O zdraví

KRMENÍ – KRMENÍ - KRMENÍ

Velké množství druhů granulovaných krmiv, která jsou u nás k dostání, trápí asi hodně majitelů psů, protože je pro člověka - laika, který tomu nerozumí, velmi těžké vybrat to nejlepší, co by svému chlupáči rád naservíroval. Informací je sice většinou na pytlích s granulemi až dost, avšak co si počít, když nám ta procenta a složení stejně nic neříkají…???

Našla jsem pro vás článek, který se zabývá bílkovinou, která je v krmivu nenahraditelná.

Pravda, článek je sice trochu odbornější, ale určitě stojí za to, abyste si ho přečetli. Našla jsem ho pro vás na webové stránce www.mujpes.cz a trochu ho upravila. Autorem článku je Ing. Yvona Rumpíková.

Bílkovina v krmivu

Co nám říká informace o obsahu bílkoviny v krmivu? Je například obsah  bílkoviny 23% hodně nebo málo? Není 27% pro mého pejska lepší?

Jak to tedy má vlastně být?

Bílkovina je vysokomolekulární látka. V krmné dávce je nenahraditelná a nezastupitelná. Potřeba bílkoviny je ovlivněna její kvalitou, aminokyselinovým složením, stravitelností a energetickou hodnotou krmiva.

Aminokyselinové složení bílkoviny a stravitelnost bílkoviny

Důležité je, že z důvodu své velikosti bílkovina není schopna projít buněčnou membránou. V trávícím ústrojí se musí p omocí působení účinných látek (proteolytických enzymů) nejprve rozštěpit na menší části, které se nazývají aminokyselinami (dále jen zkratka AMK). Štěpení bílkoviny na menší části = trávení bílkoviny.
Trávení bílkoviny (její stravitelnost) je ovlivněna enzymatickým vybavením daného živočišného druhu, případně jedince. Bílkovina, která není rozložena na menší části, neprojde stěnou trávícího ústrojí. Z hlediska původu rozdělujeme bílkovinu na bílkovinu původu živočišného a původu rostlinného. Živočišná bílkovina je pro psa přirozenou součástí stravy. Schopnost trávit rostlinnou bílkovinu je závislá na délce pobytu této bílkoviny v trávícím traktu a na jejím trávení se podílí také mikroflóra trávícího traktu. Mikrobiální trávení u psa nehraje příliš velkou roli. Trávící trakt se v poměru k délce těla vlivem domestikace sice pejskovi oproti vlku mírně prodloužil, pes je ale stále především masožravcem, který je specializován na příjem potravy ve větších dávkách o vysoké koncentraci živin. A této charakteristice odpovídá bílkovina původu živočišného. I když i ta může být vázána do vazeb, se kterými si pes se svou enzymatickou výbavou neporadí (peří, srst apod.).

Z pohledu výživy je významných 21 AMK.

Některé aminokyseliny si organismus dokáže vytvořit sám. Tyto aminokyseliny se zahrnují do jedné velké skupiny a říká se jim aminokyseliny postradatelné - neesenciální (prolin, serin, alanin, oxyprolin, asparagin, glutamin... ).

Druhá skupina AMK se nazývá polopostradatelnými AMK – semiesenciální a náleží do ní arginin, tyrosin a cystein.

Ty, které si neumí organismus vytvořit sám se nazývají aminokyselinami nepostradatelnými - esenciálními a je nutné, aby je zvíře nebo i člověk dostával v potravě.

Každý živočišný druh má různou potřebu „svého“ spektra aminokyselin. Pro psy a kočky do nepostradatelných (esenciálních) AMK patří 10 AMK a to: valin, methionin, lysin, leucin, isoleucin, tryptofan, fenylalanin, threonin, histidin a arginin.

Podívejte se na svého psa. I když se zdá jeho tělo navenek celistvé, ve skutečnosti se jedná o neustálý proces přeměny. Vstřebané AMK se dostávají krví do jater a do ostatních orgánů. Z části z nich se obnovuje organismus. Organismus si ze vstřebaných AMK postaví svou vlastní bílkovinu. K části vstřebaných bílkovin se přidává odbouraná bílkovina organismu a účastní se dalších změn.

Tvorba bílkoviny (proteosyntéza) v těle probíhá podle předem geneticky daného klíče. Při tvorbě se uplatňují jak esenciální tak i neesenciální AMK. V případě, že některá z AMK není v krevním oběhu k dispozici a jedná se o AMK esenciální, dojde k zastavení této tvorby. Tato AMK se nazývá AMK limitující. Pro psy je limitující AMK methionin a lysin. Často si můžete všimnout, že přídavek limitující AMK vyrobených synteticky zmiňují také někteří výrobci v surovinovém složení granulovaných krmiv na obalu krmiva (….obiloviny, maso a vedlejší produkty živočišného původu, ……L – lysin, D, L – methionin, vitamíny a minerální látky………).

Z pohledu obsahu esenciálních AMK dělíme bílkovinu na plnohodnotnou - ta obsahuje všechny nepostradatelné aminokyseliny a bílkovinu neplnohodnotnou - její pravý opak.

Kvalitu bílkovin vyjadřujeme jejich biologickou hodnotou.

Biologická hodnota bílkovin (BHB) se určuje podle jejich aminokyselinového složení a měří se množstvím bílkovin, které se v těle vytvoří ze 100g bílkovin krmiva. Zvířata s kratším trávícím ústrojím, mezi které patří i pes, jsou na BHB náročnější.

U živočišných bílkovin (maso, mléko, vejce) se pohybuje BHB v rozmezí 70-95%. U rostlinných bílkoviny kolem 60-65%. A co se dělá pro zvýšení BHB v krmivu? Přidávají se synteticky vyráběné limitující AMK :-).

Pro následující řádky je nutné vysvětlit, že i když v letáčku nebo v propagačních materiálech výrobce krmiva hovoří o bílkovině krmiva a deklaruje: bílkovina (protein) 26%, tak se vlastně o bílkovinu nejedná. Laboratorně se v krmivu nestanovuje bílkovina, ale dusíkaté látky.

Pod pojmem dusíkaté látky rozumíme analyticky stanovený dusík v krmivech vynásobený faktorem 6.25, který je odvozen ze skutečnosti, že bílkoviny obsahují 16% dusíku. Pojem „dusíkaté látky“ nezahrnují pouze bílkovinu, ale také dusíkaté látky nebílkovinné povahy (volné AMK, amidy, nízkomolekulární peptidy, nitráty, puriny, deriváty pyrimidinu, amonné soli, betain, cholin a glykosidy obsahující dusík .

Ve výživě krmiváři tedy nehovoří o bílkovině, ale pracuje se s pojmem dusíkaté látky (N-látky, NL) .

Potřeba dusíkatých látek

Potřeba NL se vztahuje k určité energetické hodnotě krmiva. Doporučený minimální obsah proteinu v dietě (AAFCO 2000) v % sušiny krmiva o 14.65 MJ/kg je 18 % pro dospělé psy. Pro psy v růstu nebo reprodukci 22%.

Pozor! Prosím nezjednodušujte! Není to o tom, že by krmivo pro dospělé psy mělo obsahovat 18% NL (tj.180g NL/kg). Je to o tom, že by dusíkaté látky měly být v sušině krmiva (100% sušina krmiva = 0% obsah vody – běžně deklarují kompletní granulovaná krmiva kolem 10% obsahu vody) zastoupeny minimálně z 18% při určité energetické koncentraci tohoto krmiva (tj. 14.65MJ/kg).

Podobné doporučení existuje také pro obsah jednotlivých esenciálních AMK v dietě.

Intenzita přeměny bílkovin v organismu se u zvířat určuje tzv. dusíkovou bilancí tj. poměrem mezi množstvím přijatých a vyloučených bílkovin z organismu. Množství bílkovin zadržených v těle se určuje podle množství dusíku v moči (nadbytečný dusík se z těla vylučuje právě touto cestou).

Pokud převládá příjem bílkovin nad jejich výdejem, hovoříme o tzv. kladné dusíkaté bilanci. Týká se zvířat v období růstu (v období růstu je vyšší potřeba bílkovin, ale zároveň se zvyšuje také jejich využitelnost), u dospělců v období březosti a hladovění. O záporné dusíkaté bilanci hovoříme, když výdej bílkovin převládá nad příjmem (tzv. bílkovinné hladovění zvířat). O vyrovnané dusíkaté bilanci (rovnováze) hovoříme, když je příjem roven výdeji.

Minimální množství bílkovin, které organismus potřebuje k udržení dusíkové rovnováhy při dostatečném přívodu sacharidů a tuků se nazývá bílkovinné minimum (při nedostatečném přívodu energie může bílkovina sloužit jako zdroj energie, tuky a cukry nemohou být ale zdrojem bílkovin). Bílkovinné minimum se zvyšuje při zatížení organismu a laktaci.

A co se stane, když je bílkoviny v krmivu nadbytek?

Bílkoviny se v organismu do zásoby neukládají, příp. jen v minimálním množství. Nadbytečné bílkoviny se oxidují nebo se využívají k syntéze glykogenu (rezervní zásoba energie). Výsledkem jejich přeměn jsou pro organismus poměrně vysoce toxické látky (amoniak, aminy), které se detoxikují v játrech, krevní cestou se dostávají do ledvin a ve formě moči se vylučují z těla ven. Ukazatelem tvorby a vylučování konečných zplodin přeměny bílkovin je hladina zbytkového (nebílkovinného) dusíku v krevním séru. Pochody související se zpracováním přebytečných dusíkatých látek jsou poměrně energeticky náročné. V odborných kruzích se hovoří o snížení produkční účinnosti krmných dávek, tzn. že energie krmiva není plně vykládána pro růst a reprodukci (řečeno slovníčkem výživáře), ale její část organismus uplatňuje na detoxikaci toxických látek v těle, které by nemusely vzniknout, alespoň ne nad určitou míru, kdyby bylo krmivo lépe vyváženo. V této souvislosti se hovoří také o dlouhodobé zátěži vnitřních orgánů.

Co z toho všeho vyplývá? Poměrně zásadní zjištění, a to je to, že zběžným pohledem na obal krmiva o bílkovině v tomto krmivu vlastně nic nezjistíme. A to má také svou hodnotu...:-) 

Cauda Equina Syndrom – onemocnění páteře

U velkých plenem, (například německý ovčák nebo bernardýn) se můžeme setkat s onemocněním v páteřním kanále, které poté vyústí v nejrůznější chronické potíže a to především u psů středního nebo vyššího věku. Většinou si všimneme, že pes přestává ovládat zadní končetiny, občas se stane, že mu úplně podklesnou a špatně vstává. Tuto nemoc nazýváme syndrom cauda equina (SCE). Tento termín zahrnuje skupinu neurologických onemocnění se širokou škálou klinických příznaků. Onemocnění je lokalizováno v zadní části páteře, přesněji na přechodu bederní a křížové páteře. Zde již neprobíhá páteřním kanálem mícha, ale pouze kořeny nervů, které odborně nazýváme cauda equina. SCE vzniká následkem pomalého zužování páteřního kanálu, kde dochází ke kompresi, destrukci nebo posunutí již zmíněných nervových vláken. Zúžení páteřního kanálu může mít jednu nebo hned několik příčin najednou. Jedním důvodem bývá výhřez meziobratlové ploténky mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí. Občas můžeme také zaznamenat zesílení stěn obratle, který tvoří páteřní kanál nebo zesílení vazivových vláken, které spojují jednotlivé obratle mezi sebou. Za zmínku také stojí takzvané "idiopatické" zúžení kanálu pro průběh míchy, což znamená, že se tak děje bez příčiny.

Klinické příznaky

Většinou bývají postiženi právě němečtí ovčáci, častěji pak psi než feny. Počátek klinických příznaků nastává nejčastěji mezi pátým a sedmým rokem zvířete. Na začátku si majitel ani nemusí všimnout drobných klinických příznaků, jako je například bolest v oblasti bederní a křížové páteře nebo je bolestivé zvednutí ocasu. V pokročilejších stádiích lze pozorovat úbytek stehenní svaloviny, sníženou pohyblivost ocasu a odírání prstů o zem. Při chůzi po tvrdé zemi říkáme, že pacient škrtá prsty o podlahu, což je doprovázeno markantním zvukem. Ve velmi pokročilých stádiích pacient nemůže udržet moč a výkaly a dochází ke vzniku inkontinence. Zde popsané klinické příznaky se vyvíjejí v průběhu měsíců až let. Pokud se neprovede důkladné neurologické a ortopedické vyšetření, může dojít k záměně s jiným onemocněním jako například s dysplazií kyčelních kloubů nebo s jinou patologií míchy.

Diagnostika

Nejprve je nutné postiženého psa vyšetřit neurologicky a ortopedicky, abychom měli jistotu, že se jedná o problém právě v zadní části páteře. Často veterinář provádí také kožní test, protože kůže za místem postižení nebývá citlivá i při vyvolání mírné bolesti. Abychom i přes pozitivní klinické vyšetření měli jistotu, je také nezbytné provést rentgenologické vyšetření. Na nativních RTG snímcích jsou jasné případné patologické změny, jako například přítomnost nádorového bujení. Nutno poznamenat, že tyto diagnostické kroky se vždy provádí na uspaném zvířeti v anestezii. Pro přesné zjištění příčiny klinických příznaků je však často nutné přistoupit i ke složitějším vyšetřovacím metodám jako například kontrastní vyšetření páteřního kanálu pomocí kontrastní látky. Diagnostika, kdy se tekutá kontrastní látka vpraví do prostoru mezi míchu a páteřní kanál, se nazývá myelografie nebo epidurografie. Kontrastní látka je na RTG snímku velmi dobře rozeznatelná a v místě, kde nějaký materiál utlačuje nervové kořeny, tato látka není přítomna. Takto můžeme problém přesně lokalizovat. Ovšem někdy nemusí ani použití kontrastní látky přinést očekávaný výsledek, v některých případech se dokonce stává, že myelografie může poskytnout falešně negativní závěry. Poslední možnou metodou je použití počítačové tomografie (CT) nebo magnetické rezonance (MRI), tyto diagnostické přístroje jsou však až na výjimky ve veterinární medicíně nedostupné.

Léčba

Neprodleně po stanovení diagnózy syndromu cauda equina bychom měli zahájit léčbu. U pacientů s mírnými klinickými příznaky lze doporučit medikamentózní léčbu doprovázenou přísným omezením pohybu po dobu minimálně čtyř až šesti týdnů. V případě bolesti můžeme zvířeti podat analgetika nebo kortikosteroidní hormony. Bohužel konzervativní léčba léky často za nějakou dobu selže a dojde k návratu klinických příznaků. U těžších případů, nebo tam kde selhala předchozí léčba, je možno přistoupit k chirurgickému řešení. Tento zákrok se provádí pouze na specializovaných pracovištích. Příčina potíží se odstraní uvolněním zkomprimovaných nervových kořenů. Vlastní chirurgický postup se nazývá laminektomie, kdy se v celkové anestesii odstraní strop páteřního kanálu v rozsahu sedmého bederního a prvního křížového obratle. Takový chirurgický pacient je také náročný na pooperační péči a měl by zůstat několik dní na hospitalizaci. Po operaci se zvířeti podávají léky tišící bolest a také se kontroluje vyprazdňování močového měchýře. Celková doba pooperační rekonvalescence pak trvá čtyři až šest týdnů. Prognóza je u SCE smíšená. Obecně velmi špatnou prognózu mají pacienti, kteří již trpí nějakou formou inkontinence.

Použit veřejně přístupný článek z internetu

autor článku MVDr. Leoš Krkoška, Ph.D.

Dysplazie kyčelních kloubů-DKK

Onemocnění dutiny ústní

 

Převzato z internetu, částečně upraveno

Pseudogravidita - falešná březost
 

 Fena není rozmnožovací stroj

Informace převzaty z internetu, upravila A.V.

Giardioza – zoonóza

Giardioza je střevní onemocnění, které je způsobeno jednobuněčným prvokem Giardií. Jedná se o zoonózu, což znamená, že onemocnění může být přenášeno ze zvířat na člověka.
U lidí je giardióza nejčastějším střevním parazitem. U psů dochází k infekci pozřením vývojových stádií giardie, které jsou vylučovány stolicí jiného infikovaného zvířete. K infekci tak dochází přímým i nepřímým kontaktem s infikovaným jedincem. Po pozření parazita, dochází k jeho množení ve sliznici střeva a ke klinickým projevům onemocnění, nejčastěji prezentovaným průjmem. Léčba pacienta závisí na správné diagnostice a při odpovídajícím postupu má onemocnění dobrou prognozu.

Co je Giardia?

Giardia je jednobuněčný prvok, který žije ve střevě psů, koček, hospodářských zvířat, volně žijících zvířat i člověka. Giardia se vyskytuje ve dvou formách. Aktivní a pohyblivé formě, způsobující infekci, se říká trofozoit. Klidové formě se říká cysta. Cysta má na svém povrchu odolný obal, který jí chrání před nepříznivými podmínkami ve vnějším prostředí, a proto může Giardia přežívat mimo hostitele celé měsíce.

Jaké jsou příznaky giardiózy?

Příznaky jsou nápadnější u mladých nebo imunokompromitovaných zvířat. Pacienti se prezentují náhlými, přechodnými, ale i chronickými průjmy. Mezi další pozorované příznaky, jak u zvířat, tak u lidí, patří nápinky na zvracení, nechutenství, nadýmání a bolestivost dutiny břišní. Giardia narušuje především vstřebávání tuků, a proto je stolice často pastovitá a mastná, odporně zapáchá a obsahuje zvýšené množství hlenu.

Která zvířata se nakazí Giardií?

Mnoho druhů zvířat může být infikováno Giardií. Mezi tyto vnímavé druhy patří i pes a kočka. Vnímavost k infekci je individuální a je ovlivněná stářím, imunokompetencí, stresem a populační hustotou vnímavých jedinců. Pokud dochází ke kontaktu s infekcí, až 50% exponovaných štěňat prodělá střevní infekci. Míra infekce je také vyšší v místech s vysokou koncentrací psů, jako jsou útulky, různá chovná a cvičná zařízení a městské parky. Téměř 100% psů z útulků vystavených infekci giardií prodělá aktivní infekci díky masivní expozici zdroji infekce.

Jak se Giardia přenáší?

Vůbec nejčastějším zdrojem infekce jsou povrchové zdroje vody, protože giardia preferuje chladné a vlhké prostředí. V nepříznivých podmínkách vytváří Giardia klidovou životní formu, tzv. cystu, díky níž může přežívat ve vnějším prostředí měsíce až roky. Giardia bývá nalézána v kontaminované potravě, kontaminovaných povrchových vodách, ve stolici a ve všem, co je kontaminované infekční stolicí a vodou. Přenos infekce je možný pouze fekálně-orální cestou. Giardie není přenosná krví.

Jak se giardioza diagnostikuje?

Giardioza se diagnostikuje přímým průkazem ve stolici nemocného zvířete. Diagnoza je obtížná, vzhledem k nepravidelnému a nízkému vylučování giardie stolicí. Giardioza tak bývá velmi často poddiagnostikovaným onemocněním anebo bývá léčená jako jiné onemocnění trávicího traktu. Z těchto důvodů trpí řada psích pacientů chronicky neléčeným onemocněním a stávají se tak zdrojem infekce i pro své okolí včetně člověka. Poměrně spolehlivou moderní metodou se stává přímý průkaz parazitární DNA ve stolici pomocí PCR. Tento test je naštěstí již na referenčních veterinárních pracovištích v ČR dostupný.

Jaká je léčba giardiozy?

Léčit by se měli všichni psi s klinickými projevy onemocnění. V rodinách s malými dětmi je doporučené léčit i zvířata, která jsou sice klinicky zdravá, ale jsou pomocí diagnostických testů prokázanými přenašeči onemocnění. Obvykle se k léčbě používá metronidazol, který je bezpečným lékem s minimálními nežádoucími účinky. Pomocí metronidazolu lze dosáhnout vyléčení až u 70 % infikovaných jedinců. Efektivnější je fenbendazol, u něhož se udává míra úspěšné léčby okolo 90 % jedinců. Rozhodnutí o délce a typu léčby je vždy na specializovaném veterinárním lékaři. Z hlediska průkazu eliminace infekce jsou doporučená opakovaná diagnostická vyšetření (koprologické vyšetření, PCR diagnostika), jelikož řada infikovaných zvířat při neadekvátní léčbě přechází do chronické formy infekce, která vede k dlouhodobému chřadnutí zvířete.

Asanace infikovaného prostředí

Protože cysty Giardie snadno a dlouhodobě přežívají ve vnějším prostředí, je nutná důkladná asanace a dezinfekce znečištěného prostředí. Vhodné je i vykoupat a vyšamponovat všechna vnímavá zvířata v chovu. Všechna vnímavá zvířata v postiženém chovu je doporučené přeléčit adekvátní léčbou proti giardoze. Jelikož je giardioza zoonóza, je nutné dbát zvýšené opatrnosti a hygieny při ošetřování postižených zvířat.

Jaká je možná prevence onemocnění?

Jedním z nejčastějších zdrojů infekce je povrchová voda, proto nenechávejte pít své psy z volných zdrojů vody a noste jim připravenou pitnou vodu vždy z ověřeného vodního zdroje. Cysty mohou být přítomné i v rybníce a dalších vodních nádržích, proto je doporučitelné psy vždy po koupání v rybníce doma umýt a vyšamponovat. U zvířat pohybujících se častěji ve volné přírodě nebo na místech s vysokou koncentrací vnímavých zvířat k giardioze je doporučené pravidelné koprologické vyšetření čerstvé stolice (ideálně každé 3měsíce). V případě opakovaných nebo dlouhodobých průjmů je vždy vhodné vyhledat specializovaného veterinárního lékaře, který možnou infekci Giardií vyloučí.

Převzato z internetu, upraveno

Hárání a kastrace

Hypertermie

Pes a kočka patří mezi teplokrevné živočichy, kteří si udržují konstantní teplotu těla. Rozdíl o více než 5°C může mít pro organismus vážné následky. V letních měsících může u zdravých zvířat, ale hlavně u zvířat se srdečním a renálním onemocněním a u brachycefalických plemen, dojít relativně snadno k selhání mechanismu dechové termoregulace a k následnému přehřátí, tzv. hypertermii organismu.

Psi a kočky jsou k přehřátí náchylnější než lidé, protože mají minimum potních žláz (nacházejí se hlavně v meziprstí). Jejich hlavní způsob termoregulace tedy neprobíhá jako u člověka pocením, ale zvýšeným - zrychleným dýcháním, tzv. polypnoí (dechová termoregulace). Při tomto zrychleném dýchání se zvyšuje dechová frekvence z 10-30 dechů/min. až na 130-300 dechů/min. Jedná se o termoregulaci skrze odpařovaní vody, a proto je nutné předkládat psovi v letních měsících až dvojnásobek denní spotřeby vody než v zimních měsících (průměrná denní spotřeba vody činí 80-90 ml/kg). K odpařování vody dochází na sliznici jazyka a dutiny ústní. Při tomto způsobu termoregulace dochází ke značné ztrátě vody a následné velmi rychlé dehydrataci organismu. Psovi je tedy nutno předkládat dostatek pitné vody v průběhu celého dne.

Termoregulace pomocí polypnoe není tak efektivní jako pocení. Zvířata na sobě mají navíc hustý tělní pokryv v podobě srsti, který ještě dále zhoršuje přehřátí organismu.

K hypertermii jsou náchylnější mladá a stará zvířata, kardiaci, zvířata trpící respiračním onemocněním, brachycefalická plemena psů a koček, obézní zvířata a zvířata podrobovaná náročnému fyzickému vypětí v období veder.

U kardiaků dochází vlivem dehydratace organismu k zahušťování krve a srdce musí vynakládat vyšší úsilí k udržení krevního oběhu a okysličování tkání.

U pacientů s respiračním onemocněním, u kterých je omezeno množství funkční plicní tkáně nebo mají překážku v dýchacích cestách, je dýchání, a tím i okysličování organismu, ztíženo. V horku zvíře reguluje svou teplotu zrychleným dýcháním, toto dýchání je povrchní a nezajišťuje dostatečné okysličení krve v plicních sklípcích. Navíc dochází vlivem dehydratace ke ztíženému průtoku krve plícemi, čímž se nedostatečné okysličení organismu (hypoxie) dále prohlubuje.

Pacienti trpící nedostatečnou funkcí ledvin jsou v létě vystaveni riziku jejich nedostatečného prokrvení a následně ledvinového selhání v důsledku dehydratace organismu.

Obzvláště nebezpečné je ponechání psa v autě bez stínu a přívodu vzduchu a vody. Pokud provedeme opatření, je přesto delší setrvávání psa v autě v letních měsících, kdy teplota uvnitř vozu může během 10-15 minut dosáhnout až 65°C, velmi riskantní. Pokud nemáme jinou možnost než zavřít svého psa nebo kočku v letních vedrech v autě, je nezbytně nutné zaparkovat auto ve stínu (mějme na paměti, že poloha stínu se velice rychle mění), ponechat pootevřené nebo zcela otevřené okno (dnes jsou již pro tyto případy k dostání okenní mříže proti vloupání) a zdroj vody. I přes všechna doporučená opatření se může stát, že u našeho zvířete dojde k příznakům hypertermie v podobě tachypnoe (zrychlené dýchání), tachykardie, jasně červených a suchých sliznic, nadměrné salivaci, zprvu nervozitě vystřídané dezorientací a apatií. Při hypertermii dochází k dehydrataci organismu, krev se zahušťuje a vlivem pomalejšího proudění dochází k nedostatečnému zásobení organismu kyslíkem a zároveň k hromadění metabolických odpadů. Při zvýšeném zahuštění krve se v kapilárách tvoří mikrotromby a dochází k multiorgánovému selhání, které je pro zvíře většinou smrtelné.

Prevencí přehřátí v letních horkých měsících je venčení pouze v ranních a večerních hodinách, snížená zátěž a ochlazování studenou vodou (například sprchování nebo koupání).

Zvíře by mělo mít vždy dostatek čerstvé studené vody a mělo by být zajištěno proudění vzduchu v místnosti. Při cestách autem je důležité nechat stále pootevřené okno v autě, aby byla zajištěna dostatečná cirkulace vzduchu, každou 1-2 hodiny udělat zastávku, nabídnout psovi čerstvou vodu a dopřát mu i kratší procházku.

První pomoc při hypertermii:

Zvíře je nutno přenést do stínu a položit na bok, zahájit ochlazování sprchováním nebo ponořením do vany se studenou vodou. Někdy postačí i přikrýt zvíře mokrým ručníkem. Pokud je zvíře schopné pít, nabídneme mu studenou vodu. Nepodáváme vodu ledovou ani nepřikládáme led na periferní části těla – způsobili bychom tím vazokonstrikci (stažení cév) a teplo by hůře odcházelo z těla ven. Jiná situace by ovšem nastala, kdyby proudil ledový vzduch do plic, kde se nachází největší kapilární řečiště těla a kde vazokonstrikce nemůže nastat. Je-li tudíž k dispozici mrazící box, kde je možné zvíře na 3-5 minut umístit, je toto nejrychlejší způsob návratu tělesné teploty k normálu. Ochlazování by mělo být zastaveno při vnitřní teplotě 38,5°C.

Popáleniny

Dalším častým problémem je popálení kůže prstních polštářků při chůzi po rozpáleném asfaltu nebo chodnících. Zvířata nemají tlapky chráněné, takže bychom se při jejich venčení měli vyhýbat rozpáleným povrchům. Volíme proto radši vycházku v parku nebo na zatravněné ploše, ušetříme tak našeho psa od nepříjemného popálení tlapek. V případě, že přeci jen dojde k popálení prstních polštářků, je třeba vyhledat pomoc lékaře. Jako první pomoc v tomto případě poslouží opět ponoření tlapek do studené vody a jejich šetrné omytí od nečistot.

Rakovina kůže

Posledním nebezpečím horkých letních měsíců je spálení pokožky, které hrozí hlavně u psů a koček s vrozenou  nebo získanou hypotrichózou (nedostatečné osrstění těla - naháči), u zvířat s bílou srstí a nedostatečně pigmentovanou pokožkou. U těchto zvířat je potřeba kůži chránit, stejně jako u lidí, opalovacími krémy s vysokým UV filtrem. Časté spálení pokožky totiž vede k rakovině kůže, u psů se nejčastěji jedná o skvamocelulární karcinom (zhoubný nádor kůže).

Převzato z internetu

Jak krmit psa? Přiměřeně!

Určitým vodítkem pro odhad správné kondice je standard plemene, kde je určeno rozmezí ideální velikosti a hmotnosti dospělého psa nebo feny, doporučené dávky konkrétního krmiva jsou uvedeny na každém balení seriózního výrobce psí stravy. Absolutní čísla či indexy ale ne vždy odrážejí stav psa v určité životní fázi a taky fyzické zátěži či způsobu života.

 

informace převzaty z internetu, upraveno

Jedovaté rostliny

Není k zahození vědět něco o našich pokojových kytičkách, které pěstujeme v domácnostech. Některé z ni nich jsou jedovaté a pokud máme doma štěně, měli bychom si dát pozor, aby se nepřihodilo něco nemilého. Štěňata bývají velmi zvědavá a na všechno používají svoje ostré zoubky. Proto by bylo dlobré květiny, které jsou nebezpečné, odstranit z dosahu, abychom nemuseli mít strarost, že by se mohlo štěně otrávit.

Sezóna klíšťat

Dnes už snadno přijdeme ke klíštěti i v městských parcích nebo v trávě před chalupou. Výskyt klíšťat se posunul dokonce i v čase a je zcela běžné,  že je z kůže své a svých zvířat odstraňujeme poměrně často i na přelomu února a března.

Klíšťata vyhledávají na tělech svých nedobrovolných hostitelů ta nejjemnější a nejcitlivější místa, kde se lze důkladně přichytit. V případě psů je to morda, okolí očí a uší, někdy i ušní zdvojení, na krku, kolem loketního kloubu a v podpaží, v blízkosti konečníku, na břiše nebo mezi pánevními končetinami, ale tito cizopasníci nepohrdnou ani méně atraktivními místy.

Čím je nebezpečné

Hlava klíštěte je opatřena drobnými klepety a ústní ústrojí tvoří malý chobot opatřený háčky. To umožní klíštěti se do kůže doslova zavrtat. Na takové poranění reaguje většina postižených místním zánětem, který se může ještě dál zhoršit, je-li klíště infikováno nebo při neodborném odstranění klíštěte. I při správném postupu však často zůstává v kůži i po několik následujících měsíců granulom – uzlíkovitý zánět. Stále více psů trpí alergickými reakcemi v podobě zvýšené svědivosti, přispívající ke vzniku různých ekzémů a dalším déletrvajícím kožním onemocněním, otevřeným ranám a tím i vstupu jiných infekcí do těla. Klíště také působí jako přenašeč mnohých onemocnění, zejména boreliózy.

Vývojová stádia

Klíště obecné (Ixodes ricinus) je jedním z nejznámějších a nejhojnějších zevních cizopasníků. Samečci jsou asi dva milimetry velcí a mají hnědočervenou až černou barvu, samička (i nenasycená) měří dvojnásobek a její barva je spíše skořicová až žlutočervená. Po nasátí dokáže samička zvětšit svou velikost až na jeden centimetr a barva se změní na šedavou až modročervenou.
Samičky kladou až několik tisíc vajíček, ze kterých se po čase vylíhnou larvy. Ty čekají na vhodného hostitele, kterým bývají drobní hlodavci. Z larvy, která se napije krve, se stává nymfa, která rovněž potřebuje krev pro poslední přeměnu v dospělé klíště. Celý vývoj klíštěte trvá rok i více, protože všechna vývojová stádia dovedou přečkat v klidovém stavu i bez přísunu krve poměrně dlouhou dobu.

Boj s klíšťaty

Nejlepší cestou je prevence. Existují různé přípravky, které by měly při vhodné aplikaci zabránit napadení klíšťaty. Dokonce jich je na trhu tolik, že si lze jen těžko vybrat. Svou roli hraje velikost, věk i váha psa, jeho využití, typ srsti i individuální odezva zvířete. Nemělo by se experimentovat s jiným dávkováním, než uvádí výrobce, mohlo by to psovi uškodit.
Pokud se přes všechna preventivní opatření klíště přichytí, existuje řada osvědčených a leckdy i protichůdných návodů, jak ho odstranit; všechny se ale shodují v tom, že je třeba tak učinit rychle. Někdo zastává názor, že se má klíště nejprve zahubit (olejem, mastí ap.), jiní zase tvrdí, že mrtvé vězí v kůži daleko pevněji a navíc mrtvolka vylučuje víc škodlivin.
Mezi technikami odstranění klíštěte převažují ty s uchopením klíštěte a jeho pootočením a současným vytažením. Jako nástroj k uchopení může posloužit buď chovatelova ruka (nejlépe v rukavici), nebo různé nástroje prodávané v chovatelských obchodech nebo elektroprodejnách (tzv. krokodýlek). Vytažené klíště je třeba bezpečně zlikvidovat, nejlépe spálením. Rozhodně ho neničíme vlastní rukou - rozmačkáním ap. Člověk je totiž ohrožen nejen boreliózou, ale na rozdíl od psa také klíšťovou encefalitidou.
Jestliže při neobratné manipulaci klíště přetrhneme a zbytek kusadel nebo celá hlavička zůstanou v rance, raději je tam necháme. Po čase zaschnou a se stroupkem se vyloupnou. Násilím odstraňované zbytky většinou způsobují rozsáhlejší zánět.
Po každé manipulaci s klíštětem ranku vydesinfikujeme a důkladně si umyjeme ruce

Podklady pro tento článek byly převzaty z internetu, upravila A.V.

Když má pes nadváhu

 

(téma a část informací převzata z internetu)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obezita u psů

Může za ni člověk

Psi v divoké přírodě si regulují objem potravy, kterou přijímají. V dnešní době mají lidé i psi tendenci přijímat lepší a kvalitnější potravu a pohybovat se méně než jejich předkové. A stejně jako u člověka existuje riziko, že i pes se stane obézním. Obezitu psa zaviní téměř vždy jeho majitel. Podáváním potravy výživnější, než je nutné, v množství vyšším, než pes potřebuje, krmením vždy, kdy pes prosí, podáváním zbytků od stolu, neexistencí žádného řádu v krmení psa a nekoordinovaností celé rodiny v tomto směru. Jestliže psovi navíc dává lahůdky, pro které pes odmítá běžné krmení, začíná se pes stravovat ne podle svých potřeb, ale podle chuti. A pokud pes nemá úměrně k množství a kvalitě přijímané potravy dostatek pohybu, je pochopitelné, že začíná tloustnout. Tloustnutí může být způsobeno i hormonálními změnami u fen, stárnoucích psů i kastrátů. Metabolismus se věkem zpomaluje a zvíře potřebuje jiný typ potravy. Někteří výrobci nabízejí speciální krmiva pro starší psy a chovatel by je měl svému psu začít včas podávat. Vždy je lépe problémům předcházet! Pokud si nevšimne sám chovatel, že se mu výživa psa jaksi vymkla z ruky, většinou mu to více či méně taktně naznačí vnímavější okolí. Většina majitelů ale začíná problém řešit, když je upozorní veterinář a když už mohou hrozit i zdravotní rizika související s obezitou.

První podezření

Podle neoficiálních statistik trpí zhruba 25 až 40 procent psů u nás nadváhou. Ne vždy jsou směrodatné tabulky udávající předpokládanou váhu konkrétního plemene. Ostatně i standardy jednotlivých plemen udávají leckdy i několikakilogramová povolená váhová rozmezí – samozřejmě ne u trpasličích plemen. Rozhodnout, jestli je či není pes obézní, lze poměrně snadno. Položením obou dlaní ze stran na jeho hrudní koš kousek za lokty lze pohmatem zjistit, nakolik zřetelně psovi vystupují žebra. Příliš znatelná žebra mohou znamenat, že je pes příliš hubený. Ideálním stavem je, když se žebra dají dobře nahmatat a při pohledu ze strany má pes lehce vtažené břicho. Pokud však při lehkém pohlazení psa na boku žebra nejsou hmatná, nemá znatelný pas a břicho je z profilu plné, musí si chovatel přiznat, že je jeho pes obézní. Nakolik je zjištěná nadváha pro psa zatěžující nebo přímo ohrožující, poradí veterinář. Kromě těchto na první pohled patrných projevů jsou dalšími příznaky obezity třeba rychlá únava i při nenáročném cvičení nebo špatné snášení horka a fyzické námahy.

Proč psovi nedopřát nějaké to kilo navíc?

Obezita vadí psům samozřejmě stejně jako lidem. Nadměrně zatěžuje jejich klouby, čímž dochází k jejich nadměrnému opotřebení, dále zatěžuje oběhový systém, snižuje pohyblivost psa a fenkám dělá velké problémy při připouštění, během březosti i při porodu. Nadváha zvyšuje riziko mnoha chorob, včetně zánětů a degenerativních stavů, srdečních potíží nebo poruch metabolismu, např. cukrovky. Pes trpící nadváhou nemůže plně užívat radosti ze života, špatně snáší horko a aktivní zábava mu činí potíže. Protože je každý majitel všestranně zodpovědný za svého psa, musí kromě povinného očkování dbát také na jeho zdraví. Snížením hmotnosti obézního psa udělá důležitý krok pro jeho celkový stav a kondici. Rozhodnutí člověka je jedna věc a uskutečnění druhá. Chovatel, který psovi dosud dopřával krmení a pamlsky v hojné míře, musí se duševně obrnit, aby odolal vyčítavým pohledům psa i slabších povah ostatních členů rodiny. Spolupráce celé lidské smečky je prvním krokem k snížení nadváhy.

První pomoc při obezitě

Jsou pouze dvě cesty jak zhubnout: Snížit příjem kalorií, např. menším množstvím potravy, a zvýšit spotřebu energie, např. pohybem a cvičením. V první řadě je nutné obézním psům snížit celkové množství potravy, vynechat sacharidy a omezit příjem tuků. Ve specializované prodejně nebo u veterináře chovatelům poradí, které z řady kompletních krmiv na našem trhu bude vhodné ke snížení hmotnosti u konkrétního psa. Při dávkování krmiva je nutné držet se doporučených krmných dávek, které jsou uváděny na obalech. Nezáleží při tom jen na váze pejska, ale i na věkové kategorii -např. pětikilový půlroční pes bude krmen jinak než pětikilové štěně. Princip takové speciální stravy spočívá v tom, že se nemusejí snižovat dávky dosavadního krmiva o doporučených dvacet až třicet procent, ale pes se nasytí (téměř) běžnou dávkou nízkokalorické stravy, kterou se však zároveň omezí příjem živin. Pamlsky jako doplňky stravy jsou samozřejmě pro psa vítanou součástí jídelníčku, ale v dietním režimu by měly zůstat skutečně pouze doplňkem nebo odměnou a rozhodně by neměly tvořit pravidelnou nebo velkou část denní dávky psa.

Ve vážení je pravda
Nelze spoléhat jen na chovatelův odhad hmotnosti psa, proto je třeba zvíře zvážit (případně nechat zvážit). Postup při vážení malých a středních plemen je takový, že chovatel se nejprve zváží sám a pak, aniž by z váhy sestoupil, vezme psa do náruče. Rozdílem obou údajů se získá váha psa. Velká plemena, která nestačí na fyzické možnosti chovatele ani osobní váhy, jsou vážena u veterináře (případně u Českých drah na tzv. decimálkách). Podobná měření jsou však spíše orientační a rozhodně chovateli neukážou drobné dietní pokroky. Klasické mechanické pérové váhy mají rozsah přesnosti +- 500 až 1000 gramů, což pro přesné sledování váhy není žádným přínosem. Běžné digitální váhy jsou na tom o něco lépe, ale i u nich mohou být povolené tolerance značně zavádějící. Váhy pro nejpřesnější vyhovující měření s minimální tolerancí jsou už ve speciální cenové třídě, ve které jejich cena začíná zhruba 150 tisíci korunami. Psa je třeba vážit vždy ve stejnou denní hodinu, ve stejném časovém odstupu od krmení i venčení. Prvním krokem k redukci váhy je snížení příjmu kalorií zhruba o 25 % proti tzv. záchovné dávce, a to po dobu zhruba dvou týdnů. Po dalších dvou až třech týdnech je pravidelně hmotnost psa kontrolována a postupně dál lehce snižován objem podávané potravy tak, aby bylo dosaženo úbytku na váze zhruba 1 % týdně. To znamená, že pokud pes vážil 10 kilogramů, neměl by jeho týdenní hmotnostní úbytek přesáhnout 10 dekagramů.

 

Praktické rady
Jestliže byl pes dosud zvyklý na krmení jednou denně nebo dokonce měl potravu k dispozici trvale, je třeba rozdělit mu denní krmnou dávku do několika menších porcí (nejméně dvou na den) a v případě, že nesnědl všechno najednou, mu po třiceti minutách zbytek potravy vzít. Zhubnout je rozhodně nesnadný úkol pro každého. Klíčovým problémem je nutnost změny zvyků a návyků nejen u zvířete, ale i u chovatele. Proto by si každý majitel obézního psa měl položit následující otázky: Kdo z rodiny vlastně krmí psa, kdy a čím? Za co je pes odměňován a jakými pamlsky? Je celá rodina srozuměna s tím, že v zájmu zdraví psa je třeba nastolit tvrdší výživový režim? Jsou všichni dostatečně imunní vůči psímu žebrání? Krmit psa by měl vždy jeden člen domácnosti. Odměňování by nemělo probíhat podáváním kalorických bomb, ale třeba formou hry nebo nekalorickou pochoutkou. Snížením kalorií boj s nadváhou teprve začíná. Je třeba zvýšit psovi i pohybovou zátěž, aby získanou energii neukládal ve formě tukových polštářků, ale smysluplně ji vydával. Nelze se vymlouvat na nemoci, stáří nebo lenost psa. V době, kdy je snižována hmotnost psa, stačí i deset zázračných minut denně procházky navíc – i když někteří psi raději celé dny odpočívají, než aby se šli proběhnout. Jakmile pes dosáhne ideální hmotnosti, může být dál vyživován jen tzv. udržovacím krmivem, které jeho váhu trvale stabilizuje. Pes tak už nebude ztrácet na váze, ale ani přibírat následkem nadměrného přísunu kalorií. Chovatel musí mít na paměti, že pes potřebuje ke zhubnutí a k tomu, aby zůstal zdravý, pomoc člověka. Podaří-li se dodržet doporučení zvěrolékaře a programově snížit hmotnost psa na přijatelnou míru, může to pro psa znamenat podstatné zlepšení zdraví, zvýšení kvality života a také prodloužení života. Když pes dosáhne požadované váhy, je to určitě důvod k oslavě, ale není to konec cesty – spíše začátek nového života. Stejně jako u lidí, často nastává jo-jo efekt - jakmile se obézní zvíře vrátí k předcházejícímu krmení, opět nabude svoji dřívější nadváhu. To znamená, že pokud už chovatel nechce, aby pes dále hubnul, tak mu zvýší krmnou dávku. To je krizový moment, kdy by si majitelé psů měli dát obzvláštní pozor na to, aby pes nezačal znovu přibírat. Pomoci by jim měl fakt, že psi po zhubnutí znovu naleznou svou ztracenou fyzickou aktivitu a díky radosti z pohybu sami pomáhají udržovat obnovenou kondici.

Tekutiny
Během redukční diety je dvojnásob důležitý pitný režim psa. Za všech okolností musí mít bezpodmínečně stálý přístup k vodě, avšak pozor na napájení v zimě, kdy psovi voda v misce zamrzá. Pes může začít lízat led a  mohl by se mu k němu přilepit jazyk. Někteří psi zkoušejí led prorazit tlapkou, takže může snadno dojít k úrazu pořezáním o ledové střepy. Proto za opravdu krutých mrazů nelze nechávat psovi misku celodenně venku, ale raději mu vodu několikrát denně přinášet.
 

SYSADOA – metoda první volby v léčbě osteoartrózy

Současné možnosti léčby kloubních onemocnění psů

Onemocnění pohybového aparátu a především kloubů patří mezi nejčastější příčiny návštěv ve veterinárních ordinacích. Rozvoj kloubních onemocnění je podmíněn nejčastěji nesprávným nebo nadměrným zatěžováním zvířete, neustále se opakujícími mikrotraumaty, trvalou stereotypní zátěží kloubů, vrozenými či získanými chybnými postaveními kloubů, stárnutím a výživou bez dostatku látek vyživujících kloubní chrupavku.

Styčné plochy kloubů jsou pokryty chrupavkou, která má řadu funkcí a mimo jiné také tlumí nárazy, jimž jsou klouby vystaveny. Kloubní chrupavka je vysoce specializovaná pojivová tkáň tvořená chondrocyty, kolagenem, proteoglykany a vodou. Unikátní schopnosti kloubní chrupavky jsou založeny právě na vlastnostech kolagenu a proteoglykanů. Kolagen představuje základní hmotu kloubní chrupavky a podmiňuje její pevnost a pružnost. Na kolagenní vlákna se pak dále váží řetězce glykosaminoglykanů, které váží v chrupavce vodu a podmiňují její viskózo-elastické vlastnosti. Bohužel, kloubní chrupavka je jednou z nejdříve stárnoucích a odumírajících tkání v organizmu. Vlivem onemocnění a s věkem dochází v kloubní chrupavce k poškozování chondrocytů, destrukci kolagenních vláken a k rapidnímu poklesu hladiny glykosaminoglykanů. Tyto změny mají za následek rozvoj degenerativních kloubních onemocnění, především osteoartrózy.

Artróza ať již primární či sekundární obvykle postihuje nejprve kloubní chrupavku a synovialis, v dalším průběhu se onemocnění rozšiřuje a postihuje i ostatní části kloubu, kosti, vazy a vazivové pouzdro. Dochází k deformaci kloubu a částečné nebo úplné ztrátě jeho funkce. Poškozením kolagenní pojivové tkáně a chondrocytů a díky ztrátě proteoglykanů a vody ztrácí kloubní chrupavka svoji elasticitu a kluzkost. Produkty rozpadu chrupavky poškozují synoviální membránu a ta ztrácí svoji ochranou a výživnou funkci. Následují sklerotizace subchondrální kostěné ploténky, zbytnění a smrštění kloubního pouzdra a tvorba osteofytů (kostních výrůstků).

Léčba artrózy není jednoduchá a největší naděje na úspěch je v jejích počátečních stadiích. Symptomatická léčba pomocí analgetik a nesteroidních antirevmatik (NSA) přináší okamžitou úlevu, avšak nepostihuje příčiny a jejich dlouhodobé užívání mnohdy patologický proces ještě urychluje nebo je spojeno s výskytem různých vedlejších účinků. Pouhé odstranění bolesti použitím analgetik vede obvykle k tomu, že nemocné zvíře dále přetěžuje své klouby a tím chorobný proces ještě zhoršuje. Protizánětlivé a analgetické působení NSA je vázané na útlum cyklooxygenázy, které je ovšem doprovázeno nežádoucími účinky gastroitestinálními, renálními a jinými. Při podávání kortikosteroidů sice dochází většinou k okamžité úlevě, současně však kortikosteroidy způsobují ničení chrupavky, zastavují proces proteosyntézy (obnovy bílkovin) až na 6 měsíců, a tím pádem neumožňují hojení a reparaci postižených tkání. Jejich efekt je navíc pouze krátkodobý (2 – 3 týdny).

Správná léčba by měla normalizovat narušený metabolizmus a složení mezibuněčné hmoty, zvláště pak kolagenu, a tím zastavit progresi patologických pochodů, tj. utlumit odbourávání chrupavkové substance, zlepšit výživu a podpořit reparaci postižených tkání. Těmto požadavkům vyhovují pro své specifické ovlivňování metabolizmu chrupavky tzv. chondroprotektiva - látky pozitivně ovlivňující a stabilizující chrupavku. Nověji se tyto látky označují SYSADOA, tj. Symptomatic Slow Acting Drugs of Osteoarthrosis. Mezi SYSADOA řadíme např. kolagenní peptidy, glukosamin sulfát (GS), chondroitinsulfát (CS), extrakt z Boswellie Serraty a kyselinu hyaluronovou. Tyto látky obvykle nemají bezprostřední analgetický účinek, ale efekt nastupuje se zpožděním 3 – 5 týdnů (výjimkou je extrakt z Boswellie Serraty, kde se analgetický účinek projevuje obvykle do 5ti dnů od počátku užívání). Jejich pozitivní vliv však přetrvává 2 – 6 měsíců.

Kolagenní peptidy ovlivňují metabolizmus buněk kloubní chrupavky i kosti a podporují syntézu fyziologického typu kolagenu. Kolagenní peptidy zvyšují syntézu kloubního kolagenu o 100 %. Podmiňují mechanické vlastnosti chrupavky, především její pevnost a pružnost. Zabraňují dalšímu úbytku chrupavek, zlepšují hybnost a zmírňují bolestivost. Zvyšují hustotu kostní tkáně a umožňují lepší vazbu minerálních látek. Kolagenní peptidy jsou vstřebávány ze zažívacího traktu a jsou přednostně kumulovány v kloubní chrupavce. Maximálního množství kolagenních peptidů v chrupavce je dosaženo po 48 hodinách po podání. Chrupavkou kumulované kolagenní peptidy jsou schopné přimět chrupavkové i kostní buňky k produkci mladých kolagenních řetězců, což přispívá k regeneraci kloubních chrupavek, subchondrální i kostní hmoty. To vede k zastavení procesu osteoartrózy, zlepšení pohyblivosti a odstranění bolesti v kloubech.

Chondroitinsulfát a glukosamin sulfát patří do nejvýznamnější skupiny glykosaminoglykanů přirozeně se vyskytujících v kloubní chrupavce. Glykosaminoglykany stimulují syntézu fyziologického typu proteoglykanů a mají schopnost snižovat aktivitu enzymů poškozujících kloubní chrupavku. Pozitivně ovlivňují metabolizmus chrupavky a mají protizánětlivé účinky. Významnou pozitivní vlastností chondroitinsulfátu a glukosamin sulfátu je schopnost vázat vodu a zabezpečit tak vhodné mechanicko-elastické vlastnosti chrupavky. Glykosaminoglykany mohou také stimulovat produkci kyseliny hyaluronové, která je součástí kloubní tekutiny a pozitivně tak ovlivňovat hydrataci kloubní chrupavky. Obě látky vykazují analgetický účinek, který není vázán na útlum syntézy prostaglandinů a tudíž nemají nežádoucí účinky typické pro NSA.

Boswellin®– extrakt z Boswellia Serrata obsahuje vysoké množství boswellových kyselin, které vykazují silné protizánětlivé a analgetické účinky, obnovují krevní cévy poškozené zánětem a zlepšují krevní oběh a výživu postižených tkání. Důsledkem působení Boswellinu® je zmírnění bolestivosti, snížení otoků a zvýšení pohyblivosti kloubu. Účinné látky Boswellinu® potlačují proliferaci tkání při zánětu a potlačují odbourávání pojivových tkání. Pomáhají při akutním postižení i chronických zánětech. Pozitivní účinky vykazují i při zánětech svalstva. Mechanismus účinku je podobný jako u nesteroidních antirevmatik, avšak bez vedlejších negativních účinků na gastrointestinální trakt. Účinek Boswellinu® je velmi rychlý a nastupuje obvykle do 5ti dnů.

Uvedená SYSADOA obsahují chondroprotektiva značky Orling - Gelacan Fast a Chondrocan.

Gelacan® Fastobsahuje kolagenní peptidy, Boswellin®, vitamín E a selen. Přípravek je vhodný zejména při akutních potížích pohybového aparátu (kulhání, poranění kloubů, vazů a šlach), při zánětech vazů, šlach a svalů, po úrazech a operačních výkonech, při ztuhlosti kloubů u starších psů a pro celkové zlepšení pohyblivosti psa. Nástup účinku Gelacanu Fast je velmi rychlý, snížení bolestivosti lze obvykle pozorovat již v prvním týdnu podávání přípravku.

Chondrocan® obsahuje kolagenní peptidy a glykosaminoglykany - chondroitinsulfát a glukosamin sulfát, vitamíny E a C a selen. Chondrocan je vhodný pro intenzivní regeneraci kloubních chrupavek, při onemocnění kloubů, vazů a šlach a např. při dysplazii kyčelních kloubů.

Ing. Lenka Kerhartová, ORLING s.r.o., www.orling.cz

Převzato z www.mujpes.cz

Když se řekne… KRYPTORCHISMUS

LEISHMANIOZA

Lymská borelióza

Jaké riziko představuje borelióza pro mého psa a existuje nebezpečí přenosu na člověka?

Toto onemocnění vyvolává mikroorganismus, který se řadí mezi Spirochety a způsobuje skupinu onemocnění postihující zvířata i lidi. Jedná se o celosvětový výskyt. V Evropě byla borelióza známá již v roce 1900 a v roce 1975 bylo poprvé zjištěno, že se jako přenašeč (vektor) uplatňuje klíště. V postižených oblastech, kterým říkáme endemické, bývá infikováno okolo 30% klíšťat a protilátky proti borelióze má přibližně 95% psů. Což znamená, že dochází ke kontaktu s původcem onemocnění. Lymskou boreliózu vyvolává původce Borrelia burgdorferi sensu stricto. Je to pohyblivá spirálovitá bakterie, tvarem připomínající vývrtku. Kromě B.burgdorferi se v Evropě mohou vyskytovat B.garinii a B.afzelii.

Mezi domácími zvířaty a člověkem existuje různý stupeň citlivosti k onemocnění. Kočky jsou k infekci nejméně vnímavé, za nimi následuje pes a nejvnímavější je člověk.

Borelie ve vnějším prostředí přežívají velmi krátkou dobu a proto potřebují pro svůj přenos nějaký vektor. V našich podmínkách je to klíště rodu Ixodex (Ixodes ricinus). Dospělá klíšťata šíří původce jak horizontální cestou, tj. kousnutím, tak vertikálně na své potomky přes vajíčka. Po nakažení samotného klíštěte dojde po 48 hodinách k pomnožení a průniku do slinných žláz a slin. K vlastní infekci obratlovců pak dochází po kousnutí a infikování rány slinami. Nakažený pes může vylučovat patogeny močí. Přenos mezi psy navzájem nebyl prokázán. Po infekci dochází na dlouhou dobu k perzistentní infekci bez zjevných klinických příznaků, která je doprovázena tvorbou protilátek. U většiny psů nedojde ke vzniku klinického onemocnění a majitel nic nepozná. Pouze velmi malé procento psů klinicky onemocní a vyžaduje léčbu.

Klinické příznaky u přirozeně infikovaných psů nejsou příliš dokumentovány. Po experimentálních infekcích se příznaky rozvíjí 2-5 měsíců po kousnutí infikovaným klíštětem. Zvíře má horečku, nechutenství, apatii, střídavě kulhá následkem zánětu kloubů. Může dojít k postižení ledvin a rozvoji glomerulonefritidy. Na rozdíl od člověka se na kůži psa v místě kousnutí nevytvoří kruhové zarudnutí. V souvislosti s boreliózou jsou také popisovány záněty mozku a mozkových blan.
Definitivní diagnóza je mnohdy mylně stanovena častěji než ve skutečnosti. Je to dáno jistou populárností a medializací boreliózy. Přítomnost protilátek ještě neznamená, že zvíře je nemocné. V endemických oblastech má protilátky většina psů. Dřívější laboratorní stanovení pomocí enzymatické imunoanalýzy (ELISA) a imunofluorescence často poskytovaly falešně pozitivní výsledky. Novější metody jako je Western blot nebo C6 ELISA poskytují vyšší specifitu a senzitivitu. Tyto testy také umí odlišit protilátky vzniklé přirozenou infekcí od post vakcinačních protilátek. Jsou založeny na detekci zvláštního OspA proteinu. Vysoce specifickou metodou je polymerázová řetězová rekace (PCR) detekující nukleové kyseliny (DNA) patogenů.

Mnoho literárních pramenů uvádí úspěšnou léčbu pomocí antimikrobiálních látek u zvířat s "diagnózou" lymská borelióza. Lékem volby je doxycyclin ve specialitě Deoxymykoin. Postačující dávka je 10mg/kg po 12 hodinách po dobu 30 dní. Po této době ovšem nemusí dojít zcela k eliminaci mikroba z organismu. Pro terapii chronické boreliózy se v současnosti uvádí schéma 4-5 opakování měsíčního podávání léku s tří měsíčními přestávkami. Aplikace látek nesteroidní povahy (např. Meloxicam) může být díky analgetickým účinkům prospěšná. Zcela kontraindikované je podávání imunosupresivních kortikosteroidů. I přes dlouhodobou léčbu mohou borelie přetrvávat např. v kůži.

Jistě je nasnadě otázka, zda není prevence lepší než složitá diagnostika a zdlouhavá léčba. Na prvním místě každého z nás napadne vakcinace. Tato problematika ovšem není tak jednoduchá. Existují dva typy vakcín. V prvním typu se pro imunizaci využívá celá bakterie B. burgdorferi. U druhého typu se jedná o rekombinantní protein OspA, který mají bakterie na svém povrchu. K vakcinaci je vhodný pouze druhý typ. Bohužel dnešní veterinární vakcíny jsou pouze prvního typu. Z tohoto důvodu, a mnoha dalších, rutinní vakcinaci na našem pracovišti nedoporučujeme. Při pohybu v přírodě je velmi vhodné chránit zvíře některým z mnoha ektoparazitárních přípravků.

Na závěr pár slov o rizicích pro člověka. Nejsou žádné důkazy, že by nakažený pes mohl přenést infekci na člověka. Výzkumy neprokázaly nakažení lidí ani po kontaktu s infikovanou psí močí. Určité riziko nastává v případě, kdy zvíře donese nepřisáté klíště na své srsti domů. Toto klíště pak může napadnout člověka. Závěrem je třeba říci, že riziko psí boreliózy je přeceňováno. Ačkoli lymská borelióza je klasifikována jako zoonóza, lidé a zvířata jsou vedlejším hostitelem v životním koloběhu, který probíhá v lese. Lidská lymská borelióza je spojována s aktivitou v přírodě a je následkem přímého kontaktu člověka s vektorem.

(Převzato z internetu)

MEGAESOPHAGUS

Pokud vás název tohoto článku trochu vyděsil, protože mu nerozumíte, zkuste číst dál.

Megaesophagem je v medicíně označováno trvalé rozšíření jícnu. Jícen může být rozšířen o několik centimetrů, ale také až několik decimetrů.

Jsou rozlišovány dvě formy, a to vrozená a získaná.

Vrozená  forma je podle dostupných informací diagnostikována nejčastěji u labradorů, německých ovčáků, německých dog, irských setrů, šarpejů, kníračů a některých teriérů. U mnoha zaznamenaných případů byla prokázána genetická souvislost mezi rodiči a jejich potomky, takže psi postižení touto nemocí by neměli být zařazováni do chovu.

Druhá forma, získaná - zde je ve většině případů velmi těžké zjistit příčinu, které vyvolala postižení jícnu. U lékařů jsem se dozvěděla, že se vesměs jedná o problém neuromuskulárního řízení anebo také doprovodný příznak jiných nemocí.

Proč o této nemoci píšu?

Má to svůj důvod, tato nemoc byla totiž diagnostikována mému sedmiletému německému ovčákovi.

Jak dochází k rozšíření jícnu?

Pravděpodobnými důvody jsou poruchy na úrovni mozku, přes periferní nervy, poruchy převodu vzruchu na synapsích až po různé poruchy na nervosvalové ploténce.

Složité? Tak trochu jinak.. paní doktorka dále vysvětlovala...

Jedná se pravděpodobně o funkční poruchy převodu vzruchu z nervového systému na svalovou ploténku, čímž dochází k narušení a porušení funkcí peristaltiky jícnu a následnému narušení pasáže potravy jícnem. Dochází k rozšiřování průměru jícnu a hromadění potravy v něm. V důsledku postižení senzorické dráhy polykacího reflexu vymizí peristaltika jícnu.

To, co jsem se dozvěděla, mě vůbec nepotěšilo. Megaesophagus postihuje dospělá zvířata kolem pátého roku a starší.

Typickými příznaky této nemoci je regurgitace potravy, nadměrné slinění, zápach z tlamy psa. V hrudníku jsou slyšet šplouchavé a bublavé zvuky. Nemocní psi sice přijímají potravu většinou dobře, ale mohou ji vyvrhovat zpět. V důsledku hromadění potravy v jícnu může dojít k přerůstání bakterií a kvasinek, což může dále vyústit do zánětu (tzv. esofagitidu). Podle toho, jak rychle se onemocnění vyvíjí a zejména podle toho, jak zvětšený je jícen nahromaděnou potravou, dochází velmi často ke kompresi orgánu dutiny hrudní. Psi mohou být dušní a mohou kašlat. Může také dojít k vdechnutí obsahu jícnu s dalšími projevy aspirační tracheitidy a pneumonie.  

Podle výsledků vyšetření a zjištěném stupni postižení i dilatace jícnu bývá u postižených psů navržena optimální forma léčby. Ta je u každého psího pacienta individuální, a to od nasazení léků až po změnu krmení.

Pes by měl být krmen častěji po menších dávkách, měl by dostávat kašovitou stravu. Podstatné a životně důležité je, jakým způsobem musí být nemocný pes krmen. Ve většině případů se musí psi naučit jíst s hodně vysoko umístěnou miskou, takže při krmení zaujímají pozici stojícího člověka.

Podle lékařů na klinice, kde jsem se svým psem byla, je zřejmé, že prognóza tohoto onemocnění není rozhodně příznivá. Avšak při správně vedené terapii a péči lze nemocného psa udržovat při životě několik měsíců až let...

Tak a máte to. To se všechno lehko řekne, ale hůř se udělá...

Což o to, kašovitá strava, to není zas takový problém, že... ale jak na to, aby pes při jídle stál?  Energeticky nabušené krmivo také není v zásadě problém, tak do toho...

Změnit návyky dospělého psa při krmení dá docela dost velkou práci, to mi věřte. Ale když se chce, dá se udělat leccos.

Půl roku jsme s mým psem společně hledali ten nejvhodnější způsob, jak ho nakrmit, aby měl po jídle co nejméně problémů. Vědomí, že s touto diagnózou budete bojovat pořád vám také moc optimismu nepřidá. Ale přesto neházíme flintu do žita.

O téhle nemoci, se kterou se nyní potýkáme, jsem předtím nikdy neslyšela. Od té doby, co jsem se o ni začala zajímat, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Nemocí trpí více druhů zvířat, ale i lidé. Je dobré, že je na internetu spoustu možností, jak získat informace těch, kteří už něco o téhle nemoci vědí a využít jejich zkušeností. A tak jsem dlouho pátrala a hledala, až jsem našla něco, co mě zaujalo. Je to krmení ve speciálním "krmítku", kde psa udržujete ve vzpřímené poloze.

Šikovný truhlář pro nás vyrobil krmítko, které jsme mu předvedli na videích na internetu a už měsíc se učí můj pes se v krmítku najíst. Zpočátku to nebylo snadné... Nacpat psa do uzavřeného boxu a udržet ho tam v klidu, natož mu cpát misku s jídlem... nebylo to nic jednoduchého. Ale s trochou trpělivosti to šlo a výsledek si můžete prohlédnout na přiloženém videu.

Pokud se tedy s touto nemocí setkáte, vězte, že je dobré zkusit všechno, abyste svému psovi pomohli. Tak snad to bude fungovat, abychom si spolu s mým Honeyem ještě dlouho užívali společných radostí, aniž by mu bylo zle a měl špatnou náladu.

JAK NAKRMIT PSA S DIAGNÓZOU MEGAESOPHAGUS

10. února 2014

Nástrahy časného podzimu - otravy

Čerpáno z internetu

Nebezpečná čokoláda
 

Novotvary kostí

Nádory kostí patří ve veterinární medicíně k neoplaziím s nejhorší prognózou. Pokud se léčba omezí pouze na podávání léků tišících bolest, průměrný čas přežití od stanovení diagnózy je 1 až 3 měsíce. Kombinací chirurgického přístupu a chemoterapie se průměrný čas přežití pohybuje mezi 235 a 366 dny. Radioterapie není v ČR dostupná.

Převzato z odborné literatury

Neroste vaše štěňátko příliš rychle?

Kolik má vážit? A kdy? Není malé? Nebo příliš velké? Je jeho hmotnost normální?

Každý majitel štěněte zkoumavě prohlíží čtyřnohou kuličku, která se den za dnem stále zvětšuje. Jak to tedy vlastně je?

Štěňata malých a středních plemen rostou a téměř o nich nevíme. Ale jak vypadá vývoj štěňat velkých a obřích plemen. Je mnohem pozvolnější a trvá mnohem delší dobu. Má svá specifika a spoustu prostoru pro chyby ve výživě.

Pes je z pohledu výživy dospělý ve chvíli, kdy dosáhne 90% hmotnosti, kterou by měl v dospělosti mít. V této době je také vhodné přejít na krmivo pro dospělého psa. V případě, že krmíme granulovaným krmivem vyšší třídy, doporučení výrobce pro přechod na recepturu pro dospělé psy se většinou kryje právě s termínem dosažení 90% hmotnosti dospělého psa. Nejintenzivnější období růstu prodělává pejsek těsně po porodu, kdy do 7 až 9 dne, pokud má fena dostatek kvalitního mléka, zdvojnásobí svou hmotnost. Další patrný vrchol je od 2. do 6.měsíce věku. Štěně nám v tomto období roste prakticky před očima.

Orientačně: velká plemena (od 25 do 45kg v dospělosti) by měla ve čtyřech měsících věku dosáhnout 16% své hmotnosti v dospělosti, plemena obří (nad 45kg v dospělosti) dosahují 15% hmotnosti dospělého psa již v měsících dvou. Největší nebezpečí z pohledu vlivu nevyrovnané nebo nesprávné krmné dávky je zažehnáno po 6 měsíci věku. Tempo růstu se s věkem postupně snižuje.

Byly popsány stohy papíru o nutnosti pozvolného vývoje mladých psů s ohledem na vývoj kostry a svalové soustavy. Růst mladých jedinců by neměl být ani příliš pomalý, ani příliš rychlý. Ideální je optimální střed. Jak ale poznáte, že je Váš pejsek právě tak akorát? Doporučuje se srovnávat jedince se sourozenci s vrhu, s jedinci v rámci plemene. Při porovnání se doporučuje brát v úvahu pohlaví jedince (fenky jsou zpravidla drobnější a menší než psi). Teoretická doporučení je ale poměrně nesnadné uvádět do praxe, když není s kým porovnávat.

Zkusíme najít řešení. Mohla by jím být tabulka, kterou zpracovala jedna nejmenovaná firma, která není neznámou značkou. Tabulka se sice vztahovala k dávkování krmiva, avšak uvádí i údaje momentální hmotnosti štěňat, která je vztažena k věku. Dávkování krmiva bylo z tabulky odstraněno a vznikla orientační tabulka s údaji, kolik že by štěně v x-tém měsíci života vlastně mělo mít kilogramů. Tak bychom mohli při kontrole přijít na to, jestli není něco v nepořádku. U čistokrevných psů je předpokládaná hmotnost psa v dospělosti známa. Obtížnější situace je u kříženců, ale pokud bychom mohli vyjít z % dosažené hmotnosti ve 2 nebo 4 měsíci věku (jestli mám vyroste obr nebo jen velikán je na štěňátku zřejmé), mohlo by to pomoci v orientaci také majitelům tzv. bezpapíráků.

Hodnoty v tabulce představují momentální hmotnost štěněte v závislosti na jeho věku a předpokládané hmotnosti v dospělosti.

článek byl převzat z www.mujpes.cz

zkrácen a upraven 

O výživě psů

„My chceme pro svého pejska jen to nejlepší. Poraďte, co koupit. Máme psovi „vařit“ nebo koupit granule? My to totiž zatím děláme tak, že ráno dostane pacholíka, v poledne maso s rýží, odpoledne třeba chleba s máslem ke svačině a večer konzervu s těstovinami. No a kromě toho má celý den k dispozici v misce granule, aby neměl chudák hlad. Ale krmit jen těmi granulemi, to přece nejde, vždyť je to chudák pes, když by dostával jen ty sušenky“.

Já osobně krmím granulemi, vybrala jsem značku, která mým psům vyhovuje, a pokud nenastane nějaká zásadní změna v kvalitě tohoto krmení, tak u této značky také zůstanu. Jídelníček psům „vylepšuji“ občas sýrem, sem tam dávku granulí „ovoním“ masem nebo teplým vývarem s kuřecími skelety. Tohle dělám většinou celou zimu, aby měli psi teplou stravu. Dospělého psa krmím jednou denně večer, malého dvakrát denně, ráno dostane menší část denní dávky a večer tu větší. Granule vlhčím, jak už bylo řečeno v zimě vývarem, v létě vlažnou vodou. Nikdy nenechávám psovi krmení k dispozici po celý den a snažím se krmit přibližně ve stejnou dobu. Když musím do práce, dopřávám psům sušené vepřové uši, nožičky, záuší nebo šlachy. Při výcviku používám jako pamlsky většinou kousky masa – například vařené kuřecí žaludky a srdíčka, nakrájená na kousky. Pokud nemám maso, tak malé kousky libového salámu nebo tvrdého sýra. Když náhodou není k dispozici ani tohle, odměňuji piškoty rozlámanými na menší kousky. Ale jak říkám, maso je maso. Jenže znáte to, někdy člověk nestíhá, a protože bez odměn v kapse to nejde, tak v nouzi vezmu za vděk i granulemi. Ale to dělám zcela výjimečně. Pokud je pejsek odměňován při výcviku víc, je někdy dobré mu trochu snížit denní dávku, protože i ty pamlsky bychom měli počítat do krmení. Nejhorší jsou totiž psi, kteří mají nadváhu. Tedy velmi kulantně řečeno. Hlavně ve štěněčím věku je nutné dbát na výživu a na množství krmení, abychom nenechali psy se přejídat. Někteří pejsci totiž nemají nikdy dost a stále žebrají a tváří se, jako že dlouho nejedli. Na to tedy dávejte obzvláště pozor.

Ale nyní k článkům odborníků:
 

Článek o výživě psů publikovaný na internetu

A další článek, 

Krmeni

 

 

 

Další povídání o výživě a názory na krmení jsem  pro vás stáhnula z webové stránky

www.hafani.cz, jeho autorkou je paní  Simona Exnerová. Předpokládám, že ani ona by se nezlobila, že použiju její povídání. Čtěte tedy, chcete-li, další názory a přemýšlejte.

Léto a vnější parazité

Parazity dělíme na dvě základní skupiny – vnitřní (endoparazity) a vnější (ektoparazity).

Nejen ptákem živ je čmelík

Čmelíci jsou původně parazité některých divoce žijících ptáků. Ve volné přírodě se vyskytují zejména v hnízdech vrabců domácích (Passer domesticus), špačků obecných (Sturnus vulgaris) nebo holubů skalních (Columba livia). Z volně žijících ptáků se pak šíří i do domácích chovů okrasného ptactva a drůbeže a hojně napadá slepice, krůty, kachny i domácí holuby. Zejména čmelík kuří, který patří mezi tzv. obligatorní (nucené) vnější parazity, se živí sice převážně krví ptáků, ale v případě přemnožení nebo při nedostatku vhodnějších hostitelů napadá savce, tedy i psa a dokonce i člověka.

Život a smrt čmelíka

Čmelík kuří (Dermanyssus galinae) je drobný roztoč bílé až žlutohnědé barvy. Samice měří 0,7 mm na délku a 0,4 mm na délku, samec 0,6 mm a 0,3 mm. Po nasátí krve se čmelíci zbarví jasně červeně až rubínově a zvětší svůj tělesný objem až na 1 mm. Hřbetní štítek samice nese 15 párů jehlovitých štětin. Krev sají jak dospělí jedinci, tak i jednotlivá vývojová stádia s výjimkou šestinohé larvy.

Samička klade vajíčka jednotlivě v hnízdech nebo ve škvírách. Při teplotě 23°C se během tří dnů líhnou šestinohé larvy, které se bez dalšího sání za 24 až 30 hodin svléknou v osminohé protonymfy. Ty pak vyhledávají hostitele a sají krev. Za dalších 24 hodin se svlékají v deutonymfy. Deutonymfy se po nasátí krve za 36 až 50 hodin svlékají v dospělé jedince.

Nebezpečné kousnutí

Bodnutí savce těmito roztoči není příliš bolestivé, ale způsobuje nepřiměřenou místní alergickou reakci vedoucí až k velmi svědivým zánětům, jejichž následkem mohou být po delší době změny na kůži, které se podobají ekzému. Napadení psi jsou především navečer a v noci velmi neklidní, často se škrábou. Při masivním napadení může dojít k chudokrevnosti, zvířata jsou apatická. Následkem neustálého škrábání může dojít ke vzniku drobných kožních poranění, do kterých se druhotně snadno zavleče infekce. Při masivním napadení mohou vznikat skutečné ekzémy až dermatitidy.

Protože se přes den čmelíci zdržují mimo tělo hostitele (spí ve vrstvě trusu, v hnízdě, seně nebo na slámě, a krev sají v noci), bývá obtížné je určit jako původce kožních potíží. Podezření na napadení čmelíky si lze v srsti psa ověřit po setmění, posvítí-li si chovatel např. baterkou, protože parazit je viditelný i pouhým okem.

K napadení člověka dochází buď při práci v kurnících, nebo při přemnožení čmelíků ve vrabčích či holubích hnízdech na římsách a fasádách domů, odkud často masivně pronikají do bytů. Ze psů mívají nejčastěji čmelíky ti jedinci, kteří žijí na dvorech společně s drůbeží.

Z čmelíka kuřího byl prokazatelně izolován virus koňské encefalitidy, encefalitidy St. Louis i klíšťové encefalitidy, a byla potvrzena možnost jejich přenosu na hostitele.

Léto a vnější parazité

Ochrana a léčba

Ptáci a jejich hnízda mohou být zdrojem dalších krevsajících roztočů, jako je Haemogamassus nidi a Eulaelaps stabularis. K likvidaci roztočů v bytě postačují jednorázový desinfekční zásah. Používají se přípravky na bázi organofosfátů (např. Metathion). Pro účinnou likvidaci zdroje nákazy je nutné odstranit nejen ptačí hnízdo, ale i vrstvu trusu na nocovišti holubů.

Pro léčbu následků napadení roztoči se používají speciální přípravky, které doporučí veterinární lékař. Může to být insekticidní pudr, který se aplikuje přímo do srsti postižených psů, nebo některý z řady dalších moderních preparátů.

Současně je třeba zničit možná útočiště čmelíků (např. v psí boudě apod.), odstranit nebo aspoň důkladně vydezinfikovat všechny podložky z pelechu psa a zlikvidovat čmelíky také na dalších hostitelích. Typ přípravku vhodného k dokonalé očistě prostředí, ve kterém se pes nachází a kde byl čmelíky napaden, je vhodné nechat si rovněž doporučit veterinářem. Velmi důležité je vyhledat zdroj zamoření, protože bez jeho likvidace by mohlo být ošetření jen krátkodobé. Při aplikaci je potřeba dbát přesných pokynů výrobce a veterinárního lékaře, aby byl účinek dokonalý a zároveň neohrozil ostatní živé tvory. Při slabém zamoření se doporučuje opakování aplikace přípravků zhruba po půlroce, při silnějším zamoření jednou za tři měsíce.

Prevence

Chová-li někdo ať užitkové nebo okrasné ptactvo, měl by věnovat náležitou péči hygieně chovu. Klece a kurníky je třeba pravidelně čistit, dlážky asanovat desinfekčním prostředkem (Savo, BioKill, horká voda s louhem) a stěny i strop čas od času vystříkat např. Biolitem. Stejně jako na blechy, vši, všenky, zákožky a jiné vnější parazity, je i na čmelíky účinný sprej Diffusil V-MR. Důkladnou očistu je vhodné provádět tehdy, když jsou "domácí" mimo svůj příbytek, protože výše zmíněné přípravky jsou při vyšší koncentraci škodlivé nejen pro hmyz, ale i ptáky a savce.

V bytech městského typu se rozhodně nedoporučuje krmit divoce žijící ptactvo na svých oknech a římsách v blízkosti okenních parapetů a rovněž půdní prostory by měly být dobře zabezpečené proti hnízdění zejména holubů. Pokud už někdo musí na půdu, která je přístupná ptákům, rozhodně by s sebou neměl brát svého psa. Chrání tak nejen jeho, ale i sebe a svou rodinu.

(Převzato z internetu a upraveno)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z různých webových stránek jsem pro vás připravila informace o parazitech. Zde je první článek:

Blechy a klíšťata

Další článek je o stejném tématu, a i když v některých částech článku najdete téměř stejné informace jako v článku prvním, jistě stojí za to si ho přečíst.

Jaro a vnější parazité 

I další článek se věnuje tématu parazitů. Je převzat z webové stránky www.casopis.planetazvirat.cz

Léto a vnější parazité

Další článek se věnuje tématu vnitřních parazitů.

Vnitřní parazité

PLÍSNĚ

PORUCHA SLINIVKY

Informace převzatá z http://www.vaseveterina.cz/

Téměř pravidelně se setkáváme na našich kurzech pro štěňata s otázkami, jak krmit štěně, co mu přidávat, jak mu přilepšovat, čím krmit a spoustou dalších otázek, týkajících se krmiva.

Je těžké na některé otázky odpovídat, protože většina novopečených majitelů štěňátek si načetla spousty informací z dostupné literatury, dostala spoustu rad od chovatelů a také veterinářů, kteří distribuují spousty preparátů.

Názorová polemika se tedy promítá při diskusích. A tak jsme se rozhodla, že vyhledám nějaké odborné články, které se této problematiky týkají.

A zde je tedy výběr, dovolila jsem si použít odkazy na články z různých zdrojů...

ČTĚTE A PŘEMÝŠLEJTE A VYBERTE PRO SVÉHO PSA TU NEJLEPŠÍ RADU:

PROČ NEPŘIDÁVAT ROSTOUCÍMU ŠTĚNĚTI VÁPNÍKOVÉ PREPARÁTY A JINÉ ZDROJE VÁPNÍKU (MLÉČNÉ VÝROBKY)

(článek z veterinární kliniky Písek)

KOLIK VÁPNÍKU POTŘEBUJE PES?

JE NUTNÉ PŘIDÁVAT ŠTĚNĚTI VÁPNÍK?

VÁPNÍK V POTRAVĚ ŠTĚŇAT A JEHO RIZIKA

RIZIKA SPOJENÁ S DLOUHODOBÝM NADBYTKEM VÁPNÍKU

(MVDr. Jan Beránek, klinika Jaggy)

Psí chřipka

V souvislosti s nadcházející zimou se do popředí zájmu chovatelů dostávají otázky kolem nemocí z nachlazení. Je psí chřipka jednou z nich?
Psí chřipka či kotcový kašel jsou hovorová označení nemoci parainfluenza neboli infekční tracheobronchitida. Pes se nakazí kapénkovou infekcí složenou z několika různých virů a bakterií. Virus psí chřipky byl poprvé izolován v roce 1967 a brzy se zjistilo, že je málo odolný, citlivě reaguje na vyšší teploty a ničí ho běžné desinfekční prostředky. Přesto je parainfluenza velmi nakažlivá nemoc s inkubační dobou 4 až 9 dní. Šíří se přímým kontaktem, vzduchem nebo sekretem či močí nemocného psa, protože viry jsou vylučovány právě touto cestou.
Průběh parainfluenzy není většinou nijak závažný a nepřináší psovi žádné přímé ohrožení kromě rizika jejího přechodu do zápalu (zánětu) plic, i když může mít za jistých podmínek i těžší až atypický průběh. Zpočátku se nejlehčí varianta onemocnění projevuje suchým kašlem, přecházejícím až k dávení, takže se majitelé mnohdy domnívají, že psovi uvízla v krku kost. Onemocnění může být doprovázeno nechutenstvím, celkovou skleslostí, malátností a ospalostí psa, tělesná teplota bývá zvýšená pouze v počátku onemocnění. Nemoc je doprovázena vodnatým, později až hnisavým výtokem z očí a nosu a horečkou. Pokud sekundární bakteriální komplikace postihnou i plíce a způsobí zmíněný zánět, jde o těžší průběh nemoci. Neléčené onemocnění vede ke zhoršování stavu a ke snižování hmotnosti psa. Atypická forma psí chřipky se projevuje nekoordinovaností pohybů a ochrnutím zadní části těla psa.
Účinnou ochranu proti parainfluenze poskytuje očkování. Všechny vakcíny mají garantovanou účinnost minimálně jeden rok. Štěňata se nechávají očkovat poprvé v osmi týdnech, pak v deseti až dvanácti týdnech a po roce se provádí přeočkování.

Dalším onemocněním, které se projevuje kašlem, je infekční laryngotracheitida, dříve zvaná psincový kašel, protože nejvhodnější podmínky pro rozšíření jsou ve velkých chovných stanicích, psích útulcích a na podobných místech s větší koncentrací psů. Proto by každý pes, který se zúčastňuje výstav, hraje si často s cizími psy nebo ho čeká pobyt v psím hotelu, měl být očkován. Vakcinace se provádí intranasálně (tj. aplikací vakcíny přímo na sliznici nosní dutiny přes nosní otvory), obvykle při druhém očkování s následným přeočkováním, a je účinná až devět měsíců.
Onemocnění je vyvoláváno několika různými viry a zvlášť vysiluje starší psy a plemena se slabší průdušnicí. Projevuje se rovněž záchvatovitým suchým, dávivým kašlem a tvorbou hlenu.

Jinou podzimní zdravotní potíží psů jsou nemoci z nachlazení. Ani banální rýmu nelze podceňovat. Stejně jako člověk i pes při nemoci z nachlazení trpí výtokem z nosu, ale na rozdíl od lidí si neuleví smrkáním. Zpočátku vodnatý sekret po čase zhoustne a ulpívá na sliznici čenichu psa. Tyto zaschlé plošky se nesmějí strhávat, aby se nepoškodila jemná kůže na nose. Také dýchání psa je slyšitelně namáhavé. Pokud si jsme jisti, že všechna očkování proti psince (která se projevuje zpočátku obdobně) máme v pořádku, držíme psa v teple, zkoušíme inhalovat heřmánek buď nad párou, aplikovat několik kapek heřmánkové tinktury do pelechu, nebo psa alespoň na noc přemístit do místnosti, kde je možnost nechat dlouhodobě odpařovat silný heřmánkový odvar. Tím, že se zvýší vlhkost vzduchu, zvlhčí a prokrví se i sliznice, psovi se lépe dýchá a urychlí se hojení a obranyschopnost organismu. 
Běžná teplota psů se pohybuje u menších plemen a štěňat těsně kolem 39° C, u psů větších okolo 38° C. O horečce mluvíme u psů tehdy, stoupne-li teplota nad 39,3° C.
Pes, který je zvyklý celoročně žít ve vytápěném bytě, je na podzim daleko náchylnější k nemocím z nachlazení než psi průběžně otužovaní. Kromě otužování chráníme psa před nachlazením tím, že jeho srst udržujeme suchou, aby si zachovala své přirozené izolační schopnosti. Po procházce psovi v případě nutnosti opláchneme zablácené tlapy a břicho a pak psa důkladně osušíme.

(Čerpáno na internetu, upraveno)

ODKAZ 

Chronické renální selhání

SRDEČNÍ ČERVI – EXOTICKÁ CHOROBA I U NÁS

Na psí geriatrii

U psů se za seniora považuje zvíře starší šesti až osmi let, ale záleží na velikosti plemene. Pro chovatele není novinkou, že malá plemena se v průměru dožívají vyššího věku než velká a obří, takže pokud můžeme považovat za jakousi hranici stáří dvě třetiny průměrného života, pak u malých plemen s dožíváním např. 12 až 13 let bude pes stár v osmi letech, střední a velká plemena dožívající se 10 až 11 let zhruba v sedmi a obří plemena s dožitím 8 let začnou mít první stařecké neduhy už po pátém roce svého života.

 
Příznaky stárnutí
Chovatelé nejlépe poznají u svých psů, že se začíná snižovat jejich výkonnost, elán, že hůře vidí a slyší nebo že se mění jejich tělesné proporce. Na první pohled je i pro nezasvěceného pozorovatele příznakem stárnutí psa šedivějící srst. Příkladem plemene, které šediví brzy, je dlouhosrstý jezevčík, bílá (a některá barevná) plemena šedivění úspěšně maskují a další plemena, např. pudl, kokršpaněl nebo novofundlandský pes, nešedivějí ani ve vysokém věku. Naopak zvířata žijící ve volné přírodě, psi lovečtí a pracovně vytížení šedivějí dříve než psi žijící v teple a pohodlí.
První šedivé chlupy se zpravidla objevují na pyscích a bradě (někdy už po čtvrtém roce života), postupně pes šediví i na lících a kolem nosu (cca kolem sedméno roku), později na víčkách a očních brvách (8 let), o rok později na čele a v jedenácti letech mohou mít někteří psi šedivou celou hlavu.
Zatímco šedivění není nic, co by psa ohrožovalo nebo omezovalo, existují další příznaky stárnutí, které mohou signalizovat nutnost odborného zásahu. Tak například častější pití může být předzvěstí mnoha chorob, které je třeba včas podchytit: normální průměrná denní spotřeba vody se pohybuje kolem 50 - 60 ml/ kg hmotnosti, a pokud přesáhne hranici 100 ml/ kg za den, je nutné nechat psa vyšetřit. Nejčastějším onemocněním se zvýšeným příjmem vody jsou cukrovka, Cushingův syndrom, snížená funkce ledvin, starší feny mívají výkyvy hormonální hladiny po hárání, spojené obvykle se zánětlivým onemocněním dělohy apod. S produkcí pohlavních hormonů souvisejí možné problémy nejen u fen, ale i u psů. Starší psi mohou trpět obezitou nebo naopak podváhou a mívají sklony k nádorovým onemocněním.
Se zhoršenou funkcí smyslů, která také stárnutí doprovází, se ani po veterinární stránce příliš dělat nedá. Operativně lze řešit vrozené oční vady nebo poúrazové stavy, které nesouvisejí s věkem, a tak se chovatel musí zpravidla smířit s tím, že jeho pes k stáru hůře vidí i slyší, což má samozřejmě vliv na veškeré vnímání psa i jeho reaktivitu.

Geriatrie
Specializovaná geriatrická oddělení větších veterinárních klinik se věnují obtížím stárnoucích psů. Například zhoršující se zrak je příznakem stárnutí, ale to pro psa, který se orientuje především podle čichu, není zásadní handicap. Je možné odstranit nebo alespoň zmírnit obtíže život ohrožujících stavů, jako jsou např. selhání ledvin nebo různé typy nádorů. Není tajemstvím, že stejně jako lidé v pokročilém věku mohou mít i staří psi mentální potíže. Ty se mohou projevovat nejen snížením psychické čilosti, ale v některých případech zřejmě i příznaky obdobnými "lidské" Alzheimerovy choroby. Nejčastějším problémem starých psů bývá tzv. stařecký strach z osamění, projevující se zejména v noci, kdy se pes probudí, je dezorientovaný a v panice se buď vymočí a vykálí, nebo se hlasitě dovolává své smečky. Geriatr určí, zda má takové chování příčiny fyzické, např. nádorového původu, a pokud ne, předepíše psovi léky zmírňující jeho nepokojné stavy. V neposlední řadě může veterinář předepsat šetrná dlouhodobá analgetika těm psím seniorům, kteří trpí chronickými bolestmi velkých kloubů a páteře.

 
Prevence
Před stářím nikdo neuteče – ale včasným podchycením chorob je lze alespoň stabilizovat v tom nejméně obtížném stádiu. Je dobré nechat už štěně, zejména disponovaných plemen, vyšetřovat poslechem, například při každoročním očkování. Odhalit šelest tak lze již při mírném stupni postižení a při podezření na vznikající chlopňovou nedostatečnost je nutné provést podrobnější klinické vyšetření vč. sonografického, případně i rentgenový snímek hrudníku nebo biochemické vyšetření krve. Na základě těchto vyšetření pak odborník posoudí funkčnost srdce a určí léčebné postupy pro daný stav.
Rizika srdečních obtíží v pokročilém věku zvyšuje nadváha, takže nejúčinnější prevencí je od štěněcího věku přiměřené množství a složení potravy i odpovídající míra pohybu. Pokud už pes nadváhou trpí, je třeba hmotnost snížit. Podle statistických studií má prokazatelný vliv na infekce srdečních chlopní, endokardu (vnitřní srdeční výstelka) a tkáně ledvin plak zubního kamene. Infekce vzniklé touto cestou se nemusejí zpočátku na zdravotním stavu psa nijak projevovat, ale postupně vedou k poškozením těchto orgánů. Proto se nesmí zanedbávat péče o chrup psa a je třeba pravidelně odstraňovat zubní kámen.
Má-li chovatel psa-kardiaka, pak musí důsledně dodržovat předepsanou léčbu co do množství i způsobu dávkování medikamentů, akceptovat doporučenou dietu a přizpůsobit i denní režim rodiny měnícím se potřebám psa.
Strava i relativně zdravých starých psů by měla zohledňovat sníženou míru tělesné aktivity, protože donedávna vyhovující kalorická hodnota bude nyní nadbytečná a pes začne tloustnout. Obezita zatěžuje výrazným způsobem srdce a dechový aparát, přetěžuje klouby a páteř a vede i k horší funkčnosti jater a ledvin. Na trhu existuje řada krmiv speciálně určených pro seniory. Doporučí-li už veterinář psovi s obtížemi neslanou dietu, neznamená to jen "nesolit" v případě, že pes dostává doma připravovanou psí stravu, nebo upustit od zlozvyku mnoha chovatelů dávat psovi odřezky a zbytky osoleného lidského jídla. Je třeba si uvědomit, že hlavně granulovaná krmiva jsou většinou dost slaná - a sůl váže v těle přebytečnou vodu. Pacientům se zhoršenou stažlivostí srdce může veterinář doporučit přidávat do potravy tablety nebo roztok specifických aminokyselin.
Pro kardiaky může být extrémní zátěží i procházka za horkých dnů, takže se venčení doporučuje hlavně brzy ráno a pozdě odpoledne a večer, a rovněž není vhodné v létě se starým a nemocným psem cestovat.
I psi se nyní dožívají vlivem kvalitní péče a stravy vyššího věku, a tak jsou ohroženi nemocemi typickými pro seniory stejně jako my. Čím dříve se odhalí snížená funkce jakéhokoli orgánu, tím větší je šance na úspěch – a v mnoha případech se vystačí jen s dietou. Proto je třeba doporučit všem majitelům starých zvířat, aby jim nejméně jednou ročně nechali vyšetřit moč a případně krev. Jen včasným nasazením adekvátní léčby lze zabránit rychlému postupu onemocnění a riziku dalších komplikací.

Hrozba jménem tetanus

Klinické příznaky onemocnění pozorujeme většinou za 5-10 dní po infekci, přičemž místo poranění nemusí být viditelné. Mezi typické příznaky patří tuhnutí svalů, toporná chůze, odtažení ocasu od těla, nepřirozená pozice uší, zvrásněná kůže na čele a temeni hlavy, protažení ústních koutků, výhřez třetího víčka, zapadlé oko, slinění, křeče apod. Současně pozorujeme změny chování - zvýšenou plachost, naříkání, přecitlivělost na zvukové a dotykové podněty. Pokud se u psa začnou projevovat některé z těchto příznaků, je nutné co nejrychleji vyhledat veterinárního lékaře. Nástup a průběh nemoci v některých případech může být velice rychlý a jen okamžitá léčba zvýší šance pacienta na přežití.

A.V.

Hnisavý zánět dělohy

Termín pyometra lze přeložit jako hnisavý zánět dělohy. Vyskytuje se tedy pouze u jedinců samičího pohlaví.
Nemoc se vyskytuje přibližně osmý týden po hárání, kdy dojde k infikování děložního obsahu bakteriemi. Je těžké říci, jak často se pyometra vyskytuje, jelikož mnoho fen je kastrovaných a pyometra se u nich nemůže vyskytnout. Jedna studie uvádí přibližně 23% incidenci u fen okolo deseti let věku u různých plemen.
Statisticky není příliš významné, zda fena v průběhu svého života byla březí či nikoli. Feny, které po hárání trpí na falešnou březost, nemají vyšší pravděpodobnost výskytu onemocnění. Pyometra je chronické onemocnění dělohy s akutní manifestací, které se vyskytuje během tzv. "luteální fáze" pohlavního cyklu.
Děloha feny je dutý orgán skládající se ze dvou děložních rohů, děložního těla a krčku. Na děložní rohy navazují vejcovody, které slouží k sestupu vajíček po ovulaci na vaječnících. Jakmile se oplození schopné vajíčko setká se spermií, dojde k oplození a toto vajíčko se uchytí v samotné děloze. Následuje dobře známá březost.
Většinou ovšem k žádnému oplození nedojde a v děloze plody nejsou. Na samotných vaječnících se vždy po ovulaci vyvíjí tzv."žluté tělísko". Žluté tělísko neboli corpus luteum je nezbytné pro udržení březosti, jelikož produkuje pohlavní hormon progesteron.
Žluté tělísko se na vaječníku vytvoří, i když je děloha bez plodů a fena není březí. I takovéto žluté tělísko produkuje již zmíněný pohlavní hormon progesteron.
Děloha jako taková má ve své stěně spoustu žlázek, produkujících sekret uplatňující se při pohlavním cyklu. Tyto žlázky jsou drážděny a stimulovány progesteronem. Když u feny skončí hárání, při kterém nedojde ke krytí, přesto se na vaječnících vytvoří žlutá tělíska produkující progesteron. Tento hormon dráždí výše popsané žlázky vlastní dělohy, které začnou produkovat děložní sekret. V tomto okamžiku vzniká první fáze pyometry tzv. cystická hyperplazie endometria. Pro rozvoj klasického hnisavého zánětu je nezbyné, aby v další fázi došlo ke kolonizaci dělohy bakteriemi. Choroboplodné zárodky se do děložní dutiny dostanou nepatrně pootevřeným děložním krčkem. Pokud dojde k pomnožení bakterií, vzniká onemocnění zvané pyometra. Nejčastěji lze z děložního sekretu kultivovat bakterie zvané Escherichia coli, vyskytující se také ve střevě. Mezi další zárodky často patří Staphylococcus spp., Streptococcus spp., Proteus mirabilis, Pseudomonas aeruginosa. Občas se také může stát, že děloha je naplněná sterilním sekretem ze žlázek, nedojde k bakteriální kontaminaci a vznikne stav, který se nazývá hydrometra nebo mukometra bez klinické manifestace.

Klinicky jsou rozeznávány dvě formy pyometry. Pokud je děložní krček pootevřený, jedná se o otevřenou formu, pokud je uzavřený, je nazýván tento stav uzavřenou pyometrou. Otevřená pyometra je spojená s hnisavým výtokem z vulvy a tohoto klinického příznaku si také chovatel nejdříve všimne. Výtok může být světlý, krvavý, občas také nazelenalé barvy. V případě uzavřené pyometry se hnisavý sekret hromadí v dutině dělohy a dochází k zvětšování břišní dutiny. Mezi další klinické příznaky patří zvýšené pití a močení, apatie, nechutenství, zvracení nebo průjem.
Diagnostika pyometry nečiní potíže, a to hlavně pokud se jedná o otevřenou formu s výtokem z pochvy. Dnes již velmi dostupné ultrasonografické vyšetření spolehlivě prokáže případnou náplň v děložní dutině. Toto vyšetření by se mělo provést vždy, když je fenka několik týdnů po hárání a vykazuje příznaky celkového onemocnění. Další nezbytná diagnostika je hematologické a biochemické vyšetření krve.

Několik informací o možné terapii.
V zásadě je možnost v některých případech volba mezi konzervativní a chirurgickou léčbou. O konzervativní terapii lze uvažovat, jestliže se jedná o otevřenou formu pyometry, fena je z chovatelského hlediska cenná, je v reprodukčním věku a nemá přítomnost ledvinného či jiného orgánového selhávání. Konzervativně podáváme látky antimikrobiální (chemoterapeutika) a látky umožňující evakuaci děložního obsahu (uterotonika). Je nezbytné, aby byl otevřený děložní krček. V opačném případě hrozí prasknutí stěny děložní a vylití hnisavého obsahu do dutiny břišní. Nejúčinnější lék pro vyvolání děložních kontrakcí je prostaglandin. Po podání tohoto léku dojde k vyvolání děložních stahů a evakuaci patologického obsahu. Vedlejším účinkem prostaglandinu je současné působení na gastrointestinální systém a dochází k vyvolání silného slinění, zvracení a průjmu. Tyto nežádoucí účinky lze tlumit antiemetiky a prospěšné je také podání atropinu.

Nejčastější metodou léčby je chirurgické vyjmutí patologicky změněné dělohy spolu s vaječníky. Jedná se tedy o dobře známou kastraci. Současně je samozřejmě nutno podávat antimikrobiální látky minimálně 2-4 týdny po operaci. Anestezie u takového pacienta by měla být co nejšetrnější s ohledem na vyčerpání organismu a délku probíhajícího patologického procesu. Je-li možnost, určitě volíme inhalační anestezii např. v isofluranu.
Mezi novější metody léčby pyometry patří použití endoskopických nástrojů. Pacient se uvede do celkové anestezie a pod endoskopickou kontrolou se provede mnohonásobný výplach dělohy, kdy dojde k účinnému snížení koncentrace mikroorganismů a urychlení léčby.
Jelikož se jedná o chronické onemocnění, jehož první fáze je jen sterilní náplň dělohy bez klinických příznaků, tak nelze pyometře účinně předcházet.
Prognoza onemocnění je závislá na zvoleném způsobu léčby a technických možnostech pracoviště. Obecně platí, že čím dříve zahájíme léčbu, tím se zvyšuje pravděpodobnost vyléčení. Je doporučováno nezanedbat jakékoli klinické příznaky, které se vyskytnou několik týdnů po hárání. Pacienti s pyometrou se nikdy sami spontánně neuzdraví, pokud se neléčí, dojde k úhynu. Kastrace je ve většině případů metodou volby. Chirurgická léčba má obecně dobrou prognózu, jedna rozsáhlá studie uvádí úspěšnost léčby od 46% do 100%. Pacienti, u kterých byla léčba neúspěšná, měli nejčastěji jiné vážné konkurenční onemocnění, nebo došlo ke vzniku sepse či endotoxemie. U fen léčených konzervativně pomocí medikamentů dochází přibližně u 30-77% k návratu onemocnění. Navíc jsou známy další dlouhodobé komplikace v podobě zastavení hárání (permanentní anestrus), neschopnost zabřeznutí či spontánní potrat při následné březosti. Prognóza pro další plemenné využití je lepší u mladých fen, kdy počet zabřeznutí se uvádí u 90% pacientů.

(Podklady ke článku převzaty z internetu)