Obsah

Zdraví

Bílkovina v krmivu

KRMENÍ – KRMENÍ - KRMENÍ

Velké množství druhů granulovaných krmiv, která jsou u nás k dostání, trápí asi hodně majitelů psů, protože je pro člověka - laika, který tomu nerozumí, velmi těžké vybrat to nejlepší, co by svému chlupáči rád naservíroval. Informací je sice většinou na pytlích s granulemi až dost, avšak co si počít, když nám ta procenta a složení stejně nic neříkají…???

Našla jsem pro vás článek, který se zabývá bílkovinou, která je v krmivu nenahraditelná.

Pravda, článek je sice trochu odbornější, ale určitě stojí za to, abyste si ho přečetli. Našla jsem ho pro vás na webové stránce www.mujpes.cz a trochu ho upravila. Autorem článku je Ing. Yvona Rumpíková.

Bílkovina v krmivu

Co nám říká informace o obsahu bílkoviny v krmivu? Je například obsah  bílkoviny 23% hodně nebo málo? Není 27% pro mého pejska lepší?

Jak to tedy má vlastně být?

Bílkovina je vysokomolekulární látka. V krmné dávce je nenahraditelná a nezastupitelná. Potřeba bílkoviny je ovlivněna její kvalitou, aminokyselinovým složením, stravitelností a energetickou hodnotou krmiva.

Aminokyselinové složení bílkoviny a stravitelnost bílkoviny

Důležité je, že z důvodu své velikosti bílkovina není schopna projít buněčnou membránou. V trávícím ústrojí se musí p omocí působení účinných látek (proteolytických enzymů) nejprve rozštěpit na menší části, které se nazývají aminokyselinami (dále jen zkratka AMK). Štěpení bílkoviny na menší části = trávení bílkoviny.
Trávení bílkoviny (její stravitelnost) je ovlivněna enzymatickým vybavením daného živočišného druhu, případně jedince. Bílkovina, která není rozložena na menší části, neprojde stěnou trávícího ústrojí. Z hlediska původu rozdělujeme bílkovinu na bílkovinu původu živočišného a původu rostlinného. Živočišná bílkovina je pro psa přirozenou součástí stravy. Schopnost trávit rostlinnou bílkovinu je závislá na délce pobytu této bílkoviny v trávícím traktu a na jejím trávení se podílí také mikroflóra trávícího traktu. Mikrobiální trávení u psa nehraje příliš velkou roli. Trávící trakt se v poměru k délce těla vlivem domestikace sice pejskovi oproti vlku mírně prodloužil, pes je ale stále především masožravcem, který je specializován na příjem potravy ve větších dávkách o vysoké koncentraci živin. A této charakteristice odpovídá bílkovina původu živočišného. I když i ta může být vázána do vazeb, se kterými si pes se svou enzymatickou výbavou neporadí (peří, srst apod.).

Z pohledu výživy je významných 21 AMK.

Některé aminokyseliny si organismus dokáže vytvořit sám. Tyto aminokyseliny se zahrnují do jedné velké skupiny a říká se jim aminokyseliny postradatelné - neesenciální (prolin, serin, alanin, oxyprolin, asparagin, glutamin... ).

Druhá skupina AMK se nazývá polopostradatelnými AMK – semiesenciální a náleží do ní arginin, tyrosin a cystein.

Ty, které si neumí organismus vytvořit sám se nazývají aminokyselinami nepostradatelnými - esenciálními a je nutné, aby je zvíře nebo i člověk dostával v potravě.

Každý živočišný druh má různou potřebu „svého“ spektra aminokyselin. Pro psy a kočky do nepostradatelných (esenciálních) AMK patří 10 AMK a to: valin, methionin, lysin, leucin, isoleucin, tryptofan, fenylalanin, threonin, histidin a arginin.

Podívejte se na svého psa. I když se zdá jeho tělo navenek celistvé, ve skutečnosti se jedná o neustálý proces přeměny. Vstřebané AMK se dostávají krví do jater a do ostatních orgánů. Z části z nich se obnovuje organismus. Organismus si ze vstřebaných AMK postaví svou vlastní bílkovinu. K části vstřebaných bílkovin se přidává odbouraná bílkovina organismu a účastní se dalších změn.

Tvorba bílkoviny (proteosyntéza) v těle probíhá podle předem geneticky daného klíče. Při tvorbě se uplatňují jak esenciální tak i neesenciální AMK. V případě, že některá z AMK není v krevním oběhu k dispozici a jedná se o AMK esenciální, dojde k zastavení této tvorby. Tato AMK se nazývá AMK limitující. Pro psy je limitující AMK methionin a lysin. Často si můžete všimnout, že přídavek limitující AMK vyrobených synteticky zmiňují také někteří výrobci v surovinovém složení granulovaných krmiv na obalu krmiva (….obiloviny, maso a vedlejší produkty živočišného původu, ……L – lysin, D, L – methionin, vitamíny a minerální látky………).

Z pohledu obsahu esenciálních AMK dělíme bílkovinu na plnohodnotnou - ta obsahuje všechny nepostradatelné aminokyseliny a bílkovinu neplnohodnotnou - její pravý opak.

Kvalitu bílkovin vyjadřujeme jejich biologickou hodnotou.

Biologická hodnota bílkovin (BHB) se určuje podle jejich aminokyselinového složení a měří se množstvím bílkovin, které se v těle vytvoří ze 100g bílkovin krmiva. Zvířata s kratším trávícím ústrojím, mezi které patří i pes, jsou na BHB náročnější.

U živočišných bílkovin (maso, mléko, vejce) se pohybuje BHB v rozmezí 70-95%. U rostlinných bílkoviny kolem 60-65%. A co se dělá pro zvýšení BHB v krmivu? Přidávají se synteticky vyráběné limitující AMK :-).

Pro následující řádky je nutné vysvětlit, že i když v letáčku nebo v propagačních materiálech výrobce krmiva hovoří o bílkovině krmiva a deklaruje: bílkovina (protein) 26%, tak se vlastně o bílkovinu nejedná. Laboratorně se v krmivu nestanovuje bílkovina, ale dusíkaté látky.

Pod pojmem dusíkaté látky rozumíme analyticky stanovený dusík v krmivech vynásobený faktorem 6.25, který je odvozen ze skutečnosti, že bílkoviny obsahují 16% dusíku. Pojem „dusíkaté látky“ nezahrnují pouze bílkovinu, ale také dusíkaté látky nebílkovinné povahy (volné AMK, amidy, nízkomolekulární peptidy, nitráty, puriny, deriváty pyrimidinu, amonné soli, betain, cholin a glykosidy obsahující dusík .

Ve výživě krmiváři tedy nehovoří o bílkovině, ale pracuje se s pojmem dusíkaté látky (N-látky, NL) .

Potřeba dusíkatých látek

Potřeba NL se vztahuje k určité energetické hodnotě krmiva. Doporučený minimální obsah proteinu v dietě (AAFCO 2000) v % sušiny krmiva o 14.65 MJ/kg je 18 % pro dospělé psy. Pro psy v růstu nebo reprodukci 22%.

Pozor! Prosím nezjednodušujte! Není to o tom, že by krmivo pro dospělé psy mělo obsahovat 18% NL (tj.180g NL/kg). Je to o tom, že by dusíkaté látky měly být v sušině krmiva (100% sušina krmiva = 0% obsah vody – běžně deklarují kompletní granulovaná krmiva kolem 10% obsahu vody) zastoupeny minimálně z 18% při určité energetické koncentraci tohoto krmiva (tj. 14.65MJ/kg).

Podobné doporučení existuje také pro obsah jednotlivých esenciálních AMK v dietě.

Intenzita přeměny bílkovin v organismu se u zvířat určuje tzv. dusíkovou bilancí tj. poměrem mezi množstvím přijatých a vyloučených bílkovin z organismu. Množství bílkovin zadržených v těle se určuje podle množství dusíku v moči (nadbytečný dusík se z těla vylučuje právě touto cestou).

Pokud převládá příjem bílkovin nad jejich výdejem, hovoříme o tzv. kladné dusíkaté bilanci. Týká se zvířat v období růstu (v období růstu je vyšší potřeba bílkovin, ale zároveň se zvyšuje také jejich využitelnost), u dospělců v období březosti a hladovění. O záporné dusíkaté bilanci hovoříme, když výdej bílkovin převládá nad příjmem (tzv. bílkovinné hladovění zvířat). O vyrovnané dusíkaté bilanci (rovnováze) hovoříme, když je příjem roven výdeji.

Minimální množství bílkovin, které organismus potřebuje k udržení dusíkové rovnováhy při dostatečném přívodu sacharidů a tuků se nazývá bílkovinné minimum (při nedostatečném přívodu energie může bílkovina sloužit jako zdroj energie, tuky a cukry nemohou být ale zdrojem bílkovin). Bílkovinné minimum se zvyšuje při zatížení organismu a laktaci.

A co se stane, když je bílkoviny v krmivu nadbytek?

Bílkoviny se v organismu do zásoby neukládají, příp. jen v minimálním množství. Nadbytečné bílkoviny se oxidují nebo se využívají k syntéze glykogenu (rezervní zásoba energie). Výsledkem jejich přeměn jsou pro organismus poměrně vysoce toxické látky (amoniak, aminy), které se detoxikují v játrech, krevní cestou se dostávají do ledvin a ve formě moči se vylučují z těla ven. Ukazatelem tvorby a vylučování konečných zplodin přeměny bílkovin je hladina zbytkového (nebílkovinného) dusíku v krevním séru. Pochody související se zpracováním přebytečných dusíkatých látek jsou poměrně energeticky náročné. V odborných kruzích se hovoří o snížení produkční účinnosti krmných dávek, tzn. že energie krmiva není plně vykládána pro růst a reprodukci (řečeno slovníčkem výživáře), ale její část organismus uplatňuje na detoxikaci toxických látek v těle, které by nemusely vzniknout, alespoň ne nad určitou míru, kdyby bylo krmivo lépe vyváženo. V této souvislosti se hovoří také o dlouhodobé zátěži vnitřních orgánů.

Co z toho všeho vyplývá? Poměrně zásadní zjištění, a to je to, že zběžným pohledem na obal krmiva o bílkovině v tomto krmivu vlastně nic nezjistíme. A to má také svou hodnotu...:-) 

Cauda Equina Syndrom

Cauda Equina Syndrom – onemocnění páteře

U velkých plenem, (například německý ovčák nebo bernardýn) se můžeme setkat s onemocněním v páteřním kanále, které poté vyústí v nejrůznější chronické potíže a to především u psů středního nebo vyššího věku. Většinou si všimneme, že pes přestává ovládat zadní končetiny, občas se stane, že mu úplně podklesnou a špatně vstává. Tuto nemoc nazýváme syndrom cauda equina (SCE). Tento termín zahrnuje skupinu neurologických onemocnění se širokou škálou klinických příznaků. Onemocnění je lokalizováno v zadní části páteře, přesněji na přechodu bederní a křížové páteře. Zde již neprobíhá páteřním kanálem mícha, ale pouze kořeny nervů, které odborně nazýváme cauda equina. SCE vzniká následkem pomalého zužování páteřního kanálu, kde dochází ke kompresi, destrukci nebo posunutí již zmíněných nervových vláken. Zúžení páteřního kanálu může mít jednu nebo hned několik příčin najednou. Jedním důvodem bývá výhřez meziobratlové ploténky mezi posledním bederním obratlem a křížovou kostí. Občas můžeme také zaznamenat zesílení stěn obratle, který tvoří páteřní kanál nebo zesílení vazivových vláken, které spojují jednotlivé obratle mezi sebou. Za zmínku také stojí takzvané "idiopatické" zúžení kanálu pro průběh míchy, což znamená, že se tak děje bez příčiny.

Klinické příznaky

Většinou bývají postiženi právě němečtí ovčáci, častěji pak psi než feny. Počátek klinických příznaků nastává nejčastěji mezi pátým a sedmým rokem zvířete. Na začátku si majitel ani nemusí všimnout drobných klinických příznaků, jako je například bolest v oblasti bederní a křížové páteře nebo je bolestivé zvednutí ocasu. V pokročilejších stádiích lze pozorovat úbytek stehenní svaloviny, sníženou pohyblivost ocasu a odírání prstů o zem. Při chůzi po tvrdé zemi říkáme, že pacient škrtá prsty o podlahu, což je doprovázeno markantním zvukem. Ve velmi pokročilých stádiích pacient nemůže udržet moč a výkaly a dochází ke vzniku inkontinence. Zde popsané klinické příznaky se vyvíjejí v průběhu měsíců až let. Pokud se neprovede důkladné neurologické a ortopedické vyšetření, může dojít k záměně s jiným onemocněním jako například s dysplazií kyčelních kloubů nebo s jinou patologií míchy.

Diagnostika

Nejprve je nutné postiženého psa vyšetřit neurologicky a ortopedicky, abychom měli jistotu, že se jedná o problém právě v zadní části páteře. Často veterinář provádí také kožní test, protože kůže za místem postižení nebývá citlivá i při vyvolání mírné bolesti. Abychom i přes pozitivní klinické vyšetření měli jistotu, je také nezbytné provést rentgenologické vyšetření. Na nativních RTG snímcích jsou jasné případné patologické změny, jako například přítomnost nádorového bujení. Nutno poznamenat, že tyto diagnostické kroky se vždy provádí na uspaném zvířeti v anestezii. Pro přesné zjištění příčiny klinických příznaků je však často nutné přistoupit i ke složitějším vyšetřovacím metodám jako například kontrastní vyšetření páteřního kanálu pomocí kontrastní látky. Diagnostika, kdy se tekutá kontrastní látka vpraví do prostoru mezi míchu a páteřní kanál, se nazývá myelografie nebo epidurografie. Kontrastní látka je na RTG snímku velmi dobře rozeznatelná a v místě, kde nějaký materiál utlačuje nervové kořeny, tato látka není přítomna. Takto můžeme problém přesně lokalizovat. Ovšem někdy nemusí ani použití kontrastní látky přinést očekávaný výsledek, v některých případech se dokonce stává, že myelografie může poskytnout falešně negativní závěry. Poslední možnou metodou je použití počítačové tomografie (CT) nebo magnetické rezonance (MRI), tyto diagnostické přístroje jsou však až na výjimky ve veterinární medicíně nedostupné.

Léčba

Neprodleně po stanovení diagnózy syndromu cauda equina bychom měli zahájit léčbu. U pacientů s mírnými klinickými příznaky lze doporučit medikamentózní léčbu doprovázenou přísným omezením pohybu po dobu minimálně čtyř až šesti týdnů. V případě bolesti můžeme zvířeti podat analgetika nebo kortikosteroidní hormony. Bohužel konzervativní léčba léky často za nějakou dobu selže a dojde k návratu klinických příznaků. U těžších případů, nebo tam kde selhala předchozí léčba, je možno přistoupit k chirurgickému řešení. Tento zákrok se provádí pouze na specializovaných pracovištích. Příčina potíží se odstraní uvolněním zkomprimovaných nervových kořenů. Vlastní chirurgický postup se nazývá laminektomie, kdy se v celkové anestesii odstraní strop páteřního kanálu v rozsahu sedmého bederního a prvního křížového obratle. Takový chirurgický pacient je také náročný na pooperační péči a měl by zůstat několik dní na hospitalizaci. Po operaci se zvířeti podávají léky tišící bolest a také se kontroluje vyprazdňování močového měchýře. Celková doba pooperační rekonvalescence pak trvá čtyři až šest týdnů. Prognóza je u SCE smíšená. Obecně velmi špatnou prognózu mají pacienti, kteří již trpí nějakou formou inkontinence.

Použit veřejně přístupný článek z internetu

autor článku MVDr. Leoš Krkoška, Ph.D.

Dysplazie kyčelních kloubů-DKK

(autor MVDr. Roman Skala, staženo z internetových stránek)

#

 

Dysplazie kyčelních kloubů je vývojové onemocnění kyčelních kloubů s dědičným podkladem. Postihuje prakticky všechna plemena psů, ale nejvýraznější problémy způsobuje u velkých a obřích plemen, a to vzhledem k váze přenášené na postižené klouby. Psi i feny jsou postiženi přibližně ve stejném procentu.

Anatomie kyčelního kloubu
Anatomicky je kyčelní kloub tvořený jamkou v pánevní kosti a hlavicí kosti stehenní. Oba kloubní povrchy jsou pokryty chrupavkou, která zajišťuje spolu se synovií - vazkou tekutinou vyplňující vnitřní prostor kloubu - hladký a nebolestivý pohyb. Podmínkou pro bezproblémovou funkci je ale správná stavba kloubu. Za normálních okolností hlavice zapadá do jamky pevně a její pohyb v jamce je nebolestivý. Při DKK vzniká tzv. laxita, čili volnost kloubu, při které se tvar hlavice i jamky v různé míře deformuje, pohyb je bolestivý a následně se v kloubu vyvíjí osteoartróza.

Vliv dědičnosti
V krátkosti je vhodné se zmínit i o dědičnosti DKK. Jedná se o tzv. polygenní dědičnost, tzn. podílí se na ní větší množství genů, které mají vliv na anatomický vývoj kyčelního kloubu. Stupeň dědičnosti laxity (volnosti) kyčelního kloubu je plemenně rozdílný a je předmětem výzkumů. Dosavadní výsledky jsou však alarmující - např. u labradorských retrívrů se laxita kyčelního kloubu dědí z více než 90 % a lze předpokládat, že u jiných plemen bude toto číslo podobné. Kromě dědičnosti se na klinickém vývoji DKK podílí i podmínky prostředí - zejména rychlost růstu a stupeň zatížení vyvíjejících se kyčelních kloubů. Zajímavým faktem je, že nejkritičtějším obdobím pro vývoj kyčelního kloubu je prvních 6 - 8 týdnů života štěněte, kdy je tkáň kyčelních kloubů ještě relativně měkká a tudíž snáze defomovatelná.

Projevy onemocnění
S jakými problémy se můžeme u psa postiženého DKK setkat?
Jedná se zejména o neochotu k pohybu, zejména potíže při vstávání, skákání, chůzi do schodů, nastupování do auta, pes může odlehčovat pánevní končetiny nadměrným vybočováním zadku, odrážením se oběma pánevními končetinami nebo přenášením váhy na hrudní končetiny.
Příznaky se často zvýrazňují po delším odpočinku a větší zátěži. Všechny tyto problémy jsou způsobeny bolestí kyčelních kloubů - u rostoucích jedinců je bolest způsobena volností kloubu, u psů starších je hlavní příčinou bolesti vzniklá osteoartróza. Nástup klinických příznaků je možný už od cca 4 měsíců věku, ale častý je i u dospělých psů v závislosti na stupni DKK a individuálním vnímání bolesti daným jedincem. Postiženy jsou častěji oba dva kyčelní klouby, ale
výjimkou není ani jednostranné postižení.

Diagnostika, dělení DKK
Kromě klinických příznaků je základním pilířem diagnostiky RTG vyšetření. Považuji za důležité zdůraznit, že kvalitní RTG snímek je možné zhotovit pouze v hluboké sedaci nebo celkové anestezii, což platí zejména u velkých plemen psů. Jen tak je snímek projekčně správný a jsme schopni objektivně posoudit stav kyčelních kloubů. Podle závažnosti změn patrných na RTG snímku rozdělujeme u nás DKK do 5 stupňů --od 0 (podle FCI – A) - negativní, až po 4. stupeň (FCI – E) - těžká DKK.

Léčba onemocnění
Léčba DKK je velmi složitým problémem, zejména proto, že není možné toto onemocnění úplně vyléčit, nicméně existuje řada možností, jak psu nemocnému DKK pomoci. Z konzervativních (nechirurgických) metod je to zejména podávání tzv. nesteroidních protizánětlivých látek, které omezením zánětu uvnitř postiženého kloubu snižují i jeho bolestivost. Tyto léky je možné podávat nárazově při zřetelných epizodách bolestivosti, ale i dlouhodobě, pak je ovšem vhodný monitoring pacienta s ohledem na případné vedlejší účinky těchto léků. Velmi vhodné je podávání tzv. chondroprotektiv, z nichž nejpoužívanější jsou glukosamin sulfát, chondroitin sulfát, MSM a kolagen. Tyto látky při dostatečně dlouhém podávání mohou působit v postižených kloubech protizánětlivě, zlepšovat pružnost kloubní chrupavky a tím zpomalovat rozvoj osteoartrózy. Výhodou je i velmi dobrá snášenlivost ze strany léčených pacientů. Existuje řada chirurgických zákroků prováděných u psů s DKK. Patří mezi ně tzv. rekonstrukční operace se zaměřením na preventivní působení u mladých psů, kdy dokážeme výrazně oddálit nástup degenerativních změn v postiženém kyčelním kloubu při zachování jeho celistvosti. Naproti tomu tzv. záchovné operace, mezi něž patří totální endoprotéza a resekce hlavice a krčku stehenní kosti, slouží k odstranění bolestivosti v kloubech těžce postižených osteoartrózou. Rozhodnutí o způsobu léčby psa postiženého DKK je individuální záležitostí a je věcí konzultace majitele zvířete s veterinárním lékařem. Pes postižený DKK je pacient vyžadující zvýšenou péči, ale při optimální volbě terapie se rozhodně nejedná o beznadějný případ a většině našich pacientů jsme schopni i při tomto onemocnění účinně pomoci.
#

Onemocnění dutiny ústní

smajlík
 
Onemocnění dutiny ústní může mít několik příčin. Může se jednat například o potíže dásní a zubů. Velmi často se jedná o silnou vrstvu zubního kamene, na němž ulpívá plak. Tato problematika je odborně nazývaná periodontologie. Ve veterinární stomatologii je to zdaleka nejčastější problém.
Podkladem periodontitidy je zánět podpůrných tkání zubu. Pro vysvětlení něco málo z anatomie. Vlastní zub se skládá z korunky, krčku a kořene. Kořen je vsazen do kostěnného podkladu čelisti, kterému se říká alveolus. Zub je v čelisti horní nebo dolní připevněn pomocí silných vazivových vláken. Tyto vlákna samy o sobě ještě nezajištují stabilitu zubu po celý život zvířete. Výživa zubu je zajišťována přes kanálek v zubním kořeni, kudy vedou nezbytné cévy a nervy. Vlastní tkáň zubu je tvořená dentinem neboli zubovinou, pokrytou na korunce sklovinou (enamelem). Sklovina je nejtvrdši tkáň v těle a obsahuje nejméně vody. Velmi důležitou funkci plní také dásně. Každý zub v čelisti musí mít jakousi ochranu. V tomto případě je zub chráněn dásněmi. Dáseň se těsně přikládá ke krčku každého zubu a nedovoluje , aby se ke kořenu zubu dostal nežádoucí materiál - tím jsou myšleny zbytky krmení, sliny a škodlivé bakterie. Pokud jsou dásně zdravé, psímu zubu hrozí jen malé nebezpečí. Zubní kaz, tak jak je známý u lidí, je u psů poměrně vzácný. V běžné praxi ho lze zaznamenat jen výjimečně.
 
 pan profesor
 
Co tedy způsobuje periodontální onemocnění?
Na počátku je vždy pouze zánět dásní. Pouhý zánět dásní je vratný proces a pokud dojde k odstranění příčiny a vhodné léčbě lze nežádoucí proces zvrátit. Dalším důležitým faktorem onemocnění jsou bakterie. Z literatury je známo, že v dutině ústní psa je přibližně 200 druhů nejrůznějších bakterií. Pokud se naruší rovnováha mezi lokální slizniční imunitou a bakteriemi, dochází k jejich množení. Spolu s tkáňovým mokem tvoří bakterie na povrchu zubu tzv. plak.
A právě plak, stejně jako u lidí, také u psů způsobuje onemocnění periodontu. Plak slouží jako nosná složka na povrchu zubu pro následnou mineralizaci. Ukládání minerálních solí do plaku se děje již po dvou týdnech jeho přítomnosti na zubu. Tímto postupem se na zubu tvoří zubní kámen. Zdrojem minerálních látek pro stavbu zubního kamene je krmivo nebo sliny. Zubní kámen úměrně v čase narůstá a poškozuje těsné spojení mezi krčkem zubu a dásní. Mechanické dráždění spolu s přitomnými bakteriemi je přímý vyvolávací faktor zánětů s následným uvolněním zubu z čelisti. Čím více kamene, tím více je dáseň poškozená a tím mnohem snáze pronikají bakterie k zubnímu krčku a dále napadají oblast zubního kořene. Hnisání poškozuje vazivová vlákna držící zub v čelisti. Pokud zánět postupuje dále, tak dokonce dochází k odbourávání kostěnného podkladu samotné čelisti. Takto postižené zuby samy vypadnou. Vše je spojeno se silnou bolestivostí. Zvířata, u nichž tento proces probíhá, kvůli bolesti často odmítají jíst a také pití jim činí značné potíže. Někdy se setkáváme se situací, že se kolem postiženého kořene zubu (nejčastěji stoličky) udělá absces, který za nějaký čas vytvoří píštěl na povrch. Stoličky mají tři kořeny a případná píštěl se může udělat jak v oblasti pod okem, tak do dutiny nosní nebo výjimečně do dutiny ústní. To je období, kdy nejčastěji majitel navštíví lékaře, protože vidí silný otok a výtok hnisavého sekretu.
Léčba se musí vždy zaměřit na vyvolávající příčinu. V tomto případě je nutné důkladně odstranit zubní kámen a veškerý přítomný plak. Tento zákrok se dělá pouze v celkové anestezii pacienta, protože žádné zvíře by takovou manipulaci v dutině ústní netolerovalo. Bohužel zásah je nutné realizovat většinou u hodně starých zvířat, kdy si majitel řekne "on je už starý, tak nemá cenu pečovat o zuby". Periodontitida si věk nevybírá, čím starší pacient tím větší anesteziologické riziko. Naštěstí dnes je k dispozici velmi šetrná anestezii, která tato rizika podstatně snižuje. Jako velmi dobrý pomocník se zde uplatňuje odstraňovač zubního kamene. Sonda tohoto přístroje kmitá vysokou rychlostí a za stálého chlazení vodou dokáže rozrušit i velmi tvrdý mineralizovaný zubní kámen. K dokonalému vyčištění slouží ještě teflonový kotouč, který za pomocí brusné pasty dokáže zubní sklovinu vyleštit. Zubní kámen se pak usazuje pomaleji. V případě, že se vytvoří výše zmíněná píštěl nebo otok tkáně, je nutno provést rentgenologické vyšetření postižené čelisti a diagnostikovat, který zubní kořen je příčinou. Silnější záněty způsobují destrukci zubního alveolu v čelisti a tudíž se extrakci neboli vytržení nemocného zubu nevyhneme.
Takže máme za sebou diagnostiku patologického procesu, odstranění kamene a plaku. Tím vše ale nekončí. Léčba se musí doplnit o antibiotickou terapii. V ideálním případě by se měla antibiotika podávat minimálně 3 dny před ošetřením. Z literatury je známo, že při odstraňování zubního kamene se velká část bakterií dostane do krevního řečiště a způsobí tzv. bakterémii. Krví se bakterie mohou rozšířit kdekoli po těle a způsobit nežádoucí zánět. Z tohoto důvodu je preventivní podání antibiotické clony žádoucí. Mnoho klientů si přeje provést na spícím zvířeti ještě další zákroky. Pokud se jedná o jakýkoliv chirurgický zákrok, nelze tomuto požadavku vyhovět. Důvod je zcela jasný. Kvůli popsané bakterémii je velmi vysoké riziko vzniku hnisavého zánětu v místě chirurgického zákroku.

A jak tomu všemu předejít?

Stačí o zuby domácího miláčka, ať už kočky či psa, pečovat. Občas zuby prohlédnout a zkontrolovat stav dásní. Je dobré již od mládí zvykat zvíře na manipulaci s dutinou ústní. Nejúčinnější prevence je pravidelné mechanické odstraňování plaku čištěním zubů. Na trhu je celá řada zubních kartáčků pro zvířata. Pozadu nezůstávají ani zubní pasty, často s drůbeží nebo rybí příchutí. Také lze koupit zubní gelový vosk, který dle výrobce účinně omezuje ukládání plaku na povrchu zubů. V každém případě se vyplatí pečovat o zuby našich čtyřnohých miláčků.
 

Převzato z www.planetazvirat.cz

Falešná březost

Pseudogravidita - falešná březost
 

je stav, kdy má fena veškeré příznaky březosti a blížícího se porodu. Nejčastěji se s ním setkáme přibližně jeden až dva měsíce po hárání. 


#
Jak se pozná falešná březost ?
Nejtypičtějším příznakem jsou zvětšující se vemínka, ve kterých se začíná tvořit sekret podobný mateřskému mléku. Právě pro zvýšenou tvorbu mléka je také falešná březost nazývána pseudolaktace (lactatio falsa). Charakteristická je změna povahových vlastností postižené fenky - psychický neklid i apatie, agresivita či stranění se, nebo naopak zvýšené vyžadování společnosti lidí. Fena vyhledává místo k porodu a vyrábí pelíšky pro štěňata, píská, kňučí a naříká. V průběhu tohoto období, náročného pro zvíře i chovatele, trpí fena zvýšenou žravostí, provázenou změnami chuti, zvracením, průjmy nebo i zvýšenou teplotou. Falešná březost se projevuje také patrným zvětšením břicha, pomalostí a opatrností pohybů. Fena může být neklidná a nevrlá, může poštěkávat a vrčet, bez chuti si hrát. Nesnese cizí lidi nebo psy. Může se chovat buď agresivně i ke členům své domácnosti nebo být naopak přespříliš mazlivá a vyhledávat blízkost lidí. Během falešné březosti se žravost mění v nechutenství. Častější a výraznější projevy mívají některá plemena, např. pudl a jezevčík, zejména pak dobře živené feny z domácích chovů s úzkou vazbou na chovatele. Celkové příznaky mohou vyvrcholit imitací porodu, projevujícím se zpočátku nechutenstvím, později i stahy břišní stěny, snášením hraček nebo jiných předmětů a mateřskou péčí o domnělá mláďata. Fenka se odmítá vzdálit od hnízda s domnělými štěňaty a chodit ven.

Proč vzniká ?
Falešná březost není hormonální porucha, i když vzniká následkem hormonálních změn v organismu zvířete. Je to stav fyziologický, přirozený. Mechanismus jeho vzniku spočívá v nastartování hormonů jako při probíhající graviditě. Období falešné březosti se může (a nemusí) opakovat po každém hárání, a to i u fen, které už štěňata dříve měly. Během hárání uvolňují vaječníky vajíčka, která v těle spustí stejné procesy, jako kdyby byla oplodněná, a začnou se vyplavovat hormony typické pro těhotenství. To bylo důležité v dobách, kdy divocí psi žili ve smečkách a feny háraly vždy ve stejné době, což pomáhalo zajistit náhradní výživu štěňatům i po úhynu jejich pravé matky. Nejde tedy v žádném případě o poruchu pohlavního cyklu, ani nesnižuje plodnost zvířete.

Co s ní ?
Jak už bylo řečeno, se zvýšenou pravděpodobností výskytu falešné březosti se lze setkat u fen s bydlením zajištěným v těsné blízkosti svého majitele. O to víc je pak období pseudogravidity obtížné nejen pro fenu, které může přinášet zdravotní komplikace, ale i pro chovatele. Soužití s fenou procházející falešnou březostí vyžaduje hodně trpělivosti a porozumění. Psychické příznaky bývají často provázeny i tvorbou mléka. Mléčná žláza výrazně zduří a při stlačení struků dochází k uvolňování mléka. Tento stav může být nebezpečný pro možnost hnisavého zánětu s horečkami, zvýšenou bolestivost a vznik zatvrdlin. Preventivně lze omezit podobná rizika pomocí látek ovlivňujících tělíska na vaječnících, která řídí březost. Hormonální preparáty však s sebou nesou nebezpečí vedlejších účinků, např. zvracení, při dlouhodobějším podávání i riziko zmnožení děložního epitelu. Pokud už k hnisavému zánětu mléčné žlázy dojde, musí být rychle nasazena antibiotika, preparáty omezující tvorbu mléka a lokálně aplikovány studené obklady a resorpční masti na mléčnou žlázu. Občas se může přidružit i zánětlivý proces v pohlavních orgánech, proto je důležité sledovat možné výtoky z vulvy a jejich charakter či případný zápach. Při mírných projevech pseudogravidity není nutná žádná léčba. Stačí odebrat feně předměty imitující štěňata, zajistit jí dostatek jiných zájmů a pohybu, snížit přísun potravy (hlavně bílkovin) po dobu týdne až deseti dnů a také omezit noční příjem tekutin. Kromě standardní léčby jsou někdy aplikovány i homeopatické přípravky, a to buď na celkové úrovni (konstituční přístup) nebo na úrovni lokální (symptomatický přístup). Odstříkávání mléka se nedoporučuje, protože to má za následek ještě větší produkci mléka. Aby si fena sama neolizovala mléčnou žlázu, lze nasazovat ochranný límec. Než začne chovatel řešit pseudograviditu své feny, měl by vyloučit skutečnou březost nebo onemocnění (např. hnisavý zánět dělohy, cukrovka).

Jak jí předcházet
Po dohodě s veterinářem řeší problém podávání antikoncepčních pilulek. Pokud v budoucnu nepočítáme se štěňaty, je lépe uvažovat o kastraci feny. Na první pohled neetický zásah – odstranění dělohy a vaječníků – však s velkou pravděpodobností uchrání fenu v pozdějším věku i před dalšími možnými obtížemi: zánětem dělohy, cystami na vaječnících a různými novotvary na mléčné žláze. Zákrok nepředstavuje pro zdravou fenu prakticky žádné riziko a doba rekonvalescence po operaci je velmi krátká. Aby však měla kastrace ještě ochranný vliv před nádory mléčné žlázy, musela by se provést buď těsně před prvním háráním nebo v období mezi prvním a druhým háráním. Pokud průvodní jevy pseudogravidity příliš nezatěžují okolí a především neohrožují fenu na životě a zdraví (např. opakovanými záněty nebo špatně snášenými hormonálními preparáty), není kastrace nutná. Po několika týdnech období falešné březosti samovolně odezní, ale je třeba počítat s tím, že se často opakuje i po dalších cyklech. Nelze také očekávat, že se situace změní po prvním vrhu – projevům pseudogravidity po příštím hárání se tím nezabrání.

(Použity podklady z webových stránek)

 Fena není rozmnožovací stroj

Pud rozmnožovací patří mezi základní pudy nejen u psů.
Psi žijící šťastně podle zákonů smečky mají určeno, kdo z jejích členů se smí pářit. Člověk, který vzal do svých rukou úkol vytvářet psa "k obrazu svému", vybírá chovné psy čistokrevného chovu podle kritérií, která vyhovují především jemu, i když se zaklíná heslem "vše pro plemeno".
Jaké jsou vlastně základní zásady toho, kdy nechat psy spářit?
Domácí psi dospívají pohlavně velmi brzy, ještě před ukončením tělesného vývoje. Chovatele to nesmí zmást a rozhodně musí s plánovaným krytím počkat.
Chovný pes ani fena nesmějí být pro páření příliš mladí ani příliš staří. I když je u každého plemene možná odchylka od průměru, v zásadě platí, že pro chov nelze použít fenu mladší patnácti až osmnácti měsíců (u velkých a obřích plemen je nutný ještě vyšší věk), a nedoporučuje se nechat ji krýt po osmém roku, kdy už je považovaná za přestárlou. Přitom obdobím pohlavní dospělosti feny bývá u většiny plemen zpravidla věk šesti měsíců, kdy poprvé hárají.
I pes je vhodný pro páření až ve věku osmnácti měsíců, ale lépe mezi dvěma až osmi lety. Pohlavní zralost psa se projevuje tím, že si začíná všímat pachu ostatních psů, při močení zvedá (resp. může zvedat) zadní nohu, močí se pokouší vyznačovat své teritorium a může se stávat i agresivnějším ve vztahu k ostatním psům. V tomto věku už je schopen ejakulace a může oplodnit fenu. Je zajímavé, že i když psi a feny zpravidla dospívají ve stejném věku, existují některé výjimky. Například samci bíglů dosahují tohoto typu dospělosti dřív než fenky, a u plemena čau-čau je tomu přesně naopak.
Fena nemá mít víc než jeden vrh štěňat ročně, i když je k oplození připravená asi dvakrát do roka, vždy v době hárání. Hárání je složitý proces, během kterého jsou připravovány pohlavní cesty feny ke spojení a oplodnění. Hárání trvá až 21 dnů, přičemž nejvhodnější doba k oplodnění je zhruba mezi devátým a třináctým dnem od začátku hárání.
Psi nejsou vázáni na hormonální procesy ve svém těle a jsou proto schopni krytí kdykoliv. U psa se sexuální chování projevuje s velkou intenzitou. První náznaky sexuálního chování se neprojevují až v pubertě, ale už u štěňat věku dvou až tří měsíců. Většinou jsou to psi, kteří naskakují na své sourozence a předvádějí pářící pohyby, fenky se zpravidla spokojí s pasivní rolí. V tomto věku samozřejmě není ještě organismus psa dozrálý a rozmnožovací pud vyvinutý. I když tyto hry vypadají značně realisticky, nejde v nich o uspokojení z páření, ale ze hry. Po pubertě tyto sexuální hry mizí a mladí psi se začínají projevovat vysokou sexualitou, jejich chování plně ovládá sexuální motivace a jak již bylo řečeno, jsou schopni ejakulace. Až s pokračujícím vývojem se zklidňují a pohlavně je vzruší až přítomnost háravé feny.
Chovatele by proto neměly zmást sexuální projevy jeho psa, ani by se neměl nechat svést napohled lákavou vyhlídkou na brzký zisk ze štěňat. Veškeré odchylky od zmíněných doporučení se mohou projevit jak na zdraví feny, tak jejích mláďat.

 

Informace převzaty z http://casopis.planetazvirat.cz, upravila A.V.

Giardioza

Giardioza – zoonóza

Giardioza je střevní onemocnění, které je způsobeno jednobuněčným prvokem Giardií. Jedná se o zoonózu, což znamená, že onemocnění může být přenášeno ze zvířat na člověka.
U lidí je giardióza nejčastějším střevním parazitem. U psů dochází k infekci pozřením vývojových stádií giardie, které jsou vylučovány stolicí jiného infikovaného zvířete. K infekci tak dochází přímým i nepřímým kontaktem s infikovaným jedincem. Po pozření parazita, dochází k jeho množení ve sliznici střeva a ke klinickým projevům onemocnění, nejčastěji prezentovaným průjmem. Léčba pacienta závisí na správné diagnostice a při odpovídajícím postupu má onemocnění dobrou prognozu.

Co je Giardia?

Giardia je jednobuněčný prvok, který žije ve střevě psů, koček, hospodářských zvířat, volně žijících zvířat i člověka. Giardia se vyskytuje ve dvou formách. Aktivní a pohyblivé formě, způsobující infekci, se říká trofozoit. Klidové formě se říká cysta. Cysta má na svém povrchu odolný obal, který jí chrání před nepříznivými podmínkami ve vnějším prostředí, a proto může Giardia přežívat mimo hostitele celé měsíce.

Jaké jsou příznaky giardiózy?

Příznaky jsou nápadnější u mladých nebo imunokompromitovaných zvířat. Pacienti se prezentují náhlými, přechodnými, ale i chronickými průjmy. Mezi další pozorované příznaky, jak u zvířat, tak u lidí, patří nápinky na zvracení, nechutenství, nadýmání a bolestivost dutiny břišní. Giardia narušuje především vstřebávání tuků, a proto je stolice často pastovitá a mastná, odporně zapáchá a obsahuje zvýšené množství hlenu.

Která zvířata se nakazí Giardií?

Mnoho druhů zvířat může být infikováno Giardií. Mezi tyto vnímavé druhy patří i pes a kočka. Vnímavost k infekci je individuální a je ovlivněná stářím, imunokompetencí, stresem a populační hustotou vnímavých jedinců. Pokud dochází ke kontaktu s infekcí, až 50% exponovaných štěňat prodělá střevní infekci. Míra infekce je také vyšší v místech s vysokou koncentrací psů, jako jsou útulky, různá chovná a cvičná zařízení a městské parky. Téměř 100% psů z útulků vystavených infekci giardií prodělá aktivní infekci díky masivní expozici zdroji infekce.

Jak se Giardia přenáší?

Vůbec nejčastějším zdrojem infekce jsou povrchové zdroje vody, protože giardia preferuje chladné a vlhké prostředí. V nepříznivých podmínkách vytváří Giardia klidovou životní formu, tzv. cystu, díky níž může přežívat ve vnějším prostředí měsíce až roky. Giardia bývá nalézána v kontaminované potravě, kontaminovaných povrchových vodách, ve stolici a ve všem, co je kontaminované infekční stolicí a vodou. Přenos infekce je možný pouze fekálně-orální cestou. Giardie není přenosná krví.

Jak se giardioza diagnostikuje?

Giardioza se diagnostikuje přímým průkazem ve stolici nemocného zvířete. Diagnoza je obtížná, vzhledem k nepravidelnému a nízkému vylučování giardie stolicí. Giardioza tak bývá velmi často poddiagnostikovaným onemocněním anebo bývá léčená jako jiné onemocnění trávicího traktu. Z těchto důvodů trpí řada psích pacientů chronicky neléčeným onemocněním a stávají se tak zdrojem infekce i pro své okolí včetně člověka. Poměrně spolehlivou moderní metodou se stává přímý průkaz parazitární DNA ve stolici pomocí PCR. Tento test je naštěstí již na referenčních veterinárních pracovištích v ČR dostupný.

Jaká je léčba giardiozy?

Léčit by se měli všichni psi s klinickými projevy onemocnění. V rodinách s malými dětmi je doporučené léčit i zvířata, která jsou sice klinicky zdravá, ale jsou pomocí diagnostických testů prokázanými přenašeči onemocnění. Obvykle se k léčbě používá metronidazol, který je bezpečným lékem s minimálními nežádoucími účinky. Pomocí metronidazolu lze dosáhnout vyléčení až u 70 % infikovaných jedinců. Efektivnější je fenbendazol, u něhož se udává míra úspěšné léčby okolo 90 % jedinců. Rozhodnutí o délce a typu léčby je vždy na specializovaném veterinárním lékaři. Z hlediska průkazu eliminace infekce jsou doporučená opakovaná diagnostická vyšetření (koprologické vyšetření, PCR diagnostika), jelikož řada infikovaných zvířat při neadekvátní léčbě přechází do chronické formy infekce, která vede k dlouhodobému chřadnutí zvířete.

Asanace infikovaného prostředí

Protože cysty Giardie snadno a dlouhodobě přežívají ve vnějším prostředí, je nutná důkladná asanace a dezinfekce znečištěného prostředí. Vhodné je i vykoupat a vyšamponovat všechna vnímavá zvířata v chovu. Všechna vnímavá zvířata v postiženém chovu je doporučené přeléčit adekvátní léčbou proti giardoze. Jelikož je giardioza zoonóza, je nutné dbát zvýšené opatrnosti a hygieny při ošetřování postižených zvířat.

Jaká je možná prevence onemocnění?

Jedním z nejčastějších zdrojů infekce je povrchová voda, proto nenechávejte pít své psy z volných zdrojů vody a noste jim připravenou pitnou vodu vždy z ověřeného vodního zdroje. Cysty mohou být přítomné i v rybníce a dalších vodních nádržích, proto je doporučitelné psy vždy po koupání v rybníce doma umýt a vyšamponovat. U zvířat pohybujících se častěji ve volné přírodě nebo na místech s vysokou koncentrací vnímavých zvířat k giardioze je doporučené pravidelné koprologické vyšetření čerstvé stolice (ideálně každé 3měsíce). V případě opakovaných nebo dlouhodobých průjmů je vždy vhodné vyhledat specializovaného veterinárního lékaře, který možnou infekci Giardií vyloučí.

Převzato z www.casopis.planetazvirat.cz

Hárání a kastrace

Hárání a kastrace

Březen 2007
Tak nám začalo konečně jaro. I když letošní zima byla co se týká počasí velmi příznivá a teplá, opravdové jaro teprve začíná. S jarem se probouzí příroda, všechno začne rašit, zelenat se, kvést a naši chlupatí kamarádi začnou mít jarní touhy, protože v blízkém i širokém okolí začnou hárat všechny feny. Hárání fen a touhy našich chlupáčů patří přirozeně k zákonitostem přírody. Nicméně velmi důležité je, abychom byli my, majitelé psů a fen k sobě vzájemně ohleduplní.
Na mysli mám teď věčný problém dohadů, jak to je s fenami v době hárání, s jejich venčením, je jejich „právy“ a „právy“ jejich majitelů…… a tak bychom mohli pokračovat. Majitel feny, které se „přihodí“ nechtěné nakrytí, bude křičet, že majitel toho psa, co ji nakryl, byl lhostejný a vůbec nedával pozor, aby tomu zabránit, prostě mu to bylo fuk! Majitel psa, který fenu obšťastnil bude zase křičet do světa, že je to věcí majitele feny, aby si ji ohlídal a nelezl s ní v době hárání mezi ostatní psy…..
Tak takhle se prostě stejně nedomluvíme, že áno! A to ani v parku, ani na ulici, ani na poli, natož na cvičáku!
No pro tuto chvíli nechme park parkem a ulici ulicí, mluvme jen o cvičáku.
Všichni, co se v průběhu celého roku poctivě připravují na zkoušky a závody (majitelé fen i psů), chtějí svoji práci samozřejmě na těchto akcích zúročit a předvést. No a pak přijde to zapeklité jaro a feny začnou hárat, a teď babo raď, co s tím.
No je to v zásadě jednoduché, i když se to možná bude zdát majitelům fen trochu nefér. Zkrátka pravidla jsou v této věci jasná – fena se v době hárání musí držet stranou, musí se jí zamezit přístup na „plac“, jinak jsou všichni majitelé psů tak zvaně „v háji“, protože se svými svěřenci většinou nesvedou vůbec nic, jakmile ucítí značky hárající feny. Zapíchnou se do země a nechtějí se od „voňavých“ značek hnout. Začnou slinit, klapat zuby, stojí jako „pako“ a je vymalováno. Je sice hezké, že nám všichni výcvikáři vykládají, jak by měl pes v každé situaci poslechnout, realita je ale najednou nějaká jiná. Příroda je mocná čarodějka (nebo že by čarodějnice???), a tak by se lehce mohlo stát, že zkoušky a závody a jejich bodové hodnocení mizí velmi rychle v dáli…..
Zkrátka a dobře, buďme k sobě ohleduplní a nehádejme se. I zkušební řády hovoří jasně o tom, že na akci nastupují háravé feny jako poslední. Nakonec pokud vám fenka hárá, nemůžete se zúčastnit ani výstavy a svodu. I tam je samozřejmostí, že bohužel musíte fenku nechat doma a přihlásit se na výstavu v období, kdy vaše fenka nehárá.
Vím, že je to dost citlivá věc, ale musíme se s tím smířit. Doba hárání není tak dlouhá, abychom to nevydrželi. Dalším argumentem je i to, že feny mají v době hárání svoje hormonální problémy, a tak s nimi nebývá vždy dobré pořízení. Někdy se dokonce může stát, že si některé cviky, které jsme měli docela dobře připravené a nacvičené, v průběhu hárání docela pokazíme, protože fena má v hlavě jen páření.
Takže majitelé fen, které hárají nebo teprve hárat budou:
Až to přijde, nechte fenku doma, přijďte si s námi dát čaj nebo kafčo a dejte fenkám aspoň na tři týdny volno!
 
K tématice hárání jsem vyhledala zajímavé články.. Přečtěte si je pozorně, hovoří o problematice ze všech stran.

Hárání fen

Pro stručnou orientaci je třeba uvést, že délka hárání feny je asi 20 - 23 dní a skládá se z několika období:
 
1) PROESTRUS - období před říjí (průměrná délka 7 - 9.dní)
2) ESTRUS - období říje (průměrná délka 5 - 9 dní)
3) METESTRUS – období po říji
4) ANESTRUS - období klidu

Asi 70% fen hárá dvakrát do roka a z těchto zvířat 70% hárá na jaře a na podzim.
U mladých, dospívajících fen se také může relativně často vyskytovat rozdělená říje. To je stav, kdy typickou říji předcházejí dvě nebo více fází proestru, mezi kterými je krátké období pohlavního klidu. Fena po několik dní vykazuje typické příznaky proestru (krvavý výtok, zduření vulvy, atraktivnost pro psy, většinou neochota ke krytí), které zanikají a za 2-10 týdnů se opět objevují. Tyto opakující se příznaky proestru již obvykle vyúsťují v typický estrus (světlejší a méně vydatný výtok, zeslabení příznaků estrogenizace a svolnost ke krytí.) Příznaky proestru před dosažením typické říje se mohou několikrát v 2-10 týdenním intervalu opakovat. Pokud se tento problém vyskytne u tak mladé fenky, není důvod se znepokojovat a je možné že zřejmě časem odezní.
Délku a pravidelnost meziříjového intervalu je vhodné u fen hodnotit až od stáří 2,5 - 3 roků. Pokud se problém s „častým háráním“ vyskytuje také v tomto věku, pátráme po příčinách zkráceného meziříjového intervalu (interval od konce hárání do začátku hárání nového je kratší než 4 měsíce), jako jsou rozdělená říje, ovariální cysty (cysty na vaječníku), vynechání ovulace nebo vzácně onemocnění dělohy, snažíme se je zdiagnostikovat a případně terapeuticky ovlivnit, tak aby fenka po nakrytí bez problémů zabřezla.
První říje u fen malých plemen nastává většinou mezi 7. a 10. měsícem, u fen velkých plemen nejčastěji mezi 10. a 15. měsícem. Již tato první říje, které se u psa říká hárání, může být plodná, zabřeznutí však není zatím žádoucí. Zpravidla ještě není dokončen tělesný vývoj zvířete. První hárání také může být značně delší než se stane později obvyklým. Další říje se opakují ponejvíce dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Feny malých plemen mohou hárat častěji, velká mohou zase hárat pouze jednou ročně. Není to však vždycky pravidlem.
První stadium říje, jakýsi úvod celého cyklu je doprovázen zduřením zevních pohlavních orgánů feny. Začíná odkapávat řídká, krvavě zbarvená průhledná tekutina. Pach feny se stane pro psy neobyčejně atraktivní a okolo obydlí feny se začnou rojit jedinci neuvěřitelného vzhledu a nekonečné trpělivosti. Fena zatím důvěrnější projevy odmítá. Toto stadium trvá různě, od 5 do 15 dnů. Potom se rychle, během několika hodin výtok změní na žlutooranžový, kalný hlen. Nastala ovulace a fena je schopná oplození. Shromáždění psi znásobí svou vynalézavost, aby se k ní dostali. Také chovatel by měl zvýšit ostražitost, neboť nastává kritické období, dvou, maximálně čtyř dnů. Fena se důvěrnostem nebrání, naopak nadbíhá těm nejošklivějším nápadníkům. Ať dojde ke krytí nebo ne, výtok se změní opět na krvavě zbarvený a říje několik dnů doznívá. Fena je stále pro psy zajímavá, ale už s nimi nechce nic mít. Popsaný proces svědčí o rozličnosti různých jedinců. U jedné feny začíná plodné období říje už šestý den po jejím začátku, u druhé až dvanáctý den.

K tématu: Proč nechat vykastrovat fenku?
 
Fenka hárá většinou dvakrát za rok a hárání může trvat tři týdny až měsíc. Po tuto dobu musí být oddělena od psů, což je obtížné. I když fenka bude jen ve vaší zahradě, bude téměř nemožné zabránit psům z okolí, aby se k ní nedostali a může vám to přinést i další nepříjemnosti.
 
Hárající fenka udělá vše pro to, aby mohla uniknout a následovat svůj přirozený instinkt. Okolní psi také udělají vše, aby s ní měli schůzku a i při největší opatrnosti může být fenka najednou březí. Jestliže vaše fenka bude mít štěňata a může jich být i devět, budete je muset krmit, starat se o ně a platit veterináře. Je nutné pro ně najít vhodný domov a hodného spolehlivého majitele a to není jednoduché. Opuštěné březí fenky a nechtěná štěňátka, která nenajdou domov, mohou mít štěstí, že je přijme útulek pro psy a ten jim najde nové majitele. Většinu však čeká smutný a krátký život. Nechat kastrovat anebo nenechat kastrovat. To je dilema mnohých chovatelů psů nejen u nás ale i v zahraničí. Veterinární lékaři tento zákrok jednoznačně doporučují u všech fen, se kterými majitel již nepočítá do dalšího chovu. Kastrace je poměrně jednoduchý chirurgický zákrok, ze kterého nemusí mít majitelé zvířat prakticky žádné obavy. Vše bude provedeno pod celkovou narkózou a asi za tři týdny bude vaše fenka úplně v pořádku. Není žádný důvod, aby fenka měla před operací štěňata.Předejde se tím nejen zmíněným problémům s nechtěným potomstvem, ale i řadě různých zdravotních problémů, a to nejen v gynekologické oblasti. Odstranění dělohy při kastraci je dobrou prevencí zánětlivých a nádorových změn, které jsou v poslední době, především na děloze fen, čím dál tím častější. Předpokládá se, že až 30% nekastrovaných fen starších 8 let může trpět zmíněnými problémy.
Kastrace má velký význam z pohledu prevence vzniku nádorů mléčné žlázy, které patří k nejčastějším nádorovým onemocněním u fen. Velké nebezpečí je i v tom, že přibližně 20% nádorů je nebo se mění ve zhoubné. Význam kastrace v této souvislosti je, pokud se uskuteční poměrně časně. Uvádí se, že kastrace provedená před prvním háráním sníží riziko výskytu nádorů mléčné žlázy o 85% a před druhým háráním o přibližně 75%.
Odstraněním vaječníků pak eliminujeme veškeré nepříznivé hormonální vlivy, které tyto orgány na organismus mohou mít. Jednou z významných nemocí, na vzniku které se mohou podílet nepříznivé vlivy pohlavních hormonů (progesterón) je diabetes mellitus (cukrovka) a to hlavně u fen trpících falešnou březostí.
U fen trpících na tzv. falešné březosti ustanou po kastraci veškeré problémy spojené s touto zdravotní poruchou. Falešná březost je součástí normálního průběhu tzv. luteálni fázy pohlavního cyklu u nebřezího zvířete, která je spojená s příznaky imitujícími březost a porod. U nebřezích fen, u kterých jsou příznaky (výrazný otok mléčné žlázy, intenzívni sekrece mléka, snášení hraček a různých předmětu a příprava hnízda) přibližně 2-8 týdnu po typické říji příliš intenzivní a opakují se po každém hárání, je vhodné uvažovat o kastraci, pokud je časem nechceme zařadit do aktivního reprodukčního procesu a mít v dohledné době štěňata. Největší význam kastrace v této souvislosti je zejména v přerušení nežádoucí tvorby mléka, které jinak při opakovaných falešných březostech často vede k zánětům mléčné žlázy a ve vyšším věku i k jejím nádorovým změnám.
Kastrací se mohou u zvířat vyřešit i některé kožní problémy způsobené poruchami tvorby pohlavních hormonů. Hormonálně podmíněná kožní onemocnění lze často odlišit právě tzv. diagnostickou kastrací, neboť přesné stanovení hladin hormonů není často možné či smysluplné.
Kromě jiného se odnětím vaječníků přeruší opakování pohlavního cyklu, takže feny přestanou hárat, nedochází ke špinění ani k doprovodným změnám v chování v tomto nepříjemném období.
Je nutno také zdůraznit, že po prodělané kastraci zvíře po psychické stránce nikterak netrpí. Jedinou změnou v chování může být určité zklidnění a větší ovladatelnost, v některých případech však až pohodlnost nebo lenost. Proto je potřeba takové zvíře dostatečně zaměstnávat a chodit s ním na procházky. Stejně tak je potřeba dodržovat přiměřený krmný režim, neboť kastrovaná zvířata by mohla mít tendenci k obezitě. Obezita po kastraci je zpravidla důsledkem podávaní nezměněných dávek krmiva i nadále po operaci. Organizmus kastrované feny má menší potřebu energie a proto nespotřebovanou energii ukládá v těle ve formě tuku. Proto redukci krmné dávky, případně podávaní krmiv s nižším obsahem energie (tzv. light) a častejší procházky, jsou ideální prevencí vzniku obezity u kastrovaných fen.
Mnoho majitelů se obává změny povahy feny po kastraci, která může nastat jak k lepšímu, tak k horšímu. Tato situace vzniká především tam, kde byly potíže s povahou, výchovou a vztahem k majiteli již před operací. I proto se nemusí jednat o důsledek změněné hladiny pohlavních hormonů po prodělané kastraci. Problémy s povahou v těchto případech nastávají i po jiných operacích, porodu či podobné vypjaté životní situaci. K nápravě může pomoci důsledná výchova pod vedením zkušeného kynologa.
V žádném případě se nemění citový vztah k člověku ani ostatním zvířatům. Pro ně přestává být kastrované zvíře pouze sexuálním objektem a na hierarchickém žebříčku se dostává jakoby do pozice nedospělého jedince. S kastrací se nemění ani lovecké pudy.
Jediný známý zdravotní problém, který se může ve středním a vyšším věku vyskytnout u některých kastrovaných fen, je zhoršená funkce svěrače močového měchýře, což může mít za následek bezděčné pomočování. Postihuje především velká plemena a nejvíce předisponovanou rasou je německý ovčák. Tato zdravotní porucha se však dá u postižených fen úspěšně léčit.

Závěrem můžeme shrnout, že kastrace má svoje pozitiva i negativa. Z výše uvedeného textu však jednoznačně převažují pozitiva. Kastrace má velký význam hlavně u fen, se kterými nepočítáme do chovu, resp. od kterých nechceme mít štěňata. U nechovných fen v období mezi prvním a druhým háráním omezí výše uvedená rizika zdravotního stavu. Ovšem i kastraci starších fen (např. fen po ukončení reprodukčně aktivního života anebo po vyřazení z chovu) lze po zvážení konkrétních okolností ve většině případů považovat za přínos, s ohledem na možné gynekologické problémy ve starším věku feny.
MVDr. Dušan Harbáč (Převzato z www.planetazvirat.cz)

Stejné téma – avšak trochu z jiné strany:

Kastrace fen a psů

Jak zamezit hárání?
Pokud chceme předejít hárání např. před výstavou, neboť očekáváme, že fena začne v té době hárat nebo právě hárat začala, využijeme hormonální preparát v tabletách. Podle způsobu podávání můžeme buď přerušit počínající hárání nebo hárání oddálit.
Pokud potřebujeme předejít hárání na delší dobu a dlouhodobější podávání tablet je problematické, lze dát hormonální injekci, která oddálí hárání o minimálně 3 měsíce.
Avšak pozor i jediná aplikace této injekce může oddálit hárání i na podstatně delší dobu, eventuelně ve výjimečných případech může vést i k doživotnímu zastavení hárání. Dále může vést ke vzniku zánětu dělohy. Častou aplikací těchto injekcí se navíc zvyšuje riziko vzniku cukrovky a zvyšuje se pravděpodobnost nádorů na mléčných žlázách.

Pokud chceme zamezit hárání trvale máme výběr ze dvou možností:
Provést kastraci tj. chirurgický zákrok při němž se vyjmou vaječníky i děloha. Tím fena přestane navždy hárat. Tento zákrok lze provést v kterémkoli věku feny. Pokud je již od štěněčího věku majitel rozhodnut pro kastraci doporučuji tuto provést ještě před prvním háráním nebo ihned po něm. Tento zákrok provádím ve své ordinaci a patří k nejčastějším chirurgickým zákrokům. Velikost rány je na 3-4 stehy. Fena po této operaci nevyžaduje žádnou zvýšenou péči.

Vliv použité metody zabraňující hárání na výskyt nádorů mléčných žláz.
Jak z uvedené tabulky vyplývá má hormonální přerušení hárání velmi negativní vliv, neboť výrazně zvyšuje riziko vzniku nádorů mléčných žláz.

nekastrované

hormonálně ošetřené

kastrované před

1. háráním

kastrované

po 1. hárání

kastrované

později

39 %

72 %

0,8 %

8 %

26 %

 
Musí mít fena štěňata?
Kastrace pro a proti.
Jednotný názor na výše položenou otázku neexistuje. Jako i v jiných otázkách zde platí přísloví co odborník to názor. Přečtěte si stanovisko MVDr. Petra Košaře k danému problému.

Nejprve si musíme položit otázku na jak dlouho a proč?
Fakta:
Gynekologické problémy a nádory na mléčných žlázách ve stáří mají zejména feny, které štěňata neměly ani jednou, ovšem feny, které měly štěňata pouze jednou, na tom nejsou o mnoho lépe. U fen, které rodily vícekrát je výskyt těchto problémů menší.
Změny v chování u starších fen se vyskytují nezávisle na kastraci a postihují pouze malé procento fen. U některých fen se však začne vyskytovat zvýšená agresivita po porodu a následném odstavu štěňat.

Srovnání:

Nutno si uvědomit, že mezi sexualitou lidí a psů je podstatný rozdíl. Zatímco u fen je jejich touha po páření vyvolána hormonálně tzn. pouze v období hárání a navíc pouze v jeho části charakterizované určitým poměrem některých hormonů je sexualita lidí záležitostí psychickou. Což znamená, že pokud provedeme u feny kastraci (osobně dávám přednost odebrání vaječníků i dělohy než jen odebrání vaječníků) fena nehárá a tím ji ani nenapadne, že by se měla pářit. Její pohlavní pud je prostě pryč a mindráky z toho žádné nemá.

Argumenty proti kastraci:

Při kastraci velmi mladých fen tzn. ve věku několika týdnů může dojít k poruchám růstu některých kostí tzv. akromegálii. Pokud je však kastrace prováděna až ve věku několika měsíců tento problém se neobjevuje. Po kastraci zejména fen těžších než 20 kg se může projevit pomočování, které bývá přechodného rázu nebo je nutné ho pomocí léků upravit. Tento problém se objevuje ale pouze u cca 1-3 % kastrovaných fen vyšších váhových kategorií. U dlouhosrstých plemen dochází u cca 40 % fen po kastraci ke zjemnění srsti. Toto nemá vliv na zdravotní stav feny, ale je určitým estetickým handicapem.Aplikovat hormonální injekce k zamezení hárání každých 5 měsíců (při zahájení této kůry jsou první 2 injekce v kratším intervalu). Dlouhodobá aplikace těchto preparátů však přináší určitá rizika. Může dojít ke vzniku cukrovky, dále se mohou projevit některé gynekologické problémy zejména záněty dělohy, jejich výskyt je při těchto injekcích podle mých zkušeností cca. 30%. Delší podávání také zvyšuje pravděpodobnost, že po vysazení preparátu, pokud by majitel chtěl štěňata nebude fena hárat. U fen trvaleji ošetřovaný těmito preparáty dochází v 60-80% případů k vzniku nádorů na mléčných žlázách. Z důvodů výše uvedených zdravotních rizik nedoporučuji svým klientům tyto preparáty používat.

Argumenty pro kastraci:

A) zdravotní
  • nedochází ke gynekologickým problémům u starších fen. Tyto jinak postihují 40-60% fen, které štěňata neměly nebo měly 1x. U většiny těchto případů je pak provedení kastrace nutností, ovšem zákrok se již provádí u nemocného zvířete pohlavní orgány bývají několikanásobně zvětšené což vyžaduje větší operační ránu a zvyšuje rizika. Navíc tato onemocnění mohou být majitelem přehlédnuta a vést k úhynu feny.
  • výrazně se snižuje riziko výskytu nádorů mléčných žláz, které jsou jinak u nekastrovaných fen velmi časté viz. výše.
  • předchází se nežádoucímu nakrytí a tím problémům s ním spojeným
  • předchází se vzniku tzv. falešné březosti, která se projevuje u cca 15-20 % fen za 2 měsíce po hárání a bývá často doprovázena laktací a záněty mléčných žláz jakož i psychickými změnami.
  • fena se chce v době hárání pářit. Pokud ji v tom majitel brání mohou se u ní projevit psychické poruchy projevující se zejména bezdůvodným olizováním tlap, nechutenstvím neposlušností atd.

B) ostatní důvody
  • feny v době hárání často utíkají a tím se vystavují nebezpečí úrazu
  • hárající fena přitahuje psy z dalekého okolí. Jejich nezlomné úsilí, kterým se snaží vytvořit si cestu za svojí vyvolenou často vede nejen ke hmotným škodám na majetku majitele, ale i sousedů, což narušuje sousedské vztahy.
Ztloustne fena po kastraci?

Odpovím šalamounsky záleží na vás. Je pravdou, že kastrace mění metabolismus organismu. Pokud dodržíte základní pravidlo, které zní snížit po kastraci krmnou dávku o cca 30-40% zůstane Vaše fena štíhlá. Problém je v tom, že u fen po kastraci trvá zhruba 14 denní období zvýšené chuti k příjmu potravy. To je období ve kterém se organizmus přizpůsobuje novým metabolickým podmínkám. Poté zvýšená chuť k žrádlu většinou ustupuje. Pokud jste však feně v tomto období místo snížení dávky naopak ještě dali něco navíc stává se zvýšený příjem stravy její trvalou potřebou a tím dochází k tloustnutí. Jak na mých dvou fenách tak na fenách mé asistentky se můžete přesvědčit, že kastrace nemusí mít na štíhlost psa žádný vliv. Dovoluji si také upozornit na to, že znám mnoho nekastrovaných fen, jejichž obezita je až zarážející. Není to tedy kastrace, ale člověk, kdo ovlivňuje kondici svého psa.

Kastrace psů

Toto téma je v našich končinách jakési tabu. I kastrace psů má však svá odůvodnění a je dobré se s touto problematikou seznámit. U psů nejsou sice tak pádné zdravotní argumenty jako u fen. Přesto i kastrace psů má svá zdravotní pozitiva. Kastrovaní psi totiž netrpí na problémy se záněty a zbytněním prostaty. Ještě větší význam má však kastrace psa na jeho psychiku. Mnoho psů má příznaky psychických problémů zejména v období, kdy v blízkém okolí hárají feny. Psi jsou neklidní, odmítají potravu, olizují si či okusují bez příčiny tlapy. Také výskyt poranění způsobených toulkami psů za hárajícími fenami není zanedbatelný. Těmto problémům kastrace zabrání. Majitelé agresivních psů se často dotazují, zda má kastrace vliv na potlačení agresivity. Musím bohužel konstatovat, že většinou ne. Nadměrná agresivita stejně jako tulácký život některých notorických "zdrhačů" vyznávajících volný pohyb i v případě, že nablízku není žádná hárající fenka se většinou kastrací neovlivní. Je pravdou, že psi po kastraci jsou klidnější a vyrovnanější. Co se týká tloustnutí po kastraci platí zde stejná zásada jako u fen (viz výše). Doporučil bych všem majitelům psů, aby v případě výskytu výše uvedených psychických poruch nechali své psy vykastrovat. Pes po kastraci nebude mít žádné psychické trauma z toho, že je vykastrován jak se většina majitelů domnívá ba právě naopak. Tím, že mu chybí pohlavní hormony pohlavní pudy mu nic neříkají a hárající feny ho nechávají klidným.

(Článek převzat od  MVDr. Petra Košaře - veterinární služby a poradenství)
 
 

Hypertermie

Pes a kočka patří mezi teplokrevné živočichy, kteří si udržují konstantní teplotu těla. Rozdíl o více než 5°C může mít pro organismus vážné následky. V letních měsících může u zdravých zvířat, ale hlavně u zvířat se srdečním a renálním onemocněním a u brachycefalických plemen, dojít relativně snadno k selhání mechanismu dechové termoregulace a k následnému přehřátí, tzv. hypertermii organismu.

sluníčko pálí!!!

Psi a kočky jsou k přehřátí náchylnější než lidé, protože mají minimum potních žláz (nacházejí se hlavně v meziprstí). Jejich hlavní způsob termoregulace tedy neprobíhá jako u člověka pocením, ale zvýšeným - zrychleným dýcháním, tzv. polypnoí (dechová termoregulace). Při tomto zrychleném dýchání se zvyšuje dechová frekvence z 10-30 dechů/min. až na 130-300 dechů/min. Jedná se o termoregulaci skrze odpařovaní vody, a proto je nutné předkládat psovi v letních měsících až dvojnásobek denní spotřeby vody než v zimních měsících (průměrná denní spotřeba vody činí 80-90 ml/kg). K odpařování vody dochází na sliznici jazyka a dutiny ústní. Při tomto způsobu termoregulace dochází ke značné ztrátě vody a následné velmi rychlé dehydrataci organismu. Psovi je tedy nutno předkládat dostatek pitné vody v průběhu celého dne.

smajlík

Termoregulace pomocí polypnoe není tak efektivní jako pocení. Zvířata na sobě mají navíc hustý tělní pokryv v podobě srsti, který ještě dále zhoršuje přehřátí organismu.

K hypertermii jsou náchylnější mladá a stará zvířata, kardiaci, zvířata trpící respiračním onemocněním, brachycefalická plemena psů a koček, obézní zvířata a zvířata podrobovaná náročnému fyzickému vypětí v období veder.

U kardiaků dochází vlivem dehydratace organismu k zahušťování krve a srdce musí vynakládat vyšší úsilí k udržení krevního oběhu a okysličování tkání.

pejsek

U pacientů s respiračním onemocněním, u kterých je omezeno množství funkční plicní tkáně nebo mají překážku v dýchacích cestách, je dýchání, a tím i okysličování organismu, ztíženo. V horku zvíře reguluje svou teplotu zrychleným dýcháním, toto dýchání je povrchní a nezajišťuje dostatečné okysličení krve v plicních sklípcích. Navíc dochází vlivem dehydratace ke ztíženému průtoku krve plícemi, čímž se nedostatečné okysličení organismu (hypoxie) dále prohlubuje.

Pacienti trpící nedostatečnou funkcí ledvin jsou v létě vystaveni riziku jejich nedostatečného prokrvení a následně ledvinového selhání v důsledku dehydratace organismu.

Obzvláště nebezpečné je ponechání psa v autě bez stínu a přívodu vzduchu a vody. Pokud provedeme opatření, je přesto delší setrvávání psa v autě v letních měsících, kdy teplota uvnitř vozu může během 10-15 minut dosáhnout až 65°C, velmi riskantní. Pokud nemáme jinou možnost než zavřít svého psa nebo kočku v letních vedrech v autě, je nezbytně nutné zaparkovat auto ve stínu (mějme na paměti, že poloha stínu se velice rychle mění), ponechat pootevřené nebo zcela otevřené okno (dnes jsou již pro tyto případy k dostání okenní mříže proti vloupání) a zdroj vody. I přes všechna doporučená opatření se může stát, že u našeho zvířete dojde k příznakům hypertermie v podobě tachypnoe (zrychlené dýchání), tachykardie, jasně červených a suchých sliznic, nadměrné salivaci, zprvu nervozitě vystřídané dezorientací a apatií. Při hypertermii dochází k dehydrataci organismu, krev se zahušťuje a vlivem pomalejšího proudění dochází k nedostatečnému zásobení organismu kyslíkem a zároveň k hromadění metabolických odpadů. Při zvýšeném zahuštění krve se v kapilárách tvoří mikrotromby a dochází k multiorgánovému selhání, které je pro zvíře většinou smrtelné.

Prevencí přehřátí v letních horkých měsících je venčení pouze v ranních a večerních hodinách, snížená zátěž a ochlazování studenou vodou (například sprchování nebo koupání).

Zvíře by mělo mít vždy dostatek čerstvé studené vody a mělo by být zajištěno proudění vzduchu v místnosti. Při cestách autem je důležité nechat stále pootevřené okno v autě, aby byla zajištěna dostatečná cirkulace vzduchu, každou 1-2 hodiny udělat zastávku, nabídnout psovi čerstvou vodu a dopřát mu i kratší procházku.

Ach, to je vedro!

První pomoc při hypertermii:

Zvíře je nutno přenést do stínu a položit na bok, zahájit ochlazování sprchováním nebo ponořením do vany se studenou vodou. Někdy postačí i přikrýt zvíře mokrým ručníkem. Pokud je zvíře schopné pít, nabídneme mu studenou vodu. Nepodáváme vodu ledovou ani nepřikládáme led na periferní části těla – způsobili bychom tím vazokonstrikci (stažení cév) a teplo by hůře odcházelo z těla ven. Jiná situace by ovšem nastala, kdyby proudil ledový vzduch do plic, kde se nachází největší kapilární řečiště těla a kde vazokonstrikce nemůže nastat. Je-li tudíž k dispozici mrazící box, kde je možné zvíře na 3-5 minut umístit, je toto nejrychlejší způsob návratu tělesné teploty k normálu. Ochlazování by mělo být zastaveno při vnitřní teplotě 38,5°C.

Popáleniny

Dalším častým problémem je popálení kůže prstních polštářků při chůzi po rozpáleném asfaltu nebo chodnících. Zvířata nemají tlapky chráněné, takže bychom se při jejich venčení měli vyhýbat rozpáleným povrchům. Volíme proto radši vycházku v parku nebo na zatravněné ploše, ušetříme tak našeho psa od nepříjemného popálení tlapek. V případě, že přeci jen dojde k popálení prstních polštářků, je třeba vyhledat pomoc lékaře. Jako první pomoc v tomto případě poslouží opět ponoření tlapek do studené vody a jejich šetrné omytí od nečistot.

Rakovina kůže

Posledním nebezpečím horkých letních měsíců je spálení pokožky, které hrozí hlavně u psů a koček s vrozenou  nebo získanou hypotrichózou (nedostatečné osrstění těla - naháči), u zvířat s bílou srstí a nedostatečně pigmentovanou pokožkou. U těchto zvířat je potřeba kůži chránit, stejně jako u lidí, opalovacími krémy s vysokým UV filtrem. Časté spálení pokožky totiž vede k rakovině kůže, u psů se nejčastěji jedná o skvamocelulární karcinom (zhoubný nádor kůže).

Převzato z www.planetazvirat.cz

vedro

Jak krmit psa? Přiměřeně!

 

Určitým vodítkem pro odhad správné kondice je standard plemene, kde je určeno rozmezí ideální velikosti a hmotnosti dospělého psa nebo feny, doporučené dávky konkrétního krmiva jsou uvedeny na každém balení seriózního výrobce psí stravy. Absolutní čísla či indexy ale ne vždy odrážejí stav psa v určité životní fázi a taky fyzické zátěži či způsobu života.

A samozřejmě, na každého jedince platí jiné měřítko. Aby se chovatel dobral správného množství potravy pro svého psa, musí mít navíc správný odhad, cit nebo intuici. Pokud se to nedaří, nastává některý z následujících neoptimálních stavů.
 
Vyhublý pes
Zřetelně patrná jsou žebra, páteřní obratle a lopatky, kůže kopíruje kostru. Svaly jsou sice naznačené, ale zdají se ploché a ochablé, podkožní tuková vrstva zcela chybí. Linie břicha je jakoby "podkasaná".
Náprava stavu je dlouhodobá, krmné dávky je třeba zvyšovat opatrně a s ohledem na možná zdravotní rizika, která budou pravděpodobně vyhublost provázet.
Samozřejmě, že optimální kondici chrta nelze srovnávat s optimální kondicí plemen odlišné konstituce.
  
 
Pes s podváhou
Podváha není stav na hranici přežití. U severských plemen mimo sezónu se označuje jako kondice udržovací, záchovná. Pes vypadá relativně dobře, i když má patrná žebra s minimem podkožního tuku. Má útlý pas, spodní linie je také poměrně strmá, ale boční silueta plnější než u předchozího stavu.
K úpravě kondice do ideálního stavu stačí mírné zvýšení denní dávky krmiva určeného pro psy s běžnou aktivitou, a v období, kdy je zapotřebí plného výkonu, se podává energeticky vydatnější krmivo.
 
Pes s nadváhou
Nadváha je stav, který o trochu přesáhl výstavní kondici. Žebra nejsou téměř znatelná, linie břicha je skoro v rovině s linií hrudníku, hřbet se rozšiřuje, boční linie jsou rovnoběžné.
Pokud nestačí snížení krmných dávek běžného krmiva, je čas přejít na stravu pro psy s nižší aktivitou, případně začít s redukční dietou.
 
Obézní pes
Pes je tlustý tehdy, nejsou-li ani náznakem vidět žebra, natož modelace svalstva, hrudní koš má sudovitý tvar, břicho je prověšené, kulaté a plné. Rovněž hřbet se prověšuje, je plochý a široký, boční linie se směrem k zádi nesbíhají. Nejvyšší čas přejít na speciální typ nízkokalorického krmiva pro psy s nadváhou. Nejedná se jen o zásah do exteriéru vašeho psa, ale také myslete na jeho zdraví, zátěž celkové kostry, kloubů atd.
Pokud pes splňuje váhové podmínky svého standardu, pravděpodobně také vypadá "akorát". Dosáhl dokonalého hmotnostního stavu.
 
Ideální hmotnost
Jde o stav nazývaný také "výstavní kondice". Pes plně odpovídá požadavkům standardu plemene i typu své tělesné konstituce. Svaly jsou dobře vykreslené, vrstva podkožního tuku přiměřená, břicho není propadlé ani plné.
Ideální hmotnost ovšem představuje u psů pracovních, výkonných a sportujících mírnou nadváhu, která by při zátěži byla na obtíž. Proto je tolerována jen v období výstav. Používejte vždy krmivo odpovídající velikosti psa, jeho věku, životní fázi a stupni fyzické aktivity.

informace převzaty z http://casopis.planetazvirat.cz

Jedovaté rostliny

Není k zahození vědět něco o našich pokojových kytičkách, které pěstujeme v domácnostech. Některé z ni nich jsou jedovaté a pokud máme doma štěně, měli bychom si dát pozor, aby se nepřihodilo něco nemilého. Štěňata bývají velmi zvědavá a na všechno používají svoje ostré zoubky. Proto by bylo dlobré květiny, které jsou nebezpečné, odstranit z dosahu, abychom nemuseli mít strarost, že by se mohlo štěně otrávit.

A o které rostliny se jedná? Zde máte seznam nejznámějších:
Amarylis, hvězdník, zornice (Hippeastrum - amarylkovité)
Hlavně cibule obsahuje nejvyšší koncentraci jedovatých alkaloidů.
Příznaky otravy při požití - malátnost a zvracení.
 
Azalka, pěnišník (Azalea indica, Rhododendron simsii - vřesovcovité)
Celá rostlina je jedovatá.
Příznaky otravy při požití - nevolnost, slinění, střevní křeče a dýchací potíže.

Brambořík perský (Cyclamen persicum - prvosenkovité) a jeho kříženci
Jedovaté jsou čerstvé hlízy.
Příznaky otravy při pozření - zažívací potíže a křeče. U citlivých jedinců může při kontaktu s kůží vyvolat místní podráždění.
 
Břečťan popínavý (Hedera helix - aralkovité)
Celá rostlina je jedovatá.
Příznaky otravy při požití jeho plodů (bobulí) - zvracení. Mladé výhonky a listy mohou při dotyku způsobit kožní vyrážku.
 
Difenbachie, mramornatka (Dieffenbachia maculata - árónovité)
Zejména její stonek obsahuje největší koncentraci jehlicovitých krystalů šťavelanu vápenatého. Ty při dotyku poškozují pokožku. Příznaky otravy při požití - otoky, zvracení a křeče. Rychlé podráždění (hned v dutině ústní) zabrání v další konzumaci (u psů spíš likvidaci) rostliny. Proto k vážným otravám většinou nedochází.
 
Kala, kornoutice (Zantedeschia - árónovité)
Obsahuje více jedovatých látek, ale nejvýraznější je šťavelan vápenatý, který při dotyku poškozuje pokožku.
Příznaky otravy při požití - pálení v dutině ústní, otoky, zvracení, žaludeční a střevní katar (křeče).
 
Kroton pestrý, podivec pestrý (Codiaeum variegatum - pryšcovité)
Bezbarvá šťáva, která při poškození vytéká z rostliny, při kontaktu s kůží vyvolává ekzémy.
Příznaky otravy při požití - podráždění sliznice a zvracení.

Monstera (Monstera deliciosa - árónovité)
Hlavně stonky a řapíky listů obsahují šťavelan vápenatý.
Příznaky otravy při pozření - pálivé podráždění sliznice, otoky, zvracení a křeče.
 
Oleandr obecný (Nerium oleander - toješťovité)
Jedovaté jsou stonky, listy i květy. Šťáva z listů může vyvolat zánět kůže.
Příznaky otravy při požití - zvracení, závratě, křeče, horečky. Zvířata jsou malátná, apatická, mají těžký dech, nepravidelný tep, průjem. Otrava může končit i smrtí. Proto, kromě obecných zásad při otravě, je většinou nutné udržovat oběhový systém - umělé dýchání, masáž srdce.

Pelargónie, muškát (Pelargonium hortorum - kakostovité) a její kříženci
Při dotyku může (u citlivých jedinců) vyvolat svědění, zčervenání, záněty, otoky, vyrážku nebo se objeví puchýře.
 
Primulka, petrklíč, prvosenka (Primula obconica - prvosenkovité)
Při dotyku mohou jemné chloupky na listech vyvolat kožní vyrážku, puchýřky, zánět kůže.
 
Pryšec překrásný, poinsettie, vánoční hvězda (Euphorbia pulcherrima - pryšcovité)
Celá rostlina je jedovatá. Mléko, které z poškozené rostliny vytéká, leptá pokožku.
Příznaky otravy při požití - tvoří se puchýře, zánět dutiny ústní, zvracení a průjem.
 
Pryšec trnová koruna (Euphorbia milii - pryšcovité)
Celá rostlina je jedovatá.
Příznaky jako u ostatních pryšcovitých.
 
Řemenatka oranžová, klívie (Clivia miniata - amarylkovité)
Celá rostlina je jedovatá.
Příznaky otravy při požití - slinění, zvracení, průjem, při větší dávce - ochrnutí a kolaps.
 
Tenura páskatá, sansevieria, tchýnin jazyk (Sansevieria trifasciata - liliovité)
Celá rostlina je jedovatá.
Příznaky otravy při požití - nevolnost, zvracení, poruchy trávicího ústrojí.
 
Urginea přímořská, mořská cibule (Urginea maritima - liliovité)
Rostlina je celá jedovatá, nejvíce cibule.
Příznaky otravy při požití - zvracení, průjem, bolest při močení. U nás se jako mořská cibule pěstuje více snědek ocasatý.

Sezóna klíšťat

Dnes už snadno přijdeme ke klíštěti i v městských parcích nebo v trávě před chalupou. Výskyt klíšťat se posunul dokonce i v čase a je zcela běžné,  že je z kůže své a svých zvířat odstraňujeme poměrně často i na přelomu února a března.

Klíšťata vyhledávají na tělech svých nedobrovolných hostitelů ta nejjemnější a nejcitlivější místa, kde se lze důkladně přichytit. V případě psů je to morda, okolí očí a uší, někdy i ušní zdvojení, na krku, kolem loketního kloubu a v podpaží, v blízkosti konečníku, na břiše nebo mezi pánevními končetinami, ale tito cizopasníci nepohrdnou ani méně atraktivními místy.

Čím je nebezpečné

Hlava klíštěte je opatřena drobnými klepety a ústní ústrojí tvoří malý chobot opatřený háčky. To umožní klíštěti se do kůže doslova zavrtat. Na takové poranění reaguje většina postižených místním zánětem, který se může ještě dál zhoršit, je-li klíště infikováno nebo při neodborném odstranění klíštěte. I při správném postupu však často zůstává v kůži i po několik následujících měsíců granulom – uzlíkovitý zánět. Stále více psů trpí alergickými reakcemi v podobě zvýšené svědivosti, přispívající ke vzniku různých ekzémů a dalším déletrvajícím kožním onemocněním, otevřeným ranám a tím i vstupu jiných infekcí do těla. Klíště také působí jako přenašeč mnohých onemocnění, zejména boreliózy.

Vývojová stádia

Klíště obecné (Ixodes ricinus) je jedním z nejznámějších a nejhojnějších zevních cizopasníků. Samečci jsou asi dva milimetry velcí a mají hnědočervenou až černou barvu, samička (i nenasycená) měří dvojnásobek a její barva je spíše skořicová až žlutočervená. Po nasátí dokáže samička zvětšit svou velikost až na jeden centimetr a barva se změní na šedavou až modročervenou.
Samičky kladou až několik tisíc vajíček, ze kterých se po čase vylíhnou larvy. Ty čekají na vhodného hostitele, kterým bývají drobní hlodavci. Z larvy, která se napije krve, se stává nymfa, která rovněž potřebuje krev pro poslední přeměnu v dospělé klíště. Celý vývoj klíštěte trvá rok i více, protože všechna vývojová stádia dovedou přečkat v klidovém stavu i bez přísunu krve poměrně dlouhou dobu.

Boj s klíšťaty

Nejlepší cestou je prevence. Existují různé přípravky, které by měly při vhodné aplikaci zabránit napadení klíšťaty. Dokonce jich je na trhu tolik, že si lze jen těžko vybrat. Svou roli hraje velikost, věk i váha psa, jeho využití, typ srsti i individuální odezva zvířete. Nemělo by se experimentovat s jiným dávkováním, než uvádí výrobce, mohlo by to psovi uškodit.
Pokud se přes všechna preventivní opatření klíště přichytí, existuje řada osvědčených a leckdy i protichůdných návodů, jak ho odstranit; všechny se ale shodují v tom, že je třeba tak učinit rychle. Někdo zastává názor, že se má klíště nejprve zahubit (olejem, mastí ap.), jiní zase tvrdí, že mrtvé vězí v kůži daleko pevněji a navíc mrtvolka vylučuje víc škodlivin.
Mezi technikami odstranění klíštěte převažují ty s uchopením klíštěte a jeho pootočením a současným vytažením. Jako nástroj k uchopení může posloužit buď chovatelova ruka (nejlépe v rukavici), nebo různé nástroje prodávané v chovatelských obchodech nebo elektroprodejnách (tzv. krokodýlek). Vytažené klíště je třeba bezpečně zlikvidovat, nejlépe spálením. Rozhodně ho neničíme vlastní rukou - rozmačkáním ap. Člověk je totiž ohrožen nejen boreliózou, ale na rozdíl od psa také klíšťovou encefalitidou.
Jestliže při neobratné manipulaci klíště přetrhneme a zbytek kusadel nebo celá hlavička zůstanou v rance, raději je tam necháme. Po čase zaschnou a se stroupkem se vyloupnou. Násilím odstraňované zbytky většinou způsobují rozsáhlejší zánět.
Po každé manipulaci s klíštětem ranku vydesinfikujeme a důkladně si umyjeme ruce

Podklady pro tento článek byly převzaty z www.planetazvirat.cz, upravila A.V.

Když má pes nadváhu

Jak poznat kila navíc? Prostým pohledem. A pokud sám majitel (častěji majitelka) tloušťku svého psa „nevidí", brzy ji na ni více či méně taktně upozorní někdo z okolí. Jsme-li na vážkách, psa zvážíme a porovnáme s váhou psa podobného typu, čistokrevní psi mají váhu předepsanou standardem.
 tlustý pes
 
Jak vážit
S malými a středně velkými plemeny nebývá při vážení problém. Zvážíme se na běžné osobní váze se psem v náručí a pak, aniž bychom sami z váhy sestoupili, psa odložíme. Rozdíl obou vah znamená hmotnost psa.
Problém může nastat při vážení velkých a obřích plemen, například taková doga může vážit klidně až 70 kilogramů. Každý veterinář má váhu pro tato plemena, ale pokud potřebujeme psa vážit častěji, než navštěvujeme veterinu, nezbývá, než zkusit vyhledat ochotného majitele váhy zvané decimálka někde v okolí (nádraží).
 
První stupeň - nadváha
Ke zjevným známkám tloustnutí patří, když nemůžeme psovi nahmatat žebra, když dříve čiperný pes přestává jevit radost z pohybu a že mnohem víc oddychuje po sebemenší námaze. Recept je stejný jako u shazování váhy u lidí - snížíme příjem kalorií a zvýšíme denní penzum pohybu.
Kalorickou hodnotu snižujeme buď podáváním menších porcí běžného krmiva a pokud to nepřináší kýžený efekt, přejdeme na stravu pro psy s nižší aktivitou. Denní dávku stravy můžeme rozdělit na dvě až čtyři menší várky. Protahujeme čas procházek a snažíme se psa udržovat v náročnějším pohybu aportováním, honičkami s ostatními psy nebo alespoň rychlejší chůzí.
Pokud je už nutné začít s redukční dietou, necháme psa prohlédnout veterinářem. Kromě objektivního zhodnocení celkového zdravotního stavu nám poradí, jak při redukční dietě správně a pro psa bezpečně postupovat.

Druhý stupeň - obezita
Obezita výrazným způsobem přispívá ke zkrácení života našeho psa. Vyvolává mimo jiné poruchy metabolismu. Přitom v civilizovaném světě je obézní téměř třetina doma chovaných psů! Proto jestliže nemá pes vidět žebra ani náznakem a má velké břicho, které bývá zpravidla ještě zvýrazněné propadlou linií hřbetu, je třeba ihned jednat. Necháme odborně naplánovat program cvičení, postupně přejdeme na speciální nízkokalorické krmivo přímo určené pro obézní psy a hlavně – budeme důslední my i ostatní členové rodiny. Nebudeme trpět žádné žebrání, podstrkovat zbytky od stolu a pamlsky za odměnu udělíme jen výjimečně. Většina psů má ráda syrovou mrkev, kterou můžeme psovi dopřát i v rámci diety. A nedokážeme-li odolat žalujícím psím očím, odvoláme psa po dobu rodinného stolování do vedlejší místnosti.
výchova
Mýty o obezitě
Kastrací se mnohdy zdůvodňuje zvýšení váhy. Ovšem ke zvyšování hmotnosti dochází po dosažení pohlavní zralosti, což je současně doba, kdy se kastrace provádí.
Cukrovka jako porucha metabolismu může přispívat k nadváze, ale budeme-li dodržovat důsledně předepsané krmné dávky sami uvidíme, že důvodem obezity našeho psa není "jen" diabetes.
O redukčním krmivu se traduje, že neobsahuje všechno, co pes pro svůj život potřebuje. Pokud budeme kupovat krmivo značkové (které rozhodně nemusí být to nejdražší), získáme jistotu, že krmení zachovává veškeré potřebné živiny ve správném poměru a ušetříme za doplňkovou stravu s vitamíny, minerály.
Mnozí majitelé psů se domnívají, že jednotvárná, každodenně stejná potrava psy omrzí. Je pravda, že pes dá přednost kousku masa před miskou plnou obvyklých granulí, případně že po nějakém čase výraznějšího přísunu masa může běžnou stravu ignorovat, není ale pravda, že by trpěl "chutěmi" bez vnějších podnětů. Dokonce ani není žádoucí měnit bezdůvodně osvědčenou značku, protože citlivější psi mohou reagovat podrážděním žaludku a střev.
Najdeme proto co nejdříve takovou potravu, která psovi chutná, je výživná přiměřeně životnímu období a pracovnímu zatížení psa, obsahuje všechny potřebné živiny a vyhovuje nám i finančně.
Odměnou nám bude pes, který se bude se ztrátou každého kila víc a déle těšit ze života.

pes

(téma a část informací převzata z www.planetazvirat.cz)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Obezita u psů

Může za ni člověk

Psi v divoké přírodě si regulují objem potravy, kterou přijímají. V dnešní době mají lidé i psi tendenci přijímat lepší a kvalitnější potravu a pohybovat se méně než jejich předkové. A stejně jako u člověka existuje riziko, že i pes se stane obézním. Obezitu psa zaviní téměř vždy jeho majitel. Podáváním potravy výživnější, než je nutné, v množství vyšším, než pes potřebuje, krmením vždy, kdy pes prosí, podáváním zbytků od stolu, neexistencí žádného řádu v krmení psa a nekoordinovaností celé rodiny v tomto směru. Jestliže psovi navíc dává lahůdky, pro které pes odmítá běžné krmení, začíná se pes stravovat ne podle svých potřeb, ale podle chuti. A pokud pes nemá úměrně k množství a kvalitě přijímané potravy dostatek pohybu, je pochopitelné, že začíná tloustnout. Tloustnutí může být způsobeno i hormonálními změnami u fen, stárnoucích psů i kastrátů. Metabolismus se věkem zpomaluje a zvíře potřebuje jiný typ potravy. Někteří výrobci nabízejí speciální krmiva pro starší psy a chovatel by je měl svému psu začít včas podávat. Vždy je lépe problémům předcházet! Pokud si nevšimne sám chovatel, že se mu výživa psa jaksi vymkla z ruky, většinou mu to více či méně taktně naznačí vnímavější okolí. Většina majitelů ale začíná problém řešit, když je upozorní veterinář a když už mohou hrozit i zdravotní rizika související s obezitou.

První podezření

Podle neoficiálních statistik trpí zhruba 25 až 40 procent psů u nás nadváhou. Ne vždy jsou směrodatné tabulky udávající předpokládanou váhu konkrétního plemene. Ostatně i standardy jednotlivých plemen udávají leckdy i několikakilogramová povolená váhová rozmezí – samozřejmě ne u trpasličích plemen. Rozhodnout, jestli je či není pes obézní, lze poměrně snadno. Položením obou dlaní ze stran na jeho hrudní koš kousek za lokty lze pohmatem zjistit, nakolik zřetelně psovi vystupují žebra. Příliš znatelná žebra mohou znamenat, že je pes příliš hubený. Ideálním stavem je, když se žebra dají dobře nahmatat a při pohledu ze strany má pes lehce vtažené břicho. Pokud však při lehkém pohlazení psa na boku žebra nejsou hmatná, nemá znatelný pas a břicho je z profilu plné, musí si chovatel přiznat, že je jeho pes obézní. Nakolik je zjištěná nadváha pro psa zatěžující nebo přímo ohrožující, poradí veterinář. Kromě těchto na první pohled patrných projevů jsou dalšími příznaky obezity třeba rychlá únava i při nenáročném cvičení nebo špatné snášení horka a fyzické námahy.

Proč psovi nedopřát nějaké to kilo navíc?#

Obezita vadí psům samozřejmě stejně jako lidem. Nadměrně zatěžuje jejich klouby, čímž dochází k jejich nadměrnému opotřebení, dále zatěžuje oběhový systém, snižuje pohyblivost psa a fenkám dělá velké problémy při připouštění, během březosti i při porodu. Nadváha zvyšuje riziko mnoha chorob, včetně zánětů a degenerativních stavů, srdečních potíží nebo poruch metabolismu, např. cukrovky. Pes trpící nadváhou nemůže plně užívat radosti ze života, špatně snáší horko a aktivní zábava mu činí potíže. Protože je každý majitel všestranně zodpovědný za svého psa, musí kromě povinného očkování dbát také na jeho zdraví. Snížením hmotnosti obézního psa udělá důležitý krok pro jeho celkový stav a kondici. Rozhodnutí člověka je jedna věc a uskutečnění druhá. Chovatel, který psovi dosud dopřával krmení a pamlsky v hojné míře, musí se duševně obrnit, aby odolal vyčítavým pohledům psa i slabších povah ostatních členů rodiny. Spolupráce celé lidské smečky je prvním krokem k snížení nadváhy.

První pomoc při obezitě

#Jsou pouze dvě cesty jak zhubnout: Snížit příjem kalorií, např. menším množstvím potravy, a zvýšit spotřebu energie, např. pohybem a cvičením. V první řadě je nutné obézním psům snížit celkové množství potravy, vynechat sacharidy a omezit příjem tuků. Ve specializované prodejně nebo u veterináře chovatelům poradí, které z řady kompletních krmiv na našem trhu bude vhodné ke snížení hmotnosti u konkrétního psa. Při dávkování krmiva je nutné držet se doporučených krmných dávek, které jsou uváděny na obalech. Nezáleží při tom jen na váze pejska, ale i na věkové kategorii -např. pětikilový půlroční pes bude krmen jinak než pětikilové štěně. Princip takové speciální stravy spočívá v tom, že se nemusejí snižovat dávky dosavadního krmiva o doporučených dvacet až třicet procent, ale pes se nasytí (téměř) běžnou dávkou nízkokalorické stravy, kterou se však zároveň omezí příjem živin. Pamlsky jako doplňky stravy jsou samozřejmě pro psa vítanou součástí jídelníčku, ale v dietním režimu by měly zůstat skutečně pouze doplňkem nebo odměnou a rozhodně by neměly tvořit pravidelnou nebo velkou část denní dávky psa.

Ve vážení je pravda
Nelze spoléhat jen na chovatelův odhad hmotnosti psa, proto je třeba zvíře zvážit (případně nechat zvážit). Postup při vážení malých a středních plemen je takový, že chovatel se nejprve zváží sám a pak, aniž by z váhy sestoupil, vezme psa do náruče. Rozdílem obou údajů se získá váha psa. Velká plemena, která nestačí na fyzické možnosti chovatele ani osobní váhy, jsou vážena u veterináře (případně u Českých drah na tzv. decimálkách). Podobná měření jsou však spíše orientační a rozhodně chovateli neukážou drobné dietní pokroky. Klasické mechanické pérové váhy mají rozsah přesnosti +- 500 až 1000 gramů, což pro přesné sledování váhy není žádným přínosem. Běžné digitální váhy jsou na tom o něco lépe, ale i u nich mohou být povolené tolerance značně zavádějící. Váhy pro nejpřesnější vyhovující měření s minimální tolerancí jsou už ve speciální cenové třídě, ve které jejich cena začíná zhruba 150 tisíci korunami. Psa je třeba vážit vždy ve stejnou denní hodinu, ve stejném časovém odstupu od krmení i venčení. Prvním krokem k redukci váhy je snížení příjmu kalorií zhruba o 25 % proti tzv. záchovné dávce, a to po dobu zhruba dvou týdnů. Po dalších dvou až třech týdnech je pravidelně hmotnost psa kontrolována a postupně dál lehce snižován objem podávané potravy tak, aby bylo dosaženo úbytku na váze zhruba 1 % týdně. To znamená, že pokud pes vážil 10 kilogramů, neměl by jeho týdenní hmotnostní úbytek přesáhnout 10 dekagramů.
 

Praktické rady
Jestliže byl pes dosud zvyklý na krmení jednou denně nebo dokonce měl potravu k dispozici trvale, je třeba rozdělit mu denní krmnou dávku do několika menších porcí (nejméně dvou na den) a v případě, že nesnědl všechno najednou, mu po třiceti minutách zbytek potravy vzít. Zhubnout je rozhodně nesnadný úkol pro každého. Klíčovým problémem je nutnost změny zvyků a návyků nejen u zvířete, ale i u chovatele. Proto by si každý majitel obézního psa měl položit následující otázky: Kdo z rodiny vlastně krmí psa, kdy a čím? Za co je pes odměňován a jakými pamlsky? Je celá rodina srozuměna s tím, že v zájmu zdraví psa je třeba nastolit tvrdší výživový režim? Jsou všichni dostatečně imunní vůči psímu žebrání? Krmit psa by měl vždy jeden člen domácnosti. Odměňování by nemělo probíhat podáváním kalorických bomb, ale třeba formou hry nebo nekalorickou pochoutkou. Snížením kalorií boj s nadváhou teprve začíná. Je třeba zvýšit psovi i pohybovou zátěž, aby získanou energii neukládal ve formě tukových polštářků, ale smysluplně ji vydával. Nelze se vymlouvat na nemoci, stáří nebo lenost psa. V době, kdy je snižována hmotnost psa, stačí i deset zázračných minut denně procházky navíc – i když někteří psi raději celé dny odpočívají, než aby se šli proběhnout. Jakmile pes dosáhne ideální hmotnosti, může být dál vyživován jen tzv. udržovacím krmivem, které jeho váhu trvale stabilizuje. Pes tak už nebude ztrácet na váze, ale ani přibírat následkem nadměrného přísunu kalorií. Chovatel musí mít na paměti, že pes potřebuje ke zhubnutí a k tomu, aby zůstal zdravý, pomoc člověka. Podaří-li se dodržet doporučení zvěrolékaře a programově snížit hmotnost psa na přijatelnou míru, může to pro psa znamenat podstatné zlepšení zdraví, zvýšení kvality života a také prodloužení života. Když pes dosáhne požadované váhy, je to určitě důvod k oslavě, ale není to konec cesty – spíše začátek nového života. Stejně jako u lidí, často nastává jo-jo efekt - jakmile se obézní zvíře vrátí k předcházejícímu krmení, opět nabude svoji dřívější nadváhu. To znamená, že pokud už chovatel nechce, aby pes dále hubnul, tak mu zvýší krmnou dávku. To je krizový moment, kdy by si majitelé psů měli dát obzvláštní pozor na to, aby pes nezačal znovu přibírat. Pomoci by jim měl fakt, že psi po zhubnutí znovu naleznou svou ztracenou fyzickou aktivitu a díky radosti z pohybu sami pomáhají udržovat obnovenou kondici.

Tekutiny
Během redukční diety je dvojnásob důležitý pitný režim psa. Za všech okolností musí mít bezpodmínečně stálý přístup k vodě, avšak pozor na napájení v zimě, kdy psovi voda v misce zamrzá. Pes může začít lízat led a  mohl by se mu k němu přilepit jazyk. Někteří psi zkoušejí led prorazit tlapkou, takže může snadno dojít k úrazu pořezáním o ledové střepy. Proto za opravdu krutých mrazů nelze nechávat psovi misku celodenně venku, ale raději mu vodu několikrát denně přinášet.
 

#

 

SYSADOA – metoda první volby v léčbě osteoartrózy

Současné možnosti léčby kloubních onemocnění psů

Onemocnění pohybového aparátu a především kloubů patří mezi nejčastější příčiny návštěv ve veterinárních ordinacích. Rozvoj kloubních onemocnění je podmíněn nejčastěji nesprávným nebo nadměrným zatěžováním zvířete, neustále se opakujícími mikrotraumaty, trvalou stereotypní zátěží kloubů, vrozenými či získanými chybnými postaveními kloubů, stárnutím a výživou bez dostatku látek vyživujících kloubní chrupavku.

doktor

Styčné plochy kloubů jsou pokryty chrupavkou, která má řadu funkcí a mimo jiné také tlumí nárazy, jimž jsou klouby vystaveny. Kloubní chrupavka je vysoce specializovaná pojivová tkáň tvořená chondrocyty, kolagenem, proteoglykany a vodou. Unikátní schopnosti kloubní chrupavky jsou založeny právě na vlastnostech kolagenu a proteoglykanů. Kolagen představuje základní hmotu kloubní chrupavky a podmiňuje její pevnost a pružnost. Na kolagenní vlákna se pak dále váží řetězce glykosaminoglykanů, které váží v chrupavce vodu a podmiňují její viskózo-elastické vlastnosti. Bohužel, kloubní chrupavka je jednou z nejdříve stárnoucích a odumírajících tkání v organizmu. Vlivem onemocnění a s věkem dochází v kloubní chrupavce k poškozování chondrocytů, destrukci kolagenních vláken a k rapidnímu poklesu hladiny glykosaminoglykanů. Tyto změny mají za následek rozvoj degenerativních kloubních onemocnění, především osteoartrózy.

pejsek

Artróza ať již primární či sekundární obvykle postihuje nejprve kloubní chrupavku a synovialis, v dalším průběhu se onemocnění rozšiřuje a postihuje i ostatní části kloubu, kosti, vazy a vazivové pouzdro. Dochází k deformaci kloubu a částečné nebo úplné ztrátě jeho funkce. Poškozením kolagenní pojivové tkáně a chondrocytů a díky ztrátě proteoglykanů a vody ztrácí kloubní chrupavka svoji elasticitu a kluzkost. Produkty rozpadu chrupavky poškozují synoviální membránu a ta ztrácí svoji ochranou a výživnou funkci. Následují sklerotizace subchondrální kostěné ploténky, zbytnění a smrštění kloubního pouzdra a tvorba osteofytů (kostních výrůstků).

Léčba artrózy není jednoduchá a největší naděje na úspěch je v jejích počátečních stadiích. Symptomatická léčba pomocí analgetik a nesteroidních antirevmatik (NSA) přináší okamžitou úlevu, avšak nepostihuje příčiny a jejich dlouhodobé užívání mnohdy patologický proces ještě urychluje nebo je spojeno s výskytem různých vedlejších účinků. Pouhé odstranění bolesti použitím analgetik vede obvykle k tomu, že nemocné zvíře dále přetěžuje své klouby a tím chorobný proces ještě zhoršuje. Protizánětlivé a analgetické působení NSA je vázané na útlum cyklooxygenázy, které je ovšem doprovázeno nežádoucími účinky gastroitestinálními, renálními a jinými. Při podávání kortikosteroidů sice dochází většinou k okamžité úlevě, současně však kortikosteroidy způsobují ničení chrupavky, zastavují proces proteosyntézy (obnovy bílkovin) až na 6 měsíců, a tím pádem neumožňují hojení a reparaci postižených tkání. Jejich efekt je navíc pouze krátkodobý (2 – 3 týdny).

Správná léčba by měla normalizovat narušený metabolizmus a složení mezibuněčné hmoty, zvláště pak kolagenu, a tím zastavit progresi patologických pochodů, tj. utlumit odbourávání chrupavkové substance, zlepšit výživu a podpořit reparaci postižených tkání. Těmto požadavkům vyhovují pro své specifické ovlivňování metabolizmu chrupavky tzv. chondroprotektiva - látky pozitivně ovlivňující a stabilizující chrupavku. Nověji se tyto látky označují SYSADOA, tj. Symptomatic Slow Acting Drugs of Osteoarthrosis. Mezi SYSADOA řadíme např. kolagenní peptidy, glukosamin sulfát (GS), chondroitinsulfát (CS), extrakt z Boswellie Serraty a kyselinu hyaluronovou. Tyto látky obvykle nemají bezprostřední analgetický účinek, ale efekt nastupuje se zpožděním 3 – 5 týdnů (výjimkou je extrakt z Boswellie Serraty, kde se analgetický účinek projevuje obvykle do 5ti dnů od počátku užívání). Jejich pozitivní vliv však přetrvává 2 – 6 měsíců.

Kolagenní peptidy ovlivňují metabolizmus buněk kloubní chrupavky i kosti a podporují syntézu fyziologického typu kolagenu. Kolagenní peptidy zvyšují syntézu kloubního kolagenu o 100 %. Podmiňují mechanické vlastnosti chrupavky, především její pevnost a pružnost. Zabraňují dalšímu úbytku chrupavek, zlepšují hybnost a zmírňují bolestivost. Zvyšují hustotu kostní tkáně a umožňují lepší vazbu minerálních látek. Kolagenní peptidy jsou vstřebávány ze zažívacího traktu a jsou přednostně kumulovány v kloubní chrupavce. Maximálního množství kolagenních peptidů v chrupavce je dosaženo po 48 hodinách po podání. Chrupavkou kumulované kolagenní peptidy jsou schopné přimět chrupavkové i kostní buňky k produkci mladých kolagenních řetězců, což přispívá k regeneraci kloubních chrupavek, subchondrální i kostní hmoty. To vede k zastavení procesu osteoartrózy, zlepšení pohyblivosti a odstranění bolesti v kloubech.

Chondroitinsulfát a glukosamin sulfát patří do nejvýznamnější skupiny glykosaminoglykanů přirozeně se vyskytujících v kloubní chrupavce. Glykosaminoglykany stimulují syntézu fyziologického typu proteoglykanů a mají schopnost snižovat aktivitu enzymů poškozujících kloubní chrupavku. Pozitivně ovlivňují metabolizmus chrupavky a mají protizánětlivé účinky. Významnou pozitivní vlastností chondroitinsulfátu a glukosamin sulfátu je schopnost vázat vodu a zabezpečit tak vhodné mechanicko-elastické vlastnosti chrupavky. Glykosaminoglykany mohou také stimulovat produkci kyseliny hyaluronové, která je součástí kloubní tekutiny a pozitivně tak ovlivňovat hydrataci kloubní chrupavky. Obě látky vykazují analgetický účinek, který není vázán na útlum syntézy prostaglandinů a tudíž nemají nežádoucí účinky typické pro NSA.

Boswellin®– extrakt z Boswellia Serrata obsahuje vysoké množství boswellových kyselin, které vykazují silné protizánětlivé a analgetické účinky, obnovují krevní cévy poškozené zánětem a zlepšují krevní oběh a výživu postižených tkání. Důsledkem působení Boswellinu® je zmírnění bolestivosti, snížení otoků a zvýšení pohyblivosti kloubu. Účinné látky Boswellinu® potlačují proliferaci tkání při zánětu a potlačují odbourávání pojivových tkání. Pomáhají při akutním postižení i chronických zánětech. Pozitivní účinky vykazují i při zánětech svalstva. Mechanismus účinku je podobný jako u nesteroidních antirevmatik, avšak bez vedlejších negativních účinků na gastrointestinální trakt. Účinek Boswellinu® je velmi rychlý a nastupuje obvykle do 5ti dnů.

Uvedená SYSADOA obsahují chondroprotektiva značky Orling - Gelacan Fast a Chondrocan.

Gelacan® Fastobsahuje kolagenní peptidy, Boswellin®, vitamín E a selen. Přípravek je vhodný zejména při akutních potížích pohybového aparátu (kulhání, poranění kloubů, vazů a šlach), při zánětech vazů, šlach a svalů, po úrazech a operačních výkonech, při ztuhlosti kloubů u starších psů a pro celkové zlepšení pohyblivosti psa. Nástup účinku Gelacanu Fast je velmi rychlý, snížení bolestivosti lze obvykle pozorovat již v prvním týdnu podávání přípravku.

Chondrocan® obsahuje kolagenní peptidy a glykosaminoglykany - chondroitinsulfát a glukosamin sulfát, vitamíny E a C a selen. Chondrocan je vhodný pro intenzivní regeneraci kloubních chrupavek, při onemocnění kloubů, vazů a šlach a např. při dysplazii kyčelních kloubů.

Ing. Lenka Kerhartová, ORLING s.r.o., www.orling.cz

 bolí bolí

Převzato z www.mujpes.cz

Když se řekne… KRYPTORCHISMUS

Každé plemeno má v popisu uznaného standardu na konci poznámku: Psi musí mít dvě očividně normálně vyvinutá varlata zcela sestouplá v šourku.
 
I jedno je málo

U většiny psů je sestup varlat do šourku dokončen desátý až čtrnáctý den po porodu, u některých ho lze docílit ještě v průběhu prvních dvou měsíců života. Relativně často dochází jen k jednostrannému sestupu, ale někdy k němu nedojde vůbec. Je to jen estetická vada, nebo se má chovatel znepokojovat o zdraví svého psa?

Vada, která ohrožuje nejen plodnost, ale i zdraví
U některých štěňat v průběhu několika měsíců po porodu mohou být varlata přechodně zatahována aktivitou svalu m. cremaster do tříselného kanálu. Pokud obě varlata i po více než dvou měsících zůstávají skrytá v dutině břišní, jedná se o bilaterální kryptorchismus, pokud je nesestouplé jedno varle, jde o monorchismus. Stav, kdy se varlata štěňat nacházejí v tříselném kanálku, lze řešit mechanicky speciálními masážemi tříselné oblasti, případně hormonální léčbou nebo chirurgickým zákrokem. Hormonální léčba je doporučována maximálně do čtyř měsíců věku psa a jen tehdy, je-li varle v tříselném kanálku pohyblivé. Její efektivnost není příliš vysoká a ještě se snižuje s přibývajícím věkem štěněte, ale je zcela bezpečná. I v případě úspěšné léčby musejí být kryptorchismem i monorchismem postižení psi vyřazeni z chovu. Jde totiž o dědičný efekt, který pes může v budoucnu snadno přenášet i na své potomstvo. Nesestouplé varle do dutiny šourkové je vystaveno vyšší teplotě, která může jednak negativně ovlivnit produkci a životaschopnost spermií, jednak podporovat rakovinové bujení buněk varlete. 

Operace rovná se kastrace

Při neúspěšnosti léčby se doporučuje chirurgické odstranění nesestouplého varlete nebo varlat. Někdy chovatelé preferují hormonální léčbu v prvních měsících života štěněte, která může operaci odvrátit. Ovšem z etických důvodů by pes stejně neměl být nikdy zařazen do plemenitby – a navíc operace bude stejně nezbytná vzhledem k vysoké pravděpodobnosti zdravotních komplikací. A čím nižší je věk psa, tím lépe snáší operační zákrok. Odstranění kryptorchidního varlete z břišní dutiny nebo z tříselného kanálu je nutné nejen kvůli vyššímu riziku vzniku nádorového bujení. Nádory varlat mohou vyvolat druhotné projevy, jako například produkci samičích pohlavních hormonů, které vedou k olysání psa a k zvětšení mléčné žlázy. 

 

LEISHMANIOZA

Leishmanioza je parazitární onemocnění, které si může pes přivézt z dovolené u moře. Patří do skupiny přenosných chorob. Způsobuje ji jednobuněčný krevní parazit Leishmania, který má vícedruhů podle místa výskytu, například v okolí Středozemního moře. Tento parazit je přenášen hmyzem, a to některými druhy much.
 
Jedná se o velmi vážné onemocnění, klinické příznaky zahrnují typické kožní změny – ztrátu srsti s odlupujícími se ložisky suché kůže, dále výrazné zvětšení mízních uzlin, vyhublost, nechutenství, krvácení z nosu, kulhání a anemie. Za tyto velmi vážně vypadající příznaky jsou odpovědné zánětlivé reakce organismu a v orgánech se usazující imunokomplexy – důsledek snahy organismu o zvládnutí invaze parazitů. Diagnostika je založena na průkazu parazitů v krevním nátěru postiženého zvířete.
 
Bohužel prognóza tohoto onemocnění není dobrá, většina postižených psů uhyne v důsledku selhání důležitých orgánů – ledvin a jater. Velmi důležitá je včasná diagnostika a ani při okamžitém zahájení léčby nebývá vyhráno. Proti této nemoci nebylo zatím vyvinuto účinné očkování.
 
V poslední době se stále častěji setkáváme se psy importovanými z rizikových oblastí – např. Španělska, Řecka. Jsou to místa s velkým výskytem volně žijících psů, kteří mohou vzbudit lítost českého turisty, který si takové zvíře přiveze z dovolené domů. Lze doporučit nechat psa na Leishmaniozu velmi důkladně vyšetřit. Importovaných chorob je celá řada a veterinární lékař po klinickém vyšetření psa doporučí, na které choroby by bylo vhodné zvíře otestovat. Je nutné počítat s vyššími finančními náklady, ale prognoza u těchto nemocí nebývá dobrá a některé jsou, právě jako např. Leishmanioza, přenosné na člověka. Proto je na místě velká opatrnost a přivlastění přítulného psa v cizině je nutné důkladně zvážit.
 
Informace v článku jsou čerpány z http://www.vaseveterina.cz/

Lymská borelióza

Jaké riziko představuje borelióza pro mého psa a existuje nebezpečí přenosu na člověka?

Toto onemocnění vyvolává mikroorganismus, který se řadí mezi Spirochety a způsobuje skupinu onemocnění postihující zvířata i lidi. Jedná se o celosvětový výskyt. V Evropě byla borelióza známá již v roce 1900 a v roce 1975 bylo poprvé zjištěno, že se jako přenašeč (vektor) uplatňuje klíště. V postižených oblastech, kterým říkáme endemické, bývá infikováno okolo 30% klíšťat a protilátky proti borelióze má přibližně 95% psů. Což znamená, že dochází ke kontaktu s původcem onemocnění. Lymskou boreliózu vyvolává původce Borrelia burgdorferi sensu stricto. Je to pohyblivá spirálovitá bakterie, tvarem připomínající vývrtku. Kromě B.burgdorferi se v Evropě mohou vyskytovat B.garinii a B.afzelii.

Mezi domácími zvířaty a člověkem existuje různý stupeň citlivosti k onemocnění. Kočky jsou k infekci nejméně vnímavé, za nimi následuje pes a nejvnímavější je člověk.

Borelie ve vnějším prostředí přežívají velmi krátkou dobu a proto potřebují pro svůj přenos nějaký vektor. V našich podmínkách je to klíště rodu Ixodex (Ixodes ricinus). Dospělá klíšťata šíří původce jak horizontální cestou, tj. kousnutím, tak vertikálně na své potomky přes vajíčka. Po nakažení samotného klíštěte dojde po 48 hodinách k pomnožení a průniku do slinných žláz a slin. K vlastní infekci obratlovců pak dochází po kousnutí a infikování rány slinami. Nakažený pes může vylučovat patogeny močí. Přenos mezi psy navzájem nebyl prokázán. Po infekci dochází na dlouhou dobu k perzistentní infekci bez zjevných klinických příznaků, která je doprovázena tvorbou protilátek. U většiny psů nedojde ke vzniku klinického onemocnění a majitel nic nepozná. Pouze velmi malé procento psů klinicky onemocní a vyžaduje léčbu.

Klinické příznaky u přirozeně infikovaných psů nejsou příliš dokumentovány. Po experimentálních infekcích se příznaky rozvíjí 2-5 měsíců po kousnutí infikovaným klíštětem. Zvíře má horečku, nechutenství, apatii, střídavě kulhá následkem zánětu kloubů. Může dojít k postižení ledvin a rozvoji glomerulonefritidy. Na rozdíl od člověka se na kůži psa v místě kousnutí nevytvoří kruhové zarudnutí. V souvislosti s boreliózou jsou také popisovány záněty mozku a mozkových blan.
Definitivní diagnóza je mnohdy mylně stanovena častěji než ve skutečnosti. Je to dáno jistou populárností a medializací boreliózy. Přítomnost protilátek ještě neznamená, že zvíře je nemocné. V endemických oblastech má protilátky většina psů. Dřívější laboratorní stanovení pomocí enzymatické imunoanalýzy (ELISA) a imunofluorescence často poskytovaly falešně pozitivní výsledky. Novější metody jako je Western blot nebo C6 ELISA poskytují vyšší specifitu a senzitivitu. Tyto testy také umí odlišit protilátky vzniklé přirozenou infekcí od post vakcinačních protilátek. Jsou založeny na detekci zvláštního OspA proteinu. Vysoce specifickou metodou je polymerázová řetězová rekace (PCR) detekující nukleové kyseliny (DNA) patogenů.

Mnoho literárních pramenů uvádí úspěšnou léčbu pomocí antimikrobiálních látek u zvířat s "diagnózou" lymská borelióza. Lékem volby je doxycyclin ve specialitě Deoxymykoin. Postačující dávka je 10mg/kg po 12 hodinách po dobu 30 dní. Po této době ovšem nemusí dojít zcela k eliminaci mikroba z organismu. Pro terapii chronické boreliózy se v současnosti uvádí schéma 4-5 opakování měsíčního podávání léku s tří měsíčními přestávkami. Aplikace látek nesteroidní povahy (např. Meloxicam) může být díky analgetickým účinkům prospěšná. Zcela kontraindikované je podávání imunosupresivních kortikosteroidů. I přes dlouhodobou léčbu mohou borelie přetrvávat např. v kůži.

Jistě je nasnadě otázka, zda není prevence lepší než složitá diagnostika a zdlouhavá léčba. Na prvním místě každého z nás napadne vakcinace. Tato problematika ovšem není tak jednoduchá. Existují dva typy vakcín. V prvním typu se pro imunizaci využívá celá bakterie B. burgdorferi. U druhého typu se jedná o rekombinantní protein OspA, který mají bakterie na svém povrchu. K vakcinaci je vhodný pouze druhý typ. Bohužel dnešní veterinární vakcíny jsou pouze prvního typu. Z tohoto důvodu, a mnoha dalších, rutinní vakcinaci na našem pracovišti nedoporučujeme. Při pohybu v přírodě je velmi vhodné chránit zvíře některým z mnoha ektoparazitárních přípravků.

Na závěr pár slov o rizicích pro člověka. Nejsou žádné důkazy, že by nakažený pes mohl přenést infekci na člověka. Výzkumy neprokázaly nakažení lidí ani po kontaktu s infikovanou psí močí. Určité riziko nastává v případě, kdy zvíře donese nepřisáté klíště na své srsti domů. Toto klíště pak může napadnout člověka. Závěrem je třeba říci, že riziko psí boreliózy je přeceňováno. Ačkoli lymská borelióza je klasifikována jako zoonóza, lidé a zvířata jsou vedlejším hostitelem v životním koloběhu, který probíhá v lese. Lidská lymská borelióza je spojována s aktivitou v přírodě a je následkem přímého kontaktu člověka s vektorem.

(Převzato z internetu)

MEGAESOPHAGUS

Pokud vás název tohoto článku trochu vyděsil, protože mu nerozumíte, zkuste číst dál.

Megaesophagem je v medicíně označováno trvalé rozšíření jícnu. Jícen může být rozšířen o několik centimetrů, ale také až několik decimetrů.

Jsou rozlišovány dvě formy, a to vrozená a získaná.

Vrozená  forma je podle dostupných informací diagnostikována nejčastěji u labradorů, německých ovčáků, německých dog, irských setrů, šarpejů, kníračů a některých teriérů. U mnoha zaznamenaných případů byla prokázána genetická souvislost mezi rodiči a jejich potomky, takže psi postižení touto nemocí by neměli být zařazováni do chovu.

Druhá forma, získaná - zde je ve většině případů velmi těžké zjistit příčinu, které vyvolala postižení jícnu. U lékařů jsem se dozvěděla, že se vesměs jedná o problém neuromuskulárního řízení anebo také doprovodný příznak jiných nemocí.

Proč o této nemoci píšu?

Má to svůj důvod, tato nemoc byla totiž diagnostikována mému sedmiletému německému ovčákovi.

Jak dochází k rozšíření jícnu?

Pravděpodobnými důvody jsou poruchy na úrovni mozku, přes periferní nervy, poruchy převodu vzruchu na synapsích až po různé poruchy na nervosvalové ploténce.

Složité? Tak trochu jinak.. paní doktorka dále vysvětlovala...

Jedná se pravděpodobně o funkční poruchy převodu vzruchu z nervového systému na svalovou ploténku, čímž dochází k narušení a porušení funkcí peristaltiky jícnu a následnému narušení pasáže potravy jícnem. Dochází k rozšiřování průměru jícnu a hromadění potravy v něm. V důsledku postižení senzorické dráhy polykacího reflexu vymizí peristaltika jícnu.

To, co jsem se dozvěděla, mě vůbec nepotěšilo. Megaesophagus postihuje dospělá zvířata kolem pátého roku a starší.

Typickými příznaky této nemoci je regurgitace potravy, nadměrné slinění, zápach z tlamy psa. V hrudníku jsou slyšet šplouchavé a bublavé zvuky. Nemocní psi sice přijímají potravu většinou dobře, ale mohou ji vyvrhovat zpět. V důsledku hromadění potravy v jícnu může dojít k přerůstání bakterií a kvasinek, což může dále vyústit do zánětu (tzv. esofagitidu). Podle toho, jak rychle se onemocnění vyvíjí a zejména podle toho, jak zvětšený je jícen nahromaděnou potravou, dochází velmi často ke kompresi orgánu dutiny hrudní. Psi mohou být dušní a mohou kašlat. Může také dojít k vdechnutí obsahu jícnu s dalšími projevy aspirační tracheitidy a pneumonie.  

Podle výsledků vyšetření a zjištěném stupni postižení i dilatace jícnu bývá u postižených psů navržena optimální forma léčby. Ta je u každého psího pacienta individuální, a to od nasazení léků až po změnu krmení.

Pes by měl být krmen častěji po menších dávkách, měl by dostávat kašovitou stravu. Podstatné a životně důležité je, jakým způsobem musí být nemocný pes krmen. Ve většině případů se musí psi naučit jíst s hodně vysoko umístěnou miskou, takže při krmení zaujímají pozici stojícího člověka.

Podle lékařů na klinice, kde jsem se svým psem byla, je zřejmé, že prognóza tohoto onemocnění není rozhodně příznivá. Avšak při správně vedené terapii a péči lze nemocného psa udržovat při životě několik měsíců až let...

Tak a máte to. To se všechno lehko řekne, ale hůř se udělá...

Což o to, kašovitá strava, to není zas takový problém, že... ale jak na to, aby pes při jídle stál?  Energeticky nabušené krmivo také není v zásadě problém, tak do toho...

Změnit návyky dospělého psa při krmení dá docela dost velkou práci, to mi věřte. Ale když se chce, dá se udělat leccos.

Půl roku jsme s mým psem společně hledali ten nejvhodnější způsob, jak ho nakrmit, aby měl po jídle co nejméně problémů. Vědomí, že s touto diagnózou budete bojovat pořád vám také moc optimismu nepřidá. Ale přesto neházíme flintu do žita.

O téhle nemoci, se kterou se nyní potýkáme, jsem předtím nikdy neslyšela. Od té doby, co jsem se o ni začala zajímat, dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Nemocí trpí více druhů zvířat, ale i lidé. Je dobré, že je na internetu spoustu možností, jak získat informace těch, kteří už něco o téhle nemoci vědí a využít jejich zkušeností. A tak jsem dlouho pátrala a hledala, až jsem našla něco, co mě zaujalo. Je to krmení ve speciálním "krmítku", kde psa udržujete ve vzpřímené poloze.

Šikovný truhlář pro nás vyrobil krmítko, které jsme mu předvedli na videích na internetu a už měsíc se učí můj pes se v krmítku najíst. Zpočátku to nebylo snadné... Nacpat psa do uzavřeného boxu a udržet ho tam v klidu, natož mu cpát misku s jídlem... nebylo to nic jednoduchého. Ale s trochou trpělivosti to šlo a výsledek si můžete prohlédnout na přiloženém videu.

Pokud se tedy s touto nemocí setkáte, vězte, že je dobré zkusit všechno, abyste svému psovi pomohli. Tak snad to bude fungovat, abychom si spolu s mým Honeyem ještě dlouho užívali společných radostí, aniž by mu bylo zle a měl špatnou náladu.

JAK NAKRMIT PSA S DIAGNÓZOU MEGAESOPHAGUS

Honey v krmítku

10. února 2014

 

Nástrahy časného podzimu - otravy

K otravě psa může dojít například díky nedbalosti. Naštěstí k otravám u psů nedochází příliš často. Pokud totiž pes pozře cokoliv, co jej začne dráždit na sliznici hned na začátku trávicího traktu, obvykle to i snadno vyvrhne. A tak většinu otrav způsobují lidé svým psům sami svou nedbalostí nebo neinformovaností.
 
Nejčastější příčiny otrav
Hlavně na podzim, v období, kdy je dost potravy pro hlodavce i slimáky, patří mezi časté příčiny otrav rodenticidy - návnady na hlodavce, moluskocidy - jedy na plže a mlže a herbicidy - látky na hubení plevelů. Místem těchto otrav mohou být zahrádky, chaty a chalupy, mnohdy s nesnadnou dosažitelností veterinární péče. Podobné nástrahy se musí skladovat jako každý jiný jed v uzamykatelné skříni a samotné nástrahy klást ve speciálních nástrahových staničkách umístěných na psům nedostupných místech. Pro návnady kladené "ve velkém" ve velkoskladech a silech bývá vlastní účinná látka – jed - smíchána se zrninami, obilným šrotem, masokostní moučkou nebo cukrem, což je, bohužel, hlavně v posledních dvou případech vysoce atraktivní nabídka i pro kočky a psy.
V autoservisech, garážích a také na letištích se poměrně často vyskytují otravy služebních psů etylenglykolem, látkou, která je obsažena v barvách, kosmetických přípravcích, v brzdových a chladicích kapalinách, nemrznoucích směsích i v hasicích přístrojích. Etylenglykol je pro psy chuťově atraktivní a jeho nebezpečnost se násobí, protože je v kapalné formě – a otrava má tedy rychlejší nástup.
V přírodě může dojít k otravě psa olizováním nebo pokousáním určitých druhů žab a mloků.
Příznaky otravy z žab se projevují velmi rychle přílišnou tvorbou slin, ztíženým dýcháním, křečemi a kolapsem. Je třeba urychleně vypláchnout tlamu velkým množstvím vody, uvolnit dýchací cesty a psa v případě potřeby resuscitovat.
Otrava z mloků s sebou nese slabost a nekoordinovanost, zvracení, průjem a ochrnutí. Po dramatickém nástupu obtíží se psi většinou velmi rychle sami zotaví, pro rychlejší ústup obtíží lze provést výplach ústní dutiny.
V domácnostech jsou nejčastější příčinou otrav různé čisticí prostředky, ale také alkohol, čokoláda, káva ve všech podobách, cibule, tučné jídlo, sůl a kynuté těsto. Také léky, které jsou pro člověka netoxické, mohou mít pro psa nedozírné následky.
 
Takové to domácí žvýkání...
Živočichové žijící volně v přírodě se většinou jedovatým rostlinám či jejich částem instinktivně vyhýbají, ale domácí mazlíčci své instinkty dlouhodobým šlechtěním a soužitím s člověkem dávno ztratili.
Samostatnou kapitolou typicky domácích otrav jsou jedovaté pokojové rostliny. Jestliže přijde do rodiny pes, zejména štěně, pro které představují jedovaté rostliny zajímavou hračku ke žvýkání, je třeba "prolustrovat" květinovou výzdobu doma a včas odstranit monsteru, filodendron, difenbachii, anturium, aglaonemu, kaly, na zahradě pak zabezpečit azalku, rododendrony, oleandr, amarylis, narcisy, hyacinty, tulipány, kosatce a lilie.
Některé skupiny rostlin mohou obsahovat jedy atropinové, které působí na nervový systém a projevující se suchostí sliznic, rozšířením zornic, motorickým neklidem, poruchami vidění, paralýzou dýchání, útlumem nervového systému a následnou smrtí (rulík zlomocný, blín černý, durman obecný). Jiná skupina rostlin obsahuje jedy solaninové s účinkem na žaludek a střeva a způsobuje zvracení, krvavý průjem, selhání krevního oběhu, útlum nervového systému a dýchání s následnou smrtí (hlízy syrových brambor, lilek černý). Rostliny s nikotinovými jedy způsobují nadměrné slinění, zvracení, průjem, křeče a smrt (tabák viržinský).
Mezi další jedovaté rostliny, se kterými se pes může setkat ve volné přírodě, patří např. tis červený, obsahující jedy taxin a taxifilin, pryskyřník prudký (jed protoanemonin způsobuje zánět střev a žaludku, křeče a útlum dechového centra), oměj šalamounek (jed akonitin patří mezi nejúčinnější jedy na světě a je např. součástí šípových jedů kurare), přeslička bahenní (jed palustrin), starček přímětník (jedy senecionin a senecin), kýchavice černá a kýchavice bílá (obsahující protoveratrin), ocún jesenní (velmi toxický kolchicin s až karcinogenními účinky), mák setý (obsahující kodein, narkotin, papaverin,morfin a další) nebo kulčiba hořká a kulčiba dávivá (které obsahují velmi nebezpečný křečový jed strychnin).
Také veškeré šlechtěné i plané peckoviny i malvicovité rostliny obsahují kyanogenní glykosidy (mandloň obecná, meruňka, broskvoň, vikev). Jed je obsažen v semenech a kůře. Smrt v důsledku poruch srdečního rytmu vyvolá požití náprstníku žlutého a červeného (účinkem kardioaktivních glykosidů - jedů digitalin, digoxin a digitoxin) a v našich podmínkách se pes může otrávit také konvalinkou vonnou (glykosidy), vojtěškou, jetelem lučním, vlčím bobem, koukolem polním nebo břečťanem popínavým (toxické saponiny), thují a jalovcem (toxické sinice) nebo pryšcem chvojkou (toxické terpeny).
 
Prvotní příznaky otrav
Různé jedy vyvolávají odlišné symptomy a dokonce ani požití stejného jedu dvěma psy nemusí mít zcela shodné projevy. Pro laické posouzení toho, zda se jedná o otravu či nikoliv, je prvotním příznakem nadměrné slinění, zvracení, únava, slabost a malátnost, bezvědomí a křeče, postupně se může přidat motorický neklid, poruchy vidění, paralýza dýchání, krvácení z tělních otvorů, zvracení krve, průjem a křeče, přítomnost krve v moči a trusu, krváceniny na jinak bledých sliznicích, spojivce i duhovce, tvorba podlitin, intenzivní krvácení i z malých oděrek. Jinými symptomy mohou být podle druhu jedovaté látky suchost sliznic, rozšíření zornic, útlum nervového systému, selhávání krevního oběhu a poruchy srdečního rytmu.
 
První pomoc
Pokud chovatel zjistí, že jeho zvíře požilo v tuto chvíli jed v jakékoli podobě, je třeba zabránit dalšímu příjmu jedovaté látky, vyvolat zvracení pomocí 3% peroxidu vodíku nebo roztoku soli, hořčice nebo jedlé sody a následně nasadit hladovku s hořkým čajem (kterého pes vypije skutečně jen tolik, kolik potřebuje tekutin) a živočišným uhlím.
Pokud pes pozřel žíravinu, dávení se vyvolávat nesmí!
Jestliže k otravě došlo před delší dobou, je nutné vzít vzorek jedovaté látky, případně zvratků, a spěchat do nejbližší veterinární ordinace. Rovněž, domnívá-li se chovatel, že jeho pes začíná jevit symptomy otravy a dá si to do souvislosti s tím, že pes během procházky pozřel podezřelou věc, je dobré zavolat veterináři a ještě před transportem popsat obtíže, aby se se zmírňováním následků mohlo začít už během přepravy.
Psovi, který upadl do bezvědomí, je nutno vyčistit dýchací cesty a provádět resuscitaci.
 
Na co se bude veterinář ptát
Na stáří, plemeno, pohlaví a přibližnou hmotnost psa; kdy byl pes naposledy očkován; na možné důvody, proč by pes měl být otráven; kde je pes ustájen a zda k němu mají přístup cizí osoby; na typ klinických příznaků, kdy začaly a v případě, že má chovatel více psů chovaných v jednom prostředí, kolik psů má shodné problémy; na to, zda se symptomy zlepšují nebo zhoršují; jestli je znám jed, kterým se zvíře otrávilo, a zda máte od něho obal; množství požitého jedu; kdy jej pes pozřel; zda máte doma volně humánní či veterinární léky; jaké léky či jiné preparáty byly zvířeti v poslední době podávány; kdy naposled byla v okolí provedena deratizace a jestli mohl pes přijít do styku s otrávenými hlodavci.
Je také pravděpodobné, že se veterinář zeptá na značku krmiva a na případné změny stravy, na to, zda pes měl v minulosti podobné problémy, nebere-li v poslední době jiné léky, nebo netrpí-li alergií. (Podle MVDr. Otto Humla)
 
Odborná pomoc
Všechny příznaky otrav mohou splývat s příznaky jiných nemocí, které nemusejí mít s jedy nic společného. Na druhou stranu - otrava je stav, který vždy ohrožuje psa na životě. Pokud se podezření na otravu potvrdí, je další léčba v rukou veterináře.
Proti mnoha jedům existují protijedy. Zásadou při léčbě otrav je důležité objasnění druhu jedu. Jen pokud je znám jed, může být podán protijed – a pak má pes šanci na uzdravení nebo alespoň na snížení následků otravy.Tam, kde jed není rozpoznán nebo pokud neexistuje protijed, je léčba otravy pouze symptomatická, tj. tlumící klinické příznaky.
Může být proveden výplach žaludku, podáván vitamín K nebo krevní transfuze. "Káčko" ve formě kapek se podává s tučnou stravou pro snadnější vstřebání, a to po dobu minimálně pěti týdnů, a nesmí se užívat současně s živočišným uhlím. Po celou dobu léčby musí být psovi podávána řídká, kašovitá strava nevyžadující kousání, aby se dále nepoškozovaly sliznice a nedocházelo k jejich krvácení. Samozřejmostí je, že musí být pes udržován v klidu.
 
Další nástrahy
Otevřené rány - nejčastější příčiny
 
Nejčastější příčinou úrazů s otevřenou ránou (řezných ran, pokousání, střelných ran či následků sražení rychle jedoucím vozidlem) bývají domácí úrazy, psí rvačky, autoúrazy, podzimní hony nebo lidská zloba... Společným jmenovatelem příčin většiny úrazů s otevřenými ranami je však vždy chovatelova nedbalost nebo alespoň nedůslednost.
 
První pomoc
Ať už jsme majitelem, nebo náhodným svědkem, s krvácejícím zvířetem manipulujeme s maximální opatrností. Poraněný pes může být v silném šoku, s čímž souvisejí změny v jeho chování a každý pes může v takové situaci pokousat i vlastního pána.
Otevřenou ránu co nejdříve vyčistíme jemným desinfekčním prostředkem a posoudíme, nakolik je zranění rozsáhlé a bude-li stačit domácí ošetření rány. Pokud jsme si jisti, že situaci zvládneme bez odborné pomoci, použijeme mast na rány. V případě, že silně krvácí, pokusíme se ránu zaškrtit (poznamenáme si čas).
Známých "pět T", doporučovaných pro případ šoku u lidí, musíme aplikovat i u zraněného psa. Pokud možno mu zajistíme ticho, resp. co nejklidnější místo a sami se chováme tak, abychom psa dál neznervózňovali. Další je teplo. Zraněného psa opatrně zabalíme do deky, bundy nebo kabátu. Tekutiny podáme jen tehdy, když si budeme jisti, že je vyloučeno vnitřní zranění. Zajistíme co nejrychlejší transport k lékaři, který psovi podle potřeby podá tišící prostředky.
 
Na co se bude veterinář ptát
Podle zákona schválnosti se úrazy podobného typu stávají v noci, o víkendech a svátcích. Pokud je nutný transport k veterináři, zavoláme tam, abychom lékaře připravili na náš příjezd a případně si nechali poradit, co ještě můžeme pro svého psa udělat během transportu. Veterinář se bude ptát na místo a rozsah zranění, jak k němu došlo a jakého typu rána je, kolik času uplynulo od úrazu, kdy byl pes naposledy očkován, v případě pokousání i na to, zda byli zraněni lidé nebo jiná zvířata, a na stáří, plemeno, pohlaví a přibližnou hmotnost psa.
 
Odborná pomoc
Veterinář v první řadě ránu vyčistí od cizích předmětů a kontaminací, odstraní mrtvou, poškozenou a odumírající tkáň (to je základem pro kontrolu infekce a podporu procesů hojení rány) a posoudí, jakým způsobem ránu uzavře.
Rozhodující pro volbu metody je velikost a umístění rány: pro šití jsou vhodnější místa s volnou pružnou kůží, např. na krku a hrudníku, ale např. na hlavě a končetinách je kůže dostupné k sešití málo. Na těchto místech může veterinář doporučit hojení ran otevřenou cestou, které je také vhodnější i u silně kontaminovaných a infikovaných ran a u defektů s nerovnými okraji. Metody lze kombinovat. V případě rozsáhlejšího poranění musí být psovi část tkáně nahrazena rekonstrukční chirurgickou metodou.
Na případné záněty nebo pro jejich prevenci může veterinář psovi předepsat antibiotika.
 
Domácí péče
Chováme-li psa, musíme být připraveni na to, že dříve nebo později budeme muset v zájmu jeho zdraví vykonávat i ošetřovatelské úkony, které nejsou právě příjemné jemu ani nám. Budeme asistovat u operací, naučíme se dávat injekce, vymývat krvácející poranění, ošetřovat hnisající rány.
Léky, které má pes užívat, podáváme pravidelně podle doporučení. Zpravidla musí mít pes po celou dobu hojení rány ochranný límec, který mu brání olizovat si ránu a tím ji opět infikovat a znehodnocovat stehy. Límec by být z přiměřeně tvárného plastu, který bude snadno udržovatelný, průhledný, aby měl pes přehled o tom, co se děje v jeho blízkosti a se zámkem, který nám umožní snadnou obsluhu a psovi znemožní vyvléknutí. Důležité je správně zvolit velikost límce.
 
Prevence
Abychom ušetřili sobě i psovi podobné trápení, důsledně dbejme na prevenci úrazů. Doma i na zahradě odstraňme všechny potencionálně nebezpečné předměty, o které by se mohl pes zranit, na procházkách používejme vodítko a i pak věnujme zvířeti maximální pozornost.
A pokud jsme sami řidiči, střelci, myslivci, domácí kutilové nebo hospodyňky pracující s nožem, dávejme pozor při své práci nejen na lidi, ale také na psy.
 

Čerpáno z www.planetazvirat.cz

Nebezpečná čokoláda
 

Otrava čokoládou aneb proč nedávat psovi čokoládu.
 
Mnozí z nás milují čokoládu, ale málokdo tuší, jaké látky jsou v této dobrotě obsaženy. A protože máme rádi svoje psy, chceme jim všemožně „přilepšovat“. Většinou to však nebývá ku prospěchu psa. Stačí, když se rozhlédneme a vidíme, kolik denně potkáváme „šťastných“ obézních psů, kteří se sotva valí. Jsou ale pamlsky, které neohrožují zvíře jen nepřímo obezitou, ale mohou způsobit samy o sobě vážné zdravotní potíže a mnohdy i smrt zvířete.
Také odměňujete svého miláčka čokoládou? Neodoláte, když baštíte tuhle dobrotu, abyste se rozdělili se svým psem? Možná, že po přečtení tohoto článku si uvědomíte nebezpečí a přestanete hazardovat s jeho zdravím a životem. Smyslem článku je upozornit na potenciální nebezpečí, ne však vyděsit majitele psů tak, aby s každým olíznutým drobečkem čokolády běželi k veterináři. I když je někdy možná lepší zbytečně běžet, než si pak vyčítat, kdybychom nešli.
 
Tak a teď trochu „odborně“:

Čokoláda obsahuje látky, které jsou pro psa ve vyšších dávkách toxické. Jedná se o alkaloidy – metylxantiny, zejména theobromin a kofein. Jsou to látky působící na srdeční činnost a na centrální nervový systém a rychle se vstřebávají z trávicího traktu. Theobromin i kofein se vyskytují v kakaových bobech, semenech koly a čajovníkových lístcích. Obě tyto látky mají mutagenní účinek, to znamená, že mění genetickou informaci, obsaženou v buňkách. Mají negativní vliv na rozmnožování, při pokusech na myších a krysách snižovaly tvorby spermií a vysoké dávky u březích samic způsobovaly pokles porodní hmotnosti mláďat a jejich menší životaschopnost. Stále ještě není mezi chovateli dostatečně známo, jak nebezpečné je podávání čokolády psům. Je i dost případů, kdy zvíře zkonzumuje větší množství čokolády v nestřeženém okamžiku, zejména je to problém u štěňat. Čokoládu může psovi nabídnout také malé dítě.
 
Pokud pes sní dostatečně velké množství čokolády, dochází u něj k projevům otravy. V první fázi je pes žíznivý, má průjem a zrychlenou srdeční činnost. Tyto příznaky se zesilují, pes je hyperaktivní, hodně močí, zrychleně dýchá a modrají mu sliznice. Dále nastupují poruchy koordinace pohybů, třes, zvýšení tělesné teploty a křeče – to už jsou projevy velmi těžké otravy. Zvíře může bez pomoci veterináře uhynout v komatu na srdeční a dechovou zástavu. Méně často se otrava projevuje zpomalením srdeční činnosti. Kromě toho může pozření čokolády, díky vysokému obsahu tuků, vyvolat akutní zánět slinivky břišní.
První známky otravy se projevují do 6-12 hodin po pozření. Nejnebezpečnější je kakaový prášek, pak čokoláda na vaření, hořká a mléčná čokoláda. Nejnižší obsah metylxantinů je v čokoládě bílé. Čokoláda na vaření je asi 10x jedovatější než čokoláda mléčná. V testech toxicity byly stanoveny smrtelné dávky pro psa. Pokud výsledky těchto testů vztáhneme na psa o váze 5 kg, pak pro celou polovinu pětikilových psů, kteří sní asi 100g hořké čokolády (=1 tabulka), je tato dávka smrtelná. U čokolády na vaření stačí při stejné váze psa asi 40g, u mléčné je to asi 250g. Mírné příznaky se mohou objevit už po pozření asi 50g mléčné, 20g hořké a 7g čokolády na vaření. (Uvedená množství jsou pouze orientační, každý pes je jiný, některému stačí mnohem méně, jiný je zase odolnější).
#
A nyní rady, jak postupovat, když zjistíme, že náš pes snědl čokoládu?
Není nač čekat, zejména pokud se jedná o větší množství. Čím dřív se s tím začne něco dělat, tím větší je šance, že se podaří psa zachránit. Pokud to zjistíme nejpozději do 4 hodin po tom, co pes čokoládu snědl,  bývá účinné vyprázdnění žaludku. I když existují způsoby, jak přimět psa ke zvracení různými „domácími“ způsoby, je lépe nechat to na veterináři, protože má k tomuto účelu účinné preparáty a jen on posoudí, zda je dobré u psa zvracení vyvolávat. V době, kdy již nastoupily účinky jedu je totiž pro psa zvracení nejen neúčinné, ale i velmi nebezpečné, protože hrozí vdechnutí zvratků. Pokud uplynuly více jak 4 hodiny od pozření čokolády, je třeba psa neprodleně dopravit k veterináři. Ve vážnějších případech vyžaduje stav našeho psa několikadenní hospitalizaci a nepřetržité sledování (samozřejmě záleží na jeho stavu).
A jak vyvolat u psa zvracení, pokud ho přichytíme těsně po činu nebo víme, že to nemůže být déle než hodina, kdy čokoládu zbaštil?
Veterinář radí vpravit 1-1,5 polévkové lžíce peroxidu vodiku 3% psovi do krku. Mělo by to vyvolat zvracení. Není to, pravda, návod pro každého, protože každý pes je jiný a funguje na něj něco jiného, ale třeba vám to jednou pomůže….
 
(Čerpáno z práce MVDr. D. Dvořákové: Toxicita metylxantinů- intoxikace psů a koček čokoládou, uveřejněné ve Veterinářství 8/2001)

 

 
#

Novotvary kostí

Termín osteosarkom v lékařské terminologii znamená primární kostní nádor. Přípona sarkom znamená, že se jedná o zhoubný nádor, který již velmi časně po svém vzniku tvoří metastázy kdekoli v těle. Nejčastěji postihuje dlouhé kosti končetin, ale s tímto onemocněním se můžeme setkat i na jiných částech těla. Dnes rozeznáváme čtyři primární zhoubné kostní nádory. Je to osteosarkom (OSA), chondrosarkom, fibrosarkom a hemangiosarkom. Naneštěstí jsou kostní nádory ve velké většině zhoubné, pouze v malém procentu jde o procesy benigní jako je osteom nebo chondrom.
Příčiny vzniku zhoubného nádoru kostí nejsou dnes přesně známé. Jedna teorie pokládá za hlavní příčinu vliv genetický či působení viru. Jiná teorie považuje za vyvolávací faktor opožděné uzavření růstových chrupavkových zón na dlouhých kostech končetin. V literatuře byla také doložena jistá spojitost zmíněného onemocnění s frakturou, kterou byla kost postižena někdy v mladším věku. Velmi zajímavá je skutečnost, že onemocnění se vyskytuje častěji u velkých a obřích plemen. Osteosarkom může také postihnout menší plemena, ale ta mají 20krát menší pravděpodobnost rozvoje OSA. Plemenná predispozice nehraje příliš významnou roli. Mnohem důležitější je velikost a vlastní váha jedince. Pro úplnost zde ještě uvádím průměrný věk pacientů, který se pohybuje mezi 7 a 9 roky. Včasná diagnostika umožní neprodleně zahájit léčbu. Nejčastěji pacienti vykazují kulhání a velkou bolestivost na postižené končetině. Léčba této bolestivosti je neúspěšná při použití běžně používaných analgetik. Často již v ranných stádiích onemocnění lze zaznamenat otok měkkých tkání kolem postiženého místa. Nejčastěji je postižena ramenní a vřetenní kost na hrudní končetině a stehenní nebo holenní na pánevní končetině. Důkladné ortopedické vyšetření nám pomůže nemoc odlišit od běžnějších příčin kulhání. Proto je nutno takového pacienta podrobit rentgenologickému vyšetření. Na rentgenogramu obvykle bývá typický nález, který se nikdy nešíří přes kloubní štěrbinu. Pro definitivní diagnózu je nutno odebrat pomocí biopsie reprezentativní vzorek. Jestliže se potvrdí konečná diagnóza v podobě osteosarkomu, je důležité začít neprodleně léčbu. OSA je vysoce biologicky agresivní. Právě tato vlastnost je odpovědná za velké riziko možných metastáz v jiných částech těla. V angličtině je znám termín "staging", což je diagnostický postup pro vyloučení případných metastáz, které se nejčastěji nacházejí v plicích. Ale mohou se vyskytnout kdekoli jinde. Celkové vyšetření zdravotního stavu zahrnuje hematologii, biochemii a kompletní vyšetření moči. Konkrétně pátráme po metastázách v dutině hrudní pomocí rentgenu a v dutině břišní pomocí ultrasonografu. Dále se nesmí zapomenout na regionální mízní uzliny, například pokud je postižena hrudní končetina nesmí pozornosti ujít axilární mízní uzlina. Dnešní dokonalejší technika jako počítačová tomografie či magnetická rezonance, pomůže přesněji určit přítomnost metastáz. Pokud se někde na těle prokáže metastatické ložisko, terapie se nedoporučuje.
Léčba je založena na kombinaci několika přístupů. V první řadě je to chirurgické vyjmutí postižené tkáně. Dále se provádí radioterapie postižené tkáně pomocí kobaltového zářiče. Bohužel tato technika je pro veterinární medicínu dostupná pouze v zahraničí. Další dostupnou a velmi uplatňovanou metodou je, stejně jako v humánní medicíně, chemoterapie v návaznosti po chirurgickém vyjmutí patologické tkáně.
Chirurgické řešení kostních nádorů hraje nejdůležitější roli. Bohužel, až na výjimku, je nutno provést amputaci celé končetiny, aby se bezezbytku odstranila veškerá patologická tkáň. Jedině tak jsme si jisti, že došlo k odstranění všech nádorových buněk. Zde se majitel většinou takového zákroku zalekne a s amputací nesouhlasí. Převládá, dle mého soudu, nesprávný názor, že by došlo k trápení pacienta, a že by chůzi po třech končetinách nezvládl. Vzhledem k tomu, že pacient v době diagnózy postiženou nohu již nezatěžuje a chodí po třech, je tato námitka neopodstatněná. Chceme-li při této nemoci pomoci, je amputace nezbytná. Z našich zkušeností vyplývá, že psi tento zákrok tolerují velmi dobře a kromě odstranění vlastní patologické tkáně, odstraníme také zdroj velmi silné traumatizující bolesti.
Jestliže nelze z nějakého důvodu zákrok provést, tlumíme bolestivost použitím nesteroidních antiflogistik nebo opiátů. Samotná nesteroidní antiflogistika jsou v tomto případě velmi slabým analgetikem. Na trhu je dostupný medikament v podobě opiátové náplasti, která po nalepení na kůži uvolňuje účinnou látku až 5 dní. Po této době je potřeba náplast vyměnit.
Důležitou roli v terapii kostních tumorů hraje, stejně jako v humánní medicíně, chemoterapie. Používá se pouze ve spojení s chirurgií. Samotné použití chemoterapie nepřináší efekt a neprodlouží život pacienta. Při použití chemoterapeutik nedochází k vypadávání chlupů. Obecně lze říci, že podávání cytostatik je psy dobře tolerováno a nežádoucí účinky, jako například zažívací potíže nebo dočasné poruchy krvetvorby, nejsou příliš časté.

Nádory kostí patří ve veterinární medicíně k neoplaziím s nejhorší prognózou. Pokud se léčba omezí pouze na podávání léků tišících bolest, průměrný čas přežití od stanovení diagnózy je 1 až 3 měsíce. Kombinací chirurgického přístupu a chemoterapie se průměrný čas přežití pohybuje mezi 235 a 366 dny. Radioterapie není v ČR dostupná.

Převzato z odborné literatury

tak si čtu o nemocech...

Neroste vaše štěňátko příliš rychle?

 štěně

 

Kolik má vážit? A kdy? Není malé? Nebo příliš velké? Je jeho hmotnost normální?

Každý majitel štěněte zkoumavě prohlíží čtyřnohou kuličku, která se den za dnem stále zvětšuje. Jak to tedy vlastně je?

Štěňata malých a středních plemen rostou a téměř o nich nevíme. Ale jak vypadá vývoj štěňat velkých a obřích plemen. Je mnohem pozvolnější a trvá mnohem delší dobu. Má svá specifika a spoustu prostoru pro chyby ve výživě.

Pes je z pohledu výživy dospělý ve chvíli, kdy dosáhne 90% hmotnosti, kterou by měl v dospělosti mít. V této době je také vhodné přejít na krmivo pro dospělého psa. V případě, že krmíme granulovaným krmivem vyšší třídy, doporučení výrobce pro přechod na recepturu pro dospělé psy se většinou kryje právě s termínem dosažení 90% hmotnosti dospělého psa. Nejintenzivnější období růstu prodělává pejsek těsně po porodu, kdy do 7 až 9 dne, pokud má fena dostatek kvalitního mléka, zdvojnásobí svou hmotnost. Další patrný vrchol je od 2. do 6.měsíce věku. Štěně nám v tomto období roste prakticky před očima.

Orientačně: velká plemena (od 25 do 45kg v dospělosti) by měla ve čtyřech měsících věku dosáhnout 16% své hmotnosti v dospělosti, plemena obří (nad 45kg v dospělosti) dosahují 15% hmotnosti dospělého psa již v měsících dvou. Největší nebezpečí z pohledu vlivu nevyrovnané nebo nesprávné krmné dávky je zažehnáno po 6 měsíci věku. Tempo růstu se s věkem postupně snižuje.

Byly popsány stohy papíru o nutnosti pozvolného vývoje mladých psů s ohledem na vývoj kostry a svalové soustavy. Růst mladých jedinců by neměl být ani příliš pomalý, ani příliš rychlý. Ideální je optimální střed. Jak ale poznáte, že je Váš pejsek právě tak akorát? Doporučuje se srovnávat jedince se sourozenci s vrhu, s jedinci v rámci plemene. Při porovnání se doporučuje brát v úvahu pohlaví jedince (fenky jsou zpravidla drobnější a menší než psi). Teoretická doporučení je ale poměrně nesnadné uvádět do praxe, když není s kým porovnávat.

Zkusíme najít řešení. Mohla by jím být tabulka, kterou zpracovala jedna nejmenovaná firma, která není neznámou značkou. Tabulka se sice vztahovala k dávkování krmiva, avšak uvádí i údaje momentální hmotnosti štěňat, která je vztažena k věku. Dávkování krmiva bylo z tabulky odstraněno a vznikla orientační tabulka s údaji, kolik že by štěně v x-tém měsíci života vlastně mělo mít kilogramů. Tak bychom mohli při kontrole přijít na to, jestli není něco v nepořádku. U čistokrevných psů je předpokládaná hmotnost psa v dospělosti známa. Obtížnější situace je u kříženců, ale pokud bychom mohli vyjít z % dosažené hmotnosti ve 2 nebo 4 měsíci věku (jestli mám vyroste obr nebo jen velikán je na štěňátku zřejmé), mohlo by to pomoci v orientaci také majitelům tzv. bezpapíráků.

Hodnoty v tabulce představují momentální hmotnost štěněte v závislosti na jeho věku a předpokládané hmotnosti v dospělosti.

tabulka hmotností psů

článek byl převzat z www.mujpes.cz

zkrácen a upraven 

O výživě psů

Častým dotazem od majitelů štěňat, kteří docházejí do našich kurzů pro štěňata, bývá čím a jak často krmit.
Otázka výživy psů je otázka přímo na tělo. Co člověk, to jiný názor, ale nejen co „člověk“, ale co odborník, to jiný názor. A teď se v tom normální člověče vyznej!
Často slýchám větu:
#„My chceme pro svého pejska jen to nejlepší. Poraďte, co koupit. Máme psovi „vařit“ nebo koupit granule? My to totiž zatím děláme tak, že ráno dostane pacholíka, v poledne maso s rýží, odpoledne třeba chleba s máslem ke svačině a večer konzervu s těstovinami. No a kromě toho má celý den k dispozici v misce granule, aby neměl chudák hlad. Ale krmit jen těmi granulemi, to přece nejde, vždyť je to chudák pes, když by dostával jen ty sušenky“.
No a teď raďte!
Já jsem ve věcech výživy také laik a sama nevím, kterému odborníkovi bych měla věřit. Navíc cítím, že v některých názorech se také odráží propagace toho krmení, které zrovna onen odborník prodává. No a teď jak z toho ven?
A tak jsem se rozhodla, že pro vás vyhledám postupně nějaké odborné články, ať si můžete udělat názor sami. Rozhodně až přijdete příště na cvičák s pejskem, tak mě za moje povídání nebijte.
Já osobně krmím granulemi, vybrala jsem značku, která mým psům vyhovuje, a pokud nenastane nějaká zásadní změna v kvalitě tohoto krmení, tak u této značky také zůstanu. Jídelníček psům „vylepšuji“ občas sýrem, sem tam dávku granulí „ovoním“ masem nebo teplým vývarem s kuřecími skelety. Tohle dělám většinou celou zimu, aby měli psi teplou stravu. Dospělého psa krmím jednou denně večer, malého dvakrát denně, ráno dostane menší část denní dávky a večer tu větší. Granule vlhčím, jak už bylo řečeno v zimě vývarem, v létě vlažnou vodou. Nikdy nenechávám psovi krmení #k dispozici po celý den a snažím se krmit přibližně ve stejnou dobu. Když musím do práce, dopřávám psům sušené vepřové uši, nožičky, záuší nebo šlachy. Při výcviku používám jako pamlsky většinou kousky masa – například vařené kuřecí žaludky a srdíčka, nakrájená na kousky. Pokud nemám maso, tak malé kousky libového salámu nebo tvrdého sýra. Když náhodou není k dispozici ani tohle, odměňuji piškoty rozlámanými na menší kousky. Ale jak říkám, maso je maso. Jenže znáte to, někdy člověk nestíhá, a protože bez odměn v kapse to nejde, tak v nouzi vezmu za vděk i granulemi. Ale to dělám zcela výjimečně. Pokud je pejsek odměňován při výcviku víc, je někdy dobré mu trochu snížit denní dávku, protože i ty pamlsky bychom měli počítat do krmení. Nejhorší jsou totiž psi, kteří mají nadváhu. Tedy velmi kulantně řečeno. Hlavně ve štěněčím věku je nutné dbát na výživu a na množství krmení, abychom nenechali psy se přejídat. Někteří pejsci totiž nemají nikdy dost a stále žebrají a tváří se, jako že dlouho nejedli. Na to tedy dávejte obzvláště pozor.
 

#

Ale nyní k článkům odborníků:
 
A další článek, 
 

 


#
 

Další povídání o výživě a názory na krmení jsem  pro vás stáhnula z webové stránky

www.hafani.cz, jeho autorkou je paní  Simona Exnerová. Předpokládám, že ani ona by se nezlobila, že použiju její povídání. Čtěte tedy, chcete-li, další názory a přemýšlejte.

Další článek, který si můžete přečíst, byl převzat z internetové stránky. Bohužel je to už déle, co jsem na něj narazila, a tak si nepamatuji, z které webové stránky jsem ho stáhla. Jeho autorkou je Michaela Flégrová, chovatelka. Věřím, že by neměla nic proti tomu, že jsem část jejího povídání převzala a použila pro vás. Jsou v něm názory a zkušenosti chovatelky, které stojí jistě za úvahu věnovat jim pozornost.
 
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

VÝŽIVA PSA - ÚVOD

Každý, kdo se rozhodne pořídit si psa, by měl kromě jiného také vědět, čím ho bude krmit. Jednotlivé úseky psího života kladou různé nároky na výživu. Rozdíl je také ve velikosti plemene, které si pořídíme.

pejsek

Je všeobecně známo, že pes je masožravec, a proto se někteří novopečení majitelé domnívají, že čím víc masa jejich štěňátko dostane, tím lépe. To platilo především pro dobu před r. 1989, kdy v naší republice nebylo možné koupit granule pro psy nebo konzervy. Psi byli krmeni většinou tím, co měla k jídlu celá rodina, v lepším případě se vařilo pro psa zvlášť. Pes může být odchován i na vařené stravě, ale je třeba dodržovat určitá pravidla. Čisté maso obsahuje velké množství bílkovin, ale má nedostatek ostatních složek potravy – hlavně vlákniny a uhlohydrátů. Proto je zcela nezbytné při vařené stravě dodržovat poměr jednoho dílu masa na dva díly přílohy. Pokud dostane rostoucí pes delší dobu jen maso, dochází k závažným poruchám růstu kostí a kloubů, které mohou vyústit až v totální selhání pohybového aparátu. Štěňata s takovou „rachitidou“, jako se tomuto stavu lidově říkalo, byla velice často ošetřována právě v předrevolučním období. V dnešní době se s tímto problémem už nesetkáváme, přesto především výživě velkých plemen psů je třeba věnovat zvýšenou pozornost.

pejsek s kostí

Obecně platí, že každé štěně, které si od chovatele přineseme ve věku zhruba 7 týdnů, by mělo být minimálně jeden měsíc 4x až 5x denně. Pokud zvolíme krmení konzervovanou stravou – tzn. granule a konzervy, rozdělíme jeho krmnou dávku tak, že ráno, v poledne a večer dostane větší část a na dopolední a odpolední svačinu připadne menší část krmení. Denní krmnou dávku vyčteme na obalu zvolené suché stravy nebo konzervy podle stáří a velikosti plemene. Při výběru značky krmení rozhodně je doporučeno poradit se s veterinárním lékařem.V dnešní době je obrovský výběr granulovaného krmiva, které jsou však rozdílné jak v kvalitě, tak i v ceně. Pokud se majitel štěněte rozhodne pro nejlevnější variantu granulí, může se stát, že jeho štěně bude mít zdravotní problémy.

štěňátko papá

VÝŽIVA PSA – VELKÁ A MALÁ PLEMENA

Rozdíl ve výživě jedince malého a velkého plemene spočívá v rozdílné úrovni metabolismu a růstových potřeb. Například štěně yorkshirského teriera roste a dospívá rychleji a jeho tělesná konstituce neklade vysoké nároky na vyvážené množství minerálních látek v jeho stravě. Naopak například štěně leonbergra roste z počátku rychle, ale jeho tělesný růst bude zcela ukončen přibližně ve dvou letech. Jeho hmotnost, a tedy enormní nárůst tělesné hmoty během dospívání, klade velké nároky na kvalitu výživy a její vyvážení z hlediska obsahu minerálních látek a energie. Musíme si uvědomit, že štěně leonbergra váží při odstavu od matky 5x více než dospělý yorkshirský terier.Neznamená to, že malého psa můžeme krmit čímkoliv. Pokud dojde k vážnému porušení dietních zásad, můžeme i malému psu způsobit opravdu zásadní zdravotní problémy. Obecně platí, že jestliže budeme věnovat výživě štěněte ať už malého nebo velkého plemene zaslouženou pozornost, bohatě se nám to vrátí v podobě zdravého pejska.

Tytyty

V dnešní době je možné zakoupit různé značky suchého krmení určeného přímo pro štěňata malých plemen. Takto označená krmiva patří většinou mezi dražší značky, ale jak bylo vysvětleno v úvodu, v této etapě života psa hraje výživa zásadní roli a není dobré na ní šetřit. Malé štěňátko také nemá velkou spotřebu, takže zdánlivě drahý pytel vystačí na delší dobu. Kvalitnější krmiva jsou většinou koncentrovanější, takže pro nasycení stačí psovi menší množství. Stejně jako pro malá plemena jsou určeny jiné druhy i pro plemena velká. To, co bylo řečeno výše, platí zde dvojnásobně. Finanční nároky budou ale u kvalitních značek podstatně vyšší a zodpovědný chovatel na to upozorní zájemce o štěňata předem. Novopečený majitel, který zakoupí kvalitní krmivo a chce pro své štěně to nejlepší, má často pocit, že jednostrannou stravou svého psa o něco ochuzuje. Takže začne svému miláčkovi dávat ještě tvaroh, vejce, vařené maso aby mu přilepšil. Tím ale narušuje onu rovnováhu mezi příjmem minerálních látek a energií, kterou zajišťují ve správné míře kvalitní granule. Proto když zpestřování stravy, tak jen ve velmi malé míře formou pamlsků.

pejsek s miskou

VÝŽIVA STÁRNOUCÍCH ZVÍŘAT

Stejně jako se mladý jedinec vyvíjí a roste, dospělý organismus stárne. V průběhu stárnutí se zvyšuje náchylnost k onemocněním a snižuje se životaschopnost zvířete. Jedná se o proces, který probíhá u každého jedince jinak – je tedy velmi individuální. Rozdílný průběh je podmíněn geneticky a vlivy vnějšího prostředí. Jedním z nich je i výživa. Její kvalita je velice důležitá a je to jeden z faktorů, které může majitel přímo ovlivnit. Úroveň výživy ovlivňuje některé orgánové systémy přímo (trávicí systém) nebo nepřímo prostřednictvím vstřebaných živin (játra, ledviny, slinivka břišní, kůže, imunitní systém, pohybový aparát). V trávicím systému probíhají při stárnutí některé změny, které ovlivňují kvalitu zpracování potravy – snižuje se produkce slin, snižuje se sekrece žaludečních šťáv, zhoršuje se stav střevní sliznice a důsledkem toho se snižuje vstřebávání živin a jejich využití. Proto by potrava měla být lehce stravitelná s vyšším zastoupením vlákniny pro zlepšení střevní peristaltiky. Ledviny a játra jsou dalšími, v době stárnutí, velmi zatěžovanými orgány. Jejich úkolem je odstraňovat zplodiny z organismu. Nevhodnou stravou se zvyšuje jejich zatížení, a tím se také zkracuje jejich životnost. Poměrně vysoký počet stárnoucích zvířat trpí obezitou, což je další faktor ovlivnitelný složením stravy. Majitel psa má dvě možnosti – může zvířeti připravovat domácí stravu nebo využít některého krmiva pro seniory v podobě konzerv nebo granulí. V případě, že je zvíře schopno granule nebo konzervy přijmout, je vhodné vybrat ze široké nabídky krmiv pro seniory, neboť tam jsou zohledněny výše uvedené poznatky a složení krmiva nejlépe odpovídá požadavkům stárnoucího organismu. Pokud z jakéhokoliv důvodu zvíře nebo majitel odmítá tato krmiva, je možné připravit domácí stravu.Vždy je ale doporučováno se poradit s veterinárním lékařem o nejvhodnějším složení domácí stravy vzhledem ke zdravotnímu stavu daného psa.

Ke článkou byly použity podklady z http://www.vaseveterina.cz/ a upraveny.

granulky pro pejsky

Léto a vnější parazité

Parazity dělíme na dvě základní skupiny – vnitřní (endoparazity) a vnější (ektoparazity).

Nejen ptákem živ je čmelík

Čmelíci jsou původně parazité některých divoce žijících ptáků. Ve volné přírodě se vyskytují zejména v hnízdech vrabců domácích (Passer domesticus), špačků obecných (Sturnus vulgaris) nebo holubů skalních (Columba livia). Z volně žijících ptáků se pak šíří i do domácích chovů okrasného ptactva a drůbeže a hojně napadá slepice, krůty, kachny i domácí holuby. Zejména čmelík kuří, který patří mezi tzv. obligatorní (nucené) vnější parazity, se živí sice převážně krví ptáků, ale v případě přemnožení nebo při nedostatku vhodnějších hostitelů napadá savce, tedy i psa a dokonce i člověka.

Život a smrt čmelíka

Čmelík kuří (Dermanyssus galinae) je drobný roztoč bílé až žlutohnědé barvy. Samice měří 0,7 mm na délku a 0,4 mm na délku, samec 0,6 mm a 0,3 mm. Po nasátí krve se čmelíci zbarví jasně červeně až rubínově a zvětší svůj tělesný objem až na 1 mm. Hřbetní štítek samice nese 15 párů jehlovitých štětin. Krev sají jak dospělí jedinci, tak i jednotlivá vývojová stádia s výjimkou šestinohé larvy.

Samička klade vajíčka jednotlivě v hnízdech nebo ve škvírách. Při teplotě 23°C se během tří dnů líhnou šestinohé larvy, které se bez dalšího sání za 24 až 30 hodin svléknou v osminohé protonymfy. Ty pak vyhledávají hostitele a sají krev. Za dalších 24 hodin se svlékají v deutonymfy. Deutonymfy se po nasátí krve za 36 až 50 hodin svlékají v dospělé jedince.

Nebezpečné kousnutí

Bodnutí savce těmito roztoči není příliš bolestivé, ale způsobuje nepřiměřenou místní alergickou reakci vedoucí až k velmi svědivým zánětům, jejichž následkem mohou být po delší době změny na kůži, které se podobají ekzému. Napadení psi jsou především navečer a v noci velmi neklidní, často se škrábou. Při masivním napadení může dojít k chudokrevnosti, zvířata jsou apatická. Následkem neustálého škrábání může dojít ke vzniku drobných kožních poranění, do kterých se druhotně snadno zavleče infekce. Při masivním napadení mohou vznikat skutečné ekzémy až dermatitidy.

Protože se přes den čmelíci zdržují mimo tělo hostitele (spí ve vrstvě trusu, v hnízdě, seně nebo na slámě, a krev sají v noci), bývá obtížné je určit jako původce kožních potíží. Podezření na napadení čmelíky si lze v srsti psa ověřit po setmění, posvítí-li si chovatel např. baterkou, protože parazit je viditelný i pouhým okem.

K napadení člověka dochází buď při práci v kurnících, nebo při přemnožení čmelíků ve vrabčích či holubích hnízdech na římsách a fasádách domů, odkud často masivně pronikají do bytů. Ze psů mívají nejčastěji čmelíky ti jedinci, kteří žijí na dvorech společně s drůbeží.

Z čmelíka kuřího byl prokazatelně izolován virus koňské encefalitidy, encefalitidy St. Louis i klíšťové encefalitidy, a byla potvrzena možnost jejich přenosu na hostitele.

Léto a vnější parazité

Ochrana a léčba

Ptáci a jejich hnízda mohou být zdrojem dalších krevsajících roztočů, jako je Haemogamassus nidi a Eulaelaps stabularis. K likvidaci roztočů v bytě postačují jednorázový desinfekční zásah. Používají se přípravky na bázi organofosfátů (např. Metathion). Pro účinnou likvidaci zdroje nákazy je nutné odstranit nejen ptačí hnízdo, ale i vrstvu trusu na nocovišti holubů.

Pro léčbu následků napadení roztoči se používají speciální přípravky, které doporučí veterinární lékař. Může to být insekticidní pudr, který se aplikuje přímo do srsti postižených psů, nebo některý z řady dalších moderních preparátů.

Současně je třeba zničit možná útočiště čmelíků (např. v psí boudě apod.), odstranit nebo aspoň důkladně vydezinfikovat všechny podložky z pelechu psa a zlikvidovat čmelíky také na dalších hostitelích. Typ přípravku vhodného k dokonalé očistě prostředí, ve kterém se pes nachází a kde byl čmelíky napaden, je vhodné nechat si rovněž doporučit veterinářem. Velmi důležité je vyhledat zdroj zamoření, protože bez jeho likvidace by mohlo být ošetření jen krátkodobé. Při aplikaci je potřeba dbát přesných pokynů výrobce a veterinárního lékaře, aby byl účinek dokonalý a zároveň neohrozil ostatní živé tvory. Při slabém zamoření se doporučuje opakování aplikace přípravků zhruba po půlroce, při silnějším zamoření jednou za tři měsíce.

Prevence

Chová-li někdo ať užitkové nebo okrasné ptactvo, měl by věnovat náležitou péči hygieně chovu. Klece a kurníky je třeba pravidelně čistit, dlážky asanovat desinfekčním prostředkem (Savo, BioKill, horká voda s louhem) a stěny i strop čas od času vystříkat např. Biolitem. Stejně jako na blechy, vši, všenky, zákožky a jiné vnější parazity, je i na čmelíky účinný sprej Diffusil V-MR. Důkladnou očistu je vhodné provádět tehdy, když jsou "domácí" mimo svůj příbytek, protože výše zmíněné přípravky jsou při vyšší koncentraci škodlivé nejen pro hmyz, ale i ptáky a savce.

V bytech městského typu se rozhodně nedoporučuje krmit divoce žijící ptactvo na svých oknech a římsách v blízkosti okenních parapetů a rovněž půdní prostory by měly být dobře zabezpečené proti hnízdění zejména holubů. Pokud už někdo musí na půdu, která je přístupná ptákům, rozhodně by s sebou neměl brát svého psa. Chrání tak nejen jeho, ale i sebe a svou rodinu.

(Převzato z www.planetazvirat.cz)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z různých webových stránek jsem pro vás připravila informace o parazitech. Zde je první článek:

Blechy a klíšťata

Další článek je o stejném tématu, a i když v některých částech článku najdete téměř stejné informace jako v článku prvním, jistě stojí za to si ho přečíst.

Jaro a vnější parazité 

I další článek se věnuje tématu parazitů. Je převzat z webové stránky www.casopis.planetazvirat.cz

Léto a vnější parazité

Další článek se věnuje tématu vnitřních parazitů.

Vnitřní parazité

 

PLÍSNĚ

Dermatofytozy neboli plísňová onemocnění kůže postihují nemalou část pacientů přicházejících do veterinárních ordinací s kožními problémy.
Plísní se u zvířat vyskytuje více druhů, nejčastěji Microsporum canisa Trichophyton mentagrophytes. Nejčastěji se setkáváme s plísní u koček a malých hlodavců – morčat a králíků.
 
Je velice důležité, aby majitel, který se přinese kočičku např. z útulku, ji nechal co nejdříve prohlédnout veterinárním lékařem. Ten si může všimnout i zatím malých kožních změn a zahájit včas léčbu. Totéž platí pro rodiče, kteří koupí svému dítěti morčátko nebo králíčka ve zverimexu. Tato prohlídka nového člena rodiny je důležitá i proto, že dermatofytozy jsou přenosné na člověka a rizikovou skupinou jsou lidé s ještě ne zcela vyvinutým imunitním systemem – děti a také starší nebo nemocní lidé.
 
Klinické příznaky zahrnují vypadávání srsti, šupinatění kůže, kožní léze mohou mít typický kruhový tvar. Nejčastěji se první místa objeví na hlavě, uších a končetinách.
 
V první fázi onemocnění kůže nesvědí, až když se později přidá sekundární bakteriální infekce, začíná se postižené zvíře intenzivně drbat, čímž si potíže ještě zhorší.
 
Diagnostika se provádí odběrem vzorku srsti a jeho kultivací na tzv. DTM mediu, kde plíseň vyroste a dochází ke změně barvy media ze žluté na červenou. Pokud se dermatofytoza potvrdí, přistupujeme k léčbě, která je sice účinná, ale zdlouhavá. Léčba může být lokální - aplikací tzv. antimykotik ve formě spreje nebo roztoku. Tato varianta předpokládá úplné ostříhání zvířete, aby účinná látka mohla působit.
 
Pokud to není možné nebo je lokální terapie neúčinná, příp. postižení příliš rozsáhlé, je třeba zahájit podávání antimykotik celkově, a to ve formě tablet nebo roztoku. Léčba trvá většinou 8 týdnů, po prvních 4 týdnech se stav zlepší, ale je nutné léčbu dokončit, jinak se onemocnění může vrátit. Vzhledem k náročnosti celkové léčby pro organismus je vhodné po skončení léčby provést odběr krve na jaterní a ledvinné testy.
 
Velmi důležitá je také důkladná sanace okolí – vyprat pelíšek a desinfikovat průběžně prostor kde zvíře žije. Všichni členové rodiny, kteří jsou v kontaktu s nemocným zvířetem, by měli dodržovat osobní hygienu.
 
Při léčbě a prevenci druhu Microsporum canis je též u nás možné použít vakcinaci, a to u psů a koček.
 
Informace převzaty z http://www.vaseveterina.cz/

PORUCHA SLINIVKY

Co to je porucha slinivky (exokrinní pankreatická insuficience (EPI).
 
Jedná se o poměrně vzácnou poruchu vstřebávání živin ve střevě, která je způsobena nedostatkem pankreatických trávicích enzymů (pankreas = slinivka břišní).
 
Tyto enzymy rozkládají potravu na jednoduché živiny, které jsou pak vstřebávány stěnou střeva do krve. Pokud nejsou enzymy přítomny v potřebném množství, zvíře může mít k dispozici velké množství kvalitní stravy, kterou ale nedokáže využít.
Z toho také vyplývají klinické příznaky onemocnění – výrazně zvýšená chuť k jídlu, hubnutí, časté kálení velkého objemu trusu. Trus je průjmovitý, má hnědou až žlutou barvu, je mastný a odporně zapáchá. Postižení jedinci mají matnou a suchou srst. Pozorujeme zvýšenou žízeň a častější močení, pokud je další komplikací cukrovka.
 
Predisponovaným plemenem je německý ovčák.
 
Slinivka břišní jedince trpícího touto chorobou bývá atrofovaná, příčinou může být proběhlý zánět, méně často nádor.
Pro stanovení diagnozy nestačí provést pouze běžná laboratorní vyšetření vzorku krve, jak se to provádělo dříve, neboť hladina pakreatické amylázy (enzymu) bude vyšší i v jiných případech. Je nutné provedení specifického testu – stanovení imunoreaktivity trypsinu (TLI), který se provádí z trusu a je zcela přesný.
 
Léčba je jednoduchá a velmi účinná – spočívá v podávání slinivkové diety v kombinaci s přídavkem komerčně vyráběných pankreatických enzymů ke každému krmení.
 

Informace převzatá z http://www.vaseveterina.cz/

Téměř pravidelně se setkáváme na našich kurzech pro štěňata s otázkami, jak krmit štěně, co mu přidávat, jak mu přilepšovat, čím krmit a spoustou dalších otázek, týkajících se krmiva.

Je těžké na některé otázky odpovídat, protože většina novopečených majitelů štěňátek si načetla spousty informací z dostupné literatury, dostala spoustu rad od chovatelů a také veterinářů, kteří distribuují spousty preparátů.

Názorová polemika se tedy promítá při diskusích. A tak jsme se rozhodla, že vyhledám nějaké odborné články, které se této problematiky týkají.

A zde je tedy výběr, dovolila jsem si použít odkazy na články z různých zdrojů...

ČTĚTE A PŘEMÝŠLEJTE A VYBERTE PRO SVÉHO PSA TU NEJLEPŠÍ RADU:

PROČ NEPŘIDÁVAT ROSTOUCÍMU ŠTĚNĚTI VÁPNÍKOVÉ PREPARÁTY A JINÉ ZDROJE VÁPNÍKU (MLÉČNÉ VÝROBKY)

(článek z veterinární kliniky Písek)

KOLIK VÁPNÍKU POTŘEBUJE PES?

JE NUTNÉ PŘIDÁVAT ŠTĚNĚTI VÁPNÍK?

VÁPNÍK V POTRAVĚ ŠTĚŇAT A JEHO RIZIKA

RIZIKA SPOJENÁ S DLOUHODOBÝM NADBYTKEM VÁPNÍKU

(MVDr. Jan Beránek, klinika Jaggy)

Psí chřipka

#


V souvislosti s nadcházející zimou se do popředí zájmu chovatelů dostávají otázky kolem nemocí z nachlazení. Je psí chřipka jednou z nich?
Psí chřipka či kotcový kašel jsou hovorová označení nemoci parainfluenza neboli infekční tracheobronchitida. Pes se nakazí kapénkovou infekcí složenou z několika různých virů a bakterií. Virus psí chřipky byl poprvé izolován v roce 1967 a brzy se zjistilo, že je málo odolný, citlivě reaguje na vyšší teploty a ničí ho běžné desinfekční prostředky. Přesto je parainfluenza velmi nakažlivá nemoc s inkubační dobou 4 až 9 dní. Šíří se přímým kontaktem, vzduchem nebo sekretem či močí nemocného psa, protože viry jsou vylučovány právě touto cestou.
Průběh parainfluenzy není většinou nijak závažný a nepřináší psovi žádné přímé ohrožení kromě rizika jejího přechodu do zápalu (zánětu) plic, i když může mít za jistých podmínek i těžší až atypický průběh. Zpočátku se nejlehčí varianta onemocnění projevuje suchým kašlem, přecházejícím až k dávení, takže se majitelé mnohdy domnívají, že psovi uvízla v krku kost. Onemocnění může být doprovázeno nechutenstvím, celkovou skleslostí, malátností a ospalostí psa, tělesná teplota bývá zvýšená pouze v počátku onemocnění. Nemoc je doprovázena vodnatým, později až hnisavým výtokem z očí a nosu a horečkou. Pokud sekundární bakteriální komplikace postihnou i plíce a způsobí zmíněný zánět, jde o těžší průběh nemoci. Neléčené onemocnění vede ke zhoršování stavu a ke snižování hmotnosti psa. Atypická forma psí chřipky se projevuje nekoordinovaností pohybů a ochrnutím zadní části těla psa.
Účinnou ochranu proti parainfluenze poskytuje očkování. Všechny vakcíny mají garantovanou účinnost minimálně jeden rok. Štěňata se nechávají očkovat poprvé v osmi týdnech, pak v deseti až dvanácti týdnech a po roce se provádí přeočkování.

Dalším onemocněním, které se projevuje kašlem, je infekční laryngotracheitida, dříve zvaná psincový kašel, protože nejvhodnější podmínky pro rozšíření jsou ve velkých chovných stanicích, psích útulcích a na podobných místech s větší koncentrací psů. Proto by každý pes, který se zúčastňuje výstav, hraje si často s cizími psy nebo ho čeká pobyt v psím hotelu, měl být očkován. Vakcinace se provádí intranasálně (tj. aplikací vakcíny přímo na sliznici nosní dutiny přes nosní otvory), obvykle při druhém očkování s následným přeočkováním, a je účinná až devět měsíců.
Onemocnění je vyvoláváno několika různými viry a zvlášť vysiluje starší psy a plemena se slabší průdušnicí. Projevuje se rovněž záchvatovitým suchým, dávivým kašlem a tvorbou hlenu.

#

Jinou podzimní zdravotní potíží psů jsou nemoci z nachlazení. Ani banální rýmu nelze podceňovat. Stejně jako člověk i pes při nemoci z nachlazení trpí výtokem z nosu, ale na rozdíl od lidí si neuleví smrkáním. Zpočátku vodnatý sekret po čase zhoustne a ulpívá na sliznici čenichu psa. Tyto zaschlé plošky se nesmějí strhávat, aby se nepoškodila jemná kůže na nose. Také dýchání psa je slyšitelně namáhavé. Pokud si jsme jisti, že všechna očkování proti psince (která se projevuje zpočátku obdobně) máme v pořádku, držíme psa v teple, zkoušíme inhalovat heřmánek buď nad párou, aplikovat několik kapek heřmánkové tinktury do pelechu, nebo psa alespoň na noc přemístit do místnosti, kde je možnost nechat dlouhodobě odpařovat silný heřmánkový odvar. Tím, že se zvýší vlhkost vzduchu, zvlhčí a prokrví se i sliznice, psovi se lépe dýchá a urychlí se hojení a obranyschopnost organismu. 
Běžná teplota psů se pohybuje u menších plemen a štěňat těsně kolem 39° C, u psů větších okolo 38° C. O horečce mluvíme u psů tehdy, stoupne-li teplota nad 39,3° C.
Pes, který je zvyklý celoročně žít ve vytápěném bytě, je na podzim daleko náchylnější k nemocím z nachlazení než psi průběžně otužovaní. Kromě otužování chráníme psa před nachlazením tím, že jeho srst udržujeme suchou, aby si zachovala své přirozené izolační schopnosti. Po procházce psovi v případě nutnosti opláchneme zablácené tlapy a břicho a pak psa důkladně osušíme.

(Čerpáno na webu casopis.planetazvirat.cz)

#

ODKAZ 

Chronické renální selhání

Ledviny jsou životně důležitým orgánem, který se podílí na udržování stability vnitřního prostředí organismu (homeostázi). V průběhu metabolických procesů se tvoří odpadní látky, které již nejsou více zužitkovatelné, případně jsou pro organismus toxické. Ty jsou převážně vylučovány prostřednictvím ledvin do moči. Ledviny fungují také jako orgán regulační. Jsou zodpovědné za hospodaření s vodou a elektrolyty a regulují krevní tlak. Dalším neméně významným úkolem ledvin je tvorba hormonů. V ledvinách je tvořen hormon erytropoetin, který stimuluje kostní dřeň k tvorbě červených krvinek.
 
Chronické renální selhání (chronic renal failure, CRF) neboli chronické selhání ledvin je onemocnění, které je spojeno s progresivní ztrátou funkční tkáně ledvin, tzn. ledviny nejsou schopny dostatečně odstraňovat odpadní produkty metabolismu z organismu (především metabolity bílkovin, jako je močovina a kreatinin), a ty pak působí toxicky na různé orgánové systémy. Klinicky patrné je toto onemocnění až po ztrátě 66-75 % funkční tkáně ledvinného parenchymu. Častější výskyt zaznamenáváme u geriatrických (starších) pacientů a u zvířat ve středním věku. Známé jsou ale i vrozené poruchy ledvin, které mohou selhání ledvin způsobit u mladých zvířat. Toto onemocnění může postihovat psy i kočky.
 
Příznaky chronického renálního selhání jsou odlišné podle stupně postižení ledvin. Prvním příznakem, který majitel obvykle zaznamenává je, že jeho zvíře mnohem častěji močí. Snížením funkce ledvin totiž nedochází k dostatečnému zahušťování moči, moč je více tekutá a stoupá její množství. Aby organismus kompenzoval ztráty vody močí, zvíře i mnohem častěji pije.
U postižených zvířat také často pozorujeme nechutenství, zvracení a případně průjem, které jsou vyvolány hromadícími se odpadními látkami v organismu. Zpočátku může být zvracení jen občasné, v pozdějším stádiu onemocnění se stává častějším, bez ohledu na příjem potravy. U koček naopak může docházet k obstipaci (zácpě). Při déletrvajícím procesu pozorujeme hubnutí až kachexii (patologické zhubnutí a silná celková sešlost) zvířete a nekvalitní matnou srst, která snadno vypadává.
V důsledku nedostatečné produkce erytropoetinu ledvinami klesá u nemocných zvířat tvorba červených krvinek a vzniká anémie. Klinicky se anémie projevuje slabostí zvířete, netolerováním normální zátěže a bledými sliznicemi.
U některých zvířat se mohou objevovat i neurologické příznaky, jako je slabost, ataxie (porucha koordinace pohybů), tremor (třes) nebo křeče. Pozorujeme i snížení mentálních funkcí.
 
U koček v důsledku deficitu draslíku můžeme pozorovat slabost, strnulou chůzi nebo ventroflexi krku (stočení krku směrem dolů).
Příčiny onemocnění jsou různorodé. U některých pacientů je možné dohledat primární příčinu, která vyvolala poškození ledvin, ale u jiných je to prakticky nemožné. Jednou z možných příčin jsou záněty ledvin, a to infekční i neinfekční. K zástupcům infekčních činitelů řadíme např. leptospirózu nebo infekční peritonitidu koček. Z neinfekčních příčin, podílejících se na vzniku selhání ledvin, můžeme jmenovat např. některá léčiva nebo toxiny. Obstrukce vývodných cest močových (např. močové kameny) zabraňují odtoku moči a její hromadění způsobí poškození parenchymu (tkáně) ledvin. Nádory ledvin také mohou být příčinou selhání ledvin. Vrozené anomálie ledvin způsobují kongenitální (vrozené) formy selhání ledvin u mladých zvířat.
 
V případě podezření na problémy s ledvinami patří k základním vyšetřením, která je třeba udělat, vyšetření moči. Je třeba změřit její hustotu, provést vyšetření močového sedimentu a její biochemický rozbor. K vyšetření je třeba přinést ranní moč, protože příjem tekutin během dne hustotu moči výrazně ovlivňuje. Při chronickém renálním selhání je hustota moči snížena - tzn., že nedochází k dostatečnému zahuštění moči, což je způsobeno ztrátou funkční tkáně ledvin a poruchou koncentrační schopnosti ledvin. Vyšetřením močového sedimentu můžeme v moči zjistit přítomnost krystalů, bakterií nebo zánětlivých buněk a poodhalit tak příčinu onemocnění. Při biochemickém vyšetření v moči stanovujeme přítomnost bílkovin, glukózy nebo ketolátek. Bílkoviny jsou znakem pro probíhající zánět, glukóza a ketolátky ve zvýšeném množství se mohou objevovat při cukrovce, kdy zvířata obdobně jako při selhání ledvin více pijí a močí.
Dalším diagnostickým krokem je hematologické i biochemické vyšetření krve. Důležitými parametry pro stanovení funkce ledvin jsou hladiny močoviny a kreatininu a počty červených krvinek. Při chronickém renálním selhání je koncentrace močoviny a kreatininu zvýšená a naopak počty červených krvinek snížené.
Důležitým krokem je také provedení ultrasonografického vyšetření ledvin k zhodnocení jejich tvaru, povrchu a struktury.
Základem terapie je prvotně odhalení příčiny onemocnění a její odstranění a současně snížení množství toxických metabolitů v krvi infuzní terapií. Po stabilizaci pacienta následují převážně dietní opatření k zamezení progrese onemocnění.
Chronické renální onemocnění je nevyléčitelné onemocnění. Průběh u jednotlivých pacientů bývá variabilní a je závislý na primární příčině a také na individuálních kompenzačních mechanismech organismu. U některých léčených pacientů po dlouhou dobu zůstává stav stabilizovaný, u jiných progresivně onemocnění pokračuje. K zhoršení může docházet kontinuálně nebo v epizodách s různě dlouhým časovým odstupem.
 
upravila A.V.

SRDEČNÍ ČERVI – EXOTICKÁ CHOROBA I U NÁS

 
O této chorobě by měli vědět ti, kteří se chystají v létě na dovolenou k moři do zemí jižní Evropy – např. Chorvatska, Španělska, Francie nebo Itálie. Kromě těchto lokalit se onemocnění objevilo poprvé i u nás – na jižní Moravě v okolí Břeclavi.
 
Srdeční červivost, jak název výstižně napovídá, je onemocnění způsobené nahromaděním bílých tenkých červů v srdci. Tito parazité (lat.Dirofilaria immitis) mechanicky narušují funkci srdečního svalu a způsobují selhání srdce.
 
K nakažení dochází prostřednictvím přenašeče – v tomto případě je jím komár. Ten nasaje s krví nemocného zvířete i larvy, tzv. mikrofilarie. Pak je k dalšímu vývoji třeba, aby se komár pohyboval 30 dní při teplotě 18 C. Pokud se poté přisaje na zdravé zvíře, přenese do jeho krevního oběhu tyto larvy, které se vyvinou v dospělce. Ti se usídlí v srdci a jsou zdrojem dalších larev. Toto je zjednodušené schéma vývoje parazita. Právě nutnosti vývoje při určité teplotě vnějšího prostředí se přikládá výskyt na jižní Moravě, protože v jiných částech republiky by bylo pravděpodobně příliš chladno.
 
Klinické příznaky odpovídají obrazu srdečního selhání –kašel, dušnost, hubnutí, anemie, následuje selhání dalších orgánů – jater, ledvin.
 
Diagnostika se provádí vyšetřením krevního nátěru, v němž se nacházejí larvy. Pokud je zvíře v pokročilém stadiu choroby, lze nalézt dospělé parazity v srdci pomocí sonografického vyšetření. Léčba je náročná a v pokročilých případech neúčinná. V naší republice máme ale preparát, který je možno použít preventivně. Před zahájením dlouhodobého podávání je vhodné zvíře vyšetřit, zda již není nakaženo. V oblastech s výskytem Dirofilarií se doporučuje podávat STRONGHOLD v době výskytu komárů – od května do listopadu 1x měsíčně. Pokud se chystáme k moři, stačí ho použít několik dní před cestou. Přípravek je k dostání u veterinárních lékařů, účinkuje 1 měsíc po podání a je ve formě spot on, tzn. že se aplikuje na kůži za krkem.
 
Onemocnění je přenosné na člověka i na ostatní teplokrevné savce – např. na kočku, stejně jako kožní varianta, kterou způsobuje parazit Dirofilariarepens.  
 
Informace převzaty z http://www.vaseveterina.cz/

Na psí geriatrii
#

U psů se za seniora považuje zvíře starší šesti až osmi let, ale záleží na velikosti plemene. Pro chovatele není novinkou, že malá plemena se v průměru dožívají vyššího věku než velká a obří, takže pokud můžeme považovat za jakousi hranici stáří dvě třetiny průměrného života, pak u malých plemen s dožíváním např. 12 až 13 let bude pes stár v osmi letech, střední a velká plemena dožívající se 10 až 11 let zhruba v sedmi a obří plemena s dožitím 8 let začnou mít první stařecké neduhy už po pátém roce svého života.

#

 
Příznaky stárnutí

Chovatelé nejlépe poznají u svých psů, že se začíná snižovat jejich výkonnost, elán, že hůře vidí a slyší nebo že se mění jejich tělesné proporce. Na první pohled je i pro nezasvěceného pozorovatele příznakem stárnutí psa šedivějící srst. Příkladem plemene, které šediví brzy, je dlouhosrstý jezevčík, bílá (a některá barevná) plemena šedivění úspěšně maskují a další plemena, např. pudl, kokršpaněl nebo novofundlandský pes, nešedivějí ani ve vysokém věku. Naopak zvířata žijící ve volné přírodě, psi lovečtí a pracovně vytížení šedivějí dříve než psi žijící v teple a pohodlí.
První šedivé chlupy se zpravidla objevují na pyscích a bradě (někdy už po čtvrtém roce života), postupně pes šediví i na lících a kolem nosu (cca kolem sedméno roku), později na víčkách a očních brvách (8 let), o rok později na čele a v jedenácti letech mohou mít někteří psi šedivou celou hlavu.
Zatímco šedivění není nic, co by psa ohrožovalo nebo omezovalo, existují další příznaky stárnutí, které mohou signalizovat nutnost odborného zásahu. Tak například častější pití může být předzvěstí mnoha chorob, které je třeba včas podchytit: normální průměrná denní spotřeba vody se pohybuje kolem 50 - 60 ml/ kg hmotnosti, a pokud přesáhne hranici 100 ml/ kg za den, je nutné nechat psa vyšetřit. Nejčastějším onemocněním se zvýšeným příjmem vody jsou cukrovka, Cushingův syndrom, snížená funkce ledvin, starší feny mívají výkyvy hormonální hladiny po hárání, spojené obvykle se zánětlivým onemocněním dělohy apod. S produkcí pohlavních hormonů souvisejí možné problémy nejen u fen, ale i u psů. Starší psi mohou trpět obezitou nebo naopak podváhou a mívají sklony k nádorovým onemocněním.
Se zhoršenou funkcí smyslů, která také stárnutí doprovází, se ani po veterinární stránce příliš dělat nedá. Operativně lze řešit vrozené oční vady nebo poúrazové stavy, které nesouvisejí s věkem, a tak se chovatel musí zpravidla smířit s tím, že jeho pes k stáru hůře vidí i slyší, což má samozřejmě vliv na veškeré vnímání psa i jeho reaktivitu.

#


Geriatrie
Specializovaná geriatrická oddělení větších veterinárních klinik se věnují obtížím stárnoucích psů. Například zhoršující se zrak je příznakem stárnutí, ale to pro psa, který se orientuje především podle čichu, není zásadní handicap. Je možné odstranit nebo alespoň zmírnit obtíže život ohrožujících stavů, jako jsou např. selhání ledvin nebo různé typy nádorů. Není tajemstvím, že stejně jako lidé v pokročilém věku mohou mít i staří psi mentální potíže. Ty se mohou projevovat nejen snížením psychické čilosti, ale v některých případech zřejmě i příznaky obdobnými "lidské" Alzheimerovy choroby. Nejčastějším problémem starých psů bývá tzv. stařecký strach z osamění, projevující se zejména v noci, kdy se pes probudí, je dezorientovaný a v panice se buď vymočí a vykálí, nebo se hlasitě dovolává své smečky. Geriatr určí, zda má takové chování příčiny fyzické, např. nádorového původu, a pokud ne, předepíše psovi léky zmírňující jeho nepokojné stavy. V neposlední řadě může veterinář předepsat šetrná dlouhodobá analgetika těm psím seniorům, kteří trpí chronickými bolestmi velkých kloubů a páteře.

#

 
Prevence
Před stářím nikdo neuteče – ale včasným podchycením chorob je lze alespoň stabilizovat v tom nejméně obtížném stádiu. Je dobré nechat už štěně, zejména disponovaných plemen, vyšetřovat poslechem, například při každoročním očkování. Odhalit šelest tak lze již při mírném stupni postižení a při podezření na vznikající chlopňovou nedostatečnost je nutné provést podrobnější klinické vyšetření vč. sonografického, případně i rentgenový snímek hrudníku nebo biochemické vyšetření krve. Na základě těchto vyšetření pak odborník posoudí funkčnost srdce a určí léčebné postupy pro daný stav.
Rizika srdečních obtíží v pokročilém věku zvyšuje nadváha, takže nejúčinnější prevencí je od štěněcího věku přiměřené množství a složení potravy i odpovídající míra pohybu. Pokud už pes nadváhou trpí, je třeba hmotnost snížit. Podle statistických studií má prokazatelný vliv na infekce srdečních chlopní, endokardu (vnitřní srdeční výstelka) a tkáně ledvin plak zubního kamene. Infekce vzniklé touto cestou se nemusejí zpočátku na zdravotním stavu psa nijak projevovat, ale postupně vedou k poškozením těchto orgánů. Proto se nesmí zanedbávat péče o chrup psa a je třeba pravidelně odstraňovat zubní kámen.
Má-li chovatel psa-kardiaka, pak musí důsledně dodržovat předepsanou léčbu co do množství i způsobu dávkování medikamentů, akceptovat doporučenou dietu a přizpůsobit i denní režim rodiny měnícím se potřebám psa.
Strava i relativně zdravých starých psů by měla zohledňovat sníženou míru tělesné aktivity, protože donedávna vyhovující kalorická hodnota bude nyní nadbytečná a pes začne tloustnout. Obezita zatěžuje výrazným způsobem srdce a dechový aparát, přetěžuje klouby a páteř a vede i k horší funkčnosti jater a ledvin. Na trhu existuje řada krmiv speciálně určených pro seniory. Doporučí-li už veterinář psovi s obtížemi neslanou dietu, neznamená to jen "nesolit" v případě, že pes dostává doma připravovanou psí stravu, nebo upustit od zlozvyku mnoha chovatelů dávat psovi odřezky a zbytky osoleného lidského jídla. Je třeba si uvědomit, že hlavně granulovaná krmiva jsou většinou dost slaná - a sůl váže v těle přebytečnou vodu. Pacientům se zhoršenou stažlivostí srdce může veterinář doporučit přidávat do potravy tablety nebo roztok specifických aminokyselin.
Pro kardiaky může být extrémní zátěží i procházka za horkých dnů, takže se venčení doporučuje hlavně brzy ráno a pozdě odpoledne a večer, a rovněž není vhodné v létě se starým a nemocným psem cestovat.
I psi se nyní dožívají vlivem kvalitní péče a stravy vyššího věku, a tak jsou ohroženi nemocemi typickými pro seniory stejně jako my. Čím dříve se odhalí snížená funkce jakéhokoli orgánu, tím větší je šance na úspěch – a v mnoha případech se vystačí jen s dietou. Proto je třeba doporučit všem majitelům starých zvířat, aby jim nejméně jednou ročně nechali vyšetřit moč a případně krev. Jen včasným nasazením adekvátní léčby lze zabránit rychlému postupu onemocnění a riziku dalších komplikací.

#

 

 
Informace pro článek byly čerpány z www.planetazvirat.cz
 
Bary z Cimrmanu 11 a půl roku

Hrozba jménem tetanus

 
Tetanus je závažné infekční onemocnění zvířat i člověka s typickými nervovými příznaky.
Téměř každý ví, že pokud dojde u člověka k rozsáhlejšímu poranění, je nutné navštívit lékaře a nechat se přeočkovat proti tetanu.

Víte však, že tímto závažným onemocněním může onemocnět také váš pes?

Přestože psi vykazují oproti člověku poměrně vysokou odolnost k tomuto onemocnění, občas se u nich s tímto onemocnění setkáváme. Nejvíce ohrožena jsou štěňata v období výměny zubů, tedy mezi 3.a 7. měsícem věku, kdy ke vstupu infekce dochází přes dutinu ústní. Kromě tohoto způsobu infekce nejčastěji původce onemocnění vniká do těla přes hluboká poranění a rány. Onemocnět mohou všechna plemena psů, nejvíce citlivý se však jeví německý ovčák.
Původcem tetanu je toxin produkovaný bakterií Clostridium tetani. Spory této bakterie jsou velice odolné k vlivům vnějšího prostředí a běžně se nachází v půdě, v domácím prostředí i v trusu řady zvířat. Pokud se spory dostanou do rány, mění se ve vegetativní stadia, která produkují toxin, který je zodpovědný za neurologické projevy onemocnění.
Klinické příznaky onemocnění pozorujeme většinou za 5-10 dní po infekci, přičemž místo poranění nemusí být viditelné. Mezi typické příznaky patří tuhnutí svalů, toporná chůze, odtažení ocasu od těla, nepřirozená pozice uší, zvrásněná kůže na čele a temeni hlavy, protažení ústních koutků, výhřez třetího víčka, zapadlé oko, slinění, křeče apod. Současně pozorujeme změny chování - zvýšenou plachost, naříkání, přecitlivělost na zvukové a dotykové podněty. Pokud se u psa začnou projevovat některé z těchto příznaků, je nutné co nejrychleji vyhledat veterinárního lékaře. Nástup a průběh nemoci v některých případech může být velice rychlý a jen okamžitá léčba zvýší šance pacienta na přežití. smutnej smajlík
Léčba tetanu je časově i finančně poměrně náročná, u většiny pacientů je nutná až třítýdenní hospitalizace. Pokud pes za pomoci odpovídající terapie překoná počáteční akutní stadium, během několika týdnů odezní veškeré nervové příznaky a pes se zcela uzdraví. Trvalé následky onemocnění většinou nezanechává a po prodělané infekci má pes již celoživotní imunitu proti této nemoci.
Terapie spočívá v nitrožilní aplikaci antitoxinu, antibiotik a sedativ. Antitoxin, tj. sérum neutralizuje působení toxinu, který ještě nepronikl do centrálního nervového systému. Současně s podáním séra se nasazují postiženým zvířatům antibiotika, která potlačí růst clostridií a zabrání tak tvorbě dalšího toxinu. Pokud je zřejmé místo vniku infekce, provede se chirurgické ošetření a důkladná dezinfekce rány. Na zmírnění křečí se podávají zklidňující preparáty .Současně je nutné pacienta uložit na klidné, stinné, tiché místo, aby nedocházelo ke zbytečnému dráždění .
Vzhledem k závažnosti onemocnění je důležitá prevence. Ta spočívá především v důkladné dezinfekci každého poranění. Pokud se jedná o rozsáhlejší zranění, je vhodné navštívit veterinárního lékaře, který kromě chirurgického ošetření rány podá psovi antibiotika. V období výměny mléčného chrupu se snažíme štěňátku zabránit v okusování a pojídání předmětů znečištěných bahnem, hlínou apod.
Kromě výše uvedených preventivních opatření je možnost provést vakcinaci psů proti tetanu, přičemž finanční náklady se pohybují v rozsahu několika set korun. První očkování proti tetanu se provádí od věku tří měsíců s následnou revakcinací za tři týdny .
 
Článek jsem pro vás našla na www.mujpes.cz
 
POUŽITÁ LITERATURA: Prof. MVDr. Miroslav.Svoboda, Prof. MVDr. Zdeněk. Pospíšil : Infekční nemoci psa a kočky (1996)

Ještě bych za sebe dodala zkušenosti od známých, protože naštěstí osobní zkušenost s touto nemocí nemám a doufám, že nikdy mít nebudu. A teď tu zkušenost, či radu. Tam, kde se vyskytují koně, je větší předpoklad, že může dojít k infekci, protože koně prý jsou přenašeči této infekce. V dnešní době je poměrně časté, že se koně projíždějí po polních cestách, polích a lesích, kam směřujeme i my naše procházky s našimi chlupáči. Proto dejte pozor na zranění tlapek nebo na "zbaštění" koňské koblihy. Také je zcela běžné, že někteří z pejskařů jsou také milovníci koní a často kombinují oba svoje "koníčky". Předpokládám, že ti však o tomto nebezpečí vědí a mají svoje psy očkované.

A.V.

Hnisavý zánět dělohy

Termín pyometra lze přeložit jako hnisavý zánět dělohy. Vyskytuje se tedy pouze u jedinců samičího pohlaví.
Nemoc se vyskytuje přibližně osmý týden po hárání, kdy dojde k infikování děložního obsahu bakteriemi. Je těžké říci, jak často se pyometra vyskytuje, jelikož mnoho fen je kastrovaných a pyometra se u nich nemůže vyskytnout. Jedna studie uvádí přibližně 23% incidenci u fen okolo deseti let věku u různých plemen.
Statisticky není příliš významné, zda fena v průběhu svého života byla březí či nikoli. Feny, které po hárání trpí na falešnou březost, nemají vyšší pravděpodobnost výskytu onemocnění. Pyometra je chronické onemocnění dělohy s akutní manifestací, které se vyskytuje během tzv. "luteální fáze" pohlavního cyklu.
Děloha feny je dutý orgán skládající se ze dvou děložních rohů, děložního těla a krčku. Na děložní rohy navazují vejcovody, které slouží k sestupu vajíček po ovulaci na vaječnících. Jakmile se oplození schopné vajíčko setká se spermií, dojde k oplození a toto vajíčko se uchytí v samotné děloze. Následuje dobře známá březost.
Většinou ovšem k žádnému oplození nedojde a v děloze plody nejsou. Na samotných vaječnících se vždy po ovulaci vyvíjí tzv."žluté tělísko". Žluté tělísko neboli corpus luteum je nezbytné pro udržení březosti, jelikož produkuje pohlavní hormon progesteron.
Žluté tělísko se na vaječníku vytvoří, i když je děloha bez plodů a fena není březí. I takovéto žluté tělísko produkuje již zmíněný pohlavní hormon progesteron.
Děloha jako taková má ve své stěně spoustu žlázek, produkujících sekret uplatňující se při pohlavním cyklu. Tyto žlázky jsou drážděny a stimulovány progesteronem. Když u feny skončí hárání, při kterém nedojde ke krytí, přesto se na vaječnících vytvoří žlutá tělíska produkující progesteron. Tento hormon dráždí výše popsané žlázky vlastní dělohy, které začnou produkovat děložní sekret. V tomto okamžiku vzniká první fáze pyometry tzv. cystická hyperplazie endometria. Pro rozvoj klasického hnisavého zánětu je nezbyné, aby v další fázi došlo ke kolonizaci dělohy bakteriemi. Choroboplodné zárodky se do děložní dutiny dostanou nepatrně pootevřeným děložním krčkem. Pokud dojde k pomnožení bakterií, vzniká onemocnění zvané pyometra. Nejčastěji lze z děložního sekretu kultivovat bakterie zvané Escherichia coli, vyskytující se také ve střevě. Mezi další zárodky často patří Staphylococcus spp., Streptococcus spp., Proteus mirabilis, Pseudomonas aeruginosa. Občas se také může stát, že děloha je naplněná sterilním sekretem ze žlázek, nedojde k bakteriální kontaminaci a vznikne stav, který se nazývá hydrometra nebo mukometra bez klinické manifestace.

Klinicky jsou rozeznávány dvě formy pyometry. Pokud je děložní krček pootevřený, jedná se o otevřenou formu, pokud je uzavřený, je nazýván tento stav uzavřenou pyometrou. Otevřená pyometra je spojená s hnisavým výtokem z vulvy a tohoto klinického příznaku si také chovatel nejdříve všimne. Výtok může být světlý, krvavý, občas také nazelenalé barvy. V případě uzavřené pyometry se hnisavý sekret hromadí v dutině dělohy a dochází k zvětšování břišní dutiny. Mezi další klinické příznaky patří zvýšené pití a močení, apatie, nechutenství, zvracení nebo průjem.
Diagnostika pyometry nečiní potíže, a to hlavně pokud se jedná o otevřenou formu s výtokem z pochvy. Dnes již velmi dostupné ultrasonografické vyšetření spolehlivě prokáže případnou náplň v děložní dutině. Toto vyšetření by se mělo provést vždy, když je fenka několik týdnů po hárání a vykazuje příznaky celkového onemocnění. Další nezbytná diagnostika je hematologické a biochemické vyšetření krve.

Několik informací o možné terapii.
V zásadě je možnost v některých případech volba mezi konzervativní a chirurgickou léčbou. O konzervativní terapii lze uvažovat, jestliže se jedná o otevřenou formu pyometry, fena je z chovatelského hlediska cenná, je v reprodukčním věku a nemá přítomnost ledvinného či jiného orgánového selhávání. Konzervativně podáváme látky antimikrobiální (chemoterapeutika) a látky umožňující evakuaci děložního obsahu (uterotonika). Je nezbytné, aby byl otevřený děložní krček. V opačném případě hrozí prasknutí stěny děložní a vylití hnisavého obsahu do dutiny břišní. Nejúčinnější lék pro vyvolání děložních kontrakcí je prostaglandin. Po podání tohoto léku dojde k vyvolání děložních stahů a evakuaci patologického obsahu. Vedlejším účinkem prostaglandinu je současné působení na gastrointestinální systém a dochází k vyvolání silného slinění, zvracení a průjmu. Tyto nežádoucí účinky lze tlumit antiemetiky a prospěšné je také podání atropinu.

Nejčastější metodou léčby je chirurgické vyjmutí patologicky změněné dělohy spolu s vaječníky. Jedná se tedy o dobře známou kastraci. Současně je samozřejmě nutno podávat antimikrobiální látky minimálně 2-4 týdny po operaci. Anestezie u takového pacienta by měla být co nejšetrnější s ohledem na vyčerpání organismu a délku probíhajícího patologického procesu. Je-li možnost, určitě volíme inhalační anestezii např. v isofluranu.
Mezi novější metody léčby pyometry patří použití endoskopických nástrojů. Pacient se uvede do celkové anestezie a pod endoskopickou kontrolou se provede mnohonásobný výplach dělohy, kdy dojde k účinnému snížení koncentrace mikroorganismů a urychlení léčby.
Jelikož se jedná o chronické onemocnění, jehož první fáze je jen sterilní náplň dělohy bez klinických příznaků, tak nelze pyometře účinně předcházet.
Prognoza onemocnění je závislá na zvoleném způsobu léčby a technických možnostech pracoviště. Obecně platí, že čím dříve zahájíme léčbu, tím se zvyšuje pravděpodobnost vyléčení. Je doporučováno nezanedbat jakékoli klinické příznaky, které se vyskytnou několik týdnů po hárání. Pacienti s pyometrou se nikdy sami spontánně neuzdraví, pokud se neléčí, dojde k úhynu. Kastrace je ve většině případů metodou volby. Chirurgická léčba má obecně dobrou prognózu, jedna rozsáhlá studie uvádí úspěšnost léčby od 46% do 100%. Pacienti, u kterých byla léčba neúspěšná, měli nejčastěji jiné vážné konkurenční onemocnění, nebo došlo ke vzniku sepse či endotoxemie. U fen léčených konzervativně pomocí medikamentů dochází přibližně u 30-77% k návratu onemocnění. Navíc jsou známy další dlouhodobé komplikace v podobě zastavení hárání (permanentní anestrus), neschopnost zabřeznutí či spontánní potrat při následné březosti. Prognóza pro další plemenné využití je lepší u mladých fen, kdy počet zabřeznutí se uvádí u 90% pacientů.


#

(Podklady ke článku převzaty z internetu)