Obsah

Co se nikam nevešlo

Oslavy Silvestra

Silvestr

 

#


Prodejci zábavní pyrotechniky mívají ke konci roku skutečné žně. Petardy, světlice a dělbuchy jdou na dračku. Dokud budou barevné efekty a hlasité výbuchy volně dostupné, už od Mikuláše budou děsit lidi i zvířata.

#

Někdo to rád hlučné
Stejně jako jsou lidé zamlada tolerantnější k hluku všeho druhu, i štěňata a mladí psi mohou na předsilvestrovské, silvestrovské a novoroční ohňostroje reagovat klidně a nezúčastněně. Jak čas plyne, jednoho Silvestra můžete být zaskočeni neadekvátností odezvy doposud flegmatického psa. Reakce psů na hluk se může v průběhu jejich života změnit i po úraze, během březosti nebo po porodu feny.
Uvádí se, že pro zhruba padesát procent psů jsou výbuchy vysloveným stresem, na který reagují více či méně zvládnutelným rozrušením až panikou. Trpí obrovským strachem, pokud jsou venku a snaží se dostat k rodině, demolují výběh, pokud jsou doma, ničí nábytek, pod který se snaží schovat, jejich stres se může obrátit až v agresivitu. V hrůze a šoku jsou dezorientovaní, mají snahu bezhlavě utéci a skrýt se. Nezapomeňte, že pes nechápe, proč je kolem tolik hluku, a že má navíc mnohem citlivější uši než člověk.
Druhá polovina psů reaguje buď neutrálně, nebo s lehkým neklidem, který lze zvládnout bez veterinárního ošetření; a také - zcela výjimečně – vyloženě pozitivně. To jsou především psi lovečtí nebo služební s příslušným výcvikem.

#

Důsledky
I když bude mít pes štěstí a nevběhne přímo pod kola auta, nemá zdaleka vyhráno. Na Nový rok je v ulicích a lesích nejvíce ztracených psů, kteří v panice prchali několik kilometrů a už nenašli cestu domů. Někteří z nich se už ke své rodině nikdy nevrátí a jen ti nejšťastnější z nich najdou nové pány. Starší a nemocní psi dožívají svůj čas v útulcích, aniž by kdy pochopili důvody své opuštěnosti.
A dokonce i v domácím a důvěrně známém prostředí mohou kardiaci nebo extrémně citliví psi důsledkem silného stresu a nezvládnutého strachu uhynout.
Mezi nejčastější vnější příznaky strachu u psů patří třes, schovávání se pod nábytek nebo za majitele, hlasové projevy – kňučení, štěkání nebo vytí, pomočení a pokálení a také náhlá agresivita.
Reakce psa závisí spíše na individualitě psa a jeho výchově, než na genech. Irští setři nebo jezevčíci bez výcviku patří mezi plemena, která silvestrovské oslavy snášejí nejhůře. Samotný výcvik se na reakci psa podílí jen do jisté míry - i v těchto kategoriích jsou psi, kteří výcvik se střelbou prodělali, ale psychicky jej nezvládli.
I když se přes vaši veškerou snahu patologický strach u psa projevuje, můžete se pokusit najít pomoc u některého zkušeného výcvikáře. Ten by měl poradit s výchovou a sestavit tréninkový plán pro terapii strachu psa. To je ovšem běh na dlouhou trať a Silvestr je za dveřmi...

#


Silvestr je tady
Pokud pes není dosud označen čipem nebo tetováním, přilepte mu na obojek adresu a svůj telefon. Zkontrolujte, jestli obojek není příliš volný, aby se z něho pes nemohl v panice vyvléknout. Ode dne, kdy se začnou ozývat první dělbuchy, vycházejte ven zásadně se psem na důkladném vodítku a venčení nesvěřujte malým dětem.
Uvažte, zda právě na Silvestra nedat psovi náhubek: jednak tím můžete minimalizovat důsledky jeho možného úrazu, pokud si bude chtít očichat nevybuchlý dělbuch, jednak zabráníte tomu, aby pozřel zbytky pyrotechniky (což už se v minulosti mnohokrát stalo), a také usnadníte případnému bázlivějšímu nálezci vašeho psa rozhodování, zda se na obojek podívat či nikoliv.
Na Silvestra se vydejte na velké vyvenčení brzy odpoledne, než začnou nedočkavci odpalovat první dělbuchy, a to i se psem, který vloni snášel podobné situace klidně. Riziková doba je po 20. hodině. K půlnoci, kdy detonace kulminují, minimálně další dvě hodiny už se psem vůbec nevycházejte. Klidného psa můžete doma nechat a vyjít si sami ven, ale zvíře, které už vloni reagovalo neúměrně, nestresujte ještě víc tím, že byste ho doma (natož na návštěvě v neznámém prostředí) nechali samotného. Pokud vás výbuchy zastihnou na procházce, dejte vodítko na krátko a problematické místo obejděte. Přitom na psa klidně mluvte a odvádějte jeho pozornost jiným směrem, např. povely poslušnosti.

#


Doma z vycházky
Psy žijící v kotcích a boudách raději vezměte na silvestrovskou noc do domu. Nejenže budou ve vaší blízkosti klidnější, ale budou také chráněni před náhodnými dopady světlic.
Psům, kteří jsou z výbuchů nervózní, zajistěte klidné místo, kde se cítí bezpečně. Většinou je to tam, kde je jeho lidská smečka. Pes dobře vycítí náladu v rodině, hlavně jejího vůdce. Pokud se bude "alfa jedinec" chovat klidně, pomůže to částečně odbourat psovu nervozitu. Když pes neví, kdo ve smečce vládne, nebo se dokonce za jejího vůdce pokládá sám, pak je pro něj pocit zodpovědnosti spolu se stresovou situací, se kterou se neumí vyrovnat, velmi vyčerpávající a vyvolává poruchové chování. Během večera na psa klidně mluvte, udržujte s ním kontakt očima nebo ho hlaďte. Rovněž pomáhá odvádět pozornost psa od podnětů zvenku hrou, případně rutinními povely a jejich odměňováním drobnými pamlsky – drobnými proto, že silvestrovská noc bývá dlouhá a snadno byste psa mohli překrmit. Ovšem ani přehnaný zájem o chování psa není vhodný.
Pokud to je jen trochu možné, respektujte místo, které si zvíře k přečkání hluku vybere. Snažte se "překrýt" výbuchy zvenčí zvuky v bytě, např. hudbou nebo zesílením televize. Důsledně zavírejte dveře, pokud to sníží hlučnost v bytě, okna zakryjte žaluziemi nebo závěsy, aby nebyly vidět záblesky.
Pozornost oknům a dveřím věnujte i proto, abyste zabránili případnému poranění v domácím prostředí při snaze o útěk (balkon, stoupačky, světlík a podobně).
Někteří psi snášejí pěnové (případně vatové) ucpávky v uších. Před vyzkoušením se doporučuje ucpávkami protáhnout provázek, abyste je později dokázali bezpečně vytáhnout.

#


S pomocí veterináře
Pokud váš pes reaguje na petardy tak, že ani výše uvedená opatření nejsou nic platná, neobejdete se bez utišujících prostředků.
Existují bylinné čaje, homeopatika i klasické léky. Určitě se s dostatečným předstihem poraďte se svým veterinářem, co psovi podat. Předstih je nutný už proto, že např. homeopatické přípravky, které uvolňují napětí, je třeba podávat několik dní před dnem D. Protože homeopatikům se v této Planetě zvířat věnujeme v samostatném článku, zmíníme se krátce o bylinkách a o lécích.
Stále častěji se využívá Bachova květová terapie - kapky, které se psům a zvířatům vůbec podávají na doporučení ošetřujícího veterináře.
Léky jsou zásadně na předpis, protože veterinář musí posoudit celkový zdravotní stav zvířete. Dobře si zapamatujte doporučené dávkování a pečlivě prostudujte návod, zejména to, jak dlouho lék působí – většinou dokáže překlenout celou kritickou dobu, ale je nutné podat jej tak, aby mohl v pravou chvíli působit, ale zároveň aby jeho účinky nevyprchaly příliš brzy.
Z léků, které mohou být předepsány, se často užívají Sedalin (gel nebo tablety) s účinnou látkou acepromazin. Jejím působením nastává u zvířat psychický útlum a svalové zklidnění. Lék je možné užívat i před dlouhou cestou, před stříháním srsti nebo před náročnějším veterinárním vyšetřením, ale může mít individuální výkyvy v souvislosti s váhou, příslušností k plemenu, v závislosti na věku a celkovém zdravotním stavu psa.
Někdy jsou předepisovány i léčiva pro lidi, např. Xanax tablety. Rozhodně by ale neměl pes dostávat Rohypnol, který by pro něho mohl mít fatální následky.
 

Co dělat, když se pes zaběhnul
Když se pes zaběhne v prostředí, které dobře zná, je možné, že po zklidnění situace v okolí opadne i jeho stres a sám najde cestu domů. Pokud se zaběhne v místě, kde je víc ohnisek hluku, pes utíká i několik kilometrů a zpátky už cestu nenajde. Také v případě, že se pes ztratí v cizím prostředí v lese, na chalupě u známých ap., sám domů netrefí, a to ani tehdy, je-li cvičen ke stopování. Pak musíte začít s hledáním. Předpokládejte rovnou, že hledání nebude akce na pět minut. Důkladně se oblečte a rovnou se vybavte baterkami. Když vyrazí psa hledat více členů rodiny, je to výhoda, protože zvládnete několik okruhů současně. Vezměte s sebou telefony, abyste si průběžně podávali zprávy. Na škodu není vzít s sebou bloček a tužku. Ptejte se chodců i sousedů a nechávejte jim na sebe telefonní kontakt.
Pokud selhalo osobní hledání v okolí i telefonické poptávání v nejbližším útulku, zkuste hned ráno vylepování letáků. Lepší než fotka je krátký základní popis zevnějšku psa velkým písmem, podrobnosti včetně jeho jména a kontaktu na vás už nemusí být tak výrazné. Současně kontaktujte městskou policii a nejbližší soukromé psí útulky. Hodně štěstí do nového roku přeje všem chovatelům i jejich psům.
(Tolik rady čerpané z internetu)


#

Recepty

 

 #

Na této záložce budeme pro vás připravovat různé zajímavosti, které se nemusí zrovna týkat jenom pejsků, kteří jsou naším hlavním koníčkem.

Například dalším "koníčkem", kterému se věnujeme téměř "pravidelně", je pojídání dobrot, které sami vytváříme.

Onehdy mě přišla e-mailem, už ani nevím od koho, zpráva, jejíž přílohou byla "kuchařka", která shromáždila všechny možné "lidové" recepty na utopence, nakládané sýry a další dobrůtky. Dlouho jsem ji měla uloženou v dokumentech, aniž jsem se dostala k tomu, abych ji aspoň zběžně přečetla. Na popud kamarádů, kteří ochutnávají naše výtvory ve chvílích odpočinku mezi výcvikem psů, jsem se rozhodla, že některé recepty uveřejním zde, aby si mohli všichni, kteří chtějí, vzít inspiraci.

Předpokládám, že když "běhala" kuchařka na dobroty po mailových adresách, že se její tvůrce na mě nebude zlobit, že jí zde vyvěsíme. Nakonec to byla velmi prospěšná činnost, sesbírat takovéhle recepty na samé dobroty pro naše mlsné jazyky.

Dlužno říci, že recepty nemám vyzkoušené, ale to vám určitě nebude vadit, protože jakmile se do kuchařky začtete, budou vám určitě téci sliny a rádi je vyzkoušíte sami.

No a abyste neřekli, přidám recept ze své sbírky, který jsem získala kdysi a vzhledem k mému věku je víc než normální, že si nepamatuju, od koho.

pivíčko

Takže recept na marinované buřty:

Nejdříve si připravte sklenici s uzávěrem, velikost záleží na vás (může to pro začátek být třeba litrovka od okurek)

Buřty - takové množství, aby se vešlo do připravené sklenice (když zbyde, rozkrájíte buřtíky na malinké kostičky a použijete na pamlsky pro svého chlupáče při výcviku)

Ale už vážně...

Buřty oloupeme, nakrájíme na kolečka. Připravíme si cibuli, kterou také oloupeme a nakrájíme na kolečka. Cibule by mělo být zhruba stejné množství jako buřtů.

Do sklenice dáme na dno cibuli, na ní naskládáme vrstvu koleček bůřtů, znovu cibuli, atd. Můžeme přidat feferonku. Když máme několik vrstev naskládaných do sklenice, práci přerušíme a připravíme si marinádu.

#

Příprava marinády:

Svaříme tyto přísady: sladký kečup, ostrý kečup, olej, ocet, přidáme hořčici (podle chuti buď obyčejnou nebo francouzskou), přidáme sůl, trochu cukru, pepř buď celý nebo mletý, záleží na vás. Za stálého míchání necháme přejít varem. Můžeme přidat podle chuti i nějakou ostrou "omáčku", kterých je v prodejnách hodně na výběr. Záleží na vás, jak chcete, aby vás pálil jazyk. Samozřejmě můžeme přidat do marinády i feferonky. Prohlédněte lednici, zda vám v ní něco zajímavého nezbylo, co by se do marinády dalo přidat. Nedávám česnek, protože je hodně aromatický a přerazil by ostatní chutě. Můžete však přidat buď worchestrovou omáčku nebo sojovou omáčku. Nápadům se meze nekladou. Jakmile přejde marináda varem, vypneme ji.

Množství přísad musíte odhadnout do připravené láhve na zalití koleček z buřtíků. Když vám marináda zbyde, schováte ji vychlazenou do lednice na příště.

Pokud máte dost času, vymícháte marinádu, aby trochu vychladla a pak do ní na zjemnění přidejte tatarskou omáčku. Stačí několik lžiček, záleží na vaší chuti. Pořádně rozmíchejte, ochutnejte a případně dochuťte.

Částí marinády zalejte již nacpaná kolečka ve sklenici, aby se ke všem kolečkům marináda dostala a pak pokračujte s vrstvením koleček a cibule. Nakonec zalejte vše marinádou tak, aby buřty byly potopené. Nechte vychladnout a pak dejte do lednice. Nechte uležet alespoň tři dny. Sklenici můžete občas otočit, aby se obsah trochu promíchal.

Jakmile otevřete sklenici, abyste ochutnali, jestli už jsou buřty k jídlu - podléhají okamžitě zkáze - protože je všichni zbaští na posezení. Jako příloha je výborný čerstvý chleba a zapíjet můžete samozřejmě pivem...

#

Takže dobrou chuť

A nyní slíbená zajímavost číslo jedna - kuchařka utopenců a nakládaných sýrů ZDE

#

Psí zlozvyky

Psí zlovyky

#
Nejsou vrozené – jsou našimi VÝCHOVNÝMI CHYBAMI
Když pes loudí

Upřený pohled, šťouchání čumákem, prošení, kňučení či přímo štěkot – to jsou jen některé příklady z přepestrého rejstříku žebrajících psů. Ať už psi loudí o sousto ze stolu nebo při vaření o odřezky z kuchyňské linky, jedno je jisté: nepřidá to na důstojnosti ani psovi ani nám. Pes loudí proto, že se mu to v minulosti už mnohokrát vyplatilo a nejen to, začíná mít pocit, že dělit se s člověkem o jeho jídlo je jeho právem. Měkký, nedůsledný chovatel si myslí, že soustem podaným psovi přímo z talíře nikoho neurazí a nikomu neublíží, ale opak je pravdou. Ze zlozvyku, původně praktikovaného a podporovaného v soukromí, za domácími dveřmi, se může stát naše ostuda, když přijde návštěva, nebo přímo hrozba, když si pes začne vynucovat "to svoje" během vycházek nebo výletů s přáteli. A pokud pes sebere dítěti v parku rohlík, může mu tím způsobit přímé poranění, doživotní trauma – nebo obojí. Aby pes neloudil, musíme ho důsledně krmit vždy na jednom místě, vždycky z jeho misky a pokud možno pokaždé ve stejnou dobu. Pokud už máme potřebu dávat psovi zbytky z našeho stolu, přemístíme je do psí misky až po skončení našeho jídla všechny najednou. Nešvar panující v mnoha rodinách – předbíhat se v kupování přízně psa množstvím vybraných soust z talíře – je nešťastný, nehygienický a koneckonců i škodlivý pro zdraví psa. Pokud máme děti, je třeba i jim dát jasně najevo, že nesmějí ani výjimečně podlehnout smutným psím očím.Když pes při vítání neúměrně skáčeŠpinavé oblečení, roztrhané punčocháče nebo poražené malé dítě mohou být důsledkem nevychovanosti psa, který se radostně vrhá na příchozí a přehnaně je vítá. Je na nás, jak tuto obtíž zvládneme. Šetrnější metodou je psa při skákání rukou stlačit do sedu a dát povel „fuj“ nebo „ne“. Rukou stlačujeme psa „na kohoutek“. Pokud to nefunguje (třeba proto, že vás neslyší, neboť pravděpodobně zároveň štěká), doporučují někteří chovatelé vždy při skákání psovi lehce přišlápnout zadní tlapu. Pes ucítí bolest a stoupne na všechny čtyři. Určitě existují i jiné metody, jak psovi skákání znepříjemnit, např. postříkat psovi tlamu vodou z injekční stříkačky. Než se pes tomuto zlozvyku odnaučí, budeme muset pravděpodobně prostřídat různé způsoby, protože pes brzy pozná, jak se podobným nepříjemnostem vyhnout. Můžete také zkusit naučit psa, aby „vítací“ aktivity „přenesl a vybil“ do balónku nebo jiné hračky, kterou mu budete hned u vrátek při příchodu házet. První veliká radost, že vás váš pes vidí se tím trochu zmírní a pejsek se zklidní, aniž jste na něj hrubí. Je potřeba trpělivost a důslednost, tak jako u všeho, co se výchovy týká.
#

Když nám pes olizuje obličej
Psí polibky připadají mnohým chovatelům jako roztomilá pozornost podobná lidskému chování. Vzájemné olizování štěňat po narození je sice výrazem náklonnosti, v pozdějším věku znamená olizování koutků tlamy žádost štěněte, aby mu dospělý pes vyvrhl potravu. Teprve v dospělosti má znamenat toto chování uklidňovací gesto. Pokud však necháme psa, aby olizoval naši tvář, může dojít k přenosu infekce nebo parazitů, škrkavky psí a tasemnice. Pejsci mají totiž dost často v oblibě shltnout na procházce nebo na zahradě něco „velmi dobrého“ a velmi „voňavého“. Někdy se nám nepodaří zabránit těmto jejich aktivitám a o jejich voňavé polibky tedy rozhodně v tomto případě nestojíme. I proto se snahám o olizování naopak snažíme vyhnout.

Když má pes toulavé boty
Jednou z příčin může být nedostatek volnosti na procházkách, tedy stálé vodění psa na vodítku. Může se pak stát, že když mu dáme nechtíc příležitost, proběhne se víc, než se nám líbí. Proto při výchově psa necháváme všude, kde to je jen trochu možné, navolno. Často ho cvičně přivoláváme a vždy, když přijde, nadšeně ho pochválíme a odměníme. Odměňovat ho můžeme také bez přivolávání, kdykoliv se k nám na procházce sám vrací, může dostat pamlsek. Tím ho navykneme, aby se držel blízko nás, vyplatí se mu to, vždyť dostane pokaždé pamlsek. Nepřivoláváme ho v situacích, kdy můžeme předpokládat, že neposlechne, protože má jiné zájmy. V místech, kde je to možné, měníme směry chůze, aby si pes uvědomil, že se mu můžeme vzdálit, naučíme ho, aby si nás hlídal. Také se mu můžeme občas schovat za strom nebo do vysoké trávy, abychom mu ukázali, že když nebude pozorný a bude odbíhat daleko, můžeme se mu ztratit.
#
Sledujeme a udržujeme vzdálenost, na kterou psa můžeme hlasově ovládnout. Vzdálenost by se neměla zvětšovat, protože v případě podnětu pak náš pes už nereaguje a nepřivoláme ho. To se může stát například na procházce na poli nebo v lese, kdy můžeme vyrušit zvěř, která bude úprkem od nás utíkat a náš pes pravděpodobně za ní. A to je velmi špatné, protože jakmile se pes naučí zvěř štvát, máme velký problém jednak ho to odnaučit a také můžeme mít velký problém s myslivci, kterým se určitě počínání našeho psa nebude líbit. Útěky za zvěří rozhodně nesmíte psovi dovolovat. Pozorováním chování svého psa na procházce velmi brzy zjistíte, kdy hrozí nebezpečí, že má chuť se proběhnout samostatně. Jakmile začne váš pes větřit nebo vystavovat, okamžitě musíte přerušit povelem (jménem) jeho nežádoucí činnost a povelem ho přivolat. Při výchově se snažíme, aby byl pes na nás závislý, aby neměl důvod nám utíkat. Vše je závislé nejen na výchově jedince, ale také na plemeni. Budete-li mít loveckého psa, těžko ho odnaučíte jeho vrozené pudy. Měli byste s tím však počítat a chovat se podle toho. Dokud nezvládnete přivolání, choďte na procházky do míst, kde útěk za zvěří nehrozí. Důležitá informace, kterou by si každý měl pamatovat je, že by psovod neměl svého psa při přivolání nikdy potrestat, a to ani tehdy, když se pes zaběhne nebo mu trvá déle, než se vrátí. Pes by si totiž spojil trest právě s přiběhnutím a problém by se ještě zhoršil. Bývá to bohužel dost častým jevem, že majiteli „vytečou nervy“ a pes je při návratu potrestán. Pes se pak po útěku vrací a plazí se k pánovi a ten vám bude tvrdit, že ví, že je potrestaný proto, že nepřišel hned a že ví, že se provinil. To je bohužel dost častý omyl. Pes se řídí tím, co vidí a cítí. A co asi cítí a vidí? No přece to, že je páneček rozzlobený a naštvaný. Ale proč je naštvaný???? Vždyť je to taková bezva procházka!!! Další možnost zatoulání psa je doba, kdy okolní feny hárají. To se může zatoulat i pes, který se obvykle drží svého pána. I feny mívají v této době sklony k toulání. Nezbývá než svého psa dobře zajistit, aby nebyl útěk možný, protože pokud se to psovi podaří víckrát, máme téměř jistotu, že máme doma tuláka. A to už abychom se báli, kdy se našemu psovi něco stane. A že těch možností, co by se mohlo stát, je. Počínaje tím, že v dnešním provozu by ho mohlo přejet auto, mohl by dostat ponaučení od majitele feny, kterou navštívil, atd. Zkrátka může mít pak v hlavě zážitky, o kterých nic nevíme a budeme marně přemýšlet, proč se tak divně chová.

Psí smysly

#

Čich

Mít vynikající čich není výsadou jen psovitých šelem. Stejně dokonalým čichovým aparátem se mohou pyšnit i jiná zvířata, například morče. Na rozdíl od morčete lze však psí čich využít k prospěchu člověka, a protože je navíc schopen i výcviku, možnosti podobného využití se ještě násobí. Ne každý pes se ovšem hodí k pachové práci a dokonce i v rámci jednoho plemene mohou existovat opravdoví psí specialisté. Psi vyšlechtění a cvičení k lovu mohou buď zachycovat pach zvěře přímo ze vzduchu (větřit) nebo sledovat pachovou stopu při zemi (stopovat).

Čichová paměť

Pes v průběhu života přichází do styku s velkým množstvím různých pachů. Pokud se některé pachy několikrát opakují - pach pána, členů smečky, háravé feny, domova, kořisti apod. - pes si je ukládá do tzv. čichové paměti. Tato čichová paměť umožní psovi rychle se orientovat i ve změti různých pachů, a to i po několika letech od zafixování. Bez čichové paměti by nebyl služební pes schopen sledovat několik hodin starou stopu, kterou si na místě činu nasumuje z předmětu nalezeného na místě činu. Cvičením stop se čichové schopnosti psa zdokonalují.
Pes je zatím nejdokonalejším analyzátorem pachů, který člověk cíleně využívá. Psího čichu využívá k lovu zvěře, k vystopování pachatelů trestných činů, k vyhledávání pašovaných drog nebo ukrytých výbušnin, k nalézání živých i mrtvých lidí pod sněhem i sutinami a v poslední době je psí čich zkoumán a využíván i v humánní medicíně. Psího čichu se využívá i při kynologickém sportu, nazývaném pachové práce neboli stopy.

Čichový orgán

Čichový orgán psa je natolik složitý a rozsáhlý, že jen samotná plocha jeho čichové sliznice je dvacetkrát až čtyřicetkrát větší než u člověka a pohybuje se mezi 70 až 200 centimetry čtverečními, podle plemene psa. Nejmenší rozměry čichové sliznice mají psi tzv. krátkonosí, jako jsou např. pekingští palácoví psíci, buldočci apod. Naopak psi s delší nosní partií mají čichovou sliznici mnohem větší. Výjimku tvoří chrti, kteří i přes svou dlouhou nosní partii nemají právě vynikající čich. Byli totiž šlechtěni k lovu na otevřených prostranstvích s převážným použitím zraku a jejich čichové orgány zčásti zakrněly. Čichová sliznice se prostírá na povrchu složitého bludiště tenkých, stočených nosních skořepin. V přední části dutiny nosní se nachází také větřící orgán, který je složen z tenkých vazivových rourek. Rourky obsahují přibližně 100 až 200 miliónů čichových buňek. Tyto rourky umožní psovi zachytit pach. Jednotlivé smyslové buňky dovedou analyzovat i nepatrná množství pachových látek, často dokonce i jedinou molekulu. Pes po počátečním vjemu začne intenzivně nasávat mohutnějšími vdechy vzduch společně se zjištěným pachem. Ten se dostává do zadní části dutiny, kde je uloženo čichové ústrojí zvlhčované sekretem. Zde se pach koncentruje a pomocí přenosu působí na orientační mozkové centrum. Nos zdravého psa je neustále přiměřeně vlhký a studený, což je pro vnímání pachu velmi důležité, protože to umožňuje dokonalý čichový vjem. Pes je například schopen zaregistrovat přicházející osobu čichem o mnoho dříve, než ji doopravdy spatří. Může také čichem rozlišit, zda se člověk, který se k němu blíží, bojí nebo ne.

Cvičit ano, přetěžovat ne

Tak složitý orgán by neměl být zatěžován zbytečnými čichovými podněty. Každý chovatel by si měl být vědom, že psovi, kterého chová v bytě, otupuje mimořádnou citlivost čichu množstvím chemikálií, které se používají například při úklidu, pachem syntetických dekoračních tkanin a jejich barviv nebo třeba psím šampónem při koupání. Každý chovatel zažil situaci, kdy čerstvě vykoupaný pes překryje pro něho nepříjemnou umělou vůni pachem daleko přirozenějším a zemitějším. Ze stejného důvodu se psovi nikdy nesmí podávat kořeněná, připálená nebo silně aromatická strava, ze stejného důvodu vybavujeme štěňata při odebrání od matky kusem deky s pachem matky a dosavadního domova. Čich psa neopouští psa ani v pokročilém věku - na rozdíl od jeho ostatních smyslů.

Sluch

Nejvýznamnějším smyslem psa je hned po čichu sluch.

Proč je pes tak dobrý hlídač

Sluch a čich patří mezi nejrozvinutější smysly psa. Přestože by se sluch umístil v pomyslném žebříčku těch nejlepších psích smyslů "až" na druhé místo, přesto je proti sluchu lidskému nesrovnatelně lepší. I když člověk slyší lépe hluboké tóny, pes má mnohem větší rozsah vnímání, slyší i ultrazvuky. Zatímco člověk je v dospělosti schopen vnímat zvukové vlnění o frekvenci 20 až 20 000 hertzů, pes slyší zvuky o frekvenci 40 až 40 000 hertzů (Wikipedie, ale i další odborné články uvádějí, že psi vnímají zvuk o kmitočtech 67 Hz až 45 000, případně až 70 000 Hz i více, a to v závislosti na plemeni a samozřejmě také na stáří jedince). Ostatně na této schopnosti psů je založen princip píšťalky, kterou člověk vůbec neslyší.
I slabý zvuk, který člověk zaznamená až z bezprostřední blízkosti, vnímá pes už na vzdálenost 24 metrů. Navíc dokonale rozlišuje výšku tónů, takže rozpozná nejen čtvrttóny jako lidé s velmi dobrým hudebním sluchem, ale dokonce i šestnáctiny tónů. Tak dokonalý sluch má i nevýhody, protože každý hlasitý zvuk, rány, sirény nebo hlučná hudba je pro psa nepříjemný až bolestivý a pes se mu proto brání, utíká před ním nebo alespoň pronikavě vyje.
Proto musí být u psů, u kterých je předpoklad, že ve svém životě budou běžně přicházet do styku s výstřely a detonacemi, výcvik a navykání na střelbu postupné a velmi opatrné, aby se výstřelů nezačali bát. Bezdůvodně vystavovat zvíře s tak citlivým sluchem ohlušujícímu rámusu je skutečné týrání, které navíc ohrožuje psovo zdraví.
Sluch všeobecně je spojen se smyslem pro rovnováhu a se schopností koordinace vlastních pohybů, především hlavy.

Ucho

Tvar, velikost a postavení uší se podle plemen liší, ale anatomická stavba je vždycky totožná. V zásadě je anatomie psího ucha stejná jako u lidí. Sluchový orgán se dělí na vnější, střední a vnitřní ucho. Vnější se skládá z ušního boltce a zvukovodu. Ušní boltec je tvořen chrupavkou a je pokryt sedmnácti uchohybnými svaly a kůží. Díky těmto svalům může většina plemen boltci pohybovat, natáčet a napřimovat je, aby zachytily zdroj jakéhokoli zvuku. Boltcem zachycené zvuky jsou převáděny zvukovodem ke střední části. Rozhraní mezi vnějším a středním uchem tvoří tzv. bubínek, který se podle zvukových vln rozechvívá a chvění pak dál předává sluchovým kůstkám v dutině spánkové kosti - ve středním uchu. Sluchové kůstky jsou tři: kladívko, kovadlinka a třmínek – u psů je navíc ještě mezi kovadlinkou a třmínkem malá čočkovitá kůstka. Přes tyto kůstky je zvuk přenášen k vnitřnímu uchu zvanému labyrint. Je to rovnovážné a pohybové ústrojí, uložené ve skalní kosti. Skládá se ze tří částí: z předsíně, polokruhovitých kanálků a hlemýždě. Tři polokruhovité kanálky vybavené nervovými zakončeními a vyplněné tekutinou jsou centrem rovnováhy. Kostní hlemýžď je posledním článkem, ve kterém se přijímaný zvuk přenáší sluchovým nervem do sluchové oblasti v mozkové kůře, kde vyvolá smyslový vjem. Pes dovede své vnitřní ucho uzavřít tak, aby za všeobecného hluku oddělil ty zvuky, na které se chce soustředit.

Každý pes slyší jinak

Různá plemena psů slyší různě. Plemena se vzpřímenýma ušima (např. německý ovčák) jsou co do kvality sluchu ve výhodě, protože mohou boltce natáčet a jako radarem jimi zjišťovat, odkud zvuk přichází. Psi s dlouhýma ušima (např. dlouhosrstí jezevčíci) tuto schopnost nemají, ale mohou své boltce v případě potřeby alespoň částečně nadzdvihnout. Dlouhé uši mají jiné výhody, např. se jejich nositelé mohou pohybovat v hustém podrostu bez toho, aby jim vnikala cizí tělesa do zvukovodu a podle některých domněnek dokonce dlouhé uši usměrňují i pachové vjemy vycházející ze země. I v rámci jednoho plemene neslyší všichni psi stejně. Závisí to na rodových dispozicích, na momentálním zdravotním stavu a samozřejmě také na věku.

A proč je pes přítel člověka

Pes nejenže slyší tóny pro člověka neslyšitelné a nejenže má dokonalý hudební sluch, dokáže navíc rozpoznat i drobné nuance lidské řeči, intenzitu i pocitové zabarvení hlasu. Pes tak přesně pozná, jakou má pán náladu a reaguje na ni příslušným způsobem. Každý chovatel ví, že pes přijde na přísně vyslovený povel mnohem neochotněji než jindy. A nejen hlas svého pána dokáže pes rozeznat na velkou vzdálenost. Stejně brilantně rozezná zvuky kroků na schodech nebo příjezd konkrétního auta, a to mnohem dříve, než je lidský sluch dokáže vůbec zaznamenat.

Zrak

Po čichu a sluchu je třetím nejvýznamnějším smyslem psa zrak.

Psí vidění

To, jak vynikajícími smysly psi disponují, si uvědomíme ve chvíli, když porovnáme zrak člověka a psa. Zatímco na žebříčku smyslů je u psa co do dokonalosti zrak až na třetím místě, je přesto srovnatelný s lidským. Na rozdíl od člověka však vidí výborně za šera, protože má nad sítnicí odrazovou vrstvu, která násobí množství světla pronikajícího zornicí oka. Navíc mají psi v očních tyčinkách mnohem více rodopsinu, což je látka obsahující vitamin A a protein. Její nedostatek způsobuje šeroslepost. Pes také pravděpodobně vnímá infračervenou část spektra a lépe proto rozezná kořist za soumraku. Tvary a detaily rozlišují lidé lépe, ovšem pes zase rozpozná na větší vzdálenost (až jeden kilometr) pohyb. A stejně jako všichni lovci umějí psi analyzovat jednotlivé fáze vnímaného pohybu. Díky postrannímu postavení očí mají také podstatně větší zorné pole. Plemena se zkráceným hřbetem nosu (krátkolebá) jako mops, boxer apod., mají binokulární vidění, protože jejich oči směřují dopředu. Dovedou výborně odhadovat vzdálenost. Ostatní plemena s dlouhým hřbetem nosu (dlouholebá) mají díky umístění očí po straně velmi široké zorné pole, ale jejich prostorové vidění je omezené. Ostrost vidění je daná plemenem (např. chrti loví na viděnou a následkem toho neobyčejně dobře vnímají pohyby zvěře i na velkou dálku), ale i příbuzní psi mají zrak odlišně kvalitní. Uvádí se, že ostře pes vidí zhruba na vzdálenost 7 až 100 metrů. Pes, který prozkoumává nový předmět, jej posoudí nejprve čichem, pak sluchem a nakonec očima.

Oko psa

Složení a stavba oka je de facto stejná u všech savců. Skládá se ze tří vrstev, do kterých ústí větévky hlavního zrakového nervu, který vychází z mozku. První vrstvou je bílá a neprůhledná bělima, která na přední straně oka přechází v rohovku - pružnou a průhlednou vrstvu, druhá je cévnatka (vrstva protkaná velkým množstvím krevních cévek, přechází v duhovku, která má ve svém středu otvor - zornici). Třetí vrstva – sítnice - je vnitřní vrstva protkaná sítí nervů a nervových zakončení - čípků a tyčinek. Množství světla přicházejícího do oka reguluje kruhový sval duhovka. Řasnaté tělísko za ní drží čočku a uvádí ji do pohybu, kterým se zaostřuje obraz na sítnici. Tyčinky reagují i na velmi slabé zdroje světla a rozlišují pouze černou a bílou barvu. Čípky jsou méně citlivé, jsou schopné reagovat pouze na silný zdroj světla, ale rozlišují barvy. Protože u psa tvoří čípky jen asi 5 procent světločivných buněk, usuzuje se z toho na pravděpodobnou barvoslepost psa. Vnitřní prostor oka je vyplněn rosolovitou hmotou – sklivcem. Před poškozením chrání oko oční víčka. Pod horním víčkem je slzná žláza, odkud je sekret, který udržuje rohovku vlhkou a pružnou, vylučován do vnějšího očního koutku. Slzy jsou odváděny pomocí slzných kanálků z vnitřního očního koutku do slzného kanálu, který ústí v přední části nosní dutiny (pro každé oko zvlášť). Vyloučený sekret pak zvlhčuje nosní sliznici.

Nejčastější nemoci oka

Ve vnitřním koutku mají psi blanitý útvar - tzv. třetí oční víčko neboli mžurku. Ta má za úkol odstraňovat z oka případná drobná cizí tělesa, jako je např. prach nebo písek. Za normálních okolností je poměrně nenápadná. Pokud však dojde k jejímu náhlému zbytnění, je to téměř vždy příznak onemocnění oka. Také oční řasy na horním i dolním víčku mohou být při jejich vchlípení nebo vychlípení příčinou dlouhodobého dráždění rohovky, které pak může vyvolat další zdravotní komplikace. V takových případech je nutné vyhledat veterinárního lékaře, který provede chirurgickou úpravu víčka. Oko je poměrně odolné vůči mechanickému poškození, daleko citlivěji reaguje na infekce. Stálá vlhkost na spojivce může být živnou půdou pro choroboplodné zárodky, odkud se mohou rozšířit na rohovku. Nejběžnějším onemocněním oka je zánět spojivky. Vyznačuje se zakaleným sekretem u vnitřního koutku oka a sliznice pod spodním víčkem má místo růžové barvy oranžově červenou. Léčba se provádí jednoduchou aplikací antibiotikové masti. Komplikací zánětu spojivek může být výhřez třetího víčka, zanedbaný zánět se ze spojivky může rozšířit na rohovku a z neléčeného zánětu rohovky vzniká rohovkový vřed. Snadno pak dojde i k perforaci rohovky a ke ztrátě vidění, leckdy i oka. Pokud se oko psa mléčně zakalí, nebo z oka vychází výtok, nesmí se otálet s návštěvou veterináře. Infekce by se brzy rozšířila i do druhého oka, případně na další zvířata v chovu nebo v domácnosti. A hlenohnisavý výtok z obou očí, pokud je spojený se zhrublým, oschlým čenichem a celkovou ochablostí psa, může být prvním příznakem psinky. Stejně jako lidé mohou i psi trpět šedým zákalem (katarakta). Příčinou může být cukrovka nebo jiné interní nemoci, úraz či stáří. Některá veterinární pracoviště se specializují na oční operace a umějí dokonce zakalenou čočku nahradit. Kromě onemocnění oka, ať vrozeného nebo získaného, ošetřují veterináři také úrazy očí. Například plemena s mělkou orbitou - prohlubní v kostře lebky, ve které je oko uloženo – nemají oko uzavřené ústím orbity. Tak třeba pekinézům udržují oční kouli v mělké orbitě jen okohybné svaly a oční kmen s nervy a cévami. Při silném rozrušení nebo jakékoliv kolizi se oko může dostat mimo prohlubeň. Hrozivě vypadající nehodu lze odborně napravit, i když by se měl chovatel připravit na to, že se bude pravděpodobně situace opakovat.

#

Chuť

Chuťové orgány psa se příliš neliší od těch lidských. Chuťovým orgánem je jazyk a chuť je vnímána při přímém styku potraviny se sliznicí jazyka. Na jazyku, ale i na patře a v hltanu jsou okrsky chuťových buněk, pohárků a bradavek, specializované na určité chutě (hořké, sladké apod.). Od buněk jsou nervovými vlákny přijaté vjemy přenášeny přes jádro v prodloužené míše a thalamu do temenního laloku mozku, odkud se šíří do zažívacího ústrojí a vnímány pak jako příjemné či nepříjemné. Chuť má velký význam pro zažívání. Ve srovnání s člověkem je však chuť u psů méně vyvinutá. Psi jsou svým původem na rozdíl od našich prapředků, výhradními masožravci, kteří se živili tou kořistí, kterou se jim podařilo ulovit. Je těžké odhadnout, jak dalece pes vnímá různé chutě. Jisté je, že dokáže rozlišovat čtyři základní chutě jako my, lidé - hořkou, sladkou, slanou a kyselou (mimochodem, od roku 2000, kdy byl objeven nový specifický chuťový receptor, je uváděna ještě pátá základní chuť, nazvaná umami – z japonštiny, kde znamená chutný, delikátní). Přesto se během tisíciletého soužití s člověkem naučili psi rozlišovat mnoho nových chutí. V kombinaci chuti s mnohem dokonalejším psím smyslem, čichem, dokáží psi, kteří už po generace nezažili nedostatek potravy, odmítat některé druhy krmení jen proto, že jim prostě... nechutná. Ostatně bez čichu by i člověk vnímal jen zmíněné základní chutě a také teplotu pokrmu. Anosmie je většinou nevratný stav, kdy dojde ke ztrátě čichu, takže postižený je odsouzen přijímat potravu, která má (pro něho) omezenou chuť. Ztrácí se tak veškeré potěšení z jídla a nakonec i ztráta chuti, což u lidí může vést až k těžkým depresím. Podle chuti pes vylučuje různé druhy slin. Pokud ochutná potravu, začne vytvářet hlenovité sliny, pokud však olízne například hračku nebo cokoliv jiného nestravitelného, jeho sliny budou řídké a vodnaté. Složení slin pak ovlivňuje trávení. Proto i pes potřebuje potravu s dobrou chutí, i když má o chuti poněkud odlišné představy než člověk. Na jedné straně je tu typická psí záliba v pro člověka páchnoucích a doslova nechutných věcech, na druhé pak schopnost odhalit i pilulku bez chuti a zápachu ukrytou v kousku masa.

Hmat

Hmat není právě ten správný pojem, který by přesně vystihl dotykový smysl psa, spíše je namístě výraz kožní smysl. Kůže je jedním z nejdůležitějších analyzátorů okolního prostředí, který je navíc v ustavičném pohotovostním stavu. Kožní citlivost je u psů dobře vyvinuta a využívá se jí i prakticky při výcviku psa. Je to dáno tím, že pes má v kůži množství smyslových tělísek, kterými stejně jako člověk vnímá teplo i chlad, bolest i další podráždění. Nervy, které reagují na dráždění dotykem, mají psi i lidé rozloženy po celém těle. Prostřednictvím příslušných receptorů probíhá vnímání mechanických a tepelných podnětů. Receptory pro vnímání dotyku až tlaku umožňují vnímat pocity dotykové až tlakové, které jsou podmíněné působením mechanických, různě odstupňovaných podnětů, působících na kůži jako na hlavní orgán tohoto smyslu. Dalšími jsou receptory pro vnímání bolesti. Bolestivé pocity mají značnou důležitost, protože včas vyvolají obrannou nebo ochrannou reakci. Receptory pro vnímání bolesti jsou představovány samostatnými nervovými zakončeními. Receptory pro vnímání tepla a chladu umožňují vnímání tepelné pohody, způsobují uvědomění si změn okamžitého teplotního stavu na určité části kůže nebo sliznice. Podráždění vyvolaná teplem nebo chladem jsou rovněž vnímána zvláštními tělísky. Chlad psi cítí jen na místech, kterým se říká chladové body, a o teple by platilo totéž, jen s tím rozdílem, že příslušných bodů pro teplo má pes méně. Pes vnímá i nejjemnější dotyk nejen povrchem kůže, ale i pysky a jazykem. Jazyk je spolu s kůží dokonce hlavním hmatovým orgánem psa. U právě narozených štěňat vyvolá jemný dotyk na špičce jazyka sací reflex. O širším okolí informují psa tzv. sinusové (hmatové) chlupy, dlouhé, tupé a pružné fousky s kořínkem opleteným sítí cév a nervových vláken. Jsou na dolní čelisti, na vrchním pysku, nad očima, na krku. S jejich pomocí se zvíře orientuje ve tmě. Další hmatová čidla jsou rozmístěna po celém těle psa. Nejcitlivější zóny jsou čenich, pysky, jazyk a polštářky na tlapkách. Z toho důvodu je případné poranění těchto míst velmi bolestivé.

Vyhledávání dotyků

Psi s oblibou vyhledávají tělesný kontakt (dotyky) nejen v rámci své psí smečky, ale i v té lidské. Proto se rádi nechávají hladit a drbat, a pro odpočinek vyhledávají taková místa, kde se mohou alespoň částečně dotýkat svého pána. Kdo nezažil psí čumáček položený důvěřivě pod stolem na nártu vlastní nohy, může se právem cítit ochuzený - a mnozí chovatelé dopřávají sobě i svému psovi vzájemné potěšení z blízkosti měrou vrchovatou dokonce i ve vlastní posteli. Pes v tak těsném kontaktu s člověkem vnímá nejen tlak, ale také teplo, což mu přináší dvojnásob libé pocity. Pokud se tedy pes tlačí do středu společnosti, není to jen proto, aby ukojil své vůdcovské sklony. Může to být také prostě jen touha po příjemné blízkosti pána. Centrální nervová soustava zpracovává a vyhodnocuje pomocí nervových drah a smyslových čidel okolní podněty a umožňuje vidění, slyšení, cítění a vnímání chutí. U hmatových orgánů může stejně jako u ostatních smyslů hodnotit některé vjemy jako příjemné, jiné jako nepříjemné a některé jako bolestivé.

Smysly psa

Pomocí instinktů psi naprosto přesně vycítí náladu pána, třebaže ten ji navenek nijak neprojevuje. Pes pozná, kdy je pán v dobrém rozmaru a bude si s ním hrát, nebo kdy je naopak třeba zalézt do koutka a nepřekážet. I když si leckdo myslí, že pes soucítí s jeho problémy, instinktivní chování by si chovatelé (a chovatelky) neměli (a neměly) plést s chováním promyšleným. Pomocí smyslových orgánů přijímá centrální nervová soustava podněty z okolního prostředí. Kromě pěti všeobecně uznávaných smyslových orgánů má však pes i něco navíc. Jsou to zvláštní, ostatní nebo mimosmyslové způsobilosti, jak lidé nazývají soubor těch schopností, které jsou jim většinou skryty. Na rozdíl od skutečného vnímání smysly nemají pro své zvláštní schopnosti zvířata žádný patrný smyslový orgán, který by dostatečně vysvětlil možnost příjmu i těch signálů, které člověk neuvidí, neuslyší, nenahmatá, neucítí ani neochutná. To, že psi a další zvířata vnímají záchvěvy půdy se značným předstihem, má na svědomí schopnost vnímání vibrací. Zatímco člověk je schopen zaznamenat je až od určitého momentu, psi, kočky, sloni, drobní hlodavci a další zvířata jsou mnohem citlivější a často je dokážou vnímat až o několik dní dříve. Pes dokáže např. vibrace spojené se zemětřesením nejen zaznamenat jakýmsi vnitřním seismografem, ale zároveň určit, jestli ohrozí i tu oblast, ve které se nachází. Podle reakcí zvířat tak obyvatelé v ohrožených oblastech od nepaměti včas a neomylně rozpoznávali skutečně hrozící nebezpečí a v rámci možností mohli včas činit příslušná opatření. Z celkem nedávné doby existují svědectví o tom, že před vlnou tsunami, řádící v oblasti jižní Asie na sklonku roku 2004, prchala zvířata dlouho před jejím smrtícím dopadem, ale bohužel dnešní lidé takovému poselství nebyli schopni porozumět. A rčení o krysách, které včas opouštějí svou loď, má zcela určitě také reálný podklad. Opakované testy v laboratorních podmínkách potvrdily i předpokládané telepatické schopnosti některých psů, tedy to, čemu říkáme šestý smysl. Proto třeba pes vycítí dřív, než se pán sám rozhodne, že se půjde na procházku nebo pojede na výlet. Skeptici tvrdí, že spíše než o telepatii jde o hypnózu, kterou psi na své páníčky uplatňují, podloženou dokonalou znalostí chodu domácnosti, životního rytmu jejích členů i jejich povahy. Těžko však věřit tomu, že by pes nebo kočka vsugerovali chovateli nenáviděnou návštěvu veterináře – a přesto poznají, že právě dnes se nejde na běžnou procházku, ale na očkování. Pes je schopen rozpoznat, že pán přichází neočekávaně domů, ale ruku na srdce, mnohdy to souvisí s jeho vynikajícím sluchem a čichem. Pes si brzy spojí zvuk konkrétního motoru auta nebo skřípění určitých brzd s tím, že pak vždy do určité doby vejde pán do předsíně. Orientační smysl je další něco, co téměř určitě souvisí s čichem, ale v kombinaci s pro nás nepoznaným navíc – zcela mimo naše chápání. Divoce žijící smečky psovitých šelem, stáda koní nebo hejna stěhovavých ptáků i ryb jsou instinktivně vedeny na konkrétní místa bez map a kompasů, leckdy i bez osobní zkušenosti, jakoby na základě volání přírody. Schopnosti psů předvídat onemocnění se začalo experimentálně využívat v humánní medicíně. Psi dokáží údajně vycítit u člověka rakovinné bujení nebo předpovědět epileptický záchvat. Naopak pes nemá smysl pro to, co je (podle lidských měřítek) takzvaně dobré a co špatné chování. To jen na základě návyků a zkušeností pozná, co se smí a nesmí.

Pro zájemce o záhady v chování nejen domácích zvířat píše světoznámý biolog Rupert Sheldrake v knize Váš pes to ví.

#

(Podklady k tomuto článku jsou převzaty z webové stránky casopis.planetazvirat.cz)

Psí řeč

Mezi člověkem a jeho psem existuje zvláštní způsob komunikace. Stejně jako pes dokáže vycítit náladu i nejbližší záměry pána, i majitel dobře pozná, co právě pes cítí, k čemu se chystá nebo je-li v dobré fyzické i psychické kondici. K mimoslovní komunikaci s člověkem (i se zvířaty) používá pes celou řadu prostředků. Mnohé jsou typické jen pro konkrétního psa, jiné jsou společné pro plemeno a většina pro všechny psy. Má to jednu neopakovatelnou výhodu: v zásadě člověk rozumí každému psovi na světě bez ohledu na "mateřštinu" obou.

Řeč těla
Existuje celá věda o neverbální a mimovolné komunikaci.  Rozpoznávání signálů, které protějšek nechtěně vysílá je důležité, protože na jejich základě lze dopředu předjímat závažná rozhodnutí. To v podstatě platí i ve vztahu člověk a pes.


#

Šťouchnutí čenichem nebo pánví  vyjadřuje přátelství. Psi tyto doteky využívají během vítacího rituálu. Olizování od dospělého psa znamená uklidňování, u štěňat ve vrhu navzájem je vyjádřením vzájemné náklonnosti, štěňata usilovně olizující pysky dospělého psa mají atavistickou touhu donutit člena smečky k vyvrhnutí natrávené potravy – jak to doposud funguje ve vlčích společenstvích. Někteří psi si zvykli používat olíznutí lidské tváře jako relativně bezpečné a přitom účinné gesto, které funguje především ve vztahu s dětmi - odradí každé dítě od pozornosti, kterou psovi věnuje a která mu je nepříjemná. Známé vrtění ocasem může způsobit nebezpečné nedorozumění, i když v překladu znamená "těším se, mám radost": a to když pes zároveň cení zuby. Vrtění ocasem v tomto případě neznamená přátelské gesto, ale těšení se na útok. Cenění zubů k dásním je poslední výstrahou před útokem. Může být doprovázeno zježením srsti na hřbetě, které samo o sobě znamená strach i přípravu na boj: i my lidé známe "hrůzou zježené vlasy", a psi si tak mimovolně dodávají nějaký centimetr navíc, aby vypadali ve svých i protivníkových očích mohutnější.
Pozor na objímání majitele s pro psa cizím člověkem: pes je může pochopit jako projev nadřazenosti a nepřátelství vůči pánovi. Také úsměv, při kterém jsou vidět zuby, může pes vnímat jako výstrahu před bojem.
Sahání na hlavu bere pes jako výraz nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby nehladily neznámé psy bez dozoru. Dalším možným rizikem může být boj o potravu – dítě sahá cizímu psovi do misky nebo zvedne rohlík, který upustilo na zem a který pes chápe už jako svou kořist. 

Psí bouda

Psí boudy v zimě

Psí bouda

Ne vždy je možné umožnit psovi přečkat nejkrutější mráz uvnitř domu a mnozí psi to dokonce odmítají. Raději mají okolí domu pod kontrolou bez ohledu na své pohodlí a zdraví a pobyt v uzavřených prostorách garáže, dílny nebo sklepa odmítají. Proto je vhodné vybavit psa na zimu zateplenou boudou.

Bouřka 

Co má správná bouda dokázat (kromě toho, že poskytne psovi jeho výsostné území)
Ochránit psa před větrem a deštěm, v letních měsích před přímým sluncem a vedrem, v zimě před sněhem a nízkými teplotami.
Nic tedy nezkazíte, když rovnou s příchodem psa pořídíte i pořádnou boudu s izolací, která psa ochrání před extrémními teplotami a s předsíňkou, která bude nejen částečně izolovat "obytnou" část interiéru, ale znemožní také vnikání průvanu. Zatímco mladý psík si rychleji zvykne na každou novotu, je možné, že starší pes si nebude vážit finančních nákladů vynaložených na koupi nebo vašeho vlastnoručního úsilí při pořízení zateplené boudy a své nové bydlo bude ignorovat.

 

#

 

Jak se dělá teplo v boudě
Základem jsou dvojité stěny, podlaha i strop vyplněné izolací. Vnitřní stěna uvnitř je nutná už proto, aby pes z nudy izolaci neokousával. Jako nejvhodnější materiál pro výplň se osvědčil polystyrén, který se dá levně pořídit po jednotlivých deskách a v různých tloušťkách, je levný, snadno se s ním manipuluje a jednoduše se přiřezává na potřebné rozměry. Má dobré izolační vlastnosti, nenasakuje vodu a nedrží se v něm plísně ani hniloba. Obdobné vlastnosti má izolační kamenná vata, např. Rockwool o tloušťce 4cm, která má však tu nevýhodu, že se prodává po větších baleních.
Každá bouda musí mít takové rozměry, které budou vyhovovat velikosti psa. Příliš velkou boudu si pes nedokáže vlastním teplem zahřát, v malé se neotočí. Pokud hodláte zateplit stávající boudu, pamatujte na to, že přidáním izolace a vnitřní stěny prostor podstatně zmenšíte.
Na noc nebo při opravdu mrazivých dnech byste měli svému psovi dopřát "ústřední topení". Existují různé typy vytápění, nejčastěji jsou k mání topné panely umisťované na stěny nebo strop boudy. Podlaha může být vystlaná odspodu slámou, navrch starými dekami, bundami nebo svetry, které odložili členové rodiny.
Důležitá je i velikost vstupního otvoru psovi "na míru", který na zimu zakrývejte závěsem z deky. Konstrukci boudy přizpůsobte tak, abyste mohli čas od času čelní stěnu vysunout a boudu důkladně vyčistit a vydesinfikovat. Čištění shora vyklápěcí stříškou je méně vhodné.
Jako nejčastější materiál ke stavbě psí boudy se volí dřevo, např. palubky. Na střechu a podlahu raději nepoužívejte obyčejnou dřevotřísku, která vlhne a po čase se rozpadá, ale raději tzv. OSB desky.
Opatrnosti je namístě při volbě povrchové úpravě použitého dřeva. Než si pes na boudu zvykne, vnitřní stěny raději nenatírejte, protože výpary by mohly psovi pobyt uvnitř znechutit. I na nátěry zvenku použijte raději laky s atestem na dětské hračky, nevhodné materiály by mohly psovi pobýváním v tak malém prostoru poškodit zdraví.
Pokus s měřením teploty uvnitř boudy a mimo ni prokázaly, že původní vyrovnaná teplota na obou stranách uvnitř rychle stoupla, když do zateplené "ložnice" vstoupil pes a dál se udržovala na zhruba osmistupňovém náskoku proti vnějšímu prostředí. Tepelná pohoda se samozřejmě ještě zvýší přitápěním. Zateplením boudy zpříjemníte psovi bydlení v zimních měsících a ochráníte jeho zdraví. 
 

#

Pes a strach

 
Pasivní strachovou reakcí je ztuhnutí, znehybnění strachy.
Aktivní reakcí pak cuknutí, útěk nebo také útok, pokud je zvíře zaskočeno a neví, jak uprchnout.
Příbuznou emocí strachu je úzkost. Strach je vázán na konkrétní spouštěcí moment, kterým může být určitá situace, člověk, zvíře.
Úzkost je dědičná, u psů je často označovaná spíše jako plachost a vztahuje se k čemusi neurčitému, těžko odhadnutelnému. Úzkostní psi proto bývají emočně nevyvážení, reagující nepřiměřeně na změny podnětové situace.
Prudké reakce tak může vyvolat například opuštění vlastního teritoria. Pes je lekavý a zaujímá typický postoj s částečně sklopenýma ušima, skloněnou hlavou, mírně zaobleným hřbetem a pokrčenýma zadníma nohama. Ocas bývá mírně odtažen od kořene, nebo naopak zatažen mezi nohy. Při vysokém stavu úzkosti se projevuje také motorický neklid vyústěný do panické reakce, jindy ztuhlost anebo – hlavně u malých plemen – vegetativní svalový třes.
Úzkost může být dlouhodobá a snadno vyvolá strach a naopak, dlouhodobě prožívaný strach zanechá v psovi úzkost. Silná úzkost může způsobit psychický stres, který pak psa ohrožuje na životě: stresovaná zvířata hubnou, jejich srst ztrácí lesk, dostavují se poruchy v rozmnožování, hůře se brání infekcím a při déletrvajícím stresu mohou uhynout.
 
Strach vrozený, strach získaný
Vrozeným podnětem strachu je ohrožení života a také strach z nového a z neznámého. Jiné projevy strachu jsou projevem naučeného chování. Pes si spojil některý nepříjemný zážitek s něčím, co bylo v té době nablízku: s konkrétním předmětem, místem nebo člověkem.
Získané strachové reakce lze odstranit podobně jako u jiných nežádoucích podmíněných reakcí: výcvikem a současným podáváním léčiv (trankvilizátorů).

Čeho se pes bojí
Bouřky, ohňostroje, střelby, cizích psů, má strach, že mu pán odjede.
 
Jak pes řeší strach
Útokem, útokem zezadu, obranou, vzdáním se, útěkem.
Byly popsány pokusy, při kterých byli do společného výběhu vypuštěni mladí lovečtí psi a potkani. Lovecký pud velí psům, aby potkany ulovili a usmrtili, přestože je nepokládají za potravu. Pokud potkani při své obraně drobně poranili některé psy, změnilo se chování psů několika způsoby. Jedni už příště do střetu nešli, jiní útočili stejně nepoučeně - neohroženě a přímo, a někteří zvolili zcela jinou metodu boje: přiblížit se k potkanovi zezadu, rychle jej uchopit za krk, stisknout a odhodit.
 
Lze psa strachu odnaučit?
Vždy je lepší prevence než represe. Už malá štěňata se ještě u původního chovatele učí, že svět kolem nich je plný hluku, pachů, světel, pohybujících se předmětů, cizích lidí, psů a ostatních zvířat. Účelem této vštěpovací fáze je, aby štěně bralo podobné vzruchy jako zcela běžné a tudíž na ně nijak nereagovalo. Projeví-li zájem, smí novou věc očichat, ale rozhodně ji nesmí pronásledovat. 
Jeví-li bázeň, můžeme odvést jeho pozornost od podnětu, který strach vyvolal. Pokud to je možné, tak  ignorujeme bázlivost psa a tváříme se, že se nic neděje. Nácvik stejné situace s podnětem, ze kterého mělo štěně strach, opakujeme. Štěně musí cítit ve svém pánovi jistotu, že není důvod mít strach.
U některých pracovních, služebních a loveckých plemen je žádoucí, aby je z míry nevyváděla střelba. První nácvik se štěňaty také provádí už majitel chovné feny: pokud neprojevuje strach fena, nebojí se ani štěňata. Chovatel zpravidla střílí, nebo napodobuje střelbu v době krmení nebo při hře feny se štěňaty, a to zpočátku z větší dálky, později se postupně přibližuje.
Musí-li si štěně zvykat na střelbu až u nového majitele, je třeba spolupráce s pomocníkem. Zatímco si majitel se štěnětem hraje, zhruba 100 metrů odtud asistent vystřelí. Štěně může zpočátku jevit mírný zájem, ale chovatel nijak na střelbu nereaguje, protože účelem je, aby bylo zvíře vůči výstřelům zcela lhostejné. Pomocník se postupně přibližuje.

Lehko na cvičišti
Na cvičišti je menší pravděpodobnost, že dojde k napadení právě našeho psa než kdesi v parku plném (možná) chovatelských laiků. Předpokládáme, že účastníci výcviku mají zájem své psy zvládat, a že to už přinejmenším částečně dokážou. Každý chovatel a majitel psa se tu dozví přímo od svých daleko zkušenějších kolegů, jak lze strachu u psů předcházet, případně, jak zmírňovat jeho následky. A navíc - pes ve společnosti jiných psů získává nové sociální podněty, které mu pomohou uvědomit si jeho místo v hierarchii psí smečky, limitují jeho další chování, a tím zabraňují strachu i nebezpečí zranění jeho nebo kohokoli z okolí.

Náš pes se bojí
Pokud už se náš pes bojí bouřky nebo ohňostroje, těžko ho to odnaučíme. Lze jen zamaskovat hluk, který mu vadí, jiným hlukem, např. zesílením rádia nebo televizoru, světelné záblesky "přikrýt" stažením rolet a závěsů, eventuelně stres zmírňovat medikamenty.

Nervózní a bojácný pes je rizikem na každé procházce.
Svůj strach může řešit provokováním nebo dokonce napadáním a bohužel se nemusí jednat vždy jen o psy, se kterými se dostane do vzájemného konfliktu. Proto takového psa vodíme zásadně na vodítku.
 

Převzato z webové stránky http://casopis.planetazvirat.cz

O trestání

#


Nejprve na úvod

Již několik let proudí do našich knihkupectví mnoho nových, graficky pěkně zpracovaných knih na krásném, lesklém papíru, plných mnoha a mnoha „zaručených informací“ o chování a výchově psů aneb „jak na to“. Bohužel ne všechny informace jsou úplně dobře vysvětlené a následně nejsou úplně správně pochopené.
I v odborných časopisech vychází mnoho článků o chování psů, jejich výchově a socializaci. Některé názory, které v časopisech a knihách najdete, jsou trochu v rozporu s tím, co máme zažité.
Přestože patřím mezi ty, kteří téměř hltají všechno nové, musím říci, ač se to možná mnohým z vás nebude líbit, že mi některé názory připadají, že jdou tak trochu ruku v ruce s trendem dnešní výchovy dětí. A věřte mi, že bývám občas dost konsternovaná touto výchovou – nevýchovou od dnešních mladých rodičů. Dětem je dovoleno téměř naprosto všechno, aby mohly „rozvíjet“ svoji osobnost bez omezení. A jak ji rozvíjejí, před tím mi občas poklesne brada. Stejně, jak je benevolentní výchova dětí, je benevolentní i výchova psů.
Trend „mít psa“ stále stoupá, patří to tak nějak k dnešnímu stylu života. Zároveň bývá někdy moderní pořídit si štěně u nás ne zcela běžného plemene. Obrovské množství plemen psů nám někdy komplikuje náš výběr. V encyklopediích najdeme o každém plemenu hlavně pozitiva, o negativách se moc nepíše. A tak se setkáváme s „demokratickou“ výchovou psů velkých plemen, která končí dost často tragicky. Bohužel většinou pro psa. Majitelé dost často, i když neúmyslně, podcení výchovu svého psa a následky jejich soužití pak nezvládnou. Pokud si to uvědomíme včas, je sice možná náprava, alespoň částečná, ale stojí nás rozhodně mnohem více úsilí, času a trpělivosti, než když máme všechno předem promyšlené.
Přestože se pravděpodobně to, co napíšu, nesetká s pochopením, zkuste mojí úvahu dočíst do konce. Chci se totiž zmínit o tom, že dnes je „in“ také zachraňování psů z útulků. Je to jistě chvályhodné, dát novou šanci psům, kteří se vinou nezodpovědných množitelů a majitelů dostali do útulků. Měli bychom ale zvážit, zda to zvládneme, měli bychom si být vědomi případných problémů, které může pes z útulku mít právě z prožitých traumat, o nichž však zhola nic nevíme.
Někteří psi působí jako uzlíček nervů, strachu a fóbie, bojící se i vlastního stínu a útočící ze strachu na všechno okolo sebe. Je tedy na zváženou, zda si raději nepořídit štěně z normálního chovu, poznat nejprve chovatele a navštívit ho několikrát, než si štěně odebereme, abychom viděli, v jakých podmínkách žije, jestli to bude vyrovnané zvíře nebo právě ustrašený pes. Tendence zachránit ty chudáky z katastrofálních podmínek útulků nebo chovů u množitelů nám mohou přijít v budoucnu hodně draho, a to nemluvím jen o penězích. Taková zvířata dostáváme většinou ve zbídačelém stavu, odstavená dříve, než velí čest správnému chovateli, třeba i v šesti týdnech. Pejsci si nesou do života pravděpodobně hodně problémů, a to nejen zdravotních. K tomu ještě nezkušený majitel, který vidí jen to, že zachránil zvířátko, a je zaděláno na problém. Navíc tím, že se stále snažíme zachraňovat to, co někteří bezohlední množitelé vyprodukovali, umožňujeme jim v této činnosti samozřejmě pokračovat. Draho nám to může pak přijít nejen za případnou veterinární péči, ale také možnými problémy, které může neurotický pes přinést.

#
Ale to jsem se dostala někam, kam jsem se dostat nechtěla. Bohužel mě tato tématika vždycky rozčílí a naivita některých lidí mě fascinuje.

Nazpět k původnímu tématu.
Původní myšlenka se vztahovala k tématice trestat či netrestat psa aneb lze vychovat psa (dítě) bez trestů? Já si tedy myslím, že nikoli. To však neznamená, že musíme trestat tvrdě. Výchova psa je o rozlišení správného a nežádoucího chování. Správné chování odměňujeme a chválíme, a tím motivujeme psa ke správnému chování. Nežádoucímu chování se snažíme předcházet a pokud přesto nastane, vhodným způsobem psa usměrňujeme – případně trestáme, přičemž se snažíme trestat ve správnou chvíli a adekvátním způsobem. Čtěte dále povídání inspirované článkem z webové stránky časopisu Planeta zvířat.
 
#
Úloha trestů ve výchově psa
Účinnější je „zlobení“ předcházet vhodnou výchovou a jednotlivé obtíže postupně odstraňovat. Je normální, že i vychovaný pes svého majitele občas testuje, co si může dovolit. Pokud to se zkoušením pánovy trpělivosti přežene, je třeba vždy důkladně zvážit případné potrestání a nikdy nejednat v afektu.

Kdy trestat
Bezprostředně po činu, tedy tehdy, když je pes přistižen. Někteří chovatelé se domnívají, že pes si je i po několika hodinách po provedení  činu vědom toho, co způsobil, že je možné to poznat z výrazu i z chování psa. Pravda je však jiná. Pes okamžitě vycítí náladu svého pána, a i když už dávno zapomněl, že něco provedl, reaguje buď útěkem, nebo podřízeným chováním na rozčilení svého pána. Pes si brzy začne spojovat příchod pána s následujícím trestem, začne se jeho příchodů bát. Mohl by se také (v závislosti na plemeni) stát buď agresivním nebo neurotickým psem.
#

Za co trestat
Trest by měl přijít za nežádoucí chování psa. Pokud pes během nepřítomnosti majitele rozhází nebo zničí věci, je lépe zatnout zuby, psa netrestat a škodu zlikvidovat, protože jsme psa při nežádoucím chování nepřistihli a trest by si tudíž se zničenými věcmi nespojil. Pokud je pes trestán za špatné provedení povelu, např. když přijde až na několikáté zavolání, je výchovnou chybou ho za to trestat. Pes by si mohl spojit uposlechnutí povelu s následujícím potrestáním a příště by mohl přijít ještě váhavěji. V tomto případě, ač se to zdá trochu nelogické, je třeba psa chválit a odměňovat, aby si zapamatoval, že čím dříve na zavolání přiběhne, tím rychleji dostane odměnu.

Jak trestat
V žádném případě nebít. Bitím se podporuje agresivita u psů, a navíc se v očích psa stává člověk agresorem. Některému nežádoucímu chování je lepší předejít například zajištěním psa po dobu naší nepřítomnosti v odkládacím boxu. Je to lepší nejen kvůli ničení našich věcí, ale také z důvodů bezpečnosti psa. Uzavření psa do boxu je vhodným způsobem prevence a ne trestu. Většina mladých psů se baví rozhazováním věcí z nudy a nedostatku jiné činnosti.
Fyzické tresty srolovanými novinami nebo proutkem mnozí chovatelé neuznávají, protože ty nevycházejí z přirozeného chování zvířat. Fena při výchově svoje mláďata umravňuje vytaháním za kůži. Jako fyzické tresty lehčího rázu lze použít vycukání na vodítku, stlačení kohoutku nebo zmáčknutí čumáku. Většina majitelů psů ve vypjatých chvílích, ke kterým nutně dochází, zvyšuje hlas. 
Hlasité projevy ve smečce divokých psů však patřily k obraně, nikoli k vyřizování účtů. Proto křik nemusí mít vždy výchovný efekt, pouze snad umožní majiteli ventilovat nahromaděné emoce. Verbální trest formou kárání však většina psů dobře chápe, zejména pokud chovatel ztiší hlas, naladí hlubší tón a bude mluvit důrazně – asi tak, aby jeho domluva připomínala psovi vrčení. Není třeba psa trestat v tom smyslu, jak to chápeme my, lidé. Fyzický trest formou bití pes nepochopí a může se svého člověka začít bát. Účinnější je "zlobení" předcházet vhodnou výchovou a jednotlivé obtíže postupně odstraňovat. Je normální, že i vychovaný pes svého majitele občas testuje, co si může dovolit. Pokud to se zkoušením pánovy trpělivosti přežene, je třeba vždy důkladně zvážit případnou formu a sílu potrestání, avšak nikdy nejednat v afektu.
A.V.                                                                                                                        

 

Motivace

 
 
Hlad jako specifická motivace
Pohnutky označované jako motivace mohou být hlad, chuť na pamlsek, touha po pohlazení, snaha o sebeuplatnění ve smečce, vztah k pánovi... Blízko k motivační složce jednání mají i emoce – strach, agresivita, náklonnost apod.
Různé typy motivace působí na organismus psa různou silou. Některé motivace jsou pouze odhadnutelné, jiné lze objektivně změřit. Třeba intenzita hladu a žízně se dá změřit a porovnat podle množství vody nebo potravy, kterou zvíře požije.
Rovněž se dá měřit zvýšená pohyblivost, kterou zvířata trpí při nedostatku vody, potravy nebo jiných potřeb (např. samice v říji bez partnera). A měřit se dá i obtížnost překážek, které je pes ochoten překonat, aby uspokojil své potřeby. Čím obtížnější překážka, tím vyšší je intenzita motivace.
 
V životě psa však může působit několik souběžně působících motivací, a některé dokonce mohou působit proti sobě. Například u feny, která pečuje o štěňata a má hlad a žízeň, přičemž misky s vodou a krmením jsou mimo kotec, pak záleží na intenzitě působících motivací, která převládne a podmíní tak chování zvířete.
Pes vystavený delšímu hladovění se nepokojně pohybuje a se zvýšenou intenzitou reaguje na podněty, které jej praxe naučila spojovat s blížícím se krmením: pán blížící se ke skříňce s potravou, otvírání konzervy, přenesení misky na krmení. Ve stavu očekávání blížícího se nasycení si odmítá hrát, nechce ani pít a je neklidný až do doby, než se nažere. Ve smečce pak nejenže stoupá zmíněný neklid jednotlivců, ale i četnost agresivních projevů.
Samovolné jednání
Psi v lidské společnosti jsou omezováni v mnoha směrech ve svém přirozeném, samovolném chování. Nesmějí požírat nalezenou potravu, přestože z psího hlediska je nejen nezávadná, ale dokonce lákavá. Je jim bráněno ve volném pohybu a lovu zvěře. Výběr sexuálních partnerů, který je ve volné přírodě vázán na celou řadu sociálních rituálů, provádí chovatel na základě zcela jiných kritérií.
 
Samovolné spontánní chování je takové instinktivní jednání, které ztratilo původní účel a slouží jen k uvolnění vnitřního napětí. I když se projevuje v mnoha oblastech, jeho účinky se dají snadno popsat na sexuálním chování:
Psi žijící v lidské smečce jsou často vystavováni nepřirozenému stavu, kdy např. z dosahu mladého, pohlavně dospělého, zdravého a dobře živeného psa jsou odstraněny všechny klíčové podněty, tedy objekty vyvolávající instinktivní jednání. V určitých údobích pak narůstá výrazně sexuální vyladění, ke kterému přispívají i vzdálené pachy hárajících fen. Silné pudové ladění tedy vychází z organismu psa a okolní podněty je zesilují. Jak narůstá intenzita motivace, může být další, spontánní jednání vyvoláno třeba nepatrným podnětem nebo dojde k jeho samovolnému spuštění.
V praxi to znamená, že organismus psa ve snaze uchránit vlastní nervový systém před poškozením v důsledku mohutného nahromadění vnitřních podnětů spustí instinktivní jednání i bez přímého podnětu a pes se uspokojí buď až do výronu semene nebo alespoň sekretu uretrálních a Littréových žláz např. na matraci, na jiném samci nebo třeba na noze psovoda. Tyto objekty nejsou pro dané chování charakteristické, a proto se nazývají náhražkové podněty.
Dalším příkladem typických náhrad je hárající fena postižená falešnou březostí. Vlivem uvolňovaných hormonů je fena ve stavu skutečně připomínajícím březost, a to včetně připravenosti ke kojení či zabezpečení bezpečného pelechu. Mnohé feny se silnou motivací mateřství pak jako náhradu sbírají různé hračky, přenášejí je, olizují a zahřívají.
Ani vlk ve smečce nežije bez řady omezení. Zákony smečky jsou však zvířatům přirozené a všichni jedinci se dokáží vyrovnat s panujícími sociálními vztahy.
 

text převzat z http://casopis.planetazvirat.cz, upravila A.V.

Léčebná moc zvířat

#

Zvířata utužují naše zdraví
Mnohé výzkumy prokázaly, že přítomnost zvířat uklidňuje a kladně ovlivňuje naši psychiku. Při mazlení se zvířaty stoupá lidem hladina endorfinů a dalších látek ovlivňujících pocit spokojenosti. Hladina těchto hormonů však nestoupá pouze lidem, ale i zvířatům, což dokazuje, že je jim mazlení s námi příjemné. Dále kontakt se zvířaty snižuje lidem krevní tlak a puls. Majitelé psů mají navíc díky venčení lepší fyzickou kondici, a tím se u nich snižuje riziko infarktů a problémů s nadváhou.
Soužití se zvířaty prodlužuje život
Statistiky ukázaly, že majitelé psů a koček se dožívají zhruba o 15% vyššího věku, než ostatní lidé. Obzvláště staří lidé získávají díky svým čtyřnohým přátelům novou chuť do života a díky venčení a péči o zvíře, si udržují i určitou fyzickou kondici. Často jsou také zvířata jejich jedinými společníky, když přijdou o životního druha a děti si založí vlastní rodiny. Psi jsou rovněž nepostradatelnými pomocníky nevidomých či tělesně postižených lidí. Zvířata však nepomáhají jen starším nebo postiženým lidem – naši chlupatí přátelé mají kladný vliv na život každého z nás po celou dobu jeho trvání.

Význam psa v rodině
Říká se, že členové rodin, které vlastní psa, se méně hádají a v případě nějakého konfliktu, se dříve usmiřují. Navíc v rodinách, kde oba rodiče do večera pracují, představuje pes pro dítě teplo domova a navozuje u něj pocit jistoty. Dítě ví, že na něj doma vždy čeká někdo, kdo ho bude s láskou vítat, těšit se na procházku a dělat mu společnost, než přijdou rodiče. I rodiče můžou být klidnější, neboť je dokázáno, že pokud by dítě domů sledoval nějaký deviant, tak psí štěkot u dveří jej ve většině případů odradí (to samé platí i v případě zlodějů). Nesmím rovněž opomenout zdůraznit, že zvíře je jedno z prvních vjemů, které je dítě krátce po narození schopné registrovat, a má velký význam pro jeho zdravý psychický vývoj a vytváření lásky k přírodě a zvířatům.

#

 


Název CANISTERAPIE
se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Napomáhá při práci:

  • s mentálně a smyslově postiženými
  • s autistickými dětmi
  • s emocionálně poškozenými a citově deprimovanými dětmi
  • u psychiatrických diagnóz jakými jsou např. deprese, úzkost, fóbie
  • v logopedické a rehabilitační praxi
  • jako socioterapie a psychoterapie tělesně postižených
  • při výskytu apatie a pocitu bezmocnosti
  • jako součást komplexní terapie v geriatrii (demence, Alzheimerova choroba, Parkinsonova choroba, ztráta důvodu k žití…)

Výjimkou nejsou ani návštěvy psů a jiných zvířat nemocných dětí na onkologických odděleních. Zvířata přináší dětem radost a odvrací jejich myšlenky od nemoci.
V každém případě jsou ale zvířata především našimi přáteli, kteří nám každý den dávají najevo svou lásku a oddanost a to samé si zaslouží i oni od nás (především vzornou láskyplnou péči).

Převzato z www.casopis.planetazvirat.cz

Jste vůdce smečky?

pejsek

Času není nikdy nazbyt, a tak surfování na internetu není zrovna mým koníčkem, protože je to žrout času. Přesto je několik webových stránek, kam občas kouknu. Mezi stránky, na které občas zavítám, je stránka www.mujpes.cz, kde jsou zajímavé články plné dobrých informací.

Přestože na námi pořádaných kurzech pro štěňátka pravidelně některé informace stále dokola opakujeme, psané slovo je psané slovo, protože se k němu můžete kdykoliv vrátit, znovu si ho přečíst, znovu o něm zapřemýšlet.... Ne nadarmo se říká, že opakování je matka moudrosti.

A tak jsem pro vás vybrala následující článek, který stojí za přečtení.

O autorovi je na výše uvedeném webu napsáno toto:

"Volně zpracováno z knihy Davida Applebyho s názvem: Aby nezlobili – rukověť slušného chování pro rodinné psy, vydalo v r. 2004 nakladatelství TALPRESS, spol. s.r.o., Praha"

Tak a už můžete číst:

Mnoho lidí pokousaných od psů kousne právě jejich vlastní pes nebo pes, kterého dobře znají. Často bývá příčinou to, že lidé psovi dovolili vypěstovat si pocit, že je dominantním členem rodinné smečky. Skutečně dominantní (vysoce postavený) pes ale nemusí být agresivní, jak si často lidé myslí. Právě naopak.

pán a pes anebo pes a pán?

Projevy agresivity mají spíše středně postavení psi a není to nic jiného než přetvářka v situacích, kdy se pes cítí ohrožen. Skutečně dominantní pes je přesvědčen o své schopnosti vzít nebo udržet si to, co chce a nedělá kolem toho velký rozruch. Ve vzácných situacích, kdy je třeba se prosadit jedná velmi tvrdě.

Předkové našich psů si vyvinuli hierarchický řád. Účelem stanovení hierarchie je omezení konfliktů, omezení rizika zranění a šetření energií. Pokud by nebyla ve smečce stanovena hierarchie – dohromady by to znamenalo snížení účinnosti lovu, a tím i snížení pravděpodobnosti přežití. Každý jedinec ví, kde je jeho místo ve smečce. Vztahy ale nejsou jednoduché a v každé kombinaci pes-pes, člověk-pes je mnoho proměnných. Pravidla se neustále mění, a tak si je pes ve středním postavení a výše neustále prověřuje.

Pes se musí naučit chápat smysl vůdčího postavení. To se děje tak, že pozoruje signály ostatních členů skupiny a vrývá si do paměti výsledek vzájemných vztahů mezi nimi. Signály, které pes dostává od členů smečky, jsou pro něj velmi jasné a jednoznačné. Jenže v lidské rodině (adoptivní smečce, kterou pro něj jsme) jsou občas vysílány nesprávné signály, které mohou mít za následek problémy ve vztazích.

Představte si, že jste pes a druhý pes má kus žvance. Vy máte hlad. Chcete ten kousek jídla.

Než si pro něj půjdete, musíte zvážit následující možnosti:

  • Jaký je váš dosavadní vztah k tomu psovi. Je slabší? Je silnější? Nebo jsou síly v rovnováze? Předpokládejme, že ten kus žvance právě ulovil a má také hlad.

  • Stojí to jídlo za pokus? Je to kus svaloviny nebo kost?

  • Můžete utrpět zranění? Momentálně to jídlo patří jemu. Druhému psovi. Pokud to jídlo chcete – musíte se dostat až těsně k němu, a to znamená riziko.

Kdybyste byli ten pes, co má jídlo – dali byste to jídlo jinému psovi? Pokud ano, je to proto, že si ten pes pravděpodobně myslí, že jste slabší než on? A pokud si myslí, že jste slabší, je pravděpodobné, že se vám postaví i v jiných situacích?

Pokud pes neví, kde je jeho místo v rodině – může to být pro něj velmi stresující. Takto vyvolaný stres může způsobit podrážděnost psa a on začne projevovat sklon k agresi. I když bývají takové problémy označovány výrazem „dominantní agresivita“, měli bychom považovat agresivitu spíše za součást něčeho, co se děje proto, že se systém dominance hroutí..

vzteklý pes

Zkuste uplatnit následující pravidla, a tak zjistit, zda jste vůdcem své smečky. Pozor! Psa se při tom nesmíte nijak dotýkat!! Pokud již předem víte, že odpověď na pravidla zní „NE“ nebo pokud cvičení vyzkoušíte a ke svému úžasu zjistíte, že vůdcem smečky nejste, NEZLOBTE SE NA SVÉHO PSA, ale uznejte že potřebujete více pravidel, aby pochopil, kde je ve smečce jeho místo. Před cvičením si musíte být jisti, že pes ví, jak má reagovat, než mu dáte nějaký povel.

  1. Nechte psa vyskočit na pohovku a počkejte, až se uvelebí. Pak mu přikažte, aby seskočil. Udělá to?

  2. Nechte psa vyskočit na svou postel a zopakujte výše uvedené cvičení. Získali jste svou postel zpět?

  3. Ustoupí váš pes stranou a nechá vás projít dveřmi jako prvního?

  4. Uhne vám pes na povel z cesty?

  5. Můžete svého psa poslat z místnosti, v níž sedíte, nebo mu zabránit v přístupu do této místnosti aniž by jste zavřeli dveře?

  6. Když jíte, odejde a lehne si váš pes na povel?

  7. Nechá vás váš pes hrát si s jeho hračkami?

  8. Udělejte si pár vlastních pravidel a zjistěte, jestli váš pes reaguje, tak, jak od něj očekáváte. Udělá to?

Pokud zní odpověď na všechny otázky „ANO“ je vše v pořádku. Zapamatujte si, že je důležité provádět tyto zkoušky opakovaně, abyste měli jistotu, že se nic nezměnilo.

pejsek

Zvládnutí dominance je otázkou nastavení pravidel. Nemusíme být ani tvrdí, ani psa zastrašovat. Jedná se spíše o maličkosti, které vytváří celek a psa zařadí v hierarchii pod nás. 

Dominantní pes může dovolit nechat si vzít jiným psem kost, protože ví, že si jí může vzít kdykoliv zpátky. O tom je dominance. Nebo je dominance také o tom, že nám pes svou kořist odmítne předat. A nehodlá o tom diskutovat. Dominance je také o tom, že se pes zdráhá přijít na naše zavolání, i když je nácvik přivolání proveden správně. Dominance může být také o tom, že náš pes hlídá nadměrně teritorium našeho domu a pozemek, který za své teritorium považuje. Nebo stále napadá psa, který žije s ním a to i v naší přítomnosti. Projevem dominance může být třeba i nadměrné tahání na vodítku. Přesvědčení psa o jeho vlastním vysokém postavení může prostě vyústit v celou řadu problémů.

Zvládnutí dominance je otázkou nastavení pravidel chování. Nás i našeho psa. 

Za pravidlem následuje vždy vysvětlení proč a z jakého důvodu.

Pravidlo č. 1:

Nekrmte svého psa ze svého talíře nebo dokud jíte. Nejste přece podřízený člen smečky, který se kvůli němu zříká své potravy. Nebo lze zařídit situaci následovně: můžete se vzdát kousku jídla v jeho prospěch, ale na povel pes musí „žebrání“ o jídlo přerušit a stáhnou se do ústraní. Povelem může být i pouhé zavrčení pánečka nebo jiný třeba slovní nebo povelový signál. A vydržet do pochopení podstaty vaší žádosti. Úpěnlivě na vás kouká a vy si myslíte, že když mu dáte kousek, tak přestane? Opak je pravdou. Úpěnlivý pohled a kus sousta aby přestal je nesmysl – ten kousek sousta je ve filozofii psa odměna za ono koukání, a tak proč by se nekoukal dál, když je za to odměňován... První díl kořisti vždy patří vám, ať už se jedná o úlovek ze supermarketu nebo chovatelských potřeb. Než obsloužíte psa, nechejte jej chvilku čekat a dejte si před tím alespoň šálek čaje, pokud se sami před tím nechcete najíst (šálek čaje bude představovat ve vnímání psa první sousto přijímané kořisti za kterým bude pro něj následovat třeba suchar).

Pravidlo č. 2:

Mějte své doupě, do kterého psa nepustíte.

Nepouštějte psa do ložnice nebo např. do horního patra domu. Vymezte mu prostor, ve kterém se smí pohybovat. Abyste toho dosáhli, využijte své osobnosti a přítomnosti. Úplně nevadí, když se pes snaží do chráněných míst proniknout, ale na váš povel by měl vyklidit území. Nezavírejte dveře, o tom to není. Pes musí reagovat na vaši přítomnost, ne na statickou překážku v pohybu. Prostě ho povelem vykažte z obýváku do kuchyně a do obýváku jej pusťte, až vaše nařízení míní akceptovat. Pozor! Může se stát, že váš pes respektuje váš zákaz pouze v době vaší přítomnosti. Po návratu ze zaměstnání zbytky chlupů na vašem polštáři svědčí ale o tom, že přece jen spal u vás v posteli. Tohle ale není o dominanci. Dělají to zejména psi nejistí, pro které je postel pánečka místem jeho nejsilnějšího pachu a oni se v ní cítí v celém prostoru obydlí v době jeho nepřítomnosti nejjistěji. V tomto případě by mohl pomoci kus starého, zapoceného, špinavého - zkrátka úžasně napachovaného oděvu pánečka v pelíšku psa jako náhrada jeho „napachované“ postele.

Pravidlo č. 3:

Občas se postavte psovi do pelechu nebo ho pošlete pryč z jeho oblíbeného místa a na chvíli mu ho obsaďte. Vy - jako nejvýše postavený ve smečce - máte nárok na jeho prostor – on na váš prostor nikoliv.

Pravidlo č. 4: 
Nenechávejte psa sedat na pohovku či do křesla a ani si ho neberte na klín. Psovi nenáleží místa na vyšším místě než jste vy sami. Nevadí, když se tam pes uvelebí v době vaší nepřítomnosti, má je ale opustit, když přicházíte.

Pravidlo č. 5: 
Denně psa kartáčujte, manipulujte s ním. Prohlédněte mu třeba tlapky, zuby, bříško, vytřete ospalky. Projeďte mu hřebenem srst, i když to nepotřebuje. Posilujete tím své postavení.a kromě toho, váš pes bude vypadat skvěle.

Pravidlo č 6:

Pozornost pes nevyžaduje. Pozornost je mu věnována.

Dominantní členové smečky si nevšímají pokusů o sblížení ze strany podřízených jedinců. Pokud se chcete věnovat svému psovi, např. hrát si s ním, pomazlit se – vyčkejte až pes přeruší dožadování se pozornosti a až teprve potom ho přivolejte k sobě. Mazlete se se svým psem a pohrajte si s ním na základě přivolání, iniciativa musí vycházet od vás.

Pravidlo č. 7: 
Do dveří a ze dveří vycházejte vždy první.

Dominantní psi chodí vždy před podřízenými. Stačí psovi při předbíhání ve dveřích mlčky nastavit koleno, ať si do něj ťukne hrudí. Nohou ho odkažte na místo za vámi, odsuňte ho. Musí to respektovat. Vycházejte a vcházejte do dveří prostě jako první. Změna je velmi jednoduše nastavitelná a uvidíte, jak obrovský přínos ve vztahu psa k vám bude mít.

Pravidlo č. 8:
Nepřekračujte ani neobcházejte svého psa, přimějte ho, aby vám uhnul.

Podřízení psi dominantnímu psovi ustupují v cestě. Dominantní psi často zalehávají prostory u dveří a kontrolují prostor. Na to nemají právo. Ten postor patří vám. Opatrně to posuzujte u psů se zhoršenou pohyblivostí a psích seniorů. V jejich případě se může stát, že občas prostě leží, jak se jim podařilo tělo složit a o dominanci se nejedná.

Pravidlo č.9:
Na procházkách měňte bez varování směr ať už na vodítku nebo při pohybu psa na volno.

Vůdčí pes určuje pohyb smečky. Pokud je pes na volno, jde většinou napřed a vy klušete za ním. Chováte se tedy jako podřízený člen smečky. Ale on je tady od toho, aby vás následoval, ne vy, aby jste hlídali jeho pohyb. Většina z nás při venčení chodí naučenými okruhy, stále stejnou cestou. Pokud je to tak, zkuste se alespoň jednou obrátit a jít nečekaně zpět. Návrat psa směrem k vám a jeho přizpůsobení se vám můžete podpořit pamlskem. Nejedná se ale o přivolání, jedná se o změnu směru cesty. Mlčky se prostě vydejte jinam, než kam jde váš pes. Doporučujeme také měnit nečekaně rychlost pohybu (pomalá chůze, běh, rychlá chůze apod.).

Pravidlo č.10:
Pes jde na vodítku na vaši úrovni.

Samonavíjecí vodítko Flexi je sice hezká věc, ale u dominantních psů je jako způsob venčení psa nevhodné. Pes 5 m před vámi mění směr a jde si kam se mu zachce. Všechno špatně. Stejně tak dlouhé přepínací vodítko nebo vodítko stopovací. Při tomto způsobu venčení je pes, ten, kdo vede. Zvláště, pokud máte psa, který táhne. Máte - li problém s dominancí svého psa, voďte jej na krátkém vodítku. Jeho hlavu na úrovni vašich kolen. Pes nesmí předbíhat. Pokud pes předbíhá, zastavte se, případně začněte couvat. Obecně psi couvají neradi. Časem přijde na to, že pohyb vpřed znamená pohyb na úrovni pána. Předbíhání pána - znamená zastavení pohybu vpřed nebo couvání. A to on nerad. Nechte ho o tom přemýšlet. Tím, že diktujete rychlost pohybu a jeho směr – získáte si jeho respekt.

Pravidlo č.11:
Pes smí kontaktovat jiné psy až na váš povel, respektive dovolení.

Pes je tvorem sociálním (tedy až na vyjímky s problémouvou fází socializace). Kontakt s jinými psy je pro něj velmi důležitý. Pokud mu jej odepřete, posílíte tím své postavení. Ale opět mu jej povolte. To znamená řízený kontakt.

Pravidlo č. 12:
Hrajte si a vyhrávejte.

Hry jsou simulací různého druhu loveckého nebo konkurenčního chování mezi členy smečky. Je důležité, aby váš pes neměl hračky volně dostupné, kdykoliv si vzpomene. Hračky jsou jen a jen vaše. Pes si hraje na výzvu, která je adresovaná od vás směrem k němu. Existují také různé typy her. O tom jak si se psem vlastně správně hrát - někdy příště.

Pravidlo č.13:
Braňte svého psa.

Pokud je pes napaden, brání jej vůdce smečky, který se tím staví i proti své potencionální konkurenci. Svým zásahem posiluje také své postavení uvnitř smečky samé. Kdo by si to s ním uvnitř smečky rozdával, když zmákl rivala od vedle, že... Takže: mié dámy i pánové: pokud nějaký pes napadne všeho psa, měly by jste zarazit útok vetřelce vy a ne nechat psa, aby si s tím poradil sám. Ideální případ: s rozběhem útočícího psa zachytíte v letu nejlépe za obojek a svého psa stabilizujete povelem „LEHNI“. Vzhledem k tomu, že máte svého psa pod sebou a perfektně zvádnutého pes zaléhává a dívá se na vás, jak si vy poradíte s útočníkem. Váš pes se nemá důvod obávat – vy jste vůdce smečky a jste natolik silným vůdcem, že zvádáte podobnou situaci s přehledem a on se nemá co plést do situace, která náleží vůdci smečky. Takže – proč by neměl v klidu ležet, když je útočník zadržen. Méně ideální případ: útočící pes je rychlejší, hbitější a zakousne se do vašeho psa rychleji, než stihnete zasáhnout. I v tomto případě ale platí pravidlo č. 13 braňte svého psa. V případě, že to není on, kdo si začal.

Znáte ten číhavý postoj a upřený pohled? Měření sil. Vidíte ho u nějakého jiného psa směrem k vám? Stáhněte oční kontakt „vyzyvatele“ na sebe. Občas stačí i váš mírně rozkročený postoj s výhružným vystrčením ramen směrem k psovi, co by si rád vyřídil účty. Nadechněte se a opticky zvětšete svůj objem těla. Někdy i tak málo stačí, aby se vám „vyzyvatel“ vyhnul. Napadneš mého psa, mého člena smečky? Budeš mít co dělat se mnou, to si piš..

Ještě máte pocit, že jste vůdcem smečky? :-)

Doporučujeme zvážit prosazování tohoto pravidla s ohledem na plemeno, hmotnost a razanci případného útoku, který je veden - neradi bychom nabádali k jednání, které by mohlo vyústit ve vaše poranění. Základem úspěchu je odhad situace.

Tady si dovolím poznámku... ve většině případů je opravdu pro laika a začátečníka velmi těžké odhadnout, kdy má zasáhnout a bránit svého psa, aby neskončilo setkání naším pokousáním a zraněním. Někdy se totiž ani o útok nemusí v zásadě jednat, psi mají svoje rituály, které vůbec nemusí končit napadením ze strany cizího psa. Ba naopak, naše občasné úzkostlivé držení našeho psa na vodítku může právě vést k provokaci psa cizího, protože se náš pes cítí s námi za svými zády silnější a konflikt může vyvolat. Zkrátka na vodítku se může cítit s naší zdánlivou podporou silnějším. Jak říkám, je velmi těžké tuto situaci odhadnout a dát na její řešení recept. Správně socializovaný pes, kterého máme "pod sebou" však ve valné většině případů nebude mít problémy.

Pravidlo č. 14:
V případě, že je Váš pes tím, kdo si chce začít: Zabraňte svému psovi, aby se dostával do konfliktních situací s jinými psy.

Váš pes se snaží prosazovat ve vaší přítomnosti vůči jinému psovi? Nemá důvod. Vy jste vůdce. Vy určujete, s kým se popere a jestli vůbec, a s kým nikoliv. Zabraňte svému psovi v konfliktu s jiným psem. Vodítkem, pohybem, povelem „NE“. Základem je přerušení očního kontaktu mezi potencionálními soupeři. Obraťte svého psa zádí k „oběti“. Máte v ruce vodítko a pes obojek? Srovnejte si svého psa k noze. Případně si v této chvíli zopakujte cviky poslušnosti: lehni, sedni, vstaň. Lehni.

Při venčení jsou časté pro dobré pozorovatele situace, kdy je pes v naprosté pohodě s pánem, ale stejný pes s jeho paní je nezvladatelný řítící se objekt, kterému je třeba se obloukem vyhnout. O tom, kdo šéfuje v jejich rodině nicméně asi není pochyb... jenže o tom to je.

pes

Drobnosti jsou základem celku. Pokud ale máte doma v pravdě dominantního psa a nejste vůdcem smečky a chcete jím být, zavádějte pravidla pozvolna a postupně. Náhlá změna více pravidel najednou by mohla vést ke konfliktu a konfrontaci mezi vámi a vaším psem.

Jak na dominantního psa

Na cvičáku se setkávám dost často s bezradnými majiteli, kterým jejich pes přerostl přes hlavu. Rádi by situaci zlepšili, ale nevědí, jak na to. Inspirovalo mě to k tomu, abych se začetla do odborné literatury o chování psů. Z té spousty odborných rad jsem udělala malé povídání. Doufám, že to těm, kteří mají zájem soužití se svým psem zlepšit, alespoň trochu pomůže.  V dnešní době je slovo dominance dost často skloňované. Čtěte tedy a přemýšlejte, jaký je váš pes, jestli jste někde udělali nebo stále děláte chyby ve výchově, jaké je vaše hierarchické postavení ve vaší smíšené smečce - rodině. Třeba přijdete na něco, co jde změnit, zlepšit, aby se vám i vašemu psovi lépe a příjemněji žilo. Pokud přijdete na něco, co v mém článku chybí, dejte mi vědět, ráda to napravím.

Alena Vanžurová

Jak na to, abychom byli vůdci smečky aneb máme doma dominantního psa?

Psi jsou společenská stvoření a jejich chování je určováno sociální hierarchií. Sociálním systémem psa je jeho smečka s jasně stanovenou hierarchií. Vůdce smečky je alfa pes. Má od všeho to nejlepší - nejlepší jídlo, nejpohodlnější místo na spaní, nejlepší hračky atd. Vůdce je také ve všem první - první dostává jíst, první odchází, je první ve středu pozornosti. Všichni ostatní psi ve smečce respektují přání alfa psa. Každému psu, který by nerespektoval jeho autoritu se dostane rychlého fyzického připomenutí jeho místa ve smečce.
Rodina, ve které pes žije, je pro něj jeho smečka. Mnoho psů nemá problémy se svým zařazením do této smečky, respektuje nadřazenost lidí a nejsou s nimi problémy. Dělají, co jim přikážeme a nesnaží se převzít naši autoritu. Někteří psi se ovšem tak snadno nezařadí. Někteří psi jsou rození alfa psi a budou vždy testovat pevnost našeho nadřazeného postavení. Jiní psi (tzv. oportunisté) bývají stále ve střehu a jakmile se naskytne možnost posunout se v sociální hierarchii výše, využijí toho. Alfa psi a psi oportunisté mohou působit problémy majitelům, kteří neznají přirozené instinktivní chování psů ve smečce. Někteří majitelé povzbuzují své psy k tomu, aby převzali vedoucí postavení ve smečce, aniž by si to uvědomovali. Považují své psy za rovnocenné, ne za podřízené. Těmto psům se dostává zvláštních privilegií, majitelé od nich nevyžadují plnění téměř žádných povelů, snaží se přizpůsobit svému psu a tolerují jeho chování, aniž by si uvědomili, jaké mohou vzniknout problémy. Ve smečce se tohoto přístupu dostává jen alfa (vůdce) psům. Alfa ovšem nemá nic společného s velikostí. I malá čivava může být tyranem celé rodiny. Ve skutečnosti většinou platí, že čím je pes menší, tím víc privilegií se mu od nás dostává, a tím více se upevňuje jeho dominantní postavení.
Alfa psi jsou většinou dobrými psi. Jsou sebevědomí, chytřejší než ostatní a velmi citliví. Mohou se chovat dobře až do doby, kdy se stane něco, co se jim nelíbí. Když po nich chceme něco, na co nemají náladu nebo pokud si dovolíme jim něco zakázat. Pak se najednou tento báječný pes změní, začne vrčet nebo dokonce kousne a nikdo nechápe proč.
Ve smečce se alfa pes nemusí nikomu zodpovídat, nikdo mu nic nenařizuje ani mu neříká, jak se má chovat. Ostatní psi ve smečce respektují jeho postavení. Pokud je nějaký pes tak lehkomyslný, že se mu pokusí narušit jeho práva (například zabrat jeho místo na spaní), alfa pes ho okamžitě a velmi nevybíravým způsobem odkáže do patřičných mezí. Pokud to nepomůže, alfa pes použije k obhájení svého postavení zuby. Toto je přirozené chování ve světě psů. V lidské rodině je však toto chování neakceptovatelné a hlavně může být nebezpečné.
Pes potřebuje a chce mít vůdce. Má instinktivní potřebu patřit do smečky, chce mít jistotu a vědět kam patří a co se od něj očekává. Většina psů se nechce stát vůdci, chtějí aby jim někdo jiný dával příkazy a dělal rozhodnutí. Pokud člověk tuto úlohu neplní, pes se jí ujme sám. Pokud jsme tedy svému psovi dovolili získat vedoucí postavení, pes předpokládá, že ho budeme poslouchat. On se může k nám chovat buď benevolentně anebo může být naším  tyranem.
Pokud máme pocit, že náš pes je vůdcem v naší rodině, tak tomu tak pravděpodobně je. Jestliže pes respektuje pouze jednoho nebo dva členy domácnosti a dominuje ostatním, tak máme také problém. Pes musí zaujímat poslední místo v hierarchii rodiny, ne první, ale ani někde mezi.
Abychom v naší smečce (rodině) zavedli správnou hierarchii a ujali se vedoucího postavení, musíme psa naučit jak být podřízeným, ne rovnocenným. Ukážeme mu, co to znamená být psem. Jeho matka mu už ve velmi ranném věku ukázala, že ona je alfa, a že on jí musí respektovat. Když byl štěně, měl jistotu, měl své místo mezi sourozenci a díky této jistotě neměl jiné starosti než růst, učit se, hrát si, milovat, prostě být psem. Náš pes v podstatě nechce mít zodpovědnost alfa psa, nechce se rozhodovat, nechce bojovat o uchování své pozice.
Náš pes nás neustále pozoruje a vnímá naši řeč těla. Pozná, když jsme nejistí, nespokojení s rolí vůdce, a když nejsme schopni vynutit si splnění příkazu. Naše chování ho zneklidňuje a stává tak nejistým. Pokud je to rozený alfa pes nebo oportunista, tak ho tyto projevy motivují k převzetí vedoucího postavení ve smečce.
Být "alfa" je otázkou přístupu. Je zapotřebí sebevědomí, důstojnost, inteligence a autorita. Pes to okamžitě vycítí - takhle se k němu chovala jeho matka. Pozorujme, jak se chová zkušený pejskař. Stojí vzpřímeně, používá intonaci hlasu, výraz očí k tomu, aby pes pochopil, že dosáhne toho, co chce. Je klidný a jemný, ale důsledný, milující, ale přísný, a to všechno najednou. Všichni psi se k takovému člověku okamžitě chovají submisivně, protože všichni instinktivně respektují alfu, když se s ním setkají.
Naučme se být alfa. Postavme se vzpřímeně. Choďme rovně, naučme se používat různých intonací hlasu a zvlášť tu, která je hluboká a silná. Nařizujme psovi, aby splnil naše povely, neprosme ho. Je v tom rozdíl a on ho moc dobře zná. Uvědomme si, že jako alfa máme právo určovat pravidla a dávat povely. Náš pes to instinktivně chápe. U většiny psů stačí tato malá změna a spolu se základním kurzem poslušnosti radikálně změní situaci.
Pokud pes již převzal vedoucí postavení a vynucuje si jej vrčením nebo dokonce zuby, budeme potřebovat víc, než se jen rozhodnout, že budeme alfa. A náš pes bude potřebovat změnu přístupu.
Alfa psi a oportunisté se nebudou chtít vzdát své pozice příliš snadno. Náhlá změna v našem chování je bude šokovat a oni se pak možná budou chovat ještě agresivněji. Alfa pes bude instinktivně reagovat na někoho, kdo ohrozí jeho vůdčí postavení. Je jen přirozené, že se nebudou chtít hned podvolit a ustoupit.
Jak tedy dál? Musíme se snažit získat nazpět vedoucí postavení ve smečce, které jsme nevědomky ztratili. Alfa pes ví moc dobře, že má fyzickou převahu. Dokud tedy nezískáme vedoucí postavení nazpět, musíme být opatrní, aby nás náš pes nezranil. Je více než pravděpodobné, že se mu totiž nebude líbit, že ho chceme podřídit, a že mu začneme nařizovat povely a trvat na jejich provedení, že mu budeme zakazovat nežádouci činnosti, které jsme doposud bez povšimnutí přecházeli a psa omlouvali. Musíme využít toho, že jsme chytřejší než on. Budeme muset být vytrvalejší, důslednější a odsunout psa na nejnižší příčku v naší smečce – rodině, kam patří a kde potřebuje být. Aby toto fungovalo, musí se zapojit celá rodina.
Je to velmi vážná věc. Náš pes by mohl být nebezpečný bez ohledu na to, jak moc jej milujeme. Musíme si uvědomit, že žádná společnost netoleruje nebezpečné psy, a tak se musíme naučit s naším psem zacházet ne jako s rovnocenným, ale jako s podřízeným. Následky jeho chování by nás totiž mohly přijít velmi draho, pokud pes někoho zranil. #V případě, že by se jednalo o psa velkého plemene, mohlo by dojít i k vážnému zranění nebo by mohlo jít dokonce o život. Pokud tedy zaujme náš pes ve smečce takové místo, jaké mu patří, bude náš život s ním mnohem snazší a příjemnější.
 
Polidšťování psů je první velkou chybou. Musíme si uvědomit, že náš pes je pes a ne malý človíček. Jeho matka už ho jednou naučila, co to obnáší být psem a jak přijímat povely. Jenže on to mezitím, kvůli naší nedostatečné výchově, zapomněl. S naší pomocí si musí vzpomenout, kam patří a co se od něj očekává.
 
Psi jsou dávnými společníky lidí. Dostávají od nich jídlo a lásku, ale také příkazy. Alfa pes nepožádá o to, co chce, ale vynutí si to. Nevybíravým způsobem nám dá najevo, že chce večeři, že chce jít ven, že si chce hrát, že chce hladit, a že to všechno chce hned! Nejdříve ho tedy musíme naučit, že všechno, co chce, si musí zasloužit. Nejdřív to pro něj bude šok, ale měl by to rychle pochopit. Většinou se nám bude chtít zavděčit.
 
N#aučme našeho psa nějaký povel. Za provedení povelu psa pochvalme a odměňme. Jakmile bude povel umět, budeme ho na něm vyžadovat, když bude něco chtít. Když povel vykoná, pochvalíme ho a dostane to, co chtěl. Když si například odmítne sednout, odejdeme a budeme ho ignorovat. Nesedneš si, nebude odměna. Pokud povel nechce provést, i když jsme si jisti, že ho už umí a pochopil ho, ignorujeme ho a v žádném případě mu NEDÁVÁME to, co chtěl a ani ho neodměňujte.
 
Splnění povelu vyžadujeme například než dostane jídlo, než půjdeme na procházku, než se s ním pomazlíme, než mu dáme jeho hračku. Pes by neměl mít celodenní přístup k misce s jídlem. Krmení je u dospělého psa maximálně dvakrát denně, a to v době, kdy se rozhodneme, že dostane najíst. Pokud námi vydaný povel splní, dostane svojí porci. Pokud neposlechne povel, jídlo nedostane. Odejdeme a ignorujeme ho. Později situaci opakujeme, a dokud povel neprovede, jídlo nedostane. Jestliže pes zná povel, nikdy jej neopakujeme! Určitě nás slyšel hned napoprvé. Při povelu stojíme vzpřímeně a mluvíme rozhodným, ale klidným hlasem. Pokud pes respektuje jen některé členy naší domácnosti, necháme ty, které nerespektuje, ať ho krmí. I oni však musí dávat psovi povel, než jej nakrmí a pokud povel neuposlechne, chovají se stejně, jako my, tedy odejdou a ignorují jej. Je velmi důležité, aby se do výchovy zapojili všichni členové domácnosti.
Psi jsou jako děti, když nedostanou něco od mámy, řeknou si tátovi. Jestliže pes zjistí, že některým členům může dominovat, bude to dělat. Pes se ale musí naučit poslouchat všechny členy, protože jeho místo je na konci hierarchie smečky - rodiny.
 
My známe chování našeho psa, a proto musíme být vždy krok před ním. Jestliže vybíhá pes ze dveří jako první při odchodu na procházku či při návratu, dáme si ho na vodítko, abychom mu mohli vysvětlit správně situaci u dveří. Posaďíme ho a necháme ho čekat, až vyjdeme ven a pak mu dovolíme vyjít taky. Nesmí vyběhnout první. Jestliže náš alfa pes neposlouchá přivolání, a většina alfa psů neposlouchá, nepouštíme ho zpočátku navolno, protože bychom ho neměli pod kontrolou a nemohli tak usměrňovat jeho chování.
 
Alfa psi jsou zvyklí, že jim podřízení neustále věnují pozornost, podřízení psi ve smečce se jich neustále dotýkají, olizují je a okusují. Je to projev respektu a podřízenosti. Pokud se tedy chování psa nezmění, omezíme pozornost, kterou psu věnujeme mimo procházku a cvičení. Pokud si vynucuje naši pozornost, dáme mu povel "sedni", pak ho pochválíme a pomazlíme se s ním. Pak se vraťíme k tomu, co jsme dělali a psa ignorujeme. Pokud na nás doráží, psa okřikneme povelem "Fuj" nebo "Nesmíš" přísným hlubokým hlasem a dále ho ignorujeme. Iniciativu k mazlení a ke hrám dáváme my a ne pes. Dáváme také pozor na svoje chování, aby některé projevy nepovažoval z naší strany jako projevy submise – podřízení. To znamená, že bychom měli být vždy výš, než on, například na schodišti ho nenecháváme předběhnout, ke psovi si neklekáme nebo nehrajeme si s ním vleže. Chvalíme ho a hladíme z pozice, která je vyšší než on, abychom mu ukázali, že jsme v hierarchii nad ním.
 
Zásadně si se psem nehraje nikdo z rodiny na na přetlačování, přetahování, povalování a podobně, protože to jsou tzv. silové hry, kdy si pes posiluje sebevědomí, umožňují mu získat dominantní postavení fyzickou převahou nebo za použití zubů. Ve smečce tyto hry nejsou totiž jen zábava, ale slouží k uspořádání hierarchie uvnitř smečky na základě fyzické síly. A náš pes je momentálně pravděpodobně silnější a rychlejší než my. Fyzické hry by ho v tom mohly utvrdit, a to je to poslední, co potřebujeme. Můžeme hrát jiné hry, například se můžeme psovi schovávat nebo mu házet aport. Hru vždycky zahajujeme a ukončujeme my. Je potřeba přestat se hrou dřív, než psa přestane bavit, aby pochopil, že my jako vůdci jsme rozhodli, že hra končí.
 
Další důležitou věcí je, kde pes spí. Rozhodně by to nemělo být v naší ložnici, a v žádném případě v naší posteli. Naše ložnice je naše místo, pro psa je tabu. Alfa pes si myslí že tam může spát, protože se považuje za rovnocenného. Pokud jsme už psa nechávali spát v posteli, může se stát, že ji odmítne opustit, když mu to poručíme nebo na nás dokonce může začít vrčet. Dokud se nám nepodaří dostat dominantní chování našeho psa pod kontrolu, ložnice pro něj bude zapovězená. To samé platí i o ostatním nábytku. Pokud ho nemůžeme dostat bez problémů z gauče, zakažeme mu vstup do místnosti, dokud se jeho chování nezlepší.
 
Vyhrazené místo, které má pes pro sebe, můžeme také využít při práci na nápravě dominantního psa. Je to místo kde náš pes v noci spí a kam ho odkládáme, abychom mu připoměli, že je pes. Toto místo je jeho útočiště a budeme ho tam také krmit. Pokud na nás pes doráží a vyžaduje pozornost, jídlo, procházku nebo cokoli jiného, pošleme ho na jeho místo a necháme ho tam nějakou dobu ležet.
Při dodržování uvedených postupů a rad jsme určitě udělali první krok k urovnání hierarchického pořádku v naší rodině – smečce. Získali jsme zatím základní respekt našeho psa, který měl doposud v naší rodině hlavní slovo. Zatím jsme však nevyřešili všechny problémy, které bychom mohli s naším psem mít.
To, jak dlouho bude trvat náprava našeho psa záleží na tom, jaký je náš pes a jestli jsme byli dostatečně důslední a rázní. U některých psů je vidět zlepšení okamžitě, některým to trvá mnohem déle, než pochopí, kde je jejich místo. Pro některé psy se budou muset tato pravidla stát součástí jejich každodenního soužití s rodinou. Některým psům bude nutné čas od času připomínat, jaká pravidla jsme stanovili. U velmi dominantních psů si budeme muset dávat pozor, abychom nedělali nevědomky chyby, protože bychom byli brzy ve stejné situaci jako na začátku práce s nápravou našeho psa, ne-li horší.
Snažte se svého psa pozorovat, vyhodnocovat jeho chování, abychom mohli být stále alespoň o ten jeden krok napřed. Svoje vůdčí postavení posílíme cvičením poslušnostních cviků. Každý pes potřebuje základní výcvik poslušnosti a pro alfa psa toto platí dvojnásob. Nemusíte čekat než začne respektovat všechny členy domácnosti, stačí když respektuje jednoho a od něj přijímá příkazy. Na výcviku se mohou podílet všichni členové domácnosti. Cvičení poslušnosti vlastně trvá celý život. To, že se nám podaří situaci ve smečce srovnat neznamená, že máme dobře vychovaného psa a že máme situaci v kapse. Povely musíme pořád opakovat a poslušnost a respekt se musí stát součástí našeho života se psem. Ve smečce také alfa pes čas od času připomíná ostatním, kdo je tu šéfem.
 
Dobře vychovaný pes je šťastný a život s ním je potěšení. Aby mohl být spokojený, je potřeba mu najít nějaké zaměstnání, nějaké aktivity, aby se fyzicky i psychicky vybil. Výcvik spojuje obojí, navíc utužuje vztah mezi námi a naším psem. Časem se z nás a psa stane sehraná dvojice. Správně a dobře vychovanému psovi můžeme dát více svobody, volnosti, protože nás respektuje a poslouchá, Můžeme s ním kamkoli jít, s kýmkoli se setkat, protože ho máme pod kontrolou. Náš pes bude sebejistější, protože ví, co se od něj očekává. Ví, že my, jako jeho vůdci, ho ochráníme a vyřešíme jeho případné problémy, dáme mu najíst a máme ho rádi, a on je spokojený a sebevědomý. Ví, kde jsou nastavené mantinely. Nemusí se zatěžovat odpovědností za smečku, kterou máme my. A my si pak užíváme přítomnost našeho psího kamaráda, který je nám oddaný.
 
Čerpáno z odborné literatury
 

Inteligence psů

Které plemeno je nejchytřejší

Inteligencí psů dnes můžeme rozumět nejen souhrn ochoty i možností zvířete plnit pracovní úkoly, ale rovněž jakousi sociální obratnost, to je jen těžko měřitelnou schopnost psů reagovat odpovídajícím způsobem na jiné než pracovní podněty. Každý pes je více či méně schopen se učit to základní, co vůbec umožňuje jeho soužití s člověkem: čistotnosti, několika základním povelům. Psi mají také určitou matematickou dovednost, dovedou srovnávat, učit se a řešit nové problémy. Tyto schopnosti nazýváme adaptivní inteligence.
Nejen podmíněnost plemenem, ale také osobní kvality každého jednotlivce i v rámci jednoho plemene určují míru schopnosti učit se určité skupině úkolů; a vše "navíc" je pak dáno tím, jak je člověk se psem vzájemně "sladěn", jak byl kdysi pes socializován, v jakém žije prostředí, jaké podněty jsou mu nabízeny, jak je pes vychováván. A pro vzájemné porozumění je nutný určitý stupeň vzájemné komunikace. Soužití dvou myslících jedinců, z nichž každý mluví jinou řečí, se postupně slaďuje, protože přestože nejsou schopni osvojit si jazyk toho druhého, porozumí jeho řeči těla, mimice i hlasovým projevům.
 
Inteligence plemen
Řada chovatelů už se pokoušela sestavit žebříček psích plemen podle stupně jejich inteligence; ovšem málokdo z nich se dostane do úzkého vztahu se všemi plemeny, které existují. Podobné pokusy o zevšeobecnění pak nutně upřednostňují to plemeno, kterému se chovatel věnuje, případně které si dosud nejvíc oblíbil z plemen, která kdy choval. A navíc - bez dostatečného "panelu respondentů", řečeno odborně, čili zástupců ve skupině každého plemene, těžko dělat nějaké závěry. I v rámci plemen lze najít jednotlivce vysoce inteligentní i méně bystré, a skutečně fundovaný výzkum by měl mít proto dostatek zkoumaných jedinců k tomu, aby průměrné výsledné hodnoty odpovídaly skutečnosti.
Významným krokem přispěl k pohledu na psí inteligenci kanadský psycholog Stanley Coren. Nejenže vytvořil test, s jehož pomocí si každý zvídavý chovatel udělá obrázek o inteligenčním potenciálu svého psa, ale ještě na základě obrovského množství vyplněných testů, vlastního pozorování i rozhovorů se špičkovými chovateli a cvičiteli sestavil žebříček psích plemen podle jejich průměrné inteligence.
Ze zhruba osmdesáti plemen se na prvních místech umístila border kolie, pudl, německý ovčák, zlatý retrívr, dobrman, šeltie, labrador, papillon, rotvajler nebo australský ovčák, a na posledních ši-tzu, baset, mastif, bígl, pekinéz, bladhaund, barzoj, čau-čau, anglický buldog, basenži a afgánský chrt.
Corenova populárně naučná (a populární) kniha vyšla naposledy vloni i u nás pod názvem Inteligence psů.
 
Test inteligence jednotlivce
K měření již zmíněné adaptivní inteligence slouží následující Corenův test. V něm obsažené úkoly se mohou provádět vždy jen jednou, třebas na přeskáčku (s výjimkou sedmého a osmého úkolu, které se musejí provádět v logickém pořadí). Testovat lze doma, vše trvá asi hodinu. Přesto autor doporučuje rozdělit testování do dvou až tří bloků, aby pes nebyl unaven. Netestují se psi mladší jednoho roku a psi, které nemá majitel v držení alespoň tři měsíce. Pokud pes nejeví snahu o spolupráci, je lépe počkat na vhodnější dobu. K testování je třeba obojek, vodítko, stopky, prázdná plechová krabička, velký a malý ručník, několik silnějších knih, prkno, velká lepenková krabice, několik psích pamlsků. Výhodou je pomocník.
 
1. Pozorování I
Tento cvik provádíme v době, kdy obyčejně nechodíme se psem ven. Tváříme se (nemluvíme!), že jdeme na společnou procházku: bereme si kabát, klíče, vodítko, ale pak zůstaneme stát a nejdeme ke dveřím.
Hodnocení:
Pes se k nám rozběhne = 5 bodů
Pes přijde, až když jdeme ke dveřím = 4 body
Pes přijde, až když zmáčkneme kliku = 3 body
Pes nepřijde, ale pozoruje nás = 2 body
Žádná reakce = 1 bod.
 
2. Řešení problému I
Cvik neprovádíme po krmení. Necháme psa očichat oblíbenou pochoutku a pak ji před psem položíme na zem pod převrácenou krabici. Vyzveme psa, aby si pamlsek vzal.
Hodnocení:
Pes převrátí krabici a najde pamlsek do 5 vteřin = 5 bodů
Do 15 vteřin = 4 body
Do 30 vteřin = 3 body
Do 60 vteřin = 2 body
Pes se snaží neúspěšně = 1 bod
Pes úkol neřeší = 0 bodů
3. Pozorování II
Když je pes venku, přestavíme nejméně pět kusů nábytku (stoly, židle, křesla, skříň...). Potom psa vezmeme do místnosti.
Hodnocení:
Pes začne zkoumat novou situaci do 15 vteřin = 5 bodů
Začne po 15 až 30 vteřinách = 4 body
Začne po 30 až 60 vteřinách = 3 body
Pes si změny všimne, ale nezabývá se jí = 2 body
Žádná reakce = 1 bod
 
  
4. Řešení problému II
Necháme psa očichat velký ručník nebo deku. Pak mu látku rychle hodíme na hlavu a plece.
Hodnocení:
Pes se osvobodí do 15 vteřin = 5 bodů
Do 30 vteřin = 4 body
Do 60 vteřin = 3 body
Do dvou minut = 2 body
Pes čeká na naši pomoc = 1 bod
 
5. Sociální učení
Sedneme si asi dva metry od psa (ne naopak – neusazujeme psa na místo). Upřeně se na něj díváme, v duchu počítáme do tří a pak se široce usmějeme.
Hodnocení:
Pes k nám přijde radostně s vrtěním ocásku = 5 bodů
Přijde bez vrtění = 4 body
Pouze vstane = 3 body
Odejde opačným směrem = 2 body
Žádná reakce = 1 bod
 
6. Řešení problému III
Cvik neprovádíme po krmení. Dáme psovi očichat oblíbený pamlsek, který pak položíme na zem a přikryjeme ručníkem – jiným, než ve 4. úkolu). Pes vše pozoruje. Pak ho vyzveme, aby si pochoutku vzal.
Hodnocení:
Pes se k pamlsku dostane do 15 vteřin = 5 bodů
Do 30 vteřin = 4 body
Do 60 vteřin = 3 body
Do dvou minut = 2 body
Pes se pokouší neúspěšně = 1 bod
Žádná reakce = 0 bodů.
 
7. Krátkodobá paměť
Připneme psa na vodítko a posadíme ho doprostřed místnosti. Ukážeme mu pamlsek a pak ho odložíme do kouta tak, aby to pes viděl. Na chvíli psa vyvedeme z místnosti a po dobu asi 15 vteřin ho zabavíme. Pak mu odepneme vodítko a pustíme ho zpátky.
Hodnocení:
Pes se ihned k pamlsku vrhne = 5 bodů
Pes systematicky hledá na správném místě a pamlsek najde = 4 body
Hledá nesystematicky na různých místech, pochoutku najde do 45 vteřin = 3 body
Hledá, ale nenajde = 2 body
Nehledá = 1 bod
 
8. Dlouhodobá paměť
Tento bod navazuje na předcházející. Postup je stejný, jen zvolíme jiný roh místnosti a doba, po kterou jsme se psem mimo, bude zhruba pět minut. Pak psa opět bez vodítka pustíme dovnitř.
Hodnocení:
Pes okamžitě hledá na správném místě = 5 bodů
Pes hledá v koutě, kde byl pamlsek v úkolu 7, a teprve pak se vydá do správného kouta = 4 body
Hledá nesystematicky a pamlsek najde do 45 vteřin = 3 body
Hledá marně = 2 body
Nehledá = 1 bod
 
  
9. Řešení problému IV
Z několika tlustých knih a prkna postavíme tak nízký stolek, aby pod něj pes nemohl strčit hlavu ani čumák, ale vešla se mu tam tlapka. Stolek musí být pevný, aby ho pes ani neshodil, ani neposunul. Psovi dáme očichat pamlsek, který pak před psem položíme pod stolek. Psa potom vyzveme, aby si pamlsek vzal.
Hodnocení:
Pes to dokáže do 60 vteřin = 5 bodů
Do 3 minut = 4 body
Pes se pokouší pamlsek získat tlapkou, ale marně = 3 body
Pes jen čichá = 2 body
Žádná reakce = 1 bod
 
  
10. Porozumění řeči
Sedneme si dva metry od psa a tónem typickým pro vzájemnou komunikaci řekneme některé běžné slovo (např. "na procházku"). Počkáme na reakci psa a znova ho usadíme. Pak se stejnou intonací řekneme něco, co psovi za normální situace nemůže dát smysl (např. "lokomotiva"). Psa opět usadíme a po chvíli ho oslovíme jménem; pokud nevstane, jméno opakujeme.
Hodnocení:
Pes přišel na první slovo ("na procházku") i na své jméno, jinak seděl = 5 bodů
Pes přišel jen na své jméno = 4 body
Pes přišel jen na "na procházku" = 3 body
Pes přišel i na "lokomotivu" = 2 body
Nepřišel vůbec = 1 bod
 
  
11. Schopnost učení
Psa budeme učit nový povel "dopředu". Posadíme ho ke své levé noze, dáme mu povel "dopředu" a lehce ho plácneme do stehen. Pes nebude reagovat. Dáme znovu povel "dopředu" a psa umístíme před sebe tak, aby čenichem směřoval k nám. Nešetříme přitom chválou a pamlsky.
Celý proces zopakujeme stejným způsobem dvakrát: psa u nohy vyzveme, pak přemístíme a odměníme.
Teď budou následovat další dva pokusy, při kterých mezi vyslovením povelu "dopředu" a uvedením psa do žádané pozice počkáme asi 5 vteřin. Šestým pokusem začíná vlastní test: Dáme opět povel "dopředu".
Hodnocení:
Pes správně reaguje = 6 bodů
Pokud pes nereaguje do 5 vteřin, uvedeme ho do správné pozice a vše procvičíme desetkrát za sebou. Zkusíme test znovu.
Pes reaguje správně = 5 bodů.
Pokud ne, opět cvik desetkrát procvičíme s přemístěním a odměnou, pak zkusíme test.
Pes reaguje správně = 3 body.
Pes zaujme pozici vpředu, ale nesedne si = 2 body
Pes se po povelu jen zvedne = 1 bod
Nereaguje nebo odejde = 0 bodů.
 
12. Řešení problému V
Nepotřebnou lepenkovou krabici např. od televizoru postavíme na bok a vrchní část otevřeme, nebo odstraníme chlopně. V protilehlé stěně vyřízneme svislý úzký (asi 30 až 60 krát 8 cm) otvor. Před něj posadíme psa. Potom mu z druhé strany touto škvírou ukážeme pamlsek, který pak položíme do krabice tak, aby ho pes viděl, ale nedosáhl na něj otvorem packou.
Hodnocení:
Pes krabici okamžitě oběhne a pamlsek si vezme = 5 bodů
Pes krabici oběhne až za 15 až 30 vteřin = 4 body
Za 30 až 60 vteřin = 3 body
Do dvou minut = 2 body
Snaží se otvorem = 1 bod
Nezkouší to, nebo to vzdá = 0 bodů
 
Vyhodnocení testu:
54 a více bodů - Náš pes je brilantní, tohoto výsledku dosahuje méně než 5 % psů. Dokáže se naučit téměř všechno, co od něj budeme chtít. Hodně se ale očekává i od nás – pes potřebuje stále nové podněty a úkoly, jinak se bude nudit.
48 - 53 bodů - úžasný pes s vysokou inteligencí.
42 - 47 bodů - nadprůměrně inteligentní pes, který se naučí vše, co se od normálního psa očekává.
30 - 41 bodů - průměrně inteligentní pes, ideální domácí společník. Na rozdíl od vysoce inteligentních jedinců nevyžaduje stálé zaměstnání. Nenutíme ho do soutěží agility a podobných aktivit, kde se vyžaduje inteligence.
24 - 29 bodů - náš pes má podprůměrnou inteligenci. Záleží jen na naší trpělivosti, zda se naučí vše potřebné pro život.
18 - 23 bodů - pes na hranici debility, kterého je takřka nemožné cokoliv naučit. V prostředí, kde se od něj nebude příliš očekávat, ale může normálně fungovat.
Méně než 18 bodů - problémový pes s vážným nedostatkem inteligence. Soužití s ním je pro každého člověka nesmírně obtížné.

 

Chování psa-vizitka majitele


#
Nedělní lekce pro štěňátka jsou pro mě stále plná inspirace. Všechny možné rasy pejsků včetně kříženců, které jsou přivedeny do psí školky svými páníčky, rozdílné povahy pejsků i různé přístupy jejich pánů, to všechno je nevyčerpatelným zdrojem všech možných problémů a diskuzí. Naše snaha pomoci řešit radami výchovu a základní ovladatelnost štěňat je někdy hodně náročná, protože bez znalosti majitelů i jejich pejsků můžeme podstatu důvodů chování štěněte pouze odhadovat. Vždycky mám ale moc velkou radost, když páníčkové se štěňaty přijdou s tím, že naše rady na jejich pejsky fungují, že se jejich vztah s nimi zlepšuje. Stále se snažím najít i psané informace, kterým by každý z nás snadno porozumněl a mohl by je relativně snadno používat při výchově svého chlupáče.
A tak hledám v literatuře, časopisech a na internetu všechno, co by mohlo vám, majitelům pejsků, pomoci, abyste si se svým psem dobře rozuměli, abyste dobře zvládli jeho výchovu.

Tak tady je další povídání, které jsem načerpala z internetových zdrojů
(z webové stránky časopisu Planeta zvířat, duben 2007)
 
Na začátek trochu odborně
Etologie je nauka o chování a životních projevech živočichů převážně v jejich přirozeném prostředí. Klade důraz na druhově specifické chování živočichů, jeho adaptivnost a evoluci, klasifikuje a porovnává druhové i mezidruhové typické způsoby reakcí. Studuje zejména komunikační systémy zvířat, jejich interakce v sociálních vazbách příslušných společenstev, problém intra- a interdruhové agresivity ap. Za zakladatele jsou považováni N. Tinbergen, K. Lorenz a K. von Frisch.

Chovatelé by měli poskytnout psovi nejen materiální, ale i psychickou pohodu. Co však se psem, který má neakceptovatelné chování a trápí svou lidskou smečku letargií nebo naopak hyperaktivitou či dokonce agresivitou? Pro všechny, kdo zjišťují, že povahu svého psa přestávají zvládat, existují různé etologické poradny, kurzy i přednášky. Čím dříve se problém rozpozná a začne léčit, tím větší šance na nápravu je.

Rozumět si
Aby vůbec byli lidé schopni porozumět psům (a zvířatům obecně), musí se nejdříve seznámit nejen s jejich potřebami, ale také s typickým chováním, mimikou a výrazy. Brzy zjistí, že z velké většiny jsou problémy mezi zvířaty a lidmi spojené s nedorozuměním. Chování psů má ještě mnoho rysů divoce žijících zvířat. Kromě těchto přirozených zděděných znaků může narušit jejich přirozené chování i řada vnějších negativních vlivů. V důsledku takové "souhry" pak reagují nevhodně, což může majitelům i jejich okolí připravit spoustu nepříjemných situací. Mezi horší příklady chování, které chovatele zaskočí a netuší, jak mu čelit, patří náhlá agresivita, strach, pomočování nebo stereotypní chování. Běžným problémem bývá všeobecná ovladatelnost, chůze na vodítku a poslechnutí na přivolání. Častou příčinou problémů je nepřesné hierarchické zařazení psa vůči chovateli, nepochopení vlastností daného plemene ap.
 
Etologické poradny
Etologické poradny existují proto, aby vysvětlily příčiny změněného chování zvířat a pomohly s nápravou. Je na každém majiteli, kterému zařízení dá přednost – zda tomu, které je vedeno zkušenými veterináři, nebo jinému, prosperujícímu "jen" na základě dlouhých let věnovaných práci se psy spolu s příslušným kurzem při některé univerzitě a nikdy nekončícím dalším sebevzděláváním. Základem pro vyšetření je zpravidla buď dotazník vyplněný majitelem, nebo podrobné vyzpovídání majitele etologem o všech souvislostech, jejichž dosah si zpravidla chovatel uvědomí až v tuto chvíli. Některé poradny vyžadují také zprávu od veterinárního lékaře, který psa pravidelně ošetřuje. Zcela logické dotazy na plemeno, pohlaví a stáří psa jsou doplněné např. takovými otázkami, jako zda už majitel psy dříve choval a kolikátého pána pes má, účel, pro který je pes držen, zda je pes ustájen venku nebo spí-li v bytě, kolikrát denně a na jak dlouho chodí na vycházky. Hodně napoví také to, kolik času tráví pes sám a na jakém místě v bytě, zda smí na nábytek a jestli spí s majitelem v posteli.
Neméně důležité informace jsou o tom, kolik lidí i zvířat žije v domácnosti a jak s nimi pes vychází, nebo vše kolem krmení psa: jestli je agresivní u misky, zda dostává ochutnat od stolu, nebo kolik osob psa krmí. Podstatné také je, jak se pes chová při ošetřování srsti nebo při případném zákroku u veterináře, jak reaguje na člena rodiny, se kterým absolvuje nepříjemné události a také to, jaká onemocnění nebo úrazy pes prodělal. Etolog se bude rovněž zajímat, zda má pes kontakt s jinými psy a jaký vztah k nim má, může-li venku běhat volně a jestli se dá spolehlivě přivolat, jaké povely umí splnit a zda má pes nějaký výcvik. Přímo k jádru problému pak směřují dotazy na případné dřívější projevy nežádoucího chování a především na současný problém. Důležité je vzpomenout si, kdy se poprvé vyskytl, kdy a jak často se objevuje. A ještě důležitější je, jakým způsobem jej majitel řeší, zda psa trestá a jak, a jestli se trestáním chování psa změnilo. Odborníka bude také zajímat, jestli měl chovatel ze svého psa strach, nebo zda už si někdy připustil jako krajní možnost jeho utracení. A podstatnou otázkou je, zda je majitel i s celou svou rodinou ochoten změnit dosavadní přístup k psovi.

Léčba
První návštěva v etologické poradně trvá jednu až dvě hodiny. Během "sezení" je podle informací od veterináře i od majitele psa a na základě pozorování psa etologem během konzultace stanovena diagnóza, odhadnuta prognóza, navržen způsob léčby a předvedení technik a pomůcek. Pokud mají problémy psa zdravotní příčinu, mohou být předepsány léky nebo patřičná vyšetření. Důležité je stanovit závažnost problému a možnosti jeho ovlivnění. Léčba pak spočívá především na majiteli, který se musí naučit lépe rozumět chování i způsobu myšlení psa. Někdy je vhodné spolupracovat s cvičitelem. Za odbornou radu se nemusí do velkých krajských měst, kde většinou podobné poradny sídlí. Některé mají také své výjezdní týmy. Jednoduché problémy lze vyřešit písemným doporučením. I když budou příčiny poruchy chování správně určeny, přece jen se může stát, že náprava nesplní všechna očekávání. Vždy bude záležet na stupni rozvinutí problému, na povaze a zdravotním stavu zvířete i na časových možnostech majitele a jeho chuti spolupracovat. Poradny mohou pouze poskytovat konzultace, nacházet chyby a učit majitele, jak se jich příště vyvarovat. Ovšem nápravu musí chovatel udělat sám – pokud chce budovat kvalitní vztah mezi sebou a svým psem.

Rodinný pes není vůdcem smečky
Každý problém se psem začíná u jeho pána. Etologické poradny i cvičiště jsou vlastně školou pro majitele psů, aby se naučili se zvířetem zacházet, aby věděli, jakým způsobem mu dávat povely i jak reagovat na dobré či špatné provedení cviku. Většina psů si přece přeje být v blízkosti svého pána, plnit pro něj různé úkoly a dělat mu radost. Jestliže se něco nedaří, není to nedostatkem dobré vůle – ale jen a pouze chybou v komunikaci. Prostředkem, jak změnit stávající situaci s problémem, který majitele psa "donutil" vyhledat pomoc etologa, není dril a stresování zvířete. Ovšem ani opačný extrém, kdy majitelé přisuzují svému psu lidské pohnutky a city a z přemíry demokracie umožní psovi zaujmout místo v čele smečky, není rozhodně namístě. Nelze čekat, že to bude pes, který bude rozumět beze zbytku, co si vlastně pán přeje; je na chovateli, aby on porozuměl všem pochodům v psí mysli a vrozenému chování psa.

Etogram psa
Pro takové porozumění je dobré znát alespoň základy z etogramu psa. Je to souhrn funkčních okruhů vrozeného psího chování. Patří sem lovecké chování, které bývalo nutné k zajištění potravy (ze všech typů chování je dnes nejvíce změněno, a to jako důsledek šlechtění i výchovy), obranné chování (myšleno jako obrana teritoria; i malí psi brání své území proti většímu vetřelci), sexuální chování, směřující k zachování rodu (od původně přirozeného výběru partnera, péči o potomky až k dnešním zásahům člověka) a sociální chování, kam patří veškeré projevy a aktivity upevňující vztahy uvnitř smečky.
Nejdůležitějšími sociálními projevy psa jsou teritoriální chování, udržování hierarchického uspořádání, individuální a maximální vzdálenosti, agresivní chování, imponování, protestní chování, podřízené chování, přátelský kontakt a neutrální kontakt.
Teritoriální agresivitu uplatňuje pes jak vůči příslušníkům svého druhu, tak vůči lidem. Obrana teritoria, "hlídání", bývalo nejspíš jedním z prvních způsobů využití psa. Intenzita těchto projevů je závislá na plemenu a výcviku. Součástí je i značkování širšího revíru, který však pes obvykle nebrání. Ve smečce si i v rámci jednoho teritoria udržují jednotliví její členové teritoria soukromá. Vůdce smečky má právo na největší individuální vzdálenost, zpravidla na nejvyšším a nejpohodlnějším místě. Pokud člověk poruší pravidla např. tím, že psovi dovolí sedávat na svém křesle nebo spát s ním v jedné posteli, může se dočkat, že se pes jednoho dne pokusí získat toto nejlepší místo zcela pro sebe a majitele napadne.

Vyvrcholení agresivního chování ve smečce a útoku vždy předchází řada drobnějších konfliktů a na základě některých signálů lze rozpoznat, k čemu se schyluje. Je to upřený pohled do protivníkovy tváře, cenění zubů a zježená srst, zejména na hřbetě. Kromě takového netlumeného agresivního chování existuje ještě agresivita tlumená, která nahrazuje skutečný boj v případech, kdy ho není třeba, což šetří zdraví a energii jednotlivých psů a pomáhá tak k zachování rodu. Každý chovatel zná krátké bitky s maximem hluku a minimem zranění.

Imponující chování na rozdíl od hrozby zpravidla nepředchází útoku – pokud se nesetkají dva sebevědomí psi. Při setkání jedinců s neznámým sociálním postavením demonstruje imponující pes svou sílu tak, že stojí nebo obchází druhého psa se zdviženým ocasem, hlavou i ušima, se zježenou srstí a dívá se před sebe, rozhodně ne na druhého psa. Imponující psi se na sebe přímo nedívají, nekrčí pysky a neukazují zuby, můžou tlumeně vrčet.

Protestní chování používají níže postavení jedinci jako odpověď na nevhodné chování výše postaveného psa. Protestující pes zaujímá pokornou pozici, ale hlavu stáčí k dominantnímu psovi, otevírá tlamu a ukazuje zuby. Nekrčí však pysky a nevrčí. Pokud partner nevezme protest na vědomí, protestující pes se brání kousáním, přičemž zpravidla kňučí.

Podřízené chování má tlumit agresivitu. Nemusí se objevovat jen u podřízených psů, ale také u nadřízených, pokud reagují na protestní chování. Pes stojí v imponujícím postoji, ale nehledí před sebe, nýbrž odvrací hlavu a nastavuje krk ze strany, nikoliv hrdlo jako podřizující se pes. Také smířlivá gesta patří k podřízenému chování: zdvihání tlapky, olizování jiného psa nebo člověka, vyplazení jazyka. Pokud se pes začne olizovat, je to signál, že hodlá spolupracovat.

Podřízené chování může být jak s pasívním, tak s aktivním podřízením. Pasívní podřízení tlumí agresivitu nadřízeného jedince a projevuje se od odvrácení pohledu a stažení ocasu mezi nohy až po převalení na záda, nastavení břicha spojené se strnulostí a často i pomočení. Aktivní podřízení je užíváno k vyvolání přátelské aktivity netečného partnera a vyznačuje se poštěkáváním, vzrušeným pískáním, snižováním přední části těla s rozhozenými předními končetinami, nakláněním hlavy na stranu a vrtěním ocasu.

Přátelský kontakt je chování, kde nejsou patrné projevy podřízenost ani nadřízenosti. Utužuje vztahy ve smečce. Projevuje se tzv. komfortním chováním, což je péče o srst partnera a olizování jeho uší. Pes, kterému je tato pozornost věnována, ji obvykle zdánlivě přehlíží.

K neutrálnímu kontaktu dochází při setkání psů, kteří nepatří do stejné smečky, ale potkávají se na cvičišti nebo v parku. Zpravidla se vyznačuje krátkým očicháváním obličeje, uší a genitálu. Pouze sociálně nejistí nebo bázliví jedinci při něm vykazují podřízené postoje.

Pes není člověk. Pes je rád psem. Není třeba ho tedy polidšťovat.

(Informace pro vás našla Alena Vanžurová)

Hry psů

pejsek
 

Nejvýraznější projev aktivity štěňat je hraní. A nejen štěňat. Hrát si přestává až skutečně starý pes, ti mladší si vydrží hrát do nekonečna.

Přinášení míčku je jasný signál: chci ho hodit. Hrát si chceme ostatně všichni, i my s našimi mazlíčky.
Hry existují odedávna, jen jsme si vlastně nikdy neujasnili, co vlastně znamenají. Je to neodmyslitelná součást psího života. Už od štěněte se pes formou hry prosazuje ve své smečce. A hra může mít různé podoby.

 pes čtenář

Solitérní neboli samostatná

Pes si hraje sám s nějakým předmětem. Na rozdíl od kočky je to spíš výjimka. Psi  nemají samostatnou, tedy osamělou hru, rádi. Je to způsobeno jiným sociálním uspořádáním života psovitých a kočkovitých šelem.
Okusování bot, třepání s bačkorou, to známe všichni, je to běžný způsob zábavy štěněte. Pes dokáže rozkousat kus dřeva, jako by to byla kost. Když se nudí, dokáže vzít za vděk čímkoli, skákáním za kamenem, hrabáním hlíny. Kousání svojí nohy nebo nekonečné honění se za svým ocasem už naznačuje, že je zvíře osamělé, že potřebuje společnost. Pes totiž vždy dá přednost honičce s partnerem před vlastním ocasem, je to zvíře milující společnost.

hra an honěnou

Pane, pojďte si hrát
 

Výzvy pro páníčka ke hře jsou jasné: obíhání v širokých kruzích, náhlý trysk při procházce a rychlý návrat. Jasný symbol pro začátek sociální hry. Čím je víc členů psí smečky, tím složitější a bohatší struktura hry. Základními typy sociálních her jsou kousání, zápolení, honičky a sexuální hry. Přidávají se i hlasové komunikační hrátky.

Hravé kousání je náznak boje. Zákus do krku, lopatky, hrdla a hřbetu je pochopitelně jen naznačen, proběhne pouze s náznakem vycenění zubů, krátkým zavrčením či zaštěkáním. U agresivních plemen může dojít i k náznaku škubání a otřásání.

Hravé zápolení zase směřuje ke snaze srazit partnera k zemi. Nejúspěšnější taktikou v této hře je T-pozice. Zvíře, které útočí z boku na kohoutek partnera, je ve stabilnější pozici než zvíře, které tvoří vršek písmene T. Proto se takto napadený pes svalí na záda a příliš se nebrání.

 honička

Honičky

Náhlé vyběhnutí, zastavení, provokace, zápolení s předměty, štěkání. To psi naprosto milují. Vybijí přebytečnou energii a ještě vyzývají partnera ke hře a k akci.

Zvláštním druhem her jsou hry sexuální. Objevují se od druhého měsíce věku u obou pohlaví štěňat. Zvířata na sebe navzájem naskakují a předvádějí pářící pohyby. Zajímavé je to, že ve srovnání s divokými příbuznými se projevuje jakási "hypersexualita" domácího psa. Přitom paradoxně nejvíc poruch sexuálního chování se objevuje u psů držených celý život pod dozorem lidí, kteří rozlišují psí hry na slušné a neslušné.

pejsek

Mimická komunikační hra se odehrává pouze mezi dvěma jedinci. Je založená na výměně signálů, které se hravě přehrávají. Vlk na partnera svraští pysky, ukáže zuby, přitom celkový výraz zůstává hravý, nehrozivý. Oči se dívají do prázdna, poloha uší je neutrální. Partner odpoví stejně: naznačí hravý zákus, aniž by se přiblížil. Situace se může opakovat mnohokrát, střídat se může třepání hlavy, natahování přední nohy k partnerovi.

U psů byly zaznamenány jen ty hlasové komunikační hry, které spočívají pouze ve štěkání ve vysoké tónině.

pejsek

Stačí jen malý náznak

Ke hrám se psi navzájem vyzývají. Stejně tak vyzývá pes páníčka k dovádění. Má svá pravidla:
Skloní přední část těla, což znamená, že sebou pes "plácne" předníma nohama na zem a zvedne zadek.
K hracímu partnerovi se přibližuje hopsavými úskoky, s přehnanými pohyby, hlava i celá přední část těla se pohybuje ze strany na stranu.
Pes se přiblíží, pak se náhle stáhne. Ústup může být pomalý, nebo naopak úprk a opětovné přiblížení.
Celkové pohyby: hlavy, očí, kývání, kroucení, pohyby přední části těla jsou jasným signálem a součástí výzvy. K hrátkám patří zvedání packy. I přes vzdálenost několika metrů pes zvedá packu směrem k obličeji. Výzvy ke hře se neobjevují jen před jejím zahájením, ale i v průběhu. Potvrzují tak, že jde jen o hru.

hra s míčkem

Hrajeme si celý život

Za první formy hry se považuje okusování předmětů, což chovatele asi nijak nepotěší, ale je třeba s tím počítat. Je však otázka, zda to není spíš objevování, zvídavost. První sociální hry se objevují asi od 30. dne života štěněte. Položí si navzájem hřbet packy na sebe a někdy je koušou. Po 30. dnu se objevují i první výzvy ke hře: následuj mě - a kývavé pohyby hlavou. Prvními hrami jsou logicky zápolení a kousání. Od 6.–8. týdne života je čas her nejintenzivnější. Podle výzkumů jsou nejhravější bíglové. V dospělosti a středním věku psi zvážní, ale záleží to na temperamentu. Hraví zůstanou.

 
hravý pes

Proč jsou psi hraví?

I když si zvířata a psi zvlášť hrají, definice chybí. Stejně jako pro děti platí pro psy souvislost mezi mládím, učením a zvídavostí. Pro hru je typický experiment. Nový míček, nový předmět. Je třeba vyzkoušet jeho vlastnosti, využívání vlastní pohybové koordinace k práci s ním. Rozkouše ho, loví, postrkuje, zastavuje. Hrou se zvíře seznamuje s novými jevy, objekty, zdokonaluje své schopnosti.

Hra na honěnou vychází z okruhu loveckého chování, v jejím průběhu se však mohou objevit i prvky agresivity nebo sexuálního chování. Vše se mísí navzájem, ve hrách se rychle střídají různé prvky chování. Jednotlivé aktivity se objevují náhodně, těžko je lze předem určit. Tím je hravé chování zcela specifické.

Odborníci hovoří o hře jako o dialogu mezi mozkem živočicha a prostředím, ve kterém žije. Zvířata, která udržují tento dialog nejen v období mladosti, ale přenášejí jej až do dospělosti, lze považovat za tvory s vysokým stupněm zvířecí inteligence. Svědčí o tom i skutečnost, že hravost a schopnosti k učení na sebe těsně navazují. Pokud je zvíře hravé, snadno se učí.

pes

Hra není hanba, naopak

Pro vývoj sociálního chování je hra nesmírně důležitá. Při společenské hře se stabilizuje sociální pořadí zvířat a dotváří se v ní sociální hierarchie smečky. Podporuje se náklonnost, která upevňuje strukturu smečky. Hra omezuje vzájemné soupeření, umožňuje odreagování potlačených pohnutek.

Domácí psi ztratili hodně z chování svých předků, jejich hry jsou na první pohled hrubější, nešikovné, neomalené. I přesto mají bohatý rejstřík a přinášejí svými hrami radost i svým "páníčkům".

Hravost psa je možné využít při výcviku. Čím radostněji a s větším zájmem prožívá štěně výcvikové hry, tím bude v dospělosti lépe pracovat. A naopak. Hru lze snadno zapojit do výcviku nového výkonu i u dospělého psa. Nikdy není přece pozdě začít si hrát. 

Převzato z www.casopis.planetazvirat.cz a upraveno 

Domluva se psem

Všichni určitě chápeme, že pokud pojedeme do zahraničí a chceme se tam domluvit, měli bychom se naučit tu řeč, kterou se v oné zemi hovoří. Málokoho ale napadne, že když si pořídíme psa a chceme si s ním rozumět, měli bychom si pro komunikaci s ním vytvořit společný jazyk, který bude náš pes chápat.

Obecně se říká, že pes není schopen vnímat význam našich slov. Pes vnímá naše slova jako zvuky. Proto bychom se měli naučit hned v počátcích výchovy a potom i výcviku používat jednotné povely pro určité činnosti, pokud chceme, aby na ně pes správně reagoval.

pejsek


Jakou povelovou techniku budeme používat bychom si měli rozmyslet hned na začátku, protože na ni bude navazovat právě další případný výcvik, pokud nás práce s pejskem třeba v budoucnu nadchne. V tomto případě bychom měli používat povely tak, jak jsou dané zkušebními řády, podle kterých bychom v budoucnu chtěli skládat zkoušky z výkonu anebo se zúčastňovat závodů. Pokud nemáme v úmyslu se sportu se psem věnovat a chceme „jen“, aby nás poslouchal, je jedno, jestli si vytvoříme povelovou techniku svoji, pouze pro vlastní potřebu. I ta by však měla mít určitá pravidla, která bychom měli dodržovat a měla by být především jednoduchá. Už při zvykání psa na jméno bychom se měli snažit vybrat takové, které je pokud možno nesklonné, krátké a zvučné. Každý další tvar nebo zdrobnělina kteréhokoli používaného slova je vlastně pro našeho psa dalším novým povelem, a to samozřejmě zatěžuje jeho paměť a zabírá místo pro další potřebné povely.
Často si neuvědomujeme, že zahrnujeme psa celou spoustou slov místo jednoho zvučného, jasně formulovaného krátkého povelu. Jak si s tím má chudák pes poradit? Samozřejmě nám nerozumí. Takže takové to „Pojď sem“, „tys neslyšel“, „kolikrát ti to budu opakovat“, on dobře ví, že má přijít, ale dělá si ze mě blázny“, „tak jdeš už nebo co?“…není vůbec dobré. Pes našemu lamentování nerozumí a je zmatený. Pak se divíme, že neposlechne.

Důležité je také, jakým způsobem a jakým tónem povel řekneme. To všechno má vliv na jeho reakce. Pokud tedy na psa neustále souvisle mluvíme, brzy nás pes přestane vnímat, protože našemu povídání nerozumí. Přestane také reagovat na povely a my – psovodi – se pak začneme zbytečně zlobit, začneme psa napomínat, přijdou nevhodné korekce vodítkem anebo ještě hůř, přijde nevhodně načasovaný trest. Pes naši rozladěnost nechápe a mohlo by se snadno stát, že místo respektu a poslušnosti docílíme pouze toho, že se nás náš pes začne bát, protože nám nerozumí.

Stejně tak bychom měli uvážit, kdy použijeme na psa zvýšení hlasu při povelu, protože pokud na psa budeme neustále křičet, přijdeme jednak o hlasivky a jednak to nebude brzy mít vůbec žádný efekt, protože pes si zvykne a přestane nás vnímat.

Nicméně intonace našeho hlasu a její správné využívání má při výchově a výcviku velký význam a je velmi důležitá. Pes podle intonace vyslovených povelů vycítí například, kdy má být ostražitý nebo kdy má být naprosto soustředěný. A proto dříve, než začneme se psem cvičit, měli bychom mít dokonale zvládnuté sami sebe, abychom nedělali chyby, kterými bychom negativně ovlivňovali svého psa.

Pes má dokonale vypracovanou pozorovací schopnost, a tak pokud jsme s sním hodně často, většinou zcela neomylně pozná, co máme v úmyslu. Jestli jdeme třeba připravovat krmení nebo jestli se chystáme na procházku. Samozřejmě se také řídí naší mimikou, vystupováním a naší jistotou či nejistotou. Pokud například v některé, pro nás stresové situaci, změníme svoje chování, nervozitou se změní náš hlas a intonace našich povelů, a tak můžeme dokonale vyvést z míry i našeho psa, který našim povelům najednou nerozumí.

Podle odborníků je prý pes schopen zvládnout 60 až 80 povelů. Zvažme proto, jaké povely budeme používat.

bojim, bojim

Agresivita

#
Agresivita psů není vrozená
Čas od času se dozvídáme z médií, či vlastního okolí, že pes napadl člověka nebo jiného psa. Proč se to stalo, na to bychom měli hledat odpověď v lidech. Každé plemeno je něčím charakteristické. Co se týká povahy psa, je jako u každého tvora důležitá jednak genetika, ale také to, co můžeme hodně ovlivnit právě my, a to je výchova ke správným návykům. Záleží na našem přístupem ke psovi a také na prostředí, ve kterém je vychováván. Předtím, než si pořídíme psa, bychom měli vědět, k čemu bylo námi vybrané plemeno vyšlechtěno a podle toho se k němu chovat a vychovávat jej. Pokud jsme začátečníci, je dobré nechat si poradit, abychom nepropásli něco důležitého.
Říká se, že pes je obrazem svého pána a na tom je kus pravdy. Pokud je majitel psa agresivní člověk, který se chová ke svému zvířeti hrubě a týrá ho, tak nemůžeme čekat, že pes bude klidný a vyrovnaný. V tomto případe pak může i ze zcela klidného štěňátka vyrůst bojácný vystresovaný pes, který při náznaku pohlazení kousne, protože si bude myslet, že ho čeká další rána. Naopak při správné výchově, kdy psovi jasně srozumitelnými a důslednými signály dáváme najevo, co je správné a co je špatné, by se nám mělo podařit vychovat z malého divokého štěněte skvělého přítele, který nám bude vnášet radost do života.
 
#
Odpovědnost za psa
A jak předejít případům, kdy kousne pes člověka nebo jiného psa a koho za ně případně činit zodpovědným?
Především by měl každý majitel vychovat svého psa tak dobře, aby k takovýmto nepříjemnostem nedocházelo. Z toho vyplývá, že bychom si měli vybrat takové plemeno, které zvládneme. Pokud na výchovu a výcvik nestačíme sami, je vhodné navštívit odborníka nebo chodit na cvičák.
Pokud se přesto stane nepříjemnost a dojde k napadení a pokousání, měla by být situace objektivně posouzena, jestli lidé okolo psa neudělali chybu. Dost často se po mediálně prezentovaných zprávách o pokousání nakonec dozvíme, že chyba byla na straně pokousaného a pes se choval tak, jak by se mělo očekávat, například chránil svoje teritorium. Dalšími případy jsou bohužel děti se psy bez dorozu, kdy se dítě může chovat ke psovi nepřiměřeně a pes se vlastně brání. Bohužel má pes větší sílu a k obraně používá zuby. Případů by bylo možné popsat více, téměř vždy však vinu odnese pes.
Média většinou bohužel neinformují vždy objektivně, a tak negativně ovlivňují mnoho lidí, kteří neznají pozadí příběhů. Z toho plynou pak různé nepřiměřené reakce proti psům a následně i proti jejich majitelům. Možná by bylo dobré, kdyby novináři občas připomněli rodičům, že mají dávat větší pozor na své děti a vysvětlit jim, že pejskové nejsou plyšáci na hraní, ale živá zvířata. A také by se mělo víc hledět na to, že pes je živý tvor, který má svoje potřeby a ne věc, jak bohužel dodnes vykládá zákon.
Pokud nastane však případ, že pes někoho napadl z nedbalosti nebo neovladatelnosti, měl by být potrestán člověk, který je za zvíře zodpovědný a nést následky.
Někdy může nastat situace, že pes je sice dobře vychovaný a vycvičený, ale ve stresu, ze strachu nebo z leknutí (petardy, silniční doprava....) může jednat zkratově a někoho kousnout. I tehdy je na majiteli nést veškerou zodpovědnost, protože by měl jednání svého psa předpokládat a počítat s ním.