Únor 2007

Už vloni na podzim jsem začala prudit s tím, že by bylo potřeba v klubovně vymalovat. Předseda se tvářil doslova nerudně, slovem prohodil, že jestli ho chceme vyhnat z klubovny, tak ať se do toho dáme, že tuhle činnost přímo nesnáší.
Slovo dalo slovo, a tak jsme se dohodli, že na jaře vymalujeme, protože je to opravdu potřeba. Od oprav domu po povodni v roce 2002 se nemalovalo.
Přišel únor a s ním malování. Práce se ujal Vláďa Kasl. V úterý 6. února večer jsme vyklidili klubovnu.
Ve středu 7. února se Vláďa pustil do práce. Klubovna, chodba, sprcha, záchod a umývárna byla do večera hotová a mohlo se začít uklízet. Ve čtvrtek se do úklidu pustil předseda Karel Ráž s Majkou Šubrtovou, začali už přes den, odpoledne jsem se přidala k úklidu já a Světlana Ungermanová. Díky ochotě a pomoci těchto brigádníků byla klubovna uklizena už ve čtvrtek večer, v pátek se dodělávaly pouze maličkosti.
Následující týden měla tato činnost pokračování – opět v úterý, tentokrát 13. února, vyklízíme (do již uklizené klubovny) veškeré věci z kuchyně a z kanceláře.
Óóóó, kde se jen vzalo tolik věcí????
V klubovně nestačí stoly na všechny věci, které jsme vynosili z těchto dvou malých místnůstek. Začínám propadat beznaději…..
Středa 14. února – nastupuje Vláďa na další směnu malování. Do večera je hotovo.
Večer, po práci, začínám uklízet v kuchyni. S úklidem pokračujeme ve čtvrtek, kdy pomáhali opět Karel, Světlana, já a Eva Bílková.
Úklid věcí z kuchyně a z kanceláře se zdá nekonečný. Podléháme na chvíli tak zvaně „vyhazovací“ náladě, kdy člověk ze zoufalství některé „potřebné“ věci v přechodném pomatení smyslu vyhodí.
Ach jo, už to vidím, že je příští týden budu určitě potřebovat, to už ale bude pozdě, protože popeláři už vyvezou naši k prasknutí plnou popelnici….. Nemá to konce, na uklizené se dává neuklizené, přenáším věci sem tam jak bez duše, no nakonec se to snad chýlí, ještě chvíli v pátek dodělat pár drobností a srovnat umyté nádobí. Konečně hotovo. Avšak jen na chvíli….
Přichází poslední díl story o malování – opět přichází úterý, tentokrát je na kalendáři datum 20. února, a my opět připravujeme další (poslední) místnosti k vymalování. Tentokrát zbývá veranda a sklad materiálu. To byste nevěřili, co v malé místnůstce třikrát metr a půl se dá složit věcí. Ale dá….
Středa 21. února – Vláďa maluje poslední zbytky. A sehraný tým stále stejných (teď mi nenapadá žádný vhodný výraz) lidí se pouští do úklidu a rovnání věcí ve vymalovaných prostorách. Naštěstí tyto místnosti už obsahují větší věci a miminum malých „blbostí“, které je nutné umýt a srovnat. Tým Karel, Světlana a já (pravda, tým se nám trochu zmenšil) je ve čtvrtek večer hotov a všichni zahazují s nechutí kýble a hadry s tím, že už toho bylo dost.
Tak a máme v klubovně čisto, útulno, hezky. Máme nové židle, nové záclony, nové ubrusy, máme naleštěno, uklizeno, jen z podlahy by se asi jíst nedalo, protože při tomhle počasí, jaké je, si na ni každý odloží svůj díl bahna z bot, ve kterých vstupuje do klubovny. Ještě že dlažba se dá snadno setřít, jak říká Roman Bílek – hlavně se prosím vás nezouvejte, já to potom setřu. HaHaHa!
Trochu humoru ze zoufalství? Ba ne, už je hotovo, srovnáno, a tak si můžeme sednout na nové, pěkné židle a dát si za odměnu kávu a něco sladkého k tomu.
Všem, kteří se podíleli na této akci, patří velký dík za ochotu, pomoc a odvedenou práci. Odpracovaných hodin bylo nepočítaně. Takže díky!
A pro ty, kteří se neustále ptají, kdyže budou ty brigády a cože se bude dělat?
Práce je pořád, je všude, jen je potřeba se rozhlédnout a vidět ji. Teď byla možnost přiložit ruku k dílu.
Za rýpání se omlouvat nebudu, nemám pro to jediný důvod. Moje slova nejsou myšlena na všechny, ale přála bych si, aby si je přebrali ti, kterým patří. Ale upřímně řečeno, po mnohaletých zkušenostech, tomu moc nevěřím. Jen doufám, že se nedotknu těch, kteří by byli rádi pomohli, ale opravdu nemohli.
S heslem „Za vymalovanou klubovnu“ se hlásí členka výboru a „děvče pro všechno“ Alena Vanžurová