přizpůsobivost, se kterou se naučili žít mimo svou vlast a v naprosto jiných podmínkách, kdo si bude vážit jejich lásky a přítulnosti a kdo je bude obdivovat pro všechny nenahraditelné vlastnosti.

(Převzato z www.planetezvirat.cz)

Beauceron

Vyrovnanost, odvážnost, vysoký temperament a přesto dobrá ovladatelnost, jsou základní charakterové vlastnosti tohoto starobylého francouzského ovčáckého psa z planin, který byl již v 19. století pojmenován BEAUCERON. Někteří chovatelé používají pro tyto velké a impozantní psy i název „červená punčoška“, který vystihuje především jejich základní zbarvení, které je černé s rezavými znaky, především na konci končetin. Ostatně, kdo by neznal psa Sorbona z romantických filmů o Angelice nebo odvážnou smečku ve filmu Medvědi. Jedno staré francouzské rčení říká: Když si tvůj beauceron při práci lehne, zkřiž mu hnáty; pokud nevyskočí, dej takového psa pryč. Chovatelé beaucerona dost neradi slyší o označování svého plemene jako křížence dobrmana,rotvajlera a německého ovčáka. Příznivce beauceronů zřejmě na srovnání dráždí především to, že rotvajler a především dobrman jsou coby kulturní plemena poměrně mladá, zatímco o francouzských ovčácích, z nichž nepochybně vzešel i beauceron, se doloženě hovoří už ve středověku.

Historie beaucerona
První zprávy o starofrancouzském ovčáckém psu, který měl za úkol hlídat dobytek se schopností být kdykoliv nasazen na medvědy ,vlky či kance, sahají do roku 1387, kdy Gaston Phoebus, hrabě z Foix popsal "Mastina" jako psa sedláků.Další zprávu o starofrancouzském pastýřském psu najdeme v roce 1578 v "La Maison Rustique"od CH.E. a J. Libauta ,dále pak u Oliviera de Serre, který byl poddaným Jindřicha IV.,bourbonského krále ve Francii (1553-1610).
V Buffonově popisu pastýřských psů (1707-1788) je zejména vypuštěno "s" a pes se teď jmenuje "Matin".Tento matin měl hlídat stáda dobytka, ale nebyl očividně žádným honáckým psem.
V roce 1809 byl stanoven rozdíl mezi psy ovčáckými a pasteveckými. Abbé Rozier rozdělil ovčácké psy na dvě plemena a to tak, že jeden je pes z rovin-Chien de Brie (vrozená poslušnost a obratnost) ,který měl za úkol hlídat ovce a druhý pes z hor
(silný, nebojácný, robusní s hrubou a krátkou srstí) měl především odhánět divokou zvěř. Pes rovin byl lehčí a pohyblivější, pes hor naopak silný a těžký,aby byl schopen napadnout vlka a pevně ho přidržet.Obě tyto plemena mají společný anatomický znak – dvojitý paspárek.
Na světové výstavě v Paříži, v roce 1863, bylo poprvé předvedeno 13 francouzských ovčáckých psů.Jsou popsáni jako mohutní,silní,se vztyčeným uchem, černí s pálením, podobní vlku.
V roce 1888 Pierre Mégnin rozlišil vlku podobného psa, krátkosrstého s hladkým obličejem, jako Chie de Beauce a psa s dlouhou srstí po těle, hlavě a na nohách jako Chie de Brie. Tím byla poprvé obě plemena úplně jednoznačně a jasně rozdělena.
Jména obou plemen byla přijata v roce 1896, kdy byly vypracovány první standardy a zárověň byl založen "Club francais du Chien de Berger" neboli Klub francouzských ovčáckých psů. V roce 1906 se ve francouzském tisku objevil článek F.Massona, který si stěžuje na to, že se francouzští ovčáci rozdělili na beaucerony a briardy.Podle jeho názoru by bylo lepší zůstat u jednoho plemene, v němž by se rozlišovaly dvě variety podle délky srsti krátko- a dlouhosrstá.
Přes mnohé peripetie chovu i historických událostí byl v roce 1927 založen první klub přátel beaucerona -"Club de Amis du Beauceron" a plemeno nastoupilo pomalou, ale vytrvalou cestu ke svým příznivcům.

Vzhled beaucerona
Při prvním setkání s beauceronem opravdu většinu lidí napadne, že se jedná o křížence dobrmana či rotwailera s německým ovčákem. Zástupci plemene mají skutečně něco, co tyto psy připomíná. Jejich základní zbarvení je černé s pálením, stejné jako u dobrmana i rotwailera. I postavou jsou si celkem podobní, i když beauceron není lehký a štíhlý jako dobrman, ani těžký a mohutný jako rotwailer, zkrátka je tak akorát. S německým ovčákem má společnou všestrannou použitelnost. Podobnost je daná i faktem, že byl beauceron použit pro zlepšení vlastností některých, později vznikajících, plemen (např. dobrman).
Když máte napoprvé možnost vidět beaucerona v barvě harlekýn, což je druhé uznávané zbarvení, může dojít ke zmatení úplnému. Majitelé takto zbarvených beauceronů slýchávají, že jejich psi vypadají jako plesniví. Základ tohoto zbarvení je šedá barva, na které mají být pravidelně rozprostřeny černé skvrny, kdy je zachováno pálení jako u černé varianty. Šedá barva však postupně s věkem ubývá, a tak bývají někteří staří harlekýni téměř celočerní.
Další, co na beauceronovi mnohdy zaujme, jsou jeho zdvojené paspárky na zadních končetinách. Jde vlastně o dva prsty navíc, které jsou umístěny o něco málo výš, než prsty ostatní a to z vnitřní strany. Zvětšují tímto došlapnou plochu a umožňují tak větší záběr nohy. Původně měly paspárky pomáhat v pohybu v bažinatých oblastech nebo být využívány jako další zbraň v boji s medvědy a vlky.

Vlastnosti beaucerona
Beauceron je pes univerzálních pracovních vloh. Spolehlivě zastane práci ovčáka, honáka a stádo ochrání stejně dobře jako pastevecké plemeno. V zemi původu a v západní Evropě je beauceron pro tyto účely hojně používán.
Toto plemeno má vše, co by si mohl přát snad každý majitel velkého plemene psa. Je dostatečně velký, statný, silný. Zároveň je i velmi temperamentní, rychlý a ohebný. Jeho inteligence je velmi vysoká, paměť dlouhodobá, dá se říci až sloní. Je mimořádně učenlivý. Beauceron má charakter. Nepatří mezi psy, kteří by pokrytecky předstírali lásku a náklonnost k člověku, když k němu necítí žádné sympatie. Pečlivě si vybírá, komu věnuje svou důvěru. Svému pánu je pak patřičně oddán, dokáže reagovat na jeho ( třebaže tiché ) povely. Uznává však celou rodinu. Děti miluje, dokáže si s nimi neúnavně hrát i ve své dospělosti.
Díky své kvalitní, až 4cm dlouhé srsti a kvalitní podsadě, je velmi odolný vůči výkyvům počasí. Je schopný pracovat za každého počasí – za deště, horka i mrazu. Využití beaucerona
Původní využití tohoto plemene bylo hlídání a zároveň i ochrana mnohohlavého stáda skotu, před vlky i medvědy. S úbytkem stádového chovu dobytka došlo ke snížení počtu některých pasteveckých plemen psů. Díky svým vlastnostem může být nyní beauceron využíván jako hlídací a služební pes, kdy zastane práci obránce nebo záchranáře. Díky dokonalému čichu zvládne i speciální pachové práce. Beauceron má schopnost vyhledávat lanýže, k čemuž se používal. Beauceron je schopný i přes svůj vzrůst a mohutnost, sportovního výcviku. Základní podstatou výcviku by však mělo být využití jeho inteligence, neboť je téměř nemožné naučit beaucerona něco drilem či násilím. Jednotvárnost ho ubíjí. S vhodným přístupem je možné dosáhnout vynikajících výsledků. Beauceron hravě zvládne také tréning agility (psí parkur), ve kterém zaujme svou razantní prací, nadšenou spoluprácí s psovodem a zároveň nečekanou obratností. Jeho síly a temperamentu je dobré využít třeba v canicrossu, skioringu či bikejoringu, Vhodný pro BC je mondioring či výcvik dle TARTu, který je oproti všestrannému sportovnímu výcviku vyžaduje jistou dávku samostatného myšlení a rychlého rozhodování psa. V současné době je beauceron oblíben i jako rodinný pes, který bývá oddán svému pánovi, ale zároveň miluje a chrání celou rodinu.
Není problémem s ním absolvovat zkoušky doprovodného i společenského psa. Ani lovecká náruživost mu není cizí, je schopný být veden i lovecky – nemůže však skládat lovecké zkoušky, protože nepatří mezi lovecká plemena.

Vlastnosti majitele beaucerona
I přes všechny klady si beaucerona nemůže pořídit každý. Základním předpokladem je zajištění dostatečného prostoru pro temperamentního beaucerona a samozřejmě i dostatek času a péče. Majitelem beaucerona by se neměl stát člověk málo aktivní, přirozeně podřízený, fyzicky i psychicky slabý, který nemá předpoklady pro zvládnutí 40-50kg těžkého a aktivního psa. Stejně tak beauceron nepatří do rukou lidem nevyrovnaným, výbušným a cholerickým. U takových lidí se pes promění v bázlivého jedince nebo v agresivní nezvladatelnou šelmu.
Majitel beaucerona by měl mít přirozenou autoritu, měl by být sportovně založen, přesto klidný, vyrovnaný a nápaditý, aby dokázal svého psa náležitě zabavit a pomohl tak utišit jeho neuhasínající temperament a to alespoň v následujících 10letech.

Počátky a současnost chovu v ČR
V roce 1985 byl dovezen první beauceron do tehdejší Československé republiky. První jedinci byli do Československa importováni z Rakouska, Francie, SRN, Švýcarska a Belgie. První importovanou fenou v ČR byla Anya Zita de la Roche Saint Secret, s číslem zápisu ČsHPK 1-88/85. Tato fena byla jako dospělá importována přímo ze země původu – Francie paní MVDr. Mihotavou. V České republice se první vrh beauceronů narodil 5.2.1991 v chovatelské stanici "Robito" ing.Ludmile Kavánkové. Zakladatelkou chovu a matkou tohoto vrhu byla fena ve zbarvení harlekýn- Déesse de la Bergere Chauliac, otec vrhu byl Djak de Chalmour. Dále následoval vrh 23.3.1991 v chovatelské stanici "Arnak" paní M.Milcové, po otci Eros Du-Lys D‘Ophelie a matce Niké v.d. Debbershoeve a vrh v chovatelské stanici "Ča-Ko" paní S. Červenkové, narozen 5.5.1991 po otci Eros Du-Lys D‘Ophelie a matce Extra de la Loutre Nore. Dále pak následovaly další a další vrhy.
V současné době je český chov obohacen o "novou krev" ze zahraničí. V roce ? byl do ČR přivezen krycí pes Apache de l´ Amouraudiere, rok poté fena Sarah du Domaine des Seignurs, majitele pana Koláčka. Následně byl přivezen mladý pes Ufo de la Montagne du Seigneur, majitelkou Kateřinou Kratochvílovou, který byl uchovněn v roce 2004 přímo ve Francii na Nationale Elevage. V loňském roce byla do České republiky zapůjčena fena francouzského původu Rosa de Lusan, maj. J. Verner. Ze spojení psem Perouges des Assiers, v chovatelské stanici Vlčkovický les, se paní A.Goetzové narodilo 5 štěňat. Pro kvalitu svou i potomstva, byla tato fena zapůjčena do ČR i letos, tentokráte však do CHS z Lhotecké linie paní J.Šimákové. Tentokráte však byla nakryta psem z Francie, ve zbarvení harlekýn Ouker Bleu de la Horde du Bois Perdu, kdy bylo odchováno 6 štěnátek, z toho 4 harlekýni.
Další harlekýnci se narodili také 19. února v CHS Warrior Soul chovatelky paní L.Ooms, po francouzském psu CHLUX Udsonovi du Murier de Sordeille a její harlekýnce Cedrě z Vrábské tvrze se narodilo 10 štěňátek (5 harlekýnů a 5 ČP). V červenci tohoto roku byla importována do ČR fenka Airin des Gardiens Aux Coeurs Tendres, majitelkou je paní D.Černá.
Snáší bez problémů mrazy –20 °C i vedra nad 35 °C.

Beauceron klub
Jde o zájmové sdružení majitelů, chovatelů a příznivců plemene beauceron. Vznikl v roce 1996 sloučením dvou předchozích klubů. Jeho prostřednictvím je řízen celý chov beauceronů v Čechách. Beauceron klub pořádá 2x v roce výstavu (klubová a speciální), od roku 2006 3x (1x klubová výstava se zadáním CAC, 1x se zadáním klubového vítěze a 1x speciální výstava). 4x za rok probíhá svod dorostu, kdy jde o zhodnocení mladých zvířat . 2x ročně bývá uskutečněna bonitace, kdy dochází k uchovňování jedinců, kteří odpovídají danému standardu.
Z důvodů předávání důležitých informací členům je vydáván 3x ročně klubový zpravodaj, aktuální zprávy jsou rozesílány formou oběžníku. Vyšla také příručka pro začínající majitele "Co a jak s beauceronem", kterou zpracovala pí. J.Šimáková s paní M.Součkovou. Další příručka nazvaná "Bylo nebylo s beauceronem aneb historie chovu v ČR" od autorek K. Beranové a PCH E. Gláslové, pojednává o českém chovu. V současnosti se pořádají ještě výcvikové akce, např. víkendové setkání, či LVT, který se uskutečnil i v letošním roce a to hned začátkem července v Červené Řečici, kde se sjelo na 30 beauceronů. Tábor vedl nově zvolený výcvikář pan Vojtěch Maurer, který se své fukce vycvikáře ujal bravurně, což napovídá i 18 složených zkoušek, v závěru tábora. V říjnu tohoto roku je naplánován II. závod beauceronů, tentokráte dle zkušebního řádu Tart.
Bližší informace o beauceronech a činnosti klubu najdete na oficiálních internetových stránkách klubu www.beauceron.cz nebo u jednatelky klubu paní Černé na tel: +420 777/205987

Beauceron (Berger de beauce - Basrouge)
Standard FCI č. 44 /16. 01. 2002 /D
Klasifikace FCI skupina I - ovčáčtí psi a honáčtí psi (s výjimkou švýcarských salašnických psů)
Skupina I – ovčáčtí psi a honáčtí psi s pracovní zkouškou
Země původu: Francie Použití: ovčácký pes, hlídací pes.
Celkový vzhled: Beauceron je pes velkého vzrůstu, pevný, rustikální, silný, dobře stavěný a svalnatý, aniž by byl těžkopádný.
Povaha: Sebejisté a nebojácné vystupování. Výraz je upřímný, nikdy zlý, bojácný ani neklidný. Povaha by měla být poslušná a nebojácná.
Hlava: Dobře modelovaná s harmonickými liniemi. Při pohledu ze strany by měl probíhat hřbet nosu téměř rovnoběžně s horní linií mozkovny.
Tlama: Nikdy příliš úzká, nikdy není špičatá.
Oči: Vodorovně uložené, lehce oválného tvaru. Duhovka by měla být tmavě hnědá, ale nikdy světlejší, než barvy tmavých lískových oříšků (platí i v případě, že je pálení světlejší). U harlekýnů jsou povoleny oči různých barev.
Uši: Vysoko nasazené. Kupírované jsou rovné, nesměřují ani od sebe, ani k sobě, špička ukazuje lehce kupředu. U správně nesených uší probíhá prodloužení boční linie krku přesně středem ušního boltce. Přirozené uši jsou zpola postavené nebo visící, neměly by přiléhat. Oči jsou ploché a spíše krátké; jejich délka odpovídá polovině délky hlavy.
Krk: Dobře osvalený, dobré délky, harmonicky spojen s plecemi.
Trup: Hřbet je rovný. Bederní partie je krátká, široká a osvalená. Záď je lehce skloněná.
Hruď: Obvod hrudníku přesahuje kohoutkovou výšku o 1/5; dosahuje k lokti, je široký, hluboký a dlouhý.
Ocas: Dlouhý, nízko nesený, dosahující nejméně k hleznu, bez odchylek ke straně; tvoří lehký háček v podobě písmene "J". V pohybu může být ocas nesen poněkud výš" než je horní linie hřbetu.
Srst: Na hlavě krátká, na těle silná, krátká, hustá, pevně přiléhající, o délce 3 – 4 cm. Kalhoty a spodní strana ocasu jsou vždy lehce roztřepené. Podsada krátká, jemná, hustá a hebká, přednostně v barvě myší šedi, velmi těsně přiléhající, nikdy neprosvítá krycí srstí.
Barvy: a) Černá a pálená: Červené punčochy. Černá barva temná, pálení by mělo být v barvě červené veverky. Tříslové odznaky by měly mít následující rozložení: • Body nad očima • Po stranách tlamy, postupně ubývá směrem k lícím, nikdy nesmí dosahovat pod uši. • Na hrudi: přednost se dává dvěma skvrnám. • Na hrdle • Pod ocasem • Na bězích, postupně ubývá směrem nahoru, vždy však přesahuje přes 1/3 běhů; na vnitřní straně dosahuje trochu výš. b) Harlekýn (modře skvrnitý s tříslovými odznaky): šedá, černý a s pálením, osrstění je částečně stejnoměrně šedě skvrnité a černé, skvrny jsou dobře rozložené, někdy více černé než šedé.
Velikost: Kohoutková výška: psi: 65 cm až 70 cm, feny: 61 cm až 68 cm

Převzato z internetového časopisu Planeta zvířat
Autorky: Dagmar Černá a Jana Šimáková
Foto: Jana Šimáková a redakce Planety zvířat

Beagle (Beagle) standard č. 161 FCI

Země původu: Velká Británie
Skupina: 6 - honiči a barváři

HISTORIE A VYUŽITÍ PLEMENE
Bígl je nejstarší plemeno honičů a patří mezi nejmenší smečkové honiče. Název beagle je odvozen od slova malý (keltsky "beag", staroanglicky "begle", starofrancouzsky "beigh"). V knihách jsou záznamy o tzv. trpasličích bíglech, které lovci vozili na hon v brašnách na koních.
V Anglii se bígl užíval už od 15. století k lovu drobné zvěře, především zajíců a králíků. Byl oblíbeným psem královny Alžběty I. Velké smečky bíglů byly velmi oblíbené u šlechty pro způsob práce při parforsních honech (štvanicích). Hony byly charakteristické svou pomalostí a také hlasitým pronásledováním zvěře. 

Využití dnes:
V USA a Kanadě - lov lišek a mývalů (použití velkých bíglů), v Americe - lov králíků a zajíců, ve Švédsku - lov veverek, v Austrálii - lov přemnožených králíků, ve Švýcarsku a Německu - využití jako barvář.

Převzato z internetu
U nás je bígl oblíbený především jako společenský a rodinný pes vhodný i k dětem. Pro jeho dobrý nos se používá k vyhledávání drog. Velice dobré zkušenosti s ním mají v Austrálii na hranicích. Dále se využívá v myslivosti při naháňkách na černou zvěř, je velice nadaný na dosled spárkaté a škodné zvěře.

POZNÁMKY KE STANDARDŮM:
Standard z roku 1884 - první americký standard sepsaný Gen. Richardem Rovettem, Dr. L. H. Twaddelem a Normanem Ellmorem vycházel ze standardu amerického Beagle clubu ustanoveného v lednu 1884, který se společně s vytvořením amerického Kennel clubu stal prvním oficiálním standardem pro chov bíglů. Standard zde uvedený je 10.9.1957 - upraven a vydán americkým Kennel clubem (AKC).

CHARAKTERISTIKA:
veselý pes, určený původně k lovu, především zajíců, jejichž stopu dokáže sledovat. Při práci neohrožený, velmi živý, vytrvalý a cílevědomý. Čilý, inteligentní, vyrovnané povahy.

OBECNÝ POPIS:
robustní, kompaktní pes, vytvářející dojem kvality, aniž by působil hrubě.

POVAHA
Bígl je přátelský, veselý a snášenlivý pes bez známek agresivity nebo bázlivosti. Miluje hry a pohyb. Snadno se přizpůsobí životu v paneláku stejně jako práci v lese jako pomocník myslivce. Jelikož je bígl původně smečkový pes, dodnes si zachovává velmi silnou orientaci na sociální uspořádání. Do rodiny se zařadí bez problémů, dobře se snáší s ostatními psy a nevyvolává zbytečné konflikty. Pro bígla je typické vymýšlení různých rošťáckých kousků, na něž očekává kamarádskou reakci. Není ojedinělé, když překazíme jednu roštárnu, že má bígl připravenou hned další. Prostě zkouší naší trpělivost a zjištuje, kam až může zajít. To občas vyžaduje od majitele značné sebeovládání a trpělivost.
Bígl je pes velice bystrý a inteligentní se zájmem o vše nové. Proto se rád a rychle učí. Je třeba ovšem upozornit, že bígl vzhledem ke své lovecké minulosti, je pes samostatný a může se stát, že upřednostní prověření stopy zvěře před povelem psovoda. Proto je nutné přivolání učit hned, jak si štěňátko přinesete domů. Protože je bígl inteligentní, snaží se svého pána přelstít, aby dosáhl svého. To je také jeho typická vlastnost.
Rozhodně není doporučena výchovu a učení drilem a už vůbec ne použití násilí. Naopak je vhodné využít jeho chuť ke hrám a také apetit, pro pamlsek většinou udělá vše a s radostí. Nedejte na jeho smutný výraz a při výchově a výcviku buďte důslední. Pak budete mít bígla poslušného s vyrovnanou a sebevědomou povahou.
Ještě upozornění, a to že bígl pro svou přátelskou povahu není vhodný jako hlídací pes i když je pravda, že štěkotem nahlásí vše podezřelé. Sebemenší náznak agresivity proti lidem je pro něj naprosto netypický a nežádoucí. 

RADY

• Použijte láskyplnou, ale důslednou výchovu.
• Štěně na sebe dobře nakontaktujte.
• Hned od malinka učte štěně na přivolání a nebojte se ho pouštět na volno v místech, kde není ničím ohroženo - ideální je les, pole, louky apod. Schovávejte se mu a měňte místa vycházek, tím ho donutíte, aby si vás neustále hlídalo. Do věku 6 měsíců štěně neuteče a je dobré mu dopřát svobodu volného pohybu, aby to pro něj bylo přirozené. Zároveň ho při vycházkách volejte k sobě, odměňujte a učte poslušnosti. Později to určitě oceníte.

HLAVA A LEBKA:
střední délky, silná, nikoliv hrubá, u fenky jemnější, bez vrásek nebo záhybů na hlavě. Mozkovna mírně klenutá, středně široká, s lehce naznačeným týlním hrbolem. Výrazný stop, který pokud možno přesně půlí vzdálenost mezi týlem a čenichem. Morda ne špičatá, pysky přiměřeně přilehlé. Čenich široký, černý, ale u světlejších psů je přípustná i slabší pigmentace. Otevřené nozdry.

OČI:
tmavě hnědé nebo oříškově hnědé, poměrně velké, ani hluboce uložené, ani vystouplé, poměrně daleko od sebe zasazené, s mírným, milým výrazem.

UŠI:
dlouhé, dole zaoblené. Natažené dopředu sahají téměř až k čenichu, nízko posazené, tenké, nesené předním okrajem ladně přiléhající k tváři.

CHRUP:
silné čelisti s perfektním, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, horní řada řezáků bez mezery přesahuje dolní a zuby jsou zasazeny kolmo do čelisti.

KRK:
dostatečně dlouhý, umožňující psovi snadnou práci na stopě s nízkým nosem. Lehce klenutý, s volnější kůží na hrdle.

HRUDNÍ KONČETINY:
ramena dobře dozadu položená, nepřetížená. Hrudní končetiny rovné, umístěné správně pod psem. Kompaktní, s kulatými kostmi, které se směrem k tlapám nezužují. Krátké záprstí. Pevné lokty, ne vbočené ani vybočené. Výška lokte je přibližně v polovině kohoutkové výšky.

TRUP:
linie hřbetu rovná a vodorovná. Hrudník dosahuje až po lokty. žebra dobře klenutá a položená. Krátká bedra, dobře vyvážená, silná, ohebná, dobře klenutá.

PÁNEVNÍ KONČETINY:
svalnatá stehna, dobře zaúhlená kolena. Pevná hlezna nízko u země, rovnoběžná.

TLAPKY:
pevné, dobře uzavřené. Prsty správně vyvinuté, se silnými polštářky. Ne zaječí tlapka. Krátké drápy.

OCAS:
silný, střední délky. Vysoko nasazený, vesele nesený, ale ne zkroucený nad hřbetem nebo od kořene zahnutý vpřed. Dobře osrstěný, zejména na spodní straně.

POHYB:
rovný hřbet, bez známek vlnění. Pohyb rázný, dlouhý krok. Přímý, bez zvedání končetin do výšky. Hnací síla vychází od zadních končetin. Pohyb zadních končetin by neměl být úzký, pohyb předních končetin ne pádlový, bez křížení.

OSRSTĚNÍ:
krátké, husté a odolné proti počasí.

BARVA:
jakákoliv barva uznaná pro honiče s výjimkou játrově hnědé. Konec ocasu bílý.

VÝŠKA:
žádoucí minimální kohoutková výška je 33 cm. Žádoucí maximální kohoutková výška je 40 cm.

CHYBY:
každá odchylka od výše zmíněných bodů by měla být považována za vadu, její hodnocení by mělo být v přesném vztahu ke stupni odchylky.

POZNÁMKA:
psi mají dvě zřetelně vyvinutá varlata sestouplá v šourku.

VÁHA: 10-18 kg

VĚK:
průměrně se dožívá 13 let

Podrobnější informace získáte na: www.beagleclub.cz 

Bišonek

Klasifikace FCI: Skupina 9 - společenští psi, sekce 1 - bišoni a příbuzná plemena, bez pracovní zkoušky

Země původu: Francie a Belgie

Celkový vzhled: Malý, veselý a hravý psík, živého temperamentu, s velmi jemnou srstí rostlou ve vývrtkovitých (spirálovitých) kudrlinkách, podobající se srsti mongolské kozy. Hlava je nesena vzpřímeně, oči jsou tmavé, živé a výrazné.

Hlava: Harmonická k tělu. Lebka je spíše plochá, i když srst tvoří kulatý vzhled. Lebeční část je delší než čenichová partie. Stop málo výrazný. Nosní houba zakulacená, výrazně černá, jemně zrnitá a lesklá. Čenich nesmí být těžký ani hrubý, ale také nikoliv špičatý. Rýha mezi nadočnicovými oblouky mírně patrná. Pysky jsou jemné, dosti suché, i když méně než u šiperky. Horní pysk lehce překrývá spodní, ale nikdy nejsou těžké nebo převislé, až k ústranním koutkům jsou černě pigmentované. Při zavřené tlamě nesmí být vidět sliznice. Líce jsou ploché a nepříliš osvalené.

Chrup: Normální skus, to znamená, že řezáky spodní čelisti stojí přímo, proti a za špičkami zubů horní čelisti.

Oči: Tmavé, živého výrazu, s co nejtmavšími brvami, kulaté, nikoliv mandlového tvaru, nejsou šikmo umístěny. Nepříliš velké, bez viditelného bělma. Nejsou přehnaně velké ani nevystupují jako u bruselského grifonka a pekinéze.

Uši: Převislé, bohatě osrstěné jemně zkadeřenou srstí, při zvýšené pozornosti jsou neseny spíše dopředu, ale jen tak, aby se spodní část dotýkala lící a neodkláněly se šikmo do strany. Přední okraj boltce nesmí dosahovat až k nosní houbě jako u pudla, ale má dosahovat jen do poloviny čenichu. Uši jsou méně široké a jemnější než u pudla.

Krk: Dlouhý, vysoko a hrdě nesený, oblý a užší u hlavy, pozvolna se rozšiřuje nenásilným přechodem až k plecím. Jeho délka odpovídá třetině délky těla (např. u jedince vysokého 27cm je délka krku 11cm a délka těla 33 cm).
Nadloktí neodstává od těla a loket nevybočuje.

Trup: Bederní partie široká, svalnatá, lehce klenutá. Záď mírně zakulacená. Hrudník dobře vyvinutý, hrudní kost dobře vyznačená, volná žebra zakulacená, nikoliv strmě zalomená. Hrudní koš hluboký. Slabiny vtažené, s jemnou napnutou kůží vytvářejí téměř chrtovitý zjev.

Ocas: Je nasazen poněkud níže pod linií hřbetu. Obvykle je nesen zdvižený, a to překlopený na záda v rovině s linií páteře, aniž by byl zatočený. Není kupírován a nesmí se dotýkat hřbetu, i když osrstění může hřbet překrývat.

Hrudní končetiny: Při pohledu zepředu rovné, jemných kostí. Rameno šikmo uložené, budí dojem, že je stejně dlouhé jako nadloktí, tj. 10 cm. Nadloktí přiléhající. Loket nevybočený. Zápěstí krátké, při pohledu zepředu rovné, z profilu mírně zešikmené.

Pánevní končetiny: Bedra široká. Stehna široká a dobře osvalená. Hlezna více zaúhlená než u pudla.

Tlapy: Šlachovité. Drápy přednostně černé, těžko se však tato barva dosahuje.

Kůže: Pod bílou srstí se dává přednost tmavé pigmentaci. Pohlavní orgány jsou pigmentovány černě, namodrale nebo béžově.

Srst: Jemná, hedvábná, spirálovitě zkadeřená, podobná srsti mongolské kozy. Není plochá ani šňůrovitá, dosahuje délky 7-10 cm. Na tlapách a čenichu může být mírně zastřižena.

Barva: Čistě bílá.

Velikost: Kohoutková výška nemá přesáhnout 30 cm. Čím menší vzrůst, tím lepší.

Vady, kterých je třeba se vyvarovat: Každá odlišnost předeslaných charakteristik se považuje za vadu. Čím větší odlišnost, tím větší vada.
Pigmentace kůže tak silná, že se přenáší do srsti v podobě rezavých skvrn. Plochá, vlnitá (kudrnatá), šňůrovitá nebo příliš krátká srst.
Mírný předkus nebo podkus.
Vady, které vylučují zvíře z chovu:
Tak silně vyvinutý předkus nebo podkus, že se zuby nedotýkají. Růžově zbarvená nosní houba a pysky. Světlé oko. Kryptorchismus a monorchismus. Zakroucený ocas nebo zatočený do strany. Tmavé skvrny v srsti.

převzato z internetu

Border kolie

ZEMĚ PŮVODU: Velká Británie

CELKOVÝ VZHLED: Pes dobrých proporcí jehož půvab a ladné rysy jsou v harmonii s dostatečnou tělesnou stavbou. Tato dokonalá vyváženost tělesných linií vytváří dojem, že je pes schopen podávat vytrvalé výkony. Sklon k robustnosti nebo naopak k lehkosti je nežádoucí.

CHARAKTERISTIKA: Vytrvalý ovčácký pes k tvrdé práci u stáda, výborně ovladatelný. Živý, pozorný, poslušný a inteligentní. Nesmí být ani nervózní ani agresivní.

HLAVA A LEBKA: Lebka je dosti široká, týlní hrbol není vyznačen. Líce nejsou ani plné, ani zaoblené. Čenich se směrem k nosu zužuje, je středně krátký a silný. Hřbet nosu je zhruba stejně dlouhý jako lebka. Stop je velmi výrazný. Nos černý, u hnědých a čokoládově zbarvených jedinců smí být hnědý. U modrých psů by měl být břidlicové barvy. Dobře vyvinuté nosní dírky.

OČI: Posazené daleko od sebe, oválného tvaru, středně velké. Barva hnědá, jen u merle zbarvených psů mohou být jedno nebo obě oči zcela nebo částečně modré. Jemný, bystrý, pozorný a inteligentní výraz.

UŠI: Středně velké a středně silné, nasazené dostatečně daleko od sebe. Jsou neseny vztyčeně nebo polovztyčeně. Při naslouchání jsou výrazně pohyblivé.

SKUS A ZUBY: Silné zuby a čelisti s dokonalým pravidelným a úplným nůžkovým skusem. To znamená, že řezáky horní čelisti těsně přesahují řezáky spodní čelisti, přičemž jsou vsazeny kolmo do čelisti.

KRK: Dobré délky, silný a svalnatý, mírně klenutý a rozšiřující se směrem k lopatkám.

PŘEDNÍ ČÁST TĚLA: Hrudní končetiny jsou při pohledu zpředu rovnoběžné, zápěstí při pohledu z boku mírně šikmé. Kosti jsou pevné, ne však mohutné. Lopatky jsou uloženy vzad, lokty těsně přiléhají k tělu.

TRUP: Atletického vzhledu s dobře klenutými žebry. Hrudník hluboký a poměrně široký. Bedra široká a svalnatá, ne však vystouplá. Tělo je mírně delší, než je výška v kohoutku.

ZADNÍ ČÁST TĚLA: Široká a svalnatá v profilu ladně přecházející k nasazení ocasu. Stehna dlouhá, silná a svalnatá, s dobře zaúhlenými kolenními klouby a silnými, hluboce uloženými hlezny. Od hlezna k zemi jsou zadní nohy stavěny ze silných při pohledu zezadu rovnoběžných kostí.

TLAPKY: Oválného tvaru s vysokými polštářky, pevné a dobře stavěné. Prsty klenuté a těsně navzájem přiléhající. Drápky krátké a silné.

OCAS: Středně dlouhý, svým posledním obratlem dosahující minimálně k hleznu. Je nízko nasazený, dobře osrstěný, u špičky zatočený vzhůru. Při vzrušení může být nesen výše, ale nikdy nad hřbetem.

CHŮZE, POHYB: Volný, plynulý a neúnavný. Tlapky má pes zdvíhat co nejméně, aby se mohl pohybovat plíživě a velmi rychle.

Bostonský terier (Boston Terrier)

Standard č.140 FCI
Skupina: IX. FCI - společenská plemena
Sekce : malí molossoidní psi
Země původu: USA

Celkový vzhled:

Živý, vysoce inteligentní, krátkosrstý pes s krátkou hlavou, krátkým ocasem, pevné tělesné stavby, vyvážený, klidný, žíhané nebo černé barvy s rovnoměrně rozloženými bílými znaky. Hlava vykazuje vysoký stupeň inteligence a je proporcionální k celkové velikosti psa. Pes má být silný, aktivní s výrazem odhodlání, vše ve vysokém stupni. Počínání je lehké a elegantní. Vyvážená kombinace zbarvení a ideálně rozmístěných bílých znaků je pro vzhled plemene velmi významná. Ideální výraz bostonského teriéra vykazuje veliký stupeň inteligence a je též velmi důležitý pro charakteristiku plemene. V úvahu ovšem je třeba vzít spolu se zbarvením a výrazem také další znaky. Boston terrier je kompaktní pes, který má působit dojmem síly, rozhodnosti a živosti, má být uvolněný a půvabný.

Hlava a lebka: Hranatá, svrchu plochá, bez vrásek, líce ploché, čelo srázné, stop dobře vyznačený.

Oči: široce uložené, velké a okrouhlé, tmavé barvy, živého výrazu, současně ale přátelského a inteligentního. Při pohledu zepředu jsou oči uloženy ze široka jako by ve vnějších rozích lebky, v jedné linii s lícemi.

Uši: Vztyčené, buď kupírované, tak jak to vyhovuje tvaru hlavy, nebo přirozeného tvaru, netopýří, nasazené, co nejblíže k rohům hranaté lebky.

Morda: Čenichová partie- krátká, hranatá, široká a hluboká, proporcionální v poměru k mozkovně, bez vrásek. Je kratší než široká a hluboká, její délka většinou nepřesahuje třetinu délky mozkovny. široký a hluboký je čenich až po samý konec. Nosní hřbet je rovnoběžný (až do konce) s prodloužením horní linie mozkovny. Nos je černý, široký, s dobře utvářenou přepážkou mezi nozdrami. Čelisti jsou široké, hranaté s malými pravidelnými zuby. Skus - těsný předkus, toleruje se klešťový skus. Pysky dobré hloubky, nikoli však volné, dokonale krycí zuby při zavřené tlamě.

Krk: Náležité délky vykazující vyváženost celého psa, lehce klenutý, elegantně nesoucí hlavu. Plynule přecházející do plecí.

Trup: Hrudník hluboký, správné šířky, lopatky svými vrcholy správně vzad směřující, hřbetní partie rovná, krátká,pevná, žebra hluboká a správně klenutá, zasahující dost daleko dozadu k bedrům. Bedra krátká, osvalená, směrem vzad lehce spadající k nasazení ocasu. Slabiny velmi lehce vykasané. Trup má být krátký, ne však podsaditý.

Hrudní končetiny: Přiměřeně daleko od sebe stojící, v jedné rovině s kloubními výběžky lopatek. Rovné, kostnaté, osvalené. Zápěstí krátká, silná. Lokty se nesmí vtáčet dovnitř ani ven.

Pánevní končetiny: Správně postavené, v kolenou patřičně zaúhlené, vzdálenost hlezna a tlapky je krátká, hlezna ani vybočená, ani vbočená, stehna silná, dobře osvalená.

Tlapy: Okrouhlé, malé a uzavřené, ani vybočené, ani vbočené.Prsty správně klenuté.

Ocas: Nízko nasazený, krátký, rovný nebo spirálovitě stočený, vždy bez delší nebo hrubší srsti a nikdy nenesený nad linií hřbetu.

Pohyb: Jistý, přímo vpřed směřující, hrudní i pánevní končetiny se pohybují rovnoběžně s podélnou osou těla v dokonalém rytmu, každý krok vykazuje eleganci, sílu a radost z pohybu.

Osrstění: Krátké, hladké, lesklé, na omak jemné.

Zbarvení: žíhané nebo černé s bílými znaky. žíhání musí být pravidelné a zřetelné. Ideální rozmístění bílých znaků-bíle je zbarvený čenich, z něho přechází bílá barva v podobě lysiny na hlavu, krk (kde tvoří límec),hruď, na část nebo celé hrudní končetiny, na pánevních končetinách je pod hlezny.

Vady: Hlava-mozkovna klenutá nebo protáhlá, rozdělená podélnou brázdičkou, mozkovna příliš dlouhá v poměru ke své šířce, slabě naznačený stop, čelo a mozkovna příliš rázné.Oči malé nebo zapadlé, též příliš vystupující, světlé barvy. Příliš viditelné bělmo v oku, příliš patrné třetí víčko. Čenichová partie klínovitá nebo dostatečně hluboká. Klabonos. Příliš silné "vybrané" prostory pod očima. Úzké nebo příliš široké nozdry. Nos s kresbou tvaru motýla. Zuby nezakryté pysky. Slabá spodní čelist, dolní čelist hákovitě vybíhající vzhůru, zahnutá. špatně nesené uši nebo uši velikostí neodpovídající proporcím hlavy.
Krk- jelení, příliš krátký (jako kdyby chyběl), krk krátký a tlustý.
Trup- oploštělý z boků, úzký hrudník, dlouhá a ochablá bedra, klenutý hřbet(jako u kaprovité ryby plotice), hřbet pronesený, příliš vysoko vytažené slabiny.
Končetiny a tlapy - volné lopatky nebo lokty, pánevní končetiny strmě zaúhlené, hlezna příliš vystupující, dlouhé nebo slabé zápěstí, neuzavřené tlapky.
Pohyb- nemá být valivý, pádlovitý, pes nesmí "plést" končetinami, a to ani v kroku, ani při běhu, ani ze předu, ani ze zadu viděno.Tyto vady jsou vady závažné.
Ocas-dlouhý nebo vesele(nahoru)nesený,extrémně zakroucený nebo nad tělem zatočený. Přednost se dává ocasu, jehož délka nepřesahuje polovinu vzdálenosti od jeho nasazení po hlezna.
Zbarvení a znaky-jednotné bílé, nebo nesprávné proporce barvy a bílých znaků na hlavě, jakékoli obměny, jež ubírají na kvalitě celkového vzhledu.
Srst-dlouhá,hrubá, bez lesku.
Diskvalifikující vady-jednotné černé zbarvení, zbarvení černo-tříslové, zbarvení játrově hnědé nebo myší. Skvrnitý nos. Kupírovaný ocas.

Hmotnost:
V USA 3 rázy: do 6,8 kg(15lbs)
6,8-9,1kg(20lbs)
9,1-11,4kg(25lbs)

V Evropě se tyto rázy nerozlišují: hmotnost do 11,4 kg.

Historie:
Poměrně oblíbené plemeno "bostonů" můžeme s klidným svědomím nazvat i plemenem náhody.
Pravdou totiž je, že jeho vyšlechtění nepředcházel žádný evidentní exteriérový záměr ani nějaká odborná práce. Jednoduše přibližně v roce 1870 se dělníci z okolí města Boston bezhlavě pustili do křížení anglických buldoků, kteří byli v té době uznávanými bojovými psy, se starými bílými teriéry. Cílem bylo získat křížením ještě lepší bojovníky pro neobyčejně oblíbenou zábavu té doby- psí zápasy. V tu dobu ještě nikoho ani nenapadlo, že z náhody se vyklube úplně nové plemeno.
Později byl chov podstatně změněn úzkou příbuzenskou plemenitbou a přilitím krve francouzského buldočka. V roce 1891 požádal bostonský klub chovatelů amerických bulteriérů (American Bull Terrier Club of Boston) o uznání plemene, ale žádost mu byla vrácena s tím, že navrhované jméno Bull Terrier musí být změněno. Tak vznikl v roce 1893 The Boston Terrier Club of America, americký klub chovatelů bostonských teriérů. Od té doby patří bostonští teriéři v USA k velmi populárním plemenům jak na výstavách tak v domácnostech.

Použití:
Je považován za výborného rodinného psa, společníka na cesty a spolehlivého strážce. Oblibu si získal také ve Velké Británii, Kanadě a Austrálii, jinde patří k vzácnostem. V České republice je toto plemeno chováno od roku 1985 a stále je vzácné a mezi naší veřejností málo známé. Ale jeho obliba stoupá protože je to Anděl s ďáblem v těle. Charakter mnohých psích plemen je zřetelný takřka na první pohled. To boston vypadá jako by neuměl do pěti počítat a když ho posuzujeme podle fotografie, lehko bychom mu mohli přisoudit vlastnosti francouzského buldočka- jistou rozvážnost a rozšafnost, většinou dobráckou povahu a sklon k pohodlnosti. Žádná z těchto charakteristik však nevystihuje povahu bostonka.
Když připustíme, že po exteriérové stránce existuje mezi buldočkem a bostonkem, i když jsou mezi nimi zjevné rozdíly, velká podobnost, tak potom povaha obou se zásadním způsobem odlišuje. Bostonský teriér je skutečně TERIÉR, a to nejen podle jména. Je to nesmírně energický a čilý pes, velmi bystře reagující na každý podnět. Pohybuje se rychle, lehce a elegantně, není na něm nic těžkopádného nebo neohrabaného. Má dokonalý přehled o všem, co se v domě pohne, na cokoli podezřelého okamžitě upozorní. Rozhodně není uštěkaný, ale když usoudí, že je to potřebné, dokáže se nejen ozvat, ale i aktivně zasáhnout. Američané si ho pochvalují jako vynikajícího strážce, který jako by si vůbec neuvědomoval svoji velikost, je schopný se postavit sebevětšímu protivníkovi a neváhá použít své zuby. Přitom se nedá označit za rváče, ani za nenapravitelného výtržníka. Bostonek je odvážný, ale většinou není útočný, je sebevědomý, ale není svéhlavý. Je velmi inteligentní, vnímavý a lehko ovladatelný. V USA běžně skládá zkoušky poslušnosti a často je vidět na různých soutěžích ve výcviku. Také u nás se začíná prosazovat díky své mrštnosti a rychlosti v soutěžích agility.
Takže na jedné straně jsou bostonští teriéři neúplatní strážci a v případě potřeby i velcí bojovníci, ale na druhé straně se vyznačují velmi citlivou a křehkou dušičkou, kterou bezmezně svěří do rukou svého pána. V anglicky psané literatuře se výstižně označují "people dog" tedy psi pro lidi. Ke svému pánovi a jeho rodině mají láskyplný, něžný vztah, vyžadují však intenzivní kontakt a nejsou rádi příliš dlouho sami.
Vůbec to není pes, který by mohl být zavřený v nějakém kotci. Jsou doporučováni jako společníci starších lidí, kteří mají čas se jim skutečně věnovat. Bostoni jim za to poskytnou nejen milou a nevtíravou společnost, ale i pocit bezpečí. Je to samozřejmě pes pro všechny věkové kategorie, snad s výjimkou nejmenších dětí, ale každý při pořizování jakéhokoliv živého tvora si musí nejprve ujasnit proč si ho pořizuje a jakou má možnost se o něj starat po celý jeho život.

Bullmastif (bullmastiff)

Historie

První informace o mimořádně silném a odvážném psu byla roku 1791 v Anglii. Jednalo se o zkřížení mastifa s buldokem, z kterého vznikají velmi zajímaví kříženci. Byli velcí, rychlí, nebojácní a hlavně tišší. Pro svoje povahové vlastnosti se stali velmi vyhledávaným pomocníkem lesníků v boji proti pytlákům. Tento silný, ostražitý a pohybově nadaný pes s výborným čichem dostal přezdívku „pes lesníků“ jinde zas „pes nočního hlídače .
Tento pes byl schopen pracovat nehlučně. Zaútočil až na povel, kdy pytláka povalil a přidržel u země, aniž by ho nějak poranil.
Propagací a chovem tohoto mimořádného plemene se stal hrabě Vivian Hollendr. Během let přivedla obrovská oddanost a schopnosti tohoto psa do služeb policie, kde bleskovým útokem odzbrojil zločince. Díky svojí ovladatelnosti a poslušnosti se stal prototypem policejního psa.
Úplně prvním uznávaným psem plemene bullmastif byl pes jménem Thorneywood Terror pana W. Burtona, který se také jako první bullmastiff představil na výstavě psů roku 1871 v Londýně. Tento pes patřil na přelomu století k nejvyhledávenějším. Byl tak známý, že i mimisterstvo války ho používalo pro ukázky výcviku.
Do dnešního ideálu, co se týče vzhledu, měl tento vynikající pes však hodně daleko.
Druhým psem, který již nesl výrazné rysy budoucích bullmastifů, byl pes „Ostmaston Turk“, který toto plemeno již reprezentoval svým typem hlavy, stavbou těla i barvou.

Vývoj bullmastifa
Otcem chovu bullmastifů je zapsán chov “Farcraft“ pana Moseleye z Burslemu. Jeho pes, který se narodil roku 1921 jménem Farcraft Fidelity, se stal typickým představitelem a hlavním plemeníkem pro chov bullmastifů v celém světě. Byl nejúspěšnějším psem na Cruftově výstavě a během své kariéry nebyl nikdy poražen. Pan Moseleye prosazoval nekompromisně aktivního, mohutného a pohybově nadaného psa. Štěňata tohoto chovatela byla prodávána pouze prominentním Angličanům. Ročně vyprodukoval kolem 100 štěnat při své chovatelské základně, kde bylo kolem 16 fen a 5 krycích psů. Jeho psi byli vyváženi do USA, Afriky, Kanady, Francie, Holandska, Belgie, Německa a Itálie.
První uznání jako plemeno se dostalo bullmastifovi roku 1924 Kennel Clubem. V říjnu roku 1927 byl schválen jako nové anglické plemeno a roku 1925 byl založen „národní klub policejních bullmastifů“, jehož presidentem se stal pan Moseley.

Chov bulmastifa
Jako plemeno " b u l l m a s t i f f " je tento pes uznán v FCI dne 2. 3. 1988 a je zařazen mezi málopočetná dogovitá plemena psů – moloss plemena . U nás je bullmastif veden jako společenské plemeno skupiny II. V USA se řadí mezi plemena pracovní, v Austrálii patří do skupiny užitkových psů a v zemi původu ho stále ve velké oblibě využívá policie a vojsko.
Bullmastiff je prostě plemeno univerzální. Povahově naprosto vyrovnaný a činorodý. Tento velice aktivní pes však dokáže stejně dobře bez povšimnutí prospat celý den. Miluje svoji rodinu a dokáže rozdávat lásku všem kolem sebe. Dospělý jedinec nese velice těžko odloučení od svého okolí a od smečky.

Výchova v rodině
Jde o velice aktivního psa, který potřebuje důslednou a přiměřenou výchovu. Je velmi citlivý na hierarchii ve své lidské a psí smečce, ve které žije. Výchova musí být láskyplná avšak důsledná. Každý majitel tohoto psa si musí ujasnit, kdo bude v domácnosti pánem, zda majitel nebo pes, avšak zbytěčná tvrdost může vztah mezi psem a majitelem pokazit vrozenou dobrou a vyrovnanou povahu. K výcviku se musí přistupovat s tolerancí a fantazií majitele i psa. Vzhledem k povaze potřebuje bullmastiff spíše výchovu nežli výcvik. Se socializací se musí začít ihned s příchodem psího miminka do rodiny.
Vztah k lidem je u bulmastifa typickým rodinným, miluje děti a všechny příslušníky rodiny. Jsou velmi přátelští a velice snadno a s nadhledem snesou a tolerují výstřelky i energičtějších dětí.

Povaha
Bullmastif výborný rodinný pes, neohrožený hlídač i milující člen rodiny. Díky své vrozené vyrovnanosti je schopen dobře odlišit skutečné nebezpečí od rušnější hry dětí. Je od přírody dobrým hlídačem. Má výborně vyvinutý smysl pro obranu své rodiny, je pozorný a stále zvědavý. Své okolí pozoruje s lenivou pozorností. V případě nebezpečí se však dovede vyburcovat v důrazného ochránce rodiny. Bulmastif nemá sklon k agresivitě, ale odmítavě reaguje na snahu jiných psů podrobit se jim.

Péče
Péče o bullmastifa je snadná. Srst stačí pravidelně prokartáčovat, což považují za velice příjemné. Pravidelná kontrola uší je však nutná, jelikož uši jsou překlopeny. Bullmastif má krátkou srst, ale i přesto je chován vzhledem k velikosti venku. Tento chov mu však nečiní žádné problémy, pokud je chován v zateplené boudě. Bullmastiff je aktivní společník, a proto nepohrdne jakoukoli vycházkou. Miluje volnost, ale i ruch města, kde ho kolemjdoucí vřele pohladí. To miluje.
Nečiní mu problémy ani delší vycházky lesem, rád se vrhne do jakékoli malé i velké říčky nebo rybníka. Koupání, to je jeho, za jakéhokoliv počasí.

Zdraví
Bullmastif je odolný vůči jakékoli bolesti a většinou ji nedá ani znát. Není náchylný na nemoce, a proto návštěvy u veterinárního lékaře se zaměřují pouze na nutná očkování a odčervení. Bullmastiff je velké plemeno, a proto potřebuje kvalitní krmivo s dokonalým vyvážením všech živin. Jakýkoliv prohřešek v krmivu v době růstu se krutě nevyplácí. Může dojít k pohybovým problémům. Pes nesmí být ani průběhu růstu přetěžován nadměrnými nároky na jeho fyzické výkony. Při výživě bullmastifa je velice dobré spolupracovat s chovatelskou stanicí pro toto plemeno.

Jaké štěnátko
Toto je asi základní otázka každého nového majitele štěnátka. U chovatele se buduje vztah k lidem a štěně získává základní znalosti do života, které vedou k zdárnému fyzickému i psychickému vývoji.
Základna bulmastifů u nás není nijak veliká, ale i přesto jsou výborné dlouholeté chovatelské stanice, které plně vyhovují mezinárodním podmínkám chovu. Vzhledem k tomu, že se jedná o málopočetné plemeno, jsou jejich znalosti z oblasti anotomie, výživy a výchovy velice potřebné, někdy ani ten nejlepší veterinář nedovede poradit tak, jako dlouholetí zkušení chovatelé, protože i pro ně je plemeno bullmastif novinkou.

Celková charakteristika plemene
Rodinný hlídací pes. Hodí se do městských bytů i do více obydlených oblastí, kde je ceněna jeho bezproblémová povaha a hlavně to, že bullmastiff minimálně štěká. Jeho sebevědomá povaha vynikne však u rodinných domů, kde využije svoje poslání pro které byl původně vyšlechtěn. Je přizpůsobivým partnerem pro celou rodinu. Nerad se však podrobuje jiným psům, se kterými nevyrůstá ve smečce, toto je znatelné zejména u psů.

Chov u nás
Počet registrovaných chovných jedinců se pohybuje kolem 130. Jedná se o málopočetné plemeno, které získává stále více obdivovatelů pro svoji atraktivnost.

Standard

BULLMASTIFF -BULMASTIF

PŘEKLAD DO NĚMČINY: Diana Hermann (Club für Molosser e.V.)

ZEMĚ PŮVODU: Velká Británie

DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: 24. 06. 1987. 

POUŽITÍ: Hlídací pes.

KLASIFIKACE FCI:
Skupina 2 Pinčové a knírači – molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena.
Sekce 2.1 – Molosové, dogovití psi
Bez pracovní zkoušky

CELKOVÝ VZHLED:
Plný síly, vykazuje velkou sílu, aniž by přitom působil těžkopádně. Je vyrovnaný a aktivní.

CHOVÁNÍ /CHARAKTER (POVAHA):
Plný síly, vytrvalý, aktivní a spolehlivý. Velmi činorodý, ostražitý a věrný.

HLAVA: Široká a hluboká.

MOZKOVNA:
Lebka: hlava je při pohledu ze všech stran velká a kvadratická. Jakmile je vzbuzena pozornost psa, na čele se tvoří lehké vrásky. Tyto vrásky však v klidu nejsou vidět. Obvod lebky by měl odpovídat kohoutkové výšce.
Stop: Zdůrazněný stop.

LEBKA OBLIČEJOVÉ ČÁSTI:
Nosní houba: Nos je široký s doširoka otevřenými nosními otvory.
Tlama: Tlama je krátká, vzdálenost od špičky čenichu ke stopu obnáší zhruba třetinu celkové délky hlavy od špičky nosu k vrcholu týlního hrbolu. Tlama pod očima je široká a až ke špičce čenichu si zachovává zhruba stejnou šířku. Ten je tupý a kvadraticky řezaný, s horní linií tlamy tvoří pravý úhel a je ve správném poměru k lebce. Tlama z profilu není ani špičatá, ani klenutá, ale plochá.
Pysky: Pysky nevisí, nikdy nesmí sahat hlouběji, než k dolnímu okraji dolní čelisti.
Čelisti/zuby: Dolní čelist je široká až do konce. Žádoucí je klešťový skus, malý předkus je povolen, ale neměla by se mu dávat přednost. Špičáky jsou velké a osazené široko od sebe, ostatní zuby jsou silné, stejnoměrné a dobře uložené v čelisti.
Líce: Líce jsou dobře vyplněné.
Oči: Tmavé nebo oříškově hnědé, jsou středně velké, posazené tak od sebe na šířku tlamy, mezi nimi je střední rýha. Světlé nebo žluté oči jsou navýsost nežádoucí.
Uši: Ve tvaru V, složené dozadu, daleko a vysoko nasazené ve stejné výši jako týlní hrbol, čímž propůjčují hlavě kvadratický vzhled, to má velký význam. Uši jsou malé a jejich barva je tmavší, než barva srsti na těle. Jakmile je vzbuzena pozornost psa, špičky uší se nacházejí na jedné úrovni s očima. Růžové uši (jako u chrta) jsou navýsost nežádoucí.
KRK: Dobře klenutý, přiměřeně dlouhý, velmi svalnatý a obvod téměř odpovídá obvodu hlavy.

TRUP:
Hřbet: Hřbet je krátký a rovný, což způsobuje kompaktní podsaditou stavbu těla. Hřbet však nesmí být tak krátký, aby to mělo vliv na pohyblivost bullmastiffa. Kapří hřbet nebo spadající hřbet jsou navýsost nežádoucí.
Bedra: Bederní partie široká a svalnatá s odpovídající hloubkou slabin.
Hruď: Hrudník je hluboký a široký a dosahuje hluboko mezi hrudními končetinami, hrudní kost dosahuje hluboko.

OCAS: Vysoko nasazený, v nasazení silný, ke špičce se zužuje, dosahuje až k hleznům. Je nesen rovně nebo v oblouku, ale nikdy svisle nahoru jako u chrta. Ocas ve tvaru rukojeti pumpy je vysoce nežádoucí.

KONČETINY
HRUDNÍ KONČETINY: Hrudní končetiny jsou silné a rovné, se silnými kostmi. Jsou postavené široko od sebe a díky tomu je přední fronta rovná.
Plece: Plece jsou svalnaté, šikmé a plné síly, nicméně ne přehnaně těžké.
Přední nadprstí: Přední nadprstí rovné a silné.
PÁNEVNÍ KONČETINY: Pánevní končetiny silné a svalnaté.
Lýtko: Lýtko dobře vyvinuté. Svědčí o síle a pohyblivosti bez náznaků těžkopádnosti.
Hlezno: Hlezna přiměřeně úhlená. Kravský postoj vysoce nežádoucí.
TLAPY: Dobře klenuté, kočičí, se zahnutými drápy. Tvrdé polštářky. Žádoucí jsou tmavé drápy. Prošlápnuté tlapky jsou vysoce nežádoucí.
CHODY: Pohyb vykazuje sílu a účelnost. Při přímém pohybu by se neměly ani hrudní ani pánevní končetiny křížit nebo "plést"; pravá hrudní končetina a levá pánevní končetina by se měla zvedat a pokládat současně. Pevný hřbet, který neovlivňuje nepříznivě silný posuv pánevních končetin, poskytuje vyrovnaný a harmonický pohyb.

OSRSTĚNÍ
SRST: Osrstění krátké a tvrdé, odolné proti počasí a těsně přiléhá k tělu. Dlouhé, hedvábné nebo vlnité osrstění je vysoce nežádoucí.
BARVA: Jakýkoliv odstín žíhané, jelení červeni nebo červené. Barva musí být bez stínů a jasná. Malé bílé odznaky na hrudi jsou povoleny. Ostatní bílé odznaky jsou nežádoucí. Černá tlama se k očím zesvětluje, tmavé lemy očí podtrhují výraz.

VELIKOST A HMOTNOST :
Kohoutková výška: Psi: 63,5 až 68,5 cm
Feny: 61 až 66 cm
Hmotnost: Psi: 49,9 až 59 kg
Feny: 41 až 49,9 kg.

VADY: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.

Pozn.: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.

Převzato z internetu

STANDARD DOBRMANA

Historický přehled
Plemeno dobrman je odvozováno jako samostatná rasa tohoto jména od jeho prvního chovatele F.L.Dobermanna (2.1. 1834 - 9.6.1894), který byl výběrčím daní, rasem a městským pohodným, odchytávajícím ze zákona toulavé psy.
Z tohoto rezervoáru použil F. L. Dobermann k chovu zvlášť ostré psy. Důležitou roli tedy sehráli tzv. řezničtí psi (dnešní předci rotweilerů), kteří byli na tehdejší poměry relativně prošlechtěnou rasou Tyto psy pan Dobermann křížil hlavně s durynskými ovčáckými psy, jejichž základní barvou byla černá s rezavým pálením. Z těchto plemen F. L. Dobermann vyšlechtil v 70. letech minulého století plemeno dobrman. Získal "svou rasu", služební psy, kteří byli "pánem dvora a domu". Tito psi byli nasazováni i jako záchranní, policejní a četničtí psi. Odtud taky pochází jejich přídomek četničtí psi. Jejich výrazná bojovnost a dravost je předurčila k policejnímu využití.
Chov dobrmanů usiluje o středně velkého, silného a osvaleného psa, který přes mohutnou svalovinu má elegantní a ušlechtilé linie těla. Je vhodný jako doprovodný, ochranný, pracovní, ale i rodinný pes.

Povaha
Dobrman je založením pes přátelský a mírný, v rodině velmi přítulný, milující děti. Vyžaduje se střední temperament a střední ostrost. Při dobré ovladatelnosti a chuti k práci je nutné dbát na pracovní použití, odvahu a tvrdost. Zvláštní důraz je kladen na sebejistotu a nebojácnost při současné bdělosti k okolí.

Zvláštní tělesné znaky
Dobrman je středně velký, silný, osvalený. Pro jeho elegantní linie těla, hrdé držení, temperamentní povahu a odhodlanost je ideálem psa.

Proporce: Tělesná stavba dobrmana je téměř kvadratická, což platí zvláště u psa. Délka těla (hrudní kost - sedací hrbol) nesmí u psů přesahovat víc jak 5 % a u fen víc jak 10 % výšky.
Hlava
Horní část lebky: silná, odpovídající stavbě. Při pohledu shora odpovídá hlava tupému klínu. Příčná linie temena má být při pohledu zpředu přibližně vodorovná a nesmí se svažovat k uším. Linie temene padá v lehkém zaoblení k téměř rovnému nosnímu hřbetu. Oční koule jsou dobře vyvinuté, nevystupující. Čelní brázda je ještě viditelná. Týlní hrbol nemá být znatelný. Zpředu i zezadu boční strany hlavy (tváře) nesmí působit vycpaným dojmem. Boční lehký oblouk horní čelisti a lícních kostí musí být harmonický k celkové délce hlavy. Svaly hlavy jsou silně vyvinuté. Čelní stop je nepatrný, ale zřetelný.
Lebka: Nos nosní houba je dobře vyvinutá, spíše širší než okrouhlá, s velkými nevystupujícími nosními dírkami. U černých psů je nos černý, u hnědých světleji tónovaný.
Partie od očí k nosu: má být odpovídající horní části hlavy, silně vyvinutá a hluboká. Ústní štěrbina má dosahovat až k molárům. Dobrá šíře musí být i v oblasti horních a dolních řezáků.
Ústní koutky musí být pevně a hladce napnuté a musí zaručit pevné uzavření ústní štěrbiny. Jsou tmavě pigmentované. U hnědých psů je dovoleno světlejší tónování.
Čelist silná a široká dolní i horní čelist. Skus nůžkový, 42 zubů bez odchylek od zubního schématu, normální velikosti oči: středně velké, oválné, tmavě zbarvené. U hnědých psů je dovoleno trochu světlejší zabarvení. Oční víčka jsou dobře přilehlá, okraje víček osrstěné.
Uši vysoce nasazené a dobře nesené, okupírované v poměru k hlavě. Je - li v zemi zákaz kupírování, mohou být uznávány i nekupírované uši. Měli by být středně velké s rovným předním okrajem, ležící na lících.
Krk v poměru k tělu a hlavě, dobré délky, suchý a osvalený. Linie krku je vysoko nasazená a líbivě ohnutá. Držení krku je vzpřímené a vznešené.
Tělo

Kohoutek hlavně u psů má být jeho výška a délka výrazná. Viditelně vystupuje z linie hřbetu a zádi.
Záda krátká a pevná. Partie zad a beder je dobré šířky a dobře osvalená. Feny mohou být mírně delší v bedrech, aby děloha měla dostatek místa.
Záď má být směrem od křížové kosti po nasazení ocasu sotva znatelně svažitá. Působí tedy zakulaceně. Dobré šíře se silným osvalením.
Hruď délka a hloubka hrudi musí být ve správném poměru, zároveň hloubka hrudi se správně lehce klenutými žebry dosahuje skoro do poloviny výšky těla. Hruď je dobré šíře a vpředu zvláště vyznačená (předhrudí).
Břicho od konce hrudní kosti k pánvi je břišní stěna znatelně vtažená.
Ocas vysoce nasazený a krátce kupírovaný. Musí být znatelné 2 ocasní obratle. Je - li v zemi zákaz kupírace, může být ocas ponechán přirozeně dlouhý. Nemá být nesen nad úroveň zádi.
Varlata psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata zřetelně v šourku.
Končetiny
Přední končetiny všeobecně - přední končetiny stojí ze všech stran téměř rovně, tzn. kolmo k podlaze, a jsou silné.
Ramena lopatka leží pevně na hrudním koši, je oboustranně dobře osvalená a přesahuje přes horní trnové výběžky hrudních obratlů. Co možná nejšikmější a dobře dozadu položená, o úhlu 50o k horizontu.
Pažní kost dobré délky s dobrým osvalením, úhel k lopatce 105 - 110´.
Lokty dobře uložené , nevybočující.
Předloktí silné a rovné, dobře osvalené. Délka v harmonii k tělu. zápěstní kloub – silný.
Zápěstí kosti silné, zepředu rovné, zboku sotva viditelně skloněné (max. 110´).
Přední tlapky jsou krátké a uzavřené. Prsty jsou dopředu zakulacené (kočičí tlapky), drápy černé a krátké.
Zadní končetiny zezadu působí u dobrmana výrazná svalovina na kyčlích a zádi dojmem šíře a zakulacení. Svalovina od pánve přes stehna a bérce má být dobře vyvinutá do šíře. Stehna, kolena i bérce široké (mohutné). Silné zadní končetiny stojí paralelně a rovně. Stehna dobré délky a šířky se silným osvalením. Dobré úhlení v kyčelním kloubu. Úhel k horizontu cca 80 - 85 ´.
Kolena kolenní klouby jsou silné, čéška plně vyvinutá, hlavice stehenních i bércových kostí jsou dobře viditelné. Úhel kolene cca 130 ´.
Bérce středně dlouhé, harmonické k celkové stavbě zadních končetin.
Hlezenní kloub středně silný, paralelní. Bércové kosti svírají s hlezenním úhel cca 140´.
Záprstí je krátké a stojí kolmo k podložce.
Zadní tlapky jako u předních končetin jsou prsty krátké, zaokrouhlené a uzavřené. Drápky krátké a černé.
Chod
Chod má význam jak pro výkon, tak i pro exteriér. Chod je elastický, elegantní, obratný, volný a prostorný. Přední končetiny kmitají co nejvíce dopředu. Zadní končetiny pérují co nejdále s potřebnou silou švihu. Přední končetina jedné strany a zadní končetina protilehlé strany jdou současně vpřed. Dobrá pevnost zad, kloubů a vazů.
Kůže je pevně přilehlá a dobře pigmentovaná.
Osrstění srst je krátká, tvrdá a hustá, pevně a hladce pokrývá celé tělo. Podsada není povolená. Barva
černá a tmavohnědá s rezavě červeným přesně ohraničeným a čistým pálením na lících, jako skvrny na skráních a nad očima, na krku, dvě skvrny na hrudi, od středu končetin po tlapky, na vnitřních stranách stehen, okolo konečníku a na sedacích hrbolech.
Výška/váha
Výška měřená na kohoutku ( žádoucí je střední výška): pes 68 - 72 cm, fena 63 - 68 cm.
Váha pes cca 40 - 45 kg, fena cca 32 - 35 kg.
Chyby
Všeobecně - chybějící pohlavní výraz, málo substance, lehký, příliš těžký, vysoce nasazený pes, slabá kostra.
Hlava - příliš silná, příliš jemná, příliš krátká, příliš dlouhá, příliš velký či malý stop, silně zakulacené temeno, slabě vyvinutá spodní čelist, kulaté nebo štěrbinovité oči, příliš silné líce, neuzavřené pysky, hluboce uložené oči, volná víčka, vysoce nebo nízce nasazené uši, otevřený ústní koutek
Krk - krátký, příliš krátký, volná kůže, lalok, jelení krk, příliš dlouhý (neharmonický)
Tělo - nepevná záda, kulatá záď, kapří či proláklý hřbet, malé nebo příliš velké úhlení žeber, nedostatečná hloubka či šířka hrudi, příliš dlouhý hřbet, chybějící předhrudí, příliš vysoko či nízko nasazený ocas, příliš či málo nahozená břišní linie.
Končetiny - příliš malé úhlení hrudních či pánevních končetin, volné lokty, od standardu odlišná délka či uložení kostí a kloubů, rozbíhavý či sbíhavý postoj, úzký postoj zadních končetin, otevřené či měkké tlapky, zakrnělé prsty, světlé drápy
Osrstění - příliš světlé, neostře ohraničené, nečisté pálení (prokvetlé), příliš tmavá maska, velké černé skvrny na končetinách, sotva zřetelné či příliš velké znaky na hrudi, jemná, dlouhá, nelesklá a zvlněná srst, řídká a holá místa, velké víry srsti na těle, viditelná podsada.
Povaha - chybějící sebejistota, příliš vysoký temperament, příliš velká ostrost, agresivita, nízký či vysoký práh dráždivosti.
Výška - odlišná výška od standardu do 2 cm při zlehčení typu, která se penalizuje snížením výstavní známky.
Chod - klátivý, cupitavý chod, vázaný chod, mimochod.
Diskvalifikující vady
všeobecně - zřejmé chybění pohlavního výrazu.
zuby - předkus, klešťový skus, podkus, chyby v počtu zubů dle zubního schématu
varlata - jiná než 2 normálně vyvinutá varlata v šourku
osrstění - bílé skvrny, zřetelně dlouhá a zkadeřená srst, příliš řídké osrstění a velká holá místa
povaha - bázliví, nervózní a přehnaně agresivní psi
velikost - větší či menší výška jak 2 cm od standardu

Stručná charakteristika plemene Hovawart

Země původu:  Německo

Charakteristika: Hlídací pes, vhodný do rodiny

Výška:
Psi mají v kohoutku 63 až 70 cm.
Feny mají v kohoutku 58 až 65 cm

Váha
Psi v průměru 40 až 45 kg
Feny v průměru 32 až 38 kg

Srst
Je dlouhá, uzavřená a vlnitá.
Vyskytují se tři zbarvení - černá, plavá a černá se znaky.
Srst tohoto psa nevyžaduje příliš péče. Občasné česání a kartáčování postačí.

Povaha
Vyrovnaný, dobromyslný, poměrně klidný, inteligentní, věrný své rodině, ostražitý a ochranitelský, pozorný, dobrý hlídač. Má velice dobrý čich a až do stáří je hravý.
Výchova Velmi rychle se učí. Důslednou, vyrovnanou a láskyplnou výchovou toho dosáhnete nejvíce.
Zvláštní nároky Hovawart bezpodmínečně vyžaduje dobrou výchovu a výcvik, hodně pohybu a odpovídající zaměstnání. Hodí se k trvalému pobytu venku.

Výskyt
Nejběžnější v Německu, i u nás však už bylo odchováno několik set jedinců.

Možná záměna
Hovawart v plavé barvě se velmi podobá zlatému retrívrovi. Ten je však v průměru o 10 cm menší, má hlubší hlavu a ocas nese ve vodorovné linii, bez zatočení na konci.

Stručný popis plemene Hovawart
Celkový vzhled Hovawart je silný, středně velký, dlouhosrstý, pracovní pes. Rozdíly obou pohlaví jsou dobře viditelné.
Hlava - Silná s širokým, klenutým čelem. Nosní hřbet je rovný a rovnoběžný s mozkovnou, obě partie jsou přibližně stejně dlouhé. Stop je dobře znatelný. Mohutný čenich se mírně zužuje, ale nepůsobí při pohledu shora ani ze strany klínovitě. Pysky dobře přiléhají a jsou tmavě pigmentované.
Oči - Kulaté až oválné, ani vystupující, ani zapadlé, tmavě až středně hnědé. Oční víčka těsně přiléhají.
Uši - tvaru trojúhelníku, zavěšené, volně přiléhající a zakrývající ušní otvor. Jsou nasazené daleko od sebe, opticky rozšiřují lebku a dosahují až ke spodní čelisti.
Zuby - Skus je úplný (42 zubů), silný, nůžkový. Silné zuby stojí svisle v čelistech. Klešťový skus je přípustný.
Krk - Mohutný a středně dlouhý, kůže na hrdle těsně přiléhá.
Tělo - Hruď je široká, hluboká a mohutná, hřbet je pevný a rovný, bedra jsou silná a poněkud delší než záď, záď je mírně spáditá, středně dlouhá
Končetiny - Hrudní končetiny jsou rovné a silné, s dobře osvalenými plecemi. Ramena jsou dlouhá a těsně přiléhají k tělu, takže lokty jsou pod tělem. Předloktí jsou mírně šikmá. Pánevní končetiny jsou dobře zaúhlené a osvalené. Hlezna jsou velmi mohutná a stojí hluboko.
Tlapy - Zavřené a dobře vyklenuté.
Ocas - Je bohatě osrstěný a sahá do poloviny hlezna, ale ne až k zemi. Podle nálady je buď nesený nad hřbetem, nebo svěšený.
Srst - Nápadně krásná, lehce zvlněná, přiléhavá a uzavřená s menším podílem podsady. Zvláště dlouhá je na hrudi, na břichu, na zadních stranách končetin a na ocase. Na hlavě a na přední straně končetin je srst krátká.
Barva - Vyskytuje se ve třech barevných variantách: černá se znaky, černá a plavá.

Černá se znaky: srst je černá a lesklá, barva znaků je středně plavá. Na hlavě začínají znaky pod nosním hřbetem a dosahují kolem koutků úst až k hrdlu. Body nad očima jsou zřetelně viditelné. Znak na hrudi sestává ze dvou vedle sebe ležících skvrn, které mohou být spojené. Na předních končetinách dosahují znaky při pohledu ze strany od prstů zhruba až k nadprstí a vybíhají dozadu, do výše trupu. Na zadních končetinách dosahují znaky téměř až k srsti na břiše. Při pohledu ze strany jsou znaky nad hlezny patrné jen jako úzký proužek. Znak se vyskytuje také pod kořenem ocasu. Na všech partiích těla jsou znaky jasně ohraničené. Ojedinělá malá bílá skvrna na hrudi, stejně tak jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na konci ocasu jsou přípustné. Pigmentace na víčkách, nose, pyscích a polštářcích je černá.

Černá: srst je černá a lesklá. Ojedinělá malá bílá skvrna na hrudi, stejně tak jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na konci ocasu jsou přípustné. Pigmentace na víčkách, nose, pyscích a polštářcích je černá.

Plavá: středně plavá, lesklá zesvětluje směrem ke končetinám a k břichu. Ojedinělá malá bílá skvrna na hrudi, stejně tak jako jednotlivé bílé chlupy na prstech a na konci ocasu jsou přípustné. Pigmentace na víčkách, nose, pyscích a polštářcích je tmavá až černá.
Pohyb
Při všech druzích pohybu, jak při pohledu zepředu tak i zezadu je pohyb přímočarý a prostorný. Vydatný klus vychází při správném posunu ze zadních končetin.

Texty jsou převzaty z www.chodskypes.cz

1. Celková charakteristika
Chodský pes je středně velký pes ovčáckého typu s obdélníkovým rámcem těla. Má dlouhou srst s bohatou podsadou, která ho činí odolným vůči povětrnostním vlivům. Vyniká harmonickou stavbou těla. Všechny tělesné partie jsou sladěny tak, že jako celek působí kompaktně a ladně. Charakteristické pro plemeno je postavení a nesení krátkých uší, elegantní linie dlouhé šíje a krku a dále bohatost dlouhé srsti. Jeho pohyb je lehký a volný. Vyznačuje se živou povahou bez známek nervozity. Je přítulný ke členům rodiny, zejména k dětem. Vůči cizím osobám je zdrženlivý, avšak při ohrožení svých blízkých nebo jejich majetku umí být ostrý a útočný. Je výborným hlídacím, ochranným a doprovodným psem, který je schopen náročného výcviku. Je obdařen vynikajícím nosem, čichové práce zvládá s lehkostí a temperamentem. Díky ideální střední velikosti a dobré ovladatelnosti lze chodského psa využít ve slepeckém výcviku. Navíc pro výborné čichové schopnosti může být s úspěchem nasazen při záchranářských akcích a při vyhledávání osob v lavinách. Projevuje rovněž vlohy pro střežení stád a práci v zápřahu.

2. Důležité proporce těla
Ideální parametry dvouletého jedince:
Index formátu: délka trupu tvoří 110% výšky v kohoutku.
Index výšky: hloubka hrudníku tvoří 49% výšky v kohoutku.
Index typu hlavy: délka nosní partie tvoří 46%délky hlavy.

3. Chování a charakter
Temperamentní pes rychlých, ne však překotných reakcí. Lehce učenlivý, pozorný, dobře ovladatelný, poddajný. Je skromný, nenáročný a houževnatý. Jeho přítulnost k malým dětem je obdivuhodná a činí z něj příjemného společníka rodiny. Je nebojácný, pevných nervů a mimořádně ostražitý. Má výborné čichové schopnosti.

4. Hlava
4.1 Lebeční partie
Lebka je plochá a zvolna se zužující směrem k očím se středem zúžení po čelním vrubu, který je lehce naznačen. Týlní hrbol je hmatatelný, avšak na pohled nevýrazný. Čenichová partie je mírně kratší než mozkovna, od níž je oddělena šikmým čelním sklonem. Čelní sklon není ani příliš ostrý, ani příliš mírný. Nadočnicové oblouky jsou zřetelné, ale nevystupující. Líce jsou suché, pokryty plochými svaly. Kůže lebeční partie je napjatá a pokrytá krátkou , hustou a hladkou srstí.
4.2 Obličejová část
4.2.1 Nosní partie
Nosní hřbet je rovný (přímý), s prodlouženou linií mozkovny téměř rovnoběžný. Směrem k čenichu se klínovitě zužuje.
4.2.2 Čenich
Středně velký, plný, černě pigmentovaný, nozdry otevřené.
4.2.3 Pysky
Pevné, suché, dobře přilehlé, s uzavřenými koutky.
4.2.4 Čelisti
Horní a dolní čelist jsou úměrné, silné a delší, postupně se zužují k čenichu.
4.2.5 Tváře
Hladké, dobře přiléhající, pod očima nepropadlé.
4.2.6 Zuby
Zdravé, silné, čistě bílé, v pravidelném postavení, nůžkového skusu. Stoličky na sebe přesně dosedají, řezáky se navzájem dotýkají. Chrup je úplný.
4.2.7 Oči
Středně velké, mandlového tvaru, mírně šikmo posazené. Nemají být vypouklé, ani zapadlé. Jsou lesklé, energického, avšak příjemného výrazu, barvy tmavě hnědé. Víčka dobře přiléhají.
4.2.8 Uši
Krátké, vzpřímené, dopředu otočené, vysoko nasazené a blízko sebe postavené. Jsou trojhranné, se širší základnou, na hrotech buď zašpičatělé, nebo lehce zaoblené. Ušní boltce jsou pokryty delší hustou srstí, která zejména u kořene a po okraji boltce tvoří štětky.
Celkově má být hlava úměrná velikosti těla a ušlechtilá. Nesmí působit masivně ani příliš jemně. Charakteristický jedinečný vzhled hlavy podmiňuje správné nasazení uší, jejich velikost, tvar a dlouhé osrstění.

5. Krk
Ladně nesený a utvářený, delší, velmi pružný. Směrem k plecím se mírně rozšiřuje. Linie krku svírá s horizontální rovinou úhel 45 stupňů. Krk je pokrytý dlouhou hustou srstí.

6. Tělo
6.1 Hrudník
V průřezu oválného tvaru, jeho horní okraj je tupý, spodní zašpičatělý. Sahá po úroveň lokte. Žebra jsou mírně klenutá, ne však sudovitá.
6.2 Předhrudí
Zepředu širší, náležitě osvalené.
6.3 Hřbet
Rovný, pevný, nepříliš dlouhý, v kohoutku lehce vyvýšený.
6.4 Bedra
Krátká, pružná, dobře vázaná, v jedné linii navazují na hřbet.
6.5 Břicho
Pevné, vtažené.
6.6 Záď
Začíná ve stejné výši se hřbetem a v mírně svažité linii, bez přechodů, směřuje k ocasu.
6.7 Ocas
V klidu a v pohybu je volně spuštěný v lehkém oblouku, při vzrušení zvednutý nad úroveň hřbetu. Je bohatě osrstěný a dosahuje k hleznu. Umělé zkracování je nepřípustné.
Celková linie těla od hlavy k ocasu je tvořena souborem ladných křivek. Délka trupu má být o něco větší než je výška v kohoutku.

7. Končetiny
7.1 Hrudní končetiny
Lopatka je správně šikmo uložená a ploše přilehlá. Kost ramenní je dlouhá a úhel, který svírá s lopatkou, se blíží 90°.Loket směřuje rovně dozadu, není ani vbočený, ani vybočený. Předloktí je při pohledu z kterékoliv strany rovné, s dobře vyvinutým suchým svalstvem. Záprstí je pevné, dlouhé, nikoliv příliš strmé. Zadní stranu předloktí pokrývá přerůstající srst.
7.2 Pánevní končetiny
Dobře zaúhlené v koleni i hleznu. Jsou při pohledu ze zadu rovné. Stehno je silné, vydatně osvalené. Nárt je pevný. Kolenní a hlezenní klouby jsou dobře zaoblené. Zadní stranu stehen pokrývá přerůstající srst.
7.3 Tlapy
Středně velké, oválného tvaru. Mají pevné pružné polštářky a klenuté, sevřené prsty s krátkými, silnými drápy. Polštářky a drápy jsou plně pigmentované.

8. Pohyb
Přirozeným pohybem je nízký klus s diagonálním posunem končetin při zachování neměnné linie hřbetu. Chod je lehký , pružný a prostorný.

9. Kůže
Napjatá, v každé partii dobře přilehlá. pigment polštářků a drápů je černý, viditelné sliznice jsou tmavě pigmentovány.

10. Srst
Kromě obličejové části hlavy, hrotů ušních boltců a přední strany obou párů končetin, kde je srst krátká a hladká, pokrývá tělo lesklá dlouhá, hustá, tvrdší srst. Její délka se pohybuje od 5 do 12 cm. má být rovná nebo je lehce zvlněná, na krku a hrudi mírně otevřená, jinak přilehlá. dobře vyvinutá podsada je kratší a měkčí. Ušní boltce jsou bohatě osrstěny. U kořene a po okraji jsou vyvinuty štětky. Zvlášť dlouhá srst se tvoří na šíji, hřbetu a dále na zadní straně stehna a nártu, kde je mírně praporcovitá. Ocas je hustě osrstěn a má na spodní straně dlouhou, mírně praporcovitou srst.
10.1 Zbarvení srsti
Černá až kovově černá se sytě žlutými znaky typu "black and tan".Čím jsou znaky sytější, tím lépe. Jiné zbarvení srsti než černá se znaky je nepřípustné.
Znaky jsou vyvinuty:
na okraji a uvnitř ucha,
nad očima,
na lících, odtud plynule přecházejí na hrdlo, kde tvoří charakteristický půlměsíc,
na hrudi, přičemž hrudní znaky jsou odděleny od znaků na hrdle,
na hrudních končetinách od prstů po úroveň lokte,
na pánevních končetinách, a to na vnitřní a zadní straně stehna a od prstů po úroveň hlezna,
kolem řitního otvoru.
Znaky mohou být navíc vyvinuty na spodní straně hrudníku, břicha a ocasu, mohou chybět na zadní straně stehna.
Přednost se dává znakům vyvinutým v předepsaných partiích, zřetelně ohraničeným a sytě vybarveným. Odpovídající zbarvení hlavy tvoří maska.

11. Výška a hmotnost
11.1 Výška
Výška v kohoutku musí být 52-55 cm u psa, 49-52 cm u feny. Od této ideální výšky se toleruje maximální možná odchylka + - 2 cm, kerá je již nedostatkem. Tzn. minimum u psa je 50 cm, maximum 57 cm, u feny je minimum 47 cm, maximum 54 cm.
11.2 Hmotnost
Hmotnost se pohybuje v rozmezí 16-25 kg.

12. Nedostatky, vady, hrubé(vylučující) vady
Jsou jakékoliv odchylky od standardu mírného (nedostatky), závažného (vady) a velmi závažného (hrubé-vylučující vady) charakteru.
12.1 Nedostatky - drobivý chod, příliš výrazný nebo chybějící čelní sklon, slabé čelisti, ne zcela tmavé oko, mírně delší ucho při správném nasazení, kohoutková výška + - 2 cm proti standardu (pes 50, 51 cm a 56, 57 cm, fena 47, 48 cm a 53, 54 cm)
delší nebo naopak kratší hřbet, měkké záprstí, strmé záprstí, méně syté znaky (slámově žlutá), delší nebo kratší ocas, znaky chybějící na uších a kolem řitního otvoru, nezřetelně ohraničené znaky, znaky více rozšířené na hlavě a hrudi, znaky méně výrazné na hlavě a hrudi, malý bílý znak (v toleranci do 3cm)
12.2 Vady
klabonosá nebo naopak pronesená čenichová partie, vypouklé nebo naopak vsazené oko, světle hnědé oko, ucho nesprávného tvaru, špatně nasazené ucho, měkké ucho, krátký krk, sudovitý nebo naopak plochý hrudník, vybočené nebo vbočené lokty (postoj sbíhavý, rozbíhavý), strmě uložená lopatka, proláklý nebo klenutý hřbet, nepevná bedra, vybočená nebo vbočená hlezna (postoj sudovitý, kravský), strmý postoj pánevní končetin způsobující příliš spaditou hřbetní linii, přeúhlení pánevních končetin způsobující příliš spaditou hřbetní linii, ocas stočený nad úrovní hřbetu, kadeřavá srst, výrazně světlé znaky, znaky extrémně rozšířené na hlavě a na hrudi, znaky vyskytující se mimo předepsané partie, znaky chybějící nebo viditelně ubývající ve více partiích
12.3 Hrubé, vylučující vady
zcela postrádající ušlechtilost, kohoutková výška u psa menší než 50 cm a větší než 57 cm a u feny menší než 47 cm a větší než 54 cm, jakékoliv odchylky od nůžkového skusu: předkus, podkus, klešťový skus, nepravidelný skus, ztráta kteréhokoliv zubu (méně než 42 cm), dravčí oko, svěšené nebo klopené ucho, jiné zbarvení než černá se žlutými znaky, znaky vyskytující se mimo předepsané partie, depigmentace čenichu, kůže a sliznic, vyloučeni musí být psi silně bázliví a agresivní jedinci, monorchismus a kryptorchismus, krátká srst typu krátkosrstých plemen, chybějící podsada, úplná ztráta znaků

(Kdybych se neupsala plemenu německý ovčák, určitě by chodský pes byl mým dalším favoritem, A.V.)

ODKAZ NA KLUB CHOVATELŮ KNÍRAČŮ

VELKÝ KNÍRAČ

Standard FCI čís.: 181
Původ: Německo
Datum platnosti: 6. dubna 2000
Použití: pracovní a doprovodný pes
Klasifikace FCI: skupina 2: pinčové a knírači, molosové, švýcarský salašnický pes a jiná plemena
sekce 1: pinčové a knírači se zkouškou z výkonu.
Krátký historický nástin:
Původně byl velký knírač používán v jižním Německu jako nadháněč dobytka. Na přelomu století zjistili cílevědomí chovatelé, že je to výkonný pes se skvělými charakterovými vlastnostmi. Od roku 1913 je vedena plemenná kniha, roku 1925 byl uznán jako služební pes. 

Všeobecná charakteristika:
Velký, silný, spíše podsaditý než štíhlý, hrubá srst; zvětšený, silný obraz středního knírače. Odolný a bojovný pes, vzbuzující svým zjevem respekt.
Významné proporce:
Kvadratická stavba, přičemž kohoutková výška odpovídá přibližně délce trupu. Celková délka hlavy (od špičky nosu po týlní hrbol) odpovídá polovině délky hřbetu (od kohoutku k nasazení ocasu). 

Povaha: Typickými povahovými rysy jsou dobromyslnost, vyrovnaná povaha a neúplatná věrnost svému pánovi. Má vysoce vyvinuté smyslové orgány, chytrost, učenlivost, sílu, vytrvalost, rychlost a odolnost vůči nepřízni počasí a nemocím. Díky svým vrozeným obranným schopnostem se nejlépe hodí jako doprovodný, sportovní, pracovní a služební pes. 

HLAVA: Lebka je silná, protáhlá, bez výrazně vystupujícího týlního hrbolu. Hlava by měla odpovídat mohutnosti psa. Čelo je ploché, probíhá bez vrásek a rovnoběžně se hřbetem nosu.

Stop neboli žlabinka je zvýrazněna obočím.

Obličejová část:

Nos: Čenich je dobře vyvinut, s velkými otvory a je trvale černý. Hřbet nosu je rovný.
Morda: Je zakončena jako tupý klín.

Pysky: Jsou černé, pevné a těsně přilehlé k čelistem. Koutek je uzavřený.

Čelisti/skus/zuby: Silná horní a dolní čelist. Chrup je úplný (42 zubů podle zubní formule), silně vyvinutý, dobře uzavřený a čistě bílý. Žvýkací svaly jsou mohutně vyvinuté, výrazné líce však nesmí i s bradou rušit hranatý tvar hlavy.

Oči: Středně velké, oválné, směřující dopředu, tmavé, s živým výrazem. Víčka dobře přiléhá.
Uši: Klopené, vysoko nasazené, tvaru V, vnitřní okraje boltců přiléhají k lícím, stejnoměrně nesené, dopředu ve směru spánků vytočené, přičemž stejnoměrné překlopení boltců nemá přesahovat temeno.

Krk: Silná, svalnatá šíje je nahoru elegantně klenutá. Krk přechází harmonicky do kohoutku. Silně nasazený, štíhlý, ušlechtile nesený a odpovídající mohutnosti psa. Kůže na hrdle je napnutá a bez záhybů.

TĚLO:
Horní linie: Od kohoutku dozadu lehce spadající.

Kohoutek: Tvoří nejvyšší část horní linie.

Hřbet: Silný, krátký a pevný.

Bedra: Krátká,silná a hluboká.Vzdálenost od žeberního oblouku ke kyčlím je krátká, takže pes působí kompaktně.

Záď: Lehce zaoblená, neznatelně přecházející v nasazení ocasu.
Hrudník: Přiměřeně široký, na průřezu oválný, dosahuje k loktu. Předhrudí je díky přední části hrudní kosti výrazně vyvinuté.
Břišní linie: Nepříliš vtažené slabiny, tvoří se spodní částí hrudníku pěkně probíhající linii.

Ocas: Přirozeně ponechaný.

KONČETINY

Hrudní (přední): Přední končetiny jsou při pohledu zepředu silné, rovné a ne úzko postavené. Předloktí při pohledu ze strany jsou rovná.

Plece: Lopatka je pevně přilehlá k hrudníku, oboustranně dobře osvalená a nahoře přesahuje trny hrudních obratlů. Pokud možno šikmo postavená a dobře dozadu uložená, k vodorovné linii vytváří úhel asi 50o.

Paže: dobře k trupu přilehlá, silná a osvalená, tvoří s lopatkou úhel asi 95 až 105o. Loket je přiléhající, ani vybočený ani vbočený. 

Předloktí: Při pohledu ze všech stran je zcela rovné, silně úhlené a dobře osvalené.
Zápěstí: Je silné, stabilní, jen neznatelně se odchyluje od struktury předloktí.
Záprstí: Při pohledu zepředu svislé, ze strany lehce šikmé k podložce, silné a lehce pérující.
Přední tlapy: Krátké a zaoblené, prsty k sobě těsně přiléhají a jsou klenuté (kočičí tlapa), s krátkými, tmavými drápy a drsnými polštářky. 

Pánevní (zadní): Ze strany šikmo postavené, zezadu rovnoběžně probíhající, ne úzko postavené.

Stehno: Přiměřeně dlouhé, široké a silně osvalené.

Koleno: Nesměřuje ani dovnitř ani ven.

Bérec: Dlouhý a silný, šlachovitý, přecházející do silného hlezna.

Hlezno: Výrazně úhlené, silné, stabilní, ani vbočené ani vybočené.

Pohyb: Pružný, elegantní, svižný, uvolněný a prostorný. Přední končetiny vykračují pokud možno výrazně dopředu, zadní končetiny poskytují vydatným a pružným pohybem žádoucí sílu k pohybu. Přední končetina jedné strany je posunována dopředu současně se zadní končetinou druhé strany. Hřbet, vazy a klouby jsou pevné.
KŮŽE - Těsně přiléhá po celém těle.

Srst: Vlastnosti: Srst má být drátovitě tvrdá a hustá. Sestává z husté podsady a v žádném případě z nepříliš krátkých, tvrdých, k tělu přilehajících pesíků. Pesíky jsou drsné, dostatečně dlouhé, aby bylo možno posoudit strukturu, ani otevřené, ani vlnité. Srst na končetinách má tendenci nebýt zcela tak hrubá. Na čele a na uších je krátká. Jako typické znamení se tvoří na mordě nepříliš měkká brada a rozježené obočí, které lehce překrývá oči.

Barva srsti: 

a) čistě černá s černou podsadou a

b) pepř a sůl, pro kterou je chovatelským cílem střední tónování s pravidelně rozloženým, dobře pigmentovaným pepřením a šedou podsadou. Přípustné jsou barevné odstíny od tmavé ocelové šedi po stříbrnou šeď. Všechny barevné odstíny musí mít odpovídající tmavou masku, která k nim má harmonicky ladit. Zřetelně světlé znakynahlavě, předhrudí a končetinách jsou nežádoucí.

VÝŠKA A VÁHA

Kohoutková výška je u psů a fen mezi 60 a 70 cm.

Váha je u psů a fen mezi 30 a 42 kg.

VADY
Na každou odchylku od předcházejících bodů musí být nahlíženo jako na vadu, jejíž hodnocení by mělo být ve správném poměru ke stupni odchylky.

Pozoruhodné vady

• těžká nebo kulatá lebka, 
• celkově příliš malá nebo příliš krátká hlava,
• vrásky na čele,
• krátká, špičatá nebo úzká morda,
• klešťový skus,
• nízko nasazené nebo příliš dlouhé, rozdílně nesené uši,
• světlé, příliš velké nebo příliš malé oči,
• silně vystupující líce a lícní kosti,
• volná kůže na hrdle,
• lalok, úzká šíje,
• příliš dlouhý, klenutý nebo měkký hřbet, 
• kapří hřbet,
• spadající záď,
• k hlavě vychýlené nasazení ocasu,
• dlouhé tlapy,
• příliš krátká nebo dlouhá, měkká, vlnitá, zplstnatělá, hedvábná, bílá nebo skvrnitá srst nebo jiné barevné příměsi,
• hnědá podsada, 
• u zbarvení pepř a sůl úhoří hřbet nebo černé sedlo,
• 1 cm pod dolní nebo přes horní hranici výšky
• mimochod.

Těžké vady

• těžkopádná nebo lehká, nízko nebo vysokonohá stavba těla,
• vybočené lokty, 
• vbočené hlezna, 
• strmý nebo sudovitý postoj zadních končetin,
• zadních končetin,
• více než 1 cm a méně než 3 cm pod dolní nebo přes horní hranici výšky,
• obrácený pohlavní výraz (např. fena s výrazem psa).

Vylučující vady

• jakékoliv znetvoření,
• vadný typ,
• vady skusu: předkus, podkus, nepravidelný skus,
• hrubé vady jednotlivých tělesných krajin, jak např. vady stavby těla, srsti a její barvy,
• plachost, agresivita, zlomyslnost, přehnaná nedůvěřivost, nervosita,
• více než 3 cm pod dolní nebo přes horní hranici výšky.

Varlata: Psi musí vykazovat dvě zřetelná, normálně vyvinutá varlata, která se zcela nacházejí v šourku.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

STŘEDNÍ KNÍRAČ

Standard FCI čís.: 182
Původ: Německo
Použití: hlídací a doprovodný pes
Klasifikace FCI skupina 2: pinčové a knírači, molosi, bernský salašnický pes a jiná plemena
sekce 1: pinčové a knírači bez zkoušek z výkonu
Krátký historický nástin:
Původně byl knírač využíván v jihoněmecké oblasti jako stájový pes, neboť se cítil zvlášť dobře ve společnosti koní. Náruživě slídí po všech hlodavcích, aby je obratem zadávil, za což mu již dávno lidé dali název "krysař". V  době založení PSK (Německý klub chovatelů pinčů a kníračů), tj. roku 1895, byl veden jako "drsnosrstý pinč".

Všeobecná charakteristika:
Je středně velký, mohutný, spíše podsaditý než štíhlý, hrubosrstý.
Významné proporce:
Kvadratická stavba těla, přičemž kohoutková výška zhruba odpovídá délce trupu. Celková délka hlavy (od špičky nosu až po týlní hrbol) odpovídá polovině délky hřbetu (od kohoutku po nasazení ocasu).

Povaha:
Typické povahové vlastnosti jsou živý temperament, spojený s rozvážným klidem. Příznačný je jeho dobrácký charakter, hravost a doslovná závislost na svém pánovi. Miluje děti, je nepodplatitelný, bdělý, a přesto žádný uštěkanec. Vysoko vyvinuté smyslové orgány, chytrost, schopnost výcviku, nebojácnost, vytrvalost a odolnost vůči povětrnostním podmínkám a nemocím zařazují středního knírače k vynikajícím rodinným, hlídacím, doprovodným psům, kteří mají i dobré schopnosti k výcviku.

HLAVA
Lebeční část:
Je silná a protáhlá, bez výrazně vystupujícího týlního hrbolu. Hlava by měla odpovídat mohutnosti psa. Čelo je ploché, bez vrásek a probíhá souběžně se hřbetem nosu. 

Stop neboli žlabinka je zvýrazňována obočím.

Obličejová část:

Nos: Čenich je dobře vyvinut, s velkými otvory a je trvale černý. Hřbet nosu rovný.

Morda: Končí ve tvaru tupého klínu.

Pysky: Černé, pevné a hladce přiléhající k čelistím, koutek je uzavřený.

Čelisti/skus/zuby:
Silná horní a dolní čelist. Chrup úplný (42 zubů podle zubní formule), skus nůžkový, dobře uzavřený, zuby silně vyvinuté a čistě bílé. Žvýkací svaly jsou silně vyvinuté, nesmí však s bradou narušovat hranatý tvar hlavy

Oči:
Středně velké, oválné, směřující dopředu, tmavé, s živým výrazem; víčka dobře přiléhající.

Uši:
Sklopené, vysoko nasazené, ve tvaru V, vnitřní okraje boltců přiléhají k hlavě, rovnoměrně nesené, dopředu směrem ke spánkům stočené, přičemž paralelní zlomy boltců nemají přesahovat temeno.

KRK
Silná, svalnatá šíje je výrazně klenutá. Krk přechází harmonicky do kohoutku. Je mohutně nasazený, štíhlý, elegantně nesený a odpovídající vzrůstu psa. Kůže na hrdle je napnutá a bez záhybů.

TĚLO
Horní linie: Od kohoutku dozadu lehce spadající.

Kohoutek: Tvoří nejvyšší část horní linie.

Hřbet: Silný, krátký a pevný.

Bedra:
Krátká, silná a hluboká. Odstup od posledních žeberních oblouků po kyčle je krátký, aby pes působil kompaktně.

Záď: Lehce zaoblená, nevýrazně přecházející v nasazení ocasu.

Hrudník:
Přiměřeně široký, na průřezu oválný, sahá až po loket. Předhrudí je díky přední části kosti hrudní výrazně vyvinuté.

Břišní linie:
Nepříliš vtažené slabiny tvoří se spodní částí hrudníku pěkně vznosnou linii.
Ocas: Přirozeně ponechaný.

KONČETINY
Hrudní (přední):
Jsou při pohledu zepředu silné, rovné a ne úzko postavené.

Plece:
Lopatka je pevně přilehlá k hrudníku, oboustranně dobře osvalená a nahoře přesahuje trny hrudních obratlů. Pokud možno šikmo postavená a dozadu dobře uložená, k vodorovné linii tvoří úhel asi 50o.

Paže:
Dobře přilehlá k trupu, silná a osvalená, tvoří úhel s lopatkou asi 95o až 105o.

Loket:
Dobře přiléhající, ani vybočený ani vbočený.

Předloktí:
Při pohledu ze všech stran zcela rovné, silně vyvinuté a dobře osvalené.

Zápěstí:
Silné, stabilní, odlišující se jen nepatrně od struktury předloktí.

Záprstí:
Při pohledu zepředu je svislé, ze strany lehce šikmé k podložce, silné a lehce pérující.

Tlapa:
Je krátká a zaoblená, prsty pevně sevřené, nahoru klenuté (kočičí tlapka), s krátkými, tmavými drápy a drsnými polštářky.

Pánevní (zadní): 
Při pohledu ze strany šikmo postavené, zezadu rovnoběžně probíhající, ne úzko postavené.

Stehno:Přiměřeně dlouhé, široké a silně osvalené.

Koleno:Ani vbočené ani vybočené.

Bérec: Dlouhý a silný, šlachovitý, přecházející do mohutného hlezna.

Hlezno: Je výrazně úhlené, silné, stabilní, ani vbočené ani vybočené.

Nárt: Krátký a kolmo k podložce postavený.

Zadní tlapy: Krátké prsty, klenuté a sevřené; drápy krátké a černé.

Pohyb:
Pružný, elegantní, svižný, uvolnění a prostorný. Přední končetiny vykračují pokud možno výrazně dopředu, zadní končetiny poskytují vydatným a pružným pohybem žádoucí sílu k pohybu. Přední končetina jedné 

KŮŽE
Po celém těle těsně přiléhající.

Srst:
Vlastnosti:
Srst má být hrubá, drátovitá a hustá. Sestává z husté podsady a z tvrdých, k tělu přiléhajících a v žádném případě ne příliš krátkých pesíků. Pesíky jsou hrubé, dostatečně dlouhé, aby bylo možné posoudit jejich strukturu, ani otevřené ani vlnité. Srst na nohách má tendenci nebýt zcela tak hrubá. Na čele a na uších je krátká. Typická je na mordě nepříliš měkká brada a husté obočí, lehce zakrývající oči.

Barva srsti

a) čistě černá s černou podsadou,

b) pepř a sůl, u které je chovatelským cílem střední tónování s rovnoměrně rozprostřeným, dobře pigmentovaným pepřením a šedou podsadou. Přípustné jsou odstíny od tmavě ocelové šedi po stříbrnou šeď. Všechny barevné odstíny musí vykazovat výraz zdůrazňující tmavou masku, která by k nim měla harmonicky ladit. Výrazně světlé znaky na hlavě, předhrudí a končetinách jsou nežádoucí.
VELIKOST A VÁHA

Kohoutková výška: U psů i fen mezi 45 a 50 cm.

Váha: U psů i fen mezi 13 a 20 kg.

VADY
Každá odchylka od shora uvedených bodů musí být považována za vadu, jejíž ohodnocení by mělo být v souladu se stupněm odchylky.

Pozoruhodné vady:

• v celku příliš malá nebo krátká hlava
• těžká nebo kulatá lebka, 
• vrásky na čele,
• krátká, špičatá nebo úzká morda,
• klešťový skus,
• silně vystupující líce nebo lícní kosti,
• světlé, příliš velké nebo kulaté oči,
• nízko nasazené nebo příliš dlouhé a různě nesené ušní boltce
• volná kůže na krku,
• lalok, úzká šíje,
• příliš dlouhý, klenutý nebo měkký hřbet, kapří hřbet,
• spadající záď, směrem k hlavě překlopené nasazení ocasu,
• dlouhé tlapy,
• mimochod,
• příliš krátká, příliš dlouhá, měkká, zvlněná, plstnatá, hedvábná, bílá nebo strakatá srst nebo jiné barevné přimíseniny,
• hnědá podsada,
• u zbarvení pepř a sůl: úhoří hřbet nebo černé sedlo,
• o 1 cm přerostlý nebo nedorostlý,

Těžké vady:

• těžká nebo lehká, nízkonohá nebo vysokonohá stavba těla,
• vybočené lokty,
• strmé nebo sudovité zadní končetiny,
• vbočená hlezna
• přerostlý nebo nedorostlý o více než 1 cm a méně než 3 cm,
• obrácený pohlavní výraz (např. výraz psa u feny),

Vylučující vady:

• deformace všeho druhu.
• vadný typ,
• vady skusu jako předkus, podkus, nepravidelný skus,
• hrubé vady v jednotlivých oblastech jako např. ve stavbě těla, v srsti a jejím zbarvení,
• bázlivé,agresivní, zlostné, přehnaně nedůvěřivé, nervózní chování,
• přerostlý nebo nedorostlý o více než 3 cm.

Varlata: psi musí vykazovat zřetelná, normálně vyvinutá varlata, která jsou zcela v šourku.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

MALÝ KNÍRAČ

Původ: Německo
Datum publikace a platnosti: 6. dubna 2000
Použití: společenský a doprovodný pes
Klasifikace FCI: skupina 2, pinčové a knírači, molosi, švýcarský salašnický pes a jiná plemena
sekce 1, pinčové a knírači bez zkoušek
Historický přehled:
Na přelomu století započal malý knírač svoji cestu z prostoru Frankfurtu nad Mohanem, tehdy ještě nazývaný "hrubosrstý malý pinč". Nebylo lehkou úlohou vytvořit z různých forem, velikostí a typů a směsí tvrdých, měkkých a jemných struktur srstí, malého psa, který by plně odpovídal exteriéru a povahovým kvalitám jeho většího bratra, středního knírače.

Významné proporce:
Kvadratická stavba těla, přičemž kohoutková výška odpovídá přibližně délce trupu. Délka hlavy (od špičky nosu po tylní kost) odpovídá polovině délky hřbetu (od kohoutku po nasazení ocasu).

Povaha:
Jeho povahové vlastnosti odpovídají povaze středního knírače a jsou vyjádřeny temperamentem a chováním malého psa. Chytrost, nebojácnost, vytrvalost a ostražitost dělají z malého knírače příjemného společenského psa i hlídače a doprovodného psa, kterého lze chovat bez problémů i v malém bytě.
HLAVA
Lebeční část:
Lebka je mohutná, protáhlá, bez silně vystupujícího týlního hrbolu. Hlava má odpovídat mohutnosti psa. Čelo je ploché, bez vrásek a probíhá paralelně se hřbetem nosu.

Stop či žlabinka je zvýrazněna obočím.

Obličejová část:

Nos: Čenich je dobře vyvinutý a trvale černý. 

Morda je zakončena tupým klínem. Nosní hřbet je rovný.

Pysky jsou černé, pevné a hladce přiléhající k čelistem, koutky uzavřené.

Čelisti/skus/zuby:
Silná horní a dolní čelist. Nůžkový skus, dobře uzavřený, chrup úplný (42 zubů podle zubní formule), silný a čistě bílý. Žvýkací svaly jsou mohutně vyvinuté, přesto nesmí líce rušit hranatý tvar hlavy s bradou.

Oči: Středně velké, oválné, dopředu směřující, tmavé, s živým výrazem; oční víčka dobře přiléhající.

Uši: Klopené uši ve tvaru V, vysoko nasazené a stejnoměrně nesené, vnitřní okraje boltců přiléhají k lícím, jsou dopředu ke spánkům otočené, při čemž horní linie sklopení nemá přesahovat horní linii lebky.

KRK Svalnatá šíje je ušlechtile klenutá. Krk přechází harmonicky v kohoutek. Mohutně nasazený, štíhlý, elegantně nesený, odpovídající mohutnosti psa. Kůže na hrdle těsně přiléhá a je bez záhybů.

TĚLO
Horní linie: Od kohoutku dozadu lehce spadající.

Kohoutek: Tvoří nejvyšší bod horní linie.

Hřbet: Silný, krátký a pevný.

Bedra:
Krátká, silná a hluboká. Vzdálenost mezi posledním žeberním obloukem a kyčlí je krátká, čímž pes působí kompaktně.

Záď je lehce zaoblená, nenápadně přecházející v nasazení ocasu.

Hrudník
je přiměřeně široký, na průřezu oválný, sahající až po loket. Předhrudí je tvořeno výrazným výběžkem hrudní kosti.

Spodní linie a břicho:
Slabiny ne příliš vtažené, s dolní partií hrudníku tvoří pěkně klenutou linii.

Ocas je přirozeně ponechaný.

KONČETINY

Hrudní (přední):
Přední končetiny jsou při pohledu zepředu silné, rovné a nikoliv úzce postavené. Při pohledu ze strany rovné.

Plece:
Lopatka přiléhá těsně k hrudnímu koši, oboustranně dobře osvalená a nahoře přesahuje trny hrudních obratlů. Pokud možno šikmo a dobře dozadu položená, vykazuje úhel s rovnovážnou linií asi 50o.

Paže
dobře přiléhá k trupu, je silná a mohutně osvalená, svírá úhel s lopatkou asi 95oaž 105o.

Loket je dobře přiléhající, ani vbočený ani vybočený.

Předloktí: Při pohledu ze všech stran zcela rovné, silně vyvinuté a dobře osvalené.

Zápěstí: Mohutné, stabilní, jen nepatrně se odchylující od struktury předloktí.

Záprstí:
Při pohledu zepředu svislé, ze strany lehce šikmé k podložce, silné a lehce pérující.

Přední tlapky:
Krátké a zaoblené, prsty navzájem pevně přiléhající a klenuté (kočičí tlapka), s krátkými, tmavými drápy a drsnými polštářky.

Pánevní (zadní): 
Při pohledu ze strany jsou šikmo postavené, při pohledu zezadu rovnoběžné, nikoliv úzce postavené.

Stehno je přiměřeně dlouhé, široké a mohutně osvalené.

Koleno ani vbočené ani vybočené.

Bérec: Dlouhý a silný, šlachovitý, přecházející v silný kloub hlezenní.

Hlezno je výrazně úhlené, mohutné, stabilní, ani vbočené ani vybočené.

Nárt je krátký a kolmo k podložce postavený.

Zadní tlapky:
Prsty jsou krátké, klenuté a těsně přiléhající; drápy krátké a černé.

Pohyb
je pružný, elegantní, pružný, uvolněný a prostorný. Přední končetiny vykračují pokud možno daleko dopředu, zadní končetiny poskytují - daleko vykračující a pérující – požadovanou sílu pohybu psa. Přední končetina jedné strany se pohybuje dopředu současně se zadní končetinou strany druhé. Hřbet, vazy a klouby jsou pevné.

KŮŽE

Srst: Jakost srsti: Srst má být hrubá, tvrdá a hustá. Skládá se z husté podsady a ne příliš krátkých, tvrdých a k tělu přiléhajících pesíků. Pesíky jsou hrubé, dostatečně dlouhé, aby bylo možné posoudit jejich strukturu, ani rozježené ani vlnité. Srst na končetinách má tendenci nebýt tak docela tvrdá. Na čele a uších je krátká. Jako typický znak tvoří na mordě nepříliš měkký vous a zježené obočí, které lehce stíní oči.

Barva:

a) čistě černá s černou podsadou,

b) pepř a sůl,

c) černostříbřitá a

d) čistě bílá s bílou podsadou. 

Pro pepř a sůl je chovatelským cílem střední odstín s pravidelným, dobře pigmentovaným pepřením a šedou podsadou. Přípustné jsou barevné odstíny od tmavé ocelové šedi po stříbrnou šeď. Všechny barevné odstíny musí vykazovat výraz podtrhující tmavou masku, která má odpovídat a ladit s daným barevným rázem. Zřetelně světlé znaky na hlavě, předhrudí a končetinách jsou nežádoucí. 

Pro černostříbřitý ráz jsou chovatelským cílem černé pesíky s černou podsadou; bílé znaky nad očima, na lících, na na vousech, na hrdle, na předhrudí dva oddělené trojúhelníky, na nadprstí předních končetin, na tlapkách, na vnitřních stranách zadních končetin a na řiti. Čelo, týl a vnější strana uší mají být černé jako pesíky na těle.
 

VELIKOST A VÁHA

Kohoutková výška: U psů a fen mezi 30 a 35 cm.

Váha: U psů a fen asi 4,5 až 7 kg.

VADY 

Každá odchylka od shora uvedených bodů musí být považována za vadu, jejíž hodnocení by mělo přesně vyjadřovat velikost stupně odchylky.

Pozoruhodné vady

• těžká nebo kulatá hlava,
• čelní vrásky,
• krátká, špičatá nebo úzká morda,
• klešťový skus,
• silně vystupující líce nebo jařmové kosti,
• nízko nasazené nebo příliš dlouhé, rozdílně nesené uši,
• světlé, příliš velké nebo kulaté oči,
• volná kůže na hrdle,
• lalok, úzká šíje,
• příliš dlouhý, klenutý nebo měkký hřbet, kapří hřbet,
• spadající záď,
• k hlavě vychýlené nasazení ocasu,
• dlouhé tlapy, mimochod,
• příliš krátká, dlouhá, měkká, vlnitá, zplstnatělá nebo hedvábná srst, hnědá podsada, 
• u barvy pepř a sůl úhoří hřbet nebo černé sedlo,
• neostře od sebe ohraničené prsní trojúhelníky u černostříbřitého rázu
• nedostatečná nebo nadměrná výška až o 1 cm.
   

Těžké vady

• těžká nebo lehká stavba těla na nízké nebo vysoké noze,
• vybočené lokty
• obrácený pohlavní výraz (např. fena s výrazem psa),
• vybočené lokty,
• vbočená hlezna,
• strmý nebo sudovitý postoj zadních končetin,
• příliš dlouhý bérec, příliš krátký nárt,
• bílá nebo skvrnitá srst u barevných rázů černý nebo pepř a sůl,
• skvrnitá srst u barevných rázů černostříbřitý a bílý,
• nedorostlý nebo přerostlý o více než 1 cm a méně než 2 cm,

Vyřazující vady

• vývojová odchylka každého druhu,
• vadný typ,
• vady skusu jako předkus, podkus, nepravidelný skus,
• hrubé vady v jednotlivých tělesných partiích, jako např. ve stavbě těla, srsti a její barvě,
• bázlivé, agresivní, zlostné, nadměrně nedůvěřivé, nervózní chování,
• nedostatečná nebo nadměrná výška o více než 2 cm.
   

Varlata:
Psi musí zřetelně vykazovat normálně vyvinutá varlata, která se zcela nalézají v šourku

LABRADORSKÝ RETRÍVR
(Labrador Retriever)

Země původu: Velká Británie

Celkový vzhled: silné konstituce, pevně svázaný, velmi aktivní se širokou lebkou, široký a hluboký hrudník, silná a dobře utvářená bedra a záď.

Charakteristika: dobré povahy, velmi agilní. Vynikající nos, ušlechtilá morda, milovník vody, adaptibilní, oddaný společník.

Povaha: inteligentní, čilý, bystrý, poslušný a oddaný. Má laskavou povahu, bez agresivity nebo nevhodné bázlivosti.

Hlava a lebka: lebka je široká s dobře utvářeným stopem, suchá bez masitých lící. Čelisti jsou středně dlouhé, silné a neseseknuté. Nos je široký, nosní otvory dobře vyvinuté.

Uši: nejsou příliš velké ani těžké, visí dolů podél hlavy a jsou nasazeny spíše dozadu.

Oči: středně veliké, vyjadřující inteligenci a dobrou náladu, barvy hnědé nebo lískových oříšků.

Morda: čelisti a zuby silné, skus perfektně pravidelně nůžkový, t.j. horní řezáky těsně překrývají spodní řezáky a rostou rovně z čelistí.

Krk: suchý, silný.

Přední končetiny: ramena jsou dlouhá a šikmá. Končetiny mají pevný kosterní podklad, jsou kolmo postaveny od lokte k zemi, ať při pohledu zepředu nebo z boku.

Trup: hrudník široký a hluboký s dobře klenutými a pružnými žebry. Hřbet je rovný. Bedra jsou široká, krátká a silná.

Zadní končetiny: záď je dobře vyvinutá, osvalená, není zúžená, s dobře vyvinutým a pohyblivým kyčelním kloubem. Zadní končetiny jsou při pohledu zezadu rovné. Kravský postoj je zásadně nežádoucí.

Tlapy: kulaté a silné, prsty sevřené, dobře klenuté, polštářky jsou tlusté a silné.

Prut: výrazně charakteristický pro toto plemeno, má být silný u kořene, zužující se ke konci, středně dlouhý, bez podsady, obrostlý hustou, krátkou, silnou, přilehlou srstí, působící dojem popisu vydřího ocasu. Má být nesen vesele, ale nemá být otočen na hřbet.

Pohyb: volný a plynulý, přímý a normální při pohledu zepředu i zezadu.

Osrstění: výrazně charakteristické pro toto plemeno. Srst je krátká, hustá, podsada není zkadeřená, při dotyku ruky se jeví jako přiměřeně tvrdá.

Zbarvení: jednotně černá, žlutá nebo čokoládově hnědá. Žlutá se vyskytuje v odstínech od světle smetanové po liščí červeň. Malé bílé skvrny jsou přípustné pouze na předhrudí.

Velikost: ideální výška v kohoutku psi 56 - 57 cm, feny 54 - 56 cm.

Vady: jakékoliv odchylky od výše uvedených bodů musí být považovány za vady a jejich závažnost musí být vztahována podle stupně projevu vzhledem ke standardu.

Poznámka: psi musí mít dvě zřetelná normální varlata, zcela sestouplá do šourku.

Standard NO a jeho celkový vzhled

Celkový vzhled
Německý ovčák je pes střední velikosti. Jeho kohoutková výška se měří pevnou mírou, při přitlačené srsti na kohoutku, a to kolmo k zemi, v úrovni lokte. Ideální je kohoutková výška 62,5 cm u psa a 57,5 cm u feny. Odchylka 2,5 cm nahoru nebo

dolů je přípustná. Překročení maximální výšky 65 cm nebo nedosáhnutí minimální výšky 60 cm u psa (u feny 60 cm a 55 cm) snižuje upotřebitelnost a chovnou hodnotu německého ovčáka.
Německý ovčák je poněkud delší stavby těla, silný, dobře osvalený. Kosti jsou mohutné, vazy pevné. Poměr výšky k délce, postavení a úhlení končetin, to vše je vzájemně sladěno tak, že je zajištěn velmi pevný a prostorný klus. Jeho končetiny se pohybují diagonálně, tzn., že pánevní končetina se pohybuje opačně, než hrudní končetina na téže straně. Končetiny musí být tak úhlené, aby v pohybu nebyla zjevně narušena hřbetní linie. Pánevní končetiny se musí dotýkat podkladu ve středu těla a hrudní končetiny musí dosahovat stejné délky kroku. Každý sklon k "přeúhlení" pánevních končetin snižuje (zmenšuje) pevnost a vytrvalost. Při správném poměru výšky těla k délce a při odpovídající délce kostí končetin je pohyb prostorný. Pes se pohybuje nízko nad terénem a jeho pohyb působí dojmem nenucenosti. Při hlavě mírně natažené vpřed a při lehce zvednutém ocasu je klus německého ovčáka rovnoměrný a klidný, přičemž horní linie těla, probíhající od špiček uší přes týl a hřbet až ke špičce ocasu, je plynulá.
Osrstění vzdoruje každému počasí. Líbivý vzhled je žádoucí, nesmí ale být na újmu práceschopnosti. Typičnost pohlaví musí být výrazná, tzn. že výraz psa nesmí být zaměňován s výrazem feny. Plemenným znakům odpovídající německý ovčák je ztělesněním síly, inteligence a obratnosti. Musí být proporcionální.

Povaha, charakterové vlastnosti
Pevné nervy, neohroženost, ovladatelnost, bdělost, věrnost, neúplatnost, odvaha, bojovnost a tvrdost, to jsou nejvýznamnější vlastnosti německého ovčáka.
Tyto vlastnosti z něho činí  všestranně užitkového psa, ceněného zvlášť pro hlídání, doprovod, ochranu a strážní službu. Jeho nadání k čichovým pracem spojené s klusáckou stavbou těla mu umožňuje pracovat nosem u země, bez tělesné námahy, klidně a jistě vypracovat stopu. 
Při nadměrném temperamentu musí být německý ovčák snadno ovladatelný, musí se umět přizpůsobit každé situaci, požadované úkony musí plnit ochotně a radostně. Musí být odvážný a tvrdý, když jde o ochranu svého pána nebo jeho majetku, musí být pozorný a poslušný, příjemný domácí společník, vlídný ke svému okolí, především k dětem a k domácím zvířatům, nestranný ve styku s jinými lidmi. Vcelku musí působit dojmem harmonické, přirozené ušlechtilosti a úctu vzbuzující sebejistoty. 

STANDARD

Hlava
Délka hlavy odpovídá velikosti psa (délka hlavy má činit 40% kohoutkové výšky). Hlava nesmí být těžkopádná, jemná nebo příliš dlouhá. Celkově je suchá, mezi ušima přiměřeně široká. Čelo při pohledu zpředu nebo ze strany je jen mírně klenuté bez anebo s málo znatelnou rýhou uprostřed čela. Líce tvoří na obou stranách mírný oblouk, ale nevyčnívají.

Lebka
Lebka (mozkovna tvoří asi 50% délky hlavy) se při pohledu shora ponenáhlu rovnoměrně zužuje od uší ke špičce nosu v tupou, klínovitou a suchou tlamu. Šířka hlavy má odpovídat délce mozkovny, přičemž poněkud širší hlavu u psa a poněkud užší hlavu u feny se toleruje.

Tlama
Tlama je silná, pysky napjaté, suché, dobře přiléhající. Nosní hřbet je rovný a rovnoběžný s prodloužením linie čela.

Chrup
Chrup - zdravý, silný, úplný (42 zuby, 20 v horní a 22 v dolní čelisti). Nůžkový skus (řezáky do sebe nůžkovitě zapadají, přičemž řezáky dolní čelisti se dotýkají řezáků hornočelistních). Předkus a podkus jsou vady. Větší mezery mezi jednotlivými zuby jsou nežádoucí. Za vadu se pokládá i klešťový skus (kdy horní a dolní řezáky na sebe nasedají hranami). Čelisti dobře vyvinuté, silné, zuby v nich pevně zasazené.

Uši
Středně velké, u kořene široké, vysoko nasazené, zašpičatělé, kupředu směřující. Nesmí být nachýlené dovnitř. Ucho klopené, kupírované nebo svěšené je vadné. Uši dovnitř skloněné značně ovlivňují celkový zjev. Štěňata a mladí psi mívají při výměně zubů (do 6-ti měsíců), někdy i déle, uši sklopené nebo dovnitř nachýlené. Při pohybu, anebo někteří psi vleže, přikládají uši k hlavě, což je vada.

Oči
Středně velké, mandlovitého tvaru, poněkud šikmo uložené, nepoulené. Barva očí odpovídá celkovému zbarvení psa, má být pokud možno tmavá. Pohled živý, rozumný, sebejistý.

Krk
Silný, s dobře vyvinutým svalstvem, bez volné kůže a bez laloku. S vodorovnou linií svírá jeho osa úhel 45°. Při vzrušení a rozčilení se zdvihá, v klusu se sklání.

Trup
Délka trupu má přesahovat kohoutkovou výšku. Má dosahovat 110 – 117% kohoutkové výšky. Celkově krátcí, kvadratičtí psi jsou nežádoucí.

Hruď
Hloubka hrudníku dosahuje asi 45 – 48% kohoutkové výšky, hrudník není příliš široký, jeho spodní část má být dlouhá, výrazná. Žebra jsou dlouhá, správně utvářená, ani sudovitá, ani plochá. Hrudní kost je v úrovni lokte. Správně utvářený hrudník ponechává loktům dost prostoru k pohybu při klusu psa. Sudovitý hrudník způsobuje vybočování loktů. Příliš úzký hrudník má na svědomí lokty vbočené. Hrudník zasahuje daleko vzad, takže bedra jsou poměrně krátká. Břicho má být přiměřeně vtažené. Hřbet, včetně beder je rovný, dobře vyvinutý. Mezi kohoutkem a zádí není příliš dlouhý. Kohoutek dlouhý, dost výrazný, dost vysoký, plynule přecházející ve hřbet. Plynulá hřbetní linie, která probíhá odpředu dozadu nesmí být narušená, mírně se sklání. Bedra široká, silná, dobře osvalená. Záď dlouhá, mírně spadající (sklon tvoří asi 23°). Její podklad tvoří kosti kyčelní a kost křížová. Krátká, sražená nebo rovná záď je nežádoucí.

Ocas
Bohatě osrstěný, dosahující délkou nejméně k hleznům, nepřesahující ale polovinu nártu. Na konci, i když to je nežádoucí bývá občas zakroucený do strany. V klidu nesen nad linií hřbetu. Nesmí být ani rovný, ani zatočený nesen nad hřbetem. Kupírovaný ocas je nepřípustný.

Hrudní končetiny
Lopatka je dlouhá, šikmo uložená (pod úhlem asi 45°), plochá, přiléhající k hrudníku. Kost ramenní (pažní) svírá s osou lopatky zhruba pravý úhel. Kost ramenní i lopatka jsou silné a dobře osvalené.

Předloktí
Předloktí je při pohledu ze strany rovné. Kosti ramenní a předloketní mají na průřezu spíš oválný než kruhový tvar. Zápěstí je pevné, jeho sklon nepřekračuje 20°. Lokty přiléhají, nejsou ani vybočené, ani vbočené. Délka kostí volné končetiny má být větší, než hloubka hrudníku (představuje asi 55% kohoutkové výšky).

Pánevní končetiny
Stehna jsou široká, silně osvalená. Kost stehenní je při pohledu ze strany šikmo uložená a je o něco kratší než kosti bércové. Úhel kolenního kloubu je asi 120°. Zaúhlení odpovídá úhlení hrudních končetin. Přeúhlení je nežádoucí. Hlezna jsou silná, pevná. Nárt je též silný. I celá záď musí být silná, dobře osvalená, neboť je zdrojem hnací síly psa v pohybu a nesmí se záhy unavit.

Tlapy
Kulaté, krátké, uzavřené, prsty klenuté. Nášlapné polštářky tuhé, ne však nepoddajné, drápy krátké, silné, tmavé barvy. Paspárky na pánevních končetinách se mohou občas vyskytnout, ale mají být u štěňat hned po narození odstraněny.

Zbarvení
Černé, s pravidelnými hnědými, žlutými až světlešedými znaky, také je možné jen černé sedlo, železitá barva (černavý nádech na šedém nebo světlehnědém podkladě s odpovídajícími světlejšími znaky), celočerná, jednotná šedá (vlkošedá) nebo se světlými či hnědými odznaky. Malé bílé skvrnky na prsou nebo světlé zbarvení na vnitřních plochách končetin je přípustné, ale nežádoucí. Čenich musí být u každého zbarvení černý. Psi s málo vyvinutou maskou nebo bez masky, s očima nažloutlýma nebo pichlavě žlutýma (dravčí oko), se světlými znaky na prsou a velmi světlou vnitřní plochou končetin, psi s bílými drápy, červenou špičkou ocasu nebo s vodově rozpitou barvou, se pokládají za slabě pigmentované. Podsada je, s výjimkou celočerných psů, vždy našedlá. Konečné zbarvení se dá určit u mladých jedinců až po výměně štěněčí srsti, až když dorostou pesíky krycí srsti.

Osrstění
a) krátká srst
Pesíky jsou co nejhustší, každý chlup je tvrdý, pevně přilehlý. Hlava, vnitřky ušních boltců, přední plochy končetin, tlapy a prsty jsou krátce osrstěné. Na krku je srst delší, bohatší. Na zadní ploše hrudních končetin, až po zápěstí, a na zadní ploše pánevních končetin, až po hlezno je srst delší, na stehnech tvoří slabé ”kalhoty”. Délka chlupů je různá, a podle toho rozeznáváme různé mezi druhy srsti. Úplně krátká ”krtčí” srst je vadná.
b) dlouhá a rovná srst
Jednotlivé chlupy jsou delší, ne vždy zcela rovné a především nepřiléhající těsně k tělu. Zvlášť uvnitř uší, za ušima, na zadní straně předloktí a nejvíce ve slabinách je srst delší. V ušních boltcích tvoří chomáče, na hrudních končetinách prapory od lokte až po zápěstí, na stehnech dlouhé a husté ”kalhoty”. Ocas je huňatý a směrem dolů tvoří náznak praporu. Dlouhá rovná srst, protože není tak odolná vůči povětrnostním vlivům jako srst výše popsaná, je nežádoucí, ale při dostatečně vyvinuté podsadě, pokud to povoluje chovatelský řád příslušné země, může ještě být připuštěna do chovu.
c) dlouhá srst
Chlupy jsou značně delší než předešlé, většinou velmi měkké, na hřbetě se srst dělí "na pěšinku". Podsada je jen ve slabinách, nebo úplně chybí. Odolnost této srsti vůči vlivům počasí je malá, a proto toto osrstění značně snižuje upotřebitelnost psa. Proto se tato srst považuje za vadnou.

Vady
Vše, co ovlivňuje negativně upotřebitelnost, vytrvalost, výkon. Vadná je zvláště netypičnost, nevýraznost pohlaví, nežádoucí povahové vlastnosti, netečnost, slabé nervy, předrážděnost, plachost, nedostatek vitality, neochota k práci, monorchismus a kryptorchismus, u psů příliš malá varlata, měkká až houbovitá konstituce, nedostatky ve stavbě těla, modré zbarvení, albinismus (červený nos, oči atd. – úplná ztráta pigmentu), bělouši. Jedinci přerostlí a nedorostlí, nevyvinutí, dlouhonozí, vpředu příliš těžcí (s příliš mohutným hrudníkem), příliš lehké nebo příliš těžké stavby těla, s měkkým hřbetem, příliš krátcí, se strmým postojem končetin. Vadné je vše, co negativně ovlivňuje prostornost (vydatnost) pohybu. Nežádoucí je krátká, tupá, slabá, špičatá a úzce protáhlá hlava (objevuje často u jedinců s úzkým hrudníkem a dlouhou rovnou srstí), předkus, podkus nebo jiné nedostatky chrupu, zvláště chrup slabý (přiliš malé zuby) a psinkový. Vadná je též měkká, příliš dlouhá nebo příliš krátká srst, chybějící podsada, zavěšené, dopředu překlopené, nebo špatně nasazené a nesené ucho, ucho kupírované, zatočený, špatně nesený, kupírovaný a pahýlovitý ocas, ocas vrozeně krátký.

Aktivní pohybový aparát - kosterní svalstvo

1. stahovač koutku tlamy a sval pro rozšíření nozder
2. sval nosní
3. kruhový sval tlamy
4. sval lícní
5. vnější žvýkací sval
6. jařmový sval
7. spánkový sval
8. sval k jazylce
9. dolní sval uchohybný
10. zdvihač hlavy
11.-12. ramenní vzpřimovač hlavy a krku
13. trapézový sval
14. spodní čelistní sval
15. zdvihač lopatky
16. deltový sval
17. trojhlavý sval
18. zevní vřetenní sval
19. společný natahovač prstů
20. boční natahovač prstů
21. zevní loketní sval
22. vnitřní loketní sval
23. dlouhý natahovač "palce"
24. široký sval zádový
25. velký sval prsní
26. přímý sval břišní
27. zevní šíkmý sval břišní
28. střední sval hýžďový
29. natahovač stehenní fascie
30. krejčovský sval
31. velký sval hýžďový
32. dvojhlavý sval stehenní
33. pološlašitý sval
34. přední sval holenní
35. dlouhý natahovač prstů
36. dlouhý sval lýtkový
37. ohýbač prstů
38. achilova šlacha

Pasivní pohybový aparát - kosti a kluby

1. Mezičelistní kost
2. Kost horní čelisti
3. Čelo
4. Lebka
5. Jařmový oblouk
6. Dolní čelist
7. Oční jamka
8. První krční obratel
9. Šest krčních obratlů ze sedmi vyvinutých krčních obratlů
10. Žebro
11. Dvanáct žeber
12. Volné žebro
13. Začátek prsní kosti
14. Konec prsní kosti
15. Tři hrudní obratle
16. Třináct hrudních obratlů
17. Jeden bederní obratel
18. Sedm bederních obratlů
19. Kost křížová
20. Obratle ocasu
21. Lopatka
22. Kost nadloktí
23. Kost vřetenní
24. Kost loketní (23+24 předloktí)
25. Zápěstí
26. Nadprsní hrudní končetiny
27. Prsty hrudní končetiny
28. Pánev
29. Kyčelní kloub
30. Stehno
31. Čéška
32. Holení kost
33. Lýtková kost (32+33 lýtko)
34. Hlezno
35. Nárt
36. Prsty pánevních končetin

 

Lymfatický systém

1. příušní lymfatické uzliny
2. lymfatické uzliny
3. vrchní krční lymfatické uzliny
4. podpažní lymfatické uzliny
5. povrchové tříselné lymfatické uzliny
6. podkolenní lymfatické uzliny
 

Samičí pohlavní orgány

1.Srdce
2. Zadní dutá žíla
3. Přední dutá žíla
4. Nepárová žíla
5. Aorta
6. Bránice
7. Játra
8. Otevřený žaludek
9. Dvanáctník
10. Tenké střevo
11. Ledvina
12. Močovod
13. Močový měchýř
14. Vaječník
15. Děloha, zčásti otevřená
16. Plod v děloze
17. Pochva

Orgány v hrudní a břiší dutině se zvláštním zřetelem na dýchací cesty a samičí pohlavní žlázy

1. Nosní dutina
2. Hrtan
3. Průdušnice
4. Přední lalok plicní
5. Stření lalok plicní
6. Zadní lalok plicní
7. Jícen
8. Bránice
9. Játra
10. Žaludek
11. Vrátník
12. Dvanáctník
13. Tenké střevo
14. Konečník

Slinné žlázy a přehled orgánů břišní dutiny - Trávicí orgány

1. Příušní slinná žláza
2. Podčelistní slinná žláza
3. Podjazyková slinná žláza
4. Lícní slinná žláza
5. Přední lalok plicní
6. Střední lalok plicní
7. Zadní lalok plicní
8. Srdce
9. Pravá polovina jater
10. Žaludek
11. Dvanáctník
12. Konečník
13. Předstěra
14. Ledvina
15. Močovod
16. Měchýř

Plemenný standard boxera

Plemenný standard psa je popis ideálního představitele plemene. Je sestaven chovatelským klubem země původu psa a je přijímán ostatními národními Kynologickými organizacemi. Pro velkou část světa je garantem plemenných standardů FCI (Fédération Cynologique Internationale).

Boxer je středně velký, hladkosrstý statný pes pevné kvadratické stavby těla se silnými kostmi. Svalstvo je suché, silně vyvinuté a plasticky se rýsuje pod kůží. Pohyb je živý, plný síly a ušlechtilosti. Boxer musí být dostatečně zavalitý a plný síly, nesmí vypadat jako hubený nebo příliš lehký.

A) Délka těla a výška kohoutku:
Formát je čtvercový, to znamená, že linie spojující vodorovný hřbet a kolmice spuštěné z přídě plece a ze sedacího hrbolu tvoří čtverec.

B) Hloubka hrudníku a výška kohoutku:
Hrudní kost na úrovni lokte. Hloubka hrudníku se rovná polovině výšky v kohoutku.

C) Délka nosního hřbetu a délka hlavy:
Délka nosního hřbetu se má k délce mozkovny v poměru 1:2 (měřeno od špičky čenichu k vnitřnímu koutku oka a od koutku oka k týlnímu hrbolu).

Chování a povaha
Boxer musí mít silné nervy a sebevědomí. Musí být klidný a vyrovnaný. Jeho povaha vyžaduje důslednost a dobrou péči. Jeho přítulnost a věrnost pánovi i celému domu, jeho ostražitost a neohrožená odvaha před protivníkem jsou známy od starověku. Vůči rodině je naprosto spolehlivý, ale vůči cizím nesmlouvavý. Je přátelský a bujný při hře, ale neohrožený ve vážných situacích. Díky své ochotě podřídit se, své ostrosti, odvaze a čichovým schopnostem je velmi použitelný, ale je také velmi vhodný jako rodinný pes, kde zastává úlohu hlídače, obránce i služebního psa. Jeho povaha je bodrá, nezná faleš a úskoky ani ve vysokém věku.

Za vady standardu se považuje agresivita, zlomyslnost, úskočnost, nespolehlivost, nedostatek temperamentu či zbabělost.

Hlava
Boxer musí mít správný výraz, dobrý poměr hlavy k tělu, která nesmí být příliš lehká, ani těžká. Čenichová partie musí být co nejširší a nejmohutnější. Krása hlavy spočívá v harmonickém poměru mezi čenichem a mozkovnou. Ať se na hlavu pohlíží z kteréhokoliv směru, shora nebo ze strany, čenichová partie musí mít vždy správný poměr k mozkovně, nikdy nesmí vypadat malá. Musí být suchá, nesmí mít žádné záhyby. Přirozeně se tvoří vrásky na čele a mezi ušima. Tmavá maska se omezuje na čenichovou partii a musí být výrazná a zřetelně se odlišovat od barvy hlavy, aby obličej nepůsobil příliš temně.

LEBKA
Mozkovna je co nejštíhlejší a hranatá. Je lehce vyklenutá až kopulovitá, ani krátká, ani plochá a nepříliš široká. Týl nesmí být příliš vysoký. Čelní rýha je jen slabě vyvinutá, zejména mezi očima nesmí být moc hluboká.

STOP
Čelo tvoří s nosem dobře vyznačený čelní sklon (stop). Hřbet nosu není vražen do čela jako u buldoka a nesmí směřovat šikmo dolů.

LÍCE
Odpovídají mohutným čelistem, ale nevystupují příliš zřetelně. Naopak přecházejí lehce klenutě směrem k čenichu.

ČENICH
Čenich má být mohutně vyvinutý do všech tří rozměrů, tedy nesmí být ani špičatý, ani úzký, krátký či nízký. Ráz obličeje je dán:

1. tvarem čelistí
2. postavením špičáků
3. tvarem pysků.

Špičáky musí být daleko od sebe a dostatečně dlouhé, aby umožňovaly široký zákus. Přední plocha čenichu má být široká, skoro čtvercová a s hřbetem nosu má svírat tupý úhel. Spodní okraj horního pysku leží na pokraji spodního. Nahoru zahnutá část dolní čelisti se spodním pyskem tvoří bradu, nesmí ji zakrývat, nejvýše jen málo, ale zepředu a ze strany musí být dobře patrná. Špičáky a řezáky spodní čelisti nesmějí být při zavřené tlamě patrné, zejména nesmí boxerovi vyčnívat jazyk při zavřené tlamě. Rozpolcení horního pysku musí být dobře patrné.

PYSKY
Pysky doplňují tvar čenichu. Horní pysk je tlustý a silný (vzdutý) a vyplňuje prostor, který vytváří prodloužená spodní čelist. Je dobře nesen špičáky.

NOS
Je široký a černý, lehce sražený, s širokými nozdrami. Špička nosu leží o něco výše než jeho kořen.

CHRUP
Spodní čelist přesahuje horní a je lehce zahnutá vzhůru. Boxer má předkus. Horní čelist vyrůstá z lebky v plné své šíři a vepředu se nepatrně zužuje. Chrup je silný a zdravý. Řezáky mají být co možná v pravidelné a neporušené řadě. Špičáky mají být dlouhé a široce rozestavené.

OČI
Tmavé oči jsou poměrně malé, nesmějí vystupovat, ani být zapadlé. Výraz má být energický a inteligentní, rozhodně ne hrozivý nebo pichlavý. Okraje víček musí být tmavé.

UŠI
Mají být přiměřeně veliké, nasazené po stranách daleko od sebe na nejvyšším vrcholu hlavy. V klidu mají přiléhat k lícím, pokud pes zpozorní, mají ve zřetelném záhybu spadat kupředu.

Za vady neodpovídající standardu hlavy plemene se považuje nedostatek ušlechtilosti a výrazu, pinčí nebo buldočí hlava, slintání, zuby nebo vyčnívající jazyk, špičatý nebo lehký čenich, spádný hřbet nosu, kožený nebo proláklý nos, světlé nosní zrcadlo, dravčí oko, nepigmentovaná mžurka, špatně směrované uši či uši ve tvaru růžového lístku, zešikmená dolní čelist, šikmá zubní lišta, vadné postavení zubů, slabě vyvinutý chrup, nesprávný skus

Krk
Horní linie tvoří elegantní oblouk od zřetelně vyjádřeného nasazení týlu ke kohoutku. Má mít odpovídající délku, je kulatý, silný, svalnatý a suchý.
Za vadu standardu se pokládá pokud je krk krátký, tlustý či s volnou kůží.

Hrudní končetiny
Mají být úplně rovné a rovnoběžné, kosti silné.

PLECE
Dlouhé, šikmé, dobře přilehlé, nesmějí být příliš osvalené.

NADLOKTÍ
Dlouhé, s lopatkou svírá pravý úhel.

LOKTY
Nesmějí být příliš silně přitlačené k hrudní stěně, ani odstávající.

PŘEDLOKTÍ
Kolmé, dlouhé, svalnaté, ale suché.

ZÁPĚSTNÍ KLOUB
Silný, dobře vyznačený, nesmí být skloněný (měkký).

PŘEDNÍ ZÁPRSTÍ
Krátké, nepatrně sešikmené.

TLAPKY
Malé, kulaté, uzavřené, tlusté polštářky a tvrdé drápy.

Za vady standardu se považuje tzv. "francouzský postoj", volné plece, volný loket, slabé přední spěnky, zaječí tlapka, plochá, nesevřená tlapka.

Stavba těla
Měla by býti kvadratická. Hřbet spočívá na silných, rovných končetinách.

KOHOUTEK
Dobře vyjádřený.

HŘBET
Plný, zejména v bedrech, krátký, pevný, rovný, široký a mohutně osvalený.

ZÁĎ
Lehce spáditá, ploše klenutá a široká. Pánev je dlouhá a u fen široká.

HRUDNÍK
Hluboký, dosahující k lokti, jeho hloubka se rovná polovině výšky psa v kohoutku. Předhrudí dobře vyvinuté, žebra dobře klenutá, ale ne sudovitá, zasahující dosti dozadu.

SPODNÍ LINIE
Probíhá elegantní křivkou dozadu. Krátké, napjaté slabiny, lehce vtažené.

Za vadu standardu se v této oblasti považuje příliš široká a nízká přední fronta, prověšený, kapří, propadlý či hubený hřbet, příliš dlouhá, úzká a ostře vystupující bedra, slabě vázaná záď, vyklenutá bedra, strmá záď, úzká pánev, svislé břicho, propadlé boky ...

Pánevní končetiny
Velmi silně osvalené, svalstvo tvrdé, plasticky vystupující. Zezadu rovné.

STEHNA
Dlouhá a široká, úhel v kyčelním a kolenním kloubu má být mírně tupý.

KOLENO
V základním postavení musí být tak vpředu, aby nesahalo ke kolmici spuštěné z kyčelního hrbolu.

LÝTKO
Velmi svalnaté.

HLEZENNÍ KLOUB
Silný, výrazný, nevybočený. Tvoří úhel 140o.

ZADNÍ ZÁPRSTÍ
Krátké, se sklonem 95o až 100o k podkladu.

TLAPKY
O něco delší než přední, uzavřené, polštářky silné, drápy tvrdé.

Za vady standardu se v této oblasti považuje slabé osvalení, málo zaúhlené nebo přeúhlené zadní nohy, šavlovitý či kravský postoj, paspárky, zaječí tlapky, ploché či nesevřené tlapky.

Ocas
Dobře nasazený, raději výše než nízko.

Chod a pohyb
Živý a plný síly, ušlechtilý.

Kůže
Suchá, elastická, bez záhybů.

Osrstění
Srst krátká, tvrdá, lesklá a přilehlá.

Zbarvení
Žlutá nebo žíhaná, v různých odstínech od světle žluté do tmavé srnčí červené. Černá maska. Maska má být tmavá až uhlově černá. Žíhaná varieta má základní barvu zlatožlutou, přes kterou ve směru žeber jdou tmavé nebo černé pruhy. Základní barva má být jasná, pruhy s ostrou kresbou, nikoli rozmazané. Bílá barva smí pokrývat nejvýše třetinu celé tělesné plochy.

Za vady standardu se v této oblasti považuje nevybarvená maska, žíhání příliš na sobě natěsnané nebo špatně znatelné. Špinavá základní barva. Smíchaná barva. Nepěkné bílé odznaky, téměř celá nebo napůl bílá hlava. Jiné zbarvení nebo základní barva z více než jedné třetiny bílá.

Velikost
Psi: v kohoutku 57 - 63 cm
Feny: v kohoutku 53 - 59 cm

Hmotnost
Psi nad 30 kg
Feny 25 kg

ROTVAJLER
(Rottweiler)

ZEMĚ PŮVODU: Německo

DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: 06.04.2000

POUŽITÍ: společenský, služební a pracovní pes

KLASIFIKACE FCI:
Skupina 2 
Pinčové a knírači, molosská plemena, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena
Sekce 2.1
molosská plemena – dogovití psi
se zkouškou z výkonu

KRÁTKÝ HISTORICKÝ PŘEHLED:
Rotvajler patří mezi nejstarší plemena psů. Jeho původ sahá až do doby antického Říma. Tehdy se používal jako pastevecký pes a na pohánění stád. Tito psi táhli římskými legiemi přes Alpy, chránili lidi a poháněli stáda. V oblasti kolem Rottweilu se tito psi setkali s místními psy a jejich krev se smísila. Hlavním úkolem rotvajlerů bylo nyní pohánění a střežení velkých stád dobytka a obrana pána a jeho majetku. Toto plemeno dostalo svůj název podle starého říšského města Rottweilu: rottweiler. Rotvajler se stal také psem řezníků. Řezníci chovali tento ráz psů jen na výkon a pro své účely. Tak během let vznikl vynikající strážní pes a pes pro pohánění stád, který se využíval také jako tažný pes. Když na počátku 20. století hledala policie vhodná plemena psů pro své účely, zkoušela také rotvajlery. Velmi rychle se ukázalo, že rotvajler je velmi vhodný také pro policejní účely. Proto byl v roce 1910 oficiálně uznán jako policejní plemeno. Chovatelé rotvajlerů usilují o psa překypujícího silou, černého s červenohnědými jasně ohraničenými znaky, který přes svoji celkovou mohutnost nepostrádá ušlechtilosti a je mimořádně vhodný jako společenský, služební a pracovní pes.

CELKOVÝ VZHLED PSA:
Rotvajler je středně velký až velký robustní pes, není těžkopádný, ani lehký, není vysokonohý, ani chrtovitý. Jeho souměrná postava je robustní a podsaditá, ukazuje na velkou sílu, obratnost a vytrvalost.

DŮLEŽITÉ PROPORCE:
Délka trupu měřená od vrcholu hrudní kosti až k výběžku sedací kosti by měla přesahovat kohoutkovou výšku nejvýš o 15%.

CHOVÁNÍ A CHARAKTER (POVAHA):
Je přátelský a klidný, v zásadě vlídný, miluje děti. Je velmi oddaný, poslušný, ovladatelný, rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů. Na své okolí reaguje s velkou pozorností.


HLAVA:

MOZKOVNA:
Lebka: Středně dlouhá, mezi ušima široká, profil čela při pohledu ze strany je mírně klenutý. Týlní hrbol je dobře vyznačený, aniž by silně vystupoval.
Stop: Čelní sklon je výrazný.

OBLIČEJOVÁ ČÁST LEBKY:
Nosní houba: Čenich je dobře vyvinutý, spíše širší než kulatý, s přiměřeně velkými nosními otvory, vždy černé barvy.
Tlama: V poměru k mozkovně nemá působit ani krátkým, ani dlouhým dojmem. Hřbet nosu rovný, široký v nasazení a mírně se zužuje k čenichu.
Pysky: Černé, pevně přiléhající, koutky pysků uzavřené, dásně co nejtmavší.
Čelisti/zuby: Silná, široká horní i dolní čelist. Zuby silné a úplný chrup (42 zubů); horní řezáky přesahují dolní řezáky a tvoří nůžkový skus.
Líce: Jařmová kost výrazná.
Oči: Středně velké, mandlového tvaru, temně hnědé barvy; víčka dobře přiléhající.
Uši: Středně velké, visící, trojúhelníkového tvaru; daleko od sebe postavené a vysoko nasazené. Uši jsou otočené dopředu a přiléhající a zdánlivě rozšiřující temeno.

KRK:
Silný, přiměřeně dlouhý, dobře osvalený, s lehce klenutou šíjí, suchý, bez laloků a volné kůže na hrdle.

TRUP:
Hřbet: Rovný, silný, pevný.
Bedra: Krátká, silná a hluboká.
Záď: Široká, středně dlouhá, lehce zaoblená, není rovná, ani strmě spáditá.
Hruď: Prostorná, široká a hluboká (zhruba 50% kohoutkové výšky), s dobře vyvinutým předhrudím a dobře klenutými žebry.
Břicho: Nevtažené slabiny.
Ocas: Ponechán v přirozené podobě, nesen vodorovně v prodloužení hřbetu; v klidu také visící.
KONČETINY:

HRUDNÍ KONČETINY:
Všeobecně: Hrudní končetiny jsou při pohledu zepředu rovné a nejsou úzce postavené. Předloktí je při pohledu ze strany rovné. Lopatka svírá s vodorovnou rovinou úhel asi 45 stupňů.
Lopatky: Dobře uložené.
Nadloktí: Dobře přiléhající k trupu.
Předloktí: Silně vyvinuté a osvalené.
Přední nadprstí: Lehce pérující, silné, nikoli strmé.
Tlapy hrudních končetin: Kulaté; prsty dobře uzavřené a klenuté. Polštářky tvrdé, drápy krátké, černé a silné.

PÁNEVNÍ KONČETINY:
Všeobecně: Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny rovné, nejsou úzce postavené. V nenuceném postoji svírá stehno s kostí pánevní, stehno s bércem a bérce s nártem tupý úhel.
Stehno: Středně dlouhé, široké a silně osvalené.
Bérce: Dlouhé, silné a mohutně osvalené, šlachovité.
Hlezno: Silné, dobře zaúhlené a není strmé.
Tlapy pánevních končetin: Poněkud delší než přední tlapy; prsty silné, stejně dobře uzavřené a klenuté.

POHYB:
Rotvajler je klusák. Hřbet zůstává během pohybu pevný a relativně v klidu. Průběh pohybu je harmonický, jistý, plný síly a plynulý, krok je prostorný.

KŮŽE:
Kůže je všude na hlavě napjatá; je-li silně vzbuzena pozornost psa, může tvořit lehké vrásky na čele.

OSRSTĚNÍ:

SRST:
Skládá se z krycí srsti a podsady = patrová srst. Krycí srst je středně dlouhá, drsná, hustá a pevně přiléhající. Podsada nesmí přerůstat krycí srst. Na pánevních končetinách je osrstění poněkud delší.
BARVA:
Černá s dobře ohraničenými znaky (pálením), syté červenohnědé barvy na lících, tlamě, spodní straně krku, hrudi a končetinách, stejně jako nad očima a pod kořenem ocasu.

VELIKOST A HMOTNOST:

Kohoutková výška: u psů 61 až 68 cm.
Psi:
61 až 62 = malí
63 až 64 = střední
65 až 66 = velcí (správná výška)
67 až 68 = zvlášť velcí
Hmotnost: zhruba 50 kg

Kohoutková výška: u fen 56 až 63 cm
Feny:
56 až 57 = malé
58 až 59 = střední
60 až 61 = velké (správná výška)
62 až 63 = zvlášť velké
Hmotnost: zhruba 42 kg

VADY:

Každá odchylka od výše jmenovaných bodů musí být považována za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru se stupněm odchylky.

Celkový vzhled: Lehký, chrtovitý, vysokonohý celkový vzhled, slabé kosti a slabé osvalení.
Hlava: Jako u loveckého psa, úzká, lehká, příliš krátká, dlouhá, těžká hlava; plochá partie čela (chybějící nebo příliš malý stop).
Tlama: Dlouhá nebo špičatá; rozštěpený nos, prohnutý (konkávní) nebo vyklenutý (konvexní), spadající (orlí) hřbet nosu; světlý nebo skvrnitý čenich.
Pysky: Otevřené, růžové nebo skvrnité. Otevřené (povolené) koutky.
Čelisti: Úzká spodní čelist.
Skus: Klešťový skus.
Líce: Silně vystupující.
Oči: Světlé, hluboko ležící, vypouklé, nebo kulaté, nepřiléhající víčka.
Uši: Příliš nízko nasazené, těžké, dlouhé, schlíplé, dozadu sklopené, stejně jako odstávající nebo nestejně nesené uši.
Krk: Příliš dlouhý, tenký, slabě osvalený, lalok nebo příliš volné kůže na krku.
Trup: Příliš dlouhý, příliš krátký, úzký.
Hřbet: Příliš dlouhý, slabý, prohnutý, kapří.
Záď: Spadající záď, příliš krátká, příliš rovná nebo příliš dlouhá.
Hrudník: Plochý hrudní koš, sudovitý, úzký a mělký hrudník.
Ocas: Příliš vysoko nebo příliš nízko nasazený.
Hrudní končetiny: Úzce postavené nebo křivé, strmé lopatky; chybějící nebo nedostatečné připojení v lokti; příliš dlouhé, krátké nebo strmé nadloktí; měkké nebo strmé nadprstí; rozevřené tlapy; příliš ploché nebo příliš klenuté prsty; zakrnělé prsty; světlé drápy.
Pánevní končetiny: Nedostatečně osvalené, úzce postavená hlezna, kravský, nebo sudovitý postoj; přeúhlené nebo málo zaúhlené klouby; paspárky.
Kůže: Vrásky na hlavě.
Vlastnosti srsti: Měkká, příliš krátká, nebo příliš dlouhá srst, vlnitá srst, chybějící podsada.
Barva: Špatné zbarvení, nezřetelně ohraničené a příliš rozšířené znaky.

DISKVALIFIKUJÍCÍ VADY:

Celkový vzhled: opačný pohlavní výraz (typ feny u psa a naopak).
Chrup: Předkus, podkus, zkřížený skus; psi s chybějícími řezáky, špičáky, premoláry nebo moláry.
Oči: Entropium, ektropium, žluté a různobarevné oči
Ocas: zalomený, zatočený, nesený silně ke straně, nebo ke hřbetní linii.
Osrstění: Vyloženě dlouhosrstá nebo zvířata se zvlněnou srstí.
Barva srsti: Psi s barvou neodpovídající standardu rotvajlera - černá s hnědými znaky; bílé skvrny.
Chování: bojácná, plachá, zbabělá povaha, bojácnost při výstřelu, zlomyslná, přehnaně nedůvěřivá a nervózní zvířata.

Pozn.: Psi musejí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata, která se nacházejí zcela v šourku.

Členská schůze Rottweiler klubu České republiky dne 27. 11. 04 schválila návrh ÚPCH nazákaz kupírování ocasů rottweilerů v České republice od 1.1.2005.

Standard zlatého retrivera

Země původu: Velká Británie

Celkový vzhled: symetrický, vyvážený, statný, vyrovnaného pohybu, má laskavý výraz.

Charakteristika: poslušný, inteligentní a vyjadřuje přirozenou pracovní schopnost.

Povaha: laskavý, přátelský a důvěřivý.

Hlava a lebka: vyvážená a dobře stavěná, lebka široká, bez hrubých rysů, dobře sedí na krku, čenich je dobře vyvinutý, široký a hluboký. Délka nosní části je přibližně rovna délce části lebeční, nos je černý.

Oči: temně hnědé, dobře posazené do stran, tmavá víčka.

Uši: střední velikosti, zavěšené přibližně v rovině očí.

Morda: silné čelisti, které mají dokonalý, pravidelný a úplný nůžkový skus, to znamená, že horní řezáky těsně překrývají spodní řezáky a rostou rovně z čelistí.

Krk: dostatečně dlouhý, suchý a svalnatý.

Přední končetiny: jsou rovné s dokonalým kostěným podkladem, ramena dobře přiléhají, má dlouhé lopatky se stejně dlouhým ramenem, což umisťuje končetiny pod tělo. Loketní klouby jsou pevné.

Trup: vyvážený, dobře svázaný, hrudník je prostorný a hluboký. Žebra jsou dlouhá, pružná, hřbet pevný, rovný.

Zadní končetiny: bedra a končetiny jsou silné a svalnaté, dobře utvářená stehna a lýtka, dobře zaúhlené kolenní klouby. Hlezna jsou rovná. Při pohledu zezadu nevytáčejí se ani dovnitř ani ven. Zásadně nežádoucí je kravský postoj.

Tlapy: kulaté, kočičí.

Oháňka: nasazena a nesena ve výši hřbetu, délkou dosahuje ke hleznu, bez kadeře nebo zakroucení na špičce.

Pohyb: živý a energický. Pohyb předních i zadních končetin je přímý a pravidelný. Krok je dlouhý, bez náznaků nepravidelného pohybu předních končetin.

Osrstění: hladké nebo mírně zvlněné s dobrou podsadou, nepropustnou pro vodu.

Zbarvení: jakýkoliv odstín zlaté nebo krémové, nikdy ne červené či mahagonové.
Několik bílých chloupků je přípustné pouze na předhrudí.

Velikost: kohoutková výška psů je 56 - 61 cm, fen 51 - 56 cm.

Vady: jakékoliv odchylky od výše uvedených bodů musí být považovány za vady a jejich závažnost musí být vztahována podle stupně projevu vzhledem ke standardu.

Poznámka: psi musí mít dvě zřetelná normální varlata, zcela sestouplá do šourku