Co se nikam nevešlo

Silvestr

Prodejci zábavní pyrotechniky mívají ke konci roku skutečné žně. Petardy, světlice a dělbuchy jdou na dračku. Dokud budou barevné efekty a hlasité výbuchy volně dostupné, už od Mikuláše budou děsit lidi i zvířata.

Někdo to rád hlučné
Stejně jako jsou lidé zamlada tolerantnější k hluku všeho druhu, i štěňata a mladí psi mohou na předsilvestrovské, silvestrovské a novoroční ohňostroje reagovat klidně a nezúčastněně. Jak čas plyne, jednoho Silvestra můžete být zaskočeni neadekvátností odezvy doposud flegmatického psa. Reakce psů na hluk se může v průběhu jejich života změnit i po úraze, během březosti nebo po porodu feny.
Uvádí se, že pro zhruba padesát procent psů jsou výbuchy vysloveným stresem, na který reagují více či méně zvládnutelným rozrušením až panikou. Trpí obrovským strachem, pokud jsou venku a snaží se dostat k rodině, demolují výběh, pokud jsou doma, ničí nábytek, pod který se snaží schovat, jejich stres se může obrátit až v agresivitu. V hrůze a šoku jsou dezorientovaní, mají snahu bezhlavě utéci a skrýt se. Nezapomeňte, že pes nechápe, proč je kolem tolik hluku, a že má navíc mnohem citlivější uši než člověk.
Druhá polovina psů reaguje buď neutrálně, nebo s lehkým neklidem, který lze zvládnout bez veterinárního ošetření; a také - zcela výjimečně – vyloženě pozitivně. To jsou především psi lovečtí nebo služební s příslušným výcvikem.

Důsledky
I když bude mít pes štěstí a nevběhne přímo pod kola auta, nemá zdaleka vyhráno. Na Nový rok je v ulicích a lesích nejvíce ztracených psů, kteří v panice prchali několik kilometrů a už nenašli cestu domů. Někteří z nich se už ke své rodině nikdy nevrátí a jen ti nejšťastnější z nich najdou nové pány. Starší a nemocní psi dožívají svůj čas v útulcích, aniž by kdy pochopili důvody své opuštěnosti.
A dokonce i v domácím a důvěrně známém prostředí mohou kardiaci nebo extrémně citliví psi důsledkem silného stresu a nezvládnutého strachu uhynout.
Mezi nejčastější vnější příznaky strachu u psů patří třes, schovávání se pod nábytek nebo za majitele, hlasové projevy – kňučení, štěkání nebo vytí, pomočení a pokálení a také náhlá agresivita.
Reakce psa závisí spíše na individualitě psa a jeho výchově, než na genech. Irští setři nebo jezevčíci bez výcviku patří mezi plemena, která silvestrovské oslavy snášejí nejhůře. Samotný výcvik se na reakci psa podílí jen do jisté míry - i v těchto kategoriích jsou psi, kteří výcvik se střelbou prodělali, ale psychicky jej nezvládli.
I když se přes vaši veškerou snahu patologický strach u psa projevuje, můžete se pokusit najít pomoc u některého zkušeného výcvikáře. Ten by měl poradit s výchovou a sestavit tréninkový plán pro terapii strachu psa. To je ovšem běh na dlouhou trať a Silvestr je za dveřmi...

Silvestr je tady
Pokud pes není dosud označen čipem nebo tetováním, přilepte mu na obojek adresu a svůj telefon. Zkontrolujte, jestli obojek není příliš volný, aby se z něho pes nemohl v panice vyvléknout. Ode dne, kdy se začnou ozývat první dělbuchy, vycházejte ven zásadně se psem na důkladném vodítku a venčení nesvěřujte malým dětem.
Uvažte, zda právě na Silvestra nedat psovi náhubek: jednak tím můžete minimalizovat důsledky jeho možného úrazu, pokud si bude chtít očichat nevybuchlý dělbuch, jednak zabráníte tomu, aby pozřel zbytky pyrotechniky (což už se v minulosti mnohokrát stalo), a také usnadníte případnému bázlivějšímu nálezci vašeho psa rozhodování, zda se na obojek podívat či nikoliv.
Na Silvestra se vydejte na velké vyvenčení brzy odpoledne, než začnou nedočkavci odpalovat první dělbuchy, a to i se psem, který vloni snášel podobné situace klidně. Riziková doba je po 20. hodině. K půlnoci, kdy detonace kulminují, minimálně další dvě hodiny už se psem vůbec nevycházejte. Klidného psa můžete doma nechat a vyjít si sami ven, ale zvíře, které už vloni reagovalo neúměrně, nestresujte ještě víc tím, že byste ho doma (natož na návštěvě v neznámém prostředí) nechali samotného. Pokud vás výbuchy zastihnou na procházce, dejte vodítko na krátko a problematické místo obejděte. Přitom na psa klidně mluvte a odvádějte jeho pozornost jiným směrem, např. povely poslušnosti.

Doma z vycházky
Psy žijící v kotcích a boudách raději vezměte na silvestrovskou noc do domu. Nejenže budou ve vaší blízkosti klidnější, ale budou také chráněni před náhodnými dopady světlic.
Psům, kteří jsou z výbuchů nervózní, zajistěte klidné místo, kde se cítí bezpečně. Většinou je to tam, kde je jeho lidská smečka. Pes dobře vycítí náladu v rodině, hlavně jejího vůdce. Pokud se bude "alfa jedinec" chovat klidně, pomůže to částečně odbourat psovu nervozitu. Když pes neví, kdo ve smečce vládne, nebo se dokonce za jejího vůdce pokládá sám, pak je pro něj pocit zodpovědnosti spolu se stresovou situací, se kterou se neumí vyrovnat, velmi vyčerpávající a vyvolává poruchové chování. Během večera na psa klidně mluvte, udržujte s ním kontakt očima nebo ho hlaďte. Rovněž pomáhá odvádět pozornost psa od podnětů zvenku hrou, případně rutinními povely a jejich odměňováním drobnými pamlsky – drobnými proto, že silvestrovská noc bývá dlouhá a snadno byste psa mohli překrmit. Ovšem ani přehnaný zájem o chování psa není vhodný.
Pokud to je jen trochu možné, respektujte místo, které si zvíře k přečkání hluku vybere. Snažte se "překrýt" výbuchy zvenčí zvuky v bytě, např. hudbou nebo zesílením televize. Důsledně zavírejte dveře, pokud to sníží hlučnost v bytě, okna zakryjte žaluziemi nebo závěsy, aby nebyly vidět záblesky.
Pozornost oknům a dveřím věnujte i proto, abyste zabránili případnému poranění v domácím prostředí při snaze o útěk (balkon, stoupačky, světlík a podobně).
Někteří psi snášejí pěnové (případně vatové) ucpávky v uších. Před vyzkoušením se doporučuje ucpávkami protáhnout provázek, abyste je později dokázali bezpečně vytáhnout.

S pomocí veterináře
Pokud váš pes reaguje na petardy tak, že ani výše uvedená opatření nejsou nic platná, neobejdete se bez utišujících prostředků.
Existují bylinné čaje, homeopatika i klasické léky. Určitě se s dostatečným předstihem poraďte se svým veterinářem, co psovi podat. Předstih je nutný už proto, že např. homeopatické přípravky, které uvolňují napětí, je třeba podávat několik dní před dnem D. Protože homeopatikům se v této Planetě zvířat věnujeme v samostatném článku, zmíníme se krátce o bylinkách a o lécích.
Stále častěji se využívá Bachova květová terapie - kapky, které se psům a zvířatům vůbec podávají na doporučení ošetřujícího veterináře.
Léky jsou zásadně na předpis, protože veterinář musí posoudit celkový zdravotní stav zvířete. Dobře si zapamatujte doporučené dávkování a pečlivě prostudujte návod, zejména to, jak dlouho lék působí – většinou dokáže překlenout celou kritickou dobu, ale je nutné podat jej tak, aby mohl v pravou chvíli působit, ale zároveň aby jeho účinky nevyprchaly příliš brzy.
Z léků, které mohou být předepsány, se často užívají Sedalin (gel nebo tablety) s účinnou látkou acepromazin. Jejím působením nastává u zvířat psychický útlum a svalové zklidnění. Lék je možné užívat i před dlouhou cestou, před stříháním srsti nebo před náročnějším veterinárním vyšetřením, ale může mít individuální výkyvy v souvislosti s váhou, příslušností k plemenu, v závislosti na věku a celkovém zdravotním stavu psa.
Někdy jsou předepisovány i léčiva pro lidi, např. Xanax tablety. Rozhodně by ale neměl pes dostávat Rohypnol, který by pro něho mohl mít fatální následky.
 

Co dělat, když se pes zaběhnul
Když se pes zaběhne v prostředí, které dobře zná, je možné, že po zklidnění situace v okolí opadne i jeho stres a sám najde cestu domů. Pokud se zaběhne v místě, kde je víc ohnisek hluku, pes utíká i několik kilometrů a zpátky už cestu nenajde. Také v případě, že se pes ztratí v cizím prostředí v lese, na chalupě u známých ap., sám domů netrefí, a to ani tehdy, je-li cvičen ke stopování. Pak musíte začít s hledáním. Předpokládejte rovnou, že hledání nebude akce na pět minut. Důkladně se oblečte a rovnou se vybavte baterkami. Když vyrazí psa hledat více členů rodiny, je to výhoda, protože zvládnete několik okruhů současně. Vezměte s sebou telefony, abyste si průběžně podávali zprávy. Na škodu není vzít s sebou bloček a tužku. Ptejte se chodců i sousedů a nechávejte jim na sebe telefonní kontakt.
Pokud selhalo osobní hledání v okolí i telefonické poptávání v nejbližším útulku, zkuste hned ráno vylepování letáků. Lepší než fotka je krátký základní popis zevnějšku psa velkým písmem, podrobnosti včetně jeho jména a kontaktu na vás už nemusí být tak výrazné. Současně kontaktujte městskou policii a nejbližší soukromé psí útulky. Hodně štěstí do nového roku přeje všem chovatelům i jejich psům.
(Tolik rady čerpané z internetu)

Na této záložce budeme pro vás připravovat různé zajímavosti, které se nemusí zrovna týkat jenom pejsků, kteří jsou naším hlavním koníčkem.

Například dalším "koníčkem", kterému se věnujeme téměř "pravidelně", je pojídání dobrot, které sami vytváříme.

Onehdy mě přišla e-mailem, už ani nevím od koho, zpráva, jejíž přílohou byla "kuchařka", která shromáždila všechny možné "lidové" recepty na utopence, nakládané sýry a další dobrůtky. Dlouho jsem ji měla uloženou v dokumentech, aniž jsem se dostala k tomu, abych ji aspoň zběžně přečetla. Na popud kamarádů, kteří ochutnávají naše výtvory ve chvílích odpočinku mezi výcvikem psů, jsem se rozhodla, že některé recepty uveřejním zde, aby si mohli všichni, kteří chtějí, vzít inspiraci.

Předpokládám, že když "běhala" kuchařka na dobroty po mailových adresách, že se její tvůrce na mě nebude zlobit, že jí zde vyvěsíme. Nakonec to byla velmi prospěšná činnost, sesbírat takovéhle recepty na samé dobroty pro naše mlsné jazyky.

Dlužno říci, že recepty nemám vyzkoušené, ale to vám určitě nebude vadit, protože jakmile se do kuchařky začtete, budou vám určitě téci sliny a rádi je vyzkoušíte sami.

No a abyste neřekli, přidám recept ze své sbírky, který jsem získala kdysi a vzhledem k mému věku je víc než normální, že si nepamatuju, od koho.

Takže recept na marinované buřty:

Nejdříve si připravte sklenici s uzávěrem, velikost záleží na vás (může to pro začátek být třeba litrovka od okurek)

Buřty - takové množství, aby se vešlo do připravené sklenice (když zbyde, rozkrájíte buřtíky na malinké kostičky a použijete na pamlsky pro svého chlupáče při výcviku)

Ale už vážně...

Buřty oloupeme, nakrájíme na kolečka. Připravíme si cibuli, kterou také oloupeme a nakrájíme na kolečka. Cibule by mělo být zhruba stejné množství jako buřtů.

Do sklenice dáme na dno cibuli, na ní naskládáme vrstvu koleček bůřtů, znovu cibuli, atd. Můžeme přidat feferonku. Když máme několik vrstev naskládaných do sklenice, práci přerušíme a připravíme si marinádu.

Příprava marinády:

Svaříme tyto přísady: sladký kečup, ostrý kečup, olej, ocet, přidáme hořčici (podle chuti buď obyčejnou nebo francouzskou), přidáme sůl, trochu cukru, pepř buď celý nebo mletý, záleží na vás. Za stálého míchání necháme přejít varem. Můžeme přidat podle chuti i nějakou ostrou "omáčku", kterých je v prodejnách hodně na výběr. Záleží na vás, jak chcete, aby vás pálil jazyk. Samozřejmě můžeme přidat do marinády i feferonky. Prohlédněte lednici, zda vám v ní něco zajímavého nezbylo, co by se do marinády dalo přidat. Nedávám česnek, protože je hodně aromatický a přerazil by ostatní chutě. Můžete však přidat buď worchestrovou omáčku nebo sojovou omáčku. Nápadům se meze nekladou. Jakmile přejde marináda varem, vypneme ji.

Množství přísad musíte odhadnout do připravené láhve na zalití koleček z buřtíků. Když vám marináda zbyde, schováte ji vychlazenou do lednice na příště.

Pokud máte dost času, vymícháte marinádu, aby trochu vychladla a pak do ní na zjemnění přidejte tatarskou omáčku. Stačí několik lžiček, záleží na vaší chuti. Pořádně rozmíchejte, ochutnejte a případně dochuťte.

Částí marinády zalejte již nacpaná kolečka ve sklenici, aby se ke všem kolečkům marináda dostala a pak pokračujte s vrstvením koleček a cibule. Nakonec zalejte vše marinádou tak, aby buřty byly potopené. Nechte vychladnout a pak dejte do lednice. Nechte uležet alespoň tři dny. Sklenici můžete občas otočit, aby se obsah trochu promíchal.

Jakmile otevřete sklenici, abyste ochutnali, jestli už jsou buřty k jídlu - podléhají okamžitě zkáze - protože je všichni zbaští na posezení. Jako příloha je výborný čerstvý chleba a zapíjet můžete samozřejmě pivem...

Takže dobrou chuť

A nyní slíbená zajímavost číslo jedna - kuchařka utopenců a nakládaných sýrů ZDE

Psí zlovyky

Když pes loudí

Upřený pohled, šťouchání čumákem, prošení, kňučení či přímo štěkot – to jsou jen některé příklady z přepestrého rejstříku žebrajících psů. Ať už psi loudí o sousto ze stolu nebo při vaření o odřezky z kuchyňské linky, jedno je jisté: nepřidá to na důstojnosti ani psovi ani nám. Pes loudí proto, že se mu to v minulosti už mnohokrát vyplatilo a nejen to, začíná mít pocit, že dělit se s člověkem o jeho jídlo je jeho právem. Měkký, nedůsledný chovatel si myslí, že soustem podaným psovi přímo z talíře nikoho neurazí a nikomu neublíží, ale opak je pravdou. Ze zlozvyku, původně praktikovaného a podporovaného v soukromí, za domácími dveřmi, se může stát naše ostuda, když přijde návštěva, nebo přímo hrozba, když si pes začne vynucovat "to svoje" během vycházek nebo výletů s přáteli. A pokud pes sebere dítěti v parku rohlík, může mu tím způsobit přímé poranění, doživotní trauma – nebo obojí. Aby pes neloudil, musíme ho důsledně krmit vždy na jednom místě, vždycky z jeho misky a pokud možno pokaždé ve stejnou dobu. Pokud už máme potřebu dávat psovi zbytky z našeho stolu, přemístíme je do psí misky až po skončení našeho jídla všechny najednou. Nešvar panující v mnoha rodinách – předbíhat se v kupování přízně psa množstvím vybraných soust z talíře – je nešťastný, nehygienický a koneckonců i škodlivý pro zdraví psa. Pokud máme děti, je třeba i jim dát jasně najevo, že nesmějí ani výjimečně podlehnout smutným psím očím.Když pes při vítání neúměrně skáčeŠpinavé oblečení, roztrhané punčocháče nebo poražené malé dítě mohou být důsledkem nevychovanosti psa, který se radostně vrhá na příchozí a přehnaně je vítá. Je na nás, jak tuto obtíž zvládneme. Šetrnější metodou je psa při skákání rukou stlačit do sedu a dát povel „fuj“ nebo „ne“. Rukou stlačujeme psa „na kohoutek“. Pokud to nefunguje (třeba proto, že vás neslyší, neboť pravděpodobně zároveň štěká), doporučují někteří chovatelé vždy při skákání psovi lehce přišlápnout zadní tlapu. Pes ucítí bolest a stoupne na všechny čtyři. Určitě existují i jiné metody, jak psovi skákání znepříjemnit, např. postříkat psovi tlamu vodou z injekční stříkačky. Než se pes tomuto zlozvyku odnaučí, budeme muset pravděpodobně prostřídat různé způsoby, protože pes brzy pozná, jak se podobným nepříjemnostem vyhnout. Můžete také zkusit naučit psa, aby „vítací“ aktivity „přenesl a vybil“ do balónku nebo jiné hračky, kterou mu budete hned u vrátek při příchodu házet. První veliká radost, že vás váš pes vidí se tím trochu zmírní a pejsek se zklidní, aniž jste na něj hrubí. Je potřeba trpělivost a důslednost, tak jako u všeho, co se výchovy týká.

Když nám pes olizuje obličej
Psí polibky připadají mnohým chovatelům jako roztomilá pozornost podobná lidskému chování. Vzájemné olizování štěňat po narození je sice výrazem náklonnosti, v pozdějším věku znamená olizování koutků tlamy žádost štěněte, aby mu dospělý pes vyvrhl potravu. Teprve v dospělosti má znamenat toto chování uklidňovací gesto. Pokud však necháme psa, aby olizoval naši tvář, může dojít k přenosu infekce nebo parazitů, škrkavky psí a tasemnice. Pejsci mají totiž dost často v oblibě shltnout na procházce nebo na zahradě něco „velmi dobrého“ a velmi „voňavého“. Někdy se nám nepodaří zabránit těmto jejich aktivitám a o jejich voňavé polibky tedy rozhodně v tomto případě nestojíme. I proto se snahám o olizování naopak snažíme vyhnout.

Když má pes toulavé boty
Jednou z příčin může být nedostatek volnosti na procházkách, tedy stálé vodění psa na vodítku. Může se pak stát, že když mu dáme nechtíc příležitost, proběhne se víc, než se nám líbí. Proto při výchově psa necháváme všude, kde to je jen trochu možné, navolno. Často ho cvičně přivoláváme a vždy, když přijde, nadšeně ho pochválíme a odměníme. Odměňovat ho můžeme také bez přivolávání, kdykoliv se k nám na procházce sám vrací, může dostat pamlsek. Tím ho navykneme, aby se držel blízko nás, vyplatí se mu to, vždyť dostane pokaždé pamlsek. Nepřivoláváme ho v situacích, kdy můžeme předpokládat, že neposlechne, protože má jiné zájmy. V místech, kde je to možné, měníme směry chůze, aby si pes uvědomil, že se mu můžeme vzdálit, naučíme ho, aby si nás hlídal. Také se mu můžeme občas schovat za strom nebo do vysoké trávy, abychom mu ukázali, že když nebude pozorný a bude odbíhat daleko, můžeme se mu ztratit.

Sledujeme a udržujeme vzdálenost, na kterou psa můžeme hlasově ovládnout. Vzdálenost by se neměla zvětšovat, protože v případě podnětu pak náš pes už nereaguje a nepřivoláme ho. To se může stát například na procházce na poli nebo v lese, kdy můžeme vyrušit zvěř, která bude úprkem od nás utíkat a náš pes pravděpodobně za ní. A to je velmi špatné, protože jakmile se pes naučí zvěř štvát, máme velký problém jednak ho to odnaučit a také můžeme mít velký problém s myslivci, kterým se určitě počínání našeho psa nebude líbit. Útěky za zvěří rozhodně nesmíte psovi dovolovat. Pozorováním chování svého psa na procházce velmi brzy zjistíte, kdy hrozí nebezpečí, že má chuť se proběhnout samostatně. Jakmile začne váš pes větřit nebo vystavovat, okamžitě musíte přerušit povelem (jménem) jeho nežádoucí činnost a povelem ho přivolat. Při výchově se snažíme, aby byl pes na nás závislý, aby neměl důvod nám utíkat. Vše je závislé nejen na výchově jedince, ale také na plemeni. Budete-li mít loveckého psa, těžko ho odnaučíte jeho vrozené pudy. Měli byste s tím však počítat a chovat se podle toho. Dokud nezvládnete přivolání, choďte na procházky do míst, kde útěk za zvěří nehrozí. Důležitá informace, kterou by si každý měl pamatovat je, že by psovod neměl svého psa při přivolání nikdy potrestat, a to ani tehdy, když se pes zaběhne nebo mu trvá déle, než se vrátí. Pes by si totiž spojil trest právě s přiběhnutím a problém by se ještě zhoršil. Bývá to bohužel dost častým jevem, že majiteli „vytečou nervy“ a pes je při návratu potrestán. Pes se pak po útěku vrací a plazí se k pánovi a ten vám bude tvrdit, že ví, že je potrestaný proto, že nepřišel hned a že ví, že se provinil. To je bohužel dost častý omyl. Pes se řídí tím, co vidí a cítí. A co asi cítí a vidí? No přece to, že je páneček rozzlobený a naštvaný. Ale proč je naštvaný???? Vždyť je to taková bezva procházka!!! Další možnost zatoulání psa je doba, kdy okolní feny hárají. To se může zatoulat i pes, který se obvykle drží svého pána. I feny mívají v této době sklony k toulání. Nezbývá než svého psa dobře zajistit, aby nebyl útěk možný, protože pokud se to psovi podaří víckrát, máme téměř jistotu, že máme doma tuláka. A to už abychom se báli, kdy se našemu psovi něco stane. A že těch možností, co by se mohlo stát, je. Počínaje tím, že v dnešním provozu by ho mohlo přejet auto, mohl by dostat ponaučení od majitele feny, kterou navštívil, atd. Zkrátka může mít pak v hlavě zážitky, o kterých nic nevíme a budeme marně přemýšlet, proč se tak divně chová.

Čich

Mít vynikající čich není výsadou jen psovitých šelem. Stejně dokonalým čichovým aparátem se mohou pyšnit i jiná zvířata, například morče. Na rozdíl od morčete lze však psí čich využít k prospěchu člověka, a protože je navíc schopen i výcviku, možnosti podobného využití se ještě násobí. Ne každý pes se ovšem hodí k pachové práci a dokonce i v rámci jednoho plemene mohou existovat opravdoví psí specialisté. Psi vyšlechtění a cvičení k lovu mohou buď zachycovat pach zvěře přímo ze vzduchu (větřit) nebo sledovat pachovou stopu při zemi (stopovat).

Čichová paměť

Pes v průběhu života přichází do styku s velkým množstvím různých pachů. Pokud se některé pachy několikrát opakují - pach pána, členů smečky, háravé feny, domova, kořisti apod. - pes si je ukládá do tzv. čichové paměti. Tato čichová paměť umožní psovi rychle se orientovat i ve změti různých pachů, a to i po několika letech od zafixování. Bez čichové paměti by nebyl služební pes schopen sledovat několik hodin starou stopu, kterou si na místě činu nasumuje z předmětu nalezeného na místě činu. Cvičením stop se čichové schopnosti psa zdokonalují.
Pes je zatím nejdokonalejším analyzátorem pachů, který člověk cíleně využívá. Psího čichu využívá k lovu zvěře, k vystopování pachatelů trestných činů, k vyhledávání pašovaných drog nebo ukrytých výbušnin, k nalézání živých i mrtvých lidí pod sněhem i sutinami a v poslední době je psí čich zkoumán a využíván i v humánní medicíně. Psího čichu se využívá i při kynologickém sportu, nazývaném pachové práce neboli stopy.

Čichový orgán

Čichový orgán psa je natolik složitý a rozsáhlý, že jen samotná plocha jeho čichové sliznice je dvacetkrát až čtyřicetkrát větší než u člověka a pohybuje se mezi 70 až 200 centimetry čtverečními, podle plemene psa. Nejmenší rozměry čichové sliznice mají psi tzv. krátkonosí, jako jsou např. pekingští palácoví psíci, buldočci apod. Naopak psi s delší nosní partií mají čichovou sliznici mnohem větší. Výjimku tvoří chrti, kteří i přes svou dlouhou nosní partii nemají právě vynikající čich. Byli totiž šlechtěni k lovu na otevřených prostranstvích s převážným použitím zraku a jejich čichové orgány zčásti zakrněly. Čichová sliznice se prostírá na povrchu složitého bludiště tenkých, stočených nosních skořepin. V přední části dutiny nosní se nachází také větřící orgán, který je složen z tenkých vazivových rourek. Rourky obsahují přibližně 100 až 200 miliónů čichových buňek. Tyto rourky umožní psovi zachytit pach. Jednotlivé smyslové buňky dovedou analyzovat i nepatrná množství pachových látek, často dokonce i jedinou molekulu. Pes po počátečním vjemu začne intenzivně nasávat mohutnějšími vdechy vzduch společně se zjištěným pachem. Ten se dostává do zadní části dutiny, kde je uloženo čichové ústrojí zvlhčované sekretem. Zde se pach koncentruje a pomocí přenosu působí na orientační mozkové centrum. Nos zdravého psa je neustále přiměřeně vlhký a studený, což je pro vnímání pachu velmi důležité, protože to umožňuje dokonalý čichový vjem. Pes je například schopen zaregistrovat přicházející osobu čichem o mnoho dříve, než ji doopravdy spatří. Může také čichem rozlišit, zda se člověk, který se k němu blíží, bojí nebo ne.

Cvičit ano, přetěžovat ne

Tak složitý orgán by neměl být zatěžován zbytečnými čichovými podněty. Každý chovatel by si měl být vědom, že psovi, kterého chová v bytě, otupuje mimořádnou citlivost čichu množstvím chemikálií, které se používají například při úklidu, pachem syntetických dekoračních tkanin a jejich barviv nebo třeba psím šampónem při koupání. Každý chovatel zažil situaci, kdy čerstvě vykoupaný pes překryje pro něho nepříjemnou umělou vůni pachem daleko přirozenějším a zemitějším. Ze stejného důvodu se psovi nikdy nesmí podávat kořeněná, připálená nebo silně aromatická strava, ze stejného důvodu vybavujeme štěňata při odebrání od matky kusem deky s pachem matky a dosavadního domova. Čich psa neopouští psa ani v pokročilém věku - na rozdíl od jeho ostatních smyslů.

Sluch

Nejvýznamnějším smyslem psa je hned po čichu sluch.

Proč je pes tak dobrý hlídač

Sluch a čich patří mezi nejrozvinutější smysly psa. Přestože by se sluch umístil v pomyslném žebříčku těch nejlepších psích smyslů "až" na druhé místo, přesto je proti sluchu lidskému nesrovnatelně lepší. I když člověk slyší lépe hluboké tóny, pes má mnohem větší rozsah vnímání, slyší i ultrazvuky. Zatímco člověk je v dospělosti schopen vnímat zvukové vlnění o frekvenci 20 až 20 000 hertzů, pes slyší zvuky o frekvenci 40 až 40 000 hertzů (Wikipedie, ale i další odborné články uvádějí, že psi vnímají zvuk o kmitočtech 67 Hz až 45 000, případně až 70 000 Hz i více, a to v závislosti na plemeni a samozřejmě také na stáří jedince). Ostatně na této schopnosti psů je založen princip píšťalky, kterou člověk vůbec neslyší.
I slabý zvuk, který člověk zaznamená až z bezprostřední blízkosti, vnímá pes už na vzdálenost 24 metrů. Navíc dokonale rozlišuje výšku tónů, takže rozpozná nejen čtvrttóny jako lidé s velmi dobrým hudebním sluchem, ale dokonce i šestnáctiny tónů. Tak dokonalý sluch má i nevýhody, protože každý hlasitý zvuk, rány, sirény nebo hlučná hudba je pro psa nepříjemný až bolestivý a pes se mu proto brání, utíká před ním nebo alespoň pronikavě vyje.
Proto musí být u psů, u kterých je předpoklad, že ve svém životě budou běžně přicházet do styku s výstřely a detonacemi, výcvik a navykání na střelbu postupné a velmi opatrné, aby se výstřelů nezačali bát. Bezdůvodně vystavovat zvíře s tak citlivým sluchem ohlušujícímu rámusu je skutečné týrání, které navíc ohrožuje psovo zdraví.
Sluch všeobecně je spojen se smyslem pro rovnováhu a se schopností koordinace vlastních pohybů, především hlavy.

Ucho

Tvar, velikost a postavení uší se podle plemen liší, ale anatomická stavba je vždycky totožná. V zásadě je anatomie psího ucha stejná jako u lidí. Sluchový orgán se dělí na vnější, střední a vnitřní ucho. Vnější se skládá z ušního boltce a zvukovodu. Ušní boltec je tvořen chrupavkou a je pokryt sedmnácti uchohybnými svaly a kůží. Díky těmto svalům může většina plemen boltci pohybovat, natáčet a napřimovat je, aby zachytily zdroj jakéhokoli zvuku. Boltcem zachycené zvuky jsou převáděny zvukovodem ke střední části. Rozhraní mezi vnějším a středním uchem tvoří tzv. bubínek, který se podle zvukových vln rozechvívá a chvění pak dál předává sluchovým kůstkám v dutině spánkové kosti - ve středním uchu. Sluchové kůstky jsou tři: kladívko, kovadlinka a třmínek – u psů je navíc ještě mezi kovadlinkou a třmínkem malá čočkovitá kůstka. Přes tyto kůstky je zvuk přenášen k vnitřnímu uchu zvanému labyrint. Je to rovnovážné a pohybové ústrojí, uložené ve skalní kosti. Skládá se ze tří částí: z předsíně, polokruhovitých kanálků a hlemýždě. Tři polokruhovité kanálky vybavené nervovými zakončeními a vyplněné tekutinou jsou centrem rovnováhy. Kostní hlemýžď je posledním článkem, ve kterém se přijímaný zvuk přenáší sluchovým nervem do sluchové oblasti v mozkové kůře, kde vyvolá smyslový vjem. Pes dovede své vnitřní ucho uzavřít tak, aby za všeobecného hluku oddělil ty zvuky, na které se chce soustředit.

Každý pes slyší jinak

Různá plemena psů slyší různě. Plemena se vzpřímenýma ušima (např. německý ovčák) jsou co do kvality sluchu ve výhodě, protože mohou boltce natáčet a jako radarem jimi zjišťovat, odkud zvuk přichází. Psi s dlouhýma ušima (např. dlouhosrstí jezevčíci) tuto schopnost nemají, ale mohou své boltce v případě potřeby alespoň částečně nadzdvihnout. Dlouhé uši mají jiné výhody, např. se jejich nositelé mohou pohybovat v hustém podrostu bez toho, aby jim vnikala cizí tělesa do zvukovodu a podle některých domněnek dokonce dlouhé uši usměrňují i pachové vjemy vycházející ze země. I v rámci jednoho plemene neslyší všichni psi stejně. Závisí to na rodových dispozicích, na momentálním zdravotním stavu a samozřejmě také na věku.

A proč je pes přítel člověka

Pes nejenže slyší tóny pro člověka neslyšitelné a nejenže má dokonalý hudební sluch, dokáže navíc rozpoznat i drobné nuance lidské řeči, intenzitu i pocitové zabarvení hlasu. Pes tak přesně pozná, jakou má pán náladu a reaguje na ni příslušným způsobem. Každý chovatel ví, že pes přijde na přísně vyslovený povel mnohem neochotněji než jindy. A nejen hlas svého pána dokáže pes rozeznat na velkou vzdálenost. Stejně brilantně rozezná zvuky kroků na schodech nebo příjezd konkrétního auta, a to mnohem dříve, než je lidský sluch dokáže vůbec zaznamenat.

Zrak

Po čichu a sluchu je třetím nejvýznamnějším smyslem psa zrak.

Psí vidění

To, jak vynikajícími smysly psi disponují, si uvědomíme ve chvíli, když porovnáme zrak člověka a psa. Zatímco na žebříčku smyslů je u psa co do dokonalosti zrak až na třetím místě, je přesto srovnatelný s lidským. Na rozdíl od člověka však vidí výborně za šera, protože má nad sítnicí odrazovou vrstvu, která násobí množství světla pronikajícího zornicí oka. Navíc mají psi v očních tyčinkách mnohem více rodopsinu, což je látka obsahující vitamin A a protein. Její nedostatek způsobuje šeroslepost. Pes také pravděpodobně vnímá infračervenou část spektra a lépe proto rozezná kořist za soumraku. Tvary a detaily rozlišují lidé lépe, ovšem pes zase rozpozná na větší vzdálenost (až jeden kilometr) pohyb. A stejně jako všichni lovci umějí psi analyzovat jednotlivé fáze vnímaného pohybu. Díky postrannímu postavení očí mají také podstatně větší zorné pole. Plemena se zkráceným hřbetem nosu (krátkolebá) jako mops, boxer apod., mají binokulární vidění, protože jejich oči směřují dopředu. Dovedou výborně odhadovat vzdálenost. Ostatní plemena s dlouhým hřbetem nosu (dlouholebá) mají díky umístění očí po straně velmi široké zorné pole, ale jejich prostorové vidění je omezené. Ostrost vidění je daná plemenem (např. chrti loví na viděnou a následkem toho neobyčejně dobře vnímají pohyby zvěře i na velkou dálku), ale i příbuzní psi mají zrak odlišně kvalitní. Uvádí se, že ostře pes vidí zhruba na vzdálenost 7 až 100 metrů. Pes, který prozkoumává nový předmět, jej posoudí nejprve čichem, pak sluchem a nakonec očima.

Oko psa

Složení a stavba oka je de facto stejná u všech savců. Skládá se ze tří vrstev, do kterých ústí větévky hlavního zrakového nervu, který vychází z mozku. První vrstvou je bílá a neprůhledná bělima, která na přední straně oka přechází v rohovku - pružnou a průhlednou vrstvu, druhá je cévnatka (vrstva protkaná velkým množstvím krevních cévek, přechází v duhovku, která má ve svém středu otvor - zornici). Třetí vrstva – sítnice - je vnitřní vrstva protkaná sítí nervů a nervových zakončení - čípků a tyčinek. Množství světla přicházejícího do oka reguluje kruhový sval duhovka. Řasnaté tělísko za ní drží čočku a uvádí ji do pohybu, kterým se zaostřuje obraz na sítnici. Tyčinky reagují i na velmi slabé zdroje světla a rozlišují pouze černou a bílou barvu. Čípky jsou méně citlivé, jsou schopné reagovat pouze na silný zdroj světla, ale rozlišují barvy. Protože u psa tvoří čípky jen asi 5 procent světločivných buněk, usuzuje se z toho na pravděpodobnou barvoslepost psa. Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitou hmotou – sklivcem. Před poškozením chrání oko oční víčka. Pod horním víčkem je slzná žláza, odkud je sekret, který udržuje rohovku vlhkou a pružnou, vylučován do vnějšího očního koutku. Slzy jsou odváděny pomocí slzných kanálků z vnitřního očního koutku do slzného kanálu, který ústí v přední části nosní dutiny (pro každé oko zvlášť). Vyloučený sekret pak zvlhčuje nosní sliznici.

Nejčastější nemoci oka

Ve vnitřním koutku mají psi blanitý útvar - tzv. třetí oční víčko neboli mžurku. Ta má za úkol odstraňovat z oka případná drobná cizí tělesa, jako je např. prach nebo písek. Za normálních okolností je poměrně nenápadná. Pokud však dojde k jejímu náhlému zbytnění, je to téměř vždy příznak onemocnění oka. Také oční řasy na horním i dolním víčku mohou být při jejich vchlípení nebo vychlípení příčinou dlouhodobého dráždění rohovky, které pak může vyvolat další zdravotní komplikace. V takových případech je nutné vyhledat veterinárního lékaře, který provede chirurgickou úpravu víčka. Oko je poměrně odolné vůči mechanickému poškození, daleko citlivěji reaguje na infekce. Stálá vlhkost na spojivce může být živnou půdou pro choroboplodné zárodky, odkud se mohou rozšířit na rohovku. Nejběžnějším onemocněním oka je zánět spojivky. Vyznačuje se zakaleným sekretem u vnitřního koutku oka a sliznice pod spodním víčkem má místo růžové barvy oranžově červenou. Léčba se provádí jednoduchou aplikací antibiotikové masti. Komplikací zánětu spojivek může být výhřez třetího víčka, zanedbaný zánět se ze spojivky může rozšířit na rohovku a z neléčeného zánětu rohovky vzniká rohovkový vřed. Snadno pak dojde i k perforaci rohovky a ke ztrátě vidění, leckdy i oka. Pokud se oko psa mléčně zakalí, nebo z oka vychází výtok, nesmí se otálet s návštěvou veterináře. Infekce by se brzy rozšířila i do druhého oka, případně na další zvířata v chovu nebo v domácnosti. A hlenohnisavý výtok z obou očí, pokud je spojený se zhrublým, oschlým čenichem a celkovou ochablostí psa, může být prvním příznakem psinky. Stejně jako lidé mohou i psi trpět šedým zákalem (katarakta). Příčinou může být cukrovka nebo jiné interní nemoci, úraz či stáří. Některá veterinární pracoviště se specializují na oční operace a umějí dokonce zakalenou čočku nahradit. Kromě onemocnění oka, ať vrozeného nebo získaného, ošetřují veterináři také úrazy očí. Například plemena s mělkou orbitou - prohlubní v kostře lebky, ve které je oko uloženo – nemají oko uzavřené ústím orbity. Tak třeba pekinézům udržují oční kouli v mělké orbitě jen okohybné svaly a oční kmen s nervy a cévami. Při silném rozrušení nebo jakékoliv kolizi se oko může dostat mimo prohlubeň. Hrozivě vypadající nehodu lze odborně napravit, i když by se měl chovatel připravit na to, že se bude pravděpodobně situace opakovat.

Chuť

Chuťové orgány psa se příliš neliší od těch lidských. Chuťovým orgánem je jazyk a chuť je vnímána při přímém styku potraviny se sliznicí jazyka. Na jazyku, ale i na patře a v hltanu jsou okrsky chuťových buněk, pohárků a bradavek, specializované na určité chutě (hořké, sladké apod.). Od buněk jsou nervovými vlákny přijaté vjemy přenášeny přes jádro v prodloužené míše a thalamu do temenního laloku mozku, odkud se šíří do zažívacího ústrojí a vnímány pak jako příjemné či nepříjemné. Chuť má velký význam pro zažívání. Ve srovnání s člověkem je však chuť u psů méně vyvinutá. Psi jsou svým původem na rozdíl od našich prapředků, výhradními masožravci, kteří se živili tou kořistí, kterou se jim podařilo ulovit. Je těžké odhadnout, jak dalece pes vnímá různé chutě. Jisté je, že dokáže rozlišovat čtyři základní chutě jako my, lidé - hořkou, sladkou, slanou a kyselou (mimochodem, od roku 2000, kdy byl objeven nový specifický chuťový receptor, je uváděna ještě pátá základní chuť, nazvaná umami – z japonštiny, kde znamená chutný, delikátní). Přesto se během tisíciletého soužití s člověkem naučili psi rozlišovat mnoho nových chutí. V kombinaci chuti s mnohem dokonalejším psím smyslem, čichem, dokáží psi, kteří už po generace nezažili nedostatek potravy, odmítat některé druhy krmení jen proto, že jim prostě... nechutná. Ostatně bez čichu by i člověk vnímal jen zmíněné základní chutě a také teplotu pokrmu. Anosmie je většinou nevratný stav, kdy dojde ke ztrátě čichu, takže postižený je odsouzen přijímat potravu, která má (pro něho) omezenou chuť. Ztrácí se tak veškeré potěšení z jídla a nakonec i ztráta chuti, což u lidí může vést až k těžkým depresím. Podle chuti pes vylučuje různé druhy slin. Pokud ochutná potravu, začne vytvářet hlenovité sliny, pokud však olízne například hračku nebo cokoliv jiného nestravitelného, jeho sliny budou řídké a vodnaté. Složení slin pak ovlivňuje trávení. Proto i pes potřebuje potravu s dobrou chutí, i když má o chuti poněkud odlišné představy než člověk. Na jedné straně je tu typická psí záliba v pro člověka páchnoucích a doslova nechutných věcech, na druhé pak schopnost odhalit i pilulku bez chuti a zápachu ukrytou v kousku masa.

Hmat

Hmat není právě ten správný pojem, který by přesně vystihl dotykový smysl psa, spíše je namístě výraz kožní smysl. Kůže je jedním z nejdůležitějších analyzátorů okolního prostředí, který je navíc v ustavičném pohotovostním stavu. Kožní citlivost je u psů dobře vyvinuta a využívá se jí i prakticky při výcviku psa. Je to dáno tím, že pes má v kůži množství smyslových tělísek, kterými stejně jako člověk vnímá teplo i chlad, bolest i další podráždění. Nervy, které reagují na dráždění dotykem, mají psi i lidé rozloženy po celém těle. Prostřednictvím příslušných receptorů probíhá vnímání mechanických a tepelných podnětů. Receptory pro vnímání dotyku až tlaku umožňují vnímat pocity dotykové až tlakové, které jsou podmíněné působením mechanických, různě odstupňovaných podnětů, působících na kůži jako na hlavní orgán tohoto smyslu. Dalšími jsou receptory pro vnímání bolesti. Bolestivé pocity mají značnou důležitost, protože včas vyvolají obrannou nebo ochrannou reakci. Receptory pro vnímání bolesti jsou představovány samostatnými nervovými zakončeními. Receptory pro vnímání tepla a chladu umožňují vnímání tepelné pohody, způsobují uvědomění si změn okamžitého teplotního stavu na určité části kůže nebo sliznice. Podráždění vyvolaná teplem nebo chladem jsou rovněž vnímána zvláštními tělísky. Chlad psi cítí jen na místech, kterým se říká chladové body, a o teple by platilo totéž, jen s tím rozdílem, že příslušných bodů pro teplo má pes méně. Pes vnímá i nejjemnější dotyk nejen povrchem kůže, ale i pysky a jazykem. Jazyk je spolu s kůží dokonce hlavním hmatovým orgánem psa. U právě narozených štěňat vyvolá jemný dotyk na špičce jazyka sací reflex. O širším okolí informují psa tzv. sinusové (hmatové) chlupy, dlouhé, tupé a pružné fousky s kořínkem opleteným sítí cév a nervových vláken. Jsou na dolní čelisti, na vrchním pysku, nad očima, na krku. S jejich pomocí se zvíře orientuje ve tmě. Další hmatová čidla jsou rozmístěna po celém těle psa. Nejcitlivější zóny jsou čenich, pysky, jazyk a polštářky na tlapkách. Z toho důvodu je případné poranění těchto míst velmi bolestivé.

Vyhledávání dotyků

Psi s oblibou vyhledávají tělesný kontakt (dotyky) nejen v rámci své psí smečky, ale i v té lidské. Proto se rádi nechávají hladit a drbat, a pro odpočinek vyhledávají taková místa, kde se mohou alespoň částečně dotýkat svého pána. Kdo nezažil psí čumáček položený důvěřivě pod stolem na nártu vlastní nohy, může se právem cítit ochuzený - a mnozí chovatelé dopřávají sobě i svému psovi vzájemné potěšení z blízkosti měrou vrchovatou dokonce i ve vlastní posteli. Pes v tak těsném kontaktu s člověkem vnímá nejen tlak, ale také teplo, což mu přináší dvojnásob libé pocity. Pokud se tedy pes tlačí do středu společnosti, není to jen proto, aby ukojil své vůdcovské sklony. Může to být také prostě jen touha po příjemné blízkosti pána. Centrální nervová soustava zpracovává a vyhodnocuje pomocí nervových drah a smyslových čidel okolní podněty a umožňuje vidění, slyšení, cítění a vnímání chutí. U hmatových orgánů může stejně jako u ostatních smyslů hodnotit některé vjemy jako příjemné, jiné jako nepříjemné a některé jako bolestivé.

Smysly psa

Pomocí instinktů psi naprosto přesně vycítí náladu pána, třebaže ten ji navenek nijak neprojevuje. Pes pozná, kdy je pán v dobrém rozmaru a bude si s ním hrát, nebo kdy je naopak třeba zalézt do koutka a nepřekážet. I když si leckdo myslí, že pes soucítí s jeho problémy, instinktivní chování by si chovatelé (a chovatelky) neměli (a neměly) plést s chováním promyšleným. Pomocí smyslových orgánů přijímá centrální nervová soustava podněty z okolního prostředí. Kromě pěti všeobecně uznávaných smyslových orgánů má však pes i něco navíc. Jsou to zvláštní, ostatní nebo mimosmyslové způsobilosti, jak lidé nazývají soubor těch schopností, které jsou jim většinou skryty. Na rozdíl od skutečného vnímání smysly nemají pro své zvláštní schopnosti zvířata žádný patrný smyslový orgán, který by dostatečně vysvětlil možnost příjmu i těch signálů, které člověk neuvidí, neuslyší, nenahmatá, neucítí ani neochutná. To, že psi a další zvířata vnímají záchvěvy půdy se značným předstihem, má na svědomí schopnost vnímání vibrací. Zatímco člověk je schopen zaznamenat je až od určitého momentu, psi, kočky, sloni, drobní hlodavci a další zvířata jsou mnohem citlivější a často je dokážou vnímat až o několik dní dříve. Pes dokáže např. vibrace spojené se zemětřesením nejen zaznamenat jakýmsi vnitřním seismografem, ale zároveň určit, jestli ohrozí i tu oblast, ve které se nachází. Podle reakcí zvířat tak obyvatelé v ohrožených oblastech od nepaměti včas a neomylně rozpoznávali skutečně hrozící nebezpečí a v rámci možností mohli včas činit příslušná opatření. Z celkem nedávné doby existují svědectví o tom, že před vlnou tsunami, řádící v oblasti jižní Asie na sklonku roku 2004, prchala zvířata dlouho před jejím smrtícím dopadem, ale bohužel dnešní lidé takovému poselství nebyli schopni porozumět. A rčení o krysách, které včas opouštějí svou loď, má zcela určitě také reálný podklad. Opakované testy v laboratorních podmínkách potvrdily i předpokládané telepatické schopnosti některých psů, tedy to, čemu říkáme šestý smysl. Proto třeba pes vycítí dřív, než se pán sám rozhodne, že se půjde na procházku nebo pojede na výlet. Skeptici tvrdí, že spíše než o telepatii jde o hypnózu, kterou psi na své páníčky uplatňují, podloženou dokonalou znalostí chodu domácnosti, životního rytmu jejích členů i jejich povahy. Těžko však věřit tomu, že by pes nebo kočka vsugerovali chovateli nenáviděnou návštěvu veterináře – a přesto poznají, že právě dnes se nejde na běžnou procházku, ale na očkování. Pes je schopen rozpoznat, že pán přichází neočekávaně domů, ale ruku na srdce, mnohdy to souvisí s jeho vynikajícím sluchem a čichem. Pes si brzy spojí zvuk konkrétního motoru auta nebo skřípění určitých brzd s tím, že pak vždy do určité doby vejde pán do předsíně. Orientační smysl je další něco, co téměř určitě souvisí s čichem, ale v kombinaci s pro nás nepoznaným navíc – zcela mimo naše chápání. Divoce žijící smečky psovitých šelem, stáda koní nebo hejna stěhovavých ptáků i ryb jsou instinktivně vedeny na konkrétní místa bez map a kompasů, leckdy i bez osobní zkušenosti, jakoby na základě volání přírody. Schopnosti psů předvídat onemocnění se začalo experimentálně využívat v humánní medicíně. Psi dokáží údajně vycítit u člověka rakovinné bujení nebo předpovědět epileptický záchvat. Naopak pes nemá smysl pro to, co je (podle lidských měřítek) takzvaně dobré a co špatné chování. To jen na základě návyků a zkušeností pozná, co se smí a nesmí.

Pro zájemce o záhady v chování nejen domácích zvířat píše světoznámý biolog Rupert Sheldrake v knize Váš pes to ví.

(Podklady k tomuto článku jsou převzaty z webové stránky casopis.planetazvirat.cz)

Psí řeč

Mezi člověkem a jeho psem existuje zvláštní způsob komunikace. Stejně jako pes dokáže vycítit náladu i nejbližší záměry pána, i majitel dobře pozná, co právě pes cítí, k čemu se chystá nebo je-li v dobré fyzické i psychické kondici. K mimoslovní komunikaci s člověkem (i se zvířaty) používá pes celou řadu prostředků. Mnohé jsou typické jen pro konkrétního psa, jiné jsou společné pro plemeno a většina pro všechny psy. Má to jednu neopakovatelnou výhodu: v zásadě člověk rozumí každému psovi na světě bez ohledu na "mateřštinu" obou.

Řeč těla
Existuje celá věda o neverbální a mimovolné komunikaci.  Rozpoznávání signálů, které protějšek nechtěně vysílá je důležité, protože na jejich základě lze dopředu předjímat závažná rozhodnutí. To v podstatě platí i ve vztahu člověk a pes.

Šťouchnutí čenichem nebo pánví  vyjadřuje přátelství. Psi tyto doteky využívají během vítacího rituálu. Olizování od dospělého psa znamená uklidňování, u štěňat ve vrhu navzájem je vyjádřením vzájemné náklonnosti, štěňata usilovně olizující pysky dospělého psa mají atavistickou touhu donutit člena smečky k vyvrhnutí natrávené potravy – jak to doposud funguje ve vlčích společenstvích. Někteří psi si zvykli používat olíznutí lidské tváře jako relativně bezpečné a přitom účinné gesto, které funguje především ve vztahu s dětmi - odradí každé dítě od pozornosti, kterou psovi věnuje a která mu je nepříjemná. Známé vrtění ocasem může způsobit nebezpečné nedorozumění, i když v překladu znamená "těším se, mám radost": a to když pes zároveň cení zuby. Vrtění ocasem v tomto případě neznamená přátelské gesto, ale těšení se na útok. Cenění zubů k dásním je poslední výstrahou před útokem. Může být doprovázeno zježením srsti na hřbetě, které samo o sobě znamená strach i přípravu na boj: i my lidé známe "hrůzou zježené vlasy", a psi si tak mimovolně dodávají nějaký centimetr navíc, aby vypadali ve svých i protivníkových očích mohutnější.
Pozor na objímání majitele s pro psa cizím člověkem: pes je může pochopit jako projev nadřazenosti a nepřátelství vůči pánovi. Také úsměv, při kterém jsou vidět zuby, může pes vnímat jako výstrahu před bojem.
Sahání na hlavu bere pes jako výraz nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby nehladily neznámé psy bez dozoru. Dalším možným rizikem může být boj o potravu – dítě sahá cizímu psovi do misky nebo zvedne rohlík, který upustilo na zem a který pes chápe už jako svou kořist. 

Psí boudy v zimě

Ne vždy je možné umožnit psovi přečkat nejkrutější mráz uvnitř domu a mnozí psi to dokonce odmítají. Raději mají okolí domu pod kontrolou bez ohledu na své pohodlí a zdraví a pobyt v uzavřených prostorách garáže, dílny nebo sklepa odmítají. Proto je vhodné vybavit psa na zimu zateplenou boudou.

Co má správná bouda dokázat (kromě toho, že poskytne psovi jeho výsostné území)
Ochránit psa před větrem a deštěm, v letních měsích před přímým sluncem a vedrem, v zimě před sněhem a nízkými teplotami.
Nic tedy nezkazíte, když rovnou s příchodem psa pořídíte i pořádnou boudu s izolací, která psa ochrání před extrémními teplotami a s předsíňkou, která bude nejen částečně izolovat "obytnou" část interiéru, ale znemožní také vnikání průvanu. Zatímco mladý psík si rychleji zvykne na každou novotu, je možné, že starší pes si nebude vážit finančních nákladů vynaložených na koupi nebo vašeho vlastnoručního úsilí při pořízení zateplené boudy a své nové bydlo bude ignorovat.

Jak se dělá teplo v boudě
Základem jsou dvojité stěny, podlaha i strop vyplněné izolací. Vnitřní stěna uvnitř je nutná už proto, aby pes z nudy izolaci neokousával. Jako nejvhodnější materiál pro výplň se osvědčil polystyrén, který se dá levně pořídit po jednotlivých deskách a v různých tloušťkách, je levný, snadno se s ním manipuluje a jednoduše se přiřezává na potřebné rozměry. Má dobré izolační vlastnosti, nenasakuje vodu a nedrží se v něm plísně ani hniloba. Obdobné vlastnosti má izolační kamenná vata, např. Rockwool o tloušťce 4cm, která má však tu nevýhodu, že se prodává po větších baleních.
Každá bouda musí mít takové rozměry, které budou vyhovovat velikosti psa. Příliš velkou boudu si pes nedokáže vlastním teplem zahřát, v malé se neotočí. Pokud hodláte zateplit stávající boudu, pamatujte na to, že přidáním izolace a vnitřní stěny prostor podstatně zmenšíte.
Na noc nebo při opravdu mrazivých dnech byste měli svému psovi dopřát "ústřední topení". Existují různé typy vytápění, nejčastěji jsou k mání topné panely umisťované na stěny nebo strop boudy. Podlaha může být vystlaná odspodu slámou, navrch starými dekami, bundami nebo svetry, které odložili členové rodiny.
Důležitá je i velikost vstupního otvoru psovi "na míru", který na zimu zakrývejte závěsem z deky. Konstrukci boudy přizpůsobte tak, abyste mohli čas od času čelní stěnu vysunout a boudu důkladně vyčistit a vydesinfikovat. Čištění shora vyklápěcí stříškou je méně vhodné.
Jako nejčastější materiál ke stavbě psí boudy se volí dřevo, např. palubky. Na střechu a podlahu raději nepoužívejte obyčejnou dřevotřísku, která vlhne a po čase se rozpadá, ale raději tzv. OSB desky.
Opatrnosti je namístě při volbě povrchové úpravě použitého dřeva. Než si pes na boudu zvykne, vnitřní stěny raději nenatírejte, protože výpary by mohly psovi pobyt uvnitř znechutit. I na nátěry zvenku použijte raději laky s atestem na dětské hračky, nevhodné materiály by mohly psovi pobýváním v tak malém prostoru poškodit zdraví.
Pokus s měřením teploty uvnitř boudy a mimo ni prokázaly, že původní vyrovnaná teplota na obou stranách uvnitř rychle stoupla, když do zateplené "ložnice" vstoupil pes a dál se udržovala na zhruba osmistupňovém náskoku proti vnějšímu prostředí. Tepelná pohoda se samozřejmě ještě zvýší přitápěním. Zateplením boudy zpříjemníte psovi bydlení v zimních měsících a ochráníte jeho zdraví. 
 

Převzato z webové stránky http://casopis.planetazvirat.cz

Nejprve na úvod

text převzat z http://casopis.planetazvirat.cz, upravila A.V.

Zvířata utužují naše zdraví
Mnohé výzkumy prokázaly, že přítomnost zvířat uklidňuje a kladně ovlivňuje naši psychiku. Při mazlení se zvířaty stoupá lidem hladina endorfinů a dalších látek ovlivňujících pocit spokojenosti. Hladina těchto hormonů však nestoupá pouze lidem, ale i zvířatům, což dokazuje, že je jim mazlení s námi příjemné. Dále kontakt se zvířaty snižuje lidem krevní tlak a puls. Majitelé psů mají navíc díky venčení lepší fyzickou kondici, a tím se u nich snižuje riziko infarktů a problémů s nadváhou.
Soužití se zvířaty prodlužuje život
Statistiky ukázaly, že majitelé psů a koček se dožívají zhruba o 15% vyššího věku, než ostatní lidé. Obzvláště staří lidé získávají díky svým čtyřnohým přátelům novou chuť do života a díky venčení a péči o zvíře, si udržují i určitou fyzickou kondici. Často jsou také zvířata jejich jedinými společníky, když přijdou o životního druha a děti si založí vlastní rodiny. Psi jsou rovněž nepostradatelnými pomocníky nevidomých či tělesně postižených lidí. Zvířata však nepomáhají jen starším nebo postiženým lidem – naši chlupatí přátelé mají kladný vliv na život každého z nás po celou dobu jeho trvání.

Význam psa v rodině
Říká se, že členové rodin, které vlastní psa, se méně hádají a v případě nějakého konfliktu, se dříve usmiřují. Navíc v rodinách, kde oba rodiče do večera pracují, představuje pes pro dítě teplo domova a navozuje u něj pocit jistoty. Dítě ví, že na něj doma vždy čeká někdo, kdo ho bude s láskou vítat, těšit se na procházku a dělat mu společnost, než přijdou rodiče. I rodiče můžou být klidnější, neboť je dokázáno, že pokud by dítě domů sledoval nějaký deviant, tak psí štěkot u dveří jej ve většině případů odradí (to samé platí i v případě zlodějů). Nesmím rovněž opomenout zdůraznit, že zvíře je jedno z prvních vjemů, které je dítě krátce po narození schopné registrovat, a má velký význam pro jeho zdravý psychický vývoj a vytváření lásky k přírodě a zvířatům.

Název CANISTERAPIE
se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Napomáhá při práci:

• s mentálně a smyslově postiženými
• s autistickými dětmi
• s emocionálně poškozenými a citově deprimovanými dětmi
• u psychiatrických diagnóz jakými jsou např. deprese, úzkost, fóbie
• v logopedické a rehabilitační praxi
• jako socioterapie a psychoterapie tělesně postižených
• při výskytu apatie a pocitu bezmocnosti
• jako součást komplexní terapie v geriatrii (demence, Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, ztráta důvodu k žití…)

Výjimkou nejsou ani návštěvy psů a jiných zvířat nemocných dětí na onkologických odděleních. Zvířata přináší dětem radost a odvrací jejich myšlenky od nemoci.
V každém případě jsou ale zvířata především našimi přáteli, kteří nám každý den dávají najevo svou lásku a oddanost a to samé si zaslouží i oni od nás (především vzornou láskyplnou péči).

Převzato z www.casopis.planetazvirat.cz

Času není nikdy nazbyt, a tak surfování na internetu není zrovna mým koníčkem, protože je to žrout času. Přesto je několik webových stránek, kam občas kouknu. Mezi stránky, na které občas zavítám, je stránka www.mujpes.cz, kde jsou zajímavé články plné dobrých informací.

Přestože na námi pořádaných kurzech pro štěňátka pravidelně některé informace stále dokola opakujeme, psané slovo je psané slovo, protože se k němu můžete kdykoliv vrátit, znovu si ho přečíst, znovu o něm zapřemýšlet.... Ne nadarmo se říká, že opakování je matka moudrosti.

Projevy agresivity mají spíše středně postavení psi a není to nic jiného než přetvářka v situacích, kdy se pes cítí ohrožen. Skutečně dominantní pes je přesvědčen o své schopnosti vzít nebo udržet si to, co chce a nedělá kolem toho velký rozruch. Ve vzácných situacích, kdy je třeba se prosadit jedná velmi tvrdě.

Předkové našich psů si vyvinuli hierarchický řád. Účelem stanovení hierarchie je omezení konfliktů, omezení rizika zranění a šetření energií. Pokud by nebyla ve smečce stanovena hierarchie – dohromady by to znamenalo snížení účinnosti lovu, a tím i snížení pravděpodobnosti přežití. Každý jedinec ví, kde je jeho místo ve smečce. Vztahy ale nejsou jednoduché a v každé kombinaci pes-pes, člověk-pes je mnoho proměnných. Pravidla se neustále mění, a tak si je pes ve středním postavení a výše neustále prověřuje.

Pes se musí naučit chápat smysl vůdčího postavení. To se děje tak, že pozoruje signály ostatních členů skupiny a vrývá si do paměti výsledek vzájemných vztahů mezi nimi. Signály, které pes dostává od členů smečky, jsou pro něj velmi jasné a jednoznačné. Jenže v lidské rodině (adoptivní smečce, kterou pro něj jsme) jsou občas vysílány nesprávné signály, které mohou mít za následek problémy ve vztazích.

Představte si, že jste pes a druhý pes má kus žvance. Vy máte hlad. Chcete ten kousek jídla.

Než si pro něj půjdete, musíte zvážit následující možnosti:

• Jaký je váš dosavadní vztah k tomu psovi. Je slabší? Je silnější? Nebo jsou síly v rovnováze? Předpokládejme, že ten kus žvance právě ulovil a má také hlad.

• Stojí to jídlo za pokus? Je to kus svaloviny nebo kost?

• Můžete utrpět zranění? Momentálně to jídlo patří jemu. Druhému psovi. Pokud to jídlo chcete – musíte se dostat až těsně k němu, a to znamená riziko.

Kdybyste byli ten pes, co má jídlo – dali byste to jídlo jinému psovi? Pokud ano, je to proto, že si ten pes pravděpodobně myslí, že jste slabší než on? A pokud si myslí, že jste slabší, je pravděpodobné, že se vám postaví i v jiných situacích?

Pokud pes neví, kde je jeho místo v rodině – může to být pro něj velmi stresující. Takto vyvolaný stres může způsobit podrážděnost psa a on začne projevovat sklon k agresi. I když bývají takové problémy označovány výrazem „dominantní agresivita“, měli bychom považovat agresivitu spíše za součást něčeho, co se děje proto, že se systém dominance hroutí..

Zkuste uplatnit následující pravidla, a tak zjistit, zda jste vůdcem své smečky. Pozor! Psa se při tom nesmíte nijak dotýkat!! Pokud již předem víte, že odpověď na pravidla zní „NE“ nebo pokud cvičení vyzkoušíte a ke svému úžasu zjistíte, že vůdcem smečky nejste, NEZLOBTE SE NA SVÉHO PSA, ale uznejte že potřebujete více pravidel, aby pochopil, kde je ve smečce jeho místo. Před cvičením si musíte být jisti, že pes ví, jak má reagovat, než mu dáte nějaký povel.

1. Nechte psa vyskočit na pohovku a počkejte, až se uvelebí. Pak mu přikažte, aby seskočil. Udělá to?

2. Nechte psa vyskočit na svou postel a zopakujte výše uvedené cvičení. Získali jste svou postel zpět?

3. Ustoupí váš pes stranou a nechá vás projít dveřmi jako prvního?

4. Uhne vám pes na povel z cesty?

5. Můžete svého psa poslat z místnosti, v níž sedíte, nebo mu zabránit v přístupu do této místnosti aniž by jste zavřeli dveře?

6. Když jíte, odejde a lehne si váš pes na povel?

7. Nechá vás váš pes hrát si s jeho hračkami?

8. Udělejte si pár vlastních pravidel a zjistěte, jestli váš pes reaguje, tak, jak od něj očekáváte. Udělá to?

Pokud zní odpověď na všechny otázky „ANO“ je vše v pořádku. Zapamatujte si, že je důležité provádět tyto zkoušky opakovaně, abyste měli jistotu, že se nic nezměnilo.

Zvládnutí dominance je otázkou nastavení pravidel. Nemusíme být ani tvrdí, ani psa zastrašovat. Jedná se spíše o maličkosti, které vytváří celek a psa zařadí v hierarchii pod nás. 

Dominantní pes může dovolit nechat si vzít jiným psem kost, protože ví, že si jí může vzít kdykoliv zpátky. O tom je dominance. Nebo je dominance také o tom, že nám pes svou kořist odmítne předat. A nehodlá o tom diskutovat. Dominance je také o tom, že se pes zdráhá přijít na naše zavolání, i když je nácvik přivolání proveden správně. Dominance může být také o tom, že náš pes hlídá nadměrně teritorium našeho domu a pozemek, který za své teritorium považuje. Nebo stále napadá psa, který žije s ním a to i v naší přítomnosti. Projevem dominance může být třeba i nadměrné tahání na vodítku. Přesvědčení psa o jeho vlastním vysokém postavení může prostě vyústit v celou řadu problémů.

Zvládnutí dominance je otázkou nastavení pravidel chování. Nás i našeho psa. 

Za pravidlem následuje vždy vysvětlení proč a z jakého důvodu.

Pravidlo č. 1:

Nekrmte svého psa ze svého talíře nebo dokud jíte. Nejste přece podřízený člen smečky, který se kvůli němu zříká své potravy. Nebo lze zařídit situaci následovně: můžete se vzdát kousku jídla v jeho prospěch, ale na povel pes musí „žebrání“ o jídlo přerušit a stáhnou se do ústraní. Povelem může být i pouhé zavrčení pánečka nebo jiný třeba slovní nebo povelový signál. A vydržet do pochopení podstaty vaší žádosti. Úpěnlivě na vás kouká a vy si myslíte, že když mu dáte kousek, tak přestane? Opak je pravdou. Úpěnlivý pohled a kus sousta aby přestal je nesmysl – ten kousek sousta je ve filozofii psa odměna za ono koukání, a tak proč by se nekoukal dál, když je za to odměňován... První díl kořisti vždy patří vám, ať už se jedná o úlovek ze supermarketu nebo chovatelských potřeb. Než obsloužíte psa, nechejte jej chvilku čekat a dejte si před tím alespoň šálek čaje, pokud se sami před tím nechcete najíst (šálek čaje bude představovat ve vnímání psa první sousto přijímané kořisti za kterým bude pro něj následovat třeba suchar).

Pravidlo č. 2:

Mějte své doupě, do kterého psa nepustíte.

Nepouštějte psa do ložnice nebo např. do horního patra domu. Vymezte mu prostor, ve kterém se smí pohybovat. Abyste toho dosáhli, využijte své osobnosti a přítomnosti. Úplně nevadí, když se pes snaží do chráněných míst proniknout, ale na váš povel by měl vyklidit území. Nezavírejte dveře, o tom to není. Pes musí reagovat na vaši přítomnost, ne na statickou překážku v pohybu. Prostě ho povelem vykažte z obýváku do kuchyně a do obýváku jej pusťte, až vaše nařízení míní akceptovat. Pozor! Může se stát, že váš pes respektuje váš zákaz pouze v době vaší přítomnosti. Po návratu ze zaměstnání zbytky chlupů na vašem polštáři svědčí ale o tom, že přece jen spal u vás v posteli. Tohle ale není o dominanci. Dělají to zejména psi nejistí, pro které je postel pánečka místem jeho nejsilnějšího pachu a oni se v ní cítí v celém prostoru obydlí v době jeho nepřítomnosti nejjistěji. V tomto případě by mohl pomoci kus starého, zapoceného, špinavého - zkrátka úžasně napachovaného oděvu pánečka v pelíšku psa jako náhrada jeho „napachované“ postele.

Pravidlo č. 3:

Občas se postavte psovi do pelechu nebo ho pošlete pryč z jeho oblíbeného místa a na chvíli mu ho obsaďte. Vy - jako nejvýše postavený ve smečce - máte nárok na jeho prostor – on na váš prostor nikoliv.

Pravidlo č. 4: 
Nenechávejte psa sedat na pohovku či do křesla a ani si ho neberte na klín. Psovi nenáleží místa na vyšším místě než jste vy sami. Nevadí, když se tam pes uvelebí v době vaší nepřítomnosti, má je ale opustit, když přicházíte.

Pravidlo č. 5: 
Denně psa kartáčujte, manipulujte s ním. Prohlédněte mu třeba tlapky, zuby, bříško, vytřete ospalky. Projeďte mu hřebenem srst, i když to nepotřebuje. Posilujete tím své postavení.a kromě toho, váš pes bude vypadat skvěle.

Pravidlo č 6:

Pozornost pes nevyžaduje. Pozornost je mu věnována.

Dominantní členové smečky si nevšímají pokusů o sblížení ze strany podřízených jedinců. Pokud se chcete věnovat svému psovi, např. hrát si s ním, pomazlit se – vyčkejte až pes přeruší dožadování se pozornosti a až teprve potom ho přivolejte k sobě. Mazlete se se svým psem a pohrajte si s ním na základě přivolání, iniciativa musí vycházet od vás.

Pravidlo č. 7: 
Do dveří a ze dveří vycházejte vždy první.

Dominantní psi chodí vždy před podřízenými. Stačí psovi při předbíhání ve dveřích mlčky nastavit koleno, ať si do něj ťukne hrudí. Nohou ho odkažte na místo za vámi, odsuňte ho. Musí to respektovat. Vycházejte a vcházejte do dveří prostě jako první. Změna je velmi jednoduše nastavitelná a uvidíte, jak obrovský přínos ve vztahu psa k vám bude mít.

Pravidlo č. 8:
Nepřekračujte ani neobcházejte svého psa, přimějte ho, aby vám uhnul.

Podřízení psi dominantnímu psovi ustupují v cestě. Dominantní psi často zalehávají prostory u dveří a kontrolují prostor. Na to nemají právo. Ten postor patří vám. Opatrně to posuzujte u psů se zhoršenou pohyblivostí a psích seniorů. V jejich případě se může stát, že občas prostě leží, jak se jim podařilo tělo složit a o dominanci se nejedná.

Pravidlo č.9:
Na procházkách měňte bez varování směr ať už na vodítku nebo při pohybu psa na volno.

Vůdčí pes určuje pohyb smečky. Pokud je pes na volno, jde většinou napřed a vy klušete za ním. Chováte se tedy jako podřízený člen smečky. Ale on je tady od toho, aby vás následoval, ne vy, aby jste hlídali jeho pohyb. Většina z nás při venčení chodí naučenými okruhy, stále stejnou cestou. Pokud je to tak, zkuste se alespoň jednou obrátit a jít nečekaně zpět. Návrat psa směrem k vám a jeho přizpůsobení se vám můžete podpořit pamlskem. Nejedná se ale o přivolání, jedná se o změnu směru cesty. Mlčky se prostě vydejte jinam, než kam jde váš pes. Doporučujeme také měnit nečekaně rychlost pohybu (pomalá chůze, běh, rychlá chůze apod.).

Pravidlo č.10:
Pes jde na vodítku na vaši úrovni.

Samonavíjecí vodítko Flexi je sice hezká věc, ale u dominantních psů je jako způsob venčení psa nevhodné. Pes 5 m před vámi mění směr a jde si kam se mu zachce. Všechno špatně. Stejně tak dlouhé přepínací vodítko nebo vodítko stopovací. Při tomto způsobu venčení je pes, ten, kdo vede. Zvláště, pokud máte psa, který táhne. Máte - li problém s dominancí svého psa, voďte jej na krátkém vodítku. Jeho hlavu na úrovni vašich kolen. Pes nesmí předbíhat. Pokud pes předbíhá, zastavte se, případně začněte couvat. Obecně psi couvají neradi. Časem přijde na to, že pohyb vpřed znamená pohyb na úrovni pána. Předbíhání pána - znamená zastavení pohybu vpřed nebo couvání. A to on nerad. Nechte ho o tom přemýšlet. Tím, že diktujete rychlost pohybu a jeho směr – získáte si jeho respekt.

Pravidlo č.11:
Pes smí kontaktovat jiné psy až na váš povel, respektive dovolení.

Pes je tvorem sociálním (tedy až na vyjímky s problémouvou fází socializace). Kontakt s jinými psy je pro něj velmi důležitý. Pokud mu jej odepřete, posílíte tím své postavení. Ale opět mu jej povolte. To znamená řízený kontakt.

Pravidlo č. 12:
Hrajte si a vyhrávejte.

Hry jsou simulací různého druhu loveckého nebo konkurenčního chování mezi členy smečky. Je důležité, aby váš pes neměl hračky volně dostupné, kdykoliv si vzpomene. Hračky jsou jen a jen vaše. Pes si hraje na výzvu, která je adresovaná od vás směrem k němu. Existují také různé typy her. O tom jak si se psem vlastně správně hrát - někdy příště.

Pravidlo č.13:
Braňte svého psa.

Pokud je pes napaden, brání jej vůdce smečky, který se tím staví i proti své potencionální konkurenci. Svým zásahem posiluje také své postavení uvnitř smečky samé. Kdo by si to s ním uvnitř smečky rozdával, když zmákl rivala od vedle, že... Takže: mié dámy i pánové: pokud nějaký pes napadne všeho psa, měly by jste zarazit útok vetřelce vy a ne nechat psa, aby si s tím poradil sám. Ideální případ: s rozběhem útočícího psa zachytíte v letu nejlépe za obojek a svého psa stabilizujete povelem „LEHNI“. Vzhledem k tomu, že máte svého psa pod sebou a perfektně zvádnutého pes zaléhává a dívá se na vás, jak si vy poradíte s útočníkem. Váš pes se nemá důvod obávat – vy jste vůdce smečky a jste natolik silným vůdcem, že zvádáte podobnou situaci s přehledem a on se nemá co plést do situace, která náleží vůdci smečky. Takže – proč by neměl v klidu ležet, když je útočník zadržen. Méně ideální případ: útočící pes je rychlejší, hbitější a zakousne se do vašeho psa rychleji, než stihnete zasáhnout. I v tomto případě ale platí pravidlo č. 13 braňte svého psa. V případě, že to není on, kdo si začal.

Znáte ten číhavý postoj a upřený pohled? Měření sil. Vidíte ho u nějakého jiného psa směrem k vám? Stáhněte oční kontakt „vyzyvatele“ na sebe. Občas stačí i váš mírně rozkročený postoj s výhružným vystrčením ramen směrem k psovi, co by si rád vyřídil účty. Nadechněte se a opticky zvětšete svůj objem těla. Někdy i tak málo stačí, aby se vám „vyzyvatel“ vyhnul. Napadneš mého psa, mého člena smečky? Budeš mít co dělat se mnou, to si piš..

Ještě máte pocit, že jste vůdcem smečky? :-)

Doporučujeme zvážit prosazování tohoto pravidla s ohledem na plemeno, hmotnost a razanci případného útoku, který je veden - neradi bychom nabádali k jednání, které by mohlo vyústit ve vaše poranění. Základem úspěchu je odhad situace.

Tady si dovolím poznámku... ve většině případů je opravdu pro laika a začátečníka velmi těžké odhadnout, kdy má zasáhnout a bránit svého psa, aby neskončilo setkání naším pokousáním a zraněním. Někdy se totiž ani o útok nemusí v zásadě jednat, psi mají svoje rituály, které vůbec nemusí končit napadením ze strany cizího psa. Ba naopak, naše občasné úzkostlivé držení našeho psa na vodítku může právě vést k provokaci psa cizího, protože se náš pes cítí s námi za svými zády silnější a konflikt může vyvolat. Zkrátka na vodítku se může cítit s naší zdánlivou podporou silnějším. Jak říkám, je velmi těžké tuto situaci odhadnout a dát na její řešení recept. Správně socializovaný pes, kterého máme "pod sebou" však ve valné většině případů nebude mít problémy.

Pravidlo č. 14:
V případě, že je Váš pes tím, kdo si chce začít: Zabraňte svému psovi, aby se dostával do konfliktních situací s jinými psy.

Váš pes se snaží prosazovat ve vaší přítomnosti vůči jinému psovi? Nemá důvod. Vy jste vůdce. Vy určujete, s kým se popere a jestli vůbec, a s kým nikoliv. Zabraňte svému psovi v konfliktu s jiným psem. Vodítkem, pohybem, povelem „NE“. Základem je přerušení očního kontaktu mezi potencionálními soupeři. Obraťte svého psa zádí k „oběti“. Máte v ruce vodítko a pes obojek? Srovnejte si svého psa k noze. Případně si v této chvíli zopakujte cviky poslušnosti: lehni, sedni, vstaň. Lehni.

Při venčení jsou časté pro dobré pozorovatele situace, kdy je pes v naprosté pohodě s pánem, ale stejný pes s jeho paní je nezvladatelný řítící se objekt, kterému je třeba se obloukem vyhnout. O tom, kdo šéfuje v jejich rodině nicméně asi není pochyb... jenže o tom to je.

Drobnosti jsou základem celku. Pokud ale máte doma v pravdě dominantního psa a nejste vůdcem smečky a chcete jím být, zavádějte pravidla pozvolna a postupně. Náhlá změna více pravidel najednou by mohla vést ke konfliktu a konfrontaci mezi vámi a vaším psem.

Na cvičáku se setkávám dost často s bezradnými majiteli, kterým jejich pes přerostl přes hlavu. Rádi by situaci zlepšili, ale nevědí, jak na to. Inspirovalo mě to k tomu, abych se začetla do odborné literatury o chování psů. Z té spousty odborných rad jsem udělala malé povídání. Doufám, že to těm, kteří mají zájem soužití se svým psem zlepšit, alespoň trochu pomůže.  V dnešní době je slovo dominance dost často skloňované. Čtěte tedy a přemýšlejte, jaký je váš pes, jestli jste někde udělali nebo stále děláte chyby ve výchově, jaké je vaše hierarchické postavení ve vaší smíšené smečce - rodině. Třeba přijdete na něco, co jde změnit, zlepšit, aby se vám i vašemu psovi lépe a příjemněji žilo. Pokud přijdete na něco, co v mém článku chybí, dejte mi vědět, ráda to napravím.

Alena Vanžurová

Jak na to, abychom byli vůdci smečky aneb máme doma dominantního psa?

Je to velmi vážná věc. Náš pes by mohl být nebezpečný bez ohledu na to, jak moc jej milujeme. Musíme si uvědomit, že žádná společnost netoleruje nebezpečné psy, a tak se musíme naučit s naším psem zacházet ne jako s rovnocenným, ale jako s podřízeným. Následky jeho chování by nás totiž mohly přijít velmi draho, pokud pes někoho zranil. V případě, že by se jednalo o psa velkého plemene, mohlo by dojít i k vážnému zranění nebo by mohlo jít dokonce o život. Pokud tedy zaujme náš pes ve smečce takové místo, jaké mu patří, bude náš život s ním mnohem snazší a příjemnější.

Naučme našeho psa nějaký povel. Za provedení povelu psa pochvalme a odměňme. Jakmile bude povel umět, budeme ho na něm vyžadovat, když bude něco chtít. Když povel vykoná, pochvalíme ho a dostane to, co chtěl. Když si například odmítne sednout, odejdeme a budeme ho ignorovat. Nesedneš si, nebude odměna. Pokud povel nechce provést, i když jsme si jisti, že ho už umí a pochopil ho, ignorujeme ho a v žádném případě mu NEDÁVÁME to, co chtěl a ani ho neodměňujte.

Které plemeno je nejchytřejší

 

 

 

 

Nejvýraznější projev aktivity štěňat je hraní. A nejen štěňat. Hrát si přestává až skutečně starý pes, ti mladší si vydrží hrát do nekonečna.

Přinášení míčku je jasný signál: chci ho hodit. Hrát si chceme ostatně všichni, i my s našimi mazlíčky.
Hry existují odedávna, jen jsme si vlastně nikdy neujasnili, co vlastně znamenají. Je to neodmyslitelná součást psího života. Už od štěněte se pes formou hry prosazuje ve své smečce. A hra může mít různé podoby.

 

Solitérní neboli samostatná

Výzvy pro páníčka ke hře jsou jasné: obíhání v širokých kruzích, náhlý trysk při procházce a rychlý návrat. Jasný symbol pro začátek sociální hry. Čím je víc členů psí smečky, tím složitější a bohatší struktura hry. Základními typy sociálních her jsou kousání, zápolení, honičky a sexuální hry. Přidávají se i hlasové komunikační hrátky.

Hravé kousání je náznak boje. Zákus do krku, lopatky, hrdla a hřbetu je pochopitelně jen naznačen, proběhne pouze s náznakem vycenění zubů, krátkým zavrčením či zaštěkáním. U agresivních plemen může dojít i k náznaku škubání a otřásání.

Hravé zápolení zase směřuje ke snaze srazit partnera k zemi. Nejúspěšnější taktikou v této hře je T-pozice. Zvíře, které útočí z boku na kohoutek partnera, je ve stabilnější pozici než zvíře, které tvoří vršek písmene T. Proto se takto napadený pes svalí na záda a příliš se nebrání.

Honičky

Náhlé vyběhnutí, zastavení, provokace, zápolení s předměty, štěkání. To psi naprosto milují. Vybijí přebytečnou energii a ještě vyzývají partnera ke hře a k akci.

Zvláštním druhem her jsou hry sexuální. Objevují se od druhého měsíce věku u obou pohlaví štěňat. Zvířata na sebe navzájem naskakují a předvádějí pářící pohyby. Zajímavé je to, že ve srovnání s divokými příbuznými se projevuje jakási "hypersexualita" domácího psa. Přitom paradoxně nejvíc poruch sexuálního chování se objevuje u psů držených celý život pod dozorem lidí, kteří rozlišují psí hry na slušné a neslušné.

Mimická komunikační hra se odehrává pouze mezi dvěma jedinci. Je založená na výměně signálů, které se hravě přehrávají. Vlk na partnera svraští pysky, ukáže zuby, přitom celkový výraz zůstává hravý, nehrozivý. Oči se dívají do prázdna, poloha uší je neutrální. Partner odpoví stejně: naznačí hravý zákus, aniž by se přiblížil. Situace se může opakovat mnohokrát, střídat se může třepání hlavy, natahování přední nohy k partnerovi.

U psů byly zaznamenány jen ty hlasové komunikační hry, které spočívají pouze ve štěkání ve vysoké tónině.

Stačí jen malý náznak

Hrajeme si celý život

Za první formy hry se považuje okusování předmětů, což chovatele asi nijak nepotěší, ale je třeba s tím počítat. Je však otázka, zda to není spíš objevování, zvídavost. První sociální hry se objevují asi od 30. dne života štěněte. Položí si navzájem hřbet packy na sebe a někdy je koušou. Po 30. dnu se objevují i první výzvy ke hře: následuj mě - a kývavé pohyby hlavou. Prvními hrami jsou logicky zápolení a kousání. Od 6.–8. týdne života je čas her nejintenzivnější. Podle výzkumů jsou nejhravější bíglové. V dospělosti a středním věku psi zvážní, ale záleží to na temperamentu. Hraví zůstanou.

Proč jsou psi hraví?

I když si zvířata a psi zvlášť hrají, definice chybí. Stejně jako pro děti platí pro psy souvislost mezi mládím, učením a zvídavostí. Pro hru je typický experiment. Nový míček, nový předmět. Je třeba vyzkoušet jeho vlastnosti, využívání vlastní pohybové koordinace k práci s ním. Rozkouše ho, loví, postrkuje, zastavuje. Hrou se zvíře seznamuje s novými jevy, objekty, zdokonaluje své schopnosti.

Hra na honěnou vychází z okruhu loveckého chování, v jejím průběhu se však mohou objevit i prvky agresivity nebo sexuálního chování. Vše se mísí navzájem, ve hrách se rychle střídají různé prvky chování. Jednotlivé aktivity se objevují náhodně, těžko je lze předem určit. Tím je hravé chování zcela specifické.

Odborníci hovoří o hře jako o dialogu mezi mozkem živočicha a prostředím, ve kterém žije. Zvířata, která udržují tento dialog nejen v období mladosti, ale přenášejí jej až do dospělosti, lze považovat za tvory s vysokým stupněm zvířecí inteligence. Svědčí o tom i skutečnost, že hravost a schopnosti k učení na sebe těsně navazují. Pokud je zvíře hravé, snadno se učí.

Hra není hanba, naopak

Pro vývoj sociálního chování je hra nesmírně důležitá. Při společenské hře se stabilizuje sociální pořadí zvířat a dotváří se v ní sociální hierarchie smečky. Podporuje se náklonnost, která upevňuje strukturu smečky. Hra omezuje vzájemné soupeření, umožňuje odreagování potlačených pohnutek.

Domácí psi ztratili hodně z chování svých předků, jejich hry jsou na první pohled hrubější, nešikovné, neomalené. I přesto mají bohatý rejstřík a přinášejí svými hrami radost i svým "páníčkům".

Hravost psa je možné využít při výcviku. Čím radostněji a s větším zájmem prožívá štěně výcvikové hry, tím bude v dospělosti lépe pracovat. A naopak. Hru lze snadno zapojit do výcviku nového výkonu i u dospělého psa. Nikdy není přece pozdě začít si hrát. 

Převzato z www.casopis.planetazvirat.cz a upraveno 

Všichni určitě chápeme, že pokud pojedeme do zahraničí a chceme se tam domluvit, měli bychom se naučit tu řeč, kterou se v oné zemi hovoří. Málokoho ale napadne, že když si pořídíme psa a chceme si s ním rozumět, měli bychom si pro komunikaci s ním vytvořit společný jazyk, který bude náš pes chápat.

Obecně se říká, že pes není schopen vnímat význam našich slov. Pes vnímá naše slova jako zvuky. Proto bychom se měli naučit hned v počátcích výchovy a potom i výcviku používat jednotné povely pro určité činnosti, pokud chceme, aby na ně pes správně reagoval.

Jakou povelovou techniku budeme používat bychom si měli rozmyslet hned na začátku, protože na ni bude navazovat právě další případný výcvik, pokud nás práce s pejskem třeba v budoucnu nadchne. V tomto případě bychom měli používat povely tak, jak jsou dané zkušebními řády, podle kterých bychom v budoucnu chtěli skládat zkoušky z výkonu anebo se zúčastňovat závodů. Pokud nemáme v úmyslu se sportu se psem věnovat a chceme „jen“, aby nás poslouchal, je jedno, jestli si vytvoříme povelovou techniku svoji, pouze pro vlastní potřebu. I ta by však měla mít určitá pravidla, která bychom měli dodržovat a měla by být především jednoduchá. Už při zvykání psa na jméno bychom se měli snažit vybrat takové, které je pokud možno nesklonné, krátké a zvučné. Každý další tvar nebo zdrobnělina kteréhokoli používaného slova je vlastně pro našeho psa dalším novým povelem, a to samozřejmě zatěžuje jeho paměť a zabírá místo pro další potřebné povely.
Často si neuvědomujeme, že zahrnujeme psa celou spoustou slov místo jednoho zvučného, jasně formulovaného krátkého povelu. Jak si s tím má chudák pes poradit? Samozřejmě nám nerozumí. Takže takové to „Pojď sem“, „tys neslyšel“, „kolikrát ti to budu opakovat“, on dobře ví, že má přijít, ale dělá si ze mě blázny“, „tak jdeš už nebo co?“…není vůbec dobré. Pes našemu lamentování nerozumí a je zmatený. Pak se divíme, že neposlechne.

Důležité je také, jakým způsobem a jakým tónem povel řekneme. To všechno má vliv na jeho reakce. Pokud tedy na psa neustále souvisle mluvíme, brzy nás pes přestane vnímat, protože našemu povídání nerozumí. Přestane také reagovat na povely a my – psovodi – se pak začneme zbytečně zlobit, začneme psa napomínat, přijdou nevhodné korekce vodítkem anebo ještě hůř, přijde nevhodně načasovaný trest. Pes naši rozladěnost nechápe a mohlo by se snadno stát, že místo respektu a poslušnosti docílíme pouze toho, že se nás náš pes začne bát, protože nám nerozumí.

Stejně tak bychom měli uvážit, kdy použijeme na psa zvýšení hlasu při povelu, protože pokud na psa budeme neustále křičet, přijdeme jednak o hlasivky a jednak to nebude brzy mít vůbec žádný efekt, protože pes si zvykne a přestane nás vnímat.

Nicméně intonace našeho hlasu a její správné využívání má při výchově a výcviku velký význam a je velmi důležitá. Pes podle intonace vyslovených povelů vycítí například, kdy má být ostražitý nebo kdy má být naprosto soustředěný. A proto dříve, než začneme se psem cvičit, měli bychom mít dokonale zvládnuté sami sebe, abychom nedělali chyby, kterými bychom negativně ovlivňovali svého psa.

Pes má dokonale vypracovanou pozorovací schopnost, a tak pokud jsme s sním hodně často, většinou zcela neomylně pozná, co máme v úmyslu. Jestli jdeme třeba připravovat krmení nebo jestli se chystáme na procházku. Samozřejmě se také řídí naší mimikou, vystupováním a naší jistotou či nejistotou. Pokud například v některé, pro nás stresové situaci, změníme svoje chování, nervozitou se změní náš hlas a intonace našich povelů, a tak můžeme dokonale vyvést z míry i našeho psa, který našim povelům najednou nerozumí.

Podle odborníků je prý pes schopen zvládnout 60 až 80 povelů. Zvažme proto, jaké povely budeme používat.